Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

3/ Richard G. Noonan, 51 let,

zástupce firem dodávajících elektronické zařízení harmondské filiálce Mezinárodního ústavu mimozemských civilizací...

Richard G. Noonan seděl za stolem ve své pracovně a kreslil si do ohromného pracovního bloku všelijaké nestvůrky. Přitom se usmíval, dával najevo své porozumění, pokyvoval plešatou hlavou a neposlouchal návštěvníka. Čekal totiž na telefon a jeho host, profesor Pillman, mu bez zvláštní horlivosti vytýkal nedostatky. Nebo se domníval, že mu vytýká nedostatky. Nebo se chtěl sám donutit, aby věřil, že Noonanovi opravdu vytýká nedostatky.

„Vezmeme to v úvahu,“ řekl nakonec Noonan a zavřel blok, když dokreslil desátou nestvůrku. „Máte pravdu, tak to skutečně nejde...“

„Co konkrétně vezmeme v úvahu?“ zeptal se zdvořile Pillman a pečlivě oklepal popel do popelníku.

„Všechno, co jste říkal,“ odpověděl vesele Noonan a opřel se pohodlně o opěradlo křesla. „Každý detail.“

„A co jsem říkal?“

„To není podstatné,“ vykrucoval se Noonan. „Ať jste řekl, co jste řekl, všechno se vezme v úvahu.“

Valentin (profesor dr. Valentin Pillman, laureát Nobelovy ceny atd. atd.) seděl před ním v hlubokém křesle - maličký, upravený, v semišovém sáčku a v dokonale vyžehlených kalhotách; zářivě bílá košile, strohá jednobarevná vázanka. Pillmanovy tenké bledé rty se ironicky usmívaly, ale jeho oči byly schovány za velikými černými brýlemi.

„Víte, co já si myslím?“ zeptal se. „Že vás tady platí úplně zbytečně. Vždyť vy jste podvodník, Dicku.“

„Tšššš,“ zašeptal Noonan. „Ne tak nahlas.“

„Ne, vážně,“ pokračoval Pillman. „Já vás pozoruji už dlouho: vy neděláte vůbec nic.“

„Ale prosím vás!“ přerušil ho Noonan. „Jakpak že ne! Zůstala snad nějaká reklamace nevyřízena?“

„To nevím,“ odpověděl Pillman a znovu odklepl popel. „Ale řekl bych, že na kvalitu přístrojů nemáte žádný vliv.“

„To se moc mýlíte. A pak, vy vědci stále kazíte přístroje, a kdyby nebylo mě...“

Zazvonil telefon. Noonan popadl sluchátko a okamžitě zapomněl na Pillmana.

Pillman se zvedl, odložil nedopalek do popelníku, zamával Noonanovi dvěma prsty a odešel - maličký, vzpřímený, jako ze škatulky.

„Pan Noonan?“ zeptala se sekretářka. „Chce s vámi ještě jednou mluvit pan Lehmchen.“

„Tak ho spojte.“

„Pan Noonan?“ ozval se ve sluchátku známý klidný hlas.

„Prosím.“

„Vy jste těžko k zastižení ve své kanceláři, pane Noonane...“

„Dostali jsme právě zásilku.“

„Už jsem slyšel. Pane Noonane, přijel jsem jenom na pár dní. Mám pár problémů, o kterých bych si s vámi potřeboval promluvit osobně. Týká se to zejména posledních smluv s Mitsubisi Dansi. Hlavně právní stránky této záležitosti.“

„Jsem vám k dispozici.“

„Můžete mne navštívit za půl hodiny v kanceláři našeho oddělení?“

„Velmi rád.“

Richard Noonan položil sluchátko, začal se procházet po kanceláři a mnul si přitom své tlusté ručky. Prozpěvoval si dokonce jakousi populární melodii. Pak se usmál sám sobě, vzal klobouk a plášť a vešel do sekretariátu.

„Děvčátko,“ řekl sekretářce, „musím za klienty. Předávám vám velení. Pamatujte si, že naše pevnost nesmí být v žádném případě dobyta nepřítelem. Dostanete čokoládu.“

Sekretářka se zasmála. A Noonan se už valil chodbami ústavu k východu. Několikrát se ho snažil někdo z pracovníků ústavu chytnout za šos, ale bylo to marné: jednomu se vykroutil, s dalším zažertoval, jinému poradil, aby byl opatrný na ledviny; tak se mu podařilo bez úhony proplout celou budovou a zamávat služební legitimací na rozloučenou seržantovi u východu.

Nad městem visely nízké mraky, bylo dusno, první, ještě nerozhodné kapky se vypařovaly na asfaltu. Noonan si přehodil plášť přes hlavu a ramena, rozběhl se ke svému peugeotu, skočil dovnitř a odhodil plášť na zadní sedadlo. Z kapsy saka vytáhl černý váleček, takzvaný dudlík, zasunul jej do otvoru na místě klíčku a dotlačil palcem, až se ozvalo klapnutí. Pak zašmejdil zadkem, aby našel nejvhodnější polohu, a šlápl na plyn. Peugeot nehlučně vjel na vozovku a hnal se směrem k městu.

Začalo pršet: najednou, jako kdyby v nebi převrátili škopek s vodou. Vozovka se stala kluzkou, v zatáčkách to bylo cítit. Noonan zapjal stěrače a zmenšil rychlost. Hlášení mají, říkal si. Dostaneme pochvalu. To mám rád. Zvlášť když mě chválí sám Lehmchen, kterému se do toho nechce. Je to vlastně divné, že člověku záleží na pochvalách. Peněz to nepřidá. Sláva? V mém povolání neexistuje sláva. „Jsem slavný: o mé práci teď vědí tři lidé.“ Vlastně čtyři, když počítám Fullbrighta. Ale co, sám sebe přece nezačnu na stará kolena obdivovat. Copak se neznám? Copak si dělám iluze o starém tlustém Richardu G. Noonanovi? To je liják, kristepane!

Zabočil na Centrální třídu a uvědomil si najednou, jak Harmond za poslední roky vyrostl. Všude plno mrakodrapů. Tady se staví další. Zase hotel a zábavní podniky: orchestry, varieté, bary pro naše hrdinné policejní síly a pro naše odvážné turisty, zvláště pro ty postarší, a pro rytíře vědy taky, to je jasné. Ale periférie se vyprazdňuje.

Jak to všechno jenom skončí? Zajímavé je, že před deseti lety jsem si takovou otázku nekladl. Věděl jsem přesně, čím to skončí: neprodyšné zdi, neobydlený bezpečnostní pás široký padesát kilometrů. Jenom vědci a policisté, jinak nikdo. Hrůzná jizva na těle naší planety bude dokonale zablokována. A nebyl jsem sám, kdo tomu věřil. Jaké projevy se tenkrát pronášely, jaké zákony se navrhovaly!

A teď je najednou z ocelové principiálnosti rosolovitá neprincipiálnost. „Na jedné straně nelze nepřiznat, na druhé nelze popřít.“ Začalo to tím, že první stalkeři přinesli z Pásma baterky. Dudlíky, jak se jim dnes říká. Pak se přišlo na to, že se samy rozmnožují. Přestala to být jizva, stalo se z toho Eldorádo. A teď už nikdo neví, co to vlastně je: zda jizva, nebo Eldorádo, zda pekelný vynález, nebo Pandořina skříňka... Postupně se z Pásma všechno vytahá. Každý na svou pěst.

Vědci důležitě prohlašují: „Na jedné straně nelze nepřiznat, na druhé straně nelze popřít. Objekt číslo to a to vyzařuje kvazitepelné elektrony, jeli ozařován rentgenovými paprsky pod úhlem osmnáct stupňů...“ Neví nic! Ale co, já se konce nedožiju, tak co si budu lámat hlavu.

Auto minulo Barbridgeovu vilu. V prvním poschodí, u krásné Diny, se tančilo. To asi ještě od včerejška neskončili! To je teď móda: čtyřiadvacet hodin nepřetržitě řádit. Vytrvalou máme teď mládež, jen co je pravda!

Noonan zastavil před nenápadnou budovou s tabulkou Advokátní kancelář Korsch & Simak. Vytáhl dudlík a strčil ho zase do kapsy, přehodil si znovu plášť přes hlavu, vzal do ruky klobouk a rozběhl se. Proběhl kolem vrátného, který byl zabrán do četby novin, vyběhl po schodech nahoru, podpatky zaklapaly po chodbě v prvním poschodí, která vydávala zvláštní pach, jehož podstatu se mu nikdy nepodařilo rozluštit, otevřel dveře na konci chodby a vstoupil do místnosti sekretariátu. Tam, kde dříve sedávala sekretářka, byl teď jakýsi opálený mladík. Neměl sako, rukávy košile měl vyhrnuty. Vrtal se v jakési složité elektronické aparatuře, která stála na stolku místo psacího stroje. Richard Noonan si pověsil plášť a klobouk na věšák, přihladil si rukama zbytky vlasů a tázavě se podíval na mladíka.

Ten přikývl. Noonan otevřel dveře kanceláře.

Pan Lehmchen se těžce zvedl z velkého koženého křesla, aby ho přivítal. Jeho přímočará generálská tvář byla teď plná jakýchsi záhybů, které mohly znamenat přívětivý úsměv, ale také nespokojenost s mizerným počasím, nebo dokonce potřebu kýchnout, potlačovanou jen s krajní námahou.

„Tak jste tu,“ řekl pomalu. „Pojďte dál, sedněte si.“

Noonan se rozhlédl, kde se má posadit, ale nenašel nic jiného než tvrdou židli s rovným opěradlem. Veselá nálada ho začala opouštět.

Najednou pochopil, že ho nikdo nebude chválit. Spíš naopak. Bude to mizerný den, pomyslel si a připravil se na nejhorší.

„Poslužte si,“ nabídl mu Lehmchen krabičku s cigaretami a zabořil se do svého křesla.

„Děkuji, nekouřím.“

Pan Lehmchen pokýval hlavou, jako kdyby to potvrdilo jeho nejpesimističtější předpoklady, zaklesl prsty rukou do sebe a prohlížel si tento svůj výtvor.

„Předpokládám, že právní otázky týkající se firmy Mitsubisu Dansi projednávat nebudeme,“ pronesl nakonec.

To měl být vtip. Richard Noonan se zdvořile usmál a řekl:

„Jak si přejete...“

Židle byla nepohodlná až hrůza.

„Řeknu vám otevřeně, Richarde, že vaše hlášení udělalo nahoře neobyčejně dobrý dojem. Bohužel.“

Už to začíná, řekl si Noonan pro sebe.

„Měl jste dostat dokonce vyznamenání,“ pokračoval Lehmchen, „ale já jsem doporučil, aby se s tím ještě počkalo. A ukázalo se, že to bylo správné.“

Konečně si přestal prohlížet zkřížené prsty a podíval se zamračeně na Noonana.

„Bude vás zřejmě zajímat, proč jsem byl tak opatrný.“

„Zřejmě jste měl své důvody,“ řekl otráveně Noonan.

„Co vyplývalo z vašeho hlášení, Richarde? Že skupina Metropol je likvidována. Vaší zásluhou. Skupina Zelený kvítek byla přistižena při činu a vzata do vazby. Skvělé. Taky vaše zásluha. Skupiny Warr, Quasimodo a Potulní muzikanti zanikly samy - ze strachu před odhalením. Je to pravda, ověřili jsme si to. Zdálo by se, že jsme vyhráli na celé čáře. Ale - jedno ale tady je. Vy tvrdíte, že nepřítel ustoupil v panice a že utrpěl veliké ztráty. Je to tak?“

„V každém případě,“ řekl Noonan opatrně, „v posledních třech měsících se přes Harmond objekty z Pásma nepasují. Podle informací, kterými disponuji já...“

„Tak ustoupil nepřítel v panice, nebo neustoupil?“

„Chceteli to vyjádřit takto, prosím.“

„Ale to je právě ten omyl,“ řekl Lehmchen. „Nepřítel, se kterým máme co do činění, neustupuje nikdy. Moc jste spěchal s hlášením, Richarde, jednal jste jako kluk. Proto jsem doporučil, aby se vaše vyznamenání pozdrželo.“

Strč si své vyznamenání za klobouk, myslel si Noonan, pohupoval nohou a zachmuřeně pozoroval špičku své boty. Stejně bych si to vyznamenání pověsil leda na půdu, aby měli pavouci na čem tkát své pavučiny. Pedagogu jeden pitomý, ty si myslíš, že já nevím, o jakého protivníka tady jde! Kdybys mi raději řekl jasně a přímo, kde a jakou jsem udělal chybu, bylo by to lepší. A kratší.

„Co jste slyšel o zlaté kouli?“ zeptal se ho Lehmchen zničehonic.

Panebože, to je ale mezek. Co se mě teď ptá na zlatou kouli?

„Já to považuju za legendu,“ řekl Noonan otráveně. „Za mýtus, který vymysleli stalkeři. Má to být jakýsi objekt v Pásmu, který má kouzelnou moc splnit každé lidské přání.“

„Každé?“

„Podle legendy každé. Ale vykládá se to i jinak...“

„A co víte o lampě smrti?“

„Před osmi lety,“ pokračoval Noonan pořád stejně otráveným hlasem ve svém komentáři, „přinesl stalker Stephan Norman, kterému se říkalo Brejlatec, z Pásma jakési zařízení, jehož záření působilo smrtelně na pozemské organismy. Brejlatec nabízel tu věc ústavu.

Ale ten ji nekoupil, nechtěl zaplatit Brejlatci požadovanou cenu. Pak se vypravil Brejlatec do Pásma znovu a už se nevrátil. Kde je ta věc dnes, to nikdo neví. V ústavu si kvůli tomu dodnes rvou vlasy. Hugh z Metropolu, kterého znáte, nabízel za tu lampu jakoukoliv sumu, která se vejde na šek.“

„To je všechno, co víte?“ zeptal se Lehmchen.

„Všechno,“ odpověděl Noonan. Demonstrativně si prohlížel kancelář. Byla to fádní místnost, nebylo se na co dívat.

„Hm,“ zabručel Lehmchen. Račí oko vám něco říká?“

„Jaké oko?“

Račí. Rak. S klepety.“

Lehmchen přestřihl vzduch dvěma prsty.

„Ne, to neznám,“ řekl Noonan zachmuřeně.

„A chřestící ubrousky znáte?“

Noonan si stoupl, zastrčil ruce do kapes a podíval se na Lehmchena.

„Ne. Vy ano?“

„Bohužel taky ne. Ale ty věci existují.“

„Tady v Pásmu?“

„Sedněte si, Richarde,“ řekl Lehmchen. „Naše rozmluva teprv začíná. Sedněte si.“

Noonan poslechl.

Co to má znamenat, ptal se v duchu. Asi našli něco v ostatních Pásmech, a on si teď se mnou pohrává, sadista jeden. Nemůže mě ani cítit, nikdy nezapomněl na ten veršík, co jsem o něm...

„Budu vás ještě chvilku zkoušet,“ prohlásil Lehmchen, odhrnul záclonu a podíval se z okna. „Lije jako z konve,“ konstatoval. „To mám rád.“ Usadil se znovu pohodlně v křesle a s pohledem upřeným ke stropu se zeptal: „Copak dělá starý Barbridge?“

„Barbridge? Mrchožrout Barbridge je stále pozorován. Je mrzák, přišel v Pásmu o nohy. Nouzí netrpí, to ne, ale s Pásmem nemá nic společného. Má čtyři bary, taneční školu a pořádá pikniky pro různé společnosti. Jeho dcera je povrchní excentrické stvoření. A jeho syn Artur zrovna vystudoval práva.“

Lehmchen pokyvoval spokojeně hlavou.

„Znáte celou rodinu,“ pochválil Noonana. „A co dělá Creon Malťan?“

„To je jeden z mála aktivních stalkerů. Patřil dřív ke skupině Quasimodo, teď prodává svůj úlovek mým prostřednictvím ústavu. Dělá mi vějičku: jednou na to někdo zabere. Ale dal se na pití a bojím se, že to bude jeho konec.“

„Má nějaké spojení s Barbridgem?“

„Miluje Dinu. Nešťastně.“

„A co mně můžete říct o Zrzkovi Shoehardtovi?“

„Před měsícem ho pustili z vězení. Peněz má dost. Chtěl emigrovat, ale... má rodinné problémy. Ten nemá teď na Pásmo ani pomyšlení.“

„To je všechno?“

„Všechno.“

„To není příliš mnoho,“ řekl Lehmchen. „Jak to vypadá s Carterem Klikařem?“

„Ten už dávno nestalkeří. Má obchod s ojetými vozy a taky dílnu, ve které se předělávají auta, aby se v nich daly používat dudlíky. A má čtyři děti. Žena mu umřela před rokem. A na krku mu zůstala tchyně.“

Lehmchen pokýval hlavou.

„Na koho jsem se ještě neptal?“ řekl dobromyslně.

„Na Jonathana Millse zvaného Kaktus. S tím je konec, má rakovinu. A na Gutalina...“

„Co dělá?“

„Ten je pořád stejný. Jsou celkem tři. Celé týdny se toulají po Pásmu. Všechno, co najdou, na místě zničí. Ale ta jeho sekta Andělů mstitelů se rozpadla.“

„Proč?“

„To víte, že kupovali objekty z Pásma a nosili je nazpátek? Teď už není co kupovat, a kromě toho je nový ředitel ústavu udal policii.“

„Jsou tu nějací noví?“

„Objeví se a zase zmizí. Je tu pět šest stalkerů, kteří mají zkušenosti, ale v poslední době nemají komu prodávat a to je deprimuje. Postupně si je ochočuju. Šéfe, myslete si co chcete, ale jsem přesvědčen, že tady, v mém Pásmu, je se stalkerstvím konec. Staří jsou pryč, mládež to neumí a stalkerství navíc ztratilo svou prestiž. A pak, nasazení robotů hraje taky svou úlohu.“

„Ale roboti jsou zatím dost nerentabilní, pokud vím...“

„To je dočasné. Za pár roků...“

„Za kolik?“

„Tak za pět za šest...“

Lehmchen znovu přikývl.

„Víte o tom, že náš nepřítel už taky používá roboty místo stalkerů?“

„Tady?“

„Tady taky. Mají základnu v Rexopoli, na vrtulnících přepravují materiál do Zmijího průsmyku a k Černému jezeru, k úpatí Balderu...“

„Ale to je přece okrajová oblast,“ řekl Noonan udiveně. „Tam se nedá nic najít.“

„Moc ne, to je pravda. Ale něco přece. To se vás ovšem přímo netýká, říkám vám to jenom pro informaci. Ale k věci: podle vás už skuteční stalkeři v Harmondu prakticky nejsou. Ti, co tu zůstali, nemají dnes s Pásmem nic společného. Mladí jsou bez zkušeností a bez učitelů a dají se snadno ochočit. Nepřítel je poražen, zalehl kdesi v koutě a líže si rány. Objekty z Pásma se takřka neobjevují, černý trh skoro neexistuje. Poslední tři měsíce je tady úplný klid, ano?“

Noonan mlčel. Teď mi to dá, říkal si. Teď. Ale kde jsem co přehlédl? Kde je ta mezera? Tak už mě netrap, sadisto.

„Proč neodpovídáte?“ pronesl Lehmchen důstojně a přiložil si dlaň k uchu, aby lépe slyšel.

„Nechte toho, šéfe,“ řekl Noonan rozzlobeně. „Už jste mě potrápil dost. Řekněte mi, o co jde.“

Lehmchen se neurčitě uchechtl.

„Malujete mi straky na vrbě,“ pronesl nečekaně hořce. „Víte, jak mi bylo, když jsem se předevčírem dověděl...“

Odmlčel se, zvedl se a zamířil k trezoru.

„Chcete vědět, o co jde. Za poslední měsíce dostal protivník šest tisíc kusů různých objektů pocházejících z různých Pásem.“

Zastavil se u trezoru, položil na něj ruku a otočil se k Noonanovi.

„Jenom si nedělejte iluze!“ zařval. „Je to i z vašeho Pásma! Jsou na tom otisky Barbridgeových prstů! Malťanových! A kdyby jenom těch! Nosatce Bena Halévyho jste ani neráčil jmenovat a zatím...

Našli jsme otisky prstů Huhňavého Káji a Trpaslíka Smitha. Tak jste si ochočil mládež! Náramky! Jehly! Bílé tanečnice! A navíc jakási račí oka, jakási prasečí štěrchátka, jakési zatracené chřestící ubrousky!“ Odmlčel se. Sedl si do křesla, zkřížil znovu prsty a tiše se zeptal:

„Co si o tom myslíte, Richarde?“

Noonan vytáhl kapesník a utřel si krk a čelo.

„Nic si nemyslím,“ řekl upřímně. „Nejsem schopen... Musím si to promyslet... Barbridge! Vždyť on opravdu k Pásmu ani nepáchne.

Znám každý jeho krok! Vydělává. Ty jeho pikniky na jezeře nesou pěkné prachy! Nemá to zapotřebí, aby... Já vím, že je to nesmysl, co teď říkám, ale mohu vám odpřisáhnout, že jsem Barbridgea nespustil z očí od té doby, co se vrátil z nemocnice...“

„Já jsem skončil,“ řekl Lehmchen. „Máte na to týden. Vysvětlete, jak se dostávají objekty z našeho Pásma do Barbridgeových rukou. A jak je to se všemi ostatními. Na shledanou!“

Noonan se zvedl, uklonil se profilu pana Lehmchena a opustil kancelář; kapesníkem si přitom neustále utíral zpocený krk. Opálený mladík v sekretariátu kouřil a opravoval svůj stroj. Noonanovi věnoval krátký, prázdný pohled.

Richard Noonan si ledabyle narazil klobouk, popadl plášť a odešel. Myšlenky se mu honily hlavou. Něco takového se mi ještě nestalo, říkal si. Ben Halévy Nosatec! Už má dokonce přezdívku!

Vždyť je to usmrkaný mladíček! Je to ale bestie prohnaná, ten Mrchožrout! Jako malého kluka mě tahá za nos! Je to vůbec možné? To přece není možné! Jako tehdy v Singapuru, naplil mi do očí.

Nasedl do auta a chvilku strávil hledáním klíčku. Z klobouku mu kapala voda na kolena. Vzal ho a hodil dozadu. Pak si teprv uvědomil, že v Harmondu už nejsou žádné klíčky, nýbrž dudlíky. Věčné akumulátory. Stačí vytáhnout tento dar prokletého Pásma z kapsy, zastrčit do otvoru a jede se: dál od tohohle domu, z jehož oken teď na něho jistě kouká ta stará kedlubna.

Richard Noonan vytáhl konečně dudlík, ale jeho ruka se zastavila v půli cesty k otvoru. Co bude plakat nad rozlitým mlíkem! Čím začne, to je jasné. Už se na to těší, jak si zchladí žáhu. A s takovým potěšením jako nikdo. Zapjal stěrače a vyrazil. Už byl přece jen o něco klidnější. Skončí to jako tenkrát v Singapuru, to přece byla taky šlamastyka, ale vyšel z toho nakonec dobře. Kdepak mám ten svůj podniček? Leje tak, že ho snad nenajdu... Aha, tady je to.

Podnik Pět minut byl osvětlen jako Metropol, ačkoli skutečně živo zde bývalo až mnohem později. Richard Noonan vstoupil do vestibulu, který byl cítit tabákem, šampaňským a makeupem. Starý Benny seděl u barového pultu stranou od vchodu a cosi pojídal. Byl bez livreje. Proti němu se uvelebila Madame a dívala se smutně, jak do Bennyho padá jídlo. Své neuvěřitelně mohutné poprsí rozložila mezi prázdnými sklenicemi. Ještě se tu ani neuklízelo. Když Noonan vešel, obrátila Madame ke vchodu svůj široký obličej, připomínající dům s mohutnou fasádou. Původní nevoli vystřídal ihned profesionální úsměv, jakmile zjistila, kdo to přišel.

„Ale,“ pronesla svým basem. „Je to možné? Panu šéfovi se stýská po holčičkách!“

Benny žvýkal dál, byl hluchý jako peň.

„Klaním se, Madame!“ odpověděl Noonan a přistoupil k nim.

„Proč by se mi mělo stýskat po holčičkách, když mám před sebou takový exemplář zralé ženy!“

Nakonec si ho všiml i Benny. Jeho hrůzná tvářmaska, plná modrých a rudých jizev, se s námahou zkřivila k vlídnému úsměvu.

„Vítám vás, šéfe,“ řekl chraptivým hlasem. „Jdete se usušit?“

Noonan se na něho usmál a pokynul mu. Nerad se bavil s Bennym, bylo to strašně únavné, v jednom kuse řvát.

„Kdepak je provozní, přátelé?“ zeptal se.

„V kanceláři,“ řekla Madame. „Chystá daňové přiznání.“

„Ach ty odporné daně,“ řekl Noonan. „Madame, připravte mi mou specialitu, vrátím se za chvilku.“

Šel po tlustém koberci z umělé hmoty, který dokonale tlumil jeho kroky, kolem řady místnůstek, na jejichž dveřích byly namalovány různé květiny, až zahnul do nenápadné chodbičky a bez klepání otevřel vypolštářované dveře.

Kostka Sterner se uvelebil za stolem a prohlížel si v zrcátku vřídek na svém nose. Na daně kašlal. Stůl byl úplně prázdný, stála na něm jenom tuba s mastí a lahvička s jakousi tinkturou. Kostka Sterner pozvedl své zarudlé oči na příchozího, a když uviděl, kdo to je, vyskočil, až mu spadlo zrcátko. Noonan se beze slova posadil do křesla, které stálo proti stolu, a chvilku si prohlížel zmateného provozáře: ten blábolil cosi o nesnesitelném lijáku a o revmatismu.

Noonan nařídil: „Zamkni, miláčku.“

Kostka se horlivě rozběhl ke dveřím, otočil klíčem a vrátil se na své místo. Tyčil se nad Noonanem jako chlupatá hora a hleděl mu oddaně do úst. Noonan si ho prohlížel přimhouřenýma očima. Zničehonic si vzpomněl, že skutečné Kostkovo jméno je Rafael. Kostka se mu začalo říkat kvůli pěstím, tvrdým jako dlažební kostky. Tak, chlapečku, a teď se těš.

„Co je nového?“ zeptal se Noonan přívětivě.

„Všechno v pořádku, šéfe,“ odpověděl horlivě Kostka.

„Tu aféru s policajty jsi zlikvidoval?“

„Jasně. Musel jsem zaplatit sto padesát kulí, ale dopadlo to dobře.“

„Ty dáš ze svého, miláčku,“ řekl Noonan. „Je to výhradně tvoje vina. Měls dát pozor.“

Kostka udělal nešťastný obličej a pokorně rozhodil ohromné pracky.

„Hala potřebuje nové parkety,“ řekl Noonan.

„Zařídím, šéfe.“

Noonan neodpověděl, jenom našpulil nespokojeně ústa.

„Máš nějaké zboží?“ zeptal se polohlasem.

„Něco tady je,“ řekl Kostka také polohlasem.

„Ukaž.“

Kostka se vrhl k trezoru, vytáhl odtud balíček, položil ho na stůl a rozbalil. Noonan jedním prstem prohrábl hromádku černých kapek, vzal náramek a položil ho zase zpátky.

„To je všechno?“ zeptal se.

„Stalkeři přestali chodit,“ řekl Kostka zkroušeně.

„Přestali chodit,“ opakoval po něm Noonan s posměchem.

Pak najednou vyskočil, odhodil křeslo, chytl Kostku za klopy, začal jím třást, koulel přitom očima a nadával. Kostka hekal a vzdychal, zakláněl hlavu jako polekaný kůň a ustupoval před Noonanem, až nakonec dosedl na pohovku.

„Pracuješ pro obě strany, lumpe?“ syčel Noonan přímo do Kostkových očí, které zbělely strachem. „Mrchožrout je plný zboží, a ty máš tu drzost nabízet mně pitomé cetky? Dej si pozor, abych si to s tebou nevyřídil jinak! Zavřu tě ve sklepě a žrát budeš suchý chleba. Bude tě mrzet, že ses narodil.“

Šermoval Kostkovi rukama přímo před jeho bolavým nosem.

„Kde bere Barbridge zboží? Proč on je má a ty ne? Od koho je to zboží? Proč to přede mnou tajíš? Kdo tě živí, darebáku líný? Mluv!“

Kostka otvíral a zavíral ústa, ale ani nehlesl. Noonan ho nechal, sedl si do křesla a položil nohy na stůl.

Kostka se přestal třást a řekl:

„Na mou duši, šéfe... Kde jste to vzal? Mrchožrout nic nemá. Nikdo teď nic nemá...“

„Ty se chceš hádat?“ zeptal se Noonan vlídně a sundal nohy ze stolu.

„Kdepak, šéfe, to bych si nedovolil,“ řekl Kostka rychle.

„Vyhodím tě,“ řekl Noonan zamračeně. „Neumíš pracovat. Takového, jako jsi ty, najdu na každém rohu. Já potřebuju machra.“

„Počkejte chvilku, šéfe,“ řekl Kostka. „Proč hned zuříte? Tak se nikam nedostaneme.“

Kostka si opatrně sáhl na svůj bolavý nos.

„Říkáte, že Barbridge má plno zboží? To není možné. To vám někdo něco nalhal. Nikdo nic nemá. Do Pásma teď chodí jenom cucáci a většinou tam zůstanou. Někdo vás tahá za nos, šéfe...“

Noonan ho úkosem pozoroval. Zdálo se, že Kostka opravdu nic neví. Proč by lhal? Mrchožrout se s ním o zisk určitě nedělí!

„Co ty pikniky v přírodě? Nese to?“ zeptal se.

„Moc ne. Ale co tady v Harmondu dneska nese?“

„Kde pořádá ty pikniky?“

„Kde je pořádá? Různě - na Bílé hoře, u Horkých vřídel, na Duhovém jezeře.“

„Kdo se toho účastní?“

Kostka popotáhl nosem, zamrkal a řekl rozšafně:

„Kdo se toho účastní? Do toho se nepouštějte, šéfe. V téhle věci na Mrchožrouta nestačíte.“

„Proč?“

„Protože k Mrchožroutovi se táhnou modré přílby, to za prvé.“

Kostka začal vypočítávat na prstech.

„Důstojníci z velitelství za druhé. Turisti z Metropolu, z Bílé lilie, z Hosta - to máte za třetí. A navíc i místní zákazníci. A má to už renomé, všude je plno reklam. Věřte tomu, šéfe, to byste projel. A kromě toho, bere si na to naše holky. Moc nám za ně nedává, ale něco přece.“

„Říkáš, že má i místní zákazníky?“

„Hlavně mladé kluky.“

„A jaký je tam program?“

„Program? Jede se tam autobusy. A na místě jsou připraveny chatky, bufet, orchestr. Každý si dělá, co ho baví. Důstojníci si rozeberou holky, turisti čumí na Pásmo - Horká vřídla jsou přímo u Pásma. Mrchožrout tam naházel zvířecí kosti a turisti na to koukají dalekohledy.“

„A místní?“

„Ti na Pásmo nekoukají, to je jasné. Baví se, jak to jde.“

„A co Barbridge?“

„Barbridge? Normálně...“

„A ty?“

„Já? Koukám, aby s holkama bylo všechno v pořádku. A jinak normálně...“

„Jak dlouho to trvá?“

„Jak dlouho to trvá? Jak kdy. Někdy tři dny, někdy celý týden.“

„A kolik to stojí?“ zeptal se Noonan a myslel při tom na něco úplně jiného. Kostka odpověděl, ale Noonan ho neslyšel. Tak tady je zřejmě ta mezera. Několik dní, několik nocí. A Barbridge je celou tu dobu bez dohledu! Ale stejně je to nepochopitelné. Vždyť ten člověk nemá nohy! Ne, v tom bude něco jiného.

„Koho z místních lidí jsi tam viděl nejčastěji?“

„Z místních? Říkám vám, že mladíky. Halévyho, Vazbu, Kuřátko, Zapfa, Smitha... Taky Malťana. Říkají si nedělní škola. Jezdí tam kvůli postarším turistkám z Evropy. Ty jsou celé šťastné, když mají obsluhu...“

„Nedělní škola!“ opakoval po něm Noonan.

Najednou dostal nápad. Škola. Zvedl se.

„Čert vem ty pikniky. To pro nás není. Ale jedno je jisté: Mrchožrout má zboží a to pro nás je. To nemůžeme nechat jenom tak. Musíš hledat, Kostko. Tak dlouho, až to najdeš. Jinak tě vyženu ke všem čertům. Všechno musíš zjistit - odkud má zboží, komu je dodává. A nabídni o dvacet procent víc než on. Je ti to jasné?“

„Je, šéfe.“

Kostka stál v pozoru a na svém obličeji protřelého kriminálníka měl oddaný výraz.

„Ale hoď sebou, bestie líná!“ zařval zničehonic Noonan a vyšel ven.

V hale vypil pomalu svůj aperitiv, pohovořil chvíli s Madame o úpadku morálky, naznačil, že by chtěl v blízké budoucnosti rozšířit svůj podnik, a pak - aby zdůraznil význam tohoto tématu - poprosil Madame šeptem, aby mu poradila, co udělat s Bennym: je už starý, neslyší, reaguje pomalu, není to už dávno on. Bylo šest hodin, Noonan měl hlad a hlavou mu stále vrtala jedna myšlenka, která byla absurdní a zároveň vysvětlovala vše. Ale něco už věděl bezpečně: nemělo to žádné mystické pozadí, naopak. Dostal vztek, že ho to nenapadlo dřív. Ale co! A zase tu byla ta myšlenka, ta nesmyslná vysvětlující myšlenka, která mu nechtěla dát pokoj.

Rozloučil se s Madame, podal ruku Bennymu a rozjel se přímo do Borshtu. Celé neštěstí je, že nepozorujeme, jak roky letí, říkal si cestou. Ale co roky, o ty nejde. Nepozorujeme, jak se všechno mění.

Člověk o tom ví, že se všechno mění, mockrát viděl na vlastní oči, že se všechno mění, a přitom není schopen určit okamžik, ve kterém ke změně došlo. Nebo hledá změnu tam, kde žádná není. Už jsou tady noví stalkeři - vyzbrojení kybernetikou. Původní stalker byl špinavý pobuda, který lezl milimetr za milimetrem se zvířeckou tvrdohlavostí Pásmem kvůli prachům. Nynější stalker, to je elegán v bílé košili a vázance, inženýr, který sedí pohodlně kilometr od Pásma a pozoruje obrazovku; při tom si pokuřuje a popíjí koktají. Je to naprosto logické. Tak logické, že člověk nemá chuť připustit ještě nějaké další varianty. Ale ty taky existují. Například nedělní škola.

Náhle se ho zmocnilo zoufalství. Vždyť to bylo všechno marné. Zbytečně plýtval silami. Nedalo se to zastavit. Hrneček vaří a kaše se valí a nikdo neví, jak ji zastavit. To není tím, že bychom špatně pracovali. Ani tím, že by oni byli chytřejší a obratnější. Takový je prostě svět. A lidé na tomto světě. Kdyby nebylo Návštěvy, bylo by něco jiného.

V Borshtu bylo plno světla a plno příjemných vůní. I Borsht se změnil: žádné tancovačky, klid. Gutalin sem nechodí, ten se Borshtu štítí, a Roderick Shoehardt sem sice občas strčí svůj pihovatý nos, ale hned zas vypadne. Ernest je pořád ještě v base, vede to teď jeho stará. Vrhla se do toho po hlavě: chodí sem celý ústav, důstojníci OSN.

Jsou tu útulné boxy, výborná kuchyně, není to tady drahé, mají tu dobré studené pivo. Prima podnik.

V jednom boxu uviděl Noonan profesora Pillmana. Laureát seděl u šálku kávy a četl časopis, přeložený napůl. Noonan k němu přistoupil:

„Dovolíte, abych si přisedl?“ zeptal se.

Pillman pozvedl své černé okuláry.

„To jste vy?“ řekl. „Račte.“

„Hned se vrátím.“

Tady ho opravdu znali. Když přišel nazpátek, stál už na stole miniaturní rošt s kusem masa, které se opékalo na dřevěném uhlí, a vysoký půllitr piva. Pillman položil časopis a usrkl kávy.

„Poslouchejte, Valentine,“ řekl Noonan a dal si maso na talíř. „Jak to všechno skončí?“

„Co máte na mysli?“

„Návštěva, Pásma, stalkeři, vojenskoprůmyslové komplexy - celé to klubko. Jak to všechno skončí?“

Pillman si ho dlouho prohlížel černými skly. Pak si zapálil a zeptal se:

„Pro koho? Musíte říct konkrétně, koho máte na mysli.“

„Pro naši část zeměkoule.“

„To záleží na tom, budeme-li mít štěstí, nebo ne,“ pokrčil Pillman rameny. „Už teď je jasné, že Návštěva nemusí mít následky. Samozřejmě není vůbec vyloučeno, že budeme-li tahat nadále poslepu kaštany z tohoto ohně, vytáhneme nakonec něco takového, co znemožní život nejen v těchhle místech, ale na Zemi vůbec. V tom případě štěstí mít nebudeme. Ale taková možnost byla i před Návštěvou.“

Rozehnal dým z cigarety rukou a pousmál se.

„Víte, já o lidstvu jako celku už dávno neuvažuju. Protože lidstvo jako celek je příliš konstantní veličina, než aby si dalo říct.“

„Myslíte?“ zklamaně řekl Noonan. „Možná že máte pravdu...“

„Řekněte mi, Richarde,“ pokračoval Pillman, kterého to zřejmě docela bavilo, „co se změnilo pro vás osobně jako pro obchodníka v důsledku Návštěvy. Dověděl jste se, že ve Vesmíru je ještě nejméně jeden rozumný svět kromě lidského. Ale co z toho?“

„Jak bych vám to řekl?“ zamumlal Noonan.

Litoval, že vůbec tuto debatu začínal, nemělo to smysl.

„Co se pro mě změnilo? Například - už řadu let cítím jakési... nepohodlí, nedostatek jistoty. Dobře, přišli a hned zase odešli. Ale co když se vrátí a napadne je zůstat?

Pro obchodníka to vůbec není marná otázka. V té nejprimitivnější variantě se musím ptát, co to udělá s výrobou. A musím být připraven. A co když mě nebudou vůbec potřebovat?“

Vzrušeně pokračoval: „A co když nebudou nikoho z nás potřebovat? Poslouchejte, Valentine, na tyhle otázky musí přece existovat odpovědi. Kdo to byl, co chtěli, vrátí se, nebo se nevrátí?“

„Ovšem že existují odpovědi,“ uchechtl se Pillman. „Je jich mnoho, můžeme si jednu vybrat.“

„A co si myslíte vy sám?“

„Otevřeně řečeno, já jsem si nikdy nedovolil přemýšlet o tom vážně. Pro mě je Návštěva především unikátní událost, která poskytuje možnost přeskočit hned několik stupňů v procesu poznání. Výprava do budoucnosti technologie. Totéž, jako kdyby se do laboratoře Isaaka Newtona dostal soudobý kvantový generátor...“

„Nepoznal by, na co to je, ten váš Newton.“

„Nevím, nevím. Newton byl velice důvtipný člověk.“

„Čert vzal Newtona. Řekněte mně, jaký je váš názor na Návštěvu. Beru v úvahu, že jako vědec se k tomu odmítáte vyjádřit. Přesto...“

„Dobře, já vám to řeknu. Tato otázka se nalézá v kompetenci pavědy jménem xenologie. Je to nepřirozená směsice literární fantastiky s logikou, která operuje s naprosto falešnou metodou - aplikuje pozemskou psychologii na mimozemský rozum.“

„Proč by měla být tahle metoda naprosto falešná?“

„Jak dopadli biologové, když se pokusili aplikovat lidskou psychologii na zvířata?“

„Ale tohle je přece něco úplně jiného! Tady jde v obou případech o rozumné bytosti!“

„To máte pravdu. Jenomže je tu háček: co je to rozum?“

„To přece víme, ne?“

„Představte si, že nikoli. Jaká je nejběžnější definice rozumu? Rozum je vlastnost, která odlišuje člověka od zvířat. Nemá to o mnoho větší cenu, než když řekneme, že pes a jeho pán jsou stejní, protože oba všechno chápou, jenomže pes to neumí vyslovit. Ale dobře, není to jediná definice, a koneckonců i z té nejpovrchnější se dají odvodit další. Například: rozum je schopnost živé bytosti konat neúčelné nebo nepřirozené činy.“

„Ano, ano, to je o nás, o takových, jako jsem já,“ přikývl smutně Noonan.

„Bohužel. Existuje také definice-hypotéza. Rozum je složitý instinkt, který se ještě nestačil zformovat. Tady se vychází z toho, že instinktivní činnost je vždy účelná a přirozená. Za milión let se onen složitý instinkt možná zdokonalí a my přestaneme dělat chyby, které jsou pro nás tak charakteristické. A jestli se v tom okamžiku změní ve Vesmíru podmínky, lidstvo vymře: právě proto, že nebude umět dělat chyby, neboli zkoušet různé varianty, které se do kategoricky určeného programu nevejdou.“

„Vy to všechno jaksi... Je to ponižující.“

„V tom případě mám pro vás ještě jednu definici, velmi povznášející a ušlechtilou. Rozum je schopnost využívat sil okolního světa, aniž by došlo k jeho zničení.“

Noonan se zašklebil a zakroutil hlavou.

„Ne, ne,“ řekl. „To není o nás... A co to pojetí, které říká, že se člověk liší od zvířat nepřekonatelnou potřebou poznávat? Kdesi jsem to četl.“

„Já taky,“ řekl Pillman. „Jenomže ten člověk, kterého máte na mysli vy, když říkáte: to je »o nás« nebo »to není o nás«, ten člověk se bez poznání klidně obejde. Já si myslím, že potřeba poznání neexistuje. Existuje potřeba chápat, ne poznávat. Víra v boha dává například možnost pochopit všechno bez jakéhokoli poznávání... Když předhodíte lidem masové společnosti krajně zjednodušený systém světa a budete interpretovat jakýkoli jev na základě tohoto zjednodušeného modelu, bude to všem vyhovovat. A žádné znalosti k tomu nejsou zapotřebí. Stačí několik formulek plus takzvaná intuice, kombinační schopnost a zdravý rozum, to je všechno.“

„Moment,“ řekl Noonan, dopil pivo a sklenici postavil na stůl, až to bouchlo. „Držme se věci. Vezměme případ: člověk se setkal s bytostí z jiné planety. Jak tyto dvě bytosti zjistí, že jsou obě rozumné?“

„Nemám tušení,“ usmál se Valentin. „Všechno, co se o tom najde v literatuře, tvoří bludný kruh. Jsou-li ony bytosti schopné kontaktu, jsou rozumné. A naopak: jsou-li rozumné, jsou schopny kontaktu. A vůbec: jeli bytost z jiné planety nadána lidskou psychologií, je rozumná. A puntík.“

„Bože, bože,“ povzdechl si Noonan, „a já si myslel, že jestli mi někdo může dát přesnou odpověď, tak to budete vy. Já myslel, že to máte pěkně rozškatulkováno.“

„Rozškatulkováno! Do přihrádek může zařadit věci třeba opice.“

„Moment,“ řekl Noonan. Zdálo se mu, že byl oklamán. „Čert vem rozum. Ale Návštěva, tady se nemáte co vykrucovat. Co si myslíte o Návštěvě?“

„Já? Představte si... takový piknik.“

Noonan sebou škubl.

„Co jste říkal?“

„Piknik. Představte si les, cestu, palouček. Z cesty sjíždí auto, z auta vystoupí mládež, vytáhnou láhve, koše s jídlem, tranzistory, filmové fotokamery. Za chvíli plápolá táborák, stojí stany, hraje hudba. A ráno zase všichni odjedou. Zvěř, ptáci a hmyz, kteří po celou dobu s hrůzou pozorovali, co se to děje, vylezou ze svých úkrytů. A co nevidí? Tráva je politá olejem a benzínem, někdo odhodil nepotřebnou svíčku. Je tu plno krámů. Baterka, francouzský klíč, popel z táboráku, ohryzky jablek, papírky z bonbónů, prázdné konzervy, láhve, kapesník, kapesní nožík, staré potrhané noviny, drobné mince, zvadlá kvítka z jiných palouků...“

„Jasné,“ řekl Noonan. „Piknik... u cesty.“

„Přesně tak. Piknik u jakési kosmické cesty. A vy se mě ptáte: vrátí se, nebo ne?“

„Dejte mi cigaretu. A jděte do háje s takovými pohádkami. Já jsem si to představoval jinak,“ řekl Noonan.

„Na to máte právo,“ poznamenal Pillman.

„Tak oni si nás vůbec nevšimli?“

„Neviděli nás. Ale proč vás to tak rozčiluje? Vždyť to nemá cenu!“

Noonan se rozkašlal a odhodil cigaretu.

„Stejně,“ řekl tvrdohlavě. „Vy jste taky pěkná sebranka, vy vědci. Kde se to ve vás bere, takové pohrdání lidmi? Proč nás pořád ponižujete?“

„Moment,“ řekl Pillman. „Poslouchejte. Ptáte se mě, v čem je velikost člověka,“ zacitoval. „V tom snad, že stvořil druhou přírodu?

Nebo v tom, že uvedl do pohybu síly bezmála kosmické? Že v kratičkém čase ovládl celou planetu a prorazil okno do vesmíru? Nikoli!

V tom, že bez ohledu na všechny uvedené skutečnosti žije dál a je pevně rozhodnut zůstat naživu i do budoucna.“

Mlčeli. Noonan přemýšlel.

„Snad máte pravdu,“ hlesl nejistě.

„Nebuďte smutný,“ řekl Pillman přívětivě. „Ten piknik, to je jenom moje osobní hypotéza. A vlastně jakápak hypotéza, obraz je to, nic víc. Tak zvaní xenologové vypracovali řadu verzí, které se vám budou zdát jistě mnohem přijatelnější. Například: Žádná Návštěva vlastně nebyla, Návštěva se teprve chystá. Jistý vysoce vyspělý rozum poslal na Zemi vzorky své hmotné kultury. Teď od nás očekávají, že prostudujeme tyto vzorky, uskutečníme technologický skok a pošleme jim odpověď, která dá kontaktu mezi oběma civilizacemi reálný smysl. To vám hoví líp?“

„To je o hodně lepší,“ pokýval hlavou Noonan. „Jak je vidět, i mezi učenou branží se najdou slušní lidé.“

„Nebo: K Návštěvě došlo, ale je omyl myslet si, že skončila. Kontakt trvá dosud, jenomže my o tom nevíme. Hosté se usadili v Pásmech a pečlivě nás studují a současně nás připravují na kruté zázraky zítřka.“

„To je ono!“ řekl Noonan uznale. „To aspoň vysvětluje ty záhadné události na území továrny. Kdežto ten váš piknik ne.“

„Pročpak?“ namítl Pillman. „Klidně se přece mohlo stát, že nějaká dívenka zapomněla na paloučku svého plyšového medvídka-amulet.“

„Prosím vás!“ spráskl ruce Noonan. „To musí být pěkný amulet, když se země otřásá... A vlastně... proč ne... může to být nakonec i plyšový medvídek. Dáte si pivo? Rozálie, dvě piva pro pány xenology! Nebylo to špatné, takhle si s vámi povykládat. Trochu jsem si propláchl mozek. To je taky občas užitečné a v každodenním shonu na to nebývá čas. Člověk je pořád v jednom kole a proč a nač a co bude a co přijde a zda to všechno má nějaký smysl, na takové otázky není ani pomyšlení.“

Noonan se napil piva a přes kopeček pěny si všiml, že Pillman pozoruje svou sklenici s výrazem štítivé pochybnosti.

„Vy nemáte rád pivo?“ zeptal se.

„Já pivo vlastně nepiju,“ řekl Pillman nerozhodně.

„Tak proč jste to neřekl?“ divil se Noonan.

„Když už, tak mi objednejte raději koňak,“ řekl Pillman rozhodně a odstrčil pivo.

„Rozálie!“ zavolal Noonan, kterého se definitivně zmocnila dobrá nálada. Když stál před Pillmanem koňak, řekl:

„A stejně jsem proti. Nejenom proti vašemu pikniku, to je prostě špinavost, ale i proti té předehře k Návštěvě, jak jste o tom mluvil.

Náramky, skořepiny, to bych všechno pochopil. Ale nač nám tu nechali ježibabí rosol! A komáří mýtiny?“

„Jaké mýtiny?“ zeptal se Pillman. Komáří?“

Noonan se zasmál.

„To neznáte? Vy neznáte stalkerský slang? Komáří mýtiny jsou místa se silnější gravitací.“

„Aha, gravikoncentráty. Směrovaná gravitace. To je opravdu téma, ale ne pro vás.“

„Jak to, že ne pro mě? Vy si myslíte, že to nepochopím? Vždyť já jsem původně inženýr...“

„Ale vždyť já to sám nechápu,“ řekl Pillman. „Systémy rovnic jsem sestavil, ale jak je interpretovat, to je záhada. Nebo ten...“

Ježibabí rosol.“

„Ano, koloidní plyn, to je taky záhada.“

„To je. Slyšel jste o té katastrofě v Carriganových laboratořích?“

„Něco ano,“ odpověděl Pillman váhavě.

„Ti idioti umístili porcelánovou schránku s rosolem do speciální komory, kterou dokonale izolovali. Nebo si mysleli, že ji izolují. A když pak schránku otevřeli za pomoci manipulátorů, rosol začal pronikat umělými hmotami a kovy jako voda pijákem, vytekl ven a všechno, čeho se dotkl, se proměnilo v rosol. Třicet pět lidí při tom zařvalo a stovka je nadosmrti zmrzačená! A laboratoře jsou úplně zničené. Byl jste tam někdy? Byly to jedinečné budovy! Teď to svinstvo nateklo do přízemí a do sklepů... To je ta vaše předehra k Návštěvě!“

Pillman se zamračil.

„To já všechno vím,“ řekl. „Ale buďte trochu objektivní, Richarde. Copak za to mohou Hosté? Copak oni mohli předpokládat existenci komplexů pro válečnou výrobu u nás na Zemi?“

„Mohli!“ řekl Noonan důrazně. „Měli!“

„Z jejich stanoviska nemají žádné objekty pro válečnou výrobu už dávno existovat.“

„Svatá pravda,“ souhlasil Noonan. „Tak proč je nezlikvidovali, když jsou tak silní?“

„To se měli vměšovat do naší pozemské politiky?“

„Hm,“ zabručel Noonan. „Dostáváte se zase někam jinam. Nechme toho. Vraťme se raději k tomu, z čeho jsme vyšli. Jak to všechno skončí? Vy jste vědec. Co si myslíte, že bude? Myslíte si, že se časem podaří získat z Pásma něco takového, co převrátí naruby vědu, technologii, celý způsob života lidí?“

Valentin pokrčil rameny.

„Ptáte se nepravého, Richarde. Nemám rád fantazírování. Dávám přednost opatrné skepsi. Když vyjdu z toho, co se nám už podařilo získat, musím konstatovat, že před námi je celá škála možností. Ale jakých, to se s určitostí nedá říct.“

„Tak mně řekněte, co se dá už teď považovat za přínos.“

„Objevili jsme podivuhodné věci. Některé používáme pro svoje potřeby. Dokonce jsme si na ně zvykli... Opice zmáčkne červený knoflík a dostane banán, zmáčkne bílý a dostane pomeranč, neví však, jak přijít k banánům a pomerančům, aniž zmáčkne knoflík. A neví, v jakém vztahu jsou knoflíky k banánům a pomerančům. Třeba ty vaše... dudlíky. Používáme je. Známe podmínky, za kterých se začínají rozmnožovat dělením. Ale nevyrobili jsme sami jediný dudlík, neznáme jejich strukturu, a jak to vypadá, bude to ještě hodně dlouho trvat, než v tomto ohledu na něco pořádného přijdeme. Zkrátka a dobře, něco to je, tyhle užitečné objekty - vaše dudlíky, náramky, které působí jako stimulátory životních procesů, různé látky podobné biologickým, které způsobily převrat v lékařství, nové druhy trankvilizérů a ataraktik, nové typy umělých hnojiv a v jejich důsledku revoluce v zemědělství. Ale to znáte sám. Jenomže nesmíme zapomínat, že v našem euklidovském světě má každá hůl dva konce...“

„Třeba použití dudlíků v oblasti vojenské techniky...“

„Třeba. Ale já chci mluvit o něčem jiném. Jsou dvě skupiny objektů z Pásma. Ty první, »užitečné«, do jisté míry známe. A vyvineme příslušnou technologii, řekněme tak za padesát let, naučíme se je taky vyrábět a budeme jimi louskat ořechy ještě mnohem líp než dneska. Ale jsou tu ještě ty druhé objekty, pro něž žádné uplatnění nenalézáme a jejichž vlastnosti pro nás zůstávají záhadou. Třeba ty magnetické pasti. Že jsou to magnetické pasti, to víme, to ten Panov dokázal skvěle. Ale nevíme, kde má to mohutné magnetické pole zdroj a proč je tak superkonstantní. Nevíme, k čemu vlastně tyhle věci používali Hosté. A to znamená, že vlastně nevíme nic. Můžeme jen vytvářet různé fantastické hypotézy o takových vlastnostech prostoru, o jakých jsme ještě před pár lety neměli ani tušení. Nebo vezměte K23, černé kapky, abych se vyjádřil po harmondsku...“

„Pěkný název, to musíte uznat.“

„Pěkný. Víme, že namíříme-li na kuličku K23 paprsek světla, zpomalí se při průchodu kuličkou, a že frekvence světla je při výstupu menší než při vstupu. Víme, že zpomalení je závislé na velikosti kuličky, na její váze, na dalších parametrech. To víme. Ale nevíme, proč to tak je a co to je. Existuje šílená idea, že každá černá kapka je vlastně gigantická oblast prostoru, který má jiné vlastnosti než náš prostor, a dostal sevřenou formu černé kapky právě v důsledku působení našeho prostoru.“

Pillman vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Pro dnešní praxi je to všechno naprosto bezvýznamné, i když to má kolosální význam z hlediska čisté teorie. Z nebe nám spadly odpovědi na otázky, které si ještě neumíme položit.“

„A kromě toho všeho,“ přerušil ho Noonan, „jsou tu ještě věci, o kterých se jenom vykládá ve stalkerských legendách.“

„A které nám stalkeři odvlekli přímo před nosem a prodali bůhví komu, nebo schovali bůhvíkam a neprozradí to, nebo to prozradit nemohou. Třeba stroj přání... To je třetí skupina, objekty, o kterých nevíme skoro nic. Sem vlastně patří i ta zemětřesení u továrny, ten medvíde-kamulet, tulák Dick, jak se říká v našem ústavním slangu, který se u nás začal podle stalkerského vzoru nebezpečně rozvíjet.

Nebo ty turbulence na některých místech Pásma.“

Veselá strašidla?“

„Ano. Ale pak jsou tu účinky Pásma na lidi. To je čtvrtá skupina jevů. A z těch mi běhá mráz po zádech.“

„Živé mrtvoly?“

„Ne, to ani ne. To je záhada, ale nic víc. Ale máte tu jiný problém... Když se kolem člověka dějí věci, které nelze vysvětlit ani fyzikálně, ani biologicky.“

„Máte na mysli vystěhovalce?“

Pillman měl zřejmě trošku v hlavě. Začal mluvit víc nahlas, tváře mu zrůžověly a obočí nad okuláry se zvedlo a zmáčklo čelo tak, že se na něm objevily vrásky.

„Co my vůbec víme o tom, co se dělo s ubohými Harmonďany v okamžiku Návštěvy? Nic! Ale pojďme dál. Harmonďan, který to všechno zažil, se rozhodne pod tlakem úřadů, že se odstěhuje jinam. Je to řekněme holič, syn a vnuk holiče. Usadí se v Detroitu, a co se nestane? Devadesát procent jeho nových zákazníků během jediného roku zahyne: ten při autohavárii, onen vypadne z okna, jiného zavraždí gangsteři, další utone v žabí louži a tak dále a tak dále. A nejenom to. Vzroste počet katastrof v Detroitu a okolí. Přiženou se smrště a tajfuny, které se v těch místech nevyskytly asi tak od roku tisíc sedm set a něco. To jsou mimofyzikální, mimobiologické jevy, které jsou přesně statisticky zachyceny. A stejné věci se dějí všude, kde se objeví nějaký vystěhovalec z oblasti Pásma, a množství těchto katastrof je úměrné počtu emigrantů v takovém místě. A přitom takhle působí na své okolí jenom ti, kdo sami prožili Návštěvu! Ti, kdo se narodili po Návštěvě, nic podobného nevyvolávají. Vy jste tady deset let, ale Návštěvu jste tady neprožil: vás se nemusí nikdo bát. Na co tedy spoléhat - na statistiku, nebo na zdravý rozum?“

Pillman popadl skleničku a dopil ji.

Richard Noonan se podrbal za uchem.

„A je to opravdu tak? Nepřehání ta naše věda?“

Pillman neodpověděl a pokračoval:

„Nebo vezměte mutagenní účinky Pásma.“ Sundal si okuláry a upřel na Noonana své černé poloslepé oči. „Všichni lidé, kteří jsou delší dobu ve styku s Pásmem, jsou tím poznamenáni: jak po stránce fenotypické, tak po stránce genotypické. Vezměte jenom stalkerské děti. A samotné stalkery. Proč to tak je? Jaký mutagenní faktor tady působí? V Pásmu není žádná radiace. Chemická struktura vzduchu a půdy je poněkud odlišná, ale mutagenní účinky by to rozhodně mít nemělo. Člověk by málem uvěřil v kouzla a čáry.“

„Říkejte si co chcete, mně lezou nejvíc na nervy ti oživlí mrtví. To mě otravuje víc než statistika.“

Pillman mávl lehkomyslně rukou.

„Že se nestydíte, Richarde! Copak to jsou nějaké mrtvoly? Vždyť to jsou pouhé figuríny, rekonstrukce podle kostry, strašáky do zelí.

Co je na tom záhadnějšího než na věčných akumulátorech? Dudlíky jsou porušením prvního zákona termodynamiky, kdežto strašáci druhého, to je celý rozdíl. A vy se bojíte přízraků a upírů jako nějaký jeskynní člověk. Porušení kauzálního principu je mnohem strašnější věc než všechny Frankensteinovy příšery dohromady.“

Najednou se zasmál:

„To nejpodivnější na těch figurínách je, že jejich jednotlivé části mohou vegetovat samostatně, nezávisle na celku, bez nějakého fyziologického roztoku...“

„Budeme to muset skončit, Valentine,“ řekl Noonan a podíval se na hodinky. „Já ještě někam jdu.“

„Prima,“ řekl Pillman a marně se snažil nasadit si na nos své okuláry. Nakonec se mu to oběma rukama podařilo. „Máte tady auto?“

„Mám, odvezu vás.“

Zaplatili a odcházeli. Pillman zdravil prstem u spánku laboranty z ústavu, kteří si se zájmem prohlíželi lumen světové fyziky v tomto stavu. Jak šermoval rukama, srazil si okuláry a vrhl se za nimi spolu s Noonanem i s laboranty.

„Zítra provádím pokus. Strašně zajímavý, Richarde,“ klábosil Pillman a lezl do peugeota.

A začal vykládat o zítřejším pokusu. Richard ho zavezl do vědeckého městečka.

Taky se bojí, říkal si Noonan, když znovu nasedal. Co z toho, že má vysoké čelo. Ti s vysokými čely se musí bát ještě víc než my, obyčejní smrtelníci. S námi je to jednoduché: my zkrátka a dobře ničemu nerozumíme. Ale oni vědí, jak moc ničemu nerozumějí. Dívají se do propasti, která nemá dno, a vědí, že není jiné východisko než vlézt tam. Srdce jim tluče jako zběsilé, protože chápou, že neví, do čeho lezou. A hlavně neví, zda najdou cestu nazpátek, to je to nejhorší. A my se při tom díváme taktně jinam. A možná že je to tak lepší, nedívat se a snažit se přežít. To řekl správně: největší čin lidstva je to, že přežilo a chce přežít i v budoucnu. Čert vás byl tady dlužen, Hosté. Nemohli jste si uspořádat svůj piknik někde jinde - na Měsíci nebo na Marsu? Jste stejně bezohlední všiváci jako všichni ostatní, Hosté, i když umíte zmáčknout prostor tak, že je z něho malinká černá kulička. Piknik jste si uspořádali, všiváci! U cesty!

Ale já mám v hlavě jiné pikniky, říkal si a jel se svým autem jasně osvětlenými mokrými ulicemi. Jak bych to nejlíp provedl? Co nejmíň randálu, co nejmíň pohybu.

Zastavil své auto před domem, ve kterém bydlel Roderick Shoehardt. Chvilku seděl za volantem a přemýšlel, jak má mluvit. Pak vytáhl dudlík a vylezl z auta: teprve teď si všiml, že dům vypadá jako neobydlený. V oknech byla tma, v parčíku nesvítily ani lampy. Pomyslil na to, co teď uvidí, a po zádech mu přeběhl mráz. Na okamžik dokonce přemýšlel o tom, že by mohl Roderickovi zatelefonovat a dát si s ním někde sraz, ale pak se vzchopil a šel. A v tu chvíli nenáviděl všechny ty zbabělce, co odtud utekli.


Vešel do domu a stoupal po schodišti, které nikdo nezametal. Bylo tu úplné ticho, mnohé dveře byly otevřené - z předsíní byl cítit prach a pustota. Zastavil se přede dveřmi bytu, ve kterém žil Roderick, uhladil si vlasy, povzdechl si a zazvonil. Chvilku bylo ticho, ale pak se dveře tiše pootevřely. Kroky však neslyšel Noonan žádné. Na prahu stála Agnes. Z předsíně svítilo Noonanovi do očí světlo. Viděl jenom tmavou siluetu děvčátka a v prvním okamžiku si všiml jenom toho, že se za poslední měsíce strašně vytáhla. Ale pak ustoupila dovnitř a Noonan uviděl její obličej. V okamžiku mu vyschlo v hrdle.

„Ahoj, Agnes,“ řekl co nejveseleji. „Jak se máš, holka?“

Neodpověděla. Mlčky a absolutně tiše ustupovala ke dveřím svého pokoje a zamračeně se na něho dívala. Zřejmě ho vůbec nepoznala. Ale vždyť on ji taky nepoznával. Je to lumpárna, to Pásmo, řekl si.

„Kdo to je?“ zeptala se Guta a vyšla z kuchyně. „Panebože, Dick? Kam jste se ztratil? To doufám víte, že Roderick se vrátil?“

Rychle k němu přistoupila a utírala si při tom ruce ručníkem, který měla přehozený přes rameno: pořád stejně hezká, energická, silná, jenom v obličeji jaksi přepadlá. A oči... horečnaté, nebo co.

Políbil ji na tvář, pověsil si plášť a klobouk a řekl:

„Slyšel jsem, slyšel jsem... Pořád mně to nějak nevycházelo, abych se tady stavil. Je doma?“

„Je,“ řekla Guta. „Někoho tam má... Musí už každou chvíli skončit, už to trvá hrozně dlouho. Pojďte dál, Dicku.“

Udělal pár kroků a zastavil se ve dveřích obývacího pokoje. Za stolem seděl děda. Figurína. Seděl nehybně a byl trošku nakloněn na jednu stranu. Světlo lampy ozařovalo jeho zčernalou tvář jakoby vyřezanou ze starého stromu, vpadlá ústa beze rtů, oči, ve kterých nebyl žádný lesk. Noonan ucítil okamžitě zápach. Věděl, že je to jenom hra představ, protože zápach tu mohl být jenom v prvních dnech, pak mizel naprosto, avšak Richard Noonan ho cítil jakoby pamětí - těžký, nedýchatelný zápach rozvrtané hlíny.

„Nebo pojďme do kuchyně,“ řekla honem Guta. „Dělám zrovna večeři, při tom si trochu povykládáme.“

„Prima,“ řekl Noonan bodře. „Tak dlouho jsme se neviděli! Ještě jste nezapomněla, že si před večeří vždycky rád vypiju skleničku?“

V kuchyni si Noonan sedl ke stolu a Guta otevřela okamžitě ledničku. Jako vždycky tu bylo čisto, všechno se lesklo, z kastrolů stoupala pára. Měli nový automatický sporák, nouzí zřejmě netrpěli. Guta před něho postavila sklenici Bloody Mary, čirá vrstva ruské vodky plula nad tomatovou šťávou.

„Není to na vás moc?“ zeptala se.

„To je zrovna moje míra.“

Noonan vypil koktají. Uvědomil si, že poprvé za celý den pije něco podstatného.

„Třída,“ řekl.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Guta. „Kde jste se celou dobu toulal?“

„Pořád v jednom kole. Každý týden jsem si říkal, že se tady musím stavit, nebo aspoň zatelefonovat, ale nejdřív jsem musel jet do Rexopole, pak vznikly zmatky kolem jedné věci a pak mně všichni říkali, ať vám dám pokoj, že se Roderick právě vrátil. Honím se jako blázen. Někdy se ptám sám sebe: proč se člověk vlastně tak honí? Aby vydělal peníze? Ale nač jsou člověku peníze, když nedělá nic jiného, než že se honí?“

Guta cinkla pokličkami kastrolků a sedla si za stůl proti Noonanovi. Oči měla sklopené. Noonan viděl, jak se jí třesou ruce - stejně jako tenkrát, když měl Roderick po soudu a Noonan jí přinesl peníze.

Byla tehdy úplně bez haléře a nikdo jí nechtěl půjčit. Pak to přestalo, Guta měla peněz dost a Noonan si dovedl představit, odkud ty peníze pocházejí. A přesto ji Noonan navštěvoval dál, pili s Gutou celé večery kávu a plánovali Roderickův počestný život, až se vrátí z vězení. A když všechno probrali, navštěvoval Noonan sousedy a snažil se je umírnit, vysvětloval, přemlouval, a když mu došla trpělivost, vyhrožoval: „Vždyť se Zrzek brzy vrátí, a pak si to s vámi vyřídí!“

Ale nic nepomáhalo.

„Co dělá vaše dívka?“ zeptala se Guta.

„Která?“

„Ale však vy dobře víte, která. Jednou jste s ní přišel k nám. Blondýnka.“

„Copak to je moje dívka? To je stenografka. Vdala se a odešla ze zaměstnání.“

„Měl byste se oženit, Dicku,“ řekla Guta. „Jestli chcete, já vám najdu nevěstu.“

Noonan chtěl odpovědět, jak míval ve zvyku: „Počkám si na Agnes,“ ale včas se zarazil. Teď už se to nehodilo.

„Potřebuju stenografku, ne ženu,“ zabručel. „Pusťte toho svého zrzavého ďábla k vodě a pojďte ke mně jako stenografka. Vy jste přece vynikající sekretářka. Starý Harris na vás dodnes vzpomíná.“

„To chápu,“ zasmála se Guta. „Vždyť jsem si o něj málem přerazila ruku.“

„Neříkejte,“ předstíral Noonan údiv. „Že by byl Harris takový?“

„Ach bože!“ povzdechla si Guta. „Nemohla jsem udělat krok. Bála jsem se jenom, aby se to nedověděl Roderick.“

Neslyšně vešla Agnes - vynořila se ve dveřích, podívala se na kastroly, na Richarda, pak přistoupila k matce a přitulila se k ní s odvrácenou tváří.

„Agnes,“ řekl bodře Noonan, „nechceš čokoládu?“

Vytáhl z kapsy čokoládový automobil v průhledném obalu a podal ho děvčátku. Agnes se ani nepohnula. Guta vzala čokoládu a položila ji na stůl. Najednou měla úplně bílé rty.

„Představte si,“ začal Noonan nenuceně, „že se stěhuju. Mám už toho hotelu až po krk. A pak, je to tak daleko do ústavu...“

„Ona už nám skoro vůbec nerozumí“ řekla Guta tiše a Noonan zmlkl, vzal do rukou sklenici a začal jí otáčet.

„Ani se neptáte, jak žijeme,“ pokračovala Guta, „a je to tak lepší. Vždyť to vidíte.“

„Byli jste u doktora?“ zeptal se Noonan a nezvedl oči.

„Byli. Je to marné. A jeden nám řekl...“ Zmlkla.

Noonan také mlčel. Tady nebylo o čem mluvit a nechtělo se mu na to ani myslet, ale najednou ho něco napadlo: oni sem vtrhli. Žádný piknik u cesty, žádná výzva ke kontaktu, vpád je to a nic jiného. A protože s námi nemohou nic dělat, pronikají do těl našich dětí a mění si je k svému obrazu. Mráz mu přeběhl po zádech, ale pak si vzpomněl, že něco podobného četl v jakési brožované knížce, a ulevilo se mu. Napadnout může člověka cokoli. Ale skutečnost se vždycky liší od takových nápadů.

„A jeden řekl, že Agnes už není člověk,“ zašeptala Guta.

„Nesmysl,“ řekl Noonan přiškrceným hlasem. „Obraťte se na opravdového odborníka. Na Jamese Cutterfielda třeba. Jestli chcete, já mu řeknu.“

„Myslíte Řezníka?“ zasmála se Guta nervózně. „Neobtěžujte se, Dicku, děkuji. To totiž řekl on.“

Když se Noonan odvážil zvednout oči, Agnes už tam nebyla a Guta seděla bez hnutí, ústa pootevřená, oči pohaslé. Postrčil svou sklenici směrem k ní a řekl:

„Udělejte mně ještě jednu. A sobě taky.“

„Proč to tak dopadlo?“ povzdechla si. „Tomu nerozumím. Má to být trest? Ale za co? My přece nejsme v tomhle městě zdaleka ti nejhorší...“

Noonan si na okamžik pomyslel, že Guta začne plakat. Ale nezačala - otevřela ledničku a namíchala koktají.

„Nepoddávejte se tomu,“ řekl Noonan. „Na světě není nic, co by se nedalo napravit. Já mám mimořádné styky. Udělám všechno, co je v mých silách...“

Začal věřit tomu, co říkal, a probíral v myšlenkách jména, kontakty, města a cosi se mu pletlo, že slyšel o případech, kdy to dobře dopadlo, jenom honem nevěděl, kde to bylo a kdo byl ten lékař, ale pak si vzpomněl, proč sem přišel, a na pana Lehmchena si vzpomněl a na to, z jakého důvodu se vetřel do Gutiny přízně, a rázem se zbavil zbytečných myšlenek, sedl si co nejpohodlněji a čekal, že mu Guta přinese koktajl. V tu chvíli se v předsíni ozvaly šouravé kroky, klapot berlí a odporný (to si uvědomil zvlášť zřetelně právě teď) hlas Mrchožrouta Barbridgea řekl:

„Ty, Zrzku! Guta má návštěvu! Koukej, klobouk! Já bych to tak nenechal...“

Pak řekl Roderick:

„Šetři si protézy, Mrchožroute. A drž hubu. Tady jsou dveře, nezapomeň vypadnout. Já jdu večeřet.“

A Barbridge:

„Panebože, ty jsi ale urážlivec! Copak to říkám vážně?“

A Roderick:

„My dva už jsme spolu dožertovali. Plav a neotravuj!“

Bylo slyšet, jak se otevřely dveře, a Barbridgeovi už nebylo rozumět, zřejmě vyšli na chodbu. Pak řekl Roderick: „Všechno jsme probrali, máš to marné.“ A zase Barbridgeovo brblání a ostrá odpověď Roderickova: „Řekl jsem ti to jasně, nechme toho.“ Dveře se zavřely, v předsíni se ozvaly rychlé kroky a pak se na prahu kuchyně objevil Roderick Shoehardt. Noonan se zvedl, aby se s ním přivítal: pevně si stiskli ruce.

„Věděl jsem, že jsi to ty,“ řekl Roderick a prohlížel si Noonana svýma nazelenalýma očima. „Zase jsi přibral, tlusťochu! Pěstuješ si po barech pupek. Ale já koukám, že si dáváte. Guto, brouku, udělej mi taky.“

„Vždyť jsme ještě nezačali,“ řekl Noonan. „Taky ses nemusel objevit tak brzo.“

Roderick se zasmál a praštil Noonana pěstí po rameni.

„Co sedíte v kuchyni? Pojďme jinam! Guto, večeři!“

Ponořil se do ledničky a pak se znovu narovnal s plnou láhví v ruce. „Oslavíme to!“ prohlásil. „Napijeme se na počest našeho nejlepšího přítele Richarda Noonana, který se na nás nevykašlal, když nám bylo zle. I když z toho nic neměl. Škoda že tady není Gutalin.“

„Zatelefonuj mu,“ navrhl Noonan.

Roderick zavrtěl svou zrzavou hlavou.

„Tam, kde je teď Gutalin, se nedá telefonovat. Tak jdeme!“

Vešel první do obývacího pokoje a postavil láhev hlučně na stůl.

„Táto, bude hostina!“ řekl nehybnému starci. „Tohle je Richard Noonan, náš přítel. A toto je Shoehardt starší.“

Richard Noonan na sobě nedal nic znát. Roztáhl pusu od ucha k uchu, pokynul směrem k figuríně a řekl:

„Velice mě těší, pane Shoehardte. Ale my se známe, Rode. Už jsme se viděli, pravda, jenom letmo.“

„Sedni si,“ řekl Roderick a ukázal mu na židli naproti dědovi.

„Když na něho mluvíš, musíš hodně křičet, on přece skoro neslyší.“

Rozestavil sklenice, otevřel láhve a řekl Noonanovi:

„Nalej. Tátovi dej jenom trošku, on moc nepije.“

Noonan začal nalívat. Děda seděl nehnutě a díval se do zdi. Nezareagoval, když mu Noonan nalil.

Ale Noonan se už přizpůsobil situaci. Byla to hra, strašná a ubohá. Hru začal hrát Roderick a on, Noonan, se do ní zapojil, jako se celý život zapojoval do nejrůznějších cizích her, strašných a ubohých, hanebných i divokých, a často nebezpečných, mnohem nebezpečnějších než je tahle.

„Tak jedem?“ zeptal se Roderick a Noonan se podíval na dědu jako by se nechumelilo, a Roderick si netrpělivě ťukl s Noonanem a řekl: „Jedem, jedem!“ a Noonan zase přikývl jako by se nechumelilo, a pak se napili.

Roderickovi svítily oči a mluvil pořád stejně vzrušeným, poněkud nepřirozeným tónem:

„Skoncoval jsem s tím, kamaráde. Kriminál mě už neuvidí. Ty to možná nepochopíš, ale mně je doma tak dobře! Mám prachy, vyhlédl jsem si pěknou vilku se zahrádkou, není o nic horší než Mrchožroutova. Původně jsem se chtěl vystěhovat, rozhodl jsem se už v base, ale sotva jsem přišel, schválili zákon: osoby, které byly v Harmondu v době Návštěvy, se nesmějí z města stěhovat. Jako bychom byli nakažení morem.“

Mluvil a mluvil a Noonan přikyvoval, nadával souhlasně, kladl řečnické otázky a pak se začal vyptávat na vilku. Kde to je, kolik to bude stát. Tady se s Roderickem neshodli: Noonan tvrdil, že je vilka drahá a na nevhodném místě, a vytáhl zápisník a začal v něm listovat a vypočítávat, kde všude jsou opuštěné vilky, které jsou na prodej za směšnou cenu a jejichž oprava ho nebude stát nic, když si podá žádost o vystěhování, protože úřady tuto žádost zamítnou a jemu vznikne nárok na kompenzaci škody.

„Jak vidím, stal se z tebe za tu dobu přímo realitní makléř,“ zasmál se Roderick.

„Já dělám do všeho trošku,“ mrkl na něj Noonan.

„Slyšel jsem, jaký máš podnik!“

Noonan zakroutil zoufale očima, přiložil si prst k ústům a podíval se směrem ke kuchyni.

„Buď klidný, stejně to všichni vědí,“ řekl Roderick. „Prachy nesmrdí. Teď to vím taky. Ale největší sranda je, že ti Kostka dělá provozáře. To sis vybral číslo! Vždyť je to blázen, já ho znal ještě jako malého kluka!“

Zmlkl a podíval se na dědu. Noonan viděl, že Roderickova pihatá dravci tvář je najednou plna něhy.

Noonan si vzpomněl, jak mu kdosi vykládal o scéně, která se tu odehrála, když odtud chtěli figurínu odnést do ústavu. Přišli dva laboranti, sportovci-siláci, pak lékař z městské zdravotní správy a spolu s ním dva sanitáři, lidé uvyklí všemu. Zrzek prý napřed nepochopil, o co jde, a pustil je do bytu, dovolil jim, aby otce prohlédli, a byl by souhlasil, aby ho odvezli, protože se domníval, že jde o nějakou profylaktickou léčbu těchto bytostí. Ale pitomci sanitáři popadli dědu jako kus dřeva. Táhli ho po zemi, upustili ho. Roderick se rozzuřil a k dovršení všeho mu začal lékař vysvětlovat, o co vlastně jde. Roderick poslouchal, ale pak vybuchl jako vodíková bomba. Vyházel z bytu všech pět úředních osob! Žádný neodešel po svých, letěli prý všichni, jako když vystřelí z děla. Honil je kolem dokola, u ústavního auta vyrazil všechna skla, šofér prý odtud v poslední chvilce vyskočil a utekl.

„V jednom baru mi nabídli nový koktají,“ povídal Roderick a naléval whisky. „Jmenuje se to ježibabí rosol, já ti to potom namíchám, až se najíme. Protože na lačný žaludek se to nedá, to by tě odvezli do nemocnice. Dneska se poměješ, Dicku, jako za starých časů v Borshtu. Chudák Ernest, je pořád ještě v base!“ Napil se, utřel si rty hřbetem ruky a zeptal se jakoby nic: „A co u vás v ústavu, ježibabí rosol se tam ještě nezkoumá? To víš, já jsem ztratil kontakt se světovou vědou...“

Noonan okamžitě pochopil, proč Roderick začal mluvit o ježibabím rosolu. Spráskl ruce a řekl:

„To nevíš, kamaráde? V Curriganových laboratořích se stalo strašné neštěstí!“

A vyprávěl o katastrofě a o bezvýsledném pátrání, které po ní následovalo: odkud měli v laboratořích u Currigana rosol, to se nezjistilo. Roderick naslouchal zdánlivě nesoustředěně a pak nalil whisky do skleniček a řekl:

„Dobře jim tak, lumpům, ať pozdechají všichni.“

Napili se a Roderick se zase podíval na otce a zase se v jeho očích objevil něžný výraz.

„Guto!“ zavolal pak. „My máme hlad! To je kvůli tobě,“ vysvětloval Noonanovi. „Dělá pro tebe salát s mořskými racky... Tak mně něco řekni o tom ústavu, co tam vynalezli? Ty vaše automaty jsou prý málo výkonné, je to pravda?“

Noonan začal vykládat o ústavu, a u stolu vedle dědy se najednou objevila Agnes, položila svoje huňaté tlapky na stůl a pak se najednou dětsky bezprostředně přitulila k figuríně a položila jí hlavu na ramena. Noonan řečnil dál. Ale když se podíval na ony dva hrůzné výplody Pásma naproti za stolem, pomyslel si: Panebože, co ještě?

To nám pořád ještě nestačí, abychom se vzpamatovali? Tohle je taky málo? Věděl, že je to málo. Věděl, že miliardy lidí o tomhle nic nevědí, a jestli se v televizi něco dovědí, sprásknou ruce a deset minut se budou bát a pak se zase vrhnou nazpátek do světa svých všedních starostí a zapomenou na to, co před chvílí viděli. Musím jít, pomyslel si zlobně. K čertu s Barbridgem, k čertu s Lehmchenem, k čertu s touhle poznamenanou famílií!

„Co na ně tak koukáš?“ zeptal se tiše Roderick. „Neměj strach, to jí neuškodí. A kdoví, třeba jí to dokonce pomůže.“

„Třeba,“ řekl Noonan a dopil svou skleničku.

Konečně přinesla Guta Noonanův zamilovaný salát na stříbrné míse.

„Tak vážení,“ řekl Roderick nadšeně, „a teď to teprve začne!“

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 20:33