Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

1/ Roderick Shoehardt, 23 let,

svobodný, laborant harmondské pobočky Mezinárodního ústavu mimozemských civilizací.....

Večer předtím jsme spolu stáli ve skladišti - bylo to po práci, zbývalo shodit montérky a zajít do baru Borsht (podle jakési ruské polévky) na sklenku něčeho tvrdého. Já jsem jenom tak podpíral zeď, cigaretu v ruce - nemohl jsem se dočkat, až si zapálím, vždyť už jsem celé dvě hodiny nekouřil! Ale on se pořád ještě vrtal v tom svém harampádí: jeden sejf nacpal, zavřel a zapečetil, ale to mu nestačí, stojí u druhého a skládá tam skořepiny z transportéru. Každou si napřed prohlédne ze všech stran a pak ji uloží opatrně do trezoru.

Heká při tom, jsou to těžké potvory, každá váží šest a půl kila.

Se skořepinami se Kirill párá už strašně dlouho a soukromě si myslím, že to žádný výsledek nepřineslo. Kdybych já byl na jeho místě, dávno už bych se na to vykašlal a začal za ty peníze dělat něco jiného. I když - to musím říct - skořepiny jsou opravdu divné haraburdí, rozum nad tím zůstává stát. Natahal jsem se jich něco, ale kdykoliv se na skořepinu podívám, začne mi to zase vrtat hlavou.

Dva měděné disky velké jako podšálky na čaj, ne tlustší než takových pět milimetrů, a mezi nimi vzdálenost čtyřicet centimetrů.

Jenom ta vzdálenost, jinak nic - zkrátka a dobře dokonalá skořepina. Kdo chce, může tam strčit ruku. A když se někdo začne divit tak, že úplně zblbne, může tam nacpat hlavu: nic tam není, jenom prázdno a vzduch. A přitom tam něco být musí, nějaká síla, protože nikdo ještě nedokázal připlácnout oba disky na sebe, ani odtrhnout jeden od druhého.

Kdo to neviděl, tomu je těžké popsat ten krám, právě proto, že je to tak jednoduché. Je to to samé, jako kdyby měl člověk někomu popsat sklenici nebo štamprli. To se prostě nedá, právě proto, že na tom nic není. V každém čísle Věstníku jsou o skořepinách dlouhé články, plno fotografií a kreseb, ale já myslím, že z toho normální člověk taky nezmoudří.

A s tímhle se Kirill párá už skoro rok. Pracuju u něho od začátku a dodneška vlastně nevím, co ten člověk vlastně chce, a mám-li být upřímný, ani po tom moc nepátrám. Ať to vyluští nejdřív sám, pak si ho možná poslechnu. Vím jenom to, že by chtěl aspoň jednu skořepinu vykuchat, rozleptat kyselinou, udělat z ní placku, roztavit ji v ohni. Pak by bylo všechno jasné: Kirillovi by pěkně poděkovali a světová věda by si lebedila. Ale to je hudba budoucnosti, o tom jsem přesvědčen, i když nejsem žádný vědec. Zatím se Kirillovi nic podobného nepodařilo, i když se úplně zhuntoval. Zešedivěl, přestal mluvit, oči má jako nemocný pes a občas mu taky slzí jako psovi.

Kdyby to byl někdo jiný, věděl bych si dávno rady, napili bychom se spolu, pak bych ho zavedl k nějaké prima holce, pak bychom se zase napili a šlo by se k další holce, a za týden by musel být vyléčený. Ale pro Kirilla taková medicína není, je zkrátka a dobře z jiného těsta.

Stojím tedy ve skladišti a koukám na něho, na ty jeho zapadlé oči, a je mně ho líto, sám nevím proč. A pak jsem mu to řekl. Čert ví, proč jsem to udělal.

„Ty, Kirille,“ povídám mu. „Měl bys zájem o skořepinu, která je plná?“

Skořepina, která je plná?“ ptá se Kirill a vraští čelo, jako kdybych mluvil hotentotsky.

„No,“ říkám, „pro mě skořepina, pro tebe magnetická past, objekt číslo 77 lomeno B. Ale ta, o které mluvím, má cosi uvnitř. Takové namodralé je to.“

„Počkej,“ brejlí na mne. „Tady takováhle věcička, jenom s tím rozdílem, že mezi obalem něco je?“

„No.“

„A kde to je?“

Už jsem ho vyléčil! Koukám, jak špicuje uši.

„Pojď si zakouřit,“ zvu ho.

Položil rychle skořepinu do trezoru, zavřel dveře, otočil třiapůlkrát a mašírovali jsme nazpátek do laboratoře. Kirill skákal přes čtyři schody najednou a cigaretu mi samozřejmě nedopřál. Za obyčejnou skořepinu platí Ernest čtyři stovky, za tu moji by se nedoplatil, to by byla moje pomsta, jak by klopil, ale v tu chvíli jsem na to nemyslel, když jsem viděl, jak Kirill skáče po schodech. Řekl jsem mu všechno: jak ten krám vypadá, kde je a jak by se to dalo dostat s nejmenším rizikem. Vytáhl hned mapu, našel si na ní tu garáž, položil na ni prst a pak se na mne podíval, a samozřejmě hned pochopil, co jsem vlastně zač, jak by taky ne, jiné vysvětlení nebylo.

„Tak takhle je to s tebou,“ povídá a směje se šťastně. „Díky za ten tip, podíváme se tam. Hned zítra ráno. Ohlásím to na devět hodin, zažádáme o propustky a o »papuči«, v deset se pokřižujeme a vyrazíme. Co říkáš?“

„Prima,“ já na to, „ale kdo bude třetí do party?“

„Nač?“

„Ne, ne,“ kroutím hlavou, „to nebude žádný výlet do přírody. Co když se ti něco stane? Pásmo je Pásmo,“ povídám, „a pořádek je pořádek.“

Pousmál se a pokrčil rameny:

„Dobrá, ty máš zkušenosti, dám na tebe.“

Samozřejmě že mám zkušenosti. A vím taky, proč mi navrhoval, že se tam vypravíme sami dva: kvůli mně, aby nikoho nenapadlo, že se tam vyznám. Ale pracovníky ústavu do Pásma ve dvojicích nepouštějí. Musí být tři: dva pracují, třetí pozoruje a v případě nutnosti řekne, jak to bylo.

„Co Austin?“ ptá se Kirill. „Ale toho ty asi nebudeš chtít. Nebo ano?“

„Ne, ne“ říkám, „jenom ne Austin. Austina si vezmi někdy jindy.“

Austin není špatný chlap, odvahy i strachu má právě akorát, ale je poznamenaný. Kirill tomu nerozumí, ale já to poznám hned: jakmile si člověk začne myslet, že zná Pásmo naprosto dokonale a že se mu nemůže nic stát, skončí to s ním špatně. Jistě, kdo chce kam... ale asistovat u toho - to ne.

„A co Tender?“ ptá se Kirill.

Tender je Kirillův druhý laborant. Kliďas, ten by ušel.

„Není žádný mladík,“ říkám. „A má děti...“

„Ale v Pásmu už byl.“

„Čert to vem,“ mávnu rukou, „ať jde Tender.“

No a pak jsem mazal do Borshtu, protože mně kručelo v břiše hlady a v krku jsem měl saharu, on zůstal v laboratoři - nad mapou.

Když jsem ráno přišel do ústavu, zastavil mě seržant, který měl službu u vrátnice. Takový čahoun ze Švédska, loni jsem se s ním porval, měl tenkrát v hlavě a začal otravovat Gutu.

„Nazdar, kamaráde,“ povídá mi. „Člověče, Zrzku, po tobě je sháňka...“

„Pro tebe nejsem žádný Zrzek,“ přerušil jsem ho. „A žádné kamaráde, s tebou jsem do školy nechodil, ty tyčko švédská pitomá.“

„Co blbneš, Zrzku,“ diví se. „Tobě přece nikdo ani jinak neřekne.“

Mám před sebou cestu tam, to jsou vždycky nervy, a kromě toho jsem ještě neměl ani lok: popadl jsem ho za opasek a řekl mu pěkně od plic, co je zač a kam má jít. Odplivl si, vrátil mi služební průkazku a úředním hlasem mi oznamuje:

„Pane Shoehardte, máte se dostavit okamžitě k náčelníkovi bezpečnostního oddělení kapitánu Herzogovi.“

„No vidíš, jak ti to jde,“ chechtám se mu. „Jenom se snaž, seržante, staneš se poručíkem.“

Ale myslím přitom na něco jiného: proč mě asi volá Willy Herzog v pracovní době? Jda má kancelář ve čtvrtém poschodí, pěknou kancelář, ale okna zamřížovaná jako u policajtů. Sedí za stolem, pokuřuje ze své dýmky a píše cosi na stroji; v rohu se hrabe v železné skříni seržantík, kterého neznám - zřejmě je tady nový. Takových seržantů je v ústavu fůra - chlapi jako hory, tváře červené, září spokojeností: proč by taky ne - do Pásma nikdo z nich nemusí a na světové problémy tihle chlapíci kašlou.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Prý mě hledáte.“

Willy se dívá skrz, jako kdybych byl prázdné místo, odstrčí stroj, položí si před sebe tlustou složku a začne v ní listovat.

„Vy jste Roderick Shoehardt?“ zeptá se konečně.

„Uhodl jste,“ říkám a neklidně se pochechtávám.

„Jak dlouho jste v ústavu?“

„Třetí rok.“

„Ženatý?“

„Vlk samotář,“ povídám. A dodám: „Sirotek.“

Willy se otočí k seržantovi a dá mu rozkaz:

„Seržante Lummere, jděte do archivu a přineste spis číslo sto padesát.“

Seržantík zasalutoval a vypadl a Willy praští pěstí do své složky a ptá se tvrdě:

„Zase začínáš?“

„Co začínám?“

„Aspoň nelži. Dobře víš, o čem mluvím. Dostali jsme zase hlášení.“

To mně tak scházelo, říkám si v duchu.

„Kdo co hlásil?“

„To není tvá věc. Já ti chci říct jenom jedno, koneckonců tě znám dost dlouho, abych na to měl právo. Nech toho, skoncuj s tím definitivně. Jestli tě chytnou ještě jednou, tak z toho se šesti měsíci nevyvázneš. A z ústavu tě vyhodí bez pardonu, na to můžeš vzít jed.“

„To vím taky,“ přemýšlím nahlas.

Tohle opravdu vím. Ale která svině mě udala, to nevím.

Willy se už zase dívá svýma olověnýma očima, potahuje z prázdné dýmky a listuje ve složce. To znamená, že seržant Lummer je už zpátky se spisem číslo sto padesát.

„Děkuji vám, Shoehardte,“ povídá kapitán Willy Herzog alias Kanec. „To je všechno, co jsem potřeboval. Můžete jít.“

Tak jsem šel do šatny, oblíkl se do eráru, zapálil jsem si a pořád přemýšlím: kdo to mohl šplíchnout? Pokud to byl někdo z ústavu, pak se nemám čeho bát, tady o mně nikdo nic neví a vědět ani nemůže. A hláška z policie se taky může týkat jenom starých záležitostí.

Že by chytli Mrchožrouta? Ten by utopil každého, aby se z toho sám dostal. Lámu si hlavu, ale nikam to nevede. V Pásmu jsem byl naposled před třemi měsíci, co jsem přitáhl, je prodané a prachy fuč. Při činu mě nechytli, takže si na mně nic nevezmou; jsem kluzký jak úhoř.

Až na schodech se mi rozsvítilo. Vrátil jsem se do šatny a zapálil si ještě jednu. Jedno bylo jasné - dneska, ani zítra, ba ani pozítří do Pásma nemohu. Ti šakalové mě zase hlídají, vzpomněli si na mě, kdoví zda sami, nebo zda s něčí pomocí. Teď už je to jedno, kdo to zavinil. Žádný stalker, který má všech pět pohromadě, nepáchne k Pásmu, dokud ho hlídají, natož aby lezl dovnitř. Musím zkrátka a dobře zalézt do kouta a neštěkat. Cože, Pásmo? Jaké Pásmo? Tam bych nešel ani služebně. Nechtě poctivého laboranta na pokoji. To je teď moje linie. Když jsem si tohle ujasnil, ulevilo se mi, že dneska do Pásma nebudu muset. Ale jak to řeknu Kirillovi?

Řekl jsem mu to na rovinu:

„Do Pásma s tebou nemůžu. Dej mně na dnešek nějakou jinou práci.“

Vytřeštil na mě oči... Potom si mě odvedl do své kanceláře, posadil na židli a sám si sedl na okno. Zapálili jsme si. Mlčíme, asi mu něco dochází. Nakonec se mě opatrně zeptá:

„Stalo se něco, Rode?“

Co mu mám na to říct?

„Ne,“ povídám nakonec, „nestalo se nic. Včera jsem hrál poker a Noonan mě obehrál o dvacku...“

„Nekecej,“ zarazil mě. „Řekni mně všechno na rovinu.“

„Nemůžu tam s tebou,“ říkám skrz zuby. „Zavolal si mě před chvílí Herzog. Chápeš to?“

Úplně se sesypal. Oči měl jako nemocný pudl. Křečovitě si povzdechl, zapálil si další cigaretu a povídá mně potichu:

„Rode, já neřekl nikomu ani slovo.“

„Nech toho,“ povídám. „To vím taky.“

„Ani Tenderovi jsem nic neřekl. Propustku jsem pro něho vypsal, ale ani jsem se ho nezeptal, jestli souhlasí...“

Kouřím a mlčím. Co mám sakra dělat?

„Co ti Herzog řekl?“

„Co mně řekl... Někdo mě udal, to mně řekl.“

Podíval se na mne jaksi divně, seskočil z okna a začal přecházet po své kanceláři sem a tam. A já jsem seděl a kouřil. Bylo mi ho úplně líto a zavinil jsem to všechno sám. Ukážu chlapečkovi lízátko, ale to lízátko je za výkladem a obchod je zavřený.

Pak se najednou zastaví, nedívá se na mne a zeptá se (slova z něj lezou jak z chlupaté deky):

„Ty, Rode, a kolik může stát taková plná skořepina na černém trhu?“

Napřed jsem to nepochopil: že by to chtěl koupit? Kde by vzal peníze? On, vědec z ciziny, ke všemu ještě z Ruska! A pak mně to došlo: on si teď myslí, že jsem mu včera hodil udičku a dneska ho na ni chytám! A mohu mu to zazlívat? Stalker má rád prachy, nic než prachy, a za prachy prodá i svůj vlastní život.

Koukám na něho a vidím, že mě neodsuzuje, je z toho jenom smutný.

„Ke garáži,“ řekl jsem nakonec, „se služební výpravy ještě nikdy nepodnikaly. Ani trasa není ještě stanovená, to dobře víš. A představ si, že se šťastně vrátíme nazpátek a tvůj Tender se začne chlubit, jak jsme si to namířili rovnou ke garáži, vzali tam, co jsme chtěli, a - tradá nazpátek. Jako když mě ty pošleš pro něco dolů do skladu.

Všem dojde, že jsme se tam vypravili najisto a že jsme věděli, co tam je. Zkrátka a dobře, někdo z nás tří už tam byl předtím. Kdopak asi?

Chápeš, co to pro mě může mít za následky?“

Civíme jeden na druhého a neříkáme nic. Pak tleskne rukama, začne si je mnout a dělá, že se vlastně nic neděje:

„Když to nejde, tak to nejde. Je mi to jasné, Rode, nemám ti to za zlé. Vypravím se tam sám. Snad to zvládnu. Vždyť už jsem tam byl taky...“

Rozložil si na okně mapu, opřel se rukama, brejlí do mapy a je vidět, jak ho kuráž pomalu opouští. Mumlá:

„Sto dvacet metrů... vlastně sto dvacet dva... a ještě garáž... Tendera brát nebudu. Že ho nemám brát, Rode?“

„Samotného tě nepustí,“ říkám mu.

„Ale pustí, uvidíš,“ mumlá dál. „Mám to dobré u všech seržantů. I u poručíků. Tady ty náklaďáky se mi ani trochu nelíbí. Třináct roků stojí pod širým nebem a jsou jako nové... Dvacet kroků od nich stojí benzinová cisterna celá rezavá a náklaďáky pořád jako nové... Ne, to Pásmo!“

Zvedl hlavu od mapy a podíval se do okna. Okna ústavu jsou z těžkého olovnatého skla a jsou obrácena do Pásma, je jak na dlani z našeho dvanáctého patra a je to jiný svět.

Ale na první pohled ne. Na první pohled je to docela obyčejný koutek na zeměkouli. Slunko svítí, je to přesně takové, jaké to tady bylo před třinácti lety. Kdyby se tady z toho okna díval nebožtík táta, ničemu by se ani nedivil, jenom by se možná zeptal: jak to, že se z továrního komína nekouří, to je zase stávka, nebo co? Kuželovité hromady žluté hlíny, na slunku se blyští Cowperovy předehřívače, všude plno kolejí a na kolejích lokomotiva s vozíky. Zkrátka a dobře, průmyslová krajina, jak se obyčejně říká. Jenom lidi tady nejsou - živí ani mrtví. A tamhle je ta garáž: dlouhé šedé střevo, vrata dokořán, před garáží nákladní auta. Třináct let tam stojí a nic na ně nepůsobí. Dobře si toho všiml, má postřeh. Nedej bože pustit se mezerou mezi dvěma náklaďáky. Obejít se to musí - je tam taková puklina v asfaltu, jenom jestli od té doby nezarostla křovisky. Sto dvacet metrů - odkud to počítal? Asi od první tyčky. Má dobrou míru - víc to opravdu není. Vida, knihomolové se už taky naučili uvažovat prakticky... Podívejme se, až k haldě je cesta prověřena a vyznačena, a šikovně! Tady je ten příkop, u kterého zařval Měkkýš: dva metry od té jejich cesty! Nezbyl po něm ani mastný flek - pohřbívat nebylo co. Takové už je Pásmo: když přineseš plný pytel, je to zázrak, když se vrátíš celý, je to klika, když tě netrefí kulka hlídky, můžeš být rád.

Všechno ostatní je zkrátka osud, nic jiného se říct nedá. Podíval jsem se na Kirilla a zjistil, že mě napjatě pozoruje a chystá se mi něco říct.

„Pane laborante Shoehardte,“ vymáčkne se nakonec, „z oficiálních, podtrhuji: z oficiálních, pramenů jsem zjistil, že prohlídka garáže může přinést veliký užitek pro vědecký výzkum. Ptám se vás, zda jste ochoten podílet se na výpravě do garáže. Prémie samozřejmě zaručena.“ A culí se jako růže v máji.

„Z jakých oficiálních pramenů?“

„To je služební tajemství, ale vám to koneckonců říct můžu...“

Přestal se culit a řekl vážně:

„Upozornil mě na to řekněme doktor Douglas.“

„Doktor Douglas? Který Douglas?“

„Sam Douglas,“ řekl tiše, „co loni zahynul.“

Mráz mi přeběhl po zádech. Tihle knihomolové! Jak jsou chytří, tak jsou pitomí. Copak se mluví o takové věci, když se člověk sám chystá do Pásma?

Zamáčkl jsem cigaretu:

„Kde je Tender? Na co se čeká?“

Už jsme o tom nemluvili. Kirill zatelefonoval do operačního oddělení, objednal »létající papuči« a já jsem mezitím brejlil do mapy. Pěkná mapa, všechno tam je, dokonce drážka na jakési pokličce, která se válí u vchodu do garáže, je na ní vyznačena. To se pane podnikají výpravy s takovou mapou!

Ale pro stalkera takový krám stejně není: my pracujeme v noci, co s mapou, když vystrkujem zadek na hvězdy a ve tmě kolikrát ani své vlastní ruce nevidíme. Konečně přišel Tender. Celý udýchaný, jak spěchal. Zpozdil se kvůli nemocné dcerce, musel k ní zavolat doktora. Strašně se omlouvá... A my jsme na něj hned vyrukovali s naším plánem. Vzalo ho to tak, že okamžitě začal dýchat normálně.

„Jak do Pásma?“ ptá se zděšeně. „Proč zrovna já?“

Ale sotva uslyšel o tom, že dostane dvojnásobnou prémii a že to povede Rod Shoehardt, vzpamatoval se a zase začal dýchat jako lokomotiva.

Kirill vypálil pro propustky, ty jsme ukázali jednomu seržantovi a ten nám vydal skafandry. To by bylo terno, dostat se k takovému krámu. Muselo by se to obarvit, červená barva je pro stalkera na houby, ale jinak - za takový skafandr dá každý stalker pět set kulí a ani okem nemrkne. Na první pohled to není nic zvláštního, vypadá to jako skafandr pro potápěče, má to taky takové kulaté okno na kouli pro hlavu. Ale je to mnohem lepší než potápěčský skafandr - lehké je to, pohodlné, nikde to člověka netlačí a člověk se v tom ani nezpotí. Může se v tom do ohně a žádný plyn tím nepronikne. Ani kulka prý to neprostřelí. Samozřejmě - požáry, všelijaké chemické smrady a kulky jsou úplně neškodné krámy ve srovnání s tím, co na člověka čeká v Pásmu. Všechna ta svinstva, která jsem vyjmenoval, jsou věci pozemské, lidmi vymyšlené a každému na zeměkouli známé.

Kdežto v Pásmu... I ve skafandrech tam lidi chcípají jako mouchy.

Ale význam to stejně má. Před horkým peřím to například chrání stoprocentně spolehlivě. Nebo před plivanci čertových hlávek.

Oblékli jsme si ten krám, vysypal jsem své matice z pytlíku a strčil si je do kapsy a už jsme mazali přes ústavní dvůr k hranici Pásma.

Všechna okna až do patnáctého poschodí byla plná, málem nás vyprovázeli s šátečky a orchestrem.

„Vypni prsa,“ dělal jsem si legraci z Tendera, „a zatáhni břicho, nedělej nám hanbu, člověče. A uvědom si vážnost této chvíle, vděčné lidstvo na tebe nezapomene.“

Podíval se na mě vyjeveně, pochopil jsem, že nemá na žerty náladu. A je to opravdu blbost, dělat v téhle situaci vtipy. Ale když se jde do Pásma, musí člověk vtipkovat, nechce-li se rozplakat. Podíval jsem se na Kirilla. Celkem se držel, jenom rty hýbal, jako kdyby se modlil.

„Modlíš se?“ zeptal jsem se. „Modli se, modli. Čím dál v Pásmu, tím blíž k nebi...“

„Co?“ ptá se.

„Modli se,“ řvu na něho. „Stalkery pouštějí do ráje bez čekání.“

Usmál se a poplácal mě po zádech: neboj se, chlapče, se mnou se neztratíš, mělo to zřejmě znamenat. Blázen!

Odevzdali jsme propustky poslednímu strážnému seržantovi, který vlastně nebyl seržant, nýbrž poručík, výjimky taky bývají a jak se říká potvrzují pravidlo, toho poručíka taky znám, jeho táta prodává rakve v Rexopoli. Přistavili nám »létající papuči«, u nástupiště stála sanitka s osazenstvem, hasiči a ve vrtulníku seděla hrdinná záchranná četa, banda líných darmojedů, nemohu je ani cítit.

Sedli jsme si do »papuče«, Kirill si stoupl k řídicímu pultu a povídá:

„Rode, dávej rozkazy.“

Pomalu jsem si rozškrtl uzávěr na skafandru, z podpaží jsem vytáhl láhev, lokl si pořádně, zašrouboval uzávěr a zastrčil láhev nazpátek. Bez loku bych byl nemožný. Byl jsem tam už mockrát, ale napřed se musím vždycky napít. Ti dva na mě civí a mlčí.

„Jedem,“ povídám nakonec. „Vám jsem radši nenabídl, protože vás natolik neznám, abych věděl, co to s vámi v Pásmu udělá. Teď poslouchejte. Co řeknu, to se bude dělat: žádné poznámky, všechno co nejrychleji. Jestli někdo zaspí nebo se pokusí diskutovat, dostane do zubů, na to upozorňuju předem. Když dám třeba tady panu Tenderovi rozkaz, aby udělal stojku a šel po rukou, musí pan Tender okamžitě udělat stojku a jít po rukou - bez ohledu na svůj enormní zadek. A jestli to nedokážeš, Tendere, může se ti klidně stát, že už svou nemocnou dcerku jakživ neuvidíš. Jasné? Ale neboj se, uvidíš ji, nech to na mně.“

„Udělám všechno, Rode, jenom rozkazuj,“ sípe Tender a je celý červený a zpocený. A brada se mu třese. „Třeba po zubech polezu, budeš-li chtít, nejen po rukou. Nejsem nováček.“

„Pro mne jste nováčci oba dva a rozkazovat nezapomenu, to za chvilku poznáš. Ještě mi řekni, Tendere, jestli umíš řídit papuči.“

„Umí,“ nato Kirill, „řídí spolehlivě.“

„Hlavně že spolehlivě,“ povídám. „Jedem! Spusťte si hledí a pomalu leť nad tyčkami. Výška - tři metry. U sedmadvacáté tyčky zastav.“

Kirill vzlétl s »papučí« do výšky tři metry a já jsem nepozorovaně pootočil hlavu a třikrát si odplivl přes levé rameno. V ústavu je pohotovost: záchranná četa čumí z vrtulníku, hasiči nás pozorují, ten pitomec poručík nám dokonce salutuje. A nad celou tou sešlostí obrovský nápis: Buďte vítáni, Hosté. Ten je tam od té doby, co byl zřízen ústav, ale Hosté, jak je vidět, na nápisy kašlou.

Tender se užuž otáčel a zvedal ruku k pozdravu na rozloučenou, ale rýpl jsem ho pěstí do žeber, a tak ho přešla chuť. Pěkná pitomost, loučit se, když letíme do Pásma!


Napřed šlo všechno hladce.

Napravo byl ústav, nalevo Šarlachová čtvrť a my letíme od tyčky k tyčce přesně prostředkem ulice. Ulice! Už dávno po ní nikdo nechodí a nejezdí. Asfalt je už rozpukaný, ve škvírách roste tráva. Ale je to pořád ještě naše tráva, lidská. Zato na levém chodníku roste jakési záhadné černé křoví, podle kterého se krásně pozná, kde začíná skutečné Pásmo. Na chodníku černé svinstvo, ale u vozovky to končí, jako kdyby to někdo denně stříhal zahradnickými nůžkami.

Ne, ti Hosti nebyli žádní dacani. Spoušť po nich zůstala pěkná, to je pravda, ale hranice vyznačili naprosto perfektně: tady to začíná, tady to končí. Ani horké peří přes hranici do Harmondu nepřelétne, i když ho po Pásmu honí vítr, jak se mu zachce. Ale jen po Pásmu, dál ani hni.

Domy jsou v Šarlachové čtvrti oprýskané, mrtvé, ale okna jsou tu skoro všude celá, jenom špinavá, jak je celá ta léta nikdo nečistí. Ale když se tudy člověk plazí v noci, je moc dobře vidět, jak uvnitř hoří modravé plaménky. Vypadá to, jako kdyby tam hořel špiritus. Ale není to špiritus, to dýchá ze všech sklepů ježibabí rosol.

Ale když se člověk moc nedívá, má pocit, že je vlastně v normální čtvrti: obyčejné domy, opravit by potřebovaly, to ano, ale jinak nic.

Jenom to prázdno, to na člověka padá. Tamhle v tom domě z červených cihel bydlel náš učitel matematiky, říkalo se mu Lomeno. Byl to nudný a neúspěšný člověk, jeho druhá žena mu utekla těsně před Návštěvou, dcera měla na oku bělmo a my jsme se jí posmívali, až brečela. Když tenkrát začala panika, běžel Lomeno ve spodním prádle až k mostu - celých šest kilometrů nepřetržitě běžel. Pak měl dlouho spálu, slezly mu všechny vlasy. Skoro všichni, kdo bydleli v téhle čtvrti, to dostali, proto se tomu teď říká Šarlachová čtvrť. Někteří na to umřeli, hlavně staří lidé, a ani ti ne všichni. A čert ví, jestli vůbec umřeli na spálu. Já myslím, že strachem. Byla to přece hrůza.

Tady měl každý tu spálu. A lidi z dalších čtvrtí zase ztráceli zrak.

Proto se říká: První slepá čtvrť, Druhá slepá... Ale ti lidi nebyli úplně slepí, oslepli jenom na čas. A říká se, že neoslepli od žádného blýskání (taky se tenkrát blýskalo, to je fakt), nýbrž od hřmění. Zahřmělo prý tak silně, že oslepli. Doktoři kroutí hlavou: to není možné, vzpomeňte si, jak to opravdu bylo. Ale ti lidi melou pořád svoje: zahřmělo tak strašně, že přestali vidět. A přitom kromě nich to hřmění nikdo neslyšel!

Kdo to nezažil, ten si může myslet, že se vlastně nic nestalo.

Tamhle je skleněný kiosk - úplně nepoškozený. U vrátek stojí kočárek, dečka čistá, polštářek taky. Zato na anténách rostou jakási divná vlákna trochu podobná lýkovým. Knihomolové o nich pořád bádají: proč se vyskytují výhradně na anténách a výhradně v Šarlachové čtvrti?

Když se to tak vezme, roste to podivné lýko vlastně přímo před okny ústavu. Loni měl kdosi nápad. Spustili z vrtulníku kotvu na ocelovém laně a kotvou zachytili jedno vlákno na anténě. Pak začali vlákno navíjet a najednou - šššš! Koukáme - z antény se kouří, z kotvy se kouří, z lana se kouří. A kdyby se jenom kouřilo, lano syčí jako chřestýš. Ještě dobře, že pilot neztratil hlavu - pustil lano a mazal s vrtulníkem nazpátek. Tamhle je to lano, visí ve vzduchu skoro až k zemi a už je skoro celé porostlé lýkem.

Tak jsme pomalu doletěli až na konec ulice, k zatáčce. Kirill se na mě podíval: mám zahnout? Zakýval jsem na něho, že ano. »Papuče« změnila směr a letěla pomalu nad posledními metry lidské země.

A už je tady ten chodník, stín „papuče“ už dopadá na černé křoví.

Tak už je to tady. A jako vždycky, začalo mě mrazit. Pokaždé se mi to stane, nevím, jestli mě Pásmo tak vítá, nebo jestli mě vlastní nervy nechávají ve štychu. Vždycky si říkám, že až se vrátím, zeptám se ostatních, jestli to taky znají, ale pak na to zapomenu. Kloužeme tiše nad někdejšími zahradami, motor pod našima nohama vrčí stejnoměrně a klidně. Bodejť! Motoru se stát nic nemůže, ten se Pásma bát nemusí. Na Tendera to přišlo už u první tyčky: začal žvanit. Přesně tak jako všichni, kdo nejsou na Pásmo zvyklí: zuby jim cvakají, srdce bouchá jako zběsilé, jdou na ně mrákoty, je jim hanba, ale udržet se nemůžou. Já nevím, co to je, ale je to podobné rýmě. Při té člověku teče z nosu, ať chce, nebo ne, a tady zase tečou z lidí slova - úplná záplava slov. Jeden má na programu krajinu, druhý dává k lepšímu svoje teorie o Hostech, třetí plácá úplné blbosti a ani se nesnaží, aby to mělo nějaký vztah k jeho momentální situaci. Jako třeba Tender: kecá o svých nových šatech, kolik za ně dal, z jaké jedinečné látky jsou, jak mu krejčí měnil dvakrát knoflíky...

„Drž hubu,“ povídám mu.

Podíval se na mě smutně, rty mu zacukaly, ale mele dál: o podšívce. Zahrady už skončily, letíme nad bývalou skládkou smetí a najednou cítím, že začíná foukat jakýsi vítr. Zničehonic: před momentem bylo úplné bezvětří a tady najednou honí vítr po zemi prach. A nejen to: cosi je slyšet.

„Drž hubu, idiote,“ říkám Tenderovi.

Slyší mě, ale mele dál: jaký střih má jeho nové sako.

„Zastav,“ povídám Kirillovi.

Chytnu Tendera za rameno, otočím si ho k sobě a bác mu dlaní do hledí. Hlava se mu zatřásla, praštil nosem do skla, zavřel oči a konečně toho nechal.

Teď to konečně slyším pořádně: trrr, trrr, trrr... Kirill se na mě dívá s otevřenou pusou. Dávám mu rukou znamení - ani se nehni, stůj prosím tě na místě. Koneckonců je to pořád ještě nováček, i když tady už jednou byl, a jak nováček v Pásmu něco podezřelého uslyší, nutí ho to k činnosti.

„Zpátečku?“ ptá se a já zoufale kroutím hlavou, že ne, a šermuju mu pěstí před hledím, aby mlčel. To je hrůza s těmi zelenáči, člověk neví, má-li koukat na Pásmo nebo na ně. Ale pak jsem zapomněl na všechny podobné starosti. Nad hromadou odpadků kousek od nás se objevilo takové tetelení, jako když se třese horký vzduch v parném létě, a pak to začalo lézt směrem k nám, převalilo se to přes kopeček a bylo to blíž a blíž, skoro u tyčky, nad kterou jsme stáli. Nad cestou se to na půl vteřiny zastavilo, ale pak se to zase dalo do pohybu a lezlo to až za křoviska, za shnilé ploty, kamsi ke hřbitovu automobilů.

Jsou to pitomci, ti knihomolové, stanoví si trasu, která vede přes prohlubeň!

„Jeď, ale pomalu,“ vrčím na Kirilla.

„Co to bylo?“

„Copak já vím? Hlavně že je to pryč. Jenom zbytečně nekecej, proboha tě prosím, teď nejsi člověk, ale stroj. Jsi páka v mých rukou a páka se na nic neptá.“

I já jsem se teď rozkecal, jak jsem si to uvědomil, hned jsem toho nechal. Že by i na mě mohla ještě přijít ta rýma?

„Dost,“ řekl jsem. „Odteďka ani slovo.“

Potřeboval jsem si pořádně loknout, jenomže ve skafandru to nejde. Když se to tak vezme, jsou ty slavné skafandry na houby. Zkrátka a dobře, odvolávám, co jsem říkal před chvílí. Radši se obejdu bez skafandru, jen když se budu moct pořádně napít. Větřík zmizel, sotva se objevil, a nic podezřelého teď nevidět neslyšet; motor ospale vrká, a slunko praží, je horko, nad garáží mlžná clona, všechno je v pořádku. Letíme nad tyčkami a ti dva už ani nepípnou. Dostali lekci. A už jsme u sedmadvacáté tyčky: Kirill se na mě beze slova podíval, přikývl jsem mu jenom a »papuče« zůstala okamžitě stát.

A už jsme v tom. Teď je nejdůležitější klid. Spěchat nemáme kam, je úplné bezvětří, viditelnost vynikající, všechno jako na dlani...

Tady je ten příkop, o kterém jsem říkal, že tam zařval Měkkýš. Je tam cosi vidět, kdoví, jestli ty hadry nebyly jeho. O mrtvých jenom dobré, ale přesto nemohu říct, že jsem ho měl rád, byl to takový vyžírka a přitom blbec; co je to charakter, to vůbec nevěděl. Ale to je vlastně normální, jenom takové typy mohou mít něco společného s Mrchožroutem Barbridgem; a on už je zdálky vidí a cítí a hned je zatahuje do svých špinavých kšeftů.

Ale Pásmo se neptá, jakou máš povahu, s každým zachází stejně.

A koneckonců, ten Měkkýš, jehož pravé jméno si už nikdo nepamatuje, udělal aspoň něco dobrého: předvedl názorně nám dalším, kam rozhodně nesmíme stoupnout. Potřebovali bychom se dostat na asfalt, ten je rovný, je na něm všechno vidět, i ta puklina. Jenomže jak se tam nejlíp dostat? Když půjdeme rovně, musíme přes tyhle kopečky, a ty se mně vůbec nelíbí. Jako kdyby na nás čekaly: chechtají se předem, jak na ně šlápneme. Ne, to nerisknu. Protože stalkerské druhé přikázání zní: sto metrů napravo a sto metrů nalevo musí být čistý vzduch. Snad by to šlo tady přes ten levý kopeček... Ačkoli, co je za ním? Podle mapy nic, jenomže jaký spoleh je tady na mapy?

„Rode,“ šeptá Kirill, „nechceš to přeskočit na papuči? Dvacet metrů nahoru a pak kolmo dolů a jsme u garáže, co říkáš?“

„Nech toho, troubo,“ sjedu ho. „A neruš mě teď.“

Nahoru chce, blboun. A co když to tam s námi praští, v dvacetimetrové výšce? Zařveme dřív, než se vzpamatujeme. A kdyby se tady někde vyskytla komáří mýtina, dopadlo by to ještě hůř. To může napadnout jenom blázna, skákat přes to. Ale co, ke kopečku se dostaneme docela dobře a dál se uvidí. Vytáhl jsem z kapsy hrst matic.

Ukázal jsem je Kirillovi a povídám mu:

„Znáš pohádku o Palečkovi? Tady to bude přesně naopak. Dívej se!“

Hodil jsem první matku. Ne příliš daleko, to by bylo proti pravidlům. Asi tak deset metrů. Nic se nestalo, matka proletěla normálně.

„Viděls to?“

„Viděl, a co má být?“

„Teď jeď hodně pomalu, až tam, kam dopadla matka, a dva kroky před tím místem zastav. Jasné?“

„Ano. Hledáš gravikoncentráty, že?“

„Hledám to, co potřebuju. Počkej, hodím ještě jednu. Dívej se, kam spadne, a už ji nespusť z očí.“

Hodil jsem další matku. Taky doletěla normálně a spadla kousek vedle první.

„Jedem,“ řekl jsem.

Kirill to rozjel. Bylo vidět, že se uklidnil - zřejmě všechno pochopil. To je holt knihomol. Potřebuje název. Když má název, je klidný. Hledám gravikoncentráty a jemu, bláznovi, se hned dýchá líp.

Minuli jsme první matku, druhou, třetí. Tender vzdychá, přešlapuje na místě a skřípe zuby. Bojí se, chuděra. Jestli z toho vylezeme ve zdraví, bude to pro něj lepší než dieta: shodí dnes aspoň pět kilo.

Hodil jsem počtvrté. Matice letěla normálně, ale než dopadla, trhlo to s ní nabok a pak zmizela v zemi, jako kdyby se propadla.

„Viděls to?“ šeptám Kirillovi.

„Viděl,“ on na to a vyvaluje oči, nakloněný dopředu, div nevypadne z papuče. „Hoď tam ještě jednu.“

Chytrák! Prý ještě jednu! Copak stačí jedna? Ach ti knihomolové!

Naházel jsem tam osm matic, než jsem zjistil, odkud kam ta mýtina sahá. Bylo by jich stačilo sedm, ale jednu jsem hodil přesně doprostřed, ať se podívá na ten svůj koncentrát. Vtáhlo ji to do země, jako kdyby to nebyla matice, ale metrákové závaží. Kirill blahem odfrkoval a na moment zřejmě zapomněl, kde je.

„Dost, kamarádi,“ řekl jsem. „Užili jsme si srandy a teď musíme makat. Dívej se, kam padne tahle. Na to místo musíš přesně zamířit.“

Podařilo se to, minuli jsme komáří mýtinu a dostali jsme se nad kopeček. Kopeček je to ubohý, krtčí hromádka a ne kopeček, dodneška jsem o něm vůbec nevěděl, ale tady se nesmí zanedbat nic. Odtud je k asfaltu dvacet kroků, víc ne. Všechno je tu přehledné, každá travička, každá skulinka. Zdálo by se, že se tady není čeho bát.

Jedna matice, a jedem. A přece váhám.

Sám nevím proč, ale najednou si netroufám hodit matici.

„Co se děje,“ ptá se Kirill, „proč stojíme?“

„Počkej,“ já na to. „Nemluv mi do toho.“

Tak, uvažuju, hodím pěkně matičku, a pak to rozjedem, ani travička se nepohne a coby dup jsme na asfaltu... A tu jsem pochopil, co mně vadilo, a zalil mě pot, i do očí mi tekl. Musíme nalevo, nedá se nic dělat. Cesta je to o moc delší a taky kamínky tam vidím jakési ne zrovna příjemné, ale tam si troufám hodit matici, kdežto sem - ani zanic. A tak jsem konečně hodil matici nalevo. Kirill neřekl nic, zatočil pomalu doleva a už míří k matičce. Teprve potom se na mne podíval. Musel jsem vypadat dost strašně, protože hned uhnul pohledem.

„To už tak je,“ řekl jsem mu, „že se oklika někdy vyplatí.“ A hodil jsem poslední matici na asfalt.

Dál už to bylo jednodušší. Našel jsem svou trhlinku, byla úplně stejná jako tenkrát, žádné svinstvo v ní nerostlo, barvu měla taky stejnou jako dřív. Díval jsem se na ni a tiše jsem jásal. A ta moje trhlinka nás přivedla až ke vchodu do garáže líp než ty jejich tyčky.

Poručil jsem Kirillovi, aby se snesl na výšku půldruhého metru, lehl jsem si na břicho a koukal dovnitř do garáže. Nejdřív jsem neviděl skoro nic, ale potom, když jsem si zvykl na šero, jsem si všechno jaksepatří prohlédl a zdálo se mi, že se tam opravdu nic nezměnilo od těch dob, co jsem tu naposledy byl. Ta vyklápěčka, co stála na mycí rampě, tam stojí pořád a nejsou na ní žádné skvrny nebo díry; cementová podlaha je taky v pořádku - zřejmě tam není ježibabího rosolu moc, jinak by začal vyšplíchávat ven, a to bych poznal. Jedna věc se mi nelíbila: vzadu v garáži; tam, kde stojí kanystry, se cosi stříbřitě lesklo. To dřív nebylo. Ale co se dá dělat, máme se kvůli tomu vrátit s prázdnou, nebo co? Nic hrozného by to být nemělo, ostatně leskne se to tam jenom maličko, a vypadá to úplně nevinně. Zvedl jsem se, oprášil jsem si břicho a rozhlédl jsem se kolem garáže. Náklaďáky jako nové, řekl bych den ode dne novější, kdežto benzínová cisterna je už totálně rezavá a za chvilku se rozpadne úplně.

A tady je ta poklička, co ji mají na své mapě.


Ale ta se mi nelíbila. Vrhala jakýsi divný stín: slunko nám svítí do zad, ale stín od pokličky směřuje k nám. Ale na pokličku se můžu klidně vykašlat, ta je od nás daleko. Tady se pracovat dá. Kdybych sakra věděl, co se to tam leskne. Nebo se mi to jen zdá? Vypadá to jako pavučina někde v lese na stromech. Potřeboval bych si zakouřit a rozmyslet si to. Proč se nad kanystry cosi leskne a proč tady ne?

A proč má ta poklička takový bláznivý stín? Mrchožrout Barbridge mi o těch stínech kdysi cosi říkal, kdybych si tak vzpomněl, co to bylo. Ale nebezpečné to zřejmě není, jinak bych si určitě vzpomněl.

Ale ta stříbřitá pavučina tam u kanystrů, to opravdu nevím. Co to asi bylo za pavouka, co ji upletl? Nejhorší na tom je, že ta skořepina, kvůli které se sem vláčíme, leží zrovna v těch místech, u kanystrů.

Měl jsem ji sebrat tenkrát, bylo by bývalo po starostech. Ale byla strašně těžká, mnohem těžší než normální skořepiny - zvednout jsem ji uzvedl, ale na hřbetě jsem ji táhnout prostě nedokázal: v noci se s ní plazit po zemi, to bych si byl dal! Co teď? To kdybych věděl!

Nedá se nic dělat, musíme tam... Aspoň kdybych se mohl napít! Otočil jsem se k Tenderovi a řekl jsem mu:

„My dva s Kirillem půjdeme do garáže. Ty zůstaneš v papuči u řídicího pultu. Ale ať tě ani nenapadne rozjet to. Budeš stát na místě, kdyby pod tebou země hořela. Jestli utečeš, najdu si tě na onom světě.“

Kýval horlivě, spolehni se, Rode, já to zvládnu. Nos má jak švestku, jak jsem mu praštil do hledí. Spustil jsem visutý žebřík, podíval se ještě jednou na tu pavučinku tam vzadu, mávl jsem na Kirilla a lezu dolů. Na asfaltu jsem se zastavil: čekám, až Kirill sleze po druhém žebříku.

„Pomalu,“ říkám mu, „máme čas.“

Stojíme na asfaltu, »papuče« kousek od nás. Tender na nás civí dolů přes zábradlí, je na něm vidět, že je mu děsně. Musíme jít. Povídám Kirillovi:

„Půjdeš pořád dva kroky za mnou, sleduj jenom mě, ne abys koukal po vejrech. Jak udělám krok, uděláš ho taky.“

Vyrazil jsem. Ve vchodu jsem se ještě jednou zastavil a ohlédl. Je to přece jenom rozdíl, když tady člověk pracuje ve dne. Vzpomněl jsem si, jak jsem u vchodu ležel v noci. Tma jako u černocha v uchu, zpod mycí rampy vyplazuje ježibabí rosol své modré lihové jazyky, které jsou houby platné, protože světlo od nich není žádné, naopak, ještě větší tma. Teď mám všechno před sebou jako na dlani, vidím dokonce prach v těch nejtemnějších koutech. Teď si to teprve můžu prohlédnout: od kanystrů se táhnou ke stropu jakési stříbřité niti, vypadá to skutečně jako pavučina. Třeba to je pavučina, ale pro jistotu - dál od toho. A právě v ten moment jsem to zbabral. Měl jsem Kirilla zastavit, počkat, až si zvykne na šero, a ukázat mu tu pavučinu a říct mu, aby si na ni dal pozor. Jenomže já jsem zvyklý pracovat sám: já jsem ji viděl a nenapadlo mne, že on ne.

Udělal jsem krok dovnitř, rovnou ke kanystrům. A už jsem byl u té skořepiny: dřepím nad ní, koukám, jestli na ní není pavučina. Ne, skořepiny se nechytla. Chytl jsem skořepinu z jedné strany a povídám Kirillovi:

„Vem to z druhé strany, ale je to tíha, bacha na to!“

Podívám se na něho a lekl jsem se tak, že ze sebe nemohu dostat ani slovo. Chci zařvat: stůj, ani se nehni, ale mlčím jako zařezaný.

Stejně by to nebylo nic platné - stalo se to všechno moc rychle.

Kirill překročil skořepinu, otočil se zády ke kanystrům, a jak couval, narazil zády do té stříbrné pavučiny. Vlasy mi vstaly leknutím - slyším, jak pavučina praskla. Takový slabý suchý praskot se ozval, a bylo to. A Kirill netuší nic a ptá se:

„Tak co, zvedáme?“

„Raz, dva, tři,“ já na to.

Zvedli jsme skořepinu a odnesli jsme ji ke vchodu. Byla těžká, potvora, dva jsme měli co dělat. Vylezli jsme na světlo, zastavili u »papuče«, Tender nám podává pracky.

„Tak jedem,“ říká Kirill. „Raz, dva...“

„Moment,“ povídám, „otoč se ke mně zády.“

Beze slova se otočil. Nic na něm nevidím. Ať koukám jak koukám, nic tam není. Ještě jednou jsem si prohlédl garáž, tamten kout u kanystrů. Ale ani tam už nic nebylo.

„Poslyš,“ ptám se Kirilla a brejlím směrem ke kanystrům. „Viděls tu pavučinu?“

„Jakou pavučinu? Kde byla pavučina?“

„Asi nikde,“ říkám. „Měli jsme kliku.“

Ale moc tomu nevěřím. To se teprv uvidí, jestli jsme měli kliku, říkám si.

„Tak jedem,“ dodávám.

Naložili jsme skořepinu do »papuče« a postavili jsme ji nastojato, aby se nekutálela sem a tam. Stála si, jako kdyby ji právě udělali, nová a čistá, měděné disky se leskly ve slunci a ta záhadná náplň mezi nimi hrála různými odstíny modré barvy. Je to úplně jasné, že to vlastně není žádná skořepina, nýbrž cosi jako nádoba s modrým sirupem uvnitř. Prohlédli jsme si náš úlovek, vlezli sami do »papuče« a letěli nazpátek.

Knihomolové to mají dobré. Za prvé - pracují ve dne. A za druhé - těžké je to pro ně jenom do Pásma, nazpátek je »papuče« veze sama, protože má kursograf, který ji řídí na zpáteční cestě automaticky. Tak jsme pěkně klouzali z Pásma ven, všechny manévry jsme přesně zopakovali v opačném směru - zastavovali na místě, pak zase dál, nad všemi maticemi, které jsem naházel dolů, jsme propluli: byl bych je mohl všechny posbírat.

Oba zelenáči se rozzářili. Už se skoro nebojí, zvědavě koukají a kření se na celé kolo, že všechno dobře dopadlo. Tender zase žvaní: jenom se naobědvá a hned poletí nazpátek do Pásma, vyznačit trasu.

Kirill do mě hustí, co jsou to gravikoncentráty čili komáří mýtiny, jak tomu říkám já. Tak jsem jim klidně, ale důrazně vysvětlil, že nejeden pitomec zařval úplně zbytečně právě na zpáteční cestě. A myslel jsem už jenom na to, jak odšroubuju uzávěr od flašky, hned jak ze sebe shodím proklatý skafandr. Ale pavučina se mi objevovala před očima pořád, měl jsem strach.

Pak nás zavřeli i s »papučí« do odhmyzovače, kterému oni říkají karanténní hangár, a stříkali na nás horkou vodu a jakési roztoky. Pak nás ozařovali, něčím zasypávali, znovu myli, až nás nakonec definitivně usušili a řekli: Adijé, mládenci, máte volno. Tender s Kirillem táhli skořepinu. Kolem plno lidí, všichni koukají na ten zázrak, ale nikdo jim nepomůže - každý se bojí takového krámu. Ale to je mi úplně jedno. Mě teď zajímá jediná věc, flaška.

Svlékl jsem si skafandr, nechal ho ležet na zemi, ať sluhové seržanti taky něco dělají... Pak jsem se zavřel v kabince, vytáhl láhev, odšrouboval uzávěr a přisál se k hrdlu jako klíště. Sedím, v hlavě mám prázdno, tělo úplně bezvládné, a chlastám. Zase jsem měl kliku.

Pásmo hnusné. Svinstvo. Žiju. Ti dva to nechápou, ale stalker, ten ví, jaká je to klika. Vypil jsem všechno do poslední kapky a neměl jsem dost. Ale to nevadí, to se dá napravit, jen když jsem živý. Sedím a kouřím a pomalu cítím, že se vzpamatovávám. Už myslím i na prémii. To mají tady v ústavu senzačně zařízeno. Obálku s prémií dostane člověk na ruku hned, jak se odtud vrátí. Možná že mně to dokonce přinesou sem.

Podíval jsem se na hodinky - byli jsme v Pásmu pět hodin a něco. Pět hodin! A uteklo to, jako kdyby to byla chvilka. V Pásmu čas letí jako zběsilý.

A co to je, pět hodin. Stalker je rád, když se stačí za noc vrátit.

Když to nestihne, musí ležet celý den v Pásmu rypákem dolů, takže druhý večer už ani neví, jeli živý nebo mrtvý. A pak konečně najde to, co hledá, a k ránu se plazí zpátky a na čáře čekají hlídky s kulomety, které stalkery smrtelně nenávidí. Nechtějí zatýkat, kdepak, bojí se nás, že je nakazíme, chtějí našince rovnou zabít, vždyť mají všechny trumfy v rukou, ať potom někdo dokazuje, žes zařval jejich vinou. A člověku nezbude nic jiného než zavrtat rypák do země na další den a čekat na třetí noc. A krámy, které jsi nasbíral, leží vedle tebe a co kdo ví, jestli opravdu leží, nebo jestli tě nepozorovaně vraždí? Anebo se může klidně stát to, co se stalo Kostlivci Izákovi - ztvrdl na otevřeném místě už za rozbřesku, popletl si cestu a zůstal mezi dvěma příkopy a nemohl tam ani zpátky. Stříleli po něm dvě hodiny a on celé dvě hodiny předstíral, že je mrtvý. Až po dvou hodinách tomu uvěřili a odjeli jinam. Byl to potom nadobro zlomený člověk, já ho viděl a nemohl jsem ho poznat.

Pustil jsem sprchu. Dlouho jsem se sprchoval, pouštěl jsem střídavě horkou a studenou vodu. Pak se ozvalo klepání na dveře a Kirillův veselý hlas:

„Lez ven, Rode, nesu ti dáreček, zrovna ho pro tebe v tiskárně vytiskli.“

Prachy, říkám si. Otevřel jsem a Kirill jen v trenýrkách mi podává obálku.

„Tady to máš, to ti posílá vděčné lidstvo.“

„Na lidstvo já kašlu. Kolik jsem dostal?“

„Za výjimečnou statečnost dvojnásobnou dávku.“

To je slušný výdělek. Kdybych dostal za každou skořepinu dvojnásobnou prémii, vykašlal bych se na Ernesta.

„Tak co říkáš? Jsi spokojený?“ ptá se Kirill a sám má hubu od ucha k uchu.

„Ujde to,“ já na to. „A co ty?“

Neřekl nic. Praštil mě do zad a šel se sprchovat.

„Co Tender, chudák malý?“ volám na něho.

„Jakýpak chudák malý! Právě odpovídá na otázky novinářů, měl bys ho vidět, jak je důležitý.“

„Kirille,“ zavolal jsem najednou. „Vylez prosím tě na chvilku ven.“

„Proč? Já už jsem svlečený.“

„Jen pěkně vylez, copak jsem ženská?“

Vylezl. Vzal jsem ho za ramena a otočil ho zády k sobě. Nic tam nemá, to se mi jenom zdálo.

„Co tam študuješ na těch zádech?“ ptá se.

Praštil jsem ho do nich, sám jsem vlezl do kabiny. Jsou to zřejmě nervy, ale nemůžu se toho zbavit. Tam se mi něco zdálo, tady taky.

Musím si od toho odpočinout. Půjdu se napít. A zahraju si karty. To jsem zvědav, jestli Richard jednou taky prohraje. Hraje perfektně. A žádné triky na něho neplatí.

„Kirille,“ volám, „pojď se mnou dneska do Borshtu!“

„Do Boršče, kolikrát ti to mám říkat...“

„Nepoučuj mě, já si to můžu říkat, jak chci, nevnucuj mně vaše pořádky. Radši řekni, jestli půjdeš.“

„Nevím, Rode. Člověče, my jsme přivlekli takovou věc, že... Ale co ty o tom víš!“

„A co ty o tom víš?“

„Taky nic, to máš pravdu. Ale teď je mi jasné, k čemu ty skořepiny byly. A mám jeden nápad... Jestli se to podaří, napíšu velký článek a věnuju ho tobě: Rodericku Shoehardtovi, generálnímu průvodci po Pásmu, s úctou a vděčností připisuje...“

„Jo, a já hned vyfasuju dva roky.“

„Ale vejdeš do dějin vědy. Už to nebude ani skořepina, ani magnetická past, ale Shoehardtova nádoba. To je název, co?“

Při tom žvanění jsem se oblékl, strčil jsem prázdnou láhev do kapsy, přepočítal jsem prachy a vyrazil.

„Měj se dobře, knihomole.“

Neodpověděl, asi mě pod sprchou neslyšel.

A ve vestibulu stojí pan Tender, celý rudý, a nadouvá se jako krocan. Kolem něho dav - pracovníci ústavu, novináři, dva seržanti.

Tender rozkládá: „Technika, kterou dnes disponujeme, dává téměř stoprocentní záruku úspěchu a bezpečnosti.“

V tom okamžiku mě uviděl a hned poněkud zvadl - usmál se na mě křečovitě a kyne mi rukou, abych se taky zúčastnil. Jenom to ne!

Vyrazil jsem jako splašený. Ale stejně jsem jim neutekl.

„Pane Shoehardte! Pane Shoehardte! Řekněte nám něco o garáži...“

„Nemám co bych řekl,“ prchám před nimi.

„Neviděl jste tam nic pozoruhodného?“ křičí za mnou.

„Ne,“ upaluju a snažím se zabránit tomu, aby si mě vyfotografovali.

„Děkujeme vám za odpověď. A jak se díváte na turboplatformy?“

„Velmi si jich vážím,“ dělám si z reportérů legraci, zahýbám na WC a okamžitě se tam zamykám.

Ale reportéry neodradí nic. Stojí přede dveřmi a vykřikují:

„Co soudíte o příčinách Návštěvy?“

„Na to vám odpoví vědci. Já nic nevím. Ale jestli chcete, dám vám tip. Zeptejte se pana Tendera, proč má nos jako řepu. To byla situace! On vám to popíše sám.“

Nalítli na to. Pootevřel jsem dveře: jsou opravdu pryč. Konečně jsem mohl vypadnout. Ukázal jsem tomu čahounovi průkaz a víte, co on? Zasalutoval! To jsem teď slavný, co?

„Pohov, seržante,“ říkám mu. „Jsem s vámi spokojen.“

„Neblbni, Zrzku, ty jsi opravdu kanón,“ povídá. „Ještě se jednou budu chlubit, že tě znám.“

„No vidíš, aspoň budeš mít co vykládat vašim holkám, až se vrátíš do Švédska.“

„To víš, že jo. Ty budou celé pryč!“

Není to vlastně špatný kluk, to bidlo švédské. Ale v zásadě takové urostlé dlouhány s červenými tvářičkami rád nemám. Holky jsou do nich celé pitomé, ačkoliv není proč. Na výšce přece nezáleží. Jdu po ulici a přemýšlím o tom, na čem opravdu záleží. Slunko svítí, lidí tady moc není. A najednou jsem si vzpomněl na Gutu. A strašně mě to k ní táhlo, sednout si vedle ní, chytit ji za ruku. Když se člověk vrátí z Pásma, nezmůže se na nic jiného než chytit holku za ruku.

Zvlášť když si navíc ještě vzpomene, co všechno se vykládá o tom, jaké děti se rodí stalkerům. Hodil jsem to přes palubu. Teď žádná Guta, teď potřebuju ještě flašku. Minul jsem parkoviště, a za ním stojí patrola. Dva auťáky, široké, žluté, s reflektory a kulomety a samozřejmě - modré přilby, jak by ne. Radši se na ně vůbec nedívám, nebo by to mohlo špatně skončit. Jsou mezi nimi dva tři špinavci, se kterými jsem si chtěl vyřídit účty kudlou. Kdyby nebylo toho, že mě Kirill přetáhl do ústavu, byl bych to byl určitě udělal.

Míjím je, jako kdyby tady nebyli. Vtom se za mnou ozve:

„Moment, stalkere!“

Jdu dál, to se mě přece netýká, vytáhnu z balíčku cigaretu a zapaluju si. Kdosi mě dohání a chytá za rukáv. Praštím ho po ruce a klidně se ptám:

„Proč mě obtěžujete, pane?“

„Nech toho, stalkere!“ on na to. „Dvě otázky.“

Podíval jsem se na něho. Byl to kapitán Quaterblade. Starý známý, ale změnil se: úplně vyschl a zežloutl.

„Poklona, pane kapitáne,“ dívám se mu do očí. „Co dělají játra?“

„Moc si nedovoluj, stalkere,“ říká vztekle a probodává mě očima.

„Radši mně vysvětli, co že si dovoluješ nezastavit, když tě volám?“

A už jsou za kapitánem dvě modré přilby, pracky na pouzdrech, do očí jim vidět není, jenom čelisti pod přilbami se jim pohybují.

Kde v té Kanadě berou takovou sebranku? To je sem posílají na plemeno, nebo co? Nemám se jich vlastně co bát, ale nehodí se mi to do krámu, abych se od nich nechal šacovat.

„Copak vy jste volal na mě, pane kapitáne?“ povídám mu. „Já jsem myslel, že voláte nějakého stalkera...“

„A ty snad nejsi stalker?“

„Když jsem do toho - vaší zásluhou, pane kapitáne - spadl a poseděl si v kriminále, měl jsem příležitost si všechno promyslet. Nechal jsem toho. Moc vám děkuju, pane kapitáne, za vaši přátelskou pomoc.“

„Cos dělal tady až u hranic Pásma?“

„Jak to co jsem tady dělal? Já jsem tady zaměstnaný už dva roky.“

A jako trumf vytahuju svou legitimaci zaměstnance ústavu a podávám ji Quaterbladovi. Vzal to, prolistoval, očichal každou stránku, každé razítko, div to neolízal. Pak mi průkaz vrátil a je vidět, že ho to vzalo:

„Nezlob se, Shoehardte. Tohle jsem nečekal. Tak tys mě vzal opravdu vážně. To je vynikající. Ty mně to nebudeš věřit, ale já jsem měl už tenkrát pocit, že ty najdeš správnou cestu. Nezdálo se mi, že takový sympatický kluk...“

Teď už nebyl k zastavení. Říkám si v duchu, tak se podívej, Rode, dalšímu melancholikovi jsi vrátil víru v život a v lidi, a tak stojím, oči stydlivě sklopené, přikyvuju, nevím kam s rukama, a nohou kopu nervózně do chodníku, abych dal najevo, jak jsem rozrušený. A ty dvě gorily stojí u toho, poslouchají a pak se seberou a odejdou, zřejmě někam, kde je lepší zábava. Kapitán teď žvaní o perspektivách: studuj, chlapče, svět se ti otevře dokořán. Totéž nám říkal ve vězení kněz při mši každou neděli. A já nemám myšlenky na nic jiného než na flašku. A říkám si, ještě chvilku to vydržím, on se brzy unaví, vždyť je to chudák, už je celý udýchaný. A v ten moment začne troubit hlídkové auto. Kapitán Quaterblade se tam podívá, nasupí se nespokojeně a podává mi ruku.

„Musím jít,“ povídá. „Jsem opravdu rád, že jsem tě potkal jako pořádného člověka. Rád bych to s tebou zapil. Tvrdý alkohol sice pít nemůžu, ale aspoň pivo bychom si mohli dát... Ale co se dá dělat - jsem ve službě. Doufám, že se nevidíme naposled.“

To by byla hrůza, kdybych tě ještě jednou potkal, říkám si v duchu, ale ruku mu taky podávám a pořád se červenám a kopu skromně do obrubníku, jak si to přeje. Konečně se ztratil a já jsem se vrhl střemhlav k Borshtu.

V tuhle dobu bývá v Borshtu prázdno. Ernest stojí za pultem, utírá sklenice a prohlíží si je proti světlu.

„Ahoj, Erni,“ pozdravil jsem. „Netrap tu sklenici, nebo do ní vydřeš díru.“

Podíval se na mě přes sklenici, zavrčel něco jako břichomluvec a beze slova mně nalil na čtyři prsty whisky. Vylezl jsem na stoličku, napil se, zašklebil, zavrtěl hlavou a zase se napil. Lednička spokojeně vrčí, z hracího automatu se ozývá jakési fidlání, Ernest leští další sklenici, je tu zkrátka a dobře klid a mír.

„Už se ti ulevilo?“ bručí Ernest. „Už jsi rozmrzl?“

„Ty si lešti,“ povídám. „Tos slyšel, že jeden barman třel sklenici tak dlouho, až vyvolal džina? Ten se pak měl!“

„Cože?“ pochechtává se Ernest.

„Co se směješ? Víš, který barman? Ten, kterému patřil tenhle podnik před tebou.“

„A dál?“

„Co dál! Proč myslíš, že došlo k Návštěvě? Ten pitomec pořád třel sklenici a bylo to. Kdos myslel, že nás navštívil?“

„Tobě ta huba ale jede,“ směje se spokojeně Ernest.

Odešel do kuchyně a vrátil se s talířkem párků. Postavil párky přede mě, postrčil ke mně kečup a hořčici a už zase utírá sklenice.

Ernest své věci rozumí. Ten pozná hned, že se stalker právě vrátil z Pásma a že něco nese. A ví taky, co stalker v ten moment potřebuje.

Dojedl jsem párky, zapálil jsem si a začal jsem počítat, kolik Ernest na našinci vydělá. Za kolik se prodávají naše krámy v Evropě, to přesně nevím, ale zaslechl jsem, že skořepinu tam prodávají za dva a půl tisíce. A mně dává Ernest mizerné čtyři stovky! A ten krám, co mu říkáme baterka, stojí prý celou stovku, kdežto já dostanu dvacku.

No, něco stojí přeprava zboží do Evropy. Taky to nebude zrovna málo, každý úředník musí dostat zaplaceno, aby přimhouřil oči. Ale patnáct dvacet procent shrábne Ernest. Ale když člověk uváží, že by mohl vyfasovat deset roků, kdyby mu na to přišli, přestane mu závidět.

Vtom se ke mně hrne jakýsi chlápek s dobrým vychováním. Usedá napravo ode mne a ptá se:

„Dovolíte?“

„Že váháte!“ povídám. „Je mi ctí.“

Je malý a vyzáblý, nos má špičatý a na košili motýlka. Zdá se mi, že jsem už někde viděl jeho fotografii, ale kde, to nevím. Vysoukal se na stoličku a poroučí si:

„Jednoho bourbona bych prosil!“

A hned se obrací ke mně:

„Jestli se nemýlím, tak vás znám. Vy pracujete v mezinárodním ústavu, že?“

„Ano,“ povídám. „A co vy děláte?“

Vytáhne bryskně z kapsy svoji vizitku a podá mi ji. Je tam napsáno:

 

ALOIS MACNO,

zplnomocněnec

Úřadu pro emigraci

 

Ovšem že ho znám. Otravuje lidi, aby se vystěhovali z Harmondu.

Někomu by to zřejmě moc vyhovovalo, kdyby byl Harmond prázdný. Stejně už je tady sotva polovina obyvatel, ale oni by chtěli, aby tady nebydlel vůbec nikdo. Zastrčil jsem vizitku do kapsy a říkám mu:

„Ne, ne, děkuju pěkně. Rád bych umřel doma.“

„Z jakých důvodů?“ diví se. „Nezlobte se, že se pletu do vašich záležitostí, ale co vás tady drží?“

Tobě to tak zrovna vytroubím, říkám si v duchu, co mě tady drží.

„Co mě tady drží? Ale to víte, sladké vzpomínky z dětství. První polibek v městském parku. První opice v tomhletom baru. První předvedení na policejní stanici... Ani za nic, milý pane.“

Zasmál se, usrkl bourbonu a povídá zamyšleně:

„Vy jste záhadné bytosti, vy Harmonďané. Není tu žádný život. Všude vojsko a policie. Obchodů mnohem míň než kdekoli jinde. A za rohem - Pásmo. Žijete na sopce. Každou chvíli může vypuknout nějaká epidemie, nebo něco ještě horšího. Staré lidi bych ještě pochopil, ti by si jinde těžko zvykali. Ale takové jako jste vy? Kolik je vám let? Dvaadvacet nebo třiadvacet, víc ne. Vy si myslíte, že náš úřad sleduje nějaké nekalé cíle? Vůbec ne. Vláda chce, aby lidi opustili tohle nesnesitelné místo, aby žili jako ostatní lidi, aby dělali něco pořádného. Každý, kdo se vystěhuje, dostane příspěvek od státu, každému najdeme práci, takové, jako jste vy, posíláme na studia...

Nezlobte se, nerozumím vám.“

„Nikdo nechce emigrovat? Kšefty nejdou?“

„Ale ne, někteří se stěhují. Zvlášť ti, co mají rodiny. Ale mládež odejít nechce. Drží se téhle díry...“

To mě namíchlo:

„Pane Macno, máte úplnou pravdu. Je to díra a byla to díra. Jenomže teď je to díra do budoucna. A přes tu díru se dovíme, co je vlastně svět a vesmír, naučíme se to, co se lidi doposud nebyli schopni naučit. Copak nechápete, že mladí lidé jsou zvědaví, jak to půjde dál?“

Ernest na mě civí, jak tady řečním, až jsem se začal za sebe stydět.

Nesedí mi to, takové řeči, i kdyby byly tisíckrát pravdivé. Když to říká Kirill, zní to úplně jinak. Bude to nejspíš tím, že Kirill netahá Ernestovi z Pásma žádné zboží, které by putovalo okamžitě pod pult.


Ernest už se vzpamatoval z ohromení a nalil mi na šest prstů šnapsu: probuď se, Rode, co to s tebou dneska je? A pan Macno se špičatým nosem si zase usrkl bourbonu a povídá:

„To znám: konečně bude vynalezeno perpetuum mobile a lék proti všem nemocem. Vy tomu opravdu věříte?“

„To máte úplně jedno, čemu já věřím nebo nevěřím. Já nemluvím o sobě, já vám vysvětluju, proč tady lidi zůstávají. A když chcete vědět, co si o tom myslím já osobně, tak poslouchejte: je ten život jinde opravdu tak vynikající? Ve dne dřít, večer čučet na televizi. Vy si myslíte, že nevím, jak se dneska lidi nudí? Všude, u nás, v Evropě, v Antarktidě, všude je to stejné. V Antarktidě je ještě ke všemu zima.“

Nejdivnější na tom je, že jsem mu to všechno říkal úplně upřímně a že mám tady to prokleté místo kolem Pásma stokrát radši než ty jejich Evropy a Afriky. Ne, nebyl jsem vůbec opilý, jenom jsem si představoval, jak se mačkám v nějakém metru pod zemí a pořád někam spěchám a nic ze života nemám. Kašlu na to.

„Co tomu říkáte vy?“ oslovil špičatý nos Ernesta.

„Já tady mám podnik,“ odsekl Ernest. „Všechny prachy jsem do toho vrazil. Chodí ke mně kdekdo, někdy dokonce i velitel generál. Proč bych se měl stěhovat?“

Pan Macno vzal tužku a papír a začal mu cosi vyčíslovat, ale já jsem je už neposlouchal. Napil jsem se pořádně, slezl jsem ze stoličky a šel k hracímu automatu. Našel jsem si svou písničku Ne, už se nevracej (ten šlágr mi v podobných situacích udělal vždycky moc dobře), hodil do automatu minci a poslechl si píseň. Pak jsem si to namířil k ruletě v koutě a prohrál postupně všechny drobné, které jsem měl u sebe. A právě v ten moment, když už mně v kapse neštěrchalo vůbec nic, otevřely se dveře a dovnitř se vevalila dvojice za všechny prachy: Richard Noonan a Gutalin, Gutalin je už namazaný jak zákon káže, koulí očima a hledá někoho, komu by mohl vrazit jednu do zubů, a Richard Noonan ho vede pod paždí a snaží se ho rozptýlit anekdotami. Gutalin je obr, černý jako vojenská holínka, ruce po kolena, kdežto Dick je malý, tlustý, růžový jako sele a celý zrovna září.

„Ahoj!“ volá na mě Dick, jak mě uviděl. „Rod je tady taky! Pojď k nám, Rode!“

„To je vovono,“ řve Gutalin. „V Harmondu jsou jenom dva chlapi - já a Rod. Ostatní je plémě ďáblovo! Ty, Rode, taky sloužíš ďáblovi, ale přece jenom jsi člověk...“

Jdu k nim a svou sklenku držím v ruce. Gutalin mě chytne za bundu, stáhne mě k jejich stolku a povídá:

„Sedni si, Zrzku! Sedni si, ty služebníku ďáblův. Mám tě rád, ty kluku zrzavá. Pojď si se mnou poplakat nad lidskou hříšností.“

„Dobrá,“ přitakávám mu. „Ať nám tečou slzy hříšníků!“

„Neboť ten den přijde,“ káže Gutalin. „Už je osedlán kůň plavý, už vsunul jezdec nohu do třmenů. A marné budou modlitby těch, kdo se zaprodali ďáblovi. A zachrání se jenom ti, kdo se vydali do boje proti němu. Ale vy, blázni ďáblem oblouzení, kteří si hrajete s ďábelskými hračkami a jste celí pryč z ďáblových pokladů, jež jste našli, vy bídně zhynete. Vzpamatujte se, lumpové, dokud není pozdě! Rozdupejte ďáblovy cetky!“

Najednou zmlkl, jako kdyby zapomněl, jak je to dál.

„A k pití něco konečně dostanu, nebo ne?“ zeptal se docela jiným hlasem. „Co je to za podnik? Nespletl jsem si dveře? Víš ty, Zrzku, že už mě zase vyhnali ze zaměstnání? Že prý plácám nesmysly a ruším lidi v práci! A já jim to vysvětluju: sami jste slepí, a druhé za sebou táhnete do propasti. Ale oni se jenom smějí. Tak jsem dal vedoucímu po hubě a odešel. Teď mě zavřou. A za co?“

Dick přinesl láhev.

„Dneska platím já,“ práskl jsem do stolu.

Dick se na mě udiveně podíval.

„Neboj se,“ řekl jsem mu. „Ty prachy kriminálem nesmrdí: propíjím prémie.“

„Byli jste v Pásmu?“ ptá se Dick. „Co jste přinesli?“

„Plnou skořepinu,“ říkám. „Na oltář vědy jsme ji položili. Tak začneme konečně?“ ukázal jsem na láhev.

Skořepinu dovlekli!“ kvílí žalostně Gutalin. „Stojí taková skořepina za to, abys kvůli ní riskoval svůj život, šílenče? Nezařvals tam, to je pravda, ale přitáhls mezi lidi další výtvor ďáblův... Jak můžeš být tak lehkomyslný, Zrzku? Víš, kolik neštěstí a utrpení...“

„Nekecej, Gutaline,“ přerušil jsem ho. „Dej si do nosu a ťukni si se mnou, že jsem se vrátil živý.“

Ťukli jsme si. Gutalina to úplně vzalo - sedí, pláče a káže, že Pásmo prý není nic jiného než ďáblova návnada a vynášet se odtud nesmí nic, a co se vyneslo, musí se vrátit nazpátek, jinak bude zle. A hlavně, lidi musí začít žít zase tak, jako kdyby Pásmo neexistovalo.

„Dej ďáblovi, co jeho jest,“ pravil Gutalin nakonec.

Mám ho rád, potřeštěnce. Když ten má prachy, nakoupí krámů, které pocházejí z Pásma, zaplatí, kolik si kdo řekne, a potom to v noci vleče nazpátek do Pásma a tam to někde zakope. Že ho to ale dneska drží, matičko skákavá! No nic, zas ho to přejde.

„Co to má být, plná skořepina?“ ptá se mě Dick. „Co to je skořepina, to vím, ale plná?“

Vysvětlil jsem mu to, pokýval hlavou a pak řekl:

„To tady ještě nebylo. A s kým jsi pro to byl? S tím Rusem, co u něho pracuješ?“

„No,“ říkám, „s Rusem a s Tenderem.“

„To sis dal, co?“

„Ani ne, drželi se, zvlášť Kirill, ten Rus. To je rozený stalker, kdyby měl trošku víc zkušeností a nebyl tak hr, s tím bych chodil do Pásma třeba každý den.“

„Snad každou noc, ne?“ ptá se mě ožrale.

„To jsou pitomé vtipy,“ říkám mu.

„Máš pravdu,“ omlouvá se mi. „Za takové vtipy bys mi taky mohl jednu vrazit. Nechám si ji u tebe k dobru.“

„Komu mám jednu vrazit?“ začal řvát ožralý Gutalin. „Tady tomu?“

Chytli jsme ho z obou stran, tak tak že jsme ho zase posadili na židli. Dick mu strčil do zubů cigaretu a cvakl zapalovačem. Nakonec jsme to zvládli. A lidí v Borshtu začalo přibývat. Kolem pultu je úplně obsazeno, většina stolků taky. Ernest zavolal své holky a ty běhají, až se jim sukýnky třesou - jeden chce pivo, druhý koktajl, třetí whisky. Koukám, že je tu moc cizích ksichtů - hlavně jacísi kluci, co mají strakaté šály až na zem. Říkám to Dickovi a ten přikyvuje:

„To víš, začínají tady stavět. Tři nové budovy pro ústav a kromě toho zeď podél hranice Pásma: od hřbitova až ke staré farmě. Stalkerům skončí zlaté časy...“

„A kdypak měli stalkeři zlaté časy?“ já na to. Ale hlavou mi to vrtá, takové novinky. To bude opravdu konec se stalkerskou živností.

Ale kdopak ví, třeba je to tak lepší, člověku aspoň zajde chuť. Do Pásma budu chodit jenom ve dne, peněz bude míň, ale taky riziko menší: budu lítat v »papuči«, chodit ve skafandru, hlídky mě můžou škrábat na zádech...

Žít se dá i z platu a pít za prémie... Ale bude to stejně otrava, pořád počítat peníze a pořád na něco šetřit a místo do baru chodit do kina. Všechno bude najednou šedé, večery a noci jakbysmet.

Sedím a přemýšlím o tom všem a Dick mi šeptá to ucha:

„Včera pozdě večer jsem si zašel v hotelu na poslední skleničku před spaním a tam se se mnou dal do řeči jakýsi chlápek, kterého jsem tady nikdy předtím neviděl. Ani trochu mně nebyl sympatický.

Šel na mě od lesa: napřed žvanil o všem možném, pak se přiznal, že mě zná a že ví, kde pracuju, a potom začal naznačovat, že by mi mohl dobře zaplatit, kdybych...“

„Fízl,“ povídám. Tohle jsem znal moc dobře, fízlů tu bylo jako smetí a každý naznačoval, že dobře zaplatí.

„Ne, kamaráde, tohle nebyl žádný fízl. Dělal jsem ze sebe hloupého a pěkně jsem ho oťukal. Ten člověk se zajímá jenom o určité věci z Pásma a dobře ví, že akumulátory, bzučákyčerné kapky jsou jenom bižuterie. Takové věci ho nezajímají, on by potřeboval...“

„Copak by potřeboval?“

„Například ježibabí rosol by potřeboval, to mi bylo z jeho řeči jasné,“ vypálil Dick a podíval se na mě jaksi divně.

„Tak ježibabí rosol by potřeboval!“ pochechtávám se. „A co lampa smrti, ta by se mu nehodila?“

„Přesně totéž jsem se ho zeptal.“

„A co on?“

»Hodila,« povídá, »moc by se mně hodila.«

„Ano?“ ptám se. „Má možnost, chytrák. Ať si zajde do Pásma, ježibabího rosolu jsou tam plné sklepy, ať si vezme velké vědro, aby si ho důkladně nabral. Ale pohřeb ať si zaplatí předem.“

Dick mlčí, kouká na mě zamračeně. Je to možné, že by mě chtěl opravdu naverbovat? Ne!

„Počkej, kamaráde,“ řekl jsem. „Co to bylo za člověka? Vždyť rosol se nesmí zkoumat ani v ústavu...“

„Jistě, jistě,“ na to Dick a pořád se na mě kouká. „Nebezpečný výzkum, hrozící potenciálními následky pro lidstvo. Už víš, kdo to byl?“

Nevěděl jsem nic. Odkud jsem to měl vědět?

„Host?“

Když jsem to řekl, začal se Dick řehtat:

„Ty jsi ale naivní! Proč nepijeme?“

„Tak se napijeme,“ řekl jsem a ani jsem nebyl naštvaný. Naivní!

Proč bych měl být naivní? „Hej!“ zařval jsem. „Gutaline, nespi! Tady máš svou sklenici.“

Ale on spal. Položil svůj černý ksicht na stolek a spí, ruce mu visí se stolu dolů. Obrátili jsme do sebe s Dickem své skleničky bez Gutalina.

„Jedno ti ale řeknu, Dicku,“ otočil jsem se k němu. „Možná že jsem opravdu naivní, možná že ne, ale toho chlapa bych udal, ani okem bych nemrkl. Mám s policií své účty, ale tady bych neváhal.“

„A na policii by se tě zeptali: a proč se, vážený pane, tohle individuum obrátilo právě na vás? Co bys dělal pak?“

„To by mi bylo jedno. Co ty víš! Jsi tady teprve třetí rok, do Pásma jsi jaktěživ nohou nevkročil, ježibabí rosol jsi viděl jenom v televizi, přál bych ti, abys byl u toho, co ten krám dovede udělat z člověka. Tyhle věci se z Pásma opravdu odnášet nesmějí, i kdyby to nakrásně šlo. A žádný stalker by se k tomuhle nepropůjčil, dokonce ani nebožtík Měkkýš ne, ba ani Mrchožrout Barbridge ne. Co to může být za lidi, kteří potřebujou ježibabí rosol? To snad ani nejsou lidi.“

„To máš pravdu, Zrzku. Jenomže já rozhodně nechci, aby mě našli jednoho krásného dne v posteli mrtvého a zjistili, že jsem zničehonic spáchal sebevraždu. Stalker nejsem, to je pravda, ale život mám rád zrovna tak jako ty. Už jsem na světě nějakých pár let, zvykl jsem si tady a nechce se mi odtud...“

A v tom okamžiku zařval Ernest od pultu:

„Pan Noonan k telefonu!“

„Krucifix,“ povídá Dick naštvaně, „zase nějaká pitomá závada.

Všude mě najdou, štěnice. Promiň, Rode.“

A jde k telefonu. A já tu sedím s Gutalinem a s flaškou, a protože s Gutalinem není žádná zábava, bavím se s flaškou. Kam člověk vleze, všude je na programu Pásmo, je to k zbláznění. Kirillovi se to káže o tom, že z Pásma bude na Zemi proudit věčný mír a harmonie.

Kirill je prima kluk, nikdo o něm nemůže říct, že je to učený pitomec, ale o životě neví nic. Nemá ponětí, kolik lumpů se motá kolem Pásma. A jakých: ježibabí rosol by chtěli! Co by s ním asi udělali?

Gutalin je blázen a fanatik, ale nemělo by se na něho vlastně dát? Co je ďáblovo, ďáblovi? Nechat to všechno na pokoji?

Vtom si přisedne jakýsi usmrkanec s barevnou šálou na krku.

„Vy jste pan Shoehardt?“ ptá se.

„A co má být?“ povídám já.


„Já jsem Creon,“ pokračuje. „Přijel jsem z Malty.“

„A jak je tam u vás na Maltě?“ dělám si legraci.

„Docela dobře, ale o to teď nejde. Posílá mě za vámi Ernest.“

Je to přece jenom dobytek, ten Ernest. Není v něm ani trochu soucitu. Hloupý kluk touží po dobrodružství: a už sedí až tady - snědý, vymydlený, nezkušený. Ale Ernestovi je to jedno, čím víc lidí poleze do Pásma, tím líp pro něho - jeden ze tří se vrátí a to mu stačí.

„Tak ho pozdravuj, Ernesta,“ povídám.

„Děkuju,“ říká ten kluk a ohlíží se k pultu. „Hned bych si to s ním vyměnil.“

„Já ne,“ prohlásil jsem rezolutně. „Chceš se napít?“

„Děkuju, já nepiju.“

„Tak si aspoň zakuř!“ podávám mu cigaretu.

„Já jsem nekuřák.“

„Do háje, a nač teda vlastně potřebuješ prachy?“ ptám se ho.

Začervenal se, přestal se usmívat a povídá potichu:

„To je přece moje věc, pane Shoehardte, nebo ne?“

„Je,“ povídám a nalévám si další skleničku. V hlavě mi hučí a v těle cítím příjemné uvolnění: na Pásmo si už ani nevzpomenu.

„Já jsem teď namol,“ povídám klukovi. „Oslavuju, jak vidíš. Byl jsem v Pásmu a vrátil jsem se živý a plný prachů. To se hned tak nestává, aby se člověk vrátil živý. A s penězi - to už je vůbec výjimka. Přijď někdy jindy, až budu střízlivý.“

Kluk najednou vyskočí, promiňte prý, a já koukám, že se vrací Dick. Stojí u našeho stolku a na obličeji je mu vidět, že se něco stalo.

„Co stojíš,“ povídám mu, „zase ti uteklo vakuum z tvých nádrží?“

„Zase,“ řekl.

Konečně si sedl, nalil si, pak nalil mně a bylo jasné, že nejde o žádnou závadu na nádržích.

„Ať slouží, Rode,“ povídá a obrátí do sebe sklenici a hned si zase naleje. „Víš, co se stalo?“ ptá se. „Ten tvůj Rus, Kirill Panov, umřel.“

S hlavou těžkou od alkoholu jsem hned nepochopil, co řekl. Někdo umřel - bůh s ním.

„Napijeme se,“ žvaním pitomě, „na jeho památku...“

Podíval se na mě překvapeně a teď mi teprve došlo, co řekl.

Rázem jsem byl střízlivý.

„Našli ho pod sprchou. Nahého. Infarkt. Nepochopitelné. Ptali se na tebe, řekl jsem, že jsi v pořádku.“

„Co je na tom nepochopitelného?“ mávl jsem rukou. „Pásmo...“

„Dej si, chlapče,“ povídá Dick. „Jemu už nepomůžeš.“

„Pásmo,“ opakuju stále. „Pásmo, Pásmo...“

Před očima mám tu stříbrnou pavučinu a vidím ji všude kolem sebe: je jí plný bar, a jak někdo udělá krok, pavučina praská. A uprostřed stojí ten kluk z Malty, vyjevený jako malé děcko: ničemu nerozumí.

„Hochu,“ řekl jsem mu. „Kolik potřebuješ? Stačí ti tisícovka? Tady máš, ber, když ti to dávám. Ale běž k pultu za Ernestem a řekni mu, že je svině a dacan, neboj se ho. Vždyť je to zbabělec! A pak běž do aerolinek a kup si lístek rovnou na svou Maltu. A leť nazpátek! A nikde se nezastavuj!“

Nevím, co všechno jsem říkal. Pak jsem se ocitl u pultu a Ernest přede mne postavil sklenku džusu a povídá:

„Ty jsi dneska při penězích, že?“

„Jo,“ já na to.

„Nemohl bys mi zaplatit dluh? Jdu totiž zítra na berňák.“

Teprve teď jsem si všiml, že držím v ruce bankovky. Koukám na ně a uvědomuju si dodatečně, že si je ten kluk ode mě nevzal. Má v sobě hrdost, řekl jsem si. Ale co je to platné, osudu člověk stejně neuteče.

„Co je s tebou?“ ptá se Erni. „Přehnals to?“

„Ne, ne,“ odpověděl jsem. „Já jsem úplně v pořádku. Můžu jít klidně třeba pod sprchu.“

„Měl by ses jít vyspat,“ radí Erni. „Přebrals.“

„Kirill umřel,“ povídám mu.

„Jaký Kirill?“ ptá se. „Ten jednoruký?“

„Sám jsi jednoruký, ty dacane. Nesaháš mu ani po paty. Všechny sis nás koupil a kšeftuješ vesele se smrtí. Dej si bacha, ať ti z toho tady neudělám kůlničku na dříví.“

Ale sotva jsem vzal do ruky židli, chytl mě kdosi a táhne mě pryč.

A já jsem vztekem bez sebe. Řvu, mlátím kolem sebe, kopu. Pak jsem se vzpamatoval na záchodě - celý mokrý, ksicht rozbitý. Dívám se na sebe do zrcadla a nepoznávám se, tvář mi stahuje křeč, to se mi ještě nikdy nestalo. A v sále to řve, cosi praská, sklenky řinčí a všechno přehlušuje Gutalinův řev:

„Kajte se, lumpové! Kde je Zrzek? Kam jste dali Zrzka?“

A už vyje siréna policejního auta.

V mžiku mám hlavu úplně jasnou. Všechno si uvědomuju, všechno vím, všemu rozumím. A jsem plný vzteku. Já vám dám, lumpové!

Já ti ukážu, ty kšeftmane smradlavý, kdo jsou stalkeři! Vytáhl jsem z náprsní kapsy bzučák, který jsem našel ráno v Pásmu a přinesl s sebou, párkrát jsem ho zmáčkl rukou, aby se rozjel, pootevřel jsem dveře do sálu a hodil bzučák rychle do kouta. A sám jsem otevřel okno a vyskočil na ulici. Byl bych se moc rád podíval, co z toho bude, ale musel jsem utíkat, jinak by se mnou bylo zle. Já bzučák nesnáším, začne se mi valit z nosu krev a skoro se nedá zastavit.

Přeběhl jsem dvůr, ale ještě jsem zaslechl, že bzučák zabral.

Ostatně - poznal jsem to i podle psů, kteří cítí bzučáky na kilometry: v celé čtvrti začali štěkat a výt. Pak někdo zaječel v baru. Představil jsem si, co se tam asi děje: někdo leží úplně netečný, jiný řádí jako pominutý, třetí se třese strachy. Je to svinstvo, tenhle bzučák.

Teď bude mít Ernest dlouho prázdný bar. Ten dacan si domyslí, že jsem to udělal já, ale to je mi jedno. Nechám toho. Nebudu stalkeřit.

Proč bych si měl zahrávat se životem a druhé zaškolovat do téhle pitomé hry? Spletl ses, Kirille, kamaráde milý, Pásmo je svinstvo.

Gutalin má pravdu, to ty ses mýlil, odpusť. Lidi tam nemají co dělat, je to peklo.

Přelezl jsem plot a loudal se pomalu domů. Myslel jsem pořád na Kirilla, na jeho řeči o budoucím světě, a bylo mi do breku. Ale já plakat neumím, odvykl jsem. Vždyť jsem to všechno zavinil sám!

Proč jsem ho vlekl do garáže, když se v tom šeru ještě pořádně nerozkoukal? Pořád žiju jako vlk, myslím jenom na sebe. Tak to dopadá, když se vlk rozhodne obdarovat člověka; že já mu o té skořepině říkal! Vypadal jsem v té chvíli opravdu jako vlk, lidi se mi vyhýbali obloukem. A najednou vidím, že proti mně jde Guta. Udělalo se mi líp. Chlapi na ni vyvalujou oči, ale ona si nikoho nevšímá a já dobře vím, že hledá mě.

„Ahoj, Guto,“ povídám. „Kam se ženeš?“

Podívala se na mě, uviděla mou rozbitou hubu, mokrou bundu, modřiny na rukou, ale řekla jenom:

„Šla jsem tě hledat.“

„Pojďme ke mně,“ říkám.

Dívá se na mě jaksi divně.

„Nevím, Rode. Třeba se se mnou rozejdeš.“

Zabolelo mě u srdce: dostanu ještě jednu ránu, nebo co?

„Co blázníš, prosím tě? Proč bych já...“

„Jsem v tom, Rode, a matka o tom ví a nutí mě, abych si to dala vzít. Ale já nechci. Já chci mít děcko od tebe. A ty si dělej, co chceš. Já tě nedržím.“

Jsem jako praštěný a v hlavě se mi honí jediná věta: někdo umřel, někdo se narodí. Ale Guta pokračuje:

„Matka mně říká, že děcka stalkerů nejsou jako jiné děti a že ty jsi pobuda a na rodinu kašleš. A že budeš stejně každou chvíli v base. Ale mně je to jedno, já tě mám ráda. Když mě necháš, postarám se o dítě sama. Ale jestli se na mě vykašleš teď, už se nevracej. I kdyby ses nakrásně vrátit chtěl, já tě pak nepustím.“

„Guto, neblázni,“ říkám jí. „Proč mě nutíš, abych tě nechal? Ty to opravdu chceš? Já ne.“

Objala mě a rozbrečela se:

„Co s námi bude, Rode, co s námi jenom bude?“

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 20:33