Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Čarodějovy pohádky

Čarodějovy pohádky

 

Pohádky

© 2000 Martin Semerád, Praha


Pohádka červeného květu

- Bylonebylo je jisté magické zaklínadlo, které vás většinou zcela spolehlivě zavede do pohádky. V tomto případě tomu bude jen pro ty z vás, kteří si chtějí přečíst i úvod. Ostatní mohou začít číst rovnou pohádku, stačí vynechat sedm odstavců... Pro všechny platí následující pravidlo - Vynecháte-li více než úvod, učiňte tak s vědomím, že bude příběh chudší, ale vy budete moci jít dřív spát, protože pohádky je nejlépe číst před spaním. Beztak je tento příběh dvojpohádkou a můžete ji tedy rozdělit do dvou částí; jste-li Šahrazád, nebo jste-li v podobné situaci, tak lze dělit i do částí tří, ale ať vás nezastihne ranní svítání.

Bylo? ... Nebylo! Tedy alespoň pro vás ne, kdo čtete tento příběh poprvé. Pro mě ale zcela určitě bylo a možná tak trochu i stále je. A pro vás také je jisté bylo a pro jiné z vás je to jen nebylo. To já nevím. Možná, že vy to víte už teď, a dost možná, že vám na to nevystačí celý váš život, abyste to také zažili. Kdo ví...

A může to též být jen sen, který se vám bude zdát, stejně tak jako se zdál mě jedné dlouhé letní noci, kdy jsem usedl do koruny prastarého stromu zachumlán do svého teplého zimníku. Opřel jsem se o hřejivou kůru, která, ač krabatá, stářím svraštělá a popraskaná, byla docela pohodlná, a zaposlouchal jsem se do tichých slov vánku. Usínat na stromě, nebo dokonce ve stromě je velmi zvláštní pocit a těm, kteří jej dosud nezažili, ho mohu jen doporučit. Ale prosím vás, nelezte nijak vysoko, jen na nejnižší větve a i tak buďte velmi opatrní. Případně se zeptejte na radu nějakého druida nebo elfa, jestliže nějakého potkáte.

Bylo už opravdu pozdě, oči se mi začaly klížit a já vychutnával ty krásné chvíle před usnutím. Vzpomínal jsem na elfí zemi, na dryády a staré druidy, na víly a vůbec na staré i jiné časy a povzdechl jsem si při pomyšlení na svítání, které ozáří svět kolem a mě ze snů zbydou jen vzpomínky, protože snít s otevřenýma očima ještě tak dobře neumím a prý se to ani nehodí. Alespoň mnozí to říkají (především ti, co se paní Realitě snaží pohlížet zpříma do očí, ačkoliv nevědí, že z očí do očí se má hledět především Pravdě, ale přitom stále pošilhávat po jejich sestřičkách Kráse, Štědrosti, Lásce, Odpuštění a Vlídnosti a vést si přitom za ruku svého Anděla Strážného či jiného, nevytratit z hrsti Rozum a nešlapat si po Štěstí. Místo toho však hledí jen na svou Realitu, ale jak se pak mají sejít v nějaké pohádce se svým princem, princeznou, či jinou pohádkovou bytostí, to tedy nevím..).

Ten strom nebyl vůbec obyčejný. A mimochodem, jestli jste někdy viděli obyčejný strom, běžte se na něj podívat znovu a uvidíte! A jestli jste někdy viděli obyčejného člověka, tak jste tak trochu slepí a možná i trochu hluší a já vám předepíšu jako recept knížku Michaela Endeho = Děvčátko Momo a ukradený čas. Kdo můžete, běžte za Momo osobně. Po cestě nejspíš potkáte několik lidiček, které za ní spolu s vámi také co nevidět pošlu. A nebojte se, nebude tam žádná tlačenice, to už je zařízeno...

Tento strom však navíc uměl vyprávět pohádky. Bylo něco po půlnoci a tehdy jsem uslyšel tichá slova starého stromu...

Příběh se odehrával (ale pro mnohé hrdiny to nebyla až taková hra, stejně jako v našem světě si skoro nikdo nehraje, a to je dobře, protože jinak by to nebyla žádná hra) v době, kdy lidé nežili ve velikých městech, nýbrž v roztroušených chaloupkách či malých vesničkách, jež byly od sebe vzdáleny mnohdy i několik dní cesty. Přesto nebyl ten kraj tak pustý, jak by se mohlo zdát. Žilo zde mnoho tvorů a bytostí lidem podobných i zcela nepodobných. Svět nebyl dosud lidmi rozdělen a poznán, ale lidé sami již měli mnoho společného s těmi, kteří žijí dnes, stejně jako s lidmi, kteří žili před mnoha tisíci lety...


V jedné vesničce, v které nestálo více než padesát dřevěných stavení, bylo zvykem, že každou práci vykonával ten, kdo ji nejlépe dovedl, a jeho služeb využívali ostatní lidé. Byl zde kovář, který vyráběl vše ze železa; od radlice pro oráče po jehlice do vlasů, mlynář, který mouku ve velikých kamenech ručně drtil, neboť mlýn v té vesnici dosud neznali, a žil zde i pastýř, který ovečky na pastvu vodil, v létě je stříhal a z mléka vyráběl sýr. Ale pastýři nebyli podobni dnešním. Na pastvu ovečky nevyháněli, jen je doprovázeli na ta místa, kde byla tráva nejčerstvější a nejšťavnatější. Lidé ovečky nejedli, stačila jim jen jejich vlna a mléko. Za to ovečkám poskytovali přístřeší a hledali pastviny. Ani ovčácký pes v té vesnici nebyl a vůbec žádný pes dosud nesloužil člověku, neboť toho nebylo třeba. Ne že by snad nebylo hladových vlků, ale i ti měli s lidmi nepsanou úmluvu a vždy jednou do měsíce jim připadl nejstarší beran či ovce ze stáda, protože vlci na rozdíl od lidí museli maso jíst již za těch dob. Ale i zvyky zvířat byly docela jiné než dnes.

Tak například zajíci jedenkrát do týdne pořádali závody, v kterých se rozhodovalo o nejpomalejším z nich. Ten pak připadl vlkům. Po zbytek týdne se ale ostatní mohli bezstarostně procházet lesem i po lukách a nežili ve strachu před nenadálou zákeřnou smrtí. Vždyť i tráva, kterou se živili zase oni, musela zemřít, ale i tu jedli vždy tak, aby ji nespásli zcela. Vlci měli také své zákony, ale o tom až později.

Pastýř, který je na počátku tohoto příběhu, chodil krajem a vybíral pastviny na příští dny, ovečky na ně z rána zavedl a večer doprovodil domů. Tato práce ale nebyla nikterak náročná, naopak, pro pastýře, který dobře znal širé okolí vesnice, byla až příliš jednoduchá. Jiné povinnosti neměl, staral se jen o své ovečky a o sebe. Žil ve svém domě sám. Jeho maminka již zemřela, otec před léty v zimě spadl do kamenné strže a jeho jediný bratr odešel kamsi do světa. A tak si pastýř vyprosil u stromů píšťalku. Stromy již tehdy rozuměly lidské řeči a někteří jí i samy uměly mluvit, ale dosud neuměly zpívat.

Pastýř hrál na píšťalku celé dny. Jeho písně v sobě ukrývaly krásu, kterou nelze ani slovy vypovědět. Když hrál ve stínu stromů, přicházela si tu čarokrásnou hudbu vyslechnout zvířátka a ptáci se slétali z okolí, usedali na větve a tiše poslouchali. Tak tomu bylo po dlouhou dobu den co den, až se nejlepší z ptačích pěvců osmělili natolik, že začali pastýře sami doprovázet. Brzy se přidali i ostatní. Byl z toho hotový koncert, který vítr roznášel daleko po kraji a každému, kdo zaslechl byť jen několik tónů, se rozjasnila tvář a myšlenky se obrátily k dobrému. I dnes zazní ozvěna té dávné hudby v našem světě, v úderech lidských srdcí či ve vzdáleném zpěvu lesa za tiché noci plné hvězd a teplého vánku, který se jen zlehounka dotýká větví. Tehdy se totiž ševelící lístečky rozezpívají starou písní, kterou se stromy naučily okouzleny mocí pastýřovy flétny.

Všechny zaplavila vlna radosti a klidu. Z pastýřova čela zmizely vrásky roků, jeho tvář se vyjasnila a v očích se mu zalesklo. Vše kolem zkrásnělo, tráva i stromy se zazelenaly a rozkvetly, ptáčkům, co zpívali, narostlo měkoučké a hřejivé peří a kdo byl nemocen, ten se uzdravil. Taková byla a je moc dobré hudby.

Když pastýř dohrál, přemýšleli všichni, čím by se mu odměnili. Ne proto, že by se cítili nějak povinováni. Prostě měli radost a ta radost patřila v první řadě pastýři. Ten však ničeho pro sebe nežádal, jen všechny prosil, aby si zapamatovali to dobré, co v hudbě zaslechli a dál pomáhali šířit hudbu po světě. A to mu všichni ochotně slíbili. Přece jen se ale pastýři dostalo nečekané odměny. Starý mohutný strom, pod který pastýř nejčastěji usedal, jednoho dne promluvil lidskou řečí, poděkoval pastýři za to, že naučil stromy milovat hudbu a daroval mu nádherný květ červené barvy. A nebyl to ledasjaký obyčejný květ. Kdokoliv k němu přivoněl, tomu se hned tvář vyjasnila a srdce pookřálo. Ten květ neuvadal a neztrácel nic ze své krásy, i když ho měl pastýř zavěšený na zdi své světničky. I plynuly pastýřovy dny radostněji než dřív a nic nekazilo jeho radost.

Léto bylo sotva v polovině, když tu náhle strom, který daroval pastýřovi červený květ, začal usychat. Povadlé listy se mu stáčely k zemi, žloutly a jeden za druhým opadávaly. Pastýř se v prvních dnech snažil strom zalévat, půjčil si od sousedů velké vědro a chodil s ním k potoku, který ležel na druhé straně lesa, na jehož kraji stál strom. Ale všechno pastýřovo snažení nebylo nic platno, buď měl strom kořeny příliš hluboko v zemi, nebo voda odtékala do stran, ale jisté bylo, že zelených listů na větvích ubývalo a strom pomalu umíral pastýřovi před očima.

Tu si pastýř vzpomněl na příběhy o vládci potoků a řek, které slýchával jako malý hoch od svého dědy před usnutím. Ve vesnici sice už nežil nikdo, kdo by kdy vládce na vlastní oči spatřil, ale pastýř přesto doufal, že mu někdo poradí. Když večer zavedl ovečky domů, poprosil o radu bělovlasého starce, který kdysi býval mlynářem. Ten se dlouze zamyslel, až se pastýři zdálo, že usnul, protože starý mlynář přemýšlel se zavřenýma očima. Nakonec ale oči otevřel a pravil:

»Vydej se zítra přímo za prvním slunečním paprskem. Půjdeš-li rychle, měsíc ti pětkrát ukáže svou tvář a šestý den ti slunce ozáří vodní hladinu řeky. Tam hledej vodního krále, nebo alespoň někoho, kdo umí lépe poradit nežli já. Děkuji ti za mléko i sýr, ale teď mne již nechej odpočinout. Dobré pořízení a dnes se dobře vyspi, budeš potřebovat mnoho sil.«

Pastýř poděkoval a když odcházel, zadíval se za ním starý mlynář zvláštním pohledem, který je dán starým moudrým lidem, usmál se a několikrát pokynul hlavou.

Pastýř se zachoval přesně podle starcovy rady a brzo ulehl. Ráno, dříve než vyšlo slunce, vstal a na dobu, než se vrátí, svěřil péči o ovečky jednomu chlapci z vesnice a trpělivě čekal na svítání. Když se konečně rozednilo, vykročil za prvním paprskem. Šel dosti rychle, rychleji než starý mlynář předpovídal, neboť byl na dlouhé chůze zvyklý a navíc měl starost o strom. Šel tři dny a jednu celou noc a na sklonku čtvrtého dne zaslechl šumění vody a dunění vodopádu. Po chvíli dorazil k velké řece.

Již delší čas ho sužovala žízeň, protože za celý uplynulý den nenarazil byť jen na malý potůček a tak se s velkou chutí napil. Voda byla lahodná, chladivá a naplněná podivnou vůní. Když dopil a zvedl hlavu, spatřil stát na řece dívku. Byla krásnější než kterákoli bytost, jakou kdy za celý svůj život viděl. Také ona si všimla pastýře a zamířila směrem k němu. Její útlé nožky se pohybovaly po vodní hladině, jako by to byla pevná zem a její chůze připomínala tanec. Zanedlouho se ocitla v pastýřově blízkosti. Ten nebyl schopen říci jediné slovo a srdce se mu prudčeji rozbušilo. Také dívka nepromluvila, jen se mile usmívala, a tak tam oba tiše stáli proti sobě, hleděli si do očí a slunce, které pomalu zapadalo, jim do vlasů vplétalo své zářivé paprsky. Pastýř se cítil trochu bezradně, ale nedokázal přerušit mlčení. Ruka mu klesla k pasu, kde měl zavěšenu flétnu. Uchopil ji pevně, pomalu přiložil k ústům a začal hrát. Zprvu jen velmi potichu. Tichounce jako vánek se nesly jednotlivé tóny vzduchem. Když však několik prvních z nich odeznělo, tu dívka pokynula rukou a proud v řece se na chvíli zastavil. Pak se dal znovu do pohybu, ale již nešuměl, nýbrž každá vlnka se rozezněla jedním tónem pastýřovy flétny. Vlnky do sebe narážely, tříštily se, míhaly se sem a tam a v jediném okamžiku se celá řeka rozezpívala. Pastýř hrál dál a s každým novým tónem, který zazněl, se píseň řeky stávala lahodnější. Dívka se posadila vedle pastýře a snivě poslouchala. Slunce konečně zapadlo, ale pastýř přestal hrát až s příchodem prvních hvězd. I řeka se trochu ztišila, ale neutichla docela. Dívka vstala a řekla:

»Děkuji ti, milý človíčku, za tvoji píseň. Již jsem o tobě hodně slyšela od ptáků a ostatních zvířat, které se sem přicházejí napít. Někteří mi dokonce zpívali něco z toho, co si je naučil a mě to připadalo velmi kouzelné, oni však všichni říkali, že se tobě ani zdaleka nevyrovnají. Byla jsem velmi zvědavá na tvou hudbu, ale můj tatínek mi nikdy nedovolil se za tebou vypravit... Ale pověz mi, co tě přivádí do těchto končin, tak vzdálených od tvého domova. Vy lidé nikdy nechodíte tak daleko, ani vy pastýři, protože tráva na loukách v okolí vaší vesnice je stále zelená a svěží. Nebo se snad mýlím? Máš jistě nějaký důvod, protože nikdo neodchází z domova jen tak, jen malé děti se občas zaběhnou.«

Při posledních slovech se velmi pěkně a tajemně usmála. Pastýř si náhle vybavil matnou vzpomínku, kdy se sám jako docela malé dítě zatoulal a kdosi mu pak poradil cestu zpět, ale kdo byl ten tajemný zachránce, si již nemohl vzpomenout. Později považoval celou příhodu za část svých snů a s nikým o ní nemluvil. Ale nyní se mu opět vybavila. Nevěděl, zdali ta dívka něco z jeho příběhu zná. Jisté ale bylo, že ten překrásný úsměv patřil jemu, ať již znamenal cokoliv.

Pastýř se déle neostýchal a jak nejlépe dovedl, vypověděl dívce vše, co ho trápilo. Řekl, že hledá vodního krále, aby u něho vyprosil vodu pro starý strom, jenž mluví lidskou řečí. Vyprávěl též o červeném květu, který přišel nabídnout vodnímu králi darem, bude-li ochoten pomoci. Dívka se při zmínce o vodním králi zase tajemně usmála, a když pastýř domluvil, pravila, že ona sama je dcerou Panovníka všech vod a hned teď za ním zajde. Červený květ ať si pastýř nechá a odnese domů, neboť pod vodou by beztak neměl velkého užitku.

»Za chvíli nashledanou«, řekla a zmizela pod hladinou. Pastýř nemusel dlouho čekat a dívka se znovu vynořila. Její šat byl docela suchý, čemuž se ale pastýř příliš nedivil, neboť o vílách slyšel ještě podivuhodnější věci.

»Můj otec ti vzkazuje, že pramen, který vyschl, se opět naplní, ale nejen to. Voda z něj bude vyvěrat na povrch a kdo se napije, ten bude stárnout pomaleji a bude-li nemocen, pak se uzdraví, nebo se alespoň zmírní jeho bolest. Ještě jednou ti děkuji za tvou píseň, ale musím se teď vrátit domů. Ty dnes ani po celou cestu zpět nebudeš potřebovat žádné přístřeší, protože tě bude provázet vůle a moc vodního krále a nestihne tě tedy po cestě nic zlého... Přeji ti sladké sny, ale i ty slané, ty o Velikém moři, které je tak krásné...« Pastýřovi se náhle vybavil jasný obraz modrého moře pokrytého bílými krajkami vln, zaslechl vzdálený chechtot racků a šumění vln převalujících se na písčité pláži, ačkoliv moře nikdy předtím neviděl. Měl souzeno, že ho na vlastní oči spatří ještě mnohokrát, ale v této chvíli si jen pomyslel, že ta nádherná představa moře se nemůže nikterak vyrovnat pohledu do modrých očí té, která stojí před ním. Jak si toto pomyslel, obraz moře zmizel.

Pak se rozloučili a dívka podruhé zmizela pod vodou. Pastýř se ještě chvíli díval na vodní kruhy, ale protože byl velmi unaven, lehl si do trávy a spokojeně usnul. Ráno ho probudilo slunce svými hřejivými paprsky. Pastýř již necítil nic z únavy předešlého dne, vstal a vydal se na pochod. Cesta zpět mu uběhla rychle a bez nehod. První jeho kroky vedly ke starému stromu, který tak dobře znal. Ale jaká změna se s ním stala od chvíle, kdy ho pastýř viděl naposled. Teď byly jeho lístečky sytě zelené a nedaleko místa, kde rostl, vytékal ze země malý třpytící se potůček, který tam dřív nebýval. Přesně tak, jak říční dcera předpověděla. Pastýř vduchu znovu poděkoval vodnímu králi, napil se a zamířil ke své vesnici.

Strom byl tedy zachráněn a kouzelný pramen uzdravil mnoho lidí ve vesnici z různých nemocí. Zato pastýř chodil od té doby se stále zamyšlenější tváří. Nemohl zapomenout na krásnou vodní pannu, její tvář měl stále před očima a její líbezný hlas jako by stále slyšel ve vzdáleném šepotu listoví lesních stromů. Po několika dnech a nocích, kdy oka nezamhouřil, se opět vydal na cestu, za hlasem svého srdce. Šel jako ve snách. Nevěděl ani, jak dlouho jde, necítil únavu, žízeň ani hlad. Nohy ho nesly stále dál a dál a najednou se ocitl na břehu řeky. Voda šuměla, vodopád hučel. Vše bylo stejné jako tehdy, když na toto místo přišel poprvé, jen zlatovlasou vodní pannu nikde neviděl. Pastýř dlouhou chvíli stál beze slova. Jen jeho srdce mocně bušilo jak kovářovo kladivo, jen se rozskočit. Nakonec si ale dodal odvahu a mocným hlasem zavolal a prosil vodního krále, aby ho vyslechl. Chvíli se nedělo nic. Najednou se vlny v řece vzedmuly, slunce zakryl mrak, a když slunce zase vysvitlo, stál na břehu řeky sám vodní panovník.

Vypadal skoro jako člověk, ale jeho tělo nebylo z masa a kostí, ale z vody a ledu. Místo vlasů měl na hlavě množství barevných korálů, ale oči byly zcela podobné lidským, jen byly mnohem pronikavější. Král působil majestátným dojmem, ale nikterak zlým. Sám byl velmi moudrý a o světě i lidech toho hodně věděl. Proto na sebe vzal podobu lidskou, neboť ji považoval za nejvhodnější. Nebyl však svým tělem vázán, stejně jako mnoho dalších mocných bytostí toho světa. Byl opravdu velmi mocný, ale ne všemocný. Sám byl též otec, a tak nemohl nevidět, jak je jeho dceři, když celé dny sedává u vodopádu a tiše hledí do dáli. Měl mnoho dcer a všechny byly jeho srdci drahé. Byl tedy rozhodnut dát pastýřovi jednu z nich, ale jen pod tou podmínkou, že se pastýř vrátí a setrvá do konce svých dnů ve vodní říši, jestliže mu žena zemře dříve, než pastýř sám. Pastýř bez váhání souhlasil. Na to se řeka rozestoupila a na břeh vyšla vodní dcera. Byla ještě krásnější, než jak si ji pastýř pamatoval, ačkoliv obrazotvornost zamilovaných je takřka bez hranic. Oblečena byla v bělostný šat, který se jí nikdy za celý její život ani trochu neušpinil a zůstával bílý, bělejší než křídla labutí. Rozloučila se se svým otcem, podala ruku pastýři a spolu s ním odešla do vesnice.

Žili spolu v prosté chýši. Lidé přesně netušili, kdo je ta milá a tajemná bytost, kterou si vzal pastýř za ženu. Říkali jí Běla, to podle šatů, ale posléze jí dali ještě mnoho jmen. Její pravé jméno se ale nikdo z lidí kromě jejího muže nedozvěděl. Ostatním lidem to však nevadilo. Nepotřebovali ještě řešit každou záhadu a odhalovat všechna tajemství druhých, neboť neznámým jim zůstával skoro celý svět. Lidé tehdy nežili ve světě prázdných slov a křivých zrcadel, ale ve světě skutků a citů. Když například viděli krásnou květinu, nepotřebovali vědět, proč vyrostla právě tam a tam, nevěděli, kdy odkvete a mnohdy jí ani nepřisoudili nějaké jméno. Uměli se radovat z každé chvíle, každého prožitého okamžiku, ze všech svých příběhů. O každém by bylo co vyprávět, neboť ničí život nebyl obyčejný, stejně jako není obyčejný život nikoho z vás. Tento příběh ale patří pastýři a červenému květu, neboť o něm mi vyprávěl strom...

Říční dcera si s sebou přinesla kouzelné nápoje, které zpříjemňovaly život všem ve vesnici i v okolí. Některé z nich způsobovaly, že lidé unesli celé kmeny stromů, jiné zase zaháněly noční můry a přivolávaly sny příjemné a posilující, další tišily bolest a léčily její příčiny. Všechny byly velmi lahodné chuti. Byly velmi oblíbené, ale jen u mála z nich mohla říční dcera prozradit lidem z vesnice jejich tajemství. Bylo to především proto, že mnohé recepty na výrobu byly příliš nebezpečné a nebylo v lidské moci zachovat přesné dávkování a postupy, jejichž sebemenší porušení by většinou znamenalo přípravu prudkých jedů, které by lidem z vesnice jen uškodily. A na některé z lektvarů platil přímo zákaz vodního krále, jehož pravý důvod neznala ani jeho dcera.

Pastýř dál chodil s ovečkami na pastvu a jeho žena ho doprovázela. Než se rok s rokem sešel, narodila se jim dceruška, které dali jméno Jasněnka. Již jako malé děvčátko byla velmi krásná a když vyrostla, byla ještě krásnější, stejně jako z ranního poupěte vykvete růže dne. Týdny a měsíce ubíhaly a všechny jejich dny prožil pastýř se svojí ženou a dcerkou radostně. Ale věčnost žití na zemi není údělem lidským a ani těch, kdo svůj osud s lidským spojí. Jednoho rána se říční dcera již neprobudila ze spánku. Umřela s úsměvem na tváři a nikdo nemohl říci proč. Jasněnce bylo tehdy sotva šest let. Pastýř dodržel svůj slib a odešel do vodní říše. Svou malou dcerušku svěřil do opatrování moudrého člověka, bělovlasého hodného stařečka, který pastýři do vodní říše před lety cestu ukázal. Ten se Jasněnky ujal a vychoval ji.

Když pastýř odešel do vodní říše, stal se Vodomilem a ve službách vodního panovníka procestoval mnoho zemí. Jednou se též na svých cestách dostal do rodné vesničky, ale to bylo až po mnoha letech. Poté ho starý strom víckrát nespatřil, ale nikdy na něj nezapomněl a častokrát si ševelil jeho písně.

Malé Jasněnce zůstala na památku po rodičích tatínkova flétna a červený květ, jehož moc se za ta léta nezmenšila. Jasněnka pomalu vyrůstala, mnoho věcí se naučila a to nejen od lidí z vesnice. Byla totiž nejen dcera lidská, ale i napůl víla. Lákal ji les, zvláště za měsíčných nocí, kdy rusalky a lesní žínky na paloucích tančily. Odcházela proto často v noci sama z domu a toulala se krajem. Někdy pak prospala celé dny, než se od lesních bytostí naučila umění posilujícího spánku natolik vydatného, že mohla spát třeba jen několik hodin, a přesto byla čilá jako rybička. Lidé z vesnice jí ale moc nerozuměli. Jasněnka si sice občas hrávala s ostatními dětmi, ale neměla ve vesnici žádného skutečného přítele, až na starého mlynáře, který ji opatroval. Měla ráda všechny lidi ve vesnici a i oni ji měli svým způsobem rádi, ale mít skutečného přítele, k tomu je třeba ještě něco jiného.

Jasněnka si stále nevybrala práci, kterou by měla na starosti. Ve vesnici nebyla nikomu žádná práce nucena, a přesto zde nebylo povalečů a lenochů. Když si někdo vybíral své povolání, často se radil se staršími a moudřejšími o tom, co by bylo nejprospěšnější. Nebylo žádnou výjimkou, když si někdo nechal na rozmyšlenou i několik let a mezitím se učil všemožným dovednostem a přikládal ruce k dílu všude tam, kde ho bylo zapotřebí, nebo kde ho práce bavila. Měl-li někdo k něčemu talent, nezůstal skryt a mohl se projevit. Lidé žili za těch dob v blahobytu a není divu, neboť svůj um, čas, mysl i sílu vynakládali na správném místě a nepromarnili je v nesmyslných rozepřích a bojích mezi sebou či s jinými tvory. A kromě toho měli své ochránce, o kterých však vůbec nevěděli, stejně jako nevěděli nic o svých nepřátelích.

Jasněnka se ale příliš nevěnovala lidským činnostem. Stále víc a víc tíhnula k lesu. Od víl se naučila tančit a zpívat a dervové - bytosti stromů a keřů - ji naučili milovat stromy a poznávat mnohé lesní květiny a plody. Své přátele si našla i mezi vlky. Jejich podivně znějící řeči se naučila s pomocí jedné staré víly, která jí byla příznivě nakloněna. Jasněnka si především oblíbila jednoho mladého vlka, který se nedávno stal vůdcem smečky. Nejmilejší ji však zůstal její strýček mlynář. Byl již velmi starý a mnohdy potřeboval pomoc.

Jasněnka byla velmi krásná, ale to neznamená, že by kolem sebe měla množství nápadníků, jak by tomu jistě bylo dnes nebo v jiném kraji. Právě naopak. Krása není všechno a navíc byla považována tak trochu za podivína. A bylo to tak dobře, protože Jasněnce nebylo souzeno vzít si za muže nikoho z vesnice a těžko by bylo tomu, kdo by se do ní bezhlavě zamiloval. Naštěstí byl Amor v té době hoch mladý a milosrdný, nebyl nepozorný, nikdo mu dosud jeho šípy neukradl a ani on je nevysílal nazdařbůh. Nebylo ani poblouzněnců, kteří by ho volali dnem i nocí, zmámených svými sny a představami.

Jednou, chvíli před rozedněním, se Jasněnka vracela ze vzdálenějšího koutu lesa zpátky k vesničce. Byla na návštěvě u dervů a nesla si plnou náruč červených jablíček, vlašských a lískových ořechů. Tu uslyšela žalostné zavytí. Ozvalo se jen jednou, přesto se jí podařilo vytušit směr, odkud přišlo. Po chvíli nalezla v kamenité strži svého přítele, vlčího vůdce. Nešťastnou náhodou se s ním utrhl kus svahu a on se zřítil a při pádu si zlomil oba přední běhy, takže nemohl vstát. Jasněnka odložila všechny plody na zem a pokusila se mu pomoci. Ale její slabé síly nestačily k tomu, aby vlka byť jen nadzdvihla, natož aby jej dokázala vytáhnout z propasti. Ovázala mu tedy tlapy šátkem a slíbila, že se za chvíli vrátí. Potom rychle odběhla k vesničce. V chaloupce začala hledat lektvary, které jí zůstaly po mamince. Několik jich skutečně našla, ale rány hojící lektvar mezi nimi nebyl. Strýček mlynář se zrovna probudil a Jasněnka se ho hned ptala, zda-li o něm neví. Mlynář ale smutným hlasem odpověděl, že byl bohužel všechen spotřebován minulou zimu a žádný nezbyl. Jasněnka jen tiše vzdychla. Potom řekla strýčkovi, že musí jít na pomoc příteli, co spadl do strže, aby ji nečekal k obědu. Jablka, která leží na stole, ať si vezme ke snídani. Dala mu ještě pusu na dobré jitro a vydala se zpátky do lesa.

Pomocí nápoje zvětšujícího sílu vytáhla Jasněnka snadno vlka ze strže a odnesla ho až do jeho doupěte. Potom vyhledala několik léčivých bylin a na obě zlomené nohy dala vlkovi léčivý obklad. Vlk jí pěkně poděkoval. Po chvíli ale dodal:

»Všechna tvá starost o mě je zbytečná, protože mě už asi beztak není pomoci. Za třikrát pět dní se koná Běh měsíce a do té doby se mi nohy neuzdraví. Přinejmenším budu kulhat a v závodě prohraji.«

»Co to znamená, milý vlku, že budeš poražen v jednom závodě? Vždyť jsi vyhrál už tolikrát. Není přeci nutné být vždy první. Nebo snad ano?« ptala se Jasněnka, protože ještě nic nevěděla o tom, co čeká toho, kdo prohraje Běh měsíce. Vlk jí tedy vše vysvětlil:

»Závod se běží třikrát a kdo ani v jednom z nich nedokáže doběhnout do cíle ve stanoveném čase, který je měřen pomocí prastaré říkanky, bude sežrán ostatními. Takový je prastarý zvyk a zákon, který ani vlčí vůdce nemůže a ani nechce měnit. Kdyby všichni kulhající vlci běhali po lese, tak by vlci už nebyli vlky.«

S tím se však Jasněnka nemohla smířit. Mezi lidmi ve vesnici žádný podobný zákon neplatil, kdo byl nemocen, byl léčen, kdo se neuzdravil, o toho se starali dál. Řekla proto vlku, ať se ani on nevzdává předem, neboť do doby úplňku, kdy se Běh měsíce koná, uplyne ještě hodně vody v potoce. A nikdo neví, jak všechno nakonec dopadne.

Jasněnka už měla v té chvíli svůj plán. Nejdřív zašla za jedním dervem a poprosila ho, aby každý den donesl vlkovi jídlo a vodu. Potom se vrátila do vesnice. Požádala kováře, zda by se asi týden staral o strýčka mlynáře. Kovář souhlasil a Jasněnka odešla navštívit svého dědečka, kterého předtím ještě nikdy neviděla.

Cestou ani trochu nebloudila. Šla vedená vnitřním hlasem, který jí neomylně ukazoval cestu k veliké řece. Dorazila k ní o den rychleji, než její otec před lety, protože spala v noci jen čtyři hodiny, a přesto si dobře odpočinula. Jasněnka si stoupla na břeh a pošeptala vodě, že vnučka vodní krále ho přišla navštívit. Voda se zachvěla a několik pramínků jak vlásek tenkých se začalo vlnit směrem ke dnu. Jen malou chvíli na to se k hladině začal přibližovat jasný červený paprsek. Ve chvíli, kdy se dotkl břehu, zmizel. Místo něj se před Jasněnkou objevil její děd - Vodní král. Měl tu podobu, jakou znala z vyprávění svého otce, ale dokázala v jeho očích vyčíst i mnoho z toho, co v nich měla ukryté i její maminka a konečně i Jasněnka sama. Ani jeden z nich nepromluvil byť jediné slůvko, které by kdokoliv mohl zaslechnout, a přesto si řekli víc, než lze vyjádřit slovy. Velmi dlouho tam stáli spolu na břehu řeky a slunce se začalo pomalu klonit k západu. Vodní král se s Jasněnkou rozloučil. Jen jednou ho směla jeho vnučka žádat o pomoc a Jasněnka tak učinila pro svého drahého přítele. Dostala od Vodního krále perlu, která vlka jistě vyléčí. Slunce zapadlo, král zmizel a Jasněnka se vydala na cestu zpátky. Kouzelná perla zachránila vlka před jistou smrtí a Jasněnka získala přátelství všech vlků, kteří měli svého vůdce velmi rádi.

Minul podzim a zima nastoupila svou vládu. Napadlo hodně sněhu, za nocí foukal mrazivý severní vichr. Jasněnka proto zůstávala doma. Málokdy vídala své lesní přátele. Občas přišel nějaký vlk pro ovečku, ale to raději navečer a setkání to nikdy nebylo veselé. Ale i zima musela skončit a pomalu, krok za krokem ustupovala náporům jara. Tu a tam se ještě zima pokusila o protiútok, za nocí se krajem plížili ledoví skřítci, zadupávali první sněženky a bledule zpátky do země, mrazivým dechem kreslili ledové květiny na lesní jezírka a na střechách domů opravovali a leštili spadané krápníky. Nakonec se ale přeci jen zima vzdala a nastalo jaro. Jasněnka však jarní sluníčko nevítala s usměvavou tváří, protože její strýček zemřel a ona se dlouho pro něj rmoutila. Neměla nikoho z lidí nablízku a když šla navštívit své sestřičky víly, na noční obloze se hvězdy uskupily do podivných obrazců, které nevěstily nic dobrého...

»Je mi smutno«, posteskla si Jasněnka vlčímu vůdci, když ho přišla jednoho dne po poledni navštívit. »Ztratil se kovář a jeho žena. Nikdo ve vesnici neví, co se s nimi stalo. Jednoho rána zůstal jejich dům prázdný, ačkoliv se nikdy předtím kovář nevydával na cestu v noci. Nikdo z vesnice se po nocích netoulá, jen já.«

Vlk dlouho mlčel a jen se na Jasněnku díval svýma velkýma očima. Ta již uměla v jeho tváři trochu číst a věděla, že jí chce něco říct. Dlouho mlčeli. Nakonec vlk promluvil:

»Vím, nebo spíš tuším, co se stalo s kovářem. Jeden z mých druhů - vlk Šedotlap - viděl, jak se do vaší vesnice plížili cizí lidé. Byla hluboká černá noc a velká temná oblaka zakryla měsíc i hvězdy. Nebylo skoro nic vidět, ale cítit ano. Byl to pach zlovolný, plný štiplavého kouře. Šedotlap se přiblížil až k prvním stavením a viděl, jak neznámí lidé vycházejí z domu kováře. Bylo jich dvakráte pět a odnášeli kováře i jeho ženu pryč, do svého ležení nedaleko vaší vesnice. Nechtěj po mě, abych ti řekl vše, co tuším, neboť samotné vyprávění mě příliš zarmucuje. Kovářovi ale už není pomoci. Nejsou všechny země jako tento kraj. Teď se vrať domů a nic se neboj. Je čas, abych splatil svůj dluh.«

Víc nechtěl vlk Jasněnce říci, jen se s ní toho dne loučil déle a vyprovázel ji až na kraj lesa.

Celou noc nemohla Jasněnka usnout. Vyšla z domu, sedla si na hebký trávník a čekala na svítání, kdy se vypraví za vlkem do jeskyně, jak se dohodli. Nebe bylo zatažené, kolem půlnoci se mraky roztrhly a vysvitl měsíc. Hvězdičky pomalu a důstojně tančily kolem své Severní královny, která zas vyprovázela měsíc na jeho pouti po nebi.

Jasněnka však měla nejasné tušení zlého, které ji jako malá jehlička bodalo u srdce. Tichounce si začala prozpěvovat jednu tatínkovu oblíbenou písničku. Trochu se uklidnila. Náhle zaslechla dunění koňských kopyt. Žádné lesní zvíře, která znala, nevydávalo při chůzi či běhu takový zvuk. Živého koně nikdy neviděla a ani o něm nikdy neslyšela. Zvuk se přibližoval a potom spatřila tři jezdce, jak je jejich koně nesou po louce směrem k vesnici. Všichni tři byli zahaleni v dlouhé černé pláště a u pasu měli připnuté prapodivné blyštivé nože jako lidská paže dlouhé. Byly to meče, zbraně lidí, ve vesnici dosud neznámé. Jezdci projeli nedaleko místa, kde Jasněnka stála. Na malou chvíli spočinul na jednom z nich měsíční paprsek a ona uviděla tvář muže středních let. Měl temné obočí, tvář zarostlou vousem a pronikavé oči. Krátce pohlédl na Jasněnku, ale kůň nezpomalil a za chvíli byli všichni tři jezdci pryč a z dálky zněla jen ozvěna koňských kopyt. Poté nastalo ticho a trvalo až do svítání.

Když se rozednilo, stála Jasněnka u vlčí jeskyně a čekala na svého přítele. Na místo něho přišel jeden z mladších vlků. Měl čerstvou ránu na boku, která už ale nekrvácela, a vypadal hodně unaveně. Začal Jasněnce líčit, co se v noci všechno událo:

»Šedotlap se mýlil, když říkal, že to byli lidé. Vypadali podobně jako lidé, ale přesto se od nich lišili. Přišli z jihu, přešli bažinaté oblasti a pronikli i pásmem ochraňujícím tento kraj. Byli velmi silní a mocní, ale také velmi krutí. Říkali si Haraři a někteří z nich dokázali přivolat ohnivé duchy a držet je ve svých službách. Včera v noci jsme svedli boj s těmi, co zamířili do vaší vesnice. Ti však přivolali na pomoc své druhy z tábora a došlo k strašlivé bitvě. Nebýt toho, že nám přispěchal na pomoc náš kníže, jistě bychom všichni zahynuli, protože proti oživlému ohni jsme bezmocní. Nakonec jsme zvítězili, ale sotva polovina z nás se mohla vrátit do svých doupat. Mnohé raněné odvedl syn knížete, protože tady by se jen těžko uzdravili. Kníže sám je mrtev, stejně jako tvůj přítel, náš vůdce, na kterého zde čekáš.«

Jasněnka ještě dlouho seděla ve vlčí jeskyni, i když už mladý vlk dávno odešel. Cítila se docela sama a opuštěná. Rozhodla se odejít z vesnice a z míst, ke kterým ji už nic nepoutalo kromě krásných i smutných vzpomínek.

Rozloučila se se všemi lidmi i zvířaty, navštívila známé lesní bytosti, naposledy se napila z pramínku u starého stromu. Na cestu si do ranečku vzala jídlo na několik dní, svou flétnu a čarovný červený květ.

Šla daleko a pomalu zapomínala na svůj stesk. Musela zapomenout, protože život ve věčném soužení bývá krátký a neprospívá nikomu. Prošla skrz hluboké lesy, přebrodila několik potoků, až došla k úpatí neznámých hor. Tam našla malou bílou chaloupku s červeným komínem, v níž žila osamělá stařenka. Byla to kořenářka a bylinářka a dnes bychom možná řekli i čarodějka, ale v těch dobách se na to ještě tolik nehledělo. Beztak nebylo jasné, co je dáno dovedností a co je dílem čar a kouzel. Jasněnka u ní přenocovala. Ráno, když chtěla jít zase dál, se jí stařenka ptala, kam má vlastně namířeno a Jasněnka po pravdě odpověděla, že sama vlastně neví. Čarodějka jí tedy přemluvila, ať jen u ní ještě na nějaký čas zůstane.

Jasněnka svolila. Naučila se poznávat mnohé další léčivé a vzácné byliny a chodila je sbírat v okolním kraji.

Jednoho dne ji cesta zavedla až do skal, do jedné jeskyně, jejíž stěny byly vyzdobené podivnými obrazy mužů v královském šatě. Jasněnka sice nikdy neviděla žádného krále, ale vy jistě ano, takže si ty šaty umíte dobře představit. Byly opravdu krásné, i když byly jen na obraze.

»Kdo tu asi žije?«, pomyslela si. Prohlížela si tedy dál portréty ve velikých zlatých rámech, až došla k jednomu obrazu, který jí byl jaksi povědomý. Chvíli přemýšlela a potom si vzpomněla na poslední noc ve vesnici, než se vypravila do světa. Ano, byl to kníže vlků, ten, kterého spatřila při svitu měsíce. Osmělila se a vešla dál do jeskyně. Uvnitř byl rozestaven nábytek a víc než jeskyni se to místo podobalo domu bez oken.

»Je tu někdo?«, zavolala Jasněnka líbezným hlasem, ale v odpověď zazněla jen ozvěna, která její slova několikrát opakovala. Potom si Jasněnka všimla na podlaze hliněného džbánu naplněného vodou. Když přišla blíž, poznala, že voda je poměrně čerstvá, z potoka nabraná jen před několika málo hodinami.

»Takže přece jen tu musí někdo být«, řekla si pro sebe a pak se znovu její jasný hlas rozezněl jeskyní.

Ozvěna si dlouho pohrávala s koncovými slabikami jednotlivých slov, až je nakonec propustila a nastalo ticho. Jasněnka ještě chvíli poslouchala a tu se jí zdálo, že zaslechla kroky. Zvuk se v jeskyni hodně měnil a nesl se jakoby z několika stran najednou. Nebylo lehké poznat, odkud přichází. Zněl však stále silněji a Jasněnka náhle spatřila muže oblečeného v černý šat, jak přichází ze zadní části jeskyně. Jasněnky si snad vůbec nevšiml a klopýtavým krokem došel doprostřed místnosti. Když viděla, že se neznámému podlamují nohy, rychle k němu přiskočila a pomohla mu vstát. V přítmí jeskyně pohlédla neznámému do tváře a zachvěla se. Byl to totiž vlčí kníže z obrazu, o kterém si myslila, že zemřel. Vlastně ne, nebyl to on. Byl o něco mladší a jeho tvář byla oproti obrazu zešedlá a posmutnělá.

S velkou námahou pozvedl ruku a ukázal směrem, kde stála velká rozestlaná postel. Když k ní s pomocí Jasněnky došel, ulehl a okamžitě usnul. Jasněnka k němu usedla a pokoušela se číst z jeho tváře. Toho dne se už nevrátila zpátky do chaloupky, ale čekala, až se neznámý probudí.

Nebyl to ale vlčí kníže, jak si Jasněnka zprvu myslela. Byl to jeho syn - vlkodlak Arai. Spolu se svým bratrem doprovázel otce na jeho poslední výpravě, do Jasněnčiny vesnice.

Teď spal hlubokým spánkem, jeho dech byl klidný a pravidelný. Poznenáhlu ho ale začal trápit zlý sen. Na čele mu vyrazil pot a vlkodlak se začal trochu chvět. Jasněnka mu otřela čelo a vzala jeho ruku do své. Vlkodlak se uklidnil a spal až do večera příštího dne.

»Dobré jitro«, řekl, když se konečně probudil a ještě v rozespalosti se posadil. Otevřel oči a překvapeně dodal: »Kdo jsi, sličná dívko, a jak ses tady ocitla ?«

»Já jsem Jasněnka. Včera k poledni jsem našla tvou jeskyni, když jsem hledala léčivé bylinky, pro něž mě poslala stará paní, u které žiji. Vešla jsem dovnitř a volala jsem, jestli tu někdo není. Dlouho se nikdo neozýval a pak ses tady objevil ty. Jak ti mám říkat?«

»Jmenuji se Arai. Tvůj hlas odněkud znám, jenom si nemohu vzpomenout odkud,« řekl vlkodlak. Vstal z postele a dodal:

»Měli bychom vzkázat stařence, aby o tebe neměla starost.«

Poté zvolal cosi ptačí řečí, které Jasněnka nerozuměla, a po chvíli přiletěl do jeskyně šedočerný havran. Uklonil se nejprv Jasněnce, potom Araiovi a řekl krákoravým hlasem lidskou řečí:

»Varrrjů, k vaššim službááám!«

Jasněnka se na havrana usmála a popsala mu cestu k chaloupce. Havran se znovu hluboce uklonil a odletěl. Vlkodlak zatím došel k jednomu z výklenků ve zdi a vyndal odtud v plátně zabalené bílé obilné placky. Položil je na stůl a vedle nich postavil džbán s vodou. Pokynul Jasněnce, aby si sedla ke stolu. Placky byly velmi syté, křupavé, zvláštní jemné, kořeněné chuti a Jasněnce moc chutnaly. Když dojedli a dopili, poprosila Jasněnka vlkodlaka, aby jí o sobě něco řekl. A on začal vyprávět svůj příběh.

 


Obsah Dále

17.10.2017 23:51