Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

4/ Roderick Shoehardt, 31 let...

Za noc údolí vychladlo a k ránu už byla úplná zima. Šli po náspu po shnilých pražcích mezi kolejemi a Roderick se díval, jak se na kožené bundě Artura Barbridgea lesknou kapky. Ten kluk si vykračoval lehce, vesele, jako kdyby za sebou neměli úmornou noc a nervové napětí, které Rodericka roztřáslo tak, že to dosud cítil, jako kdyby nebylo těch dvou strašných hodin na mokrém vrcholku holého kopce, které strávili přitisknuti zády k sobě v mučivém polospánku, jak čekali, až se kolem převalí zelený proud, obtékající kopec a směřující do nedaleké rokle.

Po obou stranách náspu ležela hustá mlha. Někde sahaly její jazyky až na koleje a v těch místech šlapali po kolena v mlze. Bylo tu cítit mokrou rez, nebylo vidět nic, kromě mlhy, ale Roderick věděl, že mlha kryje zvlněnou rovinu posetou skalkami, za kterou začínají hory. A ještě věděl, že až vyjde slunce a mlha se promění v rosu, uvidí na levé straně vrak vrtulníku a vpředu soupravu vagónků a v tom okamžiku to teprve začne.

Roderick si v chůzi strčil mezi záda a batoh dlaň a posunul si ho poněkud výš, aby ho okraj héliové bomby tak neřezal. Je to těžké, potvora, řekl si Roderick, jak tam s tím polezu? Půldruhého kilometru po kolenou, to si dám! Neskuhrej, stalkere, věděl's předem, do čeho se pouštíš. Na konci této výpravy tě čeká pět set tisíc, to snad stojí za to. Pět set tisíc! Mrchožrout nedostane víc než třicet. A ten jeho fakan... ten nedostane nic. Jestli ten starý gauner řekl všechno podle pravdy, tak fakan nedostane vůbec nic.

Znovu se podíval na Artura, který si vykračoval před ním: co krok, to dva pražce, široká ramena, štíhlé nohy a dlouhé černé vlasy, jako sestra. Sám ses mi vnutil, říkal si Roderick chmurně. A proč vlastně? Celý se třásl, slzy měl v očích. „Vezměte mě, pane Shoehardte! Kolikrát mně už nabízeli různí stalkeři, abych s nimi šel, ale vždycky jsem to odmítl. Já chci jenom s vámi! Otec... ale on teď nemůže.“ Roderick vypětím vůle potlačil tuto vzpomínku. Bylo mu protivné myslet na to, snad právě proto začal přemýšlet o Arturově sestře. Krásná ženská, ale ve skutečnosti prázdná nádoba, figurína, loutka, ne ženská. Totéž jako jantarové knoflíky na blůze jeho matky.

Jako malý kluk si myslel, že budou určitě strašně dobré a sladké, dával si je do pusy a cucal je a vždycky znovu pocítil strašné zklamání a vždycky na to zklamání zase zapomněl - ne, nezapomněl, jenom odmítal věřit vlastní paměti, jakmile uviděl ty knoflíky.

Ale kdoví, třeba mně ho poslal starý. Hele, jakou bouchačku má v zadní kapse. Na co asi? Ale ne, to je nesmysl. Mrchožrout mě zná.

Copak je Artur první, kdo se mně vnucoval? A poprvé s sebou skoro každý táhne bouchačku, poprvé a naposled. Naposled, kluku pitomá.

Kdyby to starý Mrchožrout tušil, co si jeho Arturek vymyslel, vyhnal by mu to berlemi z hlavy... Najednou ucítil, že blízko něco je - nedaleko, asi tak třicet čtyřicet metrů před nimi.

„Stop,“ řekl Arturovi.

Artur poslušně strnul na místě. Dobře zareagoval - zůstal nejdřív stát se zvednutou nohou a teprve pak ji pomalu a opatrně položil na zem. Roderick se zastavil vedle něho. Trať zde měla sklon a koleje se ztrácely v mlze. A v mlze něco bylo. Něco velikého a nehybného. A ne nebezpečného. Roderick opatrně vtáhl nozdrami vzduch. Ne, není to nic nebezpečného. „Jdem,“ řekl tiše, počkal, až Artur vykročí, a vydal se za ním. Koutkem oka viděl Arturovu tvář, jeho vysoustruhovaný profil, čistou pleť a pevně stisknuté rty pod malinkým knírkem. Ponořili se do mlhy po pás, pak po krk a za několik vteřin před sebou zahlédli siluetu vagónku.

„Jsme tady,“ řekl Roderick a začal sundávat batoh. „Sedni si, uděláme si přestávku.“

Artur mu pomohl s batohem a pak si sedli vedle sebe na rezavou kolejnici. Roderick rozepjal kapsu batohu, vytáhl balíček s jídlem a termosku s kávou, a zatímco Artur rozbaloval jídlo a pokládal krajíce na batoh, vytáhl láhev, odšrouboval uzávěr a se zavřenýma očima udělal pomalu několik hltů.

„Dáš si?“ nabídl Arturovi a utřel rukou hrdlo láhve. „Na kuráž...“

Artur uraženě zavrtěl hlavou.

„Na kuráž nic nepotřebuju, pane Shoehardte,“ řekl. „Kdybyste dovolil, vzal bych si trochu kávy. Je tu vlhko, že?“

„Je,“ přisvědčil Roderick. Schoval láhev, vzal si chleba a začal jíst. „Tady jsou samé močály. Dřív tu bylo plno komárů, jedna hrůza.“

Nalil si kávu. Káva byla horká, hustá, sladká, pít takovou kávu bylo málem příjemnější než pít alkohol. Byla cítit domovem. Gutou.

Ne Gutou vůbec, nýbrž Gutou v župánku, Gutou, která se právě probudila a měla ještě tvář pomačkanou od polštáře. Proč jsem sem vlastně lezl, říkal si. Pět set tisíc... Na co já vlastně potřebuju pět set tisíc? Chci se dát na podnikání, nebo co? Peníze potřebuje člověk na to, aby na ně nemusel myslet. To řekl kdysi Dick a je to svatá pravda.

Mám dům se zahradou, práci v Harmondu vždycky najdu. Nachytal mě, jako nějakého blbečka mě nachytal. Dacan jeden. Mrchožrout.

„Pane Shoehardte,“ řekl najednou Artur a nedíval se Roderickovi do očí. „Co vy osobně, věříte taky, že ten přístroj je schopen splnit každé přání?“

„Blbost!“ řekl Roderick roztržitě a ruka se šálkem mu strnula v půli cesty. „A jak víš, pro co jdeme?“

Artur se podivně zasmál, prohrábl si rukou svou černou hřívu a řekl:

„Domyslel jsem si to! Otec měl dřív zlaté koule plnou pusu a v poslední době o ní neřekl ani slovo. A začal chodit k vám a já přece dobře vím, že vy dva nejste žádní přátelé, to si táta může namlouvat komu chce. A vůbec, začal se chovat nějak divně.“

Artur se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Ale úplně jistý jsem si byl až v tom okamžiku, kdy jsem vás viděl, jak zkoušíte na planýrce tu malou vzducholoď. Abych řekl pravdu, tenkrát jsem vás špehoval, a když jsem uviděl, jak jste pod vzducholoď připjal pytel kamení, bylo mi všechno jasné. Protože v Pásmu už jinak nic těžkého nezbylo, jenom ta zlatá koule.“

Kousl si chleba a řekl s plnými ústy:

„Jenom nechápu, jak to chcete upevnit, vždyť ta koule prý je úplně hladká.“

Roderick se na něho upřeně díval a říkal si: jak jsou si nepodobní ti dva, otec a syn. Nemají absolutně nic společného. Ani obličej, ani duši, ani hlas. Mrchožrout má hlas chraplavý, podlézavý, darebácký.

Ale když mluvil o kouli, byl jako kniha. „Zrzku,“ říkal tenkrát a nakláněl se k němu přes stůl, „zbyli jsme jenom my dva a máme dohromady jenom dvě nohy a obě jsou tvé. Kdo jiný by tam měl jít, když ne ty? Vždyť to je to nejcennější, co v Pásmu vůbec je! Mají to shrábnout ty fajnovky s těmi jejich automaty? Našel jsem to já! Kolik stalkerů zařvalo na té cestě! A já jsem tam došel a našel to! Pro sebe!

A teď bych to nikomu nepřenechal, ale kam se já dohrabu... Kromě tebe není nikdo, kdo by to přinesl. Kolik různých zelenáčů jsem začal učit stalkeřině kvůli tomu, abych našel jednoho jediného, který by to dokázal. A všechno bylo marné. Prachy by byly tvoje, dal bys mi jenom tolik, kolik bys sám uznal za vhodné. Ty bys mě neokradl, to vím, ty jsi férový kluk. Co já vím, možná že mi to vrátí nohy. Pásmo mně je sebralo, Pásmo mně je vrátí.“

„Cože?“ zeptal se Roderick, který se odpoutal od svých myšlenek.

„Ptal jsem se, jestli se může kouřit, pane Shoehardte.“

„Ano,“ řekl Roderick. „Jenom si zakuř... Já si taky zakouřím.“

Dopil kávu, vytáhl cigaretu a podíval se upřeně do řídnoucí mlhy.

Blázen, říkal si. Nohy by chtěl, lump.

Z těch řečí, které Mrchožrout vedl, zůstala v Roderickově duši jakási usazenina. Čert ví, jaká, ale byla tam a čas ji nerozpouštěl. Naopak, přibývalo jí. Jako kdyby se od Mrchožrouta nakazil, ale ne svinstvem, naopak. Silou... Ne, silou taky ne. Ale co to tedy je? Řekněme, že jsem tam nedošel. Vypravil jsem se s batohem na zádech, ale něco mi to překazilo. Například, chytli mě. Bylo by to špatné? Bylo.

Určitě špatné. Ale proč? Kvůli penězům? Ne, kvůli tomu ne... Že to jednou shrábnou nějací Chrapouni a Kostlivci, to by mě snad štvalo?

Štvalo. Ale není to to hlavní, protože oni nakonec stejně všechno shrábnou.

„Brr,“ otřásl se Artur. „To je zima. Nedal byste mi přece jenom hlt, pane Shoehardte?“

Roderick vytáhl mlčky, flašku a podal mu ji. A proč jsem tak dlouho odmítal? Dvacetkrát jsem poslal Mrchožrouta někam, ale po jedenadvacáté jsem nakonec souhlasil. Najednou to bylo nad mé síly.

A naše poslední rozmluva byla docela krátká a věcná. „Tě bůh, Zrzku, tady je ta mapa. Třeba se na ni přece jenom mrkneš...“ A já jsem se mu podíval do očí, které jsou jako vředy: žluté s černou tečkou uprostřed. A řekl jsem mu: „Ukaž to.“ A to bylo všechno. Byl jsem tenkrát ožralý, celý týden jsem chlastal, abych zapomněl na to peklo... A copak to není jedno? Rozhodl jsem se, že půjdu, a hotovo. Co se v tom vrtám jako cvok? Že bych měl strach?

Trhl sebou. Z mlhy se ozvalo dlouhé žalostné zaskřípění. Roderick vyskočil, jako kdyby ho někdo píchl, a vzápětí vylétl stejně prudce Artur. Ale už bylo zase ticho, jenom kamínky bylo slyšet, jak se sypou pod jejich nohama z náspu, jinak nic.

„To asi sedá hornina,“ řekl Artur nejistě. „Je už v těch vozíkách kolik let.“

Roderick se díval přímo před sebe a neviděl nic. Byl plný jedné vzpomínky.

Bylo to v noci. Vzbudil ho tenkrát stejný zvuk, dlouhý a žalostný, a zhasl jako ve snu. Ale nebyl to sen. To křičela Agnes. Přistoupil ke dveřím jejího pokoje a viděl, jak sedí na své posteli u okna. Guta se taky vzbudila a vzala Rodericka za ruku, a on cítil, jak její rameno v okamžení zvlhlo. A potom leželi a poslouchali, a když Agnes konečně umlkla a lehla si, počkal chvíli a potom vstal, šel do kuchyně a vypil půl láhve koňaku. A pak už pil a pil nepřetržitě.

„To je ta hornina,“ mlel Artur. „To ona někdy dělá. Působí na ni vlhko, eroze, co já vím co všechno.“

Roderick se podíval na jeho bledý obličej a znovu si sedl. Cigareta mu vypadla z ruky, vzal si jinou. Artur ještě chvilku stál a kroutil vystrašeně hlavou a pak si také sedl a řekl:

„Ono se říká, že v Pásmu nějací lidé žijí. Lidé, ne Hosti. Prý je Návštěva zastihla v těchhle místech a oni mutovali... přizpůsobili se novým podmínkám. Slyšel jste to taky, pane Shoehardte?“

„Slyšel,“ řekl Roderick. „Ale to je jinde. Na severozápadě, někde v horách. Nějací lesní dělníci to prý byli.“

Už vím, čím mě nakazil. Svým bláznovstvím mě nakazil. Proto jsem teď tady. A něco odtud chci.

Jakýsi podivný a úplně nový pocit ho naplnil. Ne, vlastně to nebyl vůbec žádný nový pocit, ten pocit v něm už dávno podřimoval, ale teprv teď si to uvědomil a všechno se vyjasnilo. A to, co dřív považoval za hloupost, za blábolení senilního dědka, se najednou proměnilo v jedinou naději, v jediný smysl života, protože teď si to mohl přiznat: to jediné, co mu zbývalo a kvůli čemu vůbec žil v posledních měsících, byla naděje na zázrak. Byl tak hloupý, že ji odháněl, že po ní šlapal, že ji urážel, že ji propíjel, protože od dětství neznal žádnou jinou naději než naději ve své síly a protože to spoléhání na sebe mělo už od dětství podobu bankovek, které dokázal urvat, vydrápat, vyhryzat z lhostejného chaosu, který byl všude kolem. Tak to s ním bylo odjakživa a tak by to bylo zůstalo až do konce, kdyby se nebyl octl na takovém dně, ze kterého mu nepomohou žádné prachy a kde nemá žádný smysl spoléhat na sebe. A teď ho tato naděje, že se stane zázrak, naplnila celého; už to nebyla naděje, byla to jistota a on se divil sám sobě, jak mohl dříve žít v takové neprůhledné a neprůchodné tmě... Zasmál se a práskl Artura do ramene.

„Tak co, stalkere,“ řekl, „ještě si užijem světa, co ty na to?“

Artur se na něho udiveně podíval a nejistě se usmál. A Roderick zmačkal mastný papír od jídla, hodil ho pod vozík, natáhl se a opřel loket o batoh.

„Je to jistě blbost,“ řekl, „ale kdyby ta zlatá koule opravdu mohla... Co by sis v tom případě přál?“

„Vy tomu přece jen věříte?“ zeptal se okamžitě Artur.

„To je jedno, jestli tomu věřím, nebo ne. Odpověz na mou otázku.“

Najednou ho skutečně zajímalo, co může chtít od zlaté koule tenhle kluk, kterému teče mléko po bradě a který právě opustil vysokoškolskou posluchárnu, a díval se s veselou zvědavostí, jak se Artur mračí, jak si potahuje knírek a jak na něj zvedá oči a hned zase schovává pohled.

„Otcovy nohy, to je jasné,“ řekl nakonec. „Aby bylo doma všechno v pořádku.“

„Proč lžeš,“ řekl Roderick přátelsky. „Vem na vědomí, kamaráde, že zlatá koule splní jenom nejtajnější přání, jenom taková, na kterých závisí život.“

Artur Barbridge se začervenal, znovu zvedl na Rodericka oči a hned je zase sklopil a červený byl jako rak. Roderick se uchechtl, když to uviděl.

„Nechme toho,“ řekl skoro dojatě. „Já vím, to není moje věc.

Když nechceš, tak mi to neříkej.“ A tu si vzpomněl na revolver v Arturově kapse a řekl si, že je lepší začít o tom, dokud je na to čas.

„Co to máš v zadní kapse?“ zeptal se zdánlivě bez velkého zájmu.

„Revolver,“ zavrčel Artur a stiskl rty.

„Na co?“

„Na střílení,“ řekl Artur vyzývavě.

„Pěkná pitomost,“ řekl Roderick přísně. „Dej to sem. V Pásmu není na koho střílet. Honem.“

Artur chtěl něco říci, ale zdržel se, vytáhl z kapsy vojenský revolver, chytil ho za hlaveň a tak ho podal Roderickovi. Roderick ho vzal za teplou vroubkovanou rukojeť, nadhodil a zase chytil:

„Máš nějaký šátek? Já to zabalím...“

Artur mu podal čistý navoňavkovaný kapesník, Roderick do něho zabalil revolver a položil ho na pražec.

„Ať tady na nás počká,“ vysvětlil. „Jestli se vrátíme, vezmeme si ho. Třeba ho opravdu budeme potřebovat, až polezeme z Pásma ven.

Ovšem střílet na hlídku, kamaráde, to bychom si dali...“

Artur rozhodně zavrtěl hlavou.

„O to přece nejde,“ řekl zlostně. „Je tam jediný náboj. Kdyby se se mnou stalo to, co s otcem...“

„Tak o tohle ti jde,“ podivil se Roderick a podíval se mu do očí.

„To buď klidný. Když se ti stane to, co se stalo otci, sem tě v každém případě dovleču. To ti slibuju... Koukej, už se rozednilo!“

Mlha se rychle rozplývala. Na náspu už nebyla vůbec žádná a pod náspem a dál od něho mléčná mlha klesala a řídla, vyrůstaly z ní kulaté zarostlé vrcholky kopců a mezi kopci prosvítal zjizvený povrch smrdutého močálu porostlý zakrslým vrbovím; na obzoru zazářily ostrou žlutí vrcholky hor a obloha nad nimi byla jasná a modrá. Artur se podíval přes rameno a nadšením vykřikl. Roderick se také ohlédl.

Hory na východě byly černé a nad nimi planula a hrála všemi odstíny tak dobře známá smaragdová záře - zelený přísvit Pásma. Roderick se zvedl, obešel vozík, sedl si na náspu z druhé strany a díval se, jak zelená záře rychle mizí, pohlcována růžovou, a jak oranžový pecen slunce vylézá nad hřebeny hor. V tom okamžiku se začaly od kopců natahovat nafialovělé stíny a všechno kolem bylo najednou ostré, plastické a bylo to vidět jako na dlani a Roderick spatřil dvě stě metrů před sebou vrtulník. Spadl zřejmě přímo doprostřed komáří mýtiny, takže se jeho trup rozmáčkl jako lívanec. Ocas však zůstal celý, jen se poněkud ohnul, a trčel teď na louce mezi kopci jako nějaký černý hák. Stabilizační vrtule zůstala neporušena - bylo slyšet, jak skřípe, poháněna lehkým vánkem.

Mýtina musela pořádně působit, vrtulník ani neshořel a na plechovém lívanci bylo dodnes vidět rudomodrý znak vojenského letectva, který Roderick neviděl už tolik let, takže bezmála zapomněl, jak ten znak vůbec vypadá.

Potom se Roderick vrátil k batohu, vzal mapu a rozložil si ji na speklém kusu horniny. Lom odtud vidět nebylo - bránil tomu kopec se zčernalým ohořelým stromem na vršku. Tento kopec museli obejít zprava, úžlabinou mezi ním a dalším kopcem, který byl taky v dohledu: ten byl úplně holý a jeho svahy byly pokryty úlomky šedohnědého kamene.

Všechny orientační body souhlasily, ale Roderick necítil uspokojení. Dlouholetá stalkerská zkušenost kategoricky protestovala proti myšlence pokoušet se projít úžlabinou mezi dvěma výšinami. To si ještě musím rozmyslet, říkal si Roderick. Až se tam dostaneme, budu chytřejší. Stezka k úžlabině vedla močálem, přehledným rovinatým terénem, který se zdál naprosto bezpečný. Ale když se tam Roderick podíval pozorněji, objevil mezi suchými hromádkami jakousi tmavošedou skvrnu. Podíval se na mapu. Na onom místě byl nakreslen křížek a u něho kostrbatý nápis: Flink. Červené tečkování stezky míjelo křížek zprava. Ta přezdívka připadala Roderickovi známá, ale kdo to byl, ten Flink, a jak vypadal a kdy vůbec byl, to už si nepamatoval. Z neznámého důvodu se mu vybavilo pouze následující: zakouřený sál v Borshtu, ohromné červené pracky, které svíraly sklenice, hromový chechtot, dokořán otevřené chřtány se žlutými zuby - fantastické stádo titánů a gigantů, které si dalo sraz u napajedla. To byl jeden z nejsilnějších raných zážitků: byl tenkrát poprvé v Borshtu. Co to tam nesl? Asi skořepinu. Rovnou z Pásma tam vrazil, mokrý, hladový, vyjevený, praštil pytlem na pult přímo před Ernesta, zašklebil se zle a rozhlédl se kolem, odrážel hřmotnou salvu posměšků, počkal, až mu Ernest, tenkrát ještě mladík s motýlkem na košili, vysází určitou sumu (tehdy to ještě nebyly zelené, tehdy se platilo starými penězi: čtvercovými, byla na nich jakási polonahá ženská v říze a s věncem na hlavě), schoval peníze do kapsy a pak popadl z pultu těžký půllitr a s rozmachem jím praštil přímo do nejbližšího chechtajícího se chřtánu, sám překvapen vlastním jednáním...

Roderick se ušklíbl: možná že právě toto byl Flink...

„Mezi kopci se přece nechodí, že, pane Shoehardte?“ zeptal se tiše Artur nad Roderickovým uchem. Stál vedle a koukal také na mapu.

„Uvidíme,“ řekl Roderick. Pořád studoval mapu. Na mapě byly ještě dva křížky - jeden na kopci se stromem, druhý na kamenné suti. Pudl a Brejlatec. Stezka vedla mezi oběma křížky, ale o něco níž. „Uvidíme,“ řekl ještě jednou, složil mapu a zastrčil ji do kapsy.

Pohlédl na Artura.

„Dej mně batoh na záda... Půjdeme stejně jako předtím,“ řekl, nadhodil si batoh a upravil si řemeny, aby to měl co nejpohodlnější.

„Ty vpředu, abych tě měl pořád na očích. Nebudeš se ohlížet a poslouchat budeš jako hodiny. Moje slovo je zákon. A vezmi na vědomí, budeme se muset hodně plazit, ne aby tě napadlo vyhýbat se blátu, když ti poručím, tak strčíš do bláta i hubu... A bundu si zapni... Hotovo?“

„Hotovo,“ ozval se Artur přidušeným hlasem. Byl pořádně nervózní. Červeň mu slezla z tváří, nebylo po ní ani památky.

„První cíl je támhle,“ mávl Roderick prudce rukou k nejbližšímu kopečku vzdálenému asi sto metrů od náspu. „Je ti to jasné? Jde se.“

Artur si křečovitě povzdechl, překročil kolejnici, natočil se bokem a začal slézat z náspu. Kamínky se za ním sypaly.

„Neleť tak,“ řekl mu Roderick. „Spěchat nemáme kam.“

Slézal opatrně za Arturem a pohyby nohou reguloval váhu batohu, těžkého jako hrom. Koutkem oka pořád pozoroval Artura. Má strach, říkal si. Cítí, jak to dopadne. Jestli má takový cit pro nebezpečí, jaký má jeho táta, musí to cítit. To jsi netušil, Mrchožroute, jak to dopadne. Že tě tentokrát poslechnu. »Tady Zrzku, tady sám neprojdeš. Ať chceš nebo ne, ale někoho si s sebou budeš muset vzít. Dám ti někoho ze svých spratků, koho mně nebude líto...«

Umluvil mě. Poprvé v životě jsem přistoupil na něco takového.

Čert to vem, řekl si Roderick. Nějak to dopadne. Já přece nejsem Mrchožrout, třeba z toho nějak vybruslíme oba...

„Stop,“ nařídil Arturovi.

Kluk se zastavil a stál po kotníky v rezavé vodě. Než sešel Roderick z náspu, zapadl do močálu až po kolena.

„Vidíš tamhle ten kámen?“ zeptal se Roderick. „Pod kopcem! Miř k němu!“

Artur se dal do pohybu. Roderick ho pustil na deset kroků kupředu a vykročil za ním. Močál mu čvachtal pod nohama. Byl to mrtvý močál - komáři žádní, žáby žádné. Dokonce vrboví tu uschlo a shnilo. Roderick se jako vždy rozhlížel kolem, zdálo se, že všechno je zatím v pořádku. Kopeček se blížil, už zakryl slunce, které bylo ještě nízko, a pak celou východní část oblohy.

U kamene se podíval Roderick směrem k náspu. Byl osvětlen sluncem, stál na něm vláček s deseti vagónky. Část vozíků sjela z kolejí a převrátila se. Násep byl v těch místech plný zrzavých skvrn.

Kousek dál směrem k lomu, na sever od vláčku, se vzduch nad kolejemi třásl a hrál všemi barvami a chvilkami se v těch místech objevovaly malé duhy, které okamžitě zase mizely. Roderick se podíval na tetelící se vzduch, odplivl si beze slin a odvrátil se.

„Jdeme dál,“ řekl a Artur se na něho napjatě podíval. „Vidíš ty hadry támhle? Tam ne, víc vpravo...“

„Ano, vidím,“ řekl Artur.

„To byl kdysi jistý Flink, ty hadry. Před léty. Neposlouchal rad starších a teď tam leží, aby chytrým lidem ukazoval pravou cestu. My půjdeme na dva prsty vpravo od toho Flinka... Máš to? Tam, kde je vrboví trochu hustší. Pohni kostrou.“

Teď šli rovnoběžně s náspem. Vody pod jejich nohama ubývalo a za chvíli kráčeli po vyschlé hrbolaté půdě. Na mapě to tak nebylo, tam je všude močál. Mapa je zastaralá, říkal si Roderick, to už je let, co tady Barbridge nebyl. To není dobré. Po suché zemi se jde líp, to je pravda, jenomže... dal bych přednost močálu. Ten si to hasí, podíval se na Artura, jako kdyby to byla hlavní třída.

Arturova nálada zřejmě stoupla a uháněl teď jako o závod. Jednu ruku měl v kapse, druhou se rozmachoval jako při turistickém výletu.

Roderick zalovil v kapse, vybral si dvacetigramovou matičku, namířil a trefil ho do hlavy. Kluk zařval, chytl si oběma rukama hlavu a skrčený sebou praštil do suché trávy. Roderick stanul nad ním.

„To se tady stává, Arturku,“ řekl mentorsky, „tohle není korzo a ty sis se mnou nevyšel na procházku.“

Artur se okamžitě zvedl. Obličej měl úplně bílý.

„Je ti to jasné?“ zeptal se Roderick.

Artur polkl a přikývl.

„To je moc dobře, že je ti to jasné. Příště dostaneš rovnou do držky. Budeš-li ovšem naživu. A teď jdeme!“

Z toho kluka by mohl být stalker, říkal si. Dostal by jméno Krásný Arturek. Už jsme u nás v Harmondu kdysi jednoho Krasavce měli, Dicksona, a teď mu říkají Sysel. Jediný stalker, který se dostal do mlýnku na maso a zůstal naživu. Měl kliku. A dodnes si myslí, že to byl Barbridge, kdo ho z toho mlýnku vytáhl. Čerta starého! Z mlýnku na maso nemůže nikdo nikoho vytáhnout... Z Pásma ho Barbridge vynesl, to je fakt. Ale proč? Všichni ho měli tenkrát zrovna po krk a řekli mu: sám se nevracej, Barbridgi, jinak... A tehdy se začalo Barbridgeovi říkat Mrchožrout, předtím to byl Hromotluk.

Najednou ucítil Roderick na levé tváři závan nepatrného větříku a okamžitě, bez jakéhokoliv uvažování, zařval:

„Zastav se!“

Natáhl levou ruku. Tam proudil vzduch silněji. Někde mezi nimi a náspem byla komáří mýtina. Kdoví, třeba sahala až k náspu, proč by se jinak vozíky převrátily?

Artur stál jako přikovaný, ani pootočit hlavu si netroufal.

„Běž víc napravo,“ nařídil mu Roderick. „Vyraz.“

Opravdu, byl by z něho stalker jaksepatří. Co to se mnou je, do háje, snad mi ho není líto? Politoval snad někdo mě? No, stalo se to párkrát. Kirill mě litoval. Dick Noonan mě lituje. Ten ovšem... Pálí vlastně za Gutou, takže lítost vůči mně je možná jen hraná, ale... to se přece nevylučuje pálit za Gutou a litovat mě. Ale já, já si to nemůžu dovolit, litovat někoho. Já mám na vybranou: buď, anebo. A poprvé si představil naprosto otevřeně svou volbu: buď tento kluk, nebo moje Agnes. A má to jasné, nemusí si lámat hlavu. Jeli ovšem zázrak vůbec možný, řekl jakýsi vnitřní hlas v něm a on s hrůzou a vztekem tento hlas potlačil.

Minuli hromádku šedých hader. Po Flinkovi nezbyla ani stopa. Jenom dlouhá prorezavělá tyčka ležela kousek opodál v zaschlé trávě - hledač min. To byla jeden čas taková móda, nosit do Pásma hledače min. Kupovaly se na černém trhu u vojenských intendantů a stalkeři na ně spoléhali víc než na pánaboha; pak zařvali v krátké době dva stalkeři s hledači min v rukách: zabily je nálože pod povrchem země. Tak skončila tato móda. Kdo to sakra byl, ten Flink? A kdo ho sem přivedl? Mrchožrout? Nebo přišel sám? Jak to, že všichni táhli k tomu lomu? Proč mně o něm nikdo neřekl? Slunko pálí jako pominuté. A to je ráno, co teprv v poledne!

Artur, který šel pět kroků před ním, si utřel rukou z čela pot. Roderick se podíval na slunce. Bylo nízko. A najednou si uvědomil, že suchá tráva pod nohama vůbec nešustí, nýbrž vrže, jako kdyby šli hromadou škrobu, a že není vůbec tvrdá a pichlavá, jako před chvílí, nýbrž měkká a houpává - rozpadala se pod botou jako saze. A když uviděl dokonalé otisky Arturových bot v oné hmotě, vrhl se na zem a křikl na Artura:

„K zemi!“

Lehl si obličejem do trávy, a ta se rozletěla na prach pod jeho tváří, a on zaskřípal zuby: takový měl vztek, že do toho vlezli! Ležel a snažil se, aby se ani nepohnul, a pořád si ještě uchovával špetku naděje, že se to přežene kolem nich, i když zároveň si uvědomoval, že jsou v pasti. Pálilo to stále víc, horko obklopovalo tělo jako prostěradlo namočené v horké vodě, pot mu tekl do očí a Roderick zavolal trochu pozdě na Artura: „Nehýbej se! Musíš to vydržet!“ A sám se také snažil vydržet.

A byl by to zvládl a všechno by bylo skončilo dokonce docela dobře, kdyby to byl vydržel Artur. Možná že neslyšel, co mu Roderick říká, možná že ho přemohla hrůza a možná že ho to pálilo víc než Rodericka: začal křičet jako šílenec a slepě, bez rozmyslu, se vrhl nazpět, právě tam, kam v žádném případě nesměli. Roderick se sotva stačil trochu nadzvednout a strhnout ho za nohu dolů; Artur padl na zem a zvedl mračno popela, zaječel nepřirozeně vysokým hlasem, kopl Rodericka volnou nohou do tváře, začal sebou zmítat a trhat, ale Roderick, který sám ztrácel úsudek bolestí, se na něho vrhl, popálenou tvář ukrytou v kožené bundě, a snažil se ho umlčet, vmáčknout ho do země, oběma rukama držel jeho hlavu, která sebou bila, a jako šílenec kopal špičkami svých bot do Arturových noh, do zadku, do země kolem. Nejasně slyšel sténání a skučení, které se ozývalo pod ním, a také svůj vlastní hlas: „Lež, ty syčáku, nebo tě zabiju.“ Shora se na něho valila rozžhavená láva a oděv na něm už hořel a kůže na nohách a bocích praskala a tvořily se na ní puchýře, které pukaly, a on, hlavu v popelu a toho odporného spratka pod sebou, to nakonec nevydržel a zařval ze všech sil.

Kdy to skončilo, to nevěděl. Pochopil pouze, že může zase dýchat, že vzduch už je zase vzduch a ne rozžhavená pára, která spaluje ústa, a uvědomil si, že teď musí strašně spěchat, musí se dostat co nejrychleji z toho svinského rožně, než to začne znova. Sesunul se z Artura, který ležel úplně nehybně, uchopil jeho nohy jednou paží a začal se plazit dopředu a pomáhal si při tom volnou rukou. Očima sledoval neustále onu vytouženou hranici, za kterou začínala tráva - mrtvá, pichlavá, suchá, ale skutečná. Ta tráva byla teď tím pravým sídlem života. Popel Rodovi skřípal v zubech, spálená tvář žhnula, pot se mu lil přímo do očí asi proto, že už zřejmě neměl ani obočí, ani řasy.

Artura táhl za sebou, jeho bunda co chvíli o něco zachytla, jako kdyby mu to Artur dělal na zlost. Pálily ho opařené ruce a batoh mu při každém pohybu dřel spálený zátylek. Strašlivá bolest mu pronikala celým tělem a Roderick sotva popadal dech a s hrůzou si říkal, že je už spálený na škvarek a že se odtud nedostane. Ta hrůza ho nutila k tomu, aby ještě usilovněji zapracoval volným loktem a koleny, jenom aby dolezl, ještě kousek, Rode, ještě pár metrů, výborně, Rode, a ještě...

Pak ležel dlouho s tváří a rukama ponořenýma do vody plné rzi a s rozkoší vdechoval chládek prosycený hnilobou. Byl by to vydržel tak sto let, ale přinutil se zvednout, klekl, shodil ze sebe batoh, po čtyřech dolezl k Arturovi, který pořád ještě ležel nehybně asi třicet kroků od močálu, a převrátil ho na záda. Co zbylo z krásného kluka?

Jeho hezká tvář vypadala teď jako šedočerná maska ze spečené krve a popela. Několik vteřin si Roderick s tupým zájmem prohlížel dlouhé rýhy na této masce - stopy kamení a hrbolatého terénu. Pak si stoupl, vzal Artura pod paží a vlekl ho k vodě. Artur chroptěl a občas zasténal. Roderick ho hodil obličejem do největší kaluže, svalil se vedle něho a zase prožíval rozkoš z toho studeného pohlazení. V Arturovi to zabublalo, začal sebou zmítat, pak dal ruce pod sebe a zvedl hlavu. Oči měl vypoulené, nevnímal svět kolem sebe, jen lapal po vzduchu, odplivoval si a kašlal. Konečně začaly jeho oči vidět: upřely se na Rodericka.

„Brrr,“ pronesl a zavrtěl hlavou, až špinavá voda vystříkla. „Co to bylo, pane Shoehardte?“

„Smrt,“ zabručel Roderick a rozkašlal se. Sáhl si na obličej. Bolelo to. Nos měl opuchlý, ale obočí a řasy v pořádku, i když se to zdálo vyloučené. Kůže na rukou byla také celá, jen trochu zčervenala.

Artur si také opatrně sáhl na tvář. Nyní, když voda smyla strašnou masku, ukázalo se, že i on je na tom líp, než se původně zdálo. Pár odřenin, modřina na čele, rozseknutý spodní ret, jinak vlastně nic.

„O něčem takovém jsem nikdy neslyšel,“ řekl Artur a podíval se dozadu.

Roderick se také podíval. Na šedé trávě proměněné v popel nezbyly žádné stopy a Roderick užasl, jak kratičká byla ve skutečnosti ta hrůzná nekonečná cesta, kterou urazil, aby unikl záhubě. Spálená plocha neměla víc než dvacet třicet metrů v průměru, ale on se plazil jakýmisi podivnými křivkami, protože neviděl a protože jeho úsudek byl vyřazen šílenou hrůzou. Ještě štěstí, že lezl aspoň tak, jak lezl, mohl se doplazit taky tam, kde začíná komáří mýtina nebo si úplně splést směr a plazit se nazpátek.

Ne, to se mi stát nemohlo. To by se mohlo stát nějakému zelenáči, řekl si drsně. Já nejsem žádný zelenáč, a kdyby nebylo toho hlupáka, nebylo by se stalo vůbec nic. Byl bych si popálil trochu nohy, to by bylo celé.

Podíval se na Artura, který při umývání odfrkoval a hekal, když se dotkl bolestivých partií. Roderick se zvedl a přešel na suché místo, kde se sklonil nad batohem; když se jeho oblek, ztvrdlý od žáru, dotkl spálené kůže, zašklebil se bolestí. Batoh, ten to skutečně odnesl.

Horní kapsy prostě a jednoduše shořely, tubičky v lékárničce popraskaly, takže v nich nezbylo prakticky nic, a šedivá skvrna páchla nesnesitelně medicínou. Roderick otevřel kapsu a začal vysypávat střepy a zbytky umělých hmot, a vtom řekl Artur za jeho zády:

„Děkuji vám, pane Shoehardte. Vy jste mě odtud dostal.“

Roderick neřekl nic. Prý děkuji! Na tom mi tak zrovna záleželo, abych tě zachránil.

„Já vím, že je to všechno moje vina,“ pokračoval Artur. „Vždyť já jsem dobře slyšel, že jste mi rozkázal, abych ležel, ale já jsem se strašně polekal, a když mě to začalo pálit, úplně jsem ztratil hlavu.

Protože já se moc bojím bolesti, pane Shoehardte...“

„Vstávej a jdeme,“ řekl Roderick a zůstal obrácený zády. „Tohle nebylo nic, to nejhorší teprv přijde. Co se válíš, řekl jsem, že se jde.“

Když si dával batoh na záda, zasyčel bolestí. Měl pocit, že se mu kůže na spálených zádech naježila a je plna bolestivých vrásek. Moc se bojí bolesti! Tak co sem lezl, pitomec? Rozhlédl se. Je to dobré, pořád jdeme správnou cestou. Teď přijdou ty kopečky s nebožtíky.

Hnusné kopečky, jen co je pravda. Stojí si jakoby nic a mezi nimi úžlabinka. Bezděčně vtáhl nosem vzduch. A ta úžlabina, ta je ještě hnusnější. Potvora jedna!

„Vidíš tu úžlabinku mezi kopci?“ zeptal se vzápětí Artura.

„Ano.“

„Jdeme k ní.“

Artur si utřel rukou nos a vykročil. Šel přes kaluže, trochu kulhal.

Už nešel tak zpříma a elegantně jako předtím: trochu se ohýbal a byl mnohem opatrnější, měl pořád strach. Tak jsem zachránil ještě jednoho, říkal si Roderick. Kolikátý to je? Pátý nebo šestý? A proč vlastně, proč? Je to snad můj příbuzný? Zodpovídám za něho? Proč to děláš, Zrzku, chybělo málo a byl bys kvůli němu zařval sám!? Ale když to bere střízlivě, bylo to správné: vždyť já se bez něho neobejdu, je to můj rukojmí za Agnes. Nezachránil jsem člověka, ale přístroj na hledání min. Svou vlastní minolovku. Svůj šperhák. Ale tam, v tom ohni, jsem na to nemyslel. Vlekl jsem ho jako blázen a nemyslel jsem na nic, na šperhák ani na Agnes. Jaký je z toho závěr? Že jsem přece jenom správný kluk. Guta mně to říká pořád, Kirill to říkal taky a Richard to mele taky pořád dokola... To si našli dobráka! Ale tady to k ničemu není, tady člověk s láskou k bližnímu moc nepořídí. Myslet člověk musí, myslet, a potom jednat: raz - dva.

Nech toho, blázne, nejsi žádný správný kluk. Potřebuješ ho do mlýnku na maso místo sebe, to je to celé. Všechno tady člověk může projít sám, ale mlýnkem sám neprojde. Na to má Artura, řekl si chladnokrevně a naplno.

„Zastav,“ zavolal na Artura.

Úžlabina byla těsně před nimi a Artur stál a bezradně koukal na Rodericka. Dno úžlabiny bylo pokryto zelenou břečkou, která připomínala močůvku a leskla se ve slunci. Z břečky stoupala pára, mezi kopci jí přibývalo a třicet kroků odtud už nebylo vůbec vidět.

Páchlo to hrozně. „Smrdí to tam, Zrzku, ne aby ses tím nechal splést.“

Artur začal dávit a ustupoval. Roderick přemohl svou otupělost, rychle vytáhl z kapsy vatu navlhčenou dezodorantem, zacpal si nosní dírky a zbytek podal Arturovi.

„Děkuji vám, pane Shoehardte,“ řekl Artur zesláblým hlasem.

„Nešlo by to nějak obejít horem?“

Roderick ho chytl mlčky za pačesy a obrátil mu hlavu směrem k hromádce hader na kamenné suti.

„To býval kdysi Brejlatec,“ dodal. „A na levém kopci, tady odtud to není vidět, leží Pudl. Ve stejné úpravě. Je ti to jasné? Tak jdeme.“

Břečka byla teplá a lepkavá. Nejdřív šli vzpřímeni, po pás v břečce. Dno pod nohama bylo naštěstí kamenné a dost rovné, ale po chvilce Roderick uslyšel z obou stran bzukot, který dobře znal. Na levém kopci, osvětleném sluncem, nebylo vidět nic, ale na pravém svahu, který byl ve stínu, začaly vyskakovat nafialovělé plamínky.

„Sehni se!“ zavelel skrz zuby a sehnul se také. „Víc, pitomče!“ zakřičel.

Artur se polekaně sehnul co nejvíc a v tom okamžiku se rozlehla hromová rána. Přímo nad hlavami jim tančil rozvětvený blesk. Artur se skrčil, takže se namočil až po ramena. Roderick cítil, že má zalehlé uši. Otočil hlavu a uviděl na zastíněné straně v kamenné drti jasně rudou, ale rychle se rozplývající skvrnu; v tom okamžiku se zablýsklo podruhé.

„Rychle pryč!“ zařval a sám sebe neslyšel.

Teď se pohybovali po čtyřech, husím pochodem, z břečky jim koukaly jenom hlavy, a při každém zablýsknutí Roderick viděl, jak Arturovi vstávají vlasy, a cítil, jak se jemu samému zapichuje do obličeje tisíc jehel. „Rychle,“ opakoval monotónně, „rychle!“ Neslyšel už vůbec nic. Jednou se k němu Artur otočil, takže ho uviděl z profilu a zahlédl hrůzou vytřeštěné oko, šilhající na něho, bílé roztřesené rty a zpocenou tvář, celou zelenou od břečky. A pak začaly blesky lítat tak nízko nad zemí, že potápěli i hlavy. Zelený sliz jim zalepoval ústa, takže se skoro nedalo dýchat. Roderick si vytáhl vatu z nosu, protože se zalykal, a zjistil, že zápach je pryč, že vzduch je prosycen svěží, pronikavou vůní ozónu; ale páry přibývalo a byla stále hustší, buďto to bylo opravdu tak, nebo měl mlhu před očima, neviděl však nic kromě Arturovy hlavy polepené zelenou špínou a žlutých klubek páry kolem dokola.

Zvládnu to, říkal si Roderick. Vždyť to není poprvé, vždyť to mám celý život, věčně chodím po krk v sajrajtu a nad hlavou mi lítají blesky. Kde se to vzalo, tolik sajrajtu. To je k zešílení, tolik svinstva na jednom místě. To všechno Mrchožrout, říkal si pln zuřivosti.

Stačí, aby tudy jednou prošel, a tohle po něm zůstane. Brejlatec zařval z jedné strany, Pudl z druhé a všechno kvůli tomu, aby Mrchožrout mohl projít prostředkem a zasvinit to tady. Dobře ti tak, říkal si sám sobě. Kdo jde ve stopách Mrchožroutových, musí být vždycky po krk v sajrajtu. Copak jsi to dřív nevěděl? A je jich moc, všelijakých mrchožroutů, a proto nezbylo na světě jediné nepošpiněné místo. Noonan je hlupák, když mele: Rodericku, ty jsi zkrátka a dobře rebel, ty nesneseš harmonii, tobě bude vždycky zle, ať jsou poměry jaké chtějí, špatné nebo dobré, a kvůli takovým, jako jsi ty, se nikdy neuskuteční ráj na zemi... Ty tomu tak rozumíš, tlusťochu!

Kdes je viděl tady u nás, ty dobré poměry? A viděls snad někdy mne v opravdu dobrých poměrech?

Uklouzl na kameni, který se mu pohnul pod nohou, ponořil se i s hlavou, uviděl vedle sebe křečovitě zkřivenou Arturovu tvář s vyvalenýma očima a na okamžik ztuhl: zdálo se mu, že ztratil směr. Ale hned si uvědomil, že jít je třeba tímhle směrem, tam, kde z břečky vyčnívá černá špička kamene, uvědomil si to naprosto jasně, ačkoli kromě té špičky nebylo ve žluté mlze vůbec nic vidět.

„Zastav!“ zařval na Artura. „Vem to víc vpravo! Napravo od kamene!“

Zase neslyšel svůj vlastní hlas, a proto dohnal Artura, chytl ho za rameno a začal mu ukazovat: běž víc napravo a hlavu drž pořád sehnutou! To si vypijete, pánové, říkal si; když byli u kamene, ponořil Artur hlavu právě v okamžiku, kdy blesk udeřil do černé špičky, ze které odlétly rozžhavené úlomky. To si vypijete, řekl si Roderick ještě jednou a potopil se celý a ze všech sil pohyboval rukama i nohama. A zase udeřil blesk. Za tohle z vás stáhnu kůži zaživa! A tu ho napadlo: komu to vlastně říkám? Nevím. Ale někdo si to odskáče, někdo si to musí odskákat. Jenom počkejte, jen co se dostanu k zlaté kouli, pak uvidíte, já nejsem jako Mrchožrout, já vám to spočítám...

Když se konečně dostali na suchá místa, na kamennou tříšť rozpálenou sluncem, oba ohluchlí, úplně vyčerpaní, takže se potáceli a zakopávali jeden o druhého, spatřil Roderick oprýskanou dodávku sedící na osách, a nejasně mu blesklo hlavou, že tady si může ve stínu trochu odpočinout. Zalezli za auto. Artur si lehl na záda a začal neposlušnými prsty rozepínat bundu, a Roderick se opřel batohem o dodávku, otřel si ruce o štěrk a sáhl do podpaží.

„Mně taky,“ požádal Artur. „Mně taky, pane Shoehardte.“

Roderick žasl, jaký má ten kluk zvučný hlas, napil se, zavřel oči a podal láhev Arturovi. A máme to za sebou, řekl si malátně. Tohle jsme tedy zvládli. A teď - celou sumu slovy. Vy si myslíte, že jsem zapomněl? Ne, já si pamatuju všechno. Vy si myslíte, že vám poděkuju, že jste mě nechali naživu, když jiní se utopili? Nic takového, kdepak. Já vám děkovat nebudu. Teď rozhoduju já. Já, Roderick Shoehardt, při zdravém rozumu a při dobré paměti budu o všem rozhodovat pro všechny a za všechny. A vy ostatní, mrchožrouti, lumpové, Hosté, kostlivci, quaterbladové, paraziti, napěchované prkenice, chrapouni, bílé límečky s aktovečkami, s řečičkami, s oslavami, s nabídkami práce, s věčnými akumulátory, s věčnými motory, s komářími mýtinami a se lživými sliby, vy se máte na co těšit, dost dlouho jste mě tahali za nos, pořád jsem se chvástal, že dělám vždycky jenom to, co chci sám, a vy jste mně přisvědčovali, a přitom jste na sebe mrkali a mě tahali a tahali a pořád tahali za nos, vláčeli po vězeních a hospodách... Ale teď dost!

Odepnul si řemeny batohu a vzal si od Artura láhev nazpátek.

„Nikdy jsem si nemyslel,“ řekl Artur s nesmělým úžasem, „že je něco takového možné... Věděl jsem samozřejmě, že je tady plno nebezpečí a že člověk může zařvat... Ale že je to takové... Jak se dostaneme nazpátek?“

Roderick ho neposlouchal. Co říká ten kluk, nemá už vůbec žádnývýznam. Ani dřív to nemělo význam, ale přece jen to byl člověk. Ale teď je to jenom... mluvící šperhák. Ať si mluví, když ho to baví.

„Kdybych se tak mohl umýt,“ rozhlížel se Artur kolem. „Aspoň obličej kdybych si tak mohl opláchnout.“

Roderick na něho nesoustředěně pohlédl a uviděl slepené vlasy připomínající plsť, obličej pokrytý uschlým slizem se stopami vlastních prstů na této masce z bláta, a celého Artura polepeného vrstvou rozpraskané špíny, a nepocítil vůbec nic, ani lítost, ani vztek, prostě nic. Mluvící šperhák. Odvrátil se. Před ním byl zasmušilý prostor, připomínající nedokončenou a opuštěnou stavbu, plný ostrých kamínků, pokrytý bílým prachem, zalitý oslepujícím sluncem, nesnesitelně bílý, horký, zlý, mrtvý. V dálce už viděl okraj lomu: byl stejně bílý jako vzduch kolem, vypadal úplně rovný a svislý. Jeho okraj lemovala kamenná bariéra. Uprostřed bílého kamení uviděl Roderick červenou skvrnu kabiny bagru: tam byla cesta do lomu. To byl jediný orientační bod. Muselo se jít přímo k němu a spoléhat, že budou mít štěstí.

Artur se najednou nadzvedl, strčil ruku pod dodávku a vytáhl odtud zrezivělou otevřenou konzervu.

„Podívejte se, pane Shoehardte,“ ožil najednou, „tohle tady musel nechat otec... Ještě tam něco zbylo.“

Roderick neodpověděl. Tos neměl vytahovat, myslel si lhostejně. Na otce radši nevzpomínej a pěkně mlč. Ale vždyť je to jedno. Zvedl se a sykl bolestí, protože se mu prádlo přilepilo k tělu, k popálené kůži, a teď se tam uvnitř cosi bolestivě trhalo a odíralo jako zaschlý obvaz o ránu. Artur se také zvedl a taky zasyčel a zahekal a podíval se na Rodericka. Bylo na něm vidět, že si chce postesknout, ale netroufá si.

Pak řekl stísněně:

„Mohl bych si ještě jednou loknout, pane Shoehardte?“

Roderick schoval láhev, kterou předtím držel v ruce, a řekl:

„Vidíš to červené uprostřed kamení?“

„Vidím,“ řekl Artur a křečovitě se nadechl.

„Běž rovnou k tomu.“

Artur se protáhl, narovnal si záda a zasténal. Celý zkroucený se ohlédl a řekl znovu:

„Kdybych se tak mohl umýt... Všechno se na mě přilepilo.“

Roderick mlčky čekal. Artur se na něj zoufale podíval, přikývl a už se chtěl vydat na cestu, ale najednou se zastavil:

„Batoh!“ řekl. „Zapomněl jsem batoh, pane Shoehardte!“

„Nekecej a běž!“ poručil mu Roderick.

Nechtěl mu nic vysvětlovat, nechtěl mu lhát, nemělo to žádnou cenu. Stejně půjde. Nikam utéct nemůže. Nemá kam.

Artur vyrazil.

Celý shrbený vláčel nohy za sebou a snažil se strhnout si z obličeje přischlou vrstvu špíny a byl teď malý, ubohý a vyzáblý jako zmoklé toulavé kotě. Roderick šel za ním. Jakmile vyšel ze stínu, začalo do něho pražit slunce a oslepovat ho, a on se kryl rukama a litoval, že si nevzal černé brýle.

Každý krok zvedal obláček bílého prachu, který usedal na boty a nesnesitelně páchl. Ale ne, to nepáchl prach, to páchl Artur před ním, smrděl tak, že se za ním nedalo jít, a trvalo chvíli, než Roderick pochopil, že nezapáchá ani tak Artur, jako on sám. Byl to protivný smrad, ale Roderick ho odněkud znal. Aha, takový smrad naplňoval město ve dnech, kdy tam severní vítr přinášel kouř z továrny. A otec tím taky býval cítit, když se vracel domů - velký, zamračený, s černýma nenávistnýma očima. Roderick se rychle schoval někde v koutku a díval se odtud ustrašeně, jak ze sebe otec strhává oblečení a vrhá se do koupelny a tam si pouští sprchu a vzdychá tam a mlátí se po nahém těle a něco si pro sebe vrčí a huláká na celý dům: „Marie?

Spíš, nebo co?“ Musel vždycky počkat, až se otec vykoupe a sedne si za stůl, na kterém už stálo pití, hluboký talíř s hustou polévkou a láhev s kečupem, počkat, až otec spolyká polévku a dá se do masa s boby, a pak teprve vylézt ven, sednout si mu na kolena a zeptat se ho, kterého mistra a kterého inženýra dneska utopil v kyselině sírové.

Všechno kolem bylo rozpáleno doběla a jemu se dělalo špatně ze suchého, krutého horka a zoufale ho svědila spálená popraskaná kůže. Zdálo se mu, že to je ona, kůže, kdo na něho křičí přes vrstvu rozžhavené špíny pokrývající vědomí, že to ona, kůže, ho prosí o klid, o vodu, o chládek. Vzpomínky, zatlačené do podvědomí tak, že se staly sobě nepodobnými, se teď kupily v jeho oteklém mozku, strkaly do sebe, předstihovaly se, mísily se dohromady a slévaly se s bílým horkým světem, který tancoval před jeho napolo zavřenýma očima, ale pořád byly ještě hořké a pořád vyvolávaly ostrou bolest a nenávist. Snažil se zasáhnout do tohoto chaosu, vyvolat z minulosti nějaký jasný obraz, něco něžného nebo veselého, snažil se vybavit si usmívající se Gutu, takovou, jaká byla, než si ji vzal, vytouženou a nedotknutelnou, a ona se opravdu objevila, ale hned ji zase odplavila rez a Gutina tvář už byla znetvořená, vypadala teď jako Agnes, její obličej byl zasmušilý a porostlý dlouhou hrubou srstí; snažil se vyvolat podobu Kirilla, toho svatého mezi lidmi, jeho rychlé, rozhodné pohyby, jeho smích, jeho hlas, který sliboval nevídané a nádherné země a časy, a uviděl i Kirilla, ale potom pokryla slunce stříbrná pavučina a Kirill zmizel a jeho místo zaujímá teď Chrapoun Hugh se svýma andělskýma očima, které vůbec nemrkají, a velká bílá ruka potěžkává porcelánovou schránku... Musely tu být nějaké temné síly, které rejdily jeho vědomím, bleskově útočily na jeho vůli a vytlačovaly všechno krásné, co si uchovala jeho paměť, až se nakonec zdálo, že hezkého nebylo vlastně vůbec nic, že byly jenom samé prasečí rypáky, nic než prasečí rypáky...

Ale pořád byl ještě stalkerem. Bez přemýšlení, aniž si to vůbec uvědomoval, zjišťoval snad míchou, jakoby bez účasti mozku, že na levé straně si nad haldou starých prken hoví v bezpečné vzdálenosti veselé strašidlo: je v klidu, zřejmě už dořádilo, na to se může vykašlat. Z pravé strany zafoukal mírný větřík a o pár kroků dál objevil Roderick zrcadlově hladkou komáří mýtinu s mnoha cípy, že připomínala mořskou hvězdici. Ne, té se taky bát nemusí, je to dost daleko, a podívejme se, to se stane málokdy, uprostřed mýtiny se rozpleskl nějaký pták, takže z něho zbyl jenom stín, je to divné, protože ptáci nad Pásmem nelétají; a tady leží vedle cesty dvě odhozené skořepiny, to musel udělat Mrchožrout, když se tenkrát dávno vracel z lomu, i u něho byl strach silnější než chamtivost... Všechno viděl a se vším počítal, a stačilo, aby se Artur, celý zkroucený, odchýlil na jediný krok od určeného směru, a Roderickova ústa se jakoby sama od sebe otevírala a vystřelovala chraptivá varování. Jsem stroj, říkal si. Udělali ze mne stroj... A kusy kamene na kraji lomu byly stále blíž a teď už mohl dokonce rozeznat i podivné ornamenty, nakreslené rzí na červené střeše kabiny bagru.

Jsi blbec, Barbridgi, říkal si Roderick. Všemi mastmi mazaný, a přitom blbec. Jaks mně mohl uvěřit? Znáš mě přece hodně dlouho, tak dlouho, že bys mě měl znát líp než sama sebe. Zestárls, kamaráde. A zhloupl. A není divu, protože celý život jsi měl kolem sebe samé blbce... A představil si, jak se asi zatvářil Mrchožrout, když zjistil, že se do Pásma se Zrzkem vydal ne nějaký usmrkanec, na kterém mu vůbec nezáleželo, ale jeho Artur, Arturek, malovaný chlapec, synáček, smysl života, jeho pýcha. A tu se rozchechtal, až se Artur polekaně ohlédl, ale on mu ukázal rukou, aby šel dál, a chechtal se pořád.

A zase viděl prasečí rypáky, defilovaly jeden za druhým, jako na obrazovce... Všechno je špatné a všechno se musí změnit. Ne jeden život, ne dva životy, každý šroubek toho hnusného smradlavého světa je potřeba změnit.

Artur se nehybně zastavil před strmým vjezdem do lomu a díval se dolů a do dálky a natahoval svůj beztak dlouhý krk. Roderick si stoupl vedle něho. Ale díval se jinam než Artur. Na cestě byly pořád ještě stopy pásů a kol těžkých aut. Napravo od cesty se zvedal bílý svah, rozeklaný horkem. Jeho levá část byla do půlky vybrána, mezi kamením a hromadami štěrku tam stál nakloněný bagr, jeho rypadlo bylo spuštěno a bezmocně se opřelo o okraj cesty. Jinak nebylo u cesty nic, tak to taky předpokládal, jenom poblíž rypadla visely z kamenných výstupků jakési černé zkroucené rampouchy a pod nimi viděl Roderick plno černých kaněk, jako kdyby tam někdo rozlil horký asfalt. A to bylo všechno, co zůstalo z některých rampouchů.

Těch kaněk bylo nějak moc. Kdoví, třeba znamená každá kaňka jednoho člověka, jedno Mrchožroutovo přání. Tamhleta - to se Mrchožrout vrátil živý a bez pohromy z vazby. Ta větší - to propašoval Mrchožrout z Pásma úplně klidně pohyblivý magnet. A tamhleten rampouch, to bude asi Dina Barbridgeová, krasavice, která se nepodobá ani otci, ani matce. A tahle kaňka, to bude Artur Barbridge, Arturek, pýcha rodu, malovaný chlapec, tak nepodobný ani otci, ani matce.

„Tak přece jsme to zvládli,“ zachroptěl Artur. „Pane Shoehardte, jsme na místě, že?“

Zasmál se šťastně, dřepl si a začal tlouci pěstmi do země. Spečené vlasy se mu třásly na všechny strany. A teď teprve zvedl Roderick oči a podíval se na zlatou kouli. Opatrně. S obavou. S toužebným přáním, aby byla opravdu taková, jaká být měla, aby teď v poslední chvíli nesletěl zase zpátky do špíny z nebe, na které se s takovou námahou vyškrábal.

Nebyla zlatá, byla spíše měděná, načervenalá a naprosto hladká.

Matně se leskla ve slunečních paprscích. Ležela u vzdálenější stěny dolu, našla si útulek mezi hromadami slehlé horniny. I odtud bylo vidět, jak je masivní a jakou tíhou spočívá na svém loži.

Nebylo na ní nic, co by vyvolávalo pochyby a zklamání, ale ani nic, co by poskytovalo naději. Z jakéhosi důvodu Rodericka hned napadlo, že koule je zřejmě dutá a že musí být strašně rozpálená sluncem. Zjevně nesvítila vlastním světlem a nemohla vzlétnout sama do vzduchu, jak to tvrdily legendy. Ležela tam, kam kdysi spadla.

Možná že ji vytrousil nějaký gigant z ohromné kapsy, nebo se do toho koutku zakutálela při hře nějakých obrů: nebyla sem zasazena, válela se tady stejně jako všechny ty skořepiny, náramky, baterky a ostatní krámy, které tu zbyly po Návštěvě.

Ale přece jen to bylo něco jiného než ostatní věci, a čím déle se na to Roderick díval, tím zřetelněji si uvědomoval, že je to příjemné a že ho to láká, aby se toho dotkl, aby to pohladil, a kde se vzal tu se vzal, byl tu najednou nápad, že by to bylo pěkné posadit se vedle toho, opřít se o to zády, zaklonit hlavu a přemýšlet, vzpomínat, nebo si jen tak zdřímnout a odpočinout.

Artur vyskočil, rozepjal si bundu, strhl ji se sebe a hodil ji na zem, až se zvedl obláček bílého prachu. Křičel něco a gestikuloval při tom rukama, a pak si dal ruce za záda a tanečními kroky scházel dolů.

Nedíval se na Rodericka, zapomněl na něho, zapomněl na všechno - běžel teď splnit svá přání, svá maličká přání studentíka, který se pořád ještě červená, kluka, který nemá nikdy větší peníze než kapesné, dítěte, které dostává výprask, když je z něj po návratu z vycházky cítit alkohol, mladíčka, který se měl stát advokátem a pak ministrem spravedlnosti a nakonec, chápete sami, že to nebude hned, ale jednou by to být mělo, dokonce prezidentem... Roderick přimhouřil oči, které ho pálily, a mlčky se za ním díval. Pozoroval ho s ledovým klidem, i když věděl, co se stane. Byl pevně rozhodnut nedívat se na to, ale teď se ještě dívat mohl, a on se díval a nic zvláštního nepociťoval, jenom někde hluboko uvnitř jeho bytosti se pohnul jistý červík a začal kroutit svou pichlavou hlavičkou.

A ten kluk tančil a tančil dolů po příkrém svahu a bílý prach se zvedal pod jeho podpatky a on křičel něco zvonivě a vesele a slavnostně jako píseň nebo jako přísahu, a Roderick si říkal, že to je poprvé za celou dobu, co ten lom vůbec stojí, aby do něho někdo přicházel jako na slavnost. Napřed neposlouchal, co to tam vykřikuje ten mluvící šperhák, ale potom jako kdyby v něm něco zmáčklo příslušný knoflík a on uslyšel:

„Štěstí pro všechny! A zadarmo! Kolik kdo chce! Všichni sem! Na všechny se dostane! Nikdo neodejde s prázdnou! Štěstí! Zdarma!“

A pak to najednou umlklo, jako kdyby se rozmáchla obrovská ruka a vrazila Arturovi do úst roubík. A Roderick uviděl, jak Artura popadlo to průzračné prázdno, které číhalo ve stínu rypadla, vyhodilo ho do vzduchu a pomalu, řádně ho zkroutilo - asi tak, jako se dřív ždímalo prádlo. Roderick si ještě stačil všimnout, jak z nohy, která sebou trhla, odletěl zaprášený střevíc a vylétl vysoko nad lom. V tom okamžiku se odvrátil a sedl si. Nemyslel absolutně na nic, ani sám sebe si neuvědomoval. Všude bylo ticho, zvlášť tam za jeho zády, na cestě. A tu si vzpomněl na láhev, ale bez obvyklé radosti, přišla prostě chvíle, kdy musí vzít lék, to bylo všechno. Odšrouboval závěr a začal pít malými doušky a poprvé v životě si přál, aby v té flašce nebyl alkohol, nýbrž čistá studená voda.

Za chvíli byl zase schopen více méně souvislých myšlenek. A je to, říkal si s nechutí. Cesta je otevřena. Mohl by jít hned za ním, ale bude lepší pár minut ještě počkat. Mlýnky na maso bývají všelijaké.

Stejně si to musí rozmyslet. Ale jinak, než byl zvyklý. Vždyť co to pro něho obyčejně znamenalo, rozmyslet? Vykroutit se, oklamat někoho, zastrašit někoho, omotat si ho kolem prstu, ale to teď nemá cenu...

Něco je jasné: Agnes, táta... Za to se musí pomstít, ať se lumpi nažerou svinstva, jako jsem je žral já. Ale to nestačí, Zrzku. Co vlastně chci? Vždyť já pořád jenom nadávám, copak to je nějaké přemýšlení? Mráz mu přeběhl po zádech strašnou představou, že to nezvládne, přeskočil všechny články úvah, které bude muset ještě absolvovat, než bude hotov, a vztekle si poručil: jedno ti musí být jasné, Zrzku, nehneš se odtud, dokud si všechno nepromýšlíš, raději zdechneš kousek od té kuličky, upečeš se nebo shniješ, ale nehneš se dřív, dokud nebudeš se vším hotov.

Ale kde mám slova, kde mám myšlenky? Praštil se vší silou do obličeje. Copak jsem za celý život nikdy nepřemýšlel? Počkat, s Kirillem... Z toho musím vyjít. Horečně se hrabal ve své paměti, objevovala se jakási slova, známá a napolo známá, ale nebylo to ono, protože to, co mu zůstalo z Kirilla, nebyla slova, nýbrž obrazy, nejasné, krásné, ale naprosto fantastické...

Všude je lumpárna... I teď mě nachytali, jsem němý, neumím mluvit! Celý život jsem patřil k sebrance, a teď se to projevilo. Ale právě to se musí změnit! To musí být zakázáno jednou provždy!

Člověk se rodí, aby myslel (konečně, toto je Kirill). Jenomže - vždyť já tomu nevěřím. Nikdy jsem tomu nevěřil a ani teď tomu nevěřím. Proč se člověk rodí, to nevím. Rodí se a je tady, to je všechno.

A potom dělá, co umí. Anebo... my ať jsme všichni zdrávi a oni ať pochcípají jako mouchy! Ale kdo to má být, my? A kdo jsou to oni?

To je to, co nevím přesně. Mně je dobře, Barbridgeovi zle, Barbridgeovi dobře, Brejlatci zle, Chrapounovi dobře, všem ostatním zle, a Chrapounovi nakonec taky zle, jenomže si toho není vědom, on si, pitomec, myslí, že se z toho včas vykroutí... Pěkná kaše! Já válčím celý život s kapitánem Quaterbladem, on bojoval celý svůj život s Chrapounem a ode mě, blbce, chtěl jedno jediné: abych nechal stalkeření... Ale jak jsem já mohl nechat stalkeření, když jsem musel živit rodinu? Měl jsem jít pracovat? Na takovou práci, jakou jste mi dávali, na takovou jsem kašlal a kašlu, chápete to? Když člověk pracuje mezi vámi, pracuje vždycky na někoho z vás, je něčí otrok, to je můj názor, a já nechtěl otročit, chtěl jsem být nezávislý, moci se na vás vykašlat, na celý ten váš ubohý a nudný život.

Dopil zbytky koňaku a ze všech sil třískl lahví o zem. Láhev nadskočila, zablýskla se na slunci a odkutálela se pryč: okamžitě na ni zapomněl. Teď seděl, zakrýval si oči rukama a snažil se ne už pochopit, ne už vyjádřit, nýbrž aspoň uvidět, jaké má všechno správně být. Ale viděl zase jenom tupé rypáky, prachy, láhve, hromady hader, které byly kdysi lidmi, sloupce čísel... Byl přesvědčen, že toto všechno musí být zničeno, ale domýšlel se, že bude-li to opravdu zničeno, nezůstane vůbec nic - jen holá země.

Vlastní bezmoc a zoufalství v něm vyvolaly znovu touhu, aby se mohl opřít zády o zlatou kouli, opřít a zaklonit hlavu. Vstal, mechanicky si oprášil kalhoty a začal sestupovat do lomu.

Slunce pražilo, před očima se mu míhaly rudé skvrny, vzduch na dně lomu se chvěl a to vyvolávalo dojem, že koule se zvedá a zase klesá jako bóje na vlnách. Když míjel rypadlo, pověrčivě zvedal nohy co nejvýš a dával pozor, aby nešlápl na černé kaňky, a začal se vléct napříč lomem k tancující a mrkající kouli a zapadal do měkké půdy. Potil se a dusil horkem a současně ho mrazilo a třásl se jako po. opici a v zubech mu skřípal křídový prach. Už se nesnažil přemýšlet. V zoufalství opakoval stále dokola jedno a totéž jako nějakou modlitbu: „Já jsem zvíře, však to sama vidíš, že nejsem nic než zvíře.

Neumím mluvit, nenaučil jsem se mluvit, neumím přemýšlet, ti lumpi mi zabránili, abych se to naučil. Ale jestli je to opravdu tak... jestli jsi vševědoucí a všemohoucí... poradíš si s tím sama. Podívej se do mé duše, tam najdeš všechno, určitě! Já mám duši, lidskou duši, a nikdy jsem ji neprodal! Vytáhni si odtud sama, co vlastně chci! Nechci přece nic zlého.

Proboha, proč si nemůžu nic vymyslet, proč mě napadá právě tohle?

ŠTĚSTÍ PRO VŠECHNY, ZADARMO, A NIKDO AŤ NEODEJDE S PRÁZDNOU.

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 20:33