Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

2/ Roderick Shoehardt, 28 let,

ženatý, bez stálého zaměstnání

Roderick Shoehardt ležel za náhrobním kamenem. Odhrnul rukou větev jeřabiny a podíval se upřeně na cestu. Reflektory hlídkového vozu slídily po hřbitovu a chvilkami Rodericka oslepovaly. V těch okamžicích zavíral oči a tajil dech.

Trvalo to už dvě hodiny. Stejnoměrně vrčel motor hlídkového vozu, běžící naprázdno, a reflektory ohmatávaly jeden hrob bývalého hřbitova za druhým. Nic nevynechaly: hroby, pokácené kříže a náhrobní desky, každý stromek jeřabiny, která se tu za ta léta rozrostla, hřeben hraniční zdi, která právě tady končila. Hlídky se Pásma bály.

Dokonce ani nevylézaly z auta. A zvlášť tady u hřbitova si netroufaly ani střílet. Chvilkami zaslechl Roderick slabé hlasy, občas uviděl, jak z auta vyletěl žhavý nedopalek cigarety a jak z něho při pádu vylétly jiskry. Bylo vlhko, před nedávném pršelo a Roderick cítil mokrý chlad dokonce i přes ochranný oděv.

Opatrně pustil větev, otočil hlavu a napjatě poslouchal. Vpravo od něho, ne moc daleko, ale ne zase blízko, se cosi pohybovalo. Šustilo tam listí, jako kdyby se tam sypala hlína, a potom žuchlo cosi těžkého a tvrdého do měkké půdy. Co to mohlo být? Roderick se začal plížit pozpátku přilepen k mokré trávě. Nad hlavou se mu zrovna mihl paprsek reflektoru. Roderick strnul a sledoval dráhu světla: zdálo se mu, že na jednom hrobě sedí mezi kříži nehybná bytost v černém. Sedí a vůbec se nekryje, zády se opírá o mramorový obelisk a dívá se na Rodericka. Roderickovi se zdálo, že zahlédl bílý obličej a tmavé prohlubně očí. Ale za ten zlomek vteřiny to ve skutečnosti nemohl rozeznat. Odplížil se ještě pár kroků dál, nahmatal v podpaží láhev, vytáhl ji, ležel chvíli nehnutě a tiskl si teplou láhev k tváři.

Pak - láhev pořád v ruce - se znovu začal plížit nazpátek. Už nic neposlouchal a kolem sebe se nerozhlížel.

Ve hřbitovní zdi byla díra a za tou dírou ležel na ochranném plášti Barbridge. Ležel pořád ve stejné poloze na zádech, rukama si popotahoval límec svetru a tlumeně hekal; občas hlasitě zasténal. Roderick si sedl vedle něj a odšrouboval uzávěr láhve. Potom opatrně podsunul ruku pod Barbridgeovu hlavu (cítil přitom jeho rozpálenou lysinu, mokrou od potu) a přiložil hrdlo láhve ke starcovým rtům.

Bylo tma, ale v přísvitu reflektorů viděl Roderick dokořán otevřené a jakoby skleněné Barbridgeovy oči, černé štětiny na jeho neoholených tvářích. Barbridge si několikrát za sebou žíznivě lokl a potom začal nervózně hmatat rukou kolem sebe, až našel pytel se svým úlovkem.

„Tak ses vrátil,“ řekl nakonec. „Nenechal jsi dědka... aby tady zdechl... To ti nikdy nezapomenu...“

Roderick zaklonil hlavu a napil se. Přímo se přisál k láhvi.

„Stojí tam pořád, prašivci,“ řekl. „Jako přilepení...“

„To není náhoda,“ zaskuhral Barbridge. Mluvil s námahou, přerývaně. „Někdo nás udal. Čekají tam na nás.“

„Asi,“ řekl Roderick. „Chceš si ještě loknout?“

„Ne. To stačí. Jenom se na mě nevykašli. Když se na mě nevykašleš, tak neumřu. Nebudeš toho litovat, uvidíš. Nevykašleš se na mě, Zrzku?“

Roderick neodpověděl. Díval se směrem k silnici, na namodralou záři reflektorů. Mramorový obelisk viděl taky, ale jestli tam někdo opravdu sedí, to říci nemohl.

„Já nekecám, Zrzku. Nebudeš toho litovat, když mě zachráníš. Já ti prozradím, proč jsem zůstal naživu, když všichni dávno zařvali: Bob Gorila, Farao Bankéř, to byl přece nějaký stalker, Měkkýš, Norman Brejlatec, Kallogenés, Pitt Vřed... A víš, proč jsem to přežil já?“

„Protože jsi darebák,“ řekl konečně Roderick a díval se pořád upřeně na silnici. „Mrchožrout.“

„Máš pravdu, nehádám se. Ale copak ti ostatní byli lepší? Farao? Měkkýš? Proč ti zařvali a proč já ne? Víš to?“

„Vím,“ řekl Roderick, aby měl pokoj.

„Houby víš. Slyšels někdy o zlaté kouli?“

„Slyšel.“

„A myslíš si, že je to pohádka, viď?“

„Proč pořád žvaníš?“ zeptal se Roderick. „Zbytečně se vyčerpáváš.“

„To nic. Však ty mně pomůžeš, ne? Copak bys mě mohl nechat tady? Co jsme se spolu nachodili do Pásma! A znám tě odmalička. Tvého tátu jsem znal.“

Roderick mlčel. Strašně si potřeboval zapálit cigaretu, vysypal z jedné tabák na dlaň a čichal k němu. Nepomohlo to.

„Musíš mě zachránit,“ začal zase Barbridge. „Kvůli tobě se mi to stalo. Proč jsi nevzal Malťana? Byl by to schytal on...“

Malťan se velice doprošoval, aby ho vzali. Celý večer za ně platil, přísahal, že sežene skafandr, nabízel peníze, když ho vezmou. Barbridge zuřivě mrkal na Rodericka: vezmi ho, vyděláme na tom. A právě kvůli tomu se Roderick zatvrdil.

„Nelži. Tvá vlastní chamtivost tě přivedla do neštěstí,“ řekl chladně Roderick. „Mě do toho nepleť.“

Chvíli bylo ticho, jenom Barbridge hekal. Zase si uvolňoval límec a hlavu měl zvrácenou dozadu.

„Všechno si můžeš vzít, co tady v tom pytli mám, jenom mě zachraň,“ zasípal.

Roderick se podíval na hodinky. Za chvíli začne svítat a hlídkový vůz se pořád nehýbá. Reflektory prohmatávaly křoví a kousek od policejního auta stál zamaskován jejich džíp, který mohla hlídka snadno kdykoliv odhalit.

Zlatá koule,“ řekl Barbridge. „Já ji našel. Pak se o ní začalo básnit, já si taky přisazoval. Že splní každému jakékoli přání! Jakékoli!

Kdyby jakékoli, tak bych tady už dávno nebyl: žil bych si spokojeně v Evropě a koupal bych se ve zlatě.“

Roderick se na něj podíval. V modravém přísvitu se zdála Barbridgeova zvrácená hlava mrtvá. Ale vyvalené skleněné oči žily: neustále sledovaly Rodericka.

„Věčné mládí! Čerta starého, a ne věčné mládí mi přinesla,“ vrčel Barbridge. „Prachy taky ne. Jenom zdraví, to snad. A děti mám bezvadné. A jsem živý. O tom se ti ani nezdá, kde já jsem všude byl. A přežil jsem to.“

Olízl si rty:

„O to jsem kouli taky prosil. Abych zůstal naživu. A zdravý. A abych měl děcka...“

„Drž hubu, prosím tě,“ přerušil ho Roderick. „Skuhráš jako stará baba. Když to půjde, tak tě odtud dostanu. Kvůli Dině. Dovedu si představit, jak by to s ní dopadlo, kdybys tady zařval.“

„Dina! Holčička moje zlatá! Krásná jako obrázek. Zhýčkaná, to je pravda. Moje děti, Zrzku, měly vždycky všecko, čeho se jim jenom zachtělo. Jestli já zařvu, skončí špatně. Arturek! Však ho znáš, jaký je to kluk.“

„Už jsem ti to řekl jasně: když to půjde, dostanu tě odtud.“

„Ne, ty mě odtud dostaneš v každém případě,“ mlel Barbridge svoje. „Řeknu ti za to, kde je zlatá koule. Chceš?“

„Tak řekni.“

Barbridge zasténal a pohnul se.

„Nohy, nohy...“ zasténal. „Sáhni si na ně, jak to vypadá.“

Roderick mu ohmatal nohy od kolen až ke šlapkám.

„Mám tam ještě kosti?“ chroptěl Barbridge.

„Máš, buď klidný,“ lhal Roderick. „A nemel sebou tak.“ Ve skutečnosti nahmatal Roderick jenom kolenní čéšky, dál byly nohy jako gumová hadice, daly se zavázat na uzel.

„Proč lžeš?“ zeptal se Barbridge. „Myslíš, že nevím, co to dělá s nohama?“

„Kolena máš v pořádku,“ řekl Roderick.

„Stejně ti nevěřím,“ řekl Barbridge smutně. „Ale čert to vzal. Jenom mě odtud dostaň. Všechno ti řeknu. Mapku nakreslím. Všechna nebezpečná místa označím...“

Mluvil a mluvil, sliboval hory doly, ale Roderick neposlouchal.

Díval se na silnici. Reflektory přestaly přejíždět sem a tam, zaměřily se teď všechny na jediné místo: na mramorový obelisk. V ostrém modrém světle uviděl Roderick zřetelně sehnutou postavu potloukající se mezi kříži. Postava se pohybovala poslepu: mířila přímo na reflektory. Roderick uviděl, jak vrazila do velkého kříže, odletěla od něho, znovu do něho vrazila a teprve potom ho obešla a vydala se na další cestu s předpaženýma rukama a s roztaženými prsty. Pak najednou zmizela, jako kdyby se propadla do země, a za několik vteřin se objevila znovu, ale poněkud více vpravo, a zase kráčela s jakousi nesmyslnou, nelidskou tvrdohlavostí a připomínala spíš mechanismus než živého tvora.

A najednou reflektory zhasly. Zaskřípěla spojka, divoce zavyl motor, křovisky se mihla modrá a červená signální světla a hlídkový vůz vyrazil jako splašený a pustil se k městu. Než se Roderick nadál, zmizelo auto za zdí.

„Je to možné?“ zašeptal Barbridge horečně. „Jsou pryč! Zrzku! Cesta je volná!“

Začal kolem sebe hmatat, přitáhl si pytel a pokoušel se zvednout.

Roderick se pořád díval stejným směrem. Teď tam byla tma, ale to tam někde zůstalo a pohybovalo se to jako natahovací hračka, klopýtalo to, padalo, naráželo do hřbitovních křížů a zaplétalo se do křoví.

„Jo,“ řekl, „můžeme vyrazit.“

Zvedl Barbridgea. Ten se ho chytl levou rukou kolem krku jako klíště, a Roderick, který neměl sílu narovnat se, prolezl po čtyřech s Barbridgem na zádech dírou ve hřbitovní ohradě.

„Jenom prosím tě pohni,“ chroptěl Barbridge. „O pytel se neboj, ten nepustím.“

Roderick to tady dobře znal, ale po mokré trávě mu to klouzalo, větve jeřabin ho tloukly přes obličej, Barbridge ho tížil na zádech jako mrtvola a pytel s nasbíranými krámy se každou chvíli o něco zachytával; kromě toho všeho tu bylo nebezpečí, že někde narazí na toho, který zde pravděpodobně stále ještě bloudí temnotou.

Konečně se dostali na silnici. Bylo sice stále ještě tma, ale svítání muselo přijít každou chvilku. V lesíku za silnicí se už ozývaly nesměle ptačí hlasy a tma nad vzdálenými domy předměstí začínala pomalu modrat; od města vál chladný větřík. Roderick položil Barbridgea do příkopu, ohlédl se a - podoben velkému černému pavoukovi - přeběhl přes cestu. Rychle našel džíp, vyházel z něj větve, sedl za volant a opatrně, aniž rozsvítil světla, vyjel na silnici.

Barbridge seděl v příkopě, jednou rukou svíral pytel a druhou si ohmatával nohy.

„Rychle!“ zasípal. „Musíš jet rychle. Kolena mám ještě v pořádku. Aspoň kolena kdyby se podařilo zachránit!“

Roderick ho zvedl a vtáhl do auta; zatínal při tom zuby námahou.

Barbridge se svalil na zadní sedadla a zasténal. Pytel držel stále v ruce. Roderick na něho hodil plášť, který se Barbridgeovi podařilo jakýmsi zázrakem přivléct taky.

Roderick vytáhl baterku a udělal pár kroků podél příkopu: pátral po stopách. Ale nezbyly tu takřka žádné. Polehlá tráva na jednom místě, kde džíp vjel na silnici, ale to za pár hodin zmizí samo. Kolem místa, u něhož stál hlídkový vůz, se válelo obrovské množství nedopalků. Roderick si uvědomil, jak touží po cigaretě, a zapálil si, i když měl sto chutí sednout do auta a jet jako šílenec pryč odtud. Ale nešlo to. Všechno teď musel dělat pomalu a s rozmyslem.

„Na co čekáš?“ skuhral z auta Barbridge. „Vylej vodu, namoč nářadí, schovej pytel...“

„Nežvaň!“ řekl Roderick. „Počkej chvilku, musím si to rozmyslet.“ Chvíli dumal. „Pojedeme přes Southend, přímo do Harmondu to nejde.“

„Proč by to nešlo? Ty chceš, abych přišel o kolena, lumpe?“

Roderick strčil nedopalek své cigarety do krabičky zápalek.

„Neřvi, Mrchožroute,“ řekl. „Kdybychom jeli přímo, zastaví nás určitě některá hlídka. Jsou tu nejmíň tři.“

„No a?“

„Podívají se ti na hnáty a je to.“

„Co na hnáty? Byli jsme na rybách, hodili jsme do jezírka granát a mně to přerazilo nohy.“

„A co když ti je prohmatají?“

„Prohmatají... Začnu řvát tak, že je přejde chuť jenom na mě sáhnout.“

Ale Roderick se už rozhodl. Nadzvedl šoférské sedadlo a otevřel tajný příklop:

„Dej sem pytel!“

Benzínová nádrž pod sedadlem byla falešná. Roderick strčil pytel dovnitř a slyšel při tom, jak to v pytli štěrchá a hrká.

„Já riskovat nebudu!“ řekl. „Já si to nemůžu dovolit.“

Zavřel příklop, položil na něj hadry, zaprášil to všechno a dal sedadlo na místo. Barbridge hekal, sténal, plačlivě prosil, aby si Roderick pospíšil, znovu sliboval zlatou kouli a pořád sebou vrtěl na sedadle a napjatě se díval do řídnoucí tmy. Roderick si ho nevšímal. Roztrhl nádobu z plastické hmoty, ve které byly ryby, přesypal je do rybářského pytle, a pak pošplíchal rybářské nářadí vodou z nádoby.

Teď bylo všechno v pořádku: rybáři se vraceli z lovu, který špatně skončil.

Sedl za volant a nastartoval.


Až k zatáčce jel se zhasnutými světly. Nalevo se táhla mohutná třímetrová zeď oddělující Pásmo od okolí, napravo byly křoviny, řídké hájky a sem tam opuštěné vilky se zatlučenými okny a oprýskanými zdmi. Roderick viděl dobře ve tmě, která už nebyla tak hustá jako dřív. A kromě toho tušil, co přijde: proto ani nezmírnil rychlost, když přímo před sebou uviděl pravidelně kráčející sehnutou postavu.

Jenom se sklonil níž nad volant. Pochodovalo to prostředkem silnice směrem k městu. Roderick proklouzl po levé straně, a když byla postava vzadu, přidal plyn.

„Kristepane!“ řekl Barbridge ohromeně. „Viděls to, Zrzku?“

„Jo,“ odpověděl Roderick.

„Tohle tady ještě scházelo,“ řekl ustrašeně Barbridge.

„Drž hubu!“ zakřičel na něho Roderick.

Tady někde musela být zatáčka. Roderick zpomalil a upřeně se díval na řadu domků a plotů po pravé straně. Starý transformátor... sloup s opěrkou... shnilý mostek přes potůček... Roderick otočil volantem. Džíp nadskočil na neudržované cestě.

„Kam jedeš?“ zaječel Barbridge. „Kvůli tobě přijdu o nohy, prašivče!“

Roderick se v jízdě otočil a vší silou udeřil Barbridgea do obličeje a ucítil při tom hřbetem své ruky Barbridgeovu zarostlou tvář. Barbridge se zarazil a zmlkl. Džíp nadskakoval, kola co chvíli proklouzávala blátem po nočním dešti. Světla džípu ozařovala starou cestu zarostlou trávou, ohromné kaluže, shnilé ploty po stranách. Barbridge plakal a posmrkával. Už nic nesliboval, stěžoval si a vyhrožoval, ale jenom potichu, nezřetelně, takže Roderick slyšel jenom jednotlivá slova. Cosi o nohou, o kolenou, o synáčkovi Arturovi.

A pak už bylo úplné ticho.

Kdysi tu byly chaty, zahrady, ovocné sady, letní sídla zámožných lidí. Zelená veselá místečka, malé rybníčky s čistými písčitými břehy, nádrže s kapry. Smog z města se sem nikdy nedostal. Teď to bylo všechno opuštěné a ponechané svému osudu; během celé jízdy minuli jenom jeden jediný dům, ve kterém svítilo světlo; ohromný pes vyběhl ze zahrady a hnal se zuřivě za autem.

Roderick přejel opatrně ještě jeden neudržovaný mostek a těsně před odbočkou k západní dálnici zastavil džíp a vypnul motor. Pak vylezl z auta, na Barbridgea se ani neohlédl a dal se směrem k západní dálnici; ruce si strčil zimomřivě do kapes. Bylo už světlo.

Všechno bylo mokré, tiché a ospalé. Opatrně vykoukl z křoví. Strážnici na dálnici bylo vidět jako na dlani: maringotka s třemi osvětlenými okny, u okraje strážní auto, ve kterém nikdo nebyl. Roderick chvíli stál a koukal. Nic se tam nehýbalo - strážní, prokřehlí za noc, se zřejmě ohřívali v maringotce. „Lumpi,“ řekl Roderick tiše. Vytáhl z kapsy boxer, nasadil si ho na ruku a sevřel v dlani studený kov. Pak se obrátil a vydal se nazpátek. Džíp stál mírně nakloněn mezi keři.

Bylo to místo, kudy nikdo nejel snad deset let.

Když došel Roderick k autu, Barbridge se nadzvedl a s pootevřenými ústy se na něho díval. Teď vypadal ještě starší než normálně - vrásčitý, holohlavý, zarostlý, se zčernalými zuby. Chvilku se na sebe dívali a najednou Barbridge zase spustil:

„Mapu dostaneš... všechna nebezpečná místa... až to uvidíš, poděkuješ mně...“

Roderick poslouchal, potom uvolnil prsty, kterými svíral boxer, a řekl:

„Dobře. A teď budeš ležet ve mdlobách, jasné? Když něco, tak sténej a nedovol, aby na tebe někdo sáhl.“

Sedl k volantu, nastartoval motor a rozjel se.

Z maringotky nikdo nevylezl, když džíp projel kolem. Roderick dodržoval předepsanou rychlost, ale pak to rozjel a přes Southend se hnal zběsilou rychlostí do Harmondu. Bylo šest hodin ráno, ulice byly ještě prázdné, asfalt byl mokrý a černý a světelné signály opuštěně a zbytečně mrkaly na křižovatkách. Když projeli kolem pekárny, ucítil Roderick vůni čerstvě upečeného chleba.

„Žral bych,“ řekl a trochu se za jízdy protáhl.

„Cože?“ lekl se Barbridge.

„Žral bych, až bych vraždil... Kam tě mám hodit? Domů, nebo přímo k Řezníkovi?“

„K Řezníkovi, rychle k Řezníkovi,“ řekl Barbridge, celý nakloněný dopředu, takže dýchal Roderickovi na zátylek. „Rovnou k Řezníkovi... Dluží mi sedm stovek... A pohni trochu, co se vlečeš jako šnek?“ A najednou začal nenávistně nadávat těmi nejhoršími nadávkami. Sliny mu tekly z úst a jenom záchvaty kašle mu bránily, aby nadával rychleji.

Roderick mu neodpovídal. Neměl čas ani chuť zarážet tento proud špinavostí. Chtěl to co nejrychleji skoncovat a aspoň hodinku si pospat před schůzkou v Metropolu. Zahnul do Šestnácté avenue, projel dva bloky a zastavil před šedou tříposchoďovou vilou.

Řezník mu otevřel sám: zřejmě právě vstával a chystal se do koupelny. Měl na sobě župan a v ruce držel sklenici s umělým chrupem. Vlasy měl rozježené a pod kalnýma očima měl opuchlé váčky.

„Co chceš, Zrzku?“ zeptal se.

„Nasaď si chrup a pojď,“ odpověděl Roderick.

„Moment,“ řekl Řezník, pokynul Roderickovi, aby vstoupil do haly, a rychle zamířil do koupelny.

„O koho jde?“ volal už za zavřenými dveřmi své koupelny.

„O Barbridgea.“

„Co se mu stalo?“

„Nohy.“

Z koupelny se ozvalo šumění vody, frkání, šplouchání, cosi spadlo a kutálelo se po kachlíčkové podlaze. Roderick si unaveně sedl do křesla a zapálil si. Pěkné to měl Řezník ve své vile. Byl to vynikající chirurg, kapacita, nejen místní, ale dokonce celostátní; se stalkery se dal dohromady ne kvůli penězům, nýbrž kvůli medicíně. Stalkeři mu taky neplatili penězi, nýbrž různými krámy z Pásma, jež se pokoušel aplikovat při své práci. A nejen to - stalkeři platili i tím, že mu umožňovali, aby na nich studoval dříve neznámé nemoci a poškození lidského organismu. Díky tomu se stal slavným odborníkem na nelidské nemoci lidí. Ale peníze mu taky nesmrděly, to rozhodně ne.

„A co má s nohama?“ zeptal se, když konečně vylezl z koupelny.

„Stoupl do rosolu,“ řekl Roderick.

Řezník hvízdl.

„Tak s Barbridgem je konec. Škoda, byl to nějaký stalker.“

„Uděláš mu protézy a on na nich bude skákat po Pásmu,“ řekl Roderick a natáhl se pohodlně v křesle.

„Počkej chvilku, obléknu se,“ požádal Rodericka Řezník.

Po celou dobu, co se Řezník oblékal a telefonoval (asi na svou kliniku, aby tam připravili všechno k operaci), ležel Roderick bez hnutí v křesle a kouřil. Jenom jednou se pohnul, když vytahoval láhev. Pil po malých doušcích, protože v láhvi toho moc nezbylo. Snažil se o ničem nepřemýšlet. Čekal.

Pak vyšli společně k džípu. Roderick si sedl za volant a okamžitě se naklonil dozadu a začal prohmatávat Barbridgeovy nohy. Barbridge se čehosi žalostně dožadoval, sliboval zlato, vzýval nebožku manželku a děti a prosil chirurga, aby mu zachránil aspoň kolena.

Když přijeli ke klinice, Řezník vyskočil a zmizel uvnitř. Roderick si znovu zapálil a Barbridge řekl zničehonic jasně a důrazně:

„Tys mě chtěl zabít. To máš u mě schované.“

„Ale nezabil jsem tě,“ řekl Roderick lhostejně.

„To je pravda, to si budu taky pamatovat.“

„Jen si to pamatuj. Ty bys mě jistě taky nezabil.“

Otočil se a podíval se na Barbridgea.

„Ty bys mě tam jednoduše nechal. Jako jsi to udělal s Brejlatcem.“

„S tím já nemám nic společného. Přimáčklo ho to. Umřel sám,“ namítl zachmuřeně Barbridge.

„Ty jsi zkrátka a dobře svině,“ řekl lhostejně Roderick a odvrátil se. „Mrchožrout.“

Z brány vyběhli s nosítky sanitáři a hnali se rovnou ke džípu. Vytáhli šikovně Barbridgea z vozu a nesli ho dovnitř. Barbridge ležel bez hnutí, ruce složené na prsou, a odevzdaně hleděl do nebe. Jeho veliká chodidla, vyžraná rosolem, ležela nepřirozeně vyvrácena. Byl to poslední stalker první generace; patřil k těm, kdo začali s honbou za vesmírnými poklady hned po Návštěvě, kdy se Pásmo ještě ani nejmenovalo Pásmo, kdy ještě neexistovaly žádné ústavy, hraniční zdi, policejní jednotky OSN, kdy město bylo paralyzováno strachem a svět se ještě usmíval nad další kachnou, kterou pustili do světa novináři. Roderick měl tehdy deset let a Barbridge byl tenkrát silný a obratný chlap: rád pil za cizí prachy, rval se, proháněl holky. Jeho vlastní děti ho nezajímaly. Darebák to byl už tenkrát: svou vlastní ženu mlátil v opilosti s neskrývanou rozkoší a naprosto veřejně...

Umlátil ji k smrti.

Roderick rozjel džíp a hnal se domů. Zastavil se před garáží, a když vylezl z auta, uviděl správce, který se k němu blížil od parčíku před domem. Jako vždy měl správce špatnou náladu. Jeho pomačkaná tvářička s opuchlýma očima vyjadřovala naprostou štítivost, jako kdyby nešel po cestě, ale po hromadě hnoje.

„Dobrý den,“ pozdravil Roderick uctivě.

Správce se zastavil na dva kroky od něho a ukázal palcem za sebe.

„To je vaše práce?“ zeptal se tak, že mu málem nebylo rozumět.

Bylo poznat, že to byla první slova, která od včerejška pronesl.

„O čem mluvíte?“

„Tamta houpačka... To jste dělal vy?“

„Ano.“

„Na co?“

Roderick neodpověděl a začal odemykat garáž.

Správce k němu přistoupil a zastavil se za jeho zády.

„Já se vás ptám, nač jste udělal tamtu houpačku? Kdo se vás o to prosil?“

„Dcerka mě poprosila,“ řekl Roderick úplně klidně a vytáhl roletu.

„O dcerce si ještě promluvíme!“ zvýšil správce hlas. „Teď mi řekněte, kdo vám dovolil dělat si v parku, co vás napadne?“

Roderick se obrátil k němu a chvilku stál nehnutě a díval se upřeně na jeho bledý nos s krvavými žilkami. Správce o krok ustoupil a řekl o něco klidněji:

„A balkón jste si natřel na modro. Kolikrát jsem vás upozorňoval...“

„Máte to marné,“ řekl Roderick. „Nevystěhuju se.“

Nasedl do džípu a nastartoval. Položil ruce na volant a přitom si všiml, že má kotníky prstů úplně bílé. V tom okamžiku se vysunul z okna džípu a řekl, aniž by se mírnil:

„A jestli se jednou přece vystěhuju, pak se těš!“

Zajel do garáže, rozsvítil a stáhl roletu. Pak vytáhl z falešné benzínové nádrže pytel, dal do pořádku vůz, strčil pytel do starého proutěného koše, nahoru položil rybářské náčiní, které bylo ještě mokré, a na to všechno naskládal ryby, které Barbridge koupil včera večer v jakémsi obchůdku na periférii. Na zadním plášti uviděl rozmáčknutý nedopalek cigarety. Odtrhl ho a prohlédl si ho. Ukázalo se, že je to zbytek švédské cigarety. Roderick se zamyslil a strčil nedopalek do krabičky se zápalkami. Teď už tam byly nedopalky tři. Na schodech nepotkal nikoho. Zastavil se u svých dveří, které se prudce otevřely dřív, než stačil vytáhnout klíč. Vešel dovnitř s těžkým košem pod paží a ucítil důvěrně známé teplo a vůni domova. Guta ho objala kolem krku a hlavu mu položila na prsa. Cítil, jak jí bije srdce. Nechal ji tak - stál trpělivě a čekal, až ho sama pustí, ačkoliv právě v tom okamžiku ucítil, jak je vyčerpaný a zesláblý.

„Konečně,“ řekla nahlas svým hlubokým, trochu chraplavým hlasem, pustila ho, obrátila se a šla do kuchyně. „Hned dostaneš kávu,“ řekla už odtud.

„Tady máš ryby,“ řekl s chtěnou bezstarostností. „Usmaž mi je všechny, padám hlady.“

Vrátila se, obličej schovaný v rozpuštěných vlasech; postavil koš na zem, pomohl jí vytáhnout síťku s rybami, pak ji společně odnesli do kuchyně a vysypali ryby do dřezu.

„Běž se vykoupat,“ řekla. „Než se vrátíš z koupelny, budeš mít jídlo nachystané.“

„Co Agnes?“ zeptal se Roderick a stahoval si vysoké boty.

„Celý večer brebentila,“ odpověděla Guta. „Nechtěla jít spát. A pořád se ptala: ‚Kde je tatínek? Já chci tatínka!‘“

Pohybovala se po kuchyni tiše a účelně a zářila z ní krása a síla. Všechno jí pod rukama jenom lítalo: na plotně vřela voda, šupiny z ryb se pod jejím nožem jen sypaly, čerstvě uvařená káva příjemně voněla.

Roderick se zvedl, bosky se vrátil do předsíně, vzal koš a odnesl ho do komory. Pak nahlédl do dětského pokoje. Agnes ještě spala.

Odhozená pokrývka visela z postele a Agnes ve vyhrnuté noční košilce byla podobná malému funícímu zvířátku. Roderick se neudržel a pohladil ji po zádech, porostlých světlými chloupky; potisící zakroutil hlavou nad tím, jaká je ta její srst hebká a dlouhá. Nejraději by ji byl zvedl do náručí, ale byl špinavý a prosáklý Pásmem a taky ji nechtěl vzbudit. Vrátil se do kuchyně, sedl si znovu za stůl a řekl:

„Dej mi hrnek kávy. Vykoupu se až potom.“

Na stole ležely časopisy: Harmondský zpravodaj, Atletika, Playboy a v šedé obálce Věstník Mezinárodního ústavu mimozemských civilizací číslo 56. Roderick si vzal kávu, kterou mu Guta podala, a otevřel Věstník. Bylo tam plno jakýchsi klikyháků, značek, nákresů, fotografií předmětů, které Roderick tak dobře znal. A přesto že to už bylo tak dlouho od oné události, našel tu ještě jeden posmrtný Kirillův článek: „O jedné vlastnosti magnetických pastí typu 77/B“.

U jména Panov byla hvězdička a dole pod čarou bylo kurzívou napsáno: „Dr. Kirill A. Panov, SSSR, tragicky zahynul při provádění pokusu v dubnu 19..“ - Roderick odhodil časopis, usrkl kávy a zeptal se:

„Hledal mě někdo?“

„Gutalin tady byl,“ řekla Guta po malinké odmlce. Stála u plotny a dívala se na něho. „Byl namol, musela jsem ho vyhnat.“

„A co Agnes?“

„Nechtěla ho samozřejmě pustit. Začala brečet. Ale já jsem jí řekla, že strýčkovi Gutalinovi není dobře. A ona na mě mrkla: ‚Zase má v hlavě, strýček Gutalin, že?‘“

Roderick se usmál a usrkl ještě jednou. Pak se zeptal:

„A co sousedi? Dali pokoj?“

Guta se zase na chvilku odmlčela a pak řekla:

„Pořád je to stejné.“

„Tak mi to ani nevykládej.“

„Je to otrava,“ mávla Guta rukou. „Dneska v noci klepala ta bába zespodu. Oči vyvalené, co prý řežeme uprostřed noci v koupelně.“

„Bestie,“ řekl Roderick skrze zuby. „Poslouchej, nebylo by přece jenom lepší odstěhovat se? Koupíme si domek někde na předměstí, nějakou opuštěnou vilku...“

„A Agnes?“

„Panebože, copak nedokážeme, aby jí bylo dobře s námi dvěma?“ řekl Roderick.

Guta zakroutila hlavou:

„Má ráda děti. A děti ji. Kdo za to může, že...“

„Ano,“ přerušil ji Roderick. „Kdo za to může?“

„Jsou to zbytečné řeči,“ řekla Guta. „Kdosi ti telefonoval, nepředstavil se. Řekla jsem, že jsi na rybách.“

Roderick dopil kávu a zvedl se.

„No dobrá,“ řekl. „Jdu se vykoupat. Mám dneska moc práce.“

Šatstvo naházel do koše a boxer, zbylé matice, cigarety a podobné drobnosti položil na poličku. Sprchoval se dlouho vřelou vodou, dřel si tělo houbou, až měl kůži rudou, pak zastavil sprchu a sedl si na okraj vany. Zapálil si. V trubkách hučela voda, Guta cinkala v kuchyni nádobím; pak ucítil Roderick z kuchyně smažené ryby a Guta zaklepala a položila mu do koupelny čisté prádlo.

„Pospěš si,“ pobídla ho. „Nebo budeš mít ryby studené.“

Už se uklidnila a začala ho normálně prohánět. Roderick si s úsměvem oblékl trenýrky a tričko a vrátil se do kuchyně.

„Dals šaty do nádoby? A nalils na ně vodu?“ zeptala se Guta.

„Jasně,“ odpověděl Roderick s plnými ústy. „Ty ryby jsou vynikající.“

Chytil ji za ruku a snažil se posadit si ji na klín, ale ona mu utekla a sedla si ke stolu naproti němu.

„Pohrdáš svým vlastním mužem,“ řekl Roderick zase s plnými ústy. „Štítíš se mě, že?“

„Jakýpak jsi teď muž?“ řekla Guta. „Ty jsi teď prázdný pytel, který se musí nejdřív naplnit.“

„A co když ne?“ řekl Roderick. „Na světě je plno zázraků.“

„Takové zázraky jsou u tebe vyloučené. Dáš si skleničku?“

Roderick nerozhodně pohnul vidličkou.

„Ne, ne,“ řekl. Podíval se na hodiny a zvedl se: „Musím jít. Nachystej mně oblek. Košili. A vázanku.“

Dělalo mu to dobře, šlapat bos po chladivé podlaze. V komoře se zavřel, natáhl si gumové rukavice a začal vytahovat z pytle úlovek.

Dvě skořepiny. Krabice se špendlíky. Devět baterek. Tři náramky. A ještě jedna obruč - taky takový náramek, jenomže z bílého kovu a trochu lehčí a větší v průměru. Šestnáct kusů černých kapek. Dvě houby ve výborném stavu. Tři bzučáky. Sklenice sodové hlíny. V pytli byla navíc ještě těžká porcelánová schránka, pečlivě uložená ve skleněné vatě. Vytáhl cigaretu, zapálil si a prohlížel si přitom úlovek, rozložený po stole. Pak otevřel zásuvku, vytáhl list papíru a propisovací tužku a začal psát jednu cifru za druhou do tří sloupečků. Cigaretu přitom držel v koutku úst a přimhuřoval oči. Spočítal první dva sloupce. Vycházely mu pořádné sumy. Zamáčkl nedopalek v popelníku a opatrně otevřel krabičku a vysypal z ní špendlíky na papír. Při elektrickém osvětlení se modravě leskly a jenom občas zazářily čistými spektrálními barvami - žlutou, červenou, zelenou. Vzal jeden špendlík a opatrně, aby si nepropíchl rukavici - ho podržel mezi palcem a ukazováčkem. Pak zhasl a chvilku počkal. Ale špendlík nezareagoval. Roderick ho položil stranou a vzal druhý stejným způsobem. Zase nic. Stiskl trochu a špendlík se probudil: začaly se objevovat načervenalé záblesky a pak najednou i zelené. Několik vteřin pozoroval Roderick se zájmem tuto podivnou hru světýlek, která - jak psali ve Věstníku - měla principiální význam, jenomže nikdo nevěděl jaký. Pak položil špendlík a začal zkoušet další.

Zjistil, že v krabičce je třiasedmdesát špendlíků. Světélkovalo jich jenom dvanáct, ostatní byly němé. Ale to neznamenalo, že byly k ničemu - jenom se nedaly probudit pouhými prsty. Byl na to zvláštní přístroj, velký jako stůl, který ovšem Roderick nevlastnil.

Roderick rozsvítil a připsal k napsaným číslicím dvě další. A pak se rozhodl.

Sáhl na dno pytle a se zatajeným dechem vytáhl balíček ve skleněné vatě. Chvilku se na balíček díval a škrabal se přitom na bradě.

Pak vzal tužku do neobratných prstů v gumových rukavicích a hrál si s ní. Vzal si další cigaretu a celou ji vykouřil, aniž odtrhl oči od balíčku.

„Svinstvo,“ řekl hlasitě, rezolutně vzal balíček a dal ho nazpátek do pytle. Stáhl si rukavice, shodil zástěru a odešel z komory, aniž zhasl světlo.

Oblek měl už připravený, začal se chystat. Uvázal si zrovna vázanku, když za jeho zády tiše zaskřípaly parkety a ozvalo se hlasité supění. Roderick předstíral, že nic neslyší.

„Baf!“ vykřikl vysoký hlásek za ním a Agnes ho chytila za nohu.

Roderick se s předstíraným úlekem zřítil na postel.

Agnes se okamžitě se smíchem a pištěním vydrápala k němu. Šlapala po něm, tahala ho za vlasy a bez ustání mlela jazýčkem. Sousedův Willy ulomil panence nohu. Ve čtvrtém poschodí mají nové koťátko, které je úplně bílé a má červená očka: asi neposlouchalo maminku a uteklo jí do Pásma. K večeři měla kaši s kompotem. Byl tu strýček Gutalin, ale měl zase v hlavě a byl nemocný, plakal. A proč se ryby neutopí, když plavou pod vodou? A proč maminka dnes v noci nemohla spát? A proč je prstů pět a ruce dvě a nos jenom jeden?

Roderick hladil teplou bytost, která po něm lezla, díval se do jejích očí, černých jako uhel a bez bělem, dotýkal se svou tváří její heboučké hedvábné srsti. Pak zazvonil telefon. Roderick natáhl ruku a vzal sluchátko.

„Prosím.“

Ale nikdo se neozval.

„Haló!“ řekl Roderick. „Haló!“

Ve sluchátku to cvaklo a bylo ticho. Roderick se zvedl, postavil Agnes na zem a dooblékl se, Agnes už nevnímal, jenom se roztržitě usmíval. Dcerka mu nakonec řekla, že polkl svůj jazyk, a nechala ho na pokoji.

Zašel znovu do komory, naskládal do aktovky všechno, co leželo na stole, pak si vzal v koupelně boxer, ještě jednou se vrátil do komory, do jedné ruky vzal aktovku, do druhé koš s pytlem, postavil všechno v předsíni, zamkl pečlivě komoru a zavolal na Gutu:

„Tak já jdu!“

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se Guta ve dveřích od kuchyně. Byla už učesaná a upravená a měla na sobě modré šaty s výstřihem, které na ní měl Roderick nejraději.

„Tak běž,“ řekla Guta tiše.

„Já ti zavolám,“ řekl a díval se na ni a pak ji políbil.

„Mě taky!“ zavřeštěla Agnes a vtiskla se mezi ně.

Musel se sklonit skoro až k zemi. Guta se na něj dívala nehybnýma očima.

„Neboj se,“ řekl, „já ti zavolám.“

O poschodí níž uviděl Roderick tlouštíka, který se vrtal v zámku.

Z hloubi bytu bylo cítit cosi kyselého. Roderick se zastavil a řekl:

„Dobrý den.“

Tlouštík se na něho vyjeveně podíval přes rameno a něco zamručel.

„Vaše paní byla dnes v noci u nás,“ řekl Roderick. „Že prý něco řežeme. To je nedorozumění.“

„Mně je to jedno,“ zavrčel tlouštík.

„Manželka včera prala,“ pokračoval Roderick. „Jestli vás to rušilo, prosíme za prominutí.“

„Já jsem si nestěžoval,“ řekl tlouštík. „Nic se nestalo...“

„To jsem rád,“ řekl Roderick.

Sešel po schodech dolů, v garáži postavil do kouta koš, ve kterém byl ukryt pytel, na koš dal staré sedadlo, podíval se na úkryt ještě jednou a vylezl na ulici.

Měl to kousek - pouhé dva bloky až na náměstí, potom přes park a ještě kousek na Centrální třídu. Před Metropolem se jako vždycky leskla nablýskaná auta, zřízenci vlekli kufry a jacísi cizokrajně vypadající lidé stáli ve skupinách po dvou po třech, pokuřovali a diskutovali na mramorovém schodišti. Roderick si řekl, že dovnitř zatím nepůjde. Sedl si pod slunečník v malinké zahradní restauraci na druhé straně ulice, objednal si kávu a zapálil si cigaretu. Dva kroky od něho seděli tři hodnostáři mezinárodních policejních jednotek, kteří mlčky polykali buřty po harmondsku a pili černé pivo z vysokých sklenic. Na druhé straně se zase živil brambůrky jakýsi seržant, jehož modrá přílba se povalovala na zemi a opasek s pouzdrem visel na opěradle židle. Jinak byla kavárna prázdná. Číšnice, žena nikoli nejmladší, kterou nikdy předtím neviděl, stála v koutku a občas zívla a přikryla si rukou nabarvená ústa. Bylo za pět minut tři čtvrti na devět.

Roderick uviděl, jak z vestibulu hotelu vyšel Richard Noonan a jak si v chůzi nasadil měkký klobouk. Cupital ze schodů, malinký, tlustý, růžový, optimistický, upravený, vymydlený, vyzařující jistotu, že jemu se za celý den nemůže stát nic nepříjemného. Komusi zamával, přehodil si plášť přes pravé rameno a zamířil ke svému peugeotu. Peugeot byl taky zakulacený, optimistický, nablýskaný a stejně jako jeho majitel byl přesvědčen, že se jakživ nedostane do žádné šlamastyky.

Roderick si zakryl obličej rukou a skrz prsty pozoroval, jak Noonan usedá za volant a dbá přitom, aby nezapomněl opravdu na nic: cosi dal z předního sedadla na zadní, pro nějakou jinou věc se natáhl, nastavil si zpětné zrcátko. Pak si jeho peugeot odfrkl modravým plynem, zatutal na jakéhosi Afričana v burnusu a zvesela vyjel na silnici. Noonan jel zřejmě do ústavu - musel objet vodotrysk a projet kolem kavárničky. Ztratit se bylo už pozdě, proto si Roderick ještě důkladněji přikryl obličej rukama a sklonil se nad svým šálkem kávy. Ale bylo to marné. Peugeot mu zatroubil u ucha, pak zaskřípěly brzdy a Noonanův veselý hlas zavolal:

„Rode! Shoehardte! Je to možné, že jsi to opravdu ty?“

Roderick v duchu zaklel a zvedl hlavu. Noonan si to mířil k němu a podával mu v chůzi ruku. Přátelské city z něho zrovna vyzařovaly.

„Co tady děláš tak brzy zrána?“ zeptal se, když přišel ke stolku.

„Neobtěžujte se,“ řekl číšnici, která okamžitě přistoupila, „já hned zase poběžím.“ A už zasypával otázkami Rodericka: „Jak dlouho jsme se neviděli? Kde se touláš? A co teď děláš?“

„Tak různě,“ řekl neochotně Roderick. „Jsou to spíš jenom drobnosti...“

Díval se, jak se Noonan usazuje na židli proti němu se stejnou důkladností, s jakou před chvílí nastupoval do peugeota, jak jednou rukou odsunuje ubrousky a druhou talířek od obložených chlebíčků a přitom přátelsky plácá páté přes deváté.

„Vypadáš špatně, hochu. Asi málo spíš. Mě to v poslední době taky bere, to nové automatické zařízení mi dalo do těla, ale na spánek si nedám sáhnout, to tedy ne. Spánek je ta nejdůležitější věc na světě...“

Zničehonic se ohlédl.

„Promiň, Rode, já jsem se přihnal jako velká voda, a ty možná na někoho čekáš...“

„Ne, ne,“ řekl Roderick málo nadšeně. „Vybyla mi chvilka času, a tak jsem si sem zašel na hrnek kávy.“

„Já hned poběžím,“ řekl Dick a podíval se na hodinky. „Poslouchej, Rode, nech těch svých drobností a pojď nazpátek do ústavu. Vezmou tě okamžitě, to ti je doufám jasné. Mohl bys pracovat zase u Rusa, je tam jeden nový.“

Roderick zavrtěl hlavou.

„Kdepak,“ řekl, „Panov byl Panov, k žádnému jinému nejdu. A vůbec, co bych tam dělal, v tom vašem ústavu. Všude samé automaty, do Pásma chodí roboti, prémie se zřejmě vyplácejí taky robotům... z laborantského platu bych moc nezbohatl.“

„To neříkej, všechno by se dalo zařídit, jenom kdybys chtěl,“ namítl Noonan.

„Já to nemám rád, když někdo jiný zařizuje věci, které se týkají mě,“ řekl Roderick. „Já si vždycky zařizuju všechno sám. Odjakživa.“

„Nepřeháněj to, kamaráde,“ řekl Noonan nesouhlasně.

„Já nic nepřeháním. Nerad šetřím, to je to celé.“

„Něco na tom je,“ řekl Noonan roztržitě.

Lhostejně se podíval na Roderickovu aktovku, která ležela na vedlejší židli, a pohladil prstem stříbrný štítek se dvěma písmeny napsanými azbukou. „Člověk potřebuje peníze především na to, aby o nich nemusel přemýšlet. To máš od Panova?“ ukázal na aktovku.

„To jsem zdědil,“ řekl Roderick. „Tys přestal chodit do Borshtu?“

„Já? Já tam denně obědvám, v Metropolu je tak draho, že tam nechodím. To tebe tam není vidět. Poslouchej... Když už mluvíme o těch penězích: jak jsi na tom momentálně?“

„Chceš si ode mě vypůjčit?“

„Ne, naopak.“

„Tak mi chceš půjčit?“

„Mám pro tebe práci,“ řekl Noonan.

„Panebože,“ povzdechl si Roderick. „Každý mě honí.“

„Kdo tě ještě honí, Rode?“ zeptal se okamžitě Noonan.

„Ale... vždyť ti to říkám: každý chlebodárce.“

Noonan se zasmál, jako kdyby mu to teprve teď došlo.

„Ale ne, já nemyslím... tvou hlavní profesi.“

„A co teda myslíš?“

Noonan se znovu podíval na hodinky.

„Přijď dnes ve dvě do Borshtu na oběd. Povykládáme si.“

„Ve dvě to nestihnu.“

„Tak přijď v šest. Platí?“

„Uvidíme,“ řekl Roderick a také se podíval na hodinky. Bylo za pět minut devět.

Noonan mu pokynul a odkutálel se ke svému peugeotu. Roderick ho vyprovodil očima, zavolal číšnici, požádal ji o krabičku Lucky Strike, zaplatil a s aktovkou pod paží přešel přes ulici k hotelu.

Slunko začínalo pořádně pražit, ulice se rychle naplňovala dusnou atmosférou a Roderick cítil, jak ho pálí víčka. Přimhouřil oči a řekl si, že se měl aspoň hodinku prospat před tak důležitým jednáním. A pak to na něho najednou přišlo.

Mimo Pásmo se mu to ještě nikdy nestalo; a v Pásmu jenom dvakrát nebo třikrát. Ocitl se naráz v jakémsi jiném světě. Obklopily ho milióny pachů. Ostrých, sladkých, kovových, něžných, varovných, obrovských jako domy, maličkých jako mechanismy hodinek. Vzduch ztvrdl, měl najednou hrany, rohy, plochy, jako kdyby se prostor naplnil drsnými koulemi, kluzkými pyramidami, ohromnými pichlavými krystaly; a tím vším se musel Roderick opatrně protahovat, jako když se zloděj krade vetešnickým krámkem, plným nejrůznějšího haraburdí.

Trvalo to snad jenom okamžik. Otevřel oči a bylo to pryč. Nebyl to jiný svět - to se k němu jenom otočil starý známý svět svou odvrácenou stranou, tato strana se před ním na okamžik mihla a pak se zase pevně uzavřela, dřív než se stačil orientovat...

U ucha mu rozčileně zatroubilo auto. Roderick přidal do kroku, pak se dokonce rozběhl a zastavil se až u Metropolu. Srdce mu zběsile tlouklo, musel postavit aktovku na chodník, pak roztrhl krabičku cigaret a zapálil si. Odpočíval jako po rvačce, a vrátný z hotelu k němu přišel a zeptal se ho starostlivě:

„Stalo se vám něco, pane?“

„Ne, ne,“ vyrazil ze sebe Roderick a odkašlal si. „Je strašně dusno.“

„Mám vás doprovodit?“

Roderick se sehnul a zvedl aktovku.

„Děkuju,“ řekl. „Už je to úplně v pořádku, kamaráde. Nedělejte si starosti.“

A rychle vykročil k vestibulu, dal se po schodech nahoru a vstoupil do haly. Bylo tu chladno, přítmí a hlučno. Kdyby si tak mohl sednout na chvilku do jednoho z těch obrovských kožených křesel, trochu se vzpamatovat, vydechnout si. Ale i tak se už opozdil. Řekl si, že dokouří aspoň tu cigaretu: přimhouřenýma očima přitom pozoroval lidi, kteří se hemžili v hotelové hale. Kostlivec už tady byl - s rozhořčeným obličejem se vrtal v časopisech vyložených ve vitríně.

Roderick odhodil nedopalek do popelníku a vstoupil do výtahu.

Za ním se do výtahu vecpal ještě jakýsi tlusťoch, který astmaticky dýchal, a pak dokonale upravená dáma se zamračeným klukem, kousajícím čokoládu, a nakonec mohutná stařena se špatně oholenou bradou. Roderick ustoupil až do koutka. Zavřel oči, aby se nemusel dívat na kluka, kterému tekly po bradě čokoládové sliny, ačkoliv jinak byl jako ze škatulky; na jeho matku se taky nechtěl dívat, na její dosti skrovné poprsí ozdobené náhrdelníkem z černých kapek ve stříbře, na tlusťochovy vyvalené oči a na ohyzdné bradavice na stařenině naduté tváři.

V sedmém poschodí Roderick vystoupil a dal se po měkkém koberci chodbou, osvětlenou diskrétním světlem neviditelných lamp.

Tady to páchlo drahým tabákem, pařížskými voňavkami, pravou kůží napěchovaných náprsních tašek, prvotřídními děvkami za pět stovek, masivními cigártaškami ze zlata: celou tou hnusnou plísní, která vyrostla kolem Pásma, která se z Pásma napájela a žrala a tloustla z něho a kašlala na to, co přijde potom, až se ona sama dosyta nažere, až toho dost nakrade a až se to, co bylo původně jenom v Pásmu, usadí ve světě lidí a zapustí v něm kořeny. Roderick prudce otevřel dveře číslo sedm set osmdesát čtyři.

Chrapoun, který seděl na stole u okna, si chystal doutník. Jeho mokré řídké vlasy byly pečlivě učesány na pěšinku a jeho nezdravě odulá tvář byla hladce oholena.

„Poklona,“ řekl, aniž zvedl oči. „Přesnost je ctnost králů. Jak se cítíte, příteli?“

Vzal doutník oběma rukama, zvedl ho k nosu a celý ho kousek po kousku očichal.

„A kdepak zůstal náš drahý přítel Barbridge?“ zeptal se a zvedl konečně oči. Byly čisté, modré, andělské.

Roderick postavil aktovku na pohovku, sedl si a vytáhl cigarety.

„Barbridge nepřijde,“ řekl.

„Náš drahý přítel Barbridge,“ pronesl významně Chrapoun, vzal doutník dvěma prsty a opatrně si jej přiblížil k ústům. „Našemu drahému příteli Barbridgeovi ruply nervy.“

Díval se na Rodericka čistýma modrýma očima a vůbec přitom nezamrkal. Nikdy nemrkal. Dveře se pootevřely a do hotelového pokoje se protáhl Kostlivec.

„Kdo to byl, ten člověk, se kterým jste mluvil v zahradní restauraci?“ zeptal se okamžitě.

„Á, to jsem rád, že vás zase vidím,“ řekl Roderick přátelsky a odklepal popel na podlahu.

Kostlivec strčil ruce do kapes a udělal směrem k Roderickovi pár kroků ohromnýma nohama se špičkami dovnitř.

„To byste si mohl zapamatovat,“ řekl vyčítavě. „Před schůzkou se žádné kontakty nepovolují. Co to proboha děláte?“

„Zdravím vás,“ odpověděl Roderick. „A co děláte vy?“

Chrapoun se rozesmál a Kostlivec řekl ještě podrážděněji: „Vítám vás, vítám vás...“ Přestal probodávat Rodericka pohledem a prudce dosedl na pohovku vedle něho. „Tohle nesmíte dělat. Rozumíte? Nesmíte!“

„Tak si mě zvěte na taková místa, kde nemám žádné známé,“ řekl mu Roderick.

„Nech ho, má pravdu,“ poznamenal Chrapoun. „Je to naše chyba.

Kdo to byl, ten člověk?“

„Richard Noonan,“ odpověděl Roderick. „Je zástupce nějakých firem, které dodávají zařízení pro ústav. Bydlí tady v hotelu.“

„Vidíš, jak je to jednoduché,“ obrátil se Chrapoun na Kostlivce a vzal se stolu ohromný zapalovač ve tvaru sochy Svobody, pochybovačně se na zapalovač podíval a položil ho zpátky.

„Co je s Barbridgem?“ zeptal se Kostlivec docela už normálně.

„Barbridge zařval,“ odpověděl Roderick.

Dvojice se na sebe podívala.

„Odpočinutí věčné dejž mu, o Pane,“ řekl Chrapoun a čekal, jak zareaguje Roderick. „Nebo je v base?“

Roderick hned neodpověděl, dokuřoval cigaretu. Pak hodil nedopalek na podlahu a řekl:

„Ne, buďte úplně klidní. Je v nemocnici.“

„V nemocnici?! A to chcete, abychom byli klidní?“ zeptal se Kostlivec nervózně, vyskočil a šel k oknu. „Ve které nemocnici je?“

„To vám tak zrovna řeknu,“ uchechtl se Roderick. Vzal aktovku.

„Tak budeme jednat vážně, nebo ne?“

„Ale budeme, kamaráde, budeme,“ řekl Chrapoun bodře.

S nečekanou lehkostí seskočil na zem, rychle přistrčil k Roderickovi stolek na časopisy, jediným pohybem shodil na koberec haldu časopisů a novin a usedl naproti Roderickovi. Růžové chlupaté ruce si opřel o kolena.

„Tak ukažte,“ řekl.

Roderick otevřel aktovku, vytáhl seznam s cenami a položil ho před Chrapouna. Chrapoun se na seznam podíval a odstrčil ho prstem. Kostlivec se postavil za Chrapouna a brejlil na papír.

„To jsou moje požadavky,“ řekl Roderick.

„Vidím,“ odpověděl Chrapoun. „Jenom to vytáhněte, nestyďte se.“

„Peníze napřed,“ řekl Roderick.

„Co to má být, jaký náramek?“ ptal se podezíravě Kostlivec a ukazoval prstem na seznam Chrapounovi přes rameno.

Roderick neříkal nic. Držel otevřenou aktovku na kolenou a díval se bez přestání do Chrapounových modrých andělských očí. Ten se nakonec usmál.

„Sám nevím, čím to je, že jste mi tak sympatický,“ řekl jako když medu krájí. „Na první pohled jsem si vás zamiloval,“ povzdechl si.

„Phile, příteli, jak se to tady v Harmondu říká? Odsliň mu pár zelených? Dej mně, prosím tě, sirku, copak to nevidíš?“ potřásl významně doutníkem, který držel stále ještě dvěma prsty.

Kostlivec Phil zavrčel cosi nesrozumitelného, hodil mu krabičku a odešel do sousední místnosti oddělené závěsem. Bylo slyšet, že tam s někým mluví. Roderick zaslechl slovo o zajíci v pytli. Chrapoun začal konečně kouřit svůj doutník a díval se na Rodericka se stále stejným úsměvem, jako kdyby o něčem přemýšlel, a Roderick si položil bradu na aktovku a taky se mu díval upřeně do tváře a taky se snažil nemrkat, i když ho víčka pálila jako oheň a do očí se mu draly slzy.

Pak se Kostlivec vrátil, hodil na stolek dva svazky bankovek a sedl si vedle Rodericka. Roderick se zvolna natáhl po penězích, ale Chrapoun ho zastavil, strhl z obou svazků pásky a strčil si je do kapsy pyžama.

„Račte,“ řekl pak.

Roderick vzal peníze a nacpal si je do vnitřních kapes saka. A potom začal vytahovat jednotlivé věci. V místnosti bylo ticho, Chrapoun těžce dýchal a zpoza závěsu se ozývalo slabé cinkání - jako když lžička cinká o šálek.

Když Roderick konečně zavřel aktovku a zamkl ji, Chrapoun se na něho podíval a zeptal se:

„A pokud jde o tu hlavní věc?“

„Zatím nic,“ odpověděl Roderick. Chvilku mlčel a pak dodal:

„Zatím.“

„To se mně líbí, to »zatím«,“ řekl přívětivě Chrapoun. „Tobě taky, Phile?“

„Švindlujete, Shoehardte,“ řekl štítivě Kostlivec. „Co to má za smysl, švindlovat?“

„Všichni se živíme švindlem,“ řekl Rod. „Tak co se divíte?“

„Nechme toho,“ řekl Chrapoun. „Kde je fotoaparát?“

„A sakra,“ hladil si Roderick tvář, protože cítil, že se začíná červenat. „To nevím.“

„Zůstal tam?“ Chrapoun udělal doutníkem neurčité gesto.

„Já opravdu nevím... Ale asi zůstal tam.“ zavřel Roderick oči a přitiskl záda k opěradlu pohovky. „Ale určitě to nevím, kde zůstal.“

„Škoda,“ povzdechl si Chrapoun. „Ale ten krám jste si prohlídli, nebo ne?“

„Ne,“ řekl Roderick vztekle. „To je právě to. My se ke Cowperovým předehřívačům vůbec nedostali. Barbridge stoupl do rosolu a museli jsme nazpátek. To víte, že kdybych se dostal až tam...“

„Koukej, Hughu,“ zašeptal vyjeveně Kostlivec. „Co to je?“

Seděl a ukazováček pravé ruky měl vztyčený. Kolem ukazováčku se mu zběsile točil onen bílý náramek a Kostlivec se na to díval s vytřeštěnýma očima.

„Točí se to pořád!“ řekl hlasitě Kostlivec a díval se střídavě na náramek a na Chrapouna.

„Jak pořád?“ zeptal se udiveně Chrapoun a kousek si odsedl.

„Navlékl jsem si to na prst a jednou jsem tím zatočil... a točí se to už celou minutu!“

Kostlivec najednou vyskočil a se vztyčeným prstem se hnal za závěs. Náramek se mu pořád otáčel kolem vztyčeného ukazováčku jako vrtulka.

„Co jste to přinesl?“ zeptal se Chrapoun.

„Copak já vím,“ odpověděl Roderick. „Neměl jsem tušení... Kdybych to byl věděl, nedal bych to tak lacino.“

Chrapoun se na něho chvíli díval, pak se zvedl a taky zmizel za závěsem. Tam mluvili jeden přes druhého. Roderick vytáhl cigaretu, zapálil si, zvedl z podlahy jakýsi časopis a roztržitě v něm listoval.

Byl plný prvotřídních sexbomb, ale Roderickovi se z nich momentálně dělalo nanic. Odhodil časopis a začal se rozhlížet po pokoji, jestli tu není něco k pití. Pak vytáhl z kapsy balíček bankovek a přepočítal je. Bylo to v pořádku, ale Roderick přepočítal i druhý balíček, aby neusnul. Když zastrkoval druhý balíček zpátky do kapsy, vrátil se Chrapoun.

„Máte kliku, kamaráde,“ prohlásil významně a usadil se znovu naproti Roderickovi. „Slyšel jste někdy o perpetuu mobile?“

„Neslyšel,“ řekl Roderick. „To jsme ve škole nebrali.“

„Nač taky,“ usmál se Chrapoun. Vytáhl další balíček bankovek.

„To je za první exemplář,“ pronesl významně a strhl z balíčku pásku.

„Za každý další kus dostanete dva balíčky. Budete si to pamatovat, kamaráde? Dva balíčky. Ale pod podmínkou, že se o těch náramcích nikdo jiný nedoví. Platí?“

Roderick strčil balíček mlčky do kapes a zvedl se.

„Tak já teda jdu,“ řekl. „Kdy a kde to bude příště?“

„Zavoláme vám,“ zvedl se spolu s ním Chrapoun. „Čekejte na telefon každý pátek ráno mezi devátou a půl desátou. Někdo vám vyřídí pozdravy od Phila a Hugha a při té příležitosti se dovíte všechno ostatní.“

Roderick přikývl a zamířil ke dveřím. Chrapoun šel s ním a položil mu ruku na rameno.

„Jedno byste si měl uvědomit,“ dodal Chrapoun. „Přinesl jste pěkné věcičky a ten náramek, to je přímo báseň. Ale nejvíc nás zajímají dvě věci: fotografie a porcelánová schránka. Vraťte nám náš fotoaparát, s obrázky samozřejmě, a naši porcelánovou schránku, ale plnou, a nebudete už v životě muset do Pásma.“

Roderick trhl ramenem, aby shodil Chrapounovu ruku, otevřel dveře a odešel. Kráčel po měkkém koberci a ani jednou se neobrátil a po celou dobu, co šel po chodbě, cítil na sobě andělsky bledě modrý nehybný pohled. Vykašlal se na výtah a sešel dolů pěšky.

Když byl z hotelu venku, zavolal si taxík a odjel na druhý konec města. Taxikáře neznal, byl to zřejmě nějaký přivandrovalec, takový nosatec s obličejem plným uhrů, jeden z mnoha, kteří v posledních letech přitáhli do Harmondu s nadějí, že tady zažijí neuvěřitelná dobrodružství a přijdou k pohádkovému bohatství, o světové slávě ani nemluvě. Přitáhli v houfech: a stali se taxikáři, číšníky, dělníky na stavbách, profesionálními vyhazovači opilců. A zbyla jim jen nespokojenost, zklamání a pevné přesvědčení, že byli oklamáni. Mnozí se vraceli nazpátek a roznášeli svá zklamání do všech koutů zeměkoule; jeden ze sta se stával stalkerem a zařval pak dřív, než pochopil, o co jde. Někteří se dostali do ústavu (ti nejšikovnější a nejvzdělanější) třeba jako laboranti a preparátoři a ostatní se flákali po hospodách, prali se mezi sebou kvůli rozdílným názorům, kvůli holkám a jenom tak: městská policie a starousedlíci je považovali za úplný mor.

Z taxikáře bylo na hony cítit včerejší alkohol, oči měl červené jako králík, ale byl strašně rozčilený a hned začal Roderickovi vykládat o tom, jak se dneska ráno objevil v jejich ulici mrtvý ze starého hřbitova. Přišel se prý podívat na svůj dům, který je už hezkých pár let prázdný, protože se odtud všichni vystěhovali - vdova po nebožtíkovi, dcera s mužem i vnoučaty. Sousedi říkali, že on sám umřel ještě před Návštěvou, před nějakými třiceti roky. A najednou přišel!

Obcházel nejdřív kolem domu a škrabal na dveře a pak si sedl u plotu a seděl.

Kolem se shlukl dav, lidi se na něho dívají zdálky a nikdo se k němu nepřibližuje, to je jasné. Pak někoho napadlo, že by mu mohli otevřít. Vyrazili zámek a on vstal, vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Pak jsem už musel jít, nevím, co bylo dál, někdo zrovna telefonoval policajtům, aby s tím něco dělali.“

„Tady zastav,“ řekl mu Roderick.

Hledal po kapsách drobné, ale nic nenašel. Musel rozměnit. Postál na ulici, počkal, až taxík zmizí. Mrchožrout bydlel v pěkné jednoposchoďové vilce se zasklenou verandou, zahrádkou, květinovými záhonky a s bílým altánkem mezi jabloněmi. A celé to bylo ohrazeno kovovým plotem natřeným na zeleno. Roderick několikrát zazvonil, branka se otevřela a Roderick kráčel zvolna po pískové cestičce, lemované růžemi. Na schodech u dveří už stál Sysel - celý zkroucený a šedivý - zrovna se třásl touhou posloužit Roderickovi. Natočil se bokem, hledal křečovitě nohou oporu na spodním schůdku, pak přisunul na onen schod druhou nohu a přitom zdravou rukou pořád ukazoval Roderickovi: hned to bude, hned...

„Zrzku!“ zavolal ze zahrady ženský hlas.

Roderick se obrátil a uviděl uprostřed zeleně u besídky opálená nahá ramena, rudá ústa a mávající ruku. Pokynul Syslovi, odbočil z cestičky a přes růžové keříčky si to po trávníku namířil k besídce.

Tam seděla uprostřed trávníku na obrovské nafukovací matraci se sklenkou v ruce Dina Barbridgeová v takřka neexistujících plavkách; vedle ní se válela jakási knížka s pestrobarevnou obálkou a ve stínu pod keřem stála nádoba s ledem, z něhož vyčnívalo hrdlo láhve.

„Ahoj, Zrzku!“ řekla Dina Barbridgeová a pokynula mu sklenkou.

„Kdepak zůstal tatíček? Snad ho nechytli?“

Roderick přistoupil až k ní, ruku s aktovkou za zády, a díval se na ni shora. Děti měl Barbridge opravdu prvotřídní. Dina byla výstavní kus, bez jediné vady, bez jediného zbytečného gramu - padesát kilo dvacetiletého mladého masa a k tomu nádherné smaragdové oči zářící z hloubi a velká vlhká ústa a pravidelné bílé zuby a černé vlasy lesknoucí se na slunci a ledabyle přehozené přes jedno rameno. Slunce ji osvětlovalo celou, ozařovalo břicho a stehna a jenom mezi skoro nezakrytými prsy ponechávalo stín. Stál nad ní a bez zábran si ji prohlížel a ona se na něj dívala zdola, usmívala se chápavě, pak se trošku napila a řekla:

„Chtěl bys?“

Olízla si rty, počkala chvilku, aby její dvojsmyslnost správně vyzněla, a podala Roderickovi sklenku.

Rozhlédl se kolem, našel lehátko a sedl si do něho.

„Barbridge je v nemocnici,“ řekl. „Přijde bohužel o nohy.“

Nepřestala se usmívat, dívala se na něho jedním okem, zatímco druhé bylo zastřeno hustým pramenem vlasů. Pak mechanicky zatřepala sklenkou, jako kdyby si chtěla poslechnout, jak kostky ledu cinkají o sklo, a zeptala se:

„O obě nohy?“

„O obě. Možná po kolena, možná ještě výš.“

Postavila sklenku na zem a odhrnula si vlasy. Přestala se usmívat.

„Škoda,“ řekla. „Ale tobě, koukám, se nestalo nic.“

Jí by to byl mohl říct, jak to všechno bylo. Jak šli k džípu, jak měl připravený boxer, jak Barbridge prosil - ne za sebe, ale za děti, za ni a za Artura, a jak mu nabízel zlatou kouli.

Ale neřekl jí nic. Sáhl mlčky do kapsy, vytáhl balíček bankovek a hodil ho Dině do klína. Dina vzala roztržitě několik stovek, prohlížela si je, jako kdyby je předtím nikdy neviděla, ale jako by ji to stejně příliš nezajímalo.

„Tak to je naposledy,“ řekla po chvilce.


Roderick se nahnul z lehátka až k nádobě s ledem, vytáhl odtud láhev a podíval se na značku. Po tmavém skle stékala voda. Roderick držel láhev trochu stranou, aby mu voda nekapala na kalhoty. Neměl rád nejdražší druhy whisky, ale pro jednou to vadit nebude. Chystal se napít přímo z láhve, když ho zarazily nesouhlasné zvuky za jeho zády. Otočil se a uviděl, že se přes trávník belhá s vypětím veškerých sil Sysel, který horečně pohybuje svýma křivýma nohama a v obou rukou drží vysokou sklenici s průzračnou směsí. Pot se z něho jenom lil a krvavé oči mu úplně vylézaly z důlků. Když uviděl, že se na něj Roderick dívá, zvedl skoro zoufale svou sklenku do výše a vydal jakýsi zvuk, něco mezi zabučením a zavytím, a otevřel přitom široce a bezmocně svá bezzubá ústa.

„Počkám, buď klidný,“ řekl mu Roderick a strčil láhev nazpátek do ledu.

Konečně se Sysel k němu dobelhal, podal Roderickovi sklenku a s nesmělou familiárností poplácal Rodericka po zádech svou rukou podobnou klepetu.

„Děkuji ti, Dicksone,“ řekl vážně Roderick. „To je ono, to jsem zrovna potřeboval. Ty jsi prostě třída, Dicksone.“

A zatímco Sysel nadšeně a dojatě potřásal hlavou a křečovitě se plácal zdravou rukou po stehnu, Roderick slavnostně zvedl sklenici a naráz ji vypil do poloviny. Pak se podíval na Dinu.

„Chceš?“ řekl a zvedl svou sklenici.

Neřekla nic. Přehnula stovku na polovinu, pak ještě na polovinu a pak zase na polovinu.

„Nech toho“ uklidňoval ji Roderick. „Nemáš se čeho bát. Tvůj otec...“

Přerušila ho:

„A tys ho táhl.“

Neptala se, konstatovala to.

„Vlekls ho, pitomče, přes celé Pásmo, blbče zrzavý, na hřbetě jsi táhl takovou mrchu. Takovou příležitost jsi promarnil...“

Díval se na ni a zapomněl na pití a ona se zvedla, šla k němu a šlapala přitom po rozházených stovkách a zastavila se před ním, pěsti opřené o své hladké boky, a oddělila ho svým jedinečným tělem od ostatního světa.

„Všechny si vás ochočil, idioti blbí... Šlape po vašich kostech, po vašich lebkách už tolik let! Jenom počkej, on vám ještě ukáže, co to je bratrská láska a milosrdenství, o berlích vám to ukáže!“

Začala křičet:

„Slíbil ti zlatou kouli, že? Mapu nebezpečných míst? Pitomče! Je to vidět na tvým pihovatým ksichtě, že ti to nasliboval.“

Roderick se pomalu zvedl a dal jí facku. Zmlkla uprostřed slova, klesla na trávu, jako kdyby ji podsekl, a zabořila tvář do dlaní. „Pitomče... zrzavý...“ mumlala. „Takovou příležitost jsi měl... Takovou příležitost...“

Roderick se na ni ještě jednou podíval shora, dopil sklenici, a anižse otočil, vrazil ji Syslovi. Pěkné spratky si vymodlil Barbridge u zlaté koule! Ti ho tedy ctí!

Na ulici zastavil taxikáře a poručil mu, aby ho zavezl k Borshtu.

Musel všechno rychle vyřídit, chtělo se mu strašlivě spát, před očima mu všechno plavalo. Nakonec opravdu usnul, ve spánku objímal aktovku a probudil se teprve tehdy, až jím šofér zatřásl.

„Jsme tady, vážený...“

„Kde?“ zeptal se a rozespale se rozhlížel. „Měls mě zavézt k bance...“

„Kdepak, pane,“ zachechtal se taxikář. „Chtěl jste k Borshtu a jsme tady.“

„Tak dobrá,“ zabručel Roderick. „To se mně něco zdálo.“

Zaplatil a vylezl a každý krok mu působil potíže. Chodník byl horký, slunce pálilo. Roderick ucítil, že je celý mokrý, v ústech měl odpornou pachuť a oči mu slzely. Než vstoupil dovnitř, rozhlédl se.

Kolem Borshtu bylo pusto a prázdno jako vždycky v tuhle dobu.

Podniky na protější straně měly ještě zavřeno, i Borsht byl vlastně ještě zavřený, ale Ernest už stál na svém místě: leštil sklenice a zamračeně pozoroval od pultu jakési tři chlápky popíjející u posledního stolku v koutku pivo. Na ostatních stolcích byly židle ještě vzhůru nohama, neznámý černoch vytíral podlahu a další černoch táhl bedny piva Ernestovi za zády. Roderick přistoupil k pultu, položil na něj aktovku a pozdravil. Ernest cosi nepřátelsky zamumlal. „Dej mně pivo,“ řekl Roderick a křečovitě zívl.

Ernest postavil prudce na stůj prázdný půllitr, vytáhl z ledničky láhev a nahnul ji nad půllitrem. Roderick zíval a pozoroval jeho ruku.

Ruka se třásla. Hrdlo láhve několikrát cvaklo o okraj půllitru. Roderick se podíval Ernestovi do obličeje. Těžká víčka byla přivřena, malá ústa stažena, tlusté tváře mu visely. Černoch umýval zem přímo pod Roderickovýma nohama, ti tři v koutě se zuřivě a tvrdohlavě hádali o výsledky dostihů, černoch, který vlekl bedny, se opřel o Rodericka zadkem tak, že málem spadl. Černoch se začal omlouvat.

Ernest se zeptal hlasem, z něhož zaznívala úzkost:

„Přinesls?“

„Co?“ ohlédl se Roderick směrem ke stolku v rohu.

Jeden z těch tří se lenivě zvedl, šel k východu ze sálu a ve dveřích se zastavil a kouřil.

„Pojď na pár slov,“ řekl Ernest.

Černoch se smetákem stál teď mezi Roderickem a dveřmi. Byl to obr jako Gutalin, ale ještě dvakrát širší.

„Pojďme,“ řekl Roderick a vzal aktovku. Na spánek teď neměl ani pomyšlení.

Ernest ho pustil za pult. Roderick se protáhl kolem černocha s bednami piva. Černoch si zřejmě přiskřípl prst, foukal si na nehet a zamračeně se díval na Rodericka. Taky pořádný kus - s promáčklým nosem a s rozplesknutýma ušima. Ernest šel první a Roderick pokorně za ním, protože u dveří ze sálu se mezitím shromáždili hned tři debatéři a černoch se smetákem se právě motal u chodby vedoucí ke skladu.

V zadní místnosti odstoupil Ernest stranou a celý shrbený se složil na židli. Za stolem seděl kapitán Quaterblade, celý žlutý a smutný, a zleva se blížil obr z oddílu OSN v přílbě posazené hluboko do očí.

Chytl Rodericka za boky a rychle mu prohmatal všechny kapsy. U pravé boční kapsy se zastavil, vytáhl z ní boxer a podal ho kapitánovi. Roderick přistoupil ke stolu a položil na něj aktovku.

„Ty jsi ale lotr,“ řekl Ernestovi.

Ernest smutně pohnul obočím a pokrčil jedním ramenem. Všechno bylo jasné. Ve dveřích stáli oba černoši a pochechtávali se. Jiné dveře tu nebyly, okno bylo zavřené a navíc zvenku zamřížované.

Kapitán Quaterblade měl obličej zkřivený odporem a hrabal se v aktovce: dvě malé skořepiny, devět baterek; šestnáct kusů černých kapek různých velikostí; dvě pěkně zachovalé houby, sklenice sodové hlíny...

„Co máte v kapsách?“ zeptal se tiše kapitán Quaterblade.

„Lumpové! Smradi prašiví!“ řekl Roderick.

Vytáhl z náprsní kapsy balíček bankovek a hodil ho na stůl. Bankovky se rozletěly na všechny strany.

„No ne,“ podivil se kapitán Quaterblade. „Je to všechno?“

„Já vás nenávidím!“ zařval Roderick, vytáhl druhý balíček a mrštil jím o zem. „Sežerte si to! Udavte se!“

„Moc zajímavé,“ řekl kapitán Quaterblade. „A teď to všechno posbírej!“

„Ať si to posbírá kdo chce! Ta tvoje sebranka! Ty sám!“

„Zvedni ty peníze, stalkere,“ řekl kapitán Quaterblade, aniž zvýšil hlas, opřel se pěstmi o stůl a celý se nahnul dopředu.

Několik vteřin se na sebe mlčky dívali a potom se Roderick sehnul a začal sbírat peníze. Vztekle přitom nadával. Černoši za jeho zády se chechtali a gorila v modré přílbě si škodolibě odfrkla.

„Moc nefrkej!“ řekl mu Roderick. „Ať ti nevyletí nudle!“

Lezl po kolenou a sbíral stovky jednu po druhé a stále víc se přitom přibližoval ke špinavému měděnému kroužku, který ležel nevinně v prohlubni v podlaze; nadával a nadával, z úst se mu sypaly nejsprostší nadávky, na které si dokázal vzpomenout, a další, které si vymyslel sám. A potom najednou zmlkl, vyrval vší silou kroužek, a ještě než stačil otevírající se poklop udeřit o zem, skočil Roderick po hlavě dolů, do vlhké studené tmy sklepa se zásobami vína.

Dopadl na ruce, udělal kotrmelec, vyskočil a vrhl se poslepu mezi bednami a spoléhal přitom jenom na svou paměť a na štěstí. Bedny, do kterých při útěku vrážel, se s rámusem kácely a uzavíraly průchod; klouzalo mu to, když lezl nahoru po neviditelných schůdcích, pak se celým tělem opřel do dveří pobitých zrezivělým plechem a ocitl se v Ernestově garáži. Celý se třásl a těžce dýchal, před očima se mu míhaly krvavé skvrny, srdce mu mlátilo těžkými, nemocnými údery až v krku, ale on neztrácel ani vteřinu. Vrhl se do zadního kouta, začal odhazovat hromadu haraburdí a nedbal, že si rozedře ruce do krve. Za hromadou byl otvor, kterým se dalo prolézt. Lehl si na břicho a protáhl se tudy ven a slyšel přitom, jak se na něm trhá sako; když už byl na dvoře úzkém jako studna, přikrčil se mezi nádobami na smetí, strhl ze sebe sako, oprášil si kalhoty, narovnal se, vběhl do nízkého smradlavého tunýlku, který vedl do sousedního dvora. Poslouchal, zda neuslyší policejní sirény, ale zatím nic neslyšel. Rozběhl se tak rychle, že malé děti před ním zděšeně odskakovaly. Prolézal pod rozvěšeným prádlem, protahoval se různými dírami, aby se co nejrychleji dostal pryč z onoho bloku, než ho dá kapitán Quaterblade obklíčit. Znal to tu dokonale. V těchto dvorech, prádelnách, sklepech a skladištích si hrával ještě jako malý kluk, všude měl známé a dokonce i přátele, a kdyby to bylo za jiných okolností, mohl se tu lehce skrýt a zůstat v bezpečí třeba týden, ale kvůli týdnu se „nevymkl svévolně úřední pravomoci“, neutekl Quaterbladovi před nosem a nezvýšil si trest automaticky o celý rok.

Měl štěstí. Sedmou avenuí se valilo procesí jakési náboženské sekty - Roderick skočil mezi účastníky, prodral se na druhou stranu ulice a tam zase zmizel v průchodu kteréhosi domu právě v tom okamžiku, kdy se ozvaly sirény policejních aut. Ale to už byl v jiné čtvrti, kterou Quaterblade nemohl tak rychle obklíčit.

Dostal se ke své garáži, ale musel počkat chvíli mezi keři šeříku, než zaměstnanci nedalekého skladu naloží televizory na nákladní auta. Trošku si odpočinul a vykouřil cigaretu. Seděl skrčený a opíral se o požární zeď, občas si přiložil ruku k tváři, aby potlačil tik, a přemýšlel, přemýšlel, přemýšlel. Když zmizelo auto se zaměstnanci, zasmál se a polohlasně řekl: Moc vám děkuji, mládenci, že jste mě na chvilku zastavili a dali mně možnost, abych si to pořádně rozmyslel. Od toho okamžiku začal jednat rychle, ale bez překotnosti, obratně, promyšleně - jako kdyby pracoval v Pásmu.

Pronikl do své garáže tajným otvorem, tiše odmontoval staré sedadlo, strčil ruku do koše, vytáhl z pytle balíček a nacpal si ho za košili. Pak vzal starý kožený kabátek, který visel na hřebíku, promaštěnou čepici a narazil si ji hluboko do očí. Škvírami dveří padaly dovnitř úzké proužky slunečního světla a venku vesele a divoce pokřikovaly děti. Když už se chystal k odchodu, zaslechl hlas Agnes.

Přiložil oko ke škvíře a chvilku se díval, jak Agnes s dvěma nafukovacími balónky v ruce běhá kolem nové houpačky a jak tři báby ze sousedství sedí na lavičce a pletou a přitom s nevolí koukají na Agnes a šeptají si své hnusné klepy o jeho dcerce, čarodějnice staré. Ale děti ne, ty si s ní hrají, jako kdyby byla naprosto normální, nebylo to marné, že jim udělal skluzavku a domek pro panenky a houpačku a taky tu lavičku, na které si teď lebedí ty staré čarodějnice. Co se dá dělat, zašeptal pro sebe, naposledy si prohlédl garáž a prolezl otvorem.

U opuštěné benzínové pumpy na periférii byla telefonní budka.

Čert ví, jestli odtud někdo vůbec někdy telefonoval: kolem dokola byly jenom prázdné domy se zatlučenými okny a za domy obrovské území městské skládky. Roderick si sedl ve stínu budky na zem a strčil ruku pod budku. Nahmatal zaprášený papír a rukojeť revolveru zabaleného do toho papíru; zinková krabička s náboji tam byla taky, stejně jako pytlík s náramky a stará náprsní taška s falešnými doklady - tajná schránka byla zkrátka a dobře v pořádku. Pak si sáhl za košili a potěžkal v dlani porcelánovou baňku. Uvnitř číhala smrt. A najednou ucítil zase ve tváři tik.

Shoehardte, zabručel. Co to děláš, Shoehardte? Vždyť oni tím krámem poničí milióny lidí!

Stiskl si tvář prsty, ale nepomohlo to, tiku se nezbavil. Lumpi, nadával teď zaměstnancům skladu, kdybyste mě nebyli zdrželi, byl bych to zanesl nazpátek do Pásma.

Zoufale se ohlédl. Horký vzduch se chvěl nad rozpraskaným asfaltem, zatlučená okna zachmuřeně zírala, nad skládkou se honila mračna prachu. Byl sám.

„Kašlu na to,“ řekl rozhodně. „Bližší košile než kabát. Na všechny lidi ať myslí pánbůh. Já musím myslet na sebe.“

A rychle, aby si to ještě nerozmyslel, zastrčil balíček do čepice a čepici do koženého kabátu. Pak si klekl a opřel se rameny do budky, až se nahnula. Kabát položil na dno díry pod budkou. Vešlo se to tam pohodlně, zůstalo ještě volné místo. Opatrně uvedl všechno do původního stavu a zvedl se.

„Kašlu na to,“ řekl znovu, „vyřízeno...“

Vlezl do dusné rozpálené budky a vytočil číslo.

„Guto,“ řekl. „Zůstaň prosím tě klidná: chytli mě.“

Slyšel, jak si povzdechla, a řekl rychle:

„Neboj se, za nějakých šest osm měsíců jsem doma. Budeš tam za mnou chodit. Vydržíme to. A pokud jde o peníze, o ty se neboj, ty dostaneš.“

Neříkala nic.

„Počítám, že tě zítra předvolají na policejní ředitelství, tam se uvidíme. Agnes vezmi s sebou.“

„Budou dělat prohlídku?“ zeptala se.

„I kdyby. Nemáš se čeho bát, doma nic není. Vydrž to, Guto. A nezlob se. A kdyby něco, tak jsem nevolal.“

Zavěsil a stál chvilku se stisknutými zuby. Pak vytočil další číslo a vhodil do otvoru minci.

„Prosím,“ řekl Chrapoun.

„Tady je Shoehardt,“ ohlásil se Roderick. „Poslouchejte dobře a nepřerušujte mě.“

„Shoehardt?“ podivil se Chrapoun tím nejpřirozenějším hlasem.

„Já žádného Shoehardta neznám.“

„Říkám, abyste mě nepřerušoval. Chytli mě, utekl jsem jim, ale za chvilku se půjdu přihlásit. Dostanu tři roky, možná o něco míň. Žena nemá peníze. Dostane je od vás. Ale aby bylo jasno, musí to být hromada peněz! Rozumíte! Nesmí trpět nejmenší nouzi! Slyšel jste?“

„Pokračujte,“ řekl Chrapoun.

„Kousek od toho místa, kde jsme se viděli poprvé, je telefonní budka. Jiná tady není, nemůžete se splést. Porcelán je v ní. Jestli chcete, vezměte si ho, jestli nechcete, nechte to pod budkou. Ale moje žena musí mít dost peněz. Kdybych se dověděl, že hrajete špinavou hru, vyřídím si to s vámi. Je to jasné?“

„Ano,“ řekl Chrapoun. „Díky. Chcete advokáta?“

„Ne. Peníze ženě, to chci, a do posledního haléře. Klaním se vám.“

Pověsil sluchátko, rozhlédl se, strčil ruce hluboko do kapes a loudavě vykročil ulicí mezi prázdnými domy.

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 20:33