Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Valles Marineris

Lucie

Kluci přišli přesně. Oddechla jsem si, když jsem viděla, že skrývají nervozitu. Jsme na tom stejně, to znamená... No prostě se bojíme, jestli bude dnešek pokračovat tak pěkně, jako když jsme se včera potkali na výstavě.

Ještě teď mi dělá dobře vzpomínka na tu situaci. Rozchechtala jsem se, když ten rošťák dělal u reflektoru stínovýho zajíčka. To ho asi povzbudilo a přivlnil se ke mně. „Mladá dáma by ráda zajíčka?“ Poplašil mne, vypadal jak slizák. No a v tom se tam objevil Elias v patách s Alanem. „Krempner, vyhuč!“ řekl nesmlouvavě. Jen tohle, nic víc. Krempner něco brblal, ale vyhučel.

Pak už jsme se dali do řeči úplně přirozeně. Přiletěli ze Země na studijní pobyt. Tak se to oficiálně jmenuje. Ve skutečnosti jim nějaká unie zaplatí za dobré vysvědčení jeden měsíc na Marsu, kde si mají vyzkoušet praktiky terraformace. Rostlinky, které se pokoušíme zdomácnit na Marsu, jsou sice všelijak geneticky upravované, ale co si budeme povídat. V praxi to chce každou rostlinku nějak opečovávat, aby se uchytila. A to je máme na dnech údolí v loužích řídkého vzduchu, přisvětlované zrcadly na stěnách příkopů. Ale jednoho dne tu bude dost vody a z hornin uvolníme tolik plynů, že začnou samy expandovat i do vyšších poloh.

Věděla jsem, že schválně zlehčují, proč je vybrali. Dobré vysvědčení má leckdo, jen podle klasifikačního průměru třídu jistě nevybrali. Do posledního kola soutěže mohli postoupit jen ti nejlepší. Však jsem viděla i na Maxovi, že je bere. Zkraje jsem nevěřila, že Alana s Eliasem na tu dnešní výpravu vezme. Vím, jak mu nahoře říkají. Starej jezevec. A ne bezdůvodně. Kluci na něj museli zapůsobit, když se nechal tak rychle ukecat.

„Jste tu přesně.“

„Ahoj, těšili jsme se. Profesorka nic nenamítala. Dnes je seminář na téma Mars a surrealismus. Pustila nás bez námitek, myslím, že sama zalomí už v první čtvrthodině.“

„Už jste se zabydleli?“

„No jo, máme společný pokoj ještě s Rafaelovičem.“

„Toho asi ještě neznám.“

„Až ho uvidíš, tak ho poznáš. Třídní génius, vyjadřuje se zásadně v maticích.“

„Cože?“

„Elias přehání, mluví normálně, ale občas nepochopíš, co říká. A na oplátku on nepochopí tebe, když řekneš něco nejednoznačně.“

Na chvíli došla řeč. Honem, řekni něco! Jaké měli vysvědčení, blbost...

„Je to tu celé takové dobrodružné,“ vytrhl mi trn z paty Alan.

Rozhlédla jsem se nechápavě, kde vidí to dobrodružství.

„Myslím ty skály tady všude kolem.“

„Aha, to jen tady v Noctis Labyrinthus. To Max tohle místo navrhl pro základnu. Síť úzkých prasklin mu připadala jako přírodní pevnost. Ty nejužší, jako třeba tahle, se daly snadno zastřešit a napustit dýchatelnou atmosférou. Počkejte, až budem v Maríně, tam to bude vypadat úplně jinak.“

„V Maríně?“

„Tak tady říkáme trhlině Valles Marineris. Je to zatím jediné místo na Marsu s jakž takž dostatečným tlakem.“

„A kdy už půjdem?“

„Nepůjdem, to by byla dlouhá cesta. Pojedem, Max šel pro rover, každou chvíli tu musí být.“


Alan

Když jsme vyjeli přepouštěcí komorou z Noctis Labyrinthus, bodlo mne světlo do očí. Transparentní střechy nad Labyrinthem sice propouštěly světlo dovnitř, ale stěny kaňonů bránily přímým paprskům.

„Moc světla, co?“ usmívá se doktor Ljapunov, když ve zpětném zrcátku pozoruje naše mhouření. „To dělají ta zrcadla na oběžné dráze. Máme tam stovky kilometrů čtverečních reflexní plachty, abychom planetu trochu rozehřáli, než se nastartuje skleníkový efekt. Časem bude sběrná plocha řádově vyšší.“

Chvíli o tom přemýšlím. „Tak to pak budete venku chodit ve svářečských brýlích.“

„Neboj, nesvítíme pořád na stejné místo. Nejvíc to praží po ránu a navečer, a to je zase Slunce ještě slabé.“

„To znamená, že jsou ta zrcadla na polárních drahách?“ vyptává se Elias a já vypínám. Astronomie je Eliasův koníček, můj taky, ale o nezvyklých aspektech spojených s oběhem po polární dráze si můžeme vyprávět i jindy. Teď mne fascinuje krajina. Ostatně téma jim dlouho nevydrželo a na chvíli se udělalo ticho. Doktor i Lucie chápali, oč jde, a nechali nás v klidu nasávat krajinu.

Nahrubo proražená cesta byla stále horší. Adaptivní podvozek roveru se činil, největší nerovnosti však eliminovat nedokázal. Ze všech sil jsme se drželi madel, ale dobrá nálada nás neopouštěla.

„Vidíte támhletu halu napůl zapuštěnou do skály? To je skladiště iontových motorů, co montujeme na komety, aby se s nimi dalo manipulovat. Tak hned za ním je vjezd do kaňonu.“

„Už tady? Já myslel, že pojedeme kolem lomikamenů.“

„Však ano, ale nebudem to objíždět po cestě pro těžkou techniku. Nejsme přece školní výprava. Nebo snad ano?“ Ljapunovovou tváří prolétl výraz, který nejspíš považoval za ďábelský. „Znám zkratku. Držte si klobouky, je to pořádný sešup.“

Viděl jsem, že Eliasovi zatrnulo. Jestli mu sešup z Labyrinthu nepřipadal jako sešup, co nás čeká teď! Ne, fotografie nemáme. Už na Zemi jsme si s Eliasem říkali, že si to chceme užít a ne promarnit půl času focením něčeho, co si můžeme stáhnout v mnohem lepší kvalitě z kdejakého serveru. Ostatně, žádná fotografie vám neukáže to, co se před námi otevřelo.

Vyfotit okraj propasti není oříšek. Ale pocit, kdy se k oné propasti řítíte a každá buňka v těle řve „né“, ten chce zažít.

„Cha chá, přímo proti gradientu!“

Vůbec se mi nechtělo dělat „cha chá“, byla ve mně malá dušička. I Lucie, která tudy jistě nejela poprvé, přizpůsobila tvář barvě lékárničky.

„Nebojte, kluci, Max má auto pod kontrolou.“

„Já se nebojím,“ dělal ramena Elias. „Jen si dělám starosti, jak se vydrápeme zpět.“

„Zpátky to vezmem po serpentinách.“

„Vtip je v tom, že nesmíte moc brzdit,“ vysvětluje Ljapunov. „Jak dupnete na brzdu, štěrk se utrhne pod koly a už sáňkujete. Za chvíli jsme dole.“

Opravdu, nakonec ta hrůza netrvala moc dlouho a za chvíli jsme projížděli mezi zavlažovanými poli.

„Elysejská pole,“ ukazovala Lucka kolem sebe. „Tady se pokoušíme přizpůsobit rostliny Marsu. ... A ony zase Mars sobě.“

„My víme, byli jsme tu na exkurzi se třídou. Proč se jim říká Elysejská? Elysejská planina je přece daleko.“

„Ten název jsem navrhl já, když jsme tu se švagrem dělali první průzkum,“ vložil se do hovoru Ljapunov. „Proti ostatní krajině nám to tu připadalo jako ráj. Nakonec to snad i bude místo, odkud vzejde marťanský život.“

„Jak jsou dlouhá ta pole?“

„Neboj, za chvilku je necháme za sebou, chvíli budeme ještě klesat... Ale jenom pomalu,“ mírnil dopad neuvážených slov, když v zrcátku zahlédl naše obličeje, „a už tam budem.“

Cesta zmizela, jediné vodítko bylo potrubí vedoucí vodu pro závlahový systém z níže položených, již zaplavených částí kaňonu. Nakonec se zastavilo i klesání. Rovina, která se před námi otevřela, nevypadala jako nic, co jsme zatím na planetě viděli. Žádné rozházené balvany, vystupující skály, žádný nepřehledný terén. Hladká rovina, nejvíce snad připomínající solné jezero. Dojeli jsme k jejímu okraji, kde se začínaly zvedat stěny údolí.

„Tak jsme tady. Nasaďte si masky, vystupujem.“


Lucie

Max je prostě jednička. Od rána ani trochu nevypadá jako starej jezevec, je plný elánu, vtipkuje. Dělá mu dobře, jak k němu kluci vzhlížejí. Jak začne vyprávět o utváření Marsu, ani nedutají. Zvlášť Eliase to bere. Prý je to jiné, než geologie ve škole. Tohle není jen bezduché memorování vzorců minerálů, tady přímo vidí, jak se všechny ty kameny vrstvily a kdo ví, co ještě vyváděly.

Třeba teď Max ukazuje rukama na to všechno kolem sebe. Hlasová membrána v dýchací masce trochu zkresluje jeho hlas, nízký atmosférický tlak také srozumitelnosti nepřidá, přesto je mu jasně rozumět. „Vidíte, tak tohle jsou typické naplaveniny. Proto ta hladká struktura. Je to trochu záhada. Podle stupně eroze odhaduji její stáří na mladší Amazonian...“

„Kdy už ale na Marsu voda nebyla,“ vpadl mu do řeči Elias.

Max se pousmál. „No právě. Buď jak buď, pro mne je to pokladnice. To, po čem chodíme, je vlastně rozpraskané ztvrdlé bláto. Víte, kluci,“ zasnil se, „na geologii mě vždycky braly hlavně chcípliny. Ani tady na Marsu jsem se nevzdal naděje, že objevím nějakého trilobita, že dokážu, že tu opravdu kdysi byl život.“

Vida, tak s tímhle se mi strejček nikdy nesvěřil.

„To bych chtěl moc, ale zkamenělé stopy po činnosti bakterií by mi stačily.“

Došli jsme k jedné prasklině. Byla zanesená pískem, ale i tak bylo zřejmé, kde materiál nepřemohl síly vzniklé odpařením vody.

„A proto s sebou všude nosím tuhle tyč.“ S těmi slovy Max zapíchl bodcem zakončenou hůl do vybrané škvíry. „Pojďte mi pomoct,“ houkl na nás, kluci hned přiskočili a společně začali lomcovat holí.

Uvolňovaná hrouda se již kinklala, ale stále pevně vězela v zemi přidržována sevřením okolní horniny. Chvíli se lopotíme.

„Přestávka, odpočinem si.“

„Ale že se oteplilo, co?“

„To jo,“ souhlasí Alan. „ale po pravdě mě to překvapilo, už když jsme vystoupili z vozu. Je tu tepleji.“

„To je mikroklima,“ vysvětluje Max. „Dole v údolí máme atomovou elektrárnu. A víte, jak to chodí s tepelnými stroji. Třetina energie jde do drátů, dvě třetiny jsou odpadní teplo. V tomto případě je to žádoucí efekt.“

„Takže to způsobuje elektrárna?“

„Dokonce dvě, potřebujeme spoustu energie. Nejen pro kolonii v Labyrinthu, ta nespotřebuje ani desetinu. Uvolňování plynů z hornin něco stojí.“

„A není to nebezpečné, stavět elektrárny v údolí, které je určené k zatopení?“

„Ne, pokud jsou elektrárny plovoucí,“ zubí se Max. „Starý nápad již z počátku jednadvacátého století. Atomovou elektrárnu plovoucí na oceánu mohli kdykoli přirazit k břehu. Třeba u Sibiře nebo kdekoli, kde hrozila humanitární krize.“

„Maxi,“ vpadla jsem mu do řeči dřív, než se rozpovídá. „Nemám skočit do roveru ještě pro jeden pajcr? Byla bych zpátky za pět minut.“

„Že by se ti chtělo! Vždyť už je skoro venku. Pojďte, jdem na to.“

A zase všichni u pajcru. Ták, ještě kousek, všichni zabíráme za hůl. Kápli jsme asi na nějaký pevnější kousek, než... V tu chvíli balvan nevydržel pnutí a stalo se několik věcí najednou. Zatímco spodní část uvolněné tyče mě bolestivě uhodila do holeně a kotníku, horní si to zamířila přesně do Alanova obličeje a strhla mu dýchací masku.

Stát se to mně, Maxovi nebo komukoli z Marsu, prostě by si masku znovu nasadil. Jenomže Alan není odtud, nemá zažité správné reflexy. Prostě zpanikařil a začal nadechovat řídkou atmosféru, ve které je více oxidu uhličitého, než čehokoli jiného. To paniku jen prohlubovalo, začal lapat ještě víc.

Udělala bych totéž co Max, ale válím se v bolesti po zemi a on stojí blíž. Nezdržuje se chytáním Alanovy masky, poskakující na pružné hadici od kyslíkové láhve, nadechne se, strhává svou masku a přitiskne ji Alanovi na obličej. Děs v jeho očích pomalu ustupuje.

Maxovi dochází dech, ale neodvažuje se masku Alanovi sebrat. Musím se do toho vložit.

„Alane, jsi v pořádku? Vnímáš mně?“

Alan jen kývl.

„Max ti teď zase masku sundá a nasadí ti tvou. Ano? Tak se nadechni...“

Přehození masky trvalo snad vteřinu dvě. Přesto nám Alan na chvíli ukázal nechráněný obličej. Z nosu tekla krev, škrábanec pod okem.

„Ošetříme to. Vy tady počkejte,“ obrátil se Max na mne a Eliase.

„A ty pojď se mnou do vozu. Sundáme masky a podíváme se, co máš s tím ciferníkem.“

Osaměli jsme s Eliasem. Ještě pořád sedím na zemi, Elias si sedá naproti na vyrýpnutý kus ztvrdlého bláta.

„Myslíš, že jsme něco objevili?“

„Těžko, takovýchhle balvanů jsme se už natahali a nic.“

„Tak mu ho aspoň donesem, ne? Ať se nemusí vracet.“

„Víš, co je to za tíhu?“

Elias šutr sice s námahou, ale bez větších problémů zvedne. Přece jen vyrůstal v prostředí s vyšším tíhovým zrychlením, svaly má pevnější, než místní kluci.

Co se dá dělat, myslela jsem, že si trochu popovídáme o samotě, ale asi se budu muset zvednout a jít.

„No jo, tak jdem,“ vyskočím a se zaúpěním zase klesám.

„Co je?“ Elias odhazuje kámen a starostlivě přiskakuje.

„Noha, ta hůl mi dala co proto.“

Elias opatrně vyhrnuje natrženou nohavici. Bodec roztrhl látku, ale kůži jen poškrábal. Zdroj bolesti je níž, kotník otéká. Co nedokázala vymrštěná tyč, to jsem dorazila já, když jsem uskočila a na nohu špatně došlápla.

„To bude OK,“ chlácholí mne Elias. „Teď dojdem do vozu a raději pojedem domů na ošetřovnu. Víš, čemu se říká transport pomocí živé berle?“ Zamyslel se. „Vstaneš sama?“

Ani nečekal, až to zkusím, a přiklekl ke mně. Objala jsem ho kolem krku a společnými silami jsme se narovnali. A pak už klopýtáme k roveru. Pravou rukou se opírám o pajcr jako o hůl, levou mám ovinutou kolem Eliasova ramene a on mne pravačkou přidržuje kolem pasu.

Cestou zpět většinou mlčíme. Teprve drncání po cestě u Elysejských polí nás probere.

„Fakt je mi to líto, kluci,“ začíná Max.

„Ježiš, co?“ huhňá Alan s nosem jak bambule. „Vždyť to bylo dobrodružství. Já myslel, že vy se zlobíte na mne!“

Max se ulehčeně zasměje. „A co ty? Co, Lucko, o čem přemýšlíš?“

„O Eli...“ auto drnclo na výmolu. „O Elysejských polích.“

 


Zpět Obsah Dále

29.05.2017 00:18