Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Seskok

Nina Tammová

Všech jedenáct nás stojí ve skafandrech v nákladovém sektoru lodi. Zde normálně převážíme motory ke kometám. Odklopená střecha umožňuje pohled do hlubin vesmíru a na část blízkého Marsu, ale dnes to nikdo neoceňuje. Před pár minutami jsme provedli speciální manévr, nejspíš první v historii kosmonautiky.

Ten manévr není nic složitého, ale normálně se nedělá, protože stojí spoustu energie, která je teď ovšem vedlejší. Už na Erosu bylo zřejmé, že přistání Bolzana na Marsu je neproveditelné. Narušené nýty drží prakticky vše. Především poklop nákladového prostoru, ale i jiné části, které by se utrhly již při brzdění v atmosféře. Z historie víme, že v takových případech se posádkám vystrojuje státní pohřeb.

První návrh, že nás na Erosu vyzvedne záchranná mise, napadl jistě někoho na Zemi. Na Marsu všichni dobře věděli, na jak dlouho nám mohou vystačit zásoby kyslíku, pití a jídla.

Takže zbyla jediná možnost přistání, která začínala neodzkoušeným manévrem a končila něčím sice již odzkoušeným, nicméně ještě bizarnějším. Na manévr je třeba bezmála tolik energie, jako na start, což byl s téměř prázdnými nádržemi také oříšek. Vlastně jen komplikace. Palivo jsme přečerpali z Gustava Adolfa, který zůstal na Erosu. Bude-li v budoucnu zájem, mohou tam pro něj kdykoli později přiletět s cisternou a bedničkou nových nýtů.

Největší problém při přistání je, že máte příliš velkou rychlost. Tu zmírníte třením o atmosféru. Možnost, kterou jsme neměli. Tepelný štít by ulétl nejspíš hned při prvním zanoření. Druhá možnost je, otočit se zádí ve směru letu a zapnout trysky. Paliva jsme na to měli dost.

Pohlédla jsem na Arna. „Myslíš, že jsme opravdu v klidu?“

„V klidu ne, ale proti povrchu máme zanedbatelnou rychlost. Tedy, až na to, že padáme.“

Bože, jak mě štve tou svou akurátností. Bože, jak jsem mu teď za ni vděčná. Dává mi pocit něčeho samozřejmého, něčeho, co prožívám dvakrát do týdne, a není celkem důvod se čehokoli bát.

„Vidíš, jediné, co se pohybuje, je Mars.“

„Ano, přibližuje se.“

Když zmizí odstředivá síla, loď již nic nedrží na orbitě a začne padat volným pádem. Zatím ještě zvolna.

„Tady kapitán, připraveni? Hlaste se.“

„Arne Tamm, připraven.“

„Nina Tammová, připravena.“

Postupně se hlásí zbytek naší posádky a posádky Gustava Adolfa i s povedeným Jarim.

„Až zazní signál, zapínáme boostery.“

Zážeh, raketky zabudované v technické části skafandru nám na chvíli vrací pocit tíhy. Pohledem se loučím se vzdalujícím se raketoplánem. Už se na něj nikdy nevrátíme. Po minutě dochází boosterům palivo.

Chtěla bych vzít Arneho za ruku. Neohrabaný skafandr nic takového neumožňuje. Nejspíš má podobné pocity, jen je nechce vyjádřit nahlas, vysílačky ve skafandrech jsou strašně indiskrétní. Zaklepe mi lehce na hledí a já jemu. Náš tajný signál, kterým říkáme vše.

Doufám, že osobní padáky, které zůstávají v povinné výzbroji každé lodi spíš jen ze setrvačnosti, skutečně fungují. Pokud ano, dopadne to dobře. Skok ze stratosféry je uskutečnitelný i na tělese s větší gravitací. To prokázal již počátkem jednadvacátého století jistý Felix Baumgartner.


Maxim Ljapunov

„Támhle! Nahoře to bílý!“

Automaticky zvedám hlavu a sleduji napřaženou ruku.

„Netrojči, Lucko, ještě je brzy. Seskok ještě nezačal.“

Nedivím se jí, že je nervózní, také to na mne doléhá. Za chvíli sestra se švagrem a devíti dalšími seskočí z výšky, z jaké ještě nikdo neskákal. Těch pár pošuků, co se kdy o stratosférický seskok pokusilo, to zkoušelo na Zemi s hustou atmosférou, za klidného počasí, z mnohem menší výšky a hlavně ze stacionárního balónu.

Dnes se může stát všechno. Kosmonauti pár seskoků padákem již absolvovali, ale cvičení v něm příliš nejsou. Stačí, aby otevřeli padák později, až budou mít příliš velkou rychlost a lana nevydrží takový nápor. Nebo prostě jen zafouká vítr, odnese je stranou od Valles Marineris, kde se zdržuje nejhustší část atmosféry...

Alan si přikládá k očím triedr. „Ale já to taky vidím.“

Za chvíli vidím i bez triedru. Jasná hvězdička velice pomalu se pohybující po obloze. Kdyby se za ní táhl kondenzační pruh a bylo to na Zemi, řekl bych, že je to dopravní letadlo.

„Sakra mrak! To je nanic.“ zaklel Alan. Daň za terraformaci Marsu. Ráj pro meteorology. K běžné oblačnosti přibyl v posledních desetiletích nový druh. Již zatopené spodní části Maríny vytvářejí v údolích docela zajímavé mikroklima.

Čekali jsme, až jeden takový chuchvalec mlhy či mraku odpluje a znovu mu umožní výhled. Mrak se pozvolna sune stranou. Světlý bod se ještě párkrát schová a pak se rozzáří naplno.

„Tak pocem, kde jsi,“ šmejdí Alan nezkušeně po obloze. „Jé...“ nedokončil. Hvězdička zjasnila a začala zvětšovat svůj poloměr.

„Maxi,“ zkusila Lucie vykřiknout, ale úzkost jí sevřela hrdlo. „To byla exploze.“

Zkouším ji utěšit. „Ne, nebyla, nemohla.“

„Neboj, Lucko,“ konejší i Alan.

„Vždyť jsem to viděla!“

Elias ji bere kolem ramen. Chce říct něco povzbuzujícího, ale sám má zmatek v hlavě.

„Na, vem si to,“ podává Alan Lucii triedr. Je rozrušený, sotva mluví. „To nebyl kosmonaut. Raketoplán explodoval. Asi nevydržel návrat do atmosféry a rozpadl se. Asi při tom bouchly nádrže se zbytkem paliva.“

No jistě, raketoplán! Prázdný raketoplán! Podle výpočtu by měl dopadnout někam na Sinaiskou planinu. Ohnivá koule na nebi míří skutečně někam na jih.

Uslzená Lucie mi s ulehčením předává dalekohled. „Podívej, Alan má pravdu, už jsou vidět i trosky.“

Kluci i Lucka se chechtají. Přestálý stres si otevřel pojistný ventil.

„Teda, to sou šoky. To až budu vyprávět...“ Elias nestihl dopovědět, komu by to rád vyprávěl. Hřmot mohutné exploze mu vzal slova od úst.

„Že to ale trvalo, než sem ten zvuk doletěl, však?“ směje se Alan.


Arne Tamm

Klepl jsem Nině na přílbu a odrazili jsme se. Kdo byl ještě někomu na dosah, odrazil se. Není o co stát, když se vám zamotají šňůry mezi padáky. Pozoruji kamarády, vypadají, jako by se vznášeli. Pomalu se otáčejí kolem nějaké osy. Navigátor je přílbou k Marsu, Nina ke mně zády. To je ta pravá beztíže. Vypadá to, jako bychom se vznášeli, ve skutečnosti padáme.

Každou sekundu se naše rychlost zvýší o tři a tři čtvrtě metru za sekundu. Ti, kteří mají ještě trochu paliva v raketách, se pokoušejí stabilizovat. Je to zbytečné, až vstoupíme do husté atmosféry, srovnají se naše těla sama. A pokud ne hned, po vystřelení padáků určitě.

„Slyší mě ještě někdo?“ zazní mi v přílbě něčí hlas. Nejspíš někdo z posádky Gustava Adolfa. Na Bolzanu jsme byli zvyklí do vysílačky říct nejdřív své jméno.

Samozřejmě jsme slyšeli všichni. V kosmickém prostoru nemají na tak krátkou vzdálenost skafandrové vysílačky problém. Ostatně, volající ani nečekal na odpověď.

„Podívejte na Bolzana!“

Ohlédl jsem se po raketoplánu. Přestal se vzdalovat, patrně se již dotkl svrchních vrstev atmosféry, která ho přibrzdila. Čumák raketoplánu s menším povrchem se začal v souladu se zákony aerodynamiky poslušně sklápět dolů. Následný rozklad tlakové síly působící na spodní stranu křídel se projevil okamžitým nárůstem tangenciální složky rychlosti. Bolzano se dostával do režimu klouzavého letu a odplouval stranou. Zprvu pomalu, později stále rychleji. Autopilot bude ještě mnoho minut regulovat směr letu, aby se raketoplán zřítil pokud možno co nejdále od předpokládaného místa našeho dopadu.

„Za chvíli vstupujeme do atmosféry.“

„Myslím, že už tam jsme, slyším svist.“

Všichni jsme ho slyšeli. Po pár vteřinách ho nebylo možno neslyšet a ještě později nebylo možno slyšet nic jiného. Pokud někdo něco říkal, bude mi to muset na zemi zopakovat.

Raketoplán, stále pokračující v letu ve směru svého nejmenšího odporu, opět zrychloval. Nápor atmosféry již urval obě křídla poklopu nákladového prostoru, dosud drženého oslabenými nýty. Otevřená záď se stala nyní největší brzdou. Kolem hran se začaly tvořit malé obláčky, důsledek náhle sníženého atmosférického tlaku za raketoplánem. Ještě více naředěné plyny již nebyly schopny udržet vodní páru, která nyní v podobě mikroskopických kapének ozdobila konce křídel a jiné ostré přechody závojem mlhy.

Představil jsem si našeho profesora aerodynamiky. Malý dobrácký vousáč vážně pokyvuje nad snímky raketoplánu: „Nepěkné proudnice, věru nepěkné!“ A měl by pravdu. O laminárním proudění bych možná mluvil u hran křídel, to, co se ale dělo nad nákladovým prostorem, byly jasné turbulence. Vlákna par se vracela zpět k raketoplánu, srážela se s jinými vlákny, točila ve složitých vírech a rozechvívala konstrukci.

Náhle, v jednom krátkém okamžiku, jako by se všechny turbulence smluvily, přeskočily k zádi raketoplánu a vytvořily za ním dlouhý mlžný kužel s vrcholem někde na předělu nákladového prostoru a motoru. Raketoplán právě dosáhl nadzvukové rychlosti a předváděl nádhernou vizualizaci rázové vlny.

Nebylo nám ale dáno, dlouho se kochat zajímavým úkazem přírodním. Obnažený vnitřek stroje se stal příliš velkou brzdou, kterou nemohla konstrukce udržet. Na pravé části se objevila prasklina, která se rozrůstala směrem ke středu. O chvíli později explodovaly nádrže se zbytkem paliva.

Zvuk exploze, dorazivší o pár vteřin později, jsem slyšel i přes hrozný hvizd atmosféry kolem mého skafandru. Tlaková vlna mnou trhla. Řídká atmosféra nedokázala přenést tolik energie, aby způsobila vážnější problém. Přesto mne na pár sekund paralyzovala. Potřesu hlavou, vystřeluji padák. Trhnutí, bílý obdélník se zelenými pruhy se rozprostřel nade mnou. Rozhlížím se po ostatních. Druhý, třetí padák, támhle hned tři najednou... a támhle vysoko nade mnou desátý. Se mnou jedenáct. Jsme všichni.


Rafaelovič

Závidím Alanovi a Eliasovi, že mohou s Ljapunovem běhat po Elysejských polích a dohledávat kosmonauty. Také jsem se hlásil jako dobrovolník, celá třída jsme se hlásili, stejně jako půl Labyrinthu. Každý chtěl nějak pomoct.

Však nám děkoval sám guvernér. Že si velice váží... však to znáte. Ale že stav je již naplněn, kolik lidí je již v pátrání zainteresováno a že není třeba dalších... a tak vůbec. Jestlipak si uvědomoval, že víme, že lže? Stačí se podívat na www.meteo.mars, jak to nad Valles Marineris fouká, a každému dojde, že vítr roznese kosmonauty po celých Elysejských polích. Takovou plochu nemůže záchranný sbor ani s celou ochrankou uhlídat.

Na druhou stranu, nedivím se mu. Většina Marťanů z Labyrinthu nikdy nevytáhla paty. Záchranáři budou mít takhle dost práce. Kdyby měli ještě tahat dobrovolníky ze všech děr, do kterých by určitě popadali, mohli by kosmonauti na nějakou pomoc zapomenout.

Někdo zaklepal.

„Dveřmi. Použijte kliku.“

Dveře se otevřely.

„Jé, paní profesorko, to jste vy?“

„Tak tady jsi, sháněla jsem tě.“

„Něco se děje?“

„Ne, nic. Jen jsem tě neviděla s ostatními, tak jsem se lekla, jestli tě nenapadlo jít pomáhat kamarádům.“

„No, mohli mě vzít s sebou. Jsem snad horší, jen proto, že nemám styky s Ljapunovem?“

„S panem Ljapunovem. Nebo s doktorem Ljapunovem. Nepásli jste spolu trilobity,“ napomenula mne profesorka upjatě. „Horší nejsi. Ale kluci chodili na pravidelné geologické vycházky, už se umí v terénu trochu pohybovat. A jestli je Max bere s sebou, tak ví, co dělá.“

Vida, tak Max! Jsem snad poslední, kdo mu ještě říká Ljapunov? Nejdřív kluci, teď i Cernanová!

„A co vlastně děláš,“ pokračovala smířlivým tónem. „Že nejsi s ostatními v jídelně. Sledují záchranné práce.“

„Já taky, ale shodil jsem si je do okna,“ ukazuji na notebook. „Aby se mi tam toho víc vešlo. A stejně jsem si musel ještě půjčit tablety od kluků. Vidíte.“

Profesorka se rozhlédla, teprve teď jí došlo, že na to, že jsem tu sám, tady běží nějak moc kompů.

„No ty tu máš hotové výpočetní středisko.“

Přiznávám, trochu jsem se vytahoval. „Tady mám data z meteosatu. Vidíte, infra, vizuál...“

„To je jako snímek z družice? Proč tohle neukážou ve zpravodajství! Pořád jen reportáže... Ukaž.“

„To já tu mám i z rána, když přistávali.“

Přehrávám záznam. Zelenobílé tečky padáků se posunují po obrazovce. Občas mění směr letu, jak si s nimi pohrává vítr. Po chvíli některé z nich mizí v oblacích, znenadání se objevují a zase mizí.

„Bohužel, meteosat je hodně vysoko, nemá optiku na takovéhle detaily. A už vůbec není stavěný na skenování povrchu.“

„A v tepelných paprscích?“

„Už jsem zkoušel. Skafandry mají příliš dobrou izolaci, jsou stavěné na práci na zmrzlých kometách, na stálý kontakt s hmotou o teplotách blízkých absolutní nule. V infra prakticky nevyzařují.“

„To je škoda, že si je nemohou sundat, našli by je hned. Na snímcích by jen svítili.“

„Jo, a tohle je zajímavý,“ ukazuji na aplikaci na Eliasově notebooku. „Tady mají extrapolované dráhy parašutistů.“

Učitelka se dívá na jeden z posledních snímků před dopadem. Od padáků vedou tečkované čáry končící křížkem.

„Dopočítali dráhu a křížkem označili místo předpokládaného dopadu.“

„Kdes to vyhrabal?“

„To mi dal Marty, to je jeden z...“

„Vím, kdo je Marty,“ oklepala se Cernanová.

„No, pan Ljapunov nás seznámil, docela jsme se skamarádili. Tak oni mají program na extrapolaci drah meteoroidů. Používají ho, aby zjistili, kam dopadnou všechny ty trosky komet, kterými to tu zavodňují.“

„To je vtipný nápad.“

„Vtipný určitě. Však i Marty z toho měl srandu, jak musí program předělat z ledových balvanů na kosmonauty. Kosmonauti se mu třeba při tak pomalém pádu sami rozpouštěli teplem...“

„No jo, ono je to asi přece jen něco jiného.“

„To jsem si také říkal. Tak jsem si udělal vlastní malou aplikačku na úplně jiném principu.“

„V čem je jiná?“

„Ten jejich program vychází z počátečních poloh a rychlostí kosmonautů, uvažuje jejich hmotnosti, odpory vzduchu, tlaky a nápory atmosféry...“

„A dopočítá polohu v následující okamžik.“

„No, jenomže tohle stačí tak pro komety. Velké rychlosti, těžká tělesa. U kosmonautů se mnohem víc projevuje okamžitý stav atmosféry, který ovšem neznáme dostatečně přesně. Já na to šel obráceně. Tenhle kosmonaut,“ ukázal jsem na monitor, „padal celou dobu dírou v mraku. Jiné bylo také vidět dost dlouho. Analyzoval jsem jejich dráhy a sestavil pole transformačních matic...“

Naši profesorku máme rádi, protože fyziku nejen učí, ale protože i myslí jako fyzik a chápe, co se jí říká. „A těmi pak vynásobil dráhy zbývajících kosmonautů. Vyšlo ti z toho něco?“

„To mám tady. Vidíte? Černě jsou dráhy vypočtené Martyho programem, zeleně ty moje. Z těch kosmonautů, co našli, mám skoro stoprocentní úspěšnost a Marty ani ne pětasedmdesát. Vidíte, třeba tenhle kosmonaut mi vyšel úplně jinde, než Martymu. Sám jsem zvědavý, kde ho nakonec najdou.“

„To říkáš jen tak! Hlásil jsi to někomu?“

„Vidíte, to mě nenapadlo. Mohl bych zkusit Martyho.“

„Zavolám Maxovi, ten už bude vědět!“

Tak vida babu, má na něj i telefon!


Antonio Caratti, astronaut

Od raketoplánu jsem byl nejdál ze všech. Snad proto jsem se vzpamatoval z výbuchu jako první a otevřel padák. Ostatní rychle klesají, začínám mít o ně strach. Po pár sekundách vidím konečně první padák, druhý, další a další. Zdá se, že je vše v pořádku.

„To byla šlupka, co?“ Hučení plynů kolem přílby už utichlo, sluchátka vysílačky se již dokázala prosadit.

„Já ... málem ... ska...“ pokusil se někdo odpovědět, ale vzdálenost mezi námi již překročila mez, na kterou byly vysílačky stavěny.

Snažil jsem si vrýt do paměti vzájemnou polohu ostatních padáků. Tak je to dohodnuto. Až kohokoli z nás naleznou, budou to cenné informace, které možná zachrání někomu život.

Kamarádi pode mnou již míjejí úroveň terénu a sestupují do Valles Marineris. Někteří se již ztratili v oblacích, ucpávajících údolí jako zátka z vaty. Za chvíli se tam ponořím také. Pak mi budou k povrchu zbývat nějaké dva kilometry.

Oblačnou přikrývkou jsem proletěl, ani nevím jak. Pode mnou se otevřela známá krajina. Nitka na západním obzoru je příjezdová cesta z Labyrinthu, pode mnou Elysejská pole. Přistanu poněkud severozápadněji, než jsem čekal, ale stále v toleranci.

Po hledí mi začínají zvenčí stékat kapky. Zprvu jsem to přikládal vlhkosti, kterou jsem nachytal v mraku, ale výhled se rosil stále více. Blizard, takhle honosně se tu nazývá vítr přinášející teplý vlhký vzduch ze zatopených částí údolí. Na prochladlém skafandru se srážela vlhkost, kterou s sebou vítr nesl. Několikrát do týdne pomáhal zavlažovacímu systému držet rostlinky Elysejských polí v kondici. V důsledku efektu hrdla láhve nicméně vznikaly při severním úbočí silné větrné proudy, z nichž se mne jeden právě zmocnil a odnesl do Tithonium chasmata.

Nejsem již vysoko nad zemí, ale vítr mě žene dál, proti skalní stěně. Je mi jasné, že mne proudnice nadnesou a budou vláčet dále do Tithonia, do té změti údolí a roklin, ve které mě už nikdy nenajdou. Musím se rozhodnout rychle. Teď nebo nikdy. Odpínám padákový postroj. Padám, ale setrvačnost mnou mrští na stěnu. To bylo v plánu. Přímý pád z takové výšky bych nepřežil, skalní stěna by mne měla zpomalit.

Další náraz a další. Skafandr účinně tlumí rány, ale i tak se neubráním výkřikům. Skalní stěna se směrem dolů rozšiřuje, nárazy přibývají, ale na úkor jejich rasance. Noha se zakliňuje ve škvíře, přepadám hlavou napřed. Cítím, jak se na noze trhá skafandr. Téměř kolmá stěna přechází ve strmý val, kutálím se, krční svaly vzdaly svou funkci a hlava bouchá ze strany na stranu do vnitřního polstrování přílby.

Konečně ležím. Všechno se se mnou houpe. Cítím strašnou únavu. Otáčím se na bok, aby hornina pokud možno ucpala díru ve skafandru. Přetlak ve skafandru není moc velký, mělo by to stačit. Poslední, co vidím, je zelenobílá látka padáku zachycená na vrcholku skalní stěny.


Lucie

„Stop! Sto pětadevadesát stupňů, sedm hodin,“ zavolá Max do vysílačky.

V zápětí hlásí Alan: „Stop, trojice na tři sta stupňů, pět hodin.“

Kruci, já pořád nic! Tolik jsem pomáhala při organizaci pozorovacího stanoviště. Držela jsem nějaké tyče při vytyčování severu, což je mimochodem docela chuťovka u planety bez magnetického pole.

„Buď ráda alespoň za remanentní magnetismus,“ konejšil mne Max. Když ho zkorigujeme podle skutečného severu, můžem alespoň na našem stanovišti využít kompasy pro určení azimutu.

A teď tu stojím zády obrácená k Eliasovi a nic. Kousek dál stojí Max s Alanem, oba mají už úlovek a já...

„Stop! Sto padesát stupňů, osm hodin,“ zaznamenala jsem konečně i já svého prvního kosmonauta.

„Tam to musí fučet,“ zabručel Elias ohledně těch hodin. Zatímco hodnota ve stupních určuje azimut, kde se kosmonaut vyloupnul z mraku, druhý údaj opravdu odpovídá jakýmsi pomyslným hodinám. Když si představím na obzoru ciferník se středem shodným s polohou kosmonauta, tak pak jen nahlásím, ke kterému číslu si to míří. Když padá kolmo dolů, je to na šesti hodinách. Ten můj byl na osmi, to znamená, že ho musel vítr pěkně unášet.

„Stop, čtveřice na dvě stě sedmdesáti stupních, šest hodin.“

Sláva, díky Eliasovi jsme předběhli ty dva.

Na záchranné základně někdo naše zprávy zachycuje. Zná naši přesnou polohu, stejně jako polohu ostatních skupin. Vynáší napozorované směry, v jejich průsečících pak budeme hledat kosmonauty.

„Jestli dobře počítám, tak jich máme devět. Dva chybí.“

„Počkáme.“

„Na co?“ Max se dívá na hodinky. „Pět minut mezi nimi rozdíl být nemůže. Museli jsme je propást.“

„Nebo byli moc daleko. Třeba je zachytila jiná skupina.“

Znělka z filmu „Aelita, kráska z Marsu“ přerušila plané dohady. Max nedočkavě odklepl hlášku o příchozí zprávě.

„Už mají předběžné výsledky. Zachyceno jen deset seskoků, někdo musel letět úplně stranou. Ta čtveřice je na přímý dohled, už pro ně jedou.“

„A my, koho budeme hledat?“

„Jsme nejseverněji položená skupina, posílají nám souřadnice jednoho. Tak nasedat. Ať se nenudí.“


Elias

„Chytla jsem nosnou!“

Max řídí, Lucie sedí vedle a prohledává éter.

„Za chvíli tam musíme být,“ ukazuje mi Alan křížek na mapě.

Poznávám krajinu. Párkrát jsme tu byli na geologické výpravě. Max nás protáhl údolíčky, která zná jen on. Právě tady jsem se naučil dívat na svět očima geologa.

„Jak to vypadá, Lucko?“ kývne Max po chvíli směrem k vysílačce.

„Je to lepší. Zachytila jsem i nějaké poškozené pakety, bohužel jsou nerekonstruovatelné. Signál je ještě příliš slabý nebo se tříští ve skalách. V každém případě je stále naživu, snaží se vysílat nějakou zprávu.“

„Doufejme, že se příjem zlepší, při nejhorším...“

Náhle oživlá vysílačka přerušila Maxovy úvahy. Chvílemi bylo rozumět i celým slovům, ale věty smysl nedávaly. Začali jsme křičet jeden přes druhého. Vysílačka na chvíli zmlkla, druhá strana patrně zaregistrovala naši přítomnost.

„...yšíte mě? ... Bolzano...“

Náhle se příjem ztratil zcela. Max pochopil, co se stalo, zabrzdil a začal couvat. Vysílačka opět naskočila. Chvíli jsme bezcílně pojížděli ve snaze najít nejlepší signál.

„Stále není rozumět.“

„To je na draka. Vystupujeme. Lucko, půjč mi to,“ natáhl se Max po vysílačce. Neměl to dělat, Lucka si s přístrojem počínala velice obratně, už jsme se přesvědčili, že to zvládne i sama.

„Zkusme jít támhle k té průrvě,“ ukazuje Alan dopředu. „Nejlepší příjem byl, když jsme byli v její ose.“

Max se uznale zašklebil. „Dobrý postřeh. Jdeme.“

„... plánu Bolzano, hovoří kapitán. Slyšíte mě? Opakuji...“

Myslím, že za chvíli nás musel slyšet i bez vysílačky. Dokud nás ale Max neztišil, nemohl z té změti hlasů vyrozumět ani slovo.

„Tady Maxim Ljapunov, záchranná četa stanoviště sedm. V jakém jste stavu, kde se nacházíte?“

„Chvála Bohu! Maxi, ani nevíš, jak rád tě slyším! Jsem v pořádku. Ale netuším kde, budete mne muset najít podle signálu.“

V tom byl právě ten problém. Dohledávání podle signálu jsme trénovali celou dobu, co jsme věděli, že to bude potřeba. Naučili jsme se to docela dobře a zjistili spoustu věcí. Třeba to, že při frekvencích, které používají vysílačky skafandru, je tahle metoda neúčinná, když je hledaný ve skalním labyrintu. Signál se tříští, odráží, jdete za ním jak za fatou morgánou a skončíte u nějaké skalní stěny.

„To bude problém, popiš nám, jak to tam vypadá.“

„Jak to tu vypadá! Jako všude. Jsem na dně nějaké rokle.“

„Mám na mysli geologické složení.“

„Jo tak, tak to ti povím naprosto přesně. Kameny, samé kameny, kam se jen podíváš, kameny. Copak já je rozeznám? Jeden červenější než druhej.“

„Poznal byste naplaveniny? Myslíte, že jste na dně říčního koryta?“ vmísil jsem se do debaty.

„Asi jo, stěny jsou takové vlnkaté.“

„Nedělej si srandu...“

„Počkejte, Maxi,“ něco mě napadlo. Při jedné geologické výpravě mi Max ukazoval svůj objev. Vrásy. Zvlněné pruhy vodou usazených hornin. Prý to dokazuje tektonickou činnost na Marsu i v době, kdy už byl podle soudobých poznatků Mars geologicky mrtvým tělesem.

„Jak ty vlnky vypadají?“

„Asi jako když se z boku dívám na shrnutý koberec. Na několik koberců na sobě.“

„Vrásy, jasně. Dobrý, Eliasi,“ odměnil mne Max plácnutím po rameni. „Moloděc!“

„Ale takových údolí je tu víc. Nevadí, tak je projdem,“ nadhodil Alan.

„Kapitáne?“ osmělil jsem se ještě jednou.

„Ano?“

„Jak dlouhý je ten útvar?“

„Co já vím, táhne se to až kdo ví kam... ale... na druhé straně... tady kousek to končí. Jako by vrása zalézala do země.“

„Do země? Běžte tam, prosím.“ Rozčilením se mi rozklepal hlas. Takovou rokli jsem tu viděl jen jednu. Pokoušel jsem se tam vydobýt nějaký podezřelý kámen. „Válí se tam kámen asi velikosti hlavy? Měl by být rozpůlený.“

Lucinka se na mě podívala s obdivem. S obdivem a hrdostí.

„Člověče, ty jsi jasnovidec!“ Kapitánův hlas zněl bezmála vesele. „Jsou tu vidět i stopy po úderech kladiva.“


Alan

K rokli se dá zajet roverem celkem bez problémů. Najít parašutistu trvalo jen chvíli. Nejprve mi padl do očí zelenobílý padák rozprostřený na zemi. Postava ve skafandru přecházela kolem. Ještě nás neviděl.

„Tady, nahoře!“

Kapitán zvedá hlavu, jak jen mu to tuhá krusta skafandru dovoluje. Ani nevím, kde má rokle ústí, nikdy jsem tam nedošel. Jediná přístupová cesta je úzká pěšina. Já po ní vyběhnu jak nic, Max také vyšplhá bez problémů, ale kosmonaut v těžkém vesmírném skafandru konstruovaném tak pro hupkání po kometách nemá šanci. I po rovině se sotva potácí.

„Maxi, na to nestačíme.“

„Ano, ano. Tak mi prosím dones z roveru lana a skoby.“

„Snad nechceš horolezit?“ strachuje se Lucie.

„Jak se to veme!“

Nelopotili jsme se dlouho. Maxovy horolezecké zkušenosti, ve kterých se při své práci postupně zdokonaloval, se zúročily. Přesně věděl, kde zatlouct skobu, kudy vést lano.

„Teď přivezu auto až k rokli, ukazuj mi. Musím zacouvat přesně sem,“ ukázal na skálu vyčnívající nad úroveň terénu a přečnívající poněkud přes hranu rokle.

Podívali jsme se tázavě na Lucku. Pokrčila rameny, sama nerozuměla, proč mají s Eliasem z několika tyčí, terénní lopatky, kluba drátu a větších kusů nářadí sestavit šibenici a ukotvit ji skobami právě do téhle skály.

„Alane, pojď sem na chvíli. Vyheveruj pravé zadní kolo, já zatím zašprajcuju kola.“

„Maxi!“ volal zdola kapitán. „Co tam vyrábíte?“

„Měním kola,“ zachechtal se Maxim. Práce mu šla od ruky úplně sama. Z kufru vyndal prázdný disk. Teprve teď jsem měl pochopit, proč kromě rezervy vozí i jedno kolo bez obutí.

„Tak, a máme naviják,“ pochlubil se, když vyměnil zadní kolo za prázdný disk.

Nyní jsme to viděli jasně, celou dobu stavěl jeřáb. Uložili jsme kapitána do padáku, šňůry přivázali k lanu provlečenému šibenicí až ke kolu s prázdným diskem.

„Tak jdem na to.“ Max spustil motor. Elektromobily mají tu výhodu, že si lze vybrat, které kolo se má točit. V terénu důležitá věc. Teď se točilo pravé zadní kolo.

„Funguje to,“ jásá Elias.

Lucka mu přizvukuje. „Lano se navíjí.“

Padák s kapitánem pomalu stoupá z rokle.

„Tak kluci, teď už musíme ručně.“

Ve čtyřech jsme poslední etapu zvládli bez problémů a už si podáváme ruce.

„Tak, nasadit kolo a jedeme do špitálu.“


Jessika

Když mne ten chlap v uniformě uvedl do místnosti, Jyri seděl na velké židli u malého konferenčního stolku. Rozhlédla jsem se kolem. Návštěvní místnost narychlo připravená z nějakého kumbálu. Evidentně tu na návštěvy zadržených nejsou zařízeni. Ani je nenapadlo, že by ta zapomenutá košťata v rohu mohl Jyri použít jako zbraň. Asi je pravda, co se povídá, že na Marsu už dvacet let nikoho nezatkli.

„Jessiko, kde se tu bereš?“

„To je ta návštěva, Jyri,“ skočil mu do řeči můj průvodce. „Já budu vedle, kdybyste něco potřebovali.“ Nevěřícně jsem na něj koukala, když s těmito slovy opustil místnost.

„Teda, na nedostatek soukromí si stěžovat nemůžeš.“

„To byl Vincent, naprostej pohodář, jemu je všechno jedno.“

„Pomohl by ti utéct?“

„A kam bych tady utekl, do Maríny? A ty bys mi tam nosila v kanystru kyslík?“

„Chtěla jsem tě vidět,“ změnila jsem téma.

„Co tak najednou, Krempner tě omrzel?“

„Tak nemluv, čekala jsem, až tu nebude ten Voronov. Chlap nepříjemnej, určitě by mě sem nepustil.“

Chvíli bylo ticho, pak se usmál. „Vážně?“

„Počkám na tebe.“

„Nebudu tam dlouho.“

„Kolik myslíš, že vyfasuješ?“

„Nic na mne nemají. Jeden soubor s pár bajty náhodného šumu navíc. Kdo ví, jak se tam dostal.“

„Ale vždyť jsi se přiznal...“

„Nic jsem nepřiznal, byl jsem vystresovaný z toho, jak mne Krempner napadl.“

„Takže jsi nevinný? Já to věděla!“

„To víš, že jo. Vypadám snad jak masový vrah?“

Zase mi do života zasvítilo trochu sluníčka. V hloubi srdce jsem to cítila. Jestli je nevinný, nemohou ho tu držet!

„Musíme někam napsat, aby tě pustili, tohle je strašná nespravedlnost! A to není všechno, Lucka říkala, že Voronov u vás doma udělal domovní prohlídku a zajistil všechny počítače. Chudák máma, prý jí sebrali i ten v práci.“

Jyri se zatvářil polekaně. „To je šmejd!“ Pak se trochu uklidnil. „Jen ať si poslouží, tam nic nemůže najít.“

„No jasně, když jsi nevinný, tak nemůže.“

„No to bych řekl. Jen aby Voronov něco nepřekroutil.“

Polila mne hrůza. Rafi, kudy chodí, tam vypráví, co je ten Voronov za kus vola. Co na ně chtěl ušít.

„Jessiko?“

„Hm?“

„S tím, co zabavil, nic nenaděláme. Ale já mám ještě jeden počítač. Jen takový malý záznamník. Ukládám si tam protokoly o vzduchotěsnosti obytných jednotek.“

„Jo, já vím, jak ho taháš pořád s sebou. Myslíš, že by ti to mohlo ublížit?“

„No to víš, je to spoustu čísel, kdo ví, co by z toho Voronov vybádal. A pak, mám tam nějaké soukromé poznámky, jestli chceš, klidně si je přečti. Před tebou tajnosti nemám, ale co je má číst kdo jiný.“

„A kde je?“

„U tebe pod postelí. Jak jsme šli na tu šifrovací hru, tak jsem ho nechtěl tahat všude s sebou. Tak jsem ho tam položil. Nejlepší, když ho zničíš.“

„Jak mám zničit počítač, to jsem nikdy nedělala. Když ho rozšlapu, tak najdou trosky a bude jim to divný.“

„Tak ho odvez s sebou na Zem. Aspoň budeš mít na mne památku. Ale pro jistotu ho přeformátuj. Jo, a ať ho nenajde Hebbeltová.“

„Spolehni se.“


Alan

Jsme na základně pro záchranné práce, která byla zřízena u brány do soutěsky Ius spojující Elysejské plantáže se zbytkem Valles Marineris. Je tady provizorní nemocnice, řídicí centrum operace, všude plno roverů, pomocné budovy a přenosná elektrocentrála. Zachranáři se rozdělili do skupin a vyjížděli hledat jednotlivé astronauty podle údajů z družice. Postupně je sem přivážejí.

Lucka s Maxem se šli přivítat, naštěstí už tady jsou oba Lucčini rodiče, já s Eliasem zatím čekáme v autě. My dva nejsme tak důležití, abychom se museli vidět s astronauty okamžitě. Elias nad něčím přemýšlí, mně taky není zrovna vesele. Někteří astronauti jsou v pořádku, ale došlo i ke zraněním a zatím ještě nebyli všichni nalezeni.

„Mohl ses jít taky přivítat,“ zkouším Eliase pošťouchnout. „Už skoro patříš do rodiny.“

„Teda slyším dobře?“ rozčiluje se a zároveň se směje.

„No co,“ tvářím se naoko lhostejně. „To je normální.“

„Já ti snad jednu vrazím,“ míní Elias dobrosrdečně. „Dělej si legraci ze svý babičky!“

Pak se zase smějeme jako blázni. Pomalu mi začíná být líp. Oba Tammovi byli zachráněni, většina ostatních taky, začínám věřit, že všichni budou brzy v pořádku.

Konečně přicházejí Max a Lucka. Je vidět, že mají radost.

„Tak žijou oba,“ hlásí Max, „akorát Arne si zlomil sponku na botě, ten pacholek, já jsem mu hned naletěl, jako bych ty jeho vtipy neznal. Nina si stěžuje, že jí hučí v uších, to je asi všechno.“

Lucka se šťastně usmívá.

„Kdy přijdou domů?“ ptá se Elias.

„Ještě to bude trvat,“ říká Lucka. „Musí být ještě na sledování a zvykat si na gravitaci.“

„Už našli všechny?“ obrátil jsem se na Maxe.

„Jeden seskok jsme vůbec nezaznamenali,“ vzpomněl si Elias.

Max si vzal tablet a hledá nejnovější informace. „Ještě všechny nemají,“ oznamuje nepříjemnou zprávu.

„Kolik chybí?“ hlesne Lucka.

„Už jen jeden. Antonio Caratti, první pilot Bolzana. Záchranáři pátrají na místě předpokládaného dopadu, ale zatím ho nenašli. Půjdu za Voronovem, měl by nám přidělit oblast k hledání.“


Max

Mladý muž v uniformě ochranky se pokusil o energický výraz a rázným krokem napochodoval až ke mně.

„Ještě zasalutuj, trubko,“ pomyslel jsem si.

„Pane doktore, styčný důstojník polního lazaretu policista István Fekete, máte hovor. Následujte mne, prosím.“

Elysejská pole byla mimo dosah běžné civilní telekomunikace. Nicméně, členové záchranného týmu mohli nechat své hovory přesměrovat na záchranářskou základnu. Zbytek cesty ale museli pěšky.

„Tady budete mít soukromí, pane,“ ukázal styčný důstojník polního lazaretu policista István Fekete na paraván, za kterým se dalo tušit komunikační zařízení. Zvedám sluchátko.

„Ahoj, Margaret! To mě nenapadlo, že jsi to ty.“

„Ahoj, Maxi, jste v pořádku?... poslouchej, myslím, že mám něco důležitého.“

Po pravdě řečeno, ještě nedávno bych neměl mnoho důvěry k výpočtům malého gymnazisty. Jenomže, mezitím jsem se se dvěma takovými sblížil. Pokud je také takový, neměl bych nad tím mávnout rukou. Margaret by mi také nevolala, kdyby věci nepřikládala věrohodnost.

Nicméně, musel jsem se nejdřív napít u pramene. Na něm seděl Voronov, ze své pozice řídil přímo odsud záchranné akce. K němu směřovaly mé kroky.

Cestou jsem se zastavil u velkoformátové obrazovky, na které běžela reportáž k nejbližším událostem. Dole mezi titulky jsem zahlédl zprávu, že soud v Konstanzi, příslušný pro Mars, souhlasil s vydáním Jariho a Jyriho Nevilainenových k mezinárodnímu trestnímu soudu.

Voronov seděl ve zvláštním stanu, tvářil se unaveně, ale optimisticky. Na obojí měl právo, akce běžela jak na drátkách jen proto, že ji naplánoval do posledního detailu. Deset zachráněných z jedenácti ještě před polednem, to je neoddiskutovatelný argument.

Plukovník mé gratulace přijal s blahosklonným výrazem. Pak jsme se dostali k onomu výpočtu mladého Rafaeloviče.

„... takže vy mi tu říkáte, že to dělám blbě...“

„Moment, pane plukovníku, sklouzává nám to do nedorozumění. To jsem nechtěl naznačit. Ale z toho, co mi ukazujete na mapě, je vidět, že metoda Martyho extrapolace zde selhala. Není se co divit, okolnosti nedovolily odladit...“

„Já bych tomu neříkal selhání,“ zhrubnul Voronovovi hlas. „Metoda má prostě svou přesnost. Systematicky pročesáváme okolí v soustředných kruzích...“

„Dokud Antoniovi nedojde kyslík!“

„A co vlastně ode mne chcete! Abych odvolal své muže někam do Tithonie, jenom proto, že si to umanul nějaký kluk?“

„Tak uvolněte moji skupinu.“

„Spánembohem, vy si dělejte, co chcete.“

Ani nevím, jestli jsme se při odchodu pozdravili.


Elias

Když jsme dorazili na místo předpovězené Rafim, samozřejmě nikde nic nebylo. Byl bych blázen, kdybych si myslel, že by byla jeho metoda tak přesná. Přesto jsem pocítil zklamání.

„Nic,“ hlásila Lucka od vysílačky.

To bylo vážnější. Terén je tu sice o poznání členitější, jenomže alespoň nosnou vlnu bychom zaregistrovat měli. Chtěl jsem Rafimu věřit. Už kvůli Voronovovi.

„Třeba nevysílá.“

„Proč by nevysílal, není přece blázen, ví, že to je jeho jediná naděje.“

Zmlkli jsme. Došlo nám, proč by neměl vysílat. Maxim přerušil chmurné úvahy.

„Nic, musíme se rozdělit.“

Přidal jsem se k Lucce a Alan k Maxovi.

Max nabádal Lucku: „Přepni na satelitní komunikaci. Poslední, co potřebujeme, je ztratit se ještě navzájem.“

Odmlčel se.

„Co když i tak ztratíš signál?“

Lucka protočila panenky a zadeklamovala poučku: „Najdu místo s otevřeným výhledem na sever.“

„A jak najdeš sever?“

„Asi podle brabeniště!“

„Lucko!“

„Podle Slunce. Před polednem je nad východem, po poledni nad západem.“

„No jo, tak dobrý. Já vím, že to víš.“

Rozdělili jsme si oblast a začali prohledávat terén.

„Eli?... Najdem ho?“

„Když jsme našli sebe...“

Usmála se smutně.

„Nemysli na to, to bude až za dlouho.“

Poslední dobou se naše hovory stáčely tímto směrem stále častěji. Poznal jsem jí na očích, když si vzpomněla na blížící se konec našeho dobrodružství.

„Viď!“

„To víš, že jo. Gustav Adolf zůstal na Erosu a než ze Země vypraví další raketu a než sem doletí...“

Vděčně se na mě podívala.

„No a jsme tady. Lepší rozhled mít už nebudem. Široko daleko není vyšší kopec.“

„Raději si od toho nebudem moc slibovat. Ano? Dovnitř roklí stejně neuvidíme. Ale získáme...“

„Půjč mi triedr.“

Sledoval jsem směr, kterým zamířil Lucčin dalekohled. V dálce, na jihu, na červených horninách prosvítala bílá skvrna. Nebo byla zelená? V každém případě se třepetala.

„Padák! Vidím padák!“

„Letíme.“ Běželi jsme z kopce dolů, až kameny odletovaly.

„Počkej, co Max s Alanem!“

Zamrazilo mne v zádech. Hrubá chyba. Zapomenout nahlásit polohu a směr další cesty! Jak by nás našli, kdyby k něčemu došlo?

Ohlásili jsme do vysílačky, kam míříme, ale pak už jsme skutečně letěli. Další chyba, naším úkolem bylo zachránit, ne se přerazit. Jenomže, jít pomalu jsme prostě nedokázali.

„Tam leží!“

Lucka popadá dech a dobíhá mne. Vysoko nad námi se třepetá padák.

„Zpomal, nebo vypustím duši.“

„Asi je raněný, honem.“

Ještě pár metrů a skláníme se nad nehybnou postavou. Lucka nahlíží hledím do přílby. Snaží se zahlédnout vestavěný displej.

„Žije?“

„Špatně tam vidím a nerozumím tomu. Jestli ta čísla vedle červeného srdíčka znamenají krevní tlak, tak žije.“

„Kolik ukazuje?“

„Sedmdesát na padesát.“

„To je strašně málo. Musíme mu zvednout nohy.“

Báli jsme se s tělem hýbat. Má-li poraněnou páteř... Ale nechtěli jsme čekat, až tlak klesne ještě víc.

„Eli, podívej!“ Lucka ukazovala na díru ve skafandru. Ten chudák tu takhle leží už pár hodin. Za tu dobu se musela marsovská atmosféra smísit s vnitřním prostředím skafandru. Není divu, že ve vzduchu chudém na kyslík nemohl kosmonaut procitnout z bezvědomí.

„Zavolej Maxe, ať přijedou rovnou roverem. A ať si pospíší.“

Lucka jen kývla. „Nemám signál.“ Ukázala na skálu, u jejíž paty jsme ošetřovali Antonia. „Jsme v rádiovém stínu. Musím jít kousek dál.“

Sledoval jsem Antoniův obličej. Tmavé propadlé oči vypadaly hrůzostrašně. Krevní tlak opět poklesl. Skoba v nohavici skafandru, dosud alespoň nějak těsněná zemí, se otevřela ještě víc. Jak jsem jen mohl, co nejpečlivěji jsem díru zakrýval dlaní, ale s oxidem uhličitým a dalšími nedýchatelnými plyny, které již vnikly dovnitř, jsem nemohl udělat nic.

Lucie se zastavuje a zkoumá signál z družice. Zřejmě je stále nedostatečný, protože za chvíli pokračuje dál. Jestli něco neudělám, Antonio vydechne naposledy. Možná ani nevydechne.

Hrnu mu pod nohy kamení, marsovský písek a vše, co jen je po ruce. Tou druhou musím zakrývat díru na noze. Snad se mu trochu uleví, když půjde víc krve do hlavy. Kontroluji tlak. Opět malý pokles, do očí se mi derou slzy. Poslední zoufalý pokus. Povoluji příchytky přílby. Jedna, druhá... Ani to nesyklo. Tlak ve skafandru se již vyrovnal s atmosférickým. I kdyby měl čistý vzduch, tak by se mu špatně dýchalo.

Naposledy se naplno nadechnu, strhávám masku z obličeje a nasazuji ji Antoniovi. Druhou rukou se pokouším zvýšit koncentraci kyslíku. Nevidím mu na hrudník. Snad se nadechuje. Musím mu držet masku co nejdéle.

Už to nevydržím. Prudký výdech a nádech z masky. Rychle masku vrátit. Kdybych jen viděl, kdy se nadechuje! Takhle musím držet masku na Antoniově obličeji a sám si dopřát pouze krátký nádech. Motá se mi hlava, ale vydržím to. Teď jen nepolevit. Vydržím to, vydržím to...

Jsem na Elysejských polích. Od posledně příroda udělala velký krok vpřed. Tráva sahá až po kotníky, dokonce tu poletují motýli. Malý pes proběhl kolem mne a snaží se jednoho polapit. Rozesměje mne to. Sedám si do trávy, zem je měkká, sluníčko hřeje. Dvě malé ruce mi zezadu zakryjí oči. „Kdo je, kdo je?“ Zachichotání. Vím, kdo to je.

„Eli, Elísku!“

Pak ticho. Někdo mi něčím tlačí na obličej. Měl bych se bránit, ale nemám sílu. A navíc, je to příjemné. Přináší mi to úlevu. Ten korzet, co mi svírá hrudník, praská. Ne, neberte mi to. Chci to.

„Cos to proved? Blázne bláznivá! Probuď se, prosím!“

A zase mi tlačí na pusu. To je úleva. Úleva nádechu. Ano, to je čistý vzduch. Procitám. Nade mnou se sklání dvě oči zalité slzami. Lucie mi bere masku a nadechuje se.

„Neboj se, už jsou na cestě. Teď už to nějak překlepem.“

Vedle leží postava s mou dýchací maskou. Má otevřené oči a sleduje nás. Dýcháme s Lucinkou z jedné masky, nádech, výdech. Jak dlouho takhle můžeme vydržet? Po nekonečné době se vynoří rover, určitě si všimnou padáku nad námi na skále. Točí se mi hlava, při nádechu si občas loknu marsovskou atmosféru s oxidem uhličitým. Už jsou tady. Sotva vnímám, jak mě Alan táhne do auta.


Alan

Pomocí satelitní navigace snadno udáte své souřadnice, ale najít příjezdovou cestu není nejjednodušší. Když Lucka zavolala, že našli kosmonauta, doběhli jsme k roveru a vyrazili na místo. Max vybral cestu po úbočí kopce, kde se kamení sypalo pod roverem dolů, takže musel jet hodně rychle, aby nás nevzalo s sebou.

Hodil mi vysílačku. „Zavolej na základnu, že jsme ho našli. Ať sem hned jedou.“ Pak se na mě usmál. „Možná ještě nepřijedem pozdě.“

Uviděli jsme na skále zelenobílý padák a vzápětí už Max zastavoval těsně u ležícího astronauta. Lucka se skláněla nad Eliasem. „Potřebujem masku!“ vykřikla.

„Hned to bude!“ křikl Max a hledal v kufru auta. Podal mi náhradní masku, spěchal jsem ji nasadit Eliasovi. Čekal jsem, že Elias řekne něco jako „kde se loudáte“, ale nemluvil. Naštěstí jsem viděl, že dýchá. Lucka si nasadila svou masku a lehla si vedle něj na zem.

„Pomoz jim do auta,“ řekl Max, sklánějící se nad astronautem, „a pusť jim trošku víc kyslíku.“

Odvedl jsem do auta vrávorající Lucku a pak jsem si musel poradit s Eliasem, který neměl sílu jít sám. Nebylo mi jasné, proč si sundal masku, dokud mi Max neukázal trhlinu ve skafandru astronauta.

Antonio byl při vědomí. Max ho utěšoval, že pomoc přijede brzy a vyptával se na zranění. Astronaut měl bolesti, a protože jsme nebyli schopni převézt ho vleže, museli jsme čekat na záchranáře.

Vzpomněl jsem si na Rafaeloviče, jakou bude mít radost, že jeho výpočet vyšel. A tady Antonio má určitě příbuzné, ti budou taky rádi, že jsme ho našli. Max mu vysvětloval, kde spadl a jak daleko je základna.

Šel jsem se podívat na Eliase, už mu bylo líp. Situace začínala vypadat optimisticky. Ozvala se vysílačka, aby nás ujistila, že pomoc se blíží. Nezbývalo než čekat.

Když jsme předávali Antonia záchranářům, snažil se na nás usmívat a podával nám ruce. „Pozdravujte doktory a ať vás pořádně sešroubují,“ povzbuzoval ho Max. Pak se obrátil k nám: „Děti, já jsem vás asi neměl brát s sebou.“

„Ale sám byste Antonia nezachránil,“ namítl Elias.

Max se na něj jen podíval. „Nastupte si, jedem.“

Jeli jsme zpátky do Labyrinthu. Po nějaké době Lucka prolomila mlčení. „Maxi, Elias mu musel dát svou masku. Měl poškozený skafandr a klesal mu tlak.“

„Já vím,“ zahučel Max. „Vy jste neudělali chybu. A všechno dobře dopadlo.“

„A proč se na nás zlobíš?“ naléhala dál Lucka.

„Já se nezlobím,“ povzdychl si Max. „Jen na mě padlo pomyšlení, co by se bývalo mohlo stát. Ale vám už je dobře, viďte?“

„Ano,“ kýve Lucka.

„Mně už je dobře,“ ujišťuje Elias. „A paní profesorce nemusíme nic říkat. Já žádnou pochvalu nepotřebuju.“

„Teda to je skromnost,“ rozčiluje se na oko Max, ale už se směje. „Koho mi tohle připomíná? To jednou... Lucka ví...“

„Asi jo, ty tvoje příhody už znám,“ uchichtne se Lucka.

„To bylo na Aquě 2,“ nedá se odradit Max. „Používali jsme mechanickou ruku na skládání motorů z raketoplánu na kometu. Jednou se tam něco zasekávalo, šel jsem ruku opravit a chytlo mě to pěkně za prsty. Trčel jsem tam pět metrů nad povrchem a myslel jsem, že se do rakety už nevrátím. A Nina s Arnem se tak dlouho snažili povolit šrouby a rvali se s tím mechanismem, až mě dostali dolů. Už jsem se s nimi loučil. A Arne pak povídá kapitánovi: „Tak jsme ho sundali z tý houpačky.“ Já bych ho přetrh.“

Max se zamyslí. „Já jsem pak přestal létat a Nina s Arnem se vzali.“

Lucka se otočí k Eliasovi a usmějí se na sebe. Přál bych jim, aby mohli být spolu. Elias miluje Lucku strašně moc. Jenže v dálce mezi asteroidy čeká nezměnitelný osud se jménem těžkým jako železo: Gustav Adolf.

 


Zpět Obsah Dále

29.05.2017 00:18