Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Astro-Aqua

Elias

Vyhledal jsem si Lucku na místní síti, už když jsme se vrátili z přednášky. Má stránky s marsovskými květinami a s fotografiemi komet. Objevil jsem tam i deníček a nemohl jsem se udržet, abych si ho nepřečetl. Samé každodenní drobnosti. Byla by ode mě bláhovost čekat, že tam bude psát o mně.

Po geologické výpravě jsem se podíval znovu. Je rozumné předpokládat, říkal jsem si, že by po výpravě mohla něco napsat.

Našel jsem jen krátkou poznámku: „Jsem zamilovaná, pst!“

Přemítal jsem celý den při práci na záhonech, jestli je to pro mě dobrá, nebo špatná zpráva. Kdo je asi ten šťastný vyvolený? Mohl by to být teoreticky taky Alan. Nebo někdo úplně jiný. Co já vím, kdo tady na Marsu bydlí.

Ale že zrovna po výpravě... Nerad bych se znepřátelil s Alanem. Třeba se mu Lucinka líbí, nedivil bych se. Ona by měla jasně říct, kdo... nesmysl, co? Přece nenapíše na internet „miluju Eliase Wirtha, bydliště tam a tam“.

Pak už mi bylo jedno, jestli mě má ráda nebo ne, hlavně jsem ji chtěl vidět. Naštěstí se zrovna hodilo, abychom s Alanem zašli k doktoru Ljapunovovi na návštěvu, poděkovali za výpravu a projevili svůj zájem o další. Nenecháme se přece odradit počátečními neúspěchy.

Přede dveřmi bytu Ljapunovových jsem se přece jen trochu bál, jestli nebudeme otravovat, ale přijali nás jako staré známé. Lucinka kulhala a při chůzi se chytala za nábytek. Kdyby tak chtěla zase živou berli! Třeba bych ji i vzal do náruče. Jenže ona asi nepatří k holkám, které by fňukaly a čekaly pomoc.

Její rodiče létají raketoplánem, představte si, takové dobrodružné zaměstnání, a zrovna se mají vrátit od ledové komety Aqua 9, na kterou nainstalovali motory, aby doletěla na Mars. To je ten projekt zavlažování Marsu, o kterém nám Lucka vyprávěla, když jsme ji poprvé viděli. Kometa přiletí k Jupiteru a tam se gravitačním polem nasměruje sem.

Ljapunov nám ukazoval obrázek komety vyrytý do skla, který má jako těžítko na stole, a pak se omluvil, že musí odejít. Zní to divně, ale tady na Marsu prý mívají pravidelné revize hermetičnosti bytů, což znamená, že se byt nafoukne na mírný přetlak a úřední osoba měří, jestli neuniká vzduch ven.

Je to sice v zájmu bezpečnosti, nicméně doktor Ljapunov při těchhle akcích už nesnese nepříjemný pocit v uších, a proto radši mizí z bytu pryč. Stačí, když bude doma Lucinka, a my ovšem jako návštěva můžeme ještě zůstat. Nic jsme nenamítali a slibovali jsme, že se při revizi budeme chovat podle všech úředních předpisů.

Sotva Ljapunov odešel, ozval se zvonek. Za dveřmi stál kluk starý asi jako já a tvrdil, že jde na revizi hermetičnosti. Tomu jsem se poněkud podivil, ale abych řekl pravdu, nejvíc mi vadilo, že by tu takový kluk měl provádět s Lucinkou nějaké revize. Asi jsem se netvářil zrovna přátelsky.

Vyšlo najevo, že ten kluk se s Luckou dobře zná, jmenuje se Jyri Nevilainen a revize dělá jako brigádu ke studiu. Alan se zajímal o tlakovací zařízení zabudované v předsíni, které mělo v bytě vyrobit požadovaný přetlak, a já jsem přemýšlel, co bych řekl, aby to neznělo jako jedovatá poznámka.

Jyri vykládal, kolik pascalů musí byt udržet po jakou dobu, a mezitím si zapisoval údaje z tlakovacího zařízení do tabletu s logem Astro-Aqua.

„Co je to Astro-Aqua?“ zeptal jsem se, abych taky projevil zájem.

Shovívavě se na mě usmál a objasnil mi, že Astro-Aqua je právě ten projekt, který vybírá ledové komety pro Mars, vysílá k nim rakety a dopravuje je sem. Řídicí středisko projektu je kousek odtud a Jyri tam často chodí, nejen na revize, ale má tam hodně známých. To se ví, Jyri se vyzná. Kdyby řekl tím svým suverénním tónem, že tam pracuje, asi bych mu i věřil.

Když se vytvořil přetlak, bylo nutné nějakou dobu počkat. Jyri se usadil a zdvořile konverzoval. Alan s Luckou mu vyprávěli o naší geologické výpravě.

„To nic není,“ povídá ten borec. „My s bráchou taky chodíme mimo zónu, ale máme lepší zábavu.“ Rozhlédl se a spiklenecky ztišil hlas. „Pouštíme rakety. Nebo jen tak zapalujeme zbytky paliva. To jsou řachy.“

Lucka se zarazila. „Ale to musíte chodit daleko?“

„Co bysme chodili?“ mínil Jyri. „Brácha vezme rover a jedem. Musíme samozřejmě o něco dál, aby na nás někdo nepřišel. On by se někdo mohl trošku polekat.“

„Opravdu vypalujete rakety?“ divil se Alan. „Jak jsou asi velké?“

„Třeba metr.“ Jyri ukazoval jako rybář, když se chlubí úlovkem. „Vezmeš zápalnici, zastrčíš, zapálit se musí elektricky a ssst! Už letí.“

„Nekecej,“ povídám. „A kde ty rakety vezmete? Půjčíte si je na kosmodromu?“

Ušklíbl se. „Někdy najdeme i použitou nebo havarovanou. A nebo si je vyrábíme. Tady je materiálu. Lucka ví, ta už určitě byla na vrakovišti.“

Došlo mi, že za sto let terraformace tady musí být spousta kovového a plastového odpadu, o který se celkem nikdo nestará. A když kluci vědí, co hledat... Taky bych si chtěl někdy vyrobit raketu a odpálit ji.

„A motory kupujete?“ ptal se Alan. „Ty se prodávají. Aspoň teda na Zemi. Dají se objednat.“

„Na tuhý palivo nepotřebuješ žádný zvláštní motor,“ vysvětloval Jyri. „Brácha je technik, to byste koukali, co umí postavit. Jestli chcete... tak vás někdy vezmu s sebou. Odpálíme si raketku, jestli se nebojíte.“

Viděl jsem, že Alanovi svítí oči zvědavostí a sám už jsem si představoval, jak v pustině mezi skalami konáme pyrotechnické pokusy. Podíval jsem se na Lucinku, co tomu říká.

Byla smutná. Bojí se? Ne, v mžiku mi došlo, co si myslí, a řekl jsem: „Já bych chtěl radši na geologickou výpravu. Mě baví geologie a tyhle rakety ani tolik ne.“

Usmála se na mě, dívala se na mě a v tu chvíli jsem už věděl, koho myslela svou tajemnou poznámkou na internetu. Lucinko! „Geologie je opravdu věda,“ povídám víc k Lucince než k ostatním, „a mně se líbí.“

„No, když nechcete,“ krčil rameny Jyri.

Alan je vždycky na mojí straně a i tentokrát se rychle přizpůsobil. „Je to trochu moc nebezpečné,“ řekl. „Mohli bysme mít malér. Ale chtěl bych se podívat do toho řídicího střediska Astro-Aqua.“

„To není problém,“ zatvářil se Jyri opět suverénně. „Dejte mi kontakt, já vám to vyjednám. Řeknu Fredovi, ten vás tam provede.“

Pak šel kontrolovat manometr a důležitě si zapisoval údaje do tabletu.


Alan

Šli jsme ztemnělými ulicemi Labyrinthu, večer přecházel v noc.

„Stejně tomu nerozumím, proč se ta kometa rozpadne,“ zeptala se Lucka Eliase, přesně, jak jsme se domluvili. Tomu já říkám dvojitá nordická lest. Že se Elias zakoukal do Lucky, mi bylo jasné od chvíle, kdy o ní mluvil jako o Lucince. Abych ho potěšil, řekl jsem Lucce, aby se ho na něco zeptala. To prostě chlapa potěší, hučet do holky, která si o to řekla. No a protože by Lucka nic takového neudělala, požádal jsem ji, že já tomu prostě nerozumím a stydím se ho zeptat, jestli by to jako nevzala na sebe.

„Je to jednoduché,“ chytil se Elias na první zaseknutí.

Šli jsme zrovna na hvězdárnu, kde jsme měli rozpad komety pozorovat. Tematicky si vybrala správnou chvíli.

„Odkud tomu nerozumíš? Nejdřív dopraví servisní loď iontový motor na kometu. Tak daleko od Slunce ale ještě nebude mít ohon. Ten vzniká mnohem později, teprve když se začnou odpařovat první těkavé látky.“

„To znám, servisní loď obsluhují mí rodiče, o tom mi vyprávěli už mockrát. Jak je obtížné manipulovat s nákladem, i když v prostředí mikrogravitace skoro nic neváží. Jak zavrtávají do komety úchyty, zprovozňují studenofúzní generátor, který urychluje ionty tryskou ven...“

„No a protože táhne motor neustále, začne vychylovat kometu z dráhy. Kometa je sice strašně těžká a motory by s ní moc nenadělaly, ale když se to správně načasuje, strhne vychýlenou kometu nějaká obří planeta svou gravitací a předá jí trochu své hybnosti. Říká se tomu gravitační prak. Chce to velice precizní výpočty, stačí malá odchylka a Saturn pošle kometu úplně jinam.“

„Snad Jupiter, ne?“

„Ne, Jupiter bude až druhý gravitační prak. K němu kometu navedeme velice blízko, až k tak zvané Rocheově mezi. To je místo, kde se žádné těleso neudrží pohromadě a rozpadne se na kousky.“

„No a to je právě to, čemu nerozumím.“

„To je jednoduché. Gravitační pole se vzdáleností slábne. Takže na tu stranu komety, která je blíž k Jupiteru, působí větší síla než na odvrácenou. Když je rozdíl sil větší než gravitační síla, která drží kometu pohromadě, tak se prostě pohromadě neudrží.“

„A tak nám sem místo jednoho drtivého dopadu spadne tisíc neškodných ledovců,“ dokončila Lucka, kterou už ten dobrý skutek začínal nudit.

Já už také moc neposlouchal. Píchlo mne u srdce, na konci ulice se objevila Jessika s Jyrim. Ometá se kolem ní, od té doby, co jsme s ním byli na exkurzi v řídicím středisku Astro-Aqua.

„Co na něm vidí,“ zabručím.

„To dělá, jen aby naštvala Krempnera,“ vysvětluje Elias.

Zajímavé, hned vidím Jessiku v lepším světle. „Chytrá holka,“ stačím ještě odpovědět, než oba dorazí k nám.

„Á, naše nerozlučná trojka. Kluci, jestli jdete na kometu, tak jste to už prošvihli.“

„To sotva, máme ještě skoro půl hodiny.“

„To jsem si myslela taky, ale naštěstí Jyri tyhle prevíty ledový zná, že na ně není spolehnutí, a vytáhl mne tam dřív, tak jsem to viděla. Chcete...“

Nečekali jsme, co bude ještě povídat. Jako na povel jsme se rozeběhli k observatoři.


Elias

Když to vezmu kolem a kolem, pozorovat rozpad komety na hvězdárně je vlastně pitomost. Mnohem vyspělejší robotické teleskopy celou událost zachytí neporovnatelně lépe a mohu se jí kochat online doma v křesle třeba i zrychleně. Jenomže, koukat do okuláru po někom, kdo obraz totálně rozostřil, když se všude kolem tetelí vzduch, obraz stojí za kočku a zezadu se na vás tlačí horda dalších zvědavců, to je něco docela jiného. To máte, jako byste byli přímo u toho. A kromě toho jsem byl rád, že spolu večer někam jdeme, když se v ulicích Labyrinthu stmívá a profesorka povolila mimořádné volno.

Na nic z toho jsem samozřejmě nemyslel, když jsme konečně dorazili na hvězdárnu. V potemnělé kopuli to vřelo. Rafaeloviče jsem identifikoval okamžitě podle hlasu i podle způsobu rozčilování.

„To neni možný, to prostě neni možný. Nebeská mechanika je nadmíru...“

I v tom zmatku jsem hodnotil kopuli. Vrtalo mi hlavou už cestou sem, jak vlastně pozorují. Jak otevřou kopuli, když je tu tak řídká atmosféra? Kdyby štěrbinu zasklili, drasticky by se jim zhoršily pozorovací podmínky. Nu, nelámali si s tím hlavu. Prostě ji zasklili. Ostatně, již od prvních plánů se nepočítalo s hvězdárnou jako s vědeckým zařízením. Je to jen součást rekreačního zařízení, kterých tu fakt moc není.

„A kdy se vlastně ta kometa rozpadla,“ ptá se Alan.

„O pětadvacet minut před plánovanou dobou,“ žaluje Rafaelovič.

„To není zas tak moc, ne?“

„To je úplně mimo. Když chceš na stovky milionů kilometrů trefit takový smítko, jako je Mars, musíš nejen dobře mířit, ale hlavně zmačknout spoušť zatraceně přesnějc, než o půl hodiny dřív.“

„Jyri říkal, že se to u komet stává.“

„Tak to kecal. To by mu řekl už starej Newton,“ odsekl. „Izák Newton,“ upřesnil, aby nebylo pochyb, kterého Newtona myslí.

Podíval jsem se na Lucinku. Tvářila se zklamaně. „Tak si to prohlédnem na záznamu,“ utěšuju ji.

„Ty to nechápeš? Vždyť to znamená, že nás kometa a všechna ta voda mine.“

„Vždyť tu nějaká voda je, určitě to vydržíme, dokud zase nesestřelíte nějakou jinou kometu.“

„Vydržíme, ale celá terraformace se zase pozdrží. A kdo ví, jak to bude s penězi. Právě se začaly hrnout, každý takový neúspěch odradí akcionáře.“


Rafaelovič

Záznam z rozpadu komety jsem nemohl nejdříve odnikud stáhnout. Jednak jich bylo málo, protože robotické dalekohledy na oběžných drahách nemarnily svůj drahý čas a když se konečně nasměrovaly správným směrem, bylo už po všem. Záběry z pozemních dalekohledů chyběly úplně, protože Země je právě na opačné straně Slunce a Jupiter mají na denní obloze.

Takže nakonec jediné kloudné záběry jsou z Marsu a nějaký ducha lev na ně uvalil informační embargo, dokud se nevysvětlí, co se vlastně stalo. No a teď mám záznam hned ze dvou zdrojů. První je od Lucky, ta ho má od doktora Ljapunova. Druhý rozeslala po třídě Jessika, aby se pochlubila, co ten její nový objev dokáže sehnat. Nepochybuji o tom, zná se tu s každým. Zařídil nám i návštěvu koordinačního centra, odkud organizují vyhledávání vhodných kometárních kandidátů, kde propočítávají parametry jejich drah a plní řídicí jednotky iontových motorů informacemi kdy, kde a jakým způsobem měnit jejich tah.

„Půjdeme na večeři?“ houknul na mne Alan z chodby. „Už se to začíná houfovat.“

„Přijdu za váma, chci se podívat, jak se rozpadá kometa.“

„Jak chceš, ale místo ti držet nebudeme.“

„Tak si sednu jinam.“

„Máš recht, vedle Krempnera bude určitě volno.“

„Vlastně jsem si vzpomněl, že chci poděkovat Jessice za ten záznam.“

„Tak si pospěšte, za chvíli se to začne mačkat,“ povzbuzuje netrpělivě z chodby Elias. „Půlka třídy už tam je.“

Vypínám tablet a jdu s nimi. Za chvíli stojíme v jídelně a rozhlížíme se.

„Tak, kam si sednem?“

„Támhle je Jessika, chtěls jí přece poděkovat, ne?“

Dostal mne, syčák jeden. Ví, že děkování není můj styl a plané vybavování s holkama taky ne. Ale co můžu dělat, Alan i Elias už přisedají.

„Ahoj, Jessiko, dík za ten mail,“ odbývá za mne trapnou konverzaci Alan.

„Čau, vy se mnou taky mluvíte? Jo ahá, ona tu není Luca, tak vám to přišlo jako dobrej nápad. To jo.“

„Neblázni, vážně jsme rádi za ten film. Jak se ti ho vůbec povedlo získat?“

Jessika se zatvářila usmířeně.

„No, byla jsem se podívat za Jyrim a on ho zrovna chtěl poslat známým na Zemi. Prý tam po tom prahnou, vlastní snímky pořádně nemají.“

„Tak jsi mu řekla, aby tě přidal mezi adresáty.“

„No, nemysli si, že to bylo jen tak. Že prý nechce, aby na Zemi viděli, že to posílá i jiným. To jsem jako nepochopila. To se za mě jako stydí? Tak ať mě tedy dá do skrytých, to byl taky problém. Nakonec jsem ho nějak udrndala, ale moc se mu nechtělo.“

„Tak to máme štěstí, že tě máme.“

„Děsný štěstí.“

„Žactvo,“ rozlehl se po jídelně hlas paní profesorky. „Po večeři neodcházejte, bude mimořádná třídnická hodina.“

Fajn, budeme řešit plesnivou svačinu za větrací mřížkou a k těm fotkám se zase nedostanu.


Po deseti minutách, v jídelně ubytovny

Profesorka Cernanová se tvářila rozpačitě. „Sama nic nevím, obdržela jsem jen výzvu, abych zajistila sledování důležité relace. Prý jde jen o preventivní prohlášení, aby se zabránilo spekulacím ohledně změny dráhy komety a předešlo se případné panice.“

Na telestěně se střídaly titulky neříkající celkem nic jiného. Jen v rohu běželo odpočítávání do začátku zpravodajství. V jídelně bylo ticho, každý si přemýšlel o svém. I Krempner po pár neúspěšných vtípcích zmlknul.

Titulky vystřídal záběr kanceláře guvernéra Marsu. Když posluchače jak se patří našponoval uklidňováním, že o nic vážného nejde, a třikrát zopakoval, co předtím omílaly titulky, předal obraz do řídicího centra, kde čekal doktor Ljapunov. Dobrý tah, zatímco guvernéra znal každý třetí na Marsu a z nás pozemšťanů nikdo, Ljapunova znal každý. Co víc, těšil se důvěře.

„Děkuji za slovo. Za pár hodin to bude den, co se ukázalo, že dráha komety...“

Neškodí zopakovat pár informací, které všichni vědí. Dodává to důvěryhodnosti a hlavně se posluchači uklidní a až přijdou skutečné informace, budou na ně již soustředěni.

„...modrá tečkovaná dráha,“ pomáhal si při výkladu zrychlenou animací, „znázorňuje propočtenou dráhu komety, po které se měla původně pohybovat. Červená plná je skutečná. Vidíte, že jsou obě křivky téměř totožné, ale ne zcela.“

Červená čára se pomalu prodlužovala. Když byla výchylka dobře znatelná, ujal se Ljapunov opět slova.

„Vidíte, tady je rozdíl již patrný. Za chvíli kometa překročí Rocheovu mez a rozpadne se. O plných pětadvacet minut dříve. Někde nastala chyba, k největšímu urychlení polem planety došlo v úplně jiném místě a kometa nabrala špatný směr. Chyba, která nás bude stát ztrátu asi pěti set kilometrů krychlových vody. Není to katastrofa, jen ekonomická nepříjemnost. Věřím, že příští mise bude úspěšná a osobně se přičiním, aby byla maximálně urychlena.“

Ljapunov se odmlčel. Bylo na něm znát, že musí ještě něco říci a nebude to nic potěšujícího.

„V odpoledních hodinách jsme měli již dostatek údajů pro výpočet nové dráhy. Vidíte,“ červená čára se dala opět do pohybu, „kdyby střepy komety sledovaly tuto dráhu dostatečně dlouho, dovedla by je gravitační pole planet a vlastní setrvačnost do vzdálenosti asi sto tisíc kilometrů od Marsu a už bychom je nikdy neviděli. Jenomže...“

Ani nemusel popisovat zjevné. Čára pokračovala v jasném kolizním směru s měsícem Io.

„... ne, nenarazí do něj. Io zapůsobí jako gravitační prak, v pořadí již třetí.“ Jako na důkaz jeho slov křivka rychle opsala kolem měsíce elegantní koleno. „Jak vidno, nový směr nemá s tím původním již téměř nic společného.“

Doktor se nadechl jako před skokem do hluboké vody.

„V tuto chvíli je nová dráha s vysokou přesností propočítána a není nejmenších pochyb, že za necelé dva roky dojde ke srážce se Zemí. Zároveň vás ale mohu a musím ujistit, že škody by neměly být velké a v žádném případě fatální. Dva roky jsou dlouhá doba, živím v sobě naději, že do té doby se podaří nebezpečí odvrátit a k žádné srážce ani nedojde. Nepodléhejte panice, apeluji na vaši...“


Elias

Telestěna pohasla a malou chvilku ticha vystřídal šum, vrzání židlí a rychlé kroky. Později mi došlo, že všichni, včetně profesorky, uháněli do ubikací psát maily rodičům na Zemi. Já s Alanem a Rafaelovičem jsme měli hlavu plnou komety, tak jsme se pomalu loudali za nimi.

„Teda, to je pěkně blbá náhoda,“ nadhazuji, abych přerušil ticho.

„Náhoda,“ vybuchl Rafaelovič. „Když kopneš do míče, ten se třikrát odrazí, prolítne otevřenym oknem do kuchyně, spadne do mixéru a ten ho rozšlehá na tucet pimpongáčů, který se zakutálej pod stůl a tam vytvoří nemravnej obrázek, kvůli kterýmu si pak na tebe stěžujou, TO je blbá náhoda. To, co se stalo, prostě neni možný.“

„To jako nevěříš tomu, co ukazovali?“

„Ale věřím, to víš, že věřím. Ale nevěřím, že se to stalo náhodou, že nějakým omylem blbě urychlili kometu a ona ryc, rovnou do Země.“

„Brzdi, naznačuješ...“ podíval jsem se tázavě na Alana.

Odpověděl pomalu, jako vždy, když vše důkladně zvážil. „Ano, myslím, že naznačuje zlý úmysl. Že jde o nehodu, chybu výpočtu nebo závadu na motoru, jsme si mohli myslet včera, když to dopadlo jinak, než jsme čekali. Sestřelit Zemi takovouhle souhrou náhod...“

Šli jsme chvíli mlčky.

„Já snad emigruju na Mars,“ vytrhl mne z myšlenek Rafaelovič. „Chtěl bych vidět ty malé škody, o kterých Ljapunov mluvil.“

„To nebude tak zlé,“ ujišťoval ho Alan. „Původně měly trosky komety dopadnout sem. Osmkrát už to tak udělali...“

„A nikomu se nic nestalo, viď?“ odsekl náš třídní vědátor popuzeně. „Jenomže, při vší úctě, u Země budou mít trosky poněkud vyšší rychlost, viď? Taky je tam trochu hustší zalidnění, nemýlím se? A jestli se náhodou budeš tou dobou ráchat na Mallorce a začne ustupovat moře, tak se nepokoušej sbírat pestrobarevné lasturky, ale upaluj pryč. To zrovna nějaký zbloudilý balvan cáknul do oceánu a blíží se tsunami.“

„Tak, tak třeba, Ljapunov říkal, že se třeba ještě podaří kometu odklonit. Technologii na to máme, motory jsou na skladě.“

„Ljapunov říkal! A jak by to chtěl jako udělat, když je kometa na tisíc kousků?“

Pomalu jsme došli do ubytovny. Před pokojem nás čekala profesorka. Vypadala poděšeně. „Chlapci, máte vevnitř návštěvu.“

Otevřela dveře, uvnitř seděl chlap v uniformě ochranky a jeden civilista. Na klíně drží naše notebooky a tablet. „To je pan plukovník Voronov, chtěl by se vás na něco zeptat.“

„Pánové Wirth a Jones?“

„Ano,“ přitakáváme sevřeným hlasem.

„Jménem zákona jste zatčeni, a tohle,“ ukázal na počítače, „jsou předměty doličné.“

„Ten tablet je ale můj,“ přihlásil se o svá práva Rafaelovič.

„A vy jste kdo a v jakém jste vztahu se zatčenými?“ vyštěkl Voronov.

„Já tu bydlím s nimi.“

Voronov se významně podíval na svého uniformovaného kolegu. „Tak se sbalte, jste také zatčen.“

 


Zpět Obsah Dále

29.05.2017 00:18