Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Krysař

O něco dříve, v budově marsovské ochranky

Před dvaceti lety byl Voronov nadějným ctižádostivým policejním důstojníkem. Měl všechny žádané vlastnosti. Perfektně plnil rozkazy, nadřízeným neodmlouval, na podřízené řval a co je nanejvýš důležité, pokud měl snad na něco vlastní názor, dovedl ho mistrně skrýt. Prostě neobyčejně vyvinutý exemplář toho, čemu se říká zelený mozek. Když se však naskytla příležitost, dlouho se nerozmýšlel a skočil po ní. Posoudil, jak rychle se bude jeho kariéra vyvíjet v konkurenčním prostředí a pochopil, že v malém rybníce může být velkou rybou i středotonážní kapřík. Jeho analýza byla správná, a tak to na Marsu dotáhl až na šéfa ochranky a hodnost plukovníka.

Ochranka na Marsu de facto zastává funkci policie, která zde nikdy nebyla zavedena. Z počátku se zdála její přítomnost zbytečná a později na sebe vzala její povinnosti právě tato organizace.

Jako šéf ochranky neměl Voronov moc práce. Lidé neustále zaměstnaní každodenní prací a vizí budoucího světa příliš mnoho záminek k zásahu rozhodčího nedávají. Zámky na Marsu byly, ale klíče k nim se dávno poztrácely, jiné použití nože než k práci nikoho nenapadlo. Ve Voronovovi to vyvolávalo rozporuplné pocity. Na jednu stranu velice rád každý měsíc podepisoval hlášení s prázdnými tabulkami a snažil se sám sebe přesvědčit, že je to jeho zásluha. Jenomže tentýž fakt ho i neobyčejně frustroval. Je tu vůbec k něčemu?

Když si ho pozval guvernér, vycítil svou velkou příležitost. Formálně ho požádal o pohotovost ochranky, kdyby lidé psychicky nezvládli připravované prohlášení o srážce komety se Zemí. Ale Voronov uměl číst mezi řádky, uměl slyšet nevyslovené. A pokud snad ne, určitě si to myslel a byl v tom dobrý. Zaslechl něco o tom, že nejde o nehodu, že tu máme co dělat se sabotáží, a došlo mu, co je jeho životním posláním. Bude to on, kdo přijde spiknutí na kloub!

Jeho krok se zrychlil. Zrázněl, záda se narovnala. Ještě než se vrátil do kanceláře, měl v hlavě vypracovaný plán. Guvernérovu žádost zajistit pohotovost mužstva delegoval na podřízené a začal pátrat.

Po chvíli přemýšlení si vzpomněl na událost, která touto dobou na Zemi již zaměstnávala i podstatně erudovanější detektivy než on. Před nějakým časem poloteroristická organizace Pirátská kotva vydala prohlášení, že jako varování a demonstraci síly shodí na Zem kometu, pokud nebude přijat její požadavek: úplné zrušení autorských práv. Pirátská kotva počítala s podporou občanů, kteří nesouhlasili se stálým zpřísňováním autorského zákona. Jeho poslední úprava stanovovala vypršení autorských práv až sto dvacet let po smrti autora.

Unie pirátských stran, působících ve stále více zemích, se od činu oficiálně distancovala, jako od neakceptovatelného způsobu nátlaku. Dále vydala manifest, že jejich cílem není plošné zrušení autorských práv a legalizace pirátských kopií (jak to požadují jiné organizace, například Pirátská kotva), ale pouze úprava legislativy způsobem, který nikdo nepochopil. Ještě týž den nešťastnou náhodou vyhořel server obsahující jejich účetnictví a doklady o všech podezřelých přesunech peněz, kterážto poslední událost způsobila, že se prohlášení vůbec dostalo do médií.

Nějakou dobu přinášel bulvár rozhovory s vědci a inženýry, kteří svorně dokazovali, že shodit na Zemi kometu není možné, a pak celá událost ztratila sledovanost zcela převálcována vyhlášením třetího ročníku soutěže Svět hledá cokoliv.

To vše prolétlo Voronovovi hlavou a zkratovitou úvahou dospěl ke správnému závěru, že Pirátská kotva dokázala své výhružky naplnit a právě ona v tom má prsty.

Skrývá-li se pachatel na Marsu, a on se tu skrývá, o tom nepochyboval, jistě vedl svou diverzní akci přes řídicí centrum. Voronov chvíli vymýšlel sofistikovaný SQL dotaz pro databázový stroj, aby vyfiltroval mimořádné události za poslední měsíc v okolí centra. Pak se úspěšně popral s pokušením zavolat ajťáka, ať mu to udělá, a nakonec vytiskl celou databázi od poslední zálohy před půl rokem. Byly toho necelé dvě strany A4.

A teď začne ta poctivá mravenčí práce, která z úředníčků dělá slavné detektivy. Zamnul si spokojeně ruce a dal se do toho. Vyloučil případy zjevně s kometou nesouvisící, jako třeba podvrknuté nohy. Padl okem na četné stížnosti jistého Boba Marlyho na cokoli, co mu zrovna přelítlo přes nos. Po chvíli uvažování usoudil, že to není teroristický čin, ačkoli by se to dalo kvalifikovat jako pokus o zahlcení administrativy.

Po krátké době se počet podezřelých smrskl na pár jmen. Elias Wirth a Alan Jones se pokusili proniknout do řídicího centra odpadní šachtou. Jestli prokáže jejich spojení s Kotvou, mají to spočítáno. Fotografie z bezpečnostních kamer v archivu. Vyložení vyvrhelové. Ať sní svůj laptop, jestli to nejsou oni!


Elias

Je to strašně nepříjemný chlap, říkají mu pane plukovníku, ale nemá uniformu. Jak jsem vyrozuměl, je tady něco jako šéf ochranky. Dívá se na mě, jako bych kdovíco provedl. Už se mě vyptal na náš výlet potrubím, odpovídám podle pravdy, nic jsme neprovedli, ale on se tváří, jako by mě už zatlačil do kouta.

Usměje se mazaně. „Co si myslíte o autorských právech?“

Co to je za otázku? Jsem tak rozrušený, že nedovedu vymyslet žádnou korektní odpověď. Na jazyk se mi dere, co si myslím doopravdy. „Autorská práva... jsou jedna velká zlodějna. Když si kupuju prázdné disky, musím platit za autorská práva, a to jsem ještě nic nenahrál a nikdo neví, co budu nahrávat...“

„Takže vy jste proti autorským právům?“ tváří se spokojeně plukovník. „Volíte Pirátskou stranu?“

„Ještě nemám volební právo,“ mírním jeho rozlet.

Zamyslí se. „A kdybyste už měl volební právo, tak byste je volil?“

Co mu mám odpovědět? Ví ten idiot vůbec, co je to výroková logika? Když je předpoklad nepravdivý, může z něj vyplývat cokoli. Ale koukám, že tady ten pan důležitý by to asi nepochopil.

Naštěstí mu jeho kolega ukazuje na hodinky. Už je pozdě, bude deset hodin.

„Jděte zatím tady vedle,“ štěkne plukovník a ukáže mi dveře.


V malé místnosti byli Alan a Rafaelovič, dost vyplašení, podívali se na mě, jako by čekali nějakou naději.

„Jsme v loji,“ povídám.

„Co ti říkali?“

Mávl jsem rukou. „Ale, ptal se mě, proč jsme vlezli do toho potrubí a co jsme tam dělali. Blbec. Pak se mě ptal na autorská práva. Asi si myslí, že sestřelení komety má na svědomí Pirátská strana. Zdá se mi, že jsem jednou něco takového zahlédl na netu.“

„A co jsi mu řekl?“ zajímá se Alan.

„Hm. Budete se asi divit, ale řekl jsem mu, že autorská práva jsou jedna velká zlodějna.“

Alan se zarazí a vidím na něm, co si myslí: To jsi nám moc nepomohl.

„Co jsem mu měl říct? Že autorská práva jsou moc dobrá věc, protože si autoři zaslouží odměnu za svou práci? Že autoři potřebují peníze, aby nemuseli sto let po smrti chcípat hlady? To by na mně hned viděl, že kecám.“

Alan sklopí hlavu a je mi ho líto, vlastně je mi líto všech, že jsme se dostali do takové mizérie. A co teprve profesorka Cernanová, ta bude muset žehlit a bude si myslet, že jsme ještě nerozumné děti. Bude o nás mít strach, a co teprve rodiče...

„To ještě nic není,“ zahučel Rafaelovič s ironickým úsměškem. „Mě se ptal, jestli bych dovedl vypočítat let komety a já jsem řekl, že by to neměl být problém. Ať už tím myslel cokoliv.“

Teda! Začíná mi docházet, že nás nepodezírají úplně neprávem. My jsme vlastně ideální pachatelé. Nenápadní, navenek vypadáme, jako bychom neuměli do pěti počítat, ale sami nejlíp víme, jaká inteligence se v nás skrývá.

Rafaelovič si zamyšleně tře rukou tvář, asi přemýšlí, jak by provedl ten výpočet, a mně se začínají vybavovat naši, co asi řeknou, až se dozvědí, že jsem sestřelil na Zemi kometu.


Pak za námi přišla Cernanová. Řekli jí, že nás zatím nemůžou pustit a do zítřka nám udělají kompletní prohlídku notebooků. Má se přijít zeptat zítra ráno. Dovolili jí na chvíli s námi promluvit. Byla dost vyděšená.

„Eliasi,“ zeptala se mě, „opravdu jste nic neudělali? Ani z legrace? Nemáte nějaký kontakt s tou Pirátskou kotvou nebo s Pirátskou stranou?“

„Vůbec ne,“ ujišťoval jsem ji. „Pirátská strana mě nezajímá. Tu kotvu ani neznám. Autorská práva jsou svinstvo, ale zatím mě nikdy nenapadlo proti nim něco dělat.“

„A ty, Alane?“ ptala se dál.

„Já si občas zkopíruju nějaký film, ale všechno hned mažu,“ přiznával Alan. „Ale to je všechno. S piráty nic společného nemám.“

„Viktore?“ obrátila se na Rafaeloviče.

Zatvářil se tajemně. „Kdybyste věděla, jaký stránky si někdy čtu na internetu... Ale s piráty nic nemám. Jsou to žabaři.“

„A co na tebe vyleze při té prohlídce?“ ptala se znepokojeně.

„Asi nic,“ pokrčil rameny.

Pak odešla a nás si zatím nechali v budově ochranky. Připadal jsem si jako ve snu a přál jsem si co nejdřív spát. V noci se mi zdálo, jak na Zemi padají meteority.

Druhý den ráno se nás opět ujal náš známý plukovník Voronov. Zavedl nás do zasedací místnosti, ani mu nevadilo, že tam na nás čeká profesorka Cernanová, a začal nás dusit. Ukazoval nám svůj notebook, který je prý plný výsledků vyšetřování, ale zase nám nechtěl ukázat obrazovku, abychom si něco supertajného nepřečetli.

Zajímalo mě, jaké hříchy na nás mohli zjistit, a brzy jsem se je dozvěděl. Alan měl na notebooku ve smazaných souborech pirátskou kopii Pána prstenů. U mě pirátské kopie nenašli, ale objevili, že jsem před rokem podepsal internetovou petici za nezávislost Antarktidy. Už bych na to málem zapomněl. Na Rafaeloviče zase prasklo, že se dopustil politicky nekorektních výroků na diskusním fóru Long Live Israel.

„Ale to mi bylo asi dvanáct!“ hájil se Rafaelovič.

„To jen svědčí o tom, že jsi byl lump vždycky!“ vrčel Voronov.

My se z toho snad nedostaneme.


Maxim Ljapunov

Po mém vstupu do vysílání jsem se ještě zdržel v řídicím centru Astro-Aqua. Na vysedávání u kafe si nepotrpím, nejlepší vztah mám s těmi, které nemusím vidět, ale asi stárnu a stávám se sentimentální. Když jsem viděl kluky, se kterými jsem rozjížděl tuhle káru, zatoužil jsem pokecat. Možná na tom měly svůj podíl i jejich přátelské pohledy, zkrátka, za chvíli jsem seděl v křesle, naproti George a Marty, ve skleničkách něco, co určitě nebylo kafe.

„Tohle tady asi nikdy mít nebudem,“ prohlížel George rubínovou kapalinu proti světlu.

„Co ty víš. Až se Slunce začne rozpínat, budem tu mít teplo i na révu.“

Pohlédl jsem na hodinky, abych zjistil, zda z Martyho mluví víc únava nebo ona rubínová kapalina. „Páni, už je zítra. Za chvíli jdete do práce.“

„Copak my, my už v práci jsme. Ale ty abys vyrazil hledat ten svůj referenční bod,“ nedal se George.

„Vyháníš mě?“

„Ale prosím tě! Znáš mě, ne?“

Chvíli bylo ticho, v myšlenkách jsme se vrátili o pár hodin zpět, ke sledování přenosu ze Země. Panika, nepokoje. Samozřejmě, že embargované informace prosákly na veřejnost, takže moudří vládcové museli s pravdou ven, což učinili způsobem sobě vlastním, lakováním na růžovo. A protože každý lakuje jinak, nikdo už nevěří a panika narůstá.

„Tedy, nechtěl bych tam být.“

„To mi povídej. Co teprv, až jim dojde, že se s tím nedá nic dělat,“ rozlévá Marty zbytek vína do sklenic.

„Třeba ještě někdo na něco přijde.“

„Jasně, třeba ty kousky komety odláká nějaký krysař se svou kosmickou píšťalou.“

„No prosím, můžeme o tom přemýšlet i v rovině příměrů...“

„Můžeme o tom přemýšlet jakkoli, řešení není.“

„To je defétismus.“

„A co bys chtěl? Přidělat na každej ten balvan motor a odfrčet s ním pryč? I kdybys jich tolik měl, nestihneš je namontovat. Dva roky není moc času.“

Marty mě nechtěl naštvat. I když se mu to povedlo. Asi proto, že měl pravdu. Dnes už dokážeme vychýlit z dráhy i větší tělesa, než tahle ledová koule. Ale musí držet pohromadě.

„A když těleso nevychýlíš, poletí prostě, kam ho gravitace potáhne. To by tam muselo letět ještě něco dalšího, co by si ho přitáhlo. Jenomže víme, že neletí, na to máme sluneční soustavu moc dobře zmapovanou.“

Po posledních slovech jsme se na delší dobu zamysleli. Teprve George se odvážil přerušit ticho a vyslovit, co se nám honilo hlavou.

„Když tam nic neletí, tak tam něco pošlem. Nějaký větší asteroid. To bude naše píšťalka, která svou gravitací vyláká kometární krysy z jejich dráhy...“

„V pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem je dost planetek na protáhlých drahách, které se přibližují až k Zemi. Projdeme databáze, propočítáme parametry, určitě najdem nějakou, jejíž dráhu připodobníme k dráze komety.“

„A když poletí vedle komety dostatečně dlouho,“ rozvíjel jsem Martyho řeč, „stihne ji za ty dva roky přesunout na svou dráhu...“

„Už žhavím počítač,“ hlásí George.

Hluk rozrážených dveří ho zarazil v půlce věty. Do místnosti vpadla zadýchaná Lucie. S pozdravem se nezdržovala.

„Zatkli kluky!“

„Cože?“

„Eliase a Alana. A taky toho Rafaeloviče!“

„Proč?“

„To nevím, šla jsem ráno za nimi na ubytovnu, všichni jsou tam toho plní. Nemohla jsem tě sehnat...“

„Jasně, na natáčení jsem vypnul telefon.“

„...tak jsem tě šla hledat. Myslela jsem, že tě najdu tady. “

„A jak se to stalo?“

„Sebrali je na ubytovně, nic víc nikdo neví. Sám Voronov.“

„Ten malej Napoleon,“ vložil se George.

„No jo, zloprcek,“ přitakal Marty. „Ten nám tady pije krev každou první středu v měsíci. Vždycky přižene bezpečáka...“

„Musíme zjistit, co se stalo, můžu využít váš komp? Má větší přístupová práva.“

„Jasně, ale pochybuju, že už bude co hledat. Jak je to dlouho, co je zatkli? Lucko?“

„Nevím. Asi pár hodin. Nejdřív se pokoušela něco zjistit profesorka. A než jsem našla Maxe... Proč se ptáte?“

„Copak, ty mi vykáš? Tos už zapomněla na strýčka Martyho?“

„Marty, neblbni, cos mi chtěl říct?“

„No, že protokoly mají zatím na lokálech a do nich se nedostaneš ani od nás. Mám ale známého ajťáka na ochrance. Chceš, abych...“

„Marty, prosím tě!“ vzpomněla si Lucka, kdo ji houpával na koleně, když k nám před lety jezdíval.

„To se s ním znáš tak dobře, že ti pustí služební tajemství?“ vložil se s praktickou poznámkou George.

„To by v žádném případě neudělal, je zásadový a nepodplatitelný,“ odpovídal pomalu Marty, zatímco navazoval spojení. „Je to takový zvláštní typ. Uvidíme, co půjde.“

Na obrazovce naskočila tvář mladíka evidentně pracujícího na tom, aby vypadal jako prorok. Kruhy pod očima vypovídaly o chronické spánkové nedostatečnosti, s velkou pravděpodobností souvisící s nocemi probděnými u obrazovky.

„Co chceš, mám moc práce.“

„Co to na mě zkoušíš? Teď po ránu. Celá posádka ještě chrápe a ty hraješ Pyramids of Mars. Jo, slyšels, že na Zem spadne kometa?“

„Jaká kometa? Náhodou nikdo nechrápe, je tady šrumec.“

„Proč?“

„Nevím...“

Marty se upřímně zasmál. „Jo, a protože se to nesmí, tak ses jim ani nepodíval do kompů. Jo, je to tak?“

„No nepodíval, dyk ti říkám, že mám spoustu práce. Byl tu ten, jak se jmenuje, takovej malej nerv, no ten náš šéf. Osobně. Přitlačil něčí tablet a dva noťasy. Měl jsem je oskenovat a vyhledat všechny zmínky o Pirátské kotvě, prohledat tempy a historie. Uhnilé odkazy na zakázané servery... Už jsem mu to dal a teď mě ještě napadlo udělat rescan smazaných souborů.“

Položil jsem Martymu ruku na rameno na znamení, že už vím, co potřebuji. Omluvil se nepodplatitelnému strážci tajných informací, že rušil, a odkonektil se.

„Ten magor si normálně myslí, že jsou ty kluci namočení do sabotáže s kometou.“

George se na mne opatrně podíval. „Maxi, a ty za ně můžeš dát ruku do ohně? To je znáš tak dlouho?“

„Právě že je znám tak krátce. Dorazili před pár dny.“

George a Marty okamžitě pochopili. I oni v centru, s podporou vší té techniky, by dokázali ovlivnit výsledek akce naposledy před devíti měsíci, kdy odstartovala posádka s iontovým motorem na misi ke kometě. Od té doby bylo vše v režii astronautů.

„Pojď, Lucko, jdeme.“

„Co chceš dělat, Maxi,“ vstali Marty s Georgem současně, jako by tam chtěli jít se mnou.

„No to se dozvíte. Až to bude Lucka vyprávět, tak nejspíš slovy ‚Za zavřenými dveřmi něco křičel na Voronova.‘“


Rafaelovič

No konečně jsem se k tomu dostal. Půl sluneční soustavy letím, abych se mohl podívat na rozpad komety, ta přiletí o půl hodiny dřív, a když se konečně dostanu k nahrávce, tak se musí jít na večeři a třídnickou hodinu. A pak ta hrůza s Voronovem. Ještě že přišel doktor Ljapunov a vyreklamoval nás. Vrátili mi i tablet, teď už mne nikdo od podívané nedostane. Na disku Lucčin soubor, v mailu stále ten od Jessiky. Oba se jmenují stejně, mají stejnou velikost. Ale jen přibližně. Na většině počítačů je spousta informací implicitně vypnutá. Tvůrci systému tak nějak předpokládají, že co uživatel, to blbec, který by se nejspíš rozplakal, kdyby viděl datum souboru nebo nedej bože jeho velikost. Co vím, tak alespoň u nás ve třídě každý strávil nějaký čas pozapínáváním vypnutého. Už jsem chtěl jeden soubor smazat, když jsem si té rozdílné velikosti všiml.

„Alane, pojď se na něco podívat.“

„To bude jiná úroveň komprimace,“ soudí, když ho seznámím s problémem.

„Hlavičky mají soubory stejné. Navíc, pro vědecké záznamy se striktně používá bezeztrátová komprimace, ať to proženeš, čím chceš, měl bys mít stejné soubory.“

„Dej je porovnat,“ strká mezi nás hlavu Elias přilákaný tématem.

Algoritmus porovnává snímek po snímku, chvíli to trvá. Konečně. „Počkej, asi jsem zadal nějak blbě parametry,“ omlouvám se, když čtu hlášku „Oba soubory jsou totožné.“

„Ale tady není co jinak nastavit,“ hloubá Alan nad formulářem. „Opravdu jsou stejné, asi nějaká chyba.“

„Ale to není možné, podívej, ten od Jessiky je delší.“

„Tak dej binární porovnání.“

Konečně na monitoru odroloval seznam rozdílů. Bajty navíc musely být uloženy někde mezi jednotlivými snímky, v neadresovaných blocích.

„Hm...“ hatmatilka nic neříkajících znaků Eliase otrávila. „Děda tomuhle říkával DOSovská hebrejština.“

„Cos čekal, že tam uvidíš? Hanka fecit?“

„To ne, ale tohle nic není. Nějaké zbytky z disku. Posloupnost náhodných znaků, naprostá cochcárna. Takhle nějak vypadá soubor, když ho zkomprimuješ.“

„Když ho zkomprimuješ,“ opakuje Alan zamyšleně. „Nebo když ho zašifruješ.“


Alan

Tak Jyri posílá šifry! A nebo to jsou zbytky, které k souboru přilepil omylem počítač? Rafaelovič zkusil prohnat znaky programem, který spočítal frekvence a zjistil, že jsou téměř náhodné.

„Co když Jyri...“ povídám.

„Co když šifra souvisí s tou kometou, viď?“ usmál se Elias. „Taky tě to napadlo? My jsme snad úplně zblblí z toho výslechu. Už bysme našeho borce podezírali.“

„Ale stejně...“ říkám. „Něco se děje. Že kometa letí na Zemi, je pravda. Někdo to provést musel.“

Pak jsem se zamyslel a říkal jsem si, jestli nejsem proti Jyrimu zaujatý. Chodí s Jessikou. Večer, když máme mít osobní volno, ochomýtá se kolem ubytovny a čeká na ni. Dneska jsem ho taky viděl. Když jsme šli z večeře, už stál u hlavních dveří.

Nakonec je pro ni Jyri lepší než Krempner. Jyri se aspoň umí chovat slušně. Se mnou a s Eliasem se někdy dá do řeči a povídá si i s profesorkou Cernanovou. Jessika o něm nadšeně vypráví, a tak bych jí vlastně měl přát, že si našla lepšího přítele. Ale přesto, když si o něm holky štěbetají, potěší mě každá kritika.

„Třeba jenom někdo využívá jeho počítač k posílání šifrovaných zpráv,“ nadhodil Elias. „Je tu celkem velká pravděpodobnost, že pachatel je tady na Marsu, protože Astro-Aqua sídlí tady. Proto taky Voronov slídí jako ohař.“

„Tady nejde o maličkost,“ povídá Rafaelovič. „Ale kvůli hromádce znaků v souboru bych bdělost toho Kerbera neprobouzel. To může mít spoustu dalších vysvětlení, která nás ani nenapadají.“

Něco mě napadlo. „Můžeme se zeptat Jyriho přímo. On tady teď někde je, viděl jsem ho. A podle jeho reakce můžeme usoudit víc.“

„Budeme vyšetřovat psychologicky!“ zajásal Elias. „Občane Jyri, co nám můžete říct na svoji obhajobu?“

Vrazili jsme do pokoje Jessiky, ale našli jsme tam jenom Hebbeltovou. Řekla nám, že Jyri s Jessikou šli do Viking Parku. Jyri prý chce Jessice něco ukázat.

„Co jí chce ukázat?“ zazubil se Elias.

„Co já vím?“ hihňala se Hebbeltová.


Viking Park je jedno z nově zastřešených údolí Labyrinthu, které v geologicky nedávné minulosti meteorit rozšířil do kruhového tvaru. Architekti se rozhodli tuto relativně velkou prosluněnou plochu osázet rostlinami a vytvořit něco jako park, protože zeleň nakonec místním obyvatelům scházela ze všeho nejvíce.

„Co by jí tak tady mohl chtít Jyri ukazovat? Tohle?“ ukázal Elias na pozůstatky sondy Viking, která přistála na Marsu ve 20. století. Designéři parku si dali tu práci, nalezli v Chryse Planitia napůl zasypanou sondu a nechali ji dopravit sem jako jakýsi památník. Dnes jsme kolem něj vysazovali rostliny jako náš další skromný příspěvek k terraformaci Marsu.

„Co by jí na tom ukazoval? To byl přece Rafiho nápad.“

Při zmínce o nápadu se Rafaelovič potěšeně zavrtěl.

„Ono se to samo nabízelo,“ odmítal domnělou chválu skromně. „Když jsem viděl, že mi dali dvakrát větší počet netřesků než kaktusů, tak bych byl blbej, abych z nich nepostavil ciferník slunečních hodin. Antény Vikingu hází stín akorát...“

„Tos měl kliku, že jsou ohnutý pod správným úhlem.“

„No... vlastně jsem je trochu přihnul.“

„Hele, kluci, nepřišli jsme sem kvůli časomíře,“ vmísil jsem se do rozhovoru, vedoucího do slepé uličky.

Rozhlíželi jsme se kolem. Park ještě zdaleka nebyl hotov, někde ještě nebyla navezena ani hlína pro trávník.

„Já bych hledal nejdřív támhle,“ ukázal Elias k technologickému schodišti.

Průhledná kopule zastřešující kráter byla vytvořena z lehkých materiálů. Pruty ze splétaných nanovláken tvořily konstrukci a podpíraly tlustostěnnou fólii, protkanou odporovým drátem k rozpouštění námrazy. Řešení rychlé, levné a bezpečné v případě, že je pravidelně kontrolována integrita materiálu a ukotvení. Z toho důvodu bylo do valu kráteru vytesáno několik servisních schodišť, po kterých se obsluha dostala až k ochozu, ve kterém byla konstrukce usazena.

Sledoval jsem Eliasův prst. Stoupal po schodišti a pomalu opisoval kruh, až se zastavil u dvou postaviček na ochozu.

„Jsou tam,“ řekl Elias.

Šli jsme ke schodišti, které bylo dole symbolicky uzavřeno řetězem a zámkem. Přelézt zábradlí ovšem nebyl žádný problém.

„Půjdem za nima až nahoru?“ obával se o své pohodlí Rafaelovič.

„Jde o věc světové závažnosti,“ povídám.

Vylezli jsme k nim. „Vy rádi chodíte do schodů?“ ptal se Jyri a zkoumavě si nás prohlížel. Jessika se k němu spokojeně tulila.

Elias se ujal slova. „Viděli jsme ten záznam rozpadu komety, který jsi posílal na Zemi. Je tam jedna zvláštnost. Podezřelá věc.“

„A jaká?“ divil se Jyri.

„Jsou tam přidaná data navíc.“

„Jo, tohle,“ usmál se Jyri. „Vy myslíte tu zakódovanou zprávu? Tu jsem posílal kámošům, je to taková hra. Posíláme si šifry a luštíme je. Máme taky stránky Zlatý Skarabeus. Můžete se podívat. Tam jsou jednodušší šifry a my lepší si ještě posíláme zprávy mezi sebou. Děláte taky šifry?“

„Já ne,“ pokrčil rameny Rafaelovič. „Kdysi jsem četl toho Zlatého Skarabea, to je dobrý.“

„A proč tu zprávu připojíš tak tajně k filmu, že ani není vidět?“ zeptal jsem se.

„To je první úkol. Najít, kde je zpráva ukrytá. Jednou mi kámoš poslal fotku vojáků a měli písmena na knoflících. Zjistil jsem to až při pořádném zvětšení.“

Elias si Jyriho upřeně prohlížel.

„Hele, vy si zase hrajete na detektivy,“ ohradil se Jyri. „Každej se baví jinak, ne? Už jsem vám všechno řekl, co ještě chcete slyšet?“

Tak jsme šli zase ze schodů dolů. „Asi jsi měl, Rafi, pravdu,“ řekl ještě polohlasem Elias. „každá záhadná věc může mít řadu pravděpodobných vysvětlení.“

Rafaelovič začal vyprávět nějakou historku, kterou jsem neposlouchal, protože jsem se ještě jednou podíval zpátky. Jessika seděla na zábradlí dost nebezpečně, nakláněla se, a Jyri ji držel, aby nespadla. Představil jsem si, že jeden z nich udělá špatný pohyb a už...

Tady na Marsu je sice nižší gravitace, ale musel jsem se na chvíli opřít o skálu a vydechnout.


Marty

Když Max odešel, vrátili jsme se k problému. Zjistit, zda je vůbec reálné vychýlit zbytky Aquy 9 gravitačním působením třetího tělesa. Poměrně brzy vyšlo najevo, že ano. Teď jde jen o to, vybrat asteroid s dostatečnou hmotností a vhodnou drahou. Pokud takový ovšem existuje a pokud není jako na potvoru na opačném konci dráhy. Nakrmili jsme počítač požadavky a čekali.

„Moc rychle nejede, co?“ kývl George směrem k monitoru.

„No jo, to není jen projít tabulku. Na každý balvan je třeba provést kompletní simulaci, co by se stalo kdyby.“

„Každý interaguje s každým, typická kvadratická závislost.“

„A kvadratické závislosti na jiných kvadratických závislostech. Při těchhle vzdálenostech je třeba brát v úvahu i konečnou rychlost šíření signálu...“

„No právě,“ zívl George a natáhl se na pohovce. Probdělá noc začala uplatňovat své nároky. Za chvíli jsme spali oba.

Probudilo mne až zatřesení ramenem. Nade mnou stál Max.

„Maxime Ljapunove, ty zvíře, co mě budíš!“

„Spát víc než čtyři hodiny denně je přepych. Našli jste něco?“

George mezitím došel ke kompu. „Vypadá to dobře, hned několik návrhů.“

„A na prvním místě?“

„Planetka 433 Eros. Příhodná dráha, velká hmotnost, ale dostatečná rezerva, abychom ji ukočírovali.“

„Jak je velká?“

„Dlouhá osa 33 km, krátké po třinácti.“

„Takže brambora.“

„Myslíš, že to zvládnem po logistické stránce?“

„To není naše starost... jenom naše starost. Teď je třeba informovat guvernéra.“

„A hlavně Zemi, aby provedli kontrolní výpočty, vyjádřili se a pomohli s organizací.“

„Už jim to posílám,“ halasil George. „Jako předmět dávám ‚akce Krysař‘.“

„Neblbni, nebudou nás brát vážně. To spadne rovnou do spamu,“ napomínal ho Maxim.

„Už jsem to odklep, když zachraňuješ svět...“ zašklebil se ďábelsky, „... na korektnost se nekouká.“

„Tobě úplně...“

„To chce oslavit,“ odváděl jsem honem stranou hrozící konflikt.

„Už zas? Tobě to nestačilo včera?“

Bum, zátka šampaňského ukončila Maxovo mravokárné lamentování, ještě než začalo.

„Vždyť to byla jen třetinka, ani jsme neměli každý plnou. Vidíš?“ ukazuji Maxovi prázdnou skleničku.

„Naštěstí tu mám NZ,“ utěšoval mne George.

„NZ?“

„Nedotknutelné zásoby,“ vysvětlili jsme Maxovi jednohlasně.

„Kluci, nepočkáme, až se vyjádří Země?“

„Aby ses vožral, nepotřebuješ povolení ze Země!“


George

Martovo tajemství se nedá koupit v žádném obchodě. Dodává mi ho v kanystrech jeden známý, co si v opuštěném dopravním kontejneru na okraji Labyrinthu zařídil malou chemickou laboratoř. Chlubí se, že je vše výhradně z místních surovin. Jednou mi to ukazoval. Celé to začíná tím, že napustí retortu vodíkem a oxidem uhličitým a pak ten sajrajt nechá probublávat v sudu s kamením a vodou.

Raději to nevidět. Ale je fakt, že to, co vyleze, nejdřív prožene destilátorem, a když pak udělá kontrolní rozbor, nedá se pochybovat, že hlavní složka má vzorec C2H5OH. Různé příchutě a voňavé tresti si už s Martym přimícháváme sami. Je to velice zajímavé experimentování, které jsme ukázali Maxovi, v důsledku čehož jsem byl za krátkou dobu nalitý jak kule, zatímco Marty byl jak dělo a Max nezůstával moc pozadu.

„A cos vlastně řek tomu Voronovovi?“

„Chyt sem ho pod krkem, znáš mě, ne.“

Martyho to rozesmálo. Oba Maxe známe, pod krkem by vzal možná tak basu, kdyby na ni uměl.

„To bych chtěl vidět.“

„No vlastně jsem se na něj doopravdy naštval až pak.“

„Pak?“

„No, když jsem šel za jejich učitelkou. Byla úplně vynervovaná. Nikdo se s ní moc nebavil, tři kluci za katrem, ona má za ně zodpovědnost...“

„Však ona to baba rozdejchá.“

„Takhle o paní profesorce Cernanové nemluv. Je to inteligentní mladá dáma. A velice půvabná, smím-li to tak říci.“

„Jo, paní profesorka, jo?“ Mrknul jsem na Martyho, aby mi pomohl z toho starého jezevce něco vytáhnout, dokud má v hlavě.

„Vy ste blbí! Víš, co to muselo být za stres? A teď do toho ten malér s kometou. Ona na té Zemi žije, víš? Došlo ti to?“

„No jo, no jo,“ chlácholím ho.

Marty byl tvrdší. „A ty tu jen tak sedíš a chlastáš, místo abys jí běžel říct, že jsme našli řešení!“

Chvíli jsme mlčky usrkávali Martovo tajemství.

„Vy myslíte?“

„Že váháš.“

„Mně je to blbý.“

„Seš srab.“

„Víš co?“ rozpohyboval Marty ztěžklý jazyk. „My tě v tom, kámo, nenecháme. My tě tam doprovodíme.“

Na Maxovi se už nejspíš také podepsala společenská únava, protože na špek skočil. „Vážně, kluci, to byste pro mě udělali?“

„Kamarády my neopouštíme, viď, Georgi.“

„Jasná zpráva! Deme. Márty, máš pomůcky?“

„Zrovna je připravuju,“ přeléval Marty pití z kanystříku do placatek.


Marty

„Zdravotní procházku sme fakt potřebovali,“ povídám po chvíli proplétání Labyrinthem.

„Jasňé, zdraví především.“

„Maxi, kam vlastně dem?“

„Teď navečer bude nejspíš v respiriu, vedle vchodu na ubytovnu je taková odpočívací místnost.“

„Jasňé, kde jinde! Kafíčko, dortíček. Paní učitelka se navečer odmění...“

Max skočil do Georgova blábolení. „Kluci, je to dobrej nápad?“

„Výbornej! Věř mi. Že je ten Labyrinth ale složitej, co? Tady už jsme šli nejmíň dvakrát a pořád tam nejsme.“

„Ale nešli, podívej, támhle už je ubytovna.“

Paní profesorka skutečně seděla v respiriu a doslova respirovala. Po včerejšku si to jistě zasloužila. Georg nebyl daleko od pravdy, když předpokládal, že si z automatu vytáhne pití a nějaký zákusek. Byla tam jediná, tak nám i bez Maxe doklaplo, že je to právě ona.

„Dobrý den, paní profesorko!“

Vzhlédla od stolu, usmála se na Maxe, mne a George si prohlédla se směsicí zvědavosti a podezření.

„Nebuďte smutná, Země to přežije, právě ji pasíme,“ chlubil se George.

„Spasujeme,“ opravil jsem jeho příšernou gramatiku.

„Zachraňujeme,“ přispěl Max se svou troškou do mlýna.

„Maxi, nech to na nás, my to máme perfektně rozmyšleno. Paní profesorko, co vám říká Eros?“

Profesorka Cernanová se po nás zkoumavě rozhlížela.

Nemohli jsme nechat všechnu slávu jen na nás. „To vymyslel Max. Všechno. Mluvil o vás, o kometě a pak přišel na ten Eros.“

„Dobrý den,“ vyrušila nás trojice nějakých spratků, zrovna když byla profesorka už už na lopatkách.

„Ahoj, Alane, kde jste byli?“ Profesorka Cernanová se tvářila, jako bychom my byli vzduch.

„Děti! Děti,“ snažil se zasáhnout George. „My jsme vás zachránili. Hlavně strýček Ljapunov...“

Jeden z kluků se na mne zmateně podíval. „To je od vás hezké.“ Pak se obrátil k učitelce. „Ve Viking parku. Potkali jsme Jyriho. Hraje Zlatýho Skarabea.“

„S kým, s Jessikou?“ vyplašila se profesorka.

„Ne, na netu. Je to nějaká šifrovací liga. Navzájem si posílají zašifrované zprávy a snaží se je rozluštit...“ kluk toho měl evidentně plnou hlavu a chystal se ještě dlouho mluvit.

„Já kdysi luštil topologii jedné halenky...“ začal poněkud hlasitě George.

Profesorka se na něj dotčeně podívala.

„Pardon,“ omlouval se George, „já jsem si jen tak vzpomněl...“

„Kluci...“ nadechl se Max.

„My už musíme jít,“ zakročil jsem radši včas. „Max vám všechno vysvětlí sám.“

„Jo, Marty,“ obrátil se na mne George, „ještě musíme... rekuperovat karbohydráty. My už půjdem, omluvte nás.“

Popadl jsem George a táhl jsem ho ven.


profesorka Cernanová

Oddechla jsem si, když ti dva chlapi vypadli. Nevypadali nijak příjemně a vlastně jsem si nejdřív přála, aby i Ljapunov odtáhl s nimi. V tomhle stavu je děti nemusí vidět, i kdyby opravdu zachránili celou Zemi.

Ljapunov jako by tušil, co si o něm myslím, seděl zplihle a dlouze se chystal ke slovu. „My jsme vymysleli, jak změnit dráhu komety,“ řekl pak tiše.

„Jak, vždyť je rozbitá na kusy?“ divil se Rafaelovič.

Ljapunov nám vysvětlil, jaký rozpracovali plán. Trochu jsem začala chápat jejich rozjařenost, protože plán zněl realisticky. Teď jen aby se opravdu uskutečnil. V hlavě se mi opakovaly obrazy meteorů, padajících na prosklené výškové budovy, tříštění skla, panika a zoufalství. Snad k tomu přece jen nedojde.

„Aspoň víme, že řešení existuje,“ řekl Max. „Tak jsem vás chtěl uklidnit.“

Alan s Eliasem na sebe spiklenecky mrkli. Rafaelovič zamyšleně pokyvoval. „To by mohlo jít,“ prohlásil, jako bychom všichni čekali na jeho úsudek.

Svět vypadal hned veselejší. Mrkla jsem na hodiny, za chvíli bude večerka, to je další dobrá zpráva. Budu muset jít zkontrolovat, jestli jsou všechny děti na ubytovně. Přinejmenším Míša Krempner je tady, obchází po chodbě a zdálky nás poslouchá.

Zvenku přichází Jessika, přivádí ji ten její hoch, Jyri. „Dobrý večer,“ zdraví Jyri směrem ke mně, „ještě nejdeme pozdě, viďte?“

„Jdete včas,“ chválím ho.

„Ahoj,“ pozdraví Jyri i chlapce a odchází. Krempnerovi náznakem zasalutuje.

Líbí se mi, jak se Jyri chová, ale to ještě neznamená, že mě ty jeho schůzky s Jessikou neznepokojují. Známe své pappenheimské.

„Jyri dělá šifry,“ vyrušuje mě ze zamyšlení Alan.

„Je v tom strašně dobrej,“ dodává Elias. „Určitě.“

„Mládeži, bude večerka,“ říkám. „Běžte, za chvíli vás přijdu zkontrolovat.“

Děti odcházejí, jen Ljapunov se nemá k odchodu. Usmívá se. „Koukám, že se kluci zajímají o šifry. Já jsem zamlada taky rád luštil. Měli jsme takovou hru, hledali jsme zprávy po celém městě.“

„Jakou hru?“ probouzí se ve mně profesionální zájem.


Nina Tammová, matka Lucie

Když jsme odstartovali z Aquy 9, viděla jsem vesmír v růžových barvách. Motory naskočily podle plánu, testovací sekvence proběhly na jedničku a nic nám nebránilo nastavit směr rovnou domů. Již při misi Aqua 5 se upustilo od doprovázení komety po celou dobu jejího letu. Hlavně asi proto, že v případě nějakého selhání bychom stejně mohli leda smutně koukat.

A pak plynuly týdny naplněné pozorováním a sběrem dat pro nějaký vědecký experiment, který nám ani pořádně nevysvětlili. Běžná praxe, posádku je třeba na dlouhých letech zaměstnat čímkoli, jen aby se nezaměstnávali sami sebou. Konec konců, byla jsem jim za to vděčná. Já, Arne i dalších pět členů posádky. Stesk po Lucince mne rozkládal, kdykoli jsem na ni pomyslela. Viděla jsem, že ani Arne na tom není lépe.

„Jedině mě drží nad vodou, že se už vracíme. Tohle je můj poslední let, švihnem s tím, ano?“ Utěšovali jsme se jako pokaždé. A pak se to začalo lepšit, Mars již byl tak blízko, že zpoždění signálu nebránilo vzájemné komunikaci. Nebylo třeba čekat dlouhé minuty na odpověď. První hovory s rodinou, Lucinka, Maxim.

Z rozhovoru vycítíte mnohem víc, než z videodopisů, které jsme si vyměňovali. Maxim se nezměnil vůbec. Jak to o něm říká Arne? Plechová huba a zlatý srdce. Jsem ráda, že nám tu Lucinku pohlídá. Vidím, že si chce se mnou povídat, ale schovává si to na soukromí. „To víš, že se tě také nemůžeme dočkat.“

Malér s vychýlením komety byla tak ledová sprcha, že jsme zprvu ani nevěřili. To musí být nějaká chyba měření, kdo ví, co to vlastně napozorovali! Jenomže tím se můžete utěšovat jen chvíli. Pak přijde zklamání ze zbytečné cesty, nápady co s tím a nakonec beznaděj. Jediné, po čem toužíte, je spát. Spát doma, v bezpečí.

„Maxi!“ neubránila jsem se stísněnému hlasu, když jsem na obrazovce spatřila bráchův obličej. „Co se stalo?“ Byl pohublý, tmavé kruhy pod očima hrubě kontrastovaly s bílým obličejem. Ale oči samy, ty se nezměnily. Stále neztratily jiskru. „Jak to vypadáš?“

„To nic, jen únava, měli jsme kolotoč. Ale vyřešili jsme to!“

„Mluv jasně, co jste vyřešili?“

„Nedělní přílohu Marťanskýho kurýru! Co myslíš? Vyřešili jsme, jak odklonit kometu!“

Měl trochu nepříčetný pohled, poněkud jsem zapochybovala o jeho svěžesti.

„Povídej.“

„Nazvali jsme to akce Krysař! Znáš planetku Eros?“

„Moc ne, kus skály, co vím. Protáhlá dráha.“

„No právě, protáhlá dráha. Pokud se nám ji podaří trochu postrčit, poletí souběžně s Aquou.“

„A narazí do Země spolu?“

„Co blázníš! Trochu jinou dráhu mít bude a za ty dva roky, co nám zbývají, svou gravitací přitáhne střepy komety k sobě, takže na Zem nedopadne nic.“

Vznášela jsem se jako ve snách. Tady se všechno vznáší. Jednoduché řešení. Až moc jednoduché.

„V čem je háček?“

„Že se to musí udělat okamžitě, když zmeškáme startovací okno, už nikdy nebudeme mít tolik energie, abychom Eros dotlačili, kam potřebujeme.“

„Prostředky jsou?“

„Prostředky ano, ale vycvičená posádka chybí.“

Max se mi podíval vážně do očí, pochopila jsem.

„Ale my nemůžeme nic dělat. I když dohoníme Eros, co tam budem dělat? Měli jsme jeden iontový motor a ten zůstal na Aquě 9. Nebo snad stihneme mezipřistání na Marsu?“

„To v žádném případě nestihnete. Ta vaše šlupka by stejně uvezla jen jeden motor a Eros je přece jen trochu větší kalibr. Až na něj přiletíte, bude vás tam už čekat nákladní loď se všemi motory, co tu máme uskladněné pro mise Aqua.“


Elias

Neměl bych to vůbec říkat, myslím si to jen potichu, ale terorismus může mít i pozitivní stránky. Jako třeba když jste náhodou na Marsu a raketa Gustav Adolf vás nemůže odvézt zpátky, protože musí dopravit na asteroid Eros iontové motory.

Ovšem, když jiná tak velká raketa není k dispozici, ať Gustav Adolf letí. Ze strany naší školní výpravy jsme nic nenamítali. Dokonce jsme pomáhali vyklízet z rakety obytné části. Všechen prostor se musel upravit na přepravu nákladu. Spěchalo se, aby raketa mohla odletět ještě minulý týden, dokud je Mars ve vhodné poloze.

Před pár týdny by mě bavila myšlenka, že se v raketě schovám a poletím na asteroid jako černý pasažér. Teď už bych neletěl, protože se asteroid jmenuje zrovna hloupě Eros, a to by mi připomínalo, že jsem Lucinku nechal na Marsu.

Dneska moje krásná Lucinka určitě přijde. Bude velká akce. Profesorka nám slibuje hru, ve které budeme bloudit po neobydlené části Labyrinthu a hledat ukryté zprávy. Max Ljapunov jí pomáhal hru uspořádat, takže asi budou zajímavé úkoly. Bližší informace však nevíme, Max je tajnůstkář a nechce nic prozradit.


Ach jo, tohle nemůžem vyhrát! Max se nám s Cernanovou určitě chechtají, jak si lámeme hlavy. Vymysleli si na nás šifry. Na prvním stanovišti jsme našli papír se zprávou, kde je nejčastějším písmenem M. Rozdělil jsem v naší skupině úkoly. Alan zkouší posunout abecedu tak, aby M znamenalo A, a já s Luckou posouváme abecedu, aby M znamenalo E. Lucka mě opravuje, ne, z hlavy to nepůjde.

Lucka utrhla dva proužky papíru a píše na ně abecedu, abychom ji mohli snadno posouvat. Sice trochu naivní řešení, ale bez rizika chyby.

„Kdyby tu s námi byl Rafi,“ posteskl jsem si. „Ten by to zvládl z hlavy. Kouknul by a už by diktoval.“

„Copak Rafi, ale Jyri! Ten to bude mít jen jako rozcvičku!“

Jyri! Představil jsem si, jak bude perlit. Jessika si ho přivedla na start a Cernanová souhlasila s jeho účastí, akorát trvala na tříčlenných družstvech a přiřadila k nim Hebbeltovou. Jyri se jistě bude před holkama předvádět, jak mu to pálí. Možná nás i předběhnou a to ovšem znamená, že nevyhráváme. Už je vidím, jak se blíží, Jyri popohání obě děvčata a sebevědomě se usmívá. Naštěstí už Alan vyluštil zprávu a naše skupina může pokračovat na další stanoviště podle žlutých trubek k filtrační stanici.


V cíli dlouho čekáme. Lucinka sedí a mne si kotník, který měla zraněný. Proč mi neřekla, neběželi bychom tak rychle. Ke konci už jsem viděl, že Jyriho skupina značně zaostává. Posedávali kolem jednoho z prvních stanovišť a jejich nálada nebyla zrovna růžová.

Profesorka Cernanová oznamuje, že hra končí. Přivolává opozdilce. Blíží se naštvaný Jyri a Jessika mu nadává. Z jejích slov vyplývá, že Jyri je úplně neschopný, nevěděl vůbec nic a ještě že aspoň Hebbeltová umí Césarovu šifru, jinak by nevyluštili ani jeden úkol.

Věc má jistě svou humornou stránku, ale když si vzpomenu, jak jsme za Jyrim tuhle lezli po schodišti ve Viking parku...

„Alane, koukej,“ zašeptám. „Jyri neumí šifrovat.“

„Slyším,“ odpoví zamyšleně Alan.

Profesorka velí k odchodu. Loudáme se za skupinou a ještě dále za námi jdou Jyri s Jessikou a stále se nemůžou udobřit. Vyprávím tiše Lucce, o co jde. Zatím ještě úplně nechápe, asi nevysvětluju moc jasně.

Alan se na mě vážně podívá. „On může posílat na Zemi šifrované zprávy, i když neumí šifry. Stačí mu šifrovací program. A nám lhal, ta pohádka se Zlatým Skarabeem byla jenom výmluva.“

„My jsme mu skočili na špek,“ vrčím.

„A měli jsme ještě jednu stopu,“ povzdechne si Alan. „Pamatuješ, jak jsme šli pozorovat rozpad komety? Jyri věděl, že se rozpadne o půl hodiny dřív.“

Vzpomínám si. Ten zmetek! Věděl toho hodně, co si nechal pro sebe! Celá Země má strach a my jsme museli absolvovat vyšetřování u toho... jak se jmenuje... Voronov... a Jyri nás pak odbyde nějakou povídačkou...

„Já bych ho nejradši zmlátil,“ povídám. „Chytíme ho pod krkem a nandáme mu.“

„Měli bysme si ho podat,“ souhlasí Alan. „Zasloužil by si výchovnou domluvu.“

Oběma je nám jasné, že to nemyslíme úplně vážně, jenže co čert nechtěl, slyšel nás Krempner a už kolem nás krouží a poslouchá. My se teď nemůžeme ohlížet na Krempnera, je čas jednat.

Dávám Alanovi znamení a zpomalujeme krok, aby k nám došel Jyri s Jessikou.

„Eliasi, co chcete dělat?“ ptá se Lucka.

„Dostane lekci,“ zachechtá se Krempner, který se drží pořád u nás.

Jyri přichází k nám a dělá, že nás nevidí.

Alan začíná. „Jyri, chceme s tebou mluvit.“

„A o čem?“ štěkne Jyri.

„O šifrách,“ říkám. „Už víme, že ta tvoje šifrovaná zpráva na Zem nebyla žádná hračka.“

Jyri na mě očima metá blesky a já se pokouším o klid a opakuji. „My už víme. Tu šifru někde najdeme v notebooku a víme, že je od tebe.“

„Ty mi vyhrožuješ?“ utrhne se Jyri a přistupuje ke mně tak blízko, až mě to nutí chytit ho za ruce. Tu na nás skočí Krempner a už se s Jyrim rve jak rozzuřené zvíře. Jyri mu vrací rány bez jakýchkoli ohledů a kope okovanýma botama. Jessika křičí, Lucka volá na Maxe.

Přichází profesorka Cernanová a Max. Kluci se pořád perou. Budeme je muset roztrhnout. Dáváme se s Alanem do toho, naštěstí Jyri, když vidí situaci, přestává dávat rány a pomáhá nám držet Krempnera.

„Co se děje?“ ptá se vylekaně profesorka.

„Tady ten parchant na mě vletěl,“ nadává Jyri.

Budeme muset s Alanem vyložit naši verzi událostí.


Lucie

Nechápala jsem, co se děje. Elias byl najednou jiný, mračil se. Děsilo mě, že kvůli nějaké šifrovací hře jsou kluci schopni zaútočit na Jyriho a klidně tři na jednoho. Jyri jim nic neudělal, aspoň tak jsem byla přesvědčená, znám ho dlouho, vyrostli jsme oba tady v Labyrinthu.

Je pravda, že se s Jyrim pral hlavně ten blbec Krempner, jak mu kluci říkají. Ale stejně jsem si v tu chvíli říkala, že Eliase vlastně málo znám a nevím, jaký je.

Přišel Max a viděla jsem, že taky neví, co si má myslet.

„Michale,“ kárala Krempnera profesorka, „jak si můžeš dovolit takhle se chovat? Tvoje chování tady dělá ostudu celé třídě!“

„Měla byste si ho uvázat na řetěz!“ rozčiluje se Jyri. „A tady ty dva detektivy taky,“ ukazuje na Eliase a Alana.

„My jsme nic neprovedli,“ říká Elias. „Tady ten frajer si hraje s Pirátskou kotvou!“

„Posílá šifry na Zemi,“ dodává Alan. „Máme od Jessiky soubor, který ho usvědčuje. Pamatuješ, Jessiko, jak jsi nám dala ten záznam s kometou?“

Jessika se rozpomíná. „Ten film s kometou, jak mi ho Jyri nechtěl dát...“

„Udělal jsem chybu, že jsem ti ho vůbec dával,“ vyštěkne Jyri a pak se zarazí.

Všichni mlčí. Jyriho slova mi znějí v hlavě. Hraje si s Pirátskou kotvou? Udělal chybu, že dal něco Jessice?

Max postoupí dopředu. „Jyri, ty jsi ve spojení s Pirátskou kotvou? Jestli ano, tak budeš muset říct všechno, co víš, je ti to jasné? Tohle není legrace.“

Jyri se tváří nasupeně. „Vám nic říkat nebudu.“

„Tak mně ne,“ říká Max jemně, „ale musíme na ochranku.“

Jyri si měří všechny okolo. „Myslíte si, jaký jste hrdinové. Jestli vám vládne mafie, nebo ne, to je vám jedno, protože jste poslušní občani. Všechny ty autorský svazy jsou banda vyděračů, to nechápete? Klidně jim budete platit, že jo?“

Max si odkašlal a dívá se na Jyriho změněným pohledem. „Tu agitku si nech do novin. Půjdeš se mnou dobrovolně, nebo pro tebe mají někoho poslat?“

Jyri mávne rukou a odvrátí se.

Max se dohaduje s profesorkou Cernanovou, že dovede Jyriho na ochranku a ona půjde se třídou na ubytovnu. Podívám se na Eliase. Dívá se na mě. „Lucinko,“ šeptá, „to je dobře, že je Max tady. Krásně to s ním zvládnul.“ Elias mi říká Lucinko! Já jsem zase ráda, Eli, že ty jsi tady. Že jsme spolu. Nemluvím nahlas, ale snad mi rozumíš.


Max Ljapunov

Jyri jde klidně vedle mě a tváří se jakoby nic. Vidím na něm, jak si v duchu umiňuje, že řekne jenom to, co sám bude chtít. Vedle Jyriho jde ta jeho dívka a otírá si slzy do kapesníku. Ať už je jí ho opravdu líto, nebo jen hraje divadlo, celá třída se zvědavě dívá. Připadám si, jako bych vedl odsouzence na popravu.

Už jsem se těšil, že si s Margaret, tedy s profesorkou Cernanovou, ještě popovídáme a posedíme, a teď abych chytal zločince. Alan mi před chvílí pošeptal, že Jyri dokonce věděl, že se kometa rozpadne o půl hodiny dřív. To naznačuje, že Jyri není jen svedená dušička, ale hraje ve věci dost důležitou roli.

To, co o něm vím, bohužel podezření potvrzuje. Jeho maminka pracuje přímo v řídicím středisku Astro-Aqua, na personálním oddělení. V Astro-Aquě vládne přátelská, přímo rodinná atmosféra a Jyri jistě může bez překážek přicházet i odcházet. Sám jsem ho tam viděl, myslím, že tam i něco dělal.

Dovedu si představit, jak si ho maminka brávala do práce, když neměla hlídání, a kluka posadila k počítači, aby nezlobil. Kluk se tam rozkoukal a skamarádil, a když byl starší, šéf ochotně svolil, aby o prázdninách přišel na brigádu. Třeba byl i rád, že mu vyrůstá perspektivní pracovník.

Ovšem do hlavy mu nikdo nevidí. Kluk bloumá po internetu a nadchne se pro první ideologii, kterou najde. Jeho táta je na Zemi, málokdy sem přijede, ale i kdyby tady byl častěji, víme, že si kluci kolikrát něco umanou právě na vzdor starostlivým rodičům.

Jsme u ubytovny, Alan a Elias se loučí s Luckou. Jestli se nemýlím, Eliasovi svítí z očí něco víc než jen kamarádství. Lucka taky září. Přeju jí trochu toho prchavého štěstí.

„Jessiko, běž s ním, ne?“ radí jeden ze spolužáků dívce vedle Jyriho. Děvče váhá, pak se s Jyrim políbí na rozloučenou, spíš jen tak na oko pro spolužáky, on taky nejeví větší zainteresovanost. Děvče znovu vytahuje kapesník a otírá si oči. Zapečeš mu pilník do chleba, napadá mě jedovatá poznámka.

Margaret mi jen zamává a je pryč. Má s dětmi spoustu práce, co jsem si taky myslel? Všichni máme práci.

Ukazuji Jyrimu, že pokračujeme v cestě.

„Takhle jenom napomáháte systému,“ bručí Jyri. „Lidi nemají být jen poslušný šrouby.“

„Podívej, Jyri,“ začíná mi docházet trpělivost, „já ti kašlu na všechna autorská práva. Pro mě za mě. Napsal jsem dvě knihy a obě zadarmo, ze žádné jsem nic neměl.“

„No vidíte,“ ožívá Jyri.

„Ale musíš taky uvažovat o následcích. Oni počítali se ztrátami na životech. A možná ještě ztráty budou, to nevíš.“ Vzpomněl jsem si na Ninu a Arna. Už měli být doma, místo toho je teď čeká další riskantní podnik, narychlo naplánovaný projekt, se kterým nejsou žádné zkušenosti. „A ty následky ponesou úplně jiní lidé, než ti, kterým jsi chtěl uškodit.“

„Já jsem nikomu neuškodil,“ namítá Jyri. Pak mávne rukou. „No, to je jedno. Prostě jsem přehrál jeden program, co mi poslali ze Země. Já vím, že vaši teď letí na Eros, a na ně jsem opravdu nemyslel. Ale svět je strašně složitej, a když něco chcete zlepšit, tak na druhé straně třeba něco zhoršíte.“

„No,“ povzdychl jsem si, „to jsem ti vlastně chtěl říct.“

Předal jsem provinilce Voronovovi, který byl příjemně překvapen. Bude si moct zase užít vyšetřování. Při jeho důkladné práci není pochyb, že se Jyri brzy dostane k soudu v Konstanzi, kam Mars podle smlouvy se Švýcarskem soudně přísluší.

Vyšli jsme s Luckou na ulici. Necítíl jsem se moc dobře.

„Maxi, já jsem to nechtěla říkat před Jyrim,“ zanaříkala.

„Co je?“

„Ale víš, že on má bráchu, Jariho. Třeba jsou u pirátů oba. A Jari zrovna taky letí...“

Má pravdu. Jari zrovna taky letí na Eros. Není s Ninou a Arnem v posádce raketoplánu Bolzano, ale odletěl z Marsu minulý týden s Gustavem Adolfem, vezoucím náklad iontových motorů.

 


Zpět Obsah Dále

29.05.2017 00:18