Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Příběh vlkodlaka Araie

Arai se narodil ve zdejším kraji. Jeho maminka byla z lidského rodu, ale jeho otec byl synem vlkodlaka. Arai dlouho žil se svými rodiči v jejich lesním sídle. Mnoho času také trávil se svým dědečkem a sám se brzy začal považovat spíš za vlkodlaka než za člověka. Naučil se také proměny v různá zvířata - v myš, ve vlka a v úhoře. Když vyrostl, přestěhoval se do jeskyně, kterou mu odkázal její bývalý obyvatel- tajemný poustevník z rodu lesních lidí.

V zadní části té jeskyně byla čarovná pavučinová opona a za ní labyrint chodeb. Jedna z nich vedla k propasti. Před lety to byla jen úzká trhlina v zemi, ale už tehdy na ní bylo plno zajímavých věcí. Kámen, který se do ní hodil, padal vždy strašně dlouho, a když konečně dopadl, ozval se šelest podobný nářku zimního větru popíchaného v šípkovém trní. Arai nevěděl kam propast vede, ale to nevěděl ani o cestě vinoucí se podél úpatí hory, po které odešel jeho děd-vlkodlak, aby ho už nikdo z lidí více nespatřil. A to Araie zajímalo víc, než praskliny v zemi. Také jeho bratr Miles se jednoho dne sám vydal na cestu. Po nějakém čase měl Arai sen, ve kterém viděl bratra toulat se po lesích se šálením mysli a v roztrhaném šatě. Rozhodl se proto Milese vyhledat. Vnitřní hlas ho vedl na správnou stranu a bratra skutečně našel, ačkoliv najít jednoho člověka v širém světě se zdá skoro nemožné. A přišel věru včas. Miles už mnohé dny trávil u jedné sněhové víly. Rok minul jak mávnutím proutku a přišla zima a s ní dávný přítel víly. I rozešla se víla s Milesem a ten ji více nesměl navštěvovat. Nechápal, proč si to přeje, několikrát se ještě vrátil k její chaloupce, ale o to hůř se mu vedlo. Její slova byla mrazivá jak ledová tříšť na řece a bodala ho až u srdce. Arai našel svého bratra bloudícího nad srázem. Milesovi jen zbytky rozumu a štěstí nedovolovaly zřítit se do hlubin. Věděl, že nechce umřít, ale nevěděl jak zapomenout na bolest v srdci. Oba bratři se společně vrátili domů. Miles ještě rok žil jak ve snách, ale po roce laskavý čas zahojil většinu ran a teplé slunce rozehřálo jeho srdce.

Arai se zatím od rodičů učil dovednostem a mnoha tajemstvím svého rodu. Naučil se několika zvířecím řečem a i trochu čarovat. Nějaký čas cestoval po světě a z jedné z cest, která ho zavedla až k moři, si přivezl velkou šedou mušli s bílými proužky. Mušle šuměla jako moře a Arai ji často poslouchal před usnutím. Byla totiž kouzelná a toho, kdo jí naslouchal, ve snu přenesla do země snových skřítků, odkud také původně pocházela. Se snovými skřítky se Arai brzy spřátelil a jeho sny se postupně stávaly sluncem prosvětlenými příběhy a byly mu léčivým balzámem na všechny strasti světa.

Podobně jako mořská mušle zněla i trhlina ve skále, na kterou Arai nikdy nezapomněl. Její hlas byl ale jiný než šumění moře. Byl to zvláštní šepot, zeslabující se a opět sílící, podobný hlasu člověka šeptajícího si do dlaní. Mnohokrát se Araiovi zdálo, jako by v šepotu zaslechl nějaké známé slovo či tóny vzdálené písně.

Jednoho dne se Arai zeptal na propast svého otce a ten mu řekl:

»O propasti toho mnoho nevím. Nelákala mě, jako láká tebe. Má cesta vedla lesy a podél řek a já naslouchal jejich hlasům, šumění listů a zurčení vody mezi kamením. Každý si svůj osud a cestu volí sám. Je-li ti souzena propast a nevydáš se k ní dnes, narazíš na ní později, třeba na druhém konci světa. Cítíš-li propast jako svou zkoušku, dobře se na ni připrav. V labyrintu tvé jeskyně je ukryto mnoho tajemství. Vyber si dobře svůj čas. Nemusíš nikam pospíchat.«

Arai se rozhodl vyčkat a nejdříve se o propasti dozvědět víc. Bylo ale velmi málo těch, co mu o ní mohli něco říci. Nejvíce toho věděl jeden starý netopýr. Vyprávěl o tom, jak kdysi dávno prolétával krápníkovými jeskyněmi a tu pod sebou uslyšel spáru v podlaze nezměrné hloubky. Vycházel z ní šum plný napětí a chvění. Netopýr byl velmi zvědavý a slétl níž. Ve chvíli, kdy překročil hranici okraje propasti, ohluchl a oslepl v neproniknutelné tmě a tichu. S vypětím všech sil vzlétl vzhůru z propasti a jako ve snu proletěl zbytkem labyrintu chodeb. Ocitl se na čerstvém vzduchu, ale na úplně neznámém místě. Asi týden bloudil krajinou, než se dostal domů. Ještě dlouho potom se krápníkové jeskyni vyhýbal. Opět však zvítězila zvěděvost, ale když netopýr prolétával jeskyní znovu, žádnou spáru v zemi už nenašel.

Arai o příběhu netopýra hodně přemýšlel. Byl si jist, že propast z nětopýřina vyprávění je tatáž, jako ta v jeho jeskyni, a že ji sám prozkoumá, i když to nebude lehké.

Pak přišli do země Haraři. Pustošili kraj a dorazili až k vesnici Jasněnky. Tři jezdci, které Jasněnka viděla té noci, byli Arai, jeho otec a bratr Miles. Kníže zemřel a za kamený stolec usedl prvorozený Miles, který se mezitím oženil s laskavou zlatovlasou dívkou.

Arai se konečně odhodlal sestoupit do propasti. Rozšířil trhlinu v zemi, přivázal na její okraj provaz, který se uměl na požádání natahovat a zase zkracovat. S sebou si vzal otcův meč a lucernu po dědečkovi. Nebyla to ale lucerna obyčejná, neboť v ní plál věčný oheň, dar ptačího krále z Železných hor, jemuž Araiho děd prokázal významnou službu. Arai si lucernu přivázal k pasu a pomalu začal klouzat do hlubin.

Strmé černé stěny bez jediného výstupku dávající oporu nohám plynule přecházely v římsy plné ostrých hran a špičatých, jako lidská paže dlouhých kamenů trčících nebezpečně na všechny strany. Lucerna ale dobře osvětlovala celou kamennou stěnu a Arai vždy včas viděl všechna nebezpečná místa. Na druhou stranu propasti ale nedohlédl, ani jeho kouzelná lucerna nedokázala prozářit všechnu temnotu válející se jako mlha v hustých chuchvalcích kolem.

Na jedné z kamenných teras uviděl Arai ústí chodby. Spustil se k ní a spatřil dlouhý tunel, táhnoucí se do dáli. Postavil se na jeho kraji a odvázal se. Musel sklonit hlavu, aby mohl projít, ale po chvíli se chodba rozšiřovala na všechny strany a tak mohl jít docela pohodlně. Zvuk jeho kroků se nesl do dáli a vracel se nesen ozvěnou zase zpět. Araiovi se najednou zdálo, jako by zaslechl ještě jiný zvuk. Zastavil se a zaposlouchal se do ticha. Nemohl sice odhadnout vzdálenost, ale byl si jist, že slyší cizí kroky. Vydal se obezřetně zase dál. Chodba se mírně stáčela a rozšiřovala se do jakési velké jeskyně.

Arai vstoupil dovnitř a světlo jeho lucerny začalo zahánět stíny do koutů a škvír ve stěnách. Stíny se rozutekly, ale uprostřed jeskyně jeden zůstal a nesměle se pohnul směrem k vlkodlakovi. Arai pozvedl lucernu výš, ale ani když byla celá podlaha kolem ozářena, stín nezmizel. Nebyl to totiž obyčejný stín, ale šedý skřítek.

Šedí skřítci se opravdu ze všeho nejvíce podobají stínům, ale mají na rozdíl od nich i tělo. Nemají však vůbec žádnou barvu, stejně jako stíny modrých zvonků či žlutých slunečnic jsou zase jen šedé stíny. A je to příměr vskutku dobrý, neboť šedí skřítci jsou povětšinou bývalí květinoví skřítci, kterým svět z nějakého důvodu zešedl a oni přestali milovat slunce a odešli pod zem. Šedým skřítkem se ale stane i ten skřítek, který ulehne na zimu v kořenech velkého stromu, strom vyvrátí bouře a skřítek, pokud nechce umrznout, se musí skrýt hluboko v zemi. Jestliže ale na jaře nenajde cestu zpět, stane se šedým skřítkem. A to se právě přihodilo květinovému - nyní šedému skřítkovi Ťamňamovi. Teď stál před Araiem ve svém šedém plášti, ale dosud nezapomněl lidskou řeč, což se často šedým skřítkům v dlouhém osamění stává:

»Ať tvé slunce nikdy nezapadne, dobrý světlonoši!« pozdravil uctivě Ťamňam.

»Dobré časy i tobě«, odpověděl Arai stejně zdvořile. Načež se vzájemně představili. Skřítek s velkým úžasem vyslechl vyprávění vlkodlaka, zvlášť ho zaujala kouzelná lucerna a velice se jí obdivoval:

»V těchto chodbách žádné světlo nesvítí. Svíce ani pochodeň tu nelze zapálit. Oheň tvé lampy jistě pochází přímo od boha slunce. Jen před mocí sluneční se sklánějí všechny stíny«, řekl Ťamňam a uklonil se lucerně do půli pasu. Vlkodlak se usmál. Chvíli bylo ticho a skřítek dodal šeptem:

»Ty hledáš moudrost, já zase světlo. Když mi dáš svou lampu, prozradím ti velké tajemství. Dovedu tě k prameni moudrosti, který protéká zdejší temnou říší. Je velmi obtížné najít k němu cestu. Mnoho poutníků se již o to snažilo a jen málo z nich se dostalo k cíli. Já cestu znám, protože jsem ji vůbec nehledal. Hledal jsem světlo slunce a nakonec jsem našel i cestu z podzemí. Bylo už ale pozdě. Příliš dlouho jsem žil pod zemí a sluneční paprsky mě teď spalují. Tvá lucerna mě ale nespaluje, jen hřeje a svítí. Vyměň ji se mnou za cestu k prameni, prosím, nebudeš litovat,« žádal Ťamňam tiše .

Arai se rozhodl skřítkovi důvěřovat. Dohodl se s ním, že vyleze z propasti ven, vezme si několik nádob na vodu, pokusí se vyrobit ještě několik loučí a vrátí se zase zpátky. Pak zavolá na Ťamňama, který na něj počká v této jeskyni, společně dojdou k prameni moudrosti a tam mu dá Arai lucernu. Nebylo třeba nikterak smlouvat, protože Ťamňam s nabídkou ihned souhlasil.

Arai se vrátil na římsu a přivázal si opět provaz kolem pasu. Kouzelným slůvkem požádal provaz, aby se začal zkracovat a stoupat vzhůru. Už se mu zdálo, že zahlédl okraj propasti, když tu začalo světlo kolem něj slábnout. Arai se podíval na svou lampu zavěšenou u pasu a vykřikl. Veliká odulá znetvořená ruka pokrytá černými chlupy se snažila uhasit plamen. Vlkodlak vykřikl, plamen vyšlehl výš, ozvalo se zasyčení a pach spáleniny a najednou byla tma. Kouzelná lampa zhasla.

A Araie obklopila Temnota. Byla černější než plášť černoboga, děsivá ve svém strnulém křiku ticha, mrazivá ve svém těsném objetí. Obklopila ho ze všech stran, prolezla mu pod šaty, začala ledovým dechem zpomalovat tep jeho srdce. Arai se nemohl ani pohnout, protože ho uchopily a svíraly desítky silných paží. Již jen slabě dýchal a jeho myšlenky zakrýval závoj bezvědomí.

A z dalšího temného koutu vylezli dva obrovití odulí černí pavouci, bratři Zapomnění a Zoufalství. Přisoukali se k bezmocnému vlkodlakovi a tlustými vlákny začali omotávat jeho tělo. Svýma chlupatýma nohama na vláknech spřádali chuchvalce i pevné uzly zařezávající se Araiovi do těla. Za okamžik na místě, kde před chvílí visel na laně vlkodlak Arai, se houpal jen obrovský smotek. V něm nebohý Arai upadl do chmurných a bažinatých částí snové říše. A nebylo nikoho, kdo by mu mohl pomoci. Skřítek Ťamňam o tom věděl, ale byl příliš malý a slabý. Řekl o Araiovi snovým skřítkům, ale ani ti nebyli s to proniknout skrz temnotu, neboť její hranici ve snové říši střežily strašlivé obludy a bestie, proti kterým byli skřítkové bezmocní.

Kolem dokola v bažinách zněly jen zvuky mlaskajícího bahna, občas prořezávané ostrým skřekem bahenního ptáka Žalu. Dlouhá a smutná byla Araiova pouť. Jen jeho dobré srdce ho drželo nad hladinou močálů. A najednou Arai zaslechl lidský hlas. Nikdy předtím ho neslyšel a přesto se mu zdál něčím blízký. Volal ho z veliké dálky a Arai se vydal za ním. Došel k velikému kameni. Když se ho dotkl, kámen pukl a před Araiem se objevila úzká štěrbina. Arai se skrz ní protáhl a probudil se.

Bylo to ale hrozivé probuzení. Stále byl uvězněn v pavučinových vláknech, ale jeho mysl již nebloudila ve tmách.

Tu opět zaslechl ten hlas, který ho volal zpět, do světa lidí. Pronikal tichem a trhal pouta Temnoty. Arai si vzpomněl na úryvek z jedné prastaré písně:

Ne nepodobný tomu, kdo se do propasti řítí,

je ten, kdo ztratil křídla v povětří,

mnoho je těch, co na nebe hledí,

a mnoho mezi nimi těch, kteří mohou pomoci,

však málokdo zavítá k propasti

a ani dobré oko často nepronikne tmou...

Do třetice zaslechl hlas, který ho volal. Nerozuměl slovům, ale přesto věděl, že volá jeho. Mlha zastírající jeho mysl se začala trhat a Araiovi se před očima objevil obraz svitu slunce, rozkvetlé louky, zaslechl zpěv ptáků tam venku za propastí. Představoval si, že i on má ptačí křídla a vznáší se vzhůru. Ačkoliv bylo stále jeho tělo v poutech Temnoty, jeho mysl již byla volná a ničím nespoutaná. Arai sebral všechny své síly k dalšímu zápasu. Protrhl pavučinu a podařilo se mu vytáhnout z pochvy otcův meč. Sekal kolem sebe až stisk paží povolil a Arai po provaze vyšplhal k okraji propasti. Více si ale nepamatoval. Probudil se až ve své posteli, kde ho opatrovala Jasněnka...

»Už vím, odkud znám tvůj hlas,« řekl Arai na závěr svého vyprávění. »Tvůj byl hlas, který mě volal z propasti. Volala si toho, kdo žije v této jeskyni, a to jsem já. Možná to byla náhoda, možná ne, ale v každém případě jsem ti moc vděčný a ze srdce ti děkuji.«

Teď byla řada na Jasněnce, aby i ona vyprávěla, co všechno zažila. Ale bylo už pozdě večer, a bylo proto rozumnější jít spát, zvláště když bylo Jasněnce patrné, že Araiovi stále není úplně nejlépe, ač se to snažil nedávat najevo. Vyprávěla svůj příběh hned po snídani, ale vy už jej znáte, protože jste Jasněnku doprovázeli na všech jejích cestách, a můžete si ho tedy přeříkat nebo znovu přečíst sami.

V průběhu vyprávění přiletěl havran Varjů a vyřídil oběma pozdrav od staré bylinářky. Jak bylo jeho zvykem, na závěr se hluboce uklonil a zase odletěl. Minulo poledne a Jasněnka navrhla Araiovi, aby se šli ven projít. Arai souhlasil. Ale když spolu vyšli před jeskyni a ozářily je první sluneční paprsky, tu sebou vlkodlak trhnul a ucouvl zpátky do stínu.

»To slunce dnes hrozně pálí,« řekl. Radši počkáme, až zapadne.

»Sluníčko svítí jako obyčejně,« odvětila Jasněnka a vrátila se do jeskyně. Vzala Arai za ruku a ta byla studená jako kámen.

»Dobrá tedy,« rozhodla nakonec, »jestli tě slunce pálí, vyjdeme ven, až zapadne.«

Čekali spolu na soumrak na kraji jeskyně. Jasněnka hrála na flétnu a Arai poslouchal. Nastala vláda noci a při svitu bledého měsíce se konečně spolu vydali na procházku krajem. Arai znal v okolí mnoho překrásných míst. Malá lesní jezírka, na kterých pluly bělostné lekníny a na jejichž dně zářily bělostné kamínky vlastním přízračným svitem. Zavedl Jasněnku i k modrým keřům rostoucím v místech, kde podzemní pramen vyvěral ze skály; jejich větvičky byly pokryté krystalky soli jak jinovatkou. Promluvili si i s mužíčkem z Mandragory, jenž navlékal měsíční svit na zlatou jehličku a vyšíval si svůj svatební šat.

S jitrem se vrátili do jeskyně a spali přes den. Jasněnka byla od malička zvyklá i na noční život a procházky si brzy velmi oblíbila. Arai nabýval veselé mysli, pomalu se mu vracely síly a tvář ztrácela šedou barvu. Uběhly asi tři týdny a jednou k ránu spolu došli k chaloupce staré kořenářky. Ta je mile přivítala a pozvala dál. Ukázalo se, že se s Araiem dobře znají, protože kořenářka bývala přítelkyně jeho maminky a čas od času se obě navštěvovaly. Po snídani musel Arai opět zopakovat své vyprávění o propasti, protože to starou paní velmi zajímalo. Odpoledne se Arai s Jasněnkou uložili ke spánku a zůstali potom u babičky několik dalších dní. Jasněnka poznenáhlu zjistila, že se do Araie zamilovala a že slunce svítí mnohem krásněji na tuto zem, když jsou spolu. Jednoho rána ale po probuzení Jasněnka zjistila, že je v chaloupce sama...

Chvíli ještě seděla na posteli, ale pak rychle vyšla ven. Na zahrádce potkala stařenku. Jasněnka ji pěkně pozdravila a ptala se, kde je Arai. A kořenářka jí hned po pravdě odpověděla:

»Ten se, hned jak jsi Jasněnko usnula, vydal zpátky do své jeskyně a k propasti. Věděl, že bys ho jinak doprovázela a to nechtěl připustit. Proto odešel sám. Slíbil, že se sem vrátí a to co nejdříve, jak bude moci. Prosí tě, abys tu na něho počkala.«

»I já jsem věděla, že chce odejít zpátky k propasti!« řekla Jasněnka a pomyslela si: »Jen jsem netušila, že odejde tak brzy a bez rozloučení. Kdyby přece nesvolil, abych ho doprovázela, dala bych mu na cestu alespoň červený květ. Ten má velkou moc, zahání úzkost a jistě by Araiovi velmi dobře v propasti posloužil. Vydám se tedy za ním. Snad ho ještě dostihnu.«

Řekla babičce, že odchází za Araiem. Kořenářka si jen povzdychla a popřála Jasněnce, aby se jí dobře vedlo. Jasněnka se rychle vrátila do chaloupky pro červený květ a potom se rozeběhla směrem k horám. Dlouho běžela bez zastavení dál a dál. Přeci jen by ale nedokázala běžet celou cestu, a proto po chvíli odpočívala při chůzi. Na jednom místě, kde byla půda měkčí, zahlédla dokonce Araiovy stopy a začala je sledovat. Vedly ještě chvíli po cestě, pak z ní odbočovaly a ztrácely se v lese. Najednou docela zmizely a dál pokračovaly jen stopy vlčí. Jasněnka si to místo chvíli prohlížela a usoudila, že to jsou skutečně stopy Araie. To se jen proměnil ve vlka, aby byl u propasti dřív.

Jasněnka se vydala dál. Šla lesem a ocitla se na kraji menší řeky. Sledovala její koryto, našla brod a dostala se na druhou stranu. Stromy zde již nerostly tak hustě vedle sebe a tak mohla zase chvíli běžet. Konečně les končil a před ní se objevily hory. V dálce zahlédla stezku vinoucí se po skále jako stříbrná nitka na šedé košili. To už byla stezka vedoucí k Araiově jeskyni. Srdce se jí rozbušilo rychleji a Jasněnka se zase rozeběhla vpřed.

Avšak na samém kraji hor, u prvních velkých kamenů osamoceně roztroušených a zakutálených po okolí, Jasněnce zastoupil cestu kamenný obr...

Kamenný obr býval necitelný. Napáchal mnoho zlých skutků a přesto necítil výčitky svědomí. Až jednoho dne na svých toulkách došel k velikému jezeru. Bylo to jezero Obrových křivd, naplněné slzami těch, kterým obr ublížil. Byla krutá zima a jezerní hladinu kryl mohutný ledový příkrov. Obr měl žízeň, protože kraj, v kterém celý den chodil, se před časem změnil ve vyprahlou poušť. I sklonil se nad jezerem, aby se napil. Spatřil svou tvář a otřásl se. Kouzelné ledové zrcadlo mu bez příkras a bez milosti zapomnění ukázalo celý jeho současný život. Každý vykonaný čin se obrovi vryl nesmazatelně do tváře, a protože jeho skutky byly zlé a kruté, byla nyní jeho tvář strašlivá. Obr se zhrozil, ale nemohl odtrhnout oči od vodní hladiny. Jako ve snách stál a nemohl se ani pohnout. Zapadlo slunce a obr stále stál nad zrcadlem, až třetího dne padl vyčerpáním. Když se probral a snažil se uvědomit si sám sebe, nevěděl přesně, kde je, ale nevěděl ani, kdo je. Rozum mu selhával a tak se pokusil zeptat svého srdce. Žádné však neměl. Již před časem je někde ztratil, ale až do dnešního dne to obr nevěděl, protože se o ně nestaral. Až teď. Začal tedy své srdce hledat. Za svého prvního průvodce si zvolil Rozum. Ten mu ale sám nepostačoval. Přibral tedy za svého druhého rádce ještě Soucit a ten ho vedl širým světem. Obr chodil sem a tam, napravoval škody, které napáchal on i jiní, učil se milosrdenství, ale své srdce stále nemohl najít. Potkal se s Moudrostí a na její radu si zvolil svou cestu dobra. Ale štěstí života mu přinést nemohla, neboť neměl srdce, které by se mohlo radovat. Mnoho a mnoho roků trvala jeho pouť. Až dnes potkal Jasněnku. Stanul před ní veliký a neohrabaný, s kamenným úsměvem na tváři. Byl opravdu ošklivý, ale vzbuzoval spíše soucit než hrůzu a strach.

»Minulou noc jsem ve snu spatřil krásnou dívku,« řekl obr hromovým hlasem, i když se snažil mluvit potichu. »Nesla mé srdce ve svém náručí. A ta dívka měla tvoji tvář, Jasněnko. Mé srdce se před mnoha lety ztratilo v zemi. Putovalo dlouhou poutí a já za ním. Dostalo se k velikému stromu a proměnilo se v květ, který ten strom daroval tvému otci. A teď ten červený květ máš ty. Daruj mi ho, prosím, zpět, neboť jen ty mne můžeš vysvobodit z mého dlouhého trápení!«

Jasněnka se na obra dlouze zahleděla. Chtěla přemýšlet o obrových slovech i o Araiovi, ale zjistila, že rozum ji nemůže pomoci. Zeptala se svého srdce, ale to teď hořelo láskou pro Araie a prozpěvovalo si jen jeho jméno a nebyla s ním rozumná řeč. Byl zde ještě červený květ a Jasněnka ho nechala, ať sám o obrovi rozhodne. Dotkla se jím obra a květ v tom okamžení zmizel. V té samé chvíli se ozval v obrově hrudi mocný tlukot. Obr poklekl před Jasněnku a děkoval ji za své vysvobození. Z oka mu přitom vypadla poslední kamenná slza jako kachní vejce veliká. Od té doby již obr nikdy nesmutněl. Vzal svou slzu, podal ji Jasněnce a řekl:

»Až budeš potřebovat mou pomoc, rozbij tuto slzu a já přijdu.« Pak se zvedl, uklonil se Jasněnce a odešel směrem k nejbližší skále a zmizel v ní jako kámen ve vodě. Někteří kamenní obři totiž dovedou chodit skrz hory, podobně jako železná jehla projde ledem, jenom obři to umí mnohem rychleji.

Jasněnka se znovu rozeběhla po cestě. Už už se přiblížila k ústí jeskyně, když tu z ní vyšel veliký šedý vlk. Začal na Jasněnku koulet svýma velikýma očima a srst se mu chvěla na celém těle. Vypadal opravdu hrozivě. Ale Jasněnka se ho nebála. Vždyť to byl Šedotlap, před rokem ještě malý vlček a Jasněnka ho dobře znala.

»Pusť mě dál, Šedotlape, což mě neznáš?« řekla a chtěla vstoupit do jeskyně. Vlk se ale ani nepohnul a odpověděl smutným, smířlivým hlasem:

»To víš, že tě znám, Jasněnko. Pustit tě ale nemohu. To prostě nejde. Můj pán mi poručil, abych střežil jeskyni. Ani tebe nesmím pustit.«

Chvíli bylo ticho a Jasněnce začínalo být do pláče.

»To přeci nemůže být pravdu, Šedotlape, vždyť já chci jen pomoci Araiovi. Možná je v nesnázích a ty mě tady zdržuješ.« Jasněnka byla rozhodnuta dostat se do jeskyně stůj co stůj, ale měla se snad s vlkem poprat? Šedotlap na ni spiklenecky mrkl.

»Já tě nepustím, ale když budu spát, kdo ti zabrání vstoupit? Znáš přeci vlčí ukolébavku, nebo jsi ji už zapomněla?«

»Určitě ne, milý vlčku. Jen chvíli počkej, hned ti ji zahraju.« A Jasněnka vyndala flétnu a začala hrát stařičkou píseň, kterou dřív hrávala všem vlčatům před usnutím. Šedotlap si opřel hlavu o pracky a za chvíli se mu začaly klížit oči. Jasněnka nedohrála celou píseň ani do poloviny a vlk už spinkal jako nemluvňátko.

Konečně mohla Jasněnka vejít do jeskyně. Rychle prošla všemi místnostmi a chodbami, až dorazila k místu, kde byl k podlaze přivázán bílý konec provazu mizícího v útrobách černé propasti. Jasněnka se rozhlédla kolem. Na jednom kameni uviděla stát malou svíčku a vedle ní křesadlo. Strčila si obě věci do kapsy a začala šplhat po provaze dolů. Neznala totiž kouzelné slůvko, kterým se provaz sám spouštěl a musela proto šplhat sama. Držela se oběma rukama a nikam už nespěchala. Z Araiova vyprávění se dobře pamatovala na ostré kamenné výčnělky a nechtěla-li se o ně zranit, musela být velmi opatrná. Za chvíli ji obklopila černá tma.

A v ní se pohnula Temnota i oba černí bratři - ohyzdní pavouci. Ti se začali pomalu soukat ke snadné kořisti, bezbranné dívce beze světla. Nevěděli, že Jasněnka není obyčejný poutník. Nehnala ji vpřed zvědavost ani touha po dobrodružství, ale láska. Neměla sice lampu ani ohnivý meč jako Arai, na kterého si už Temnota netroufala; měla něco daleko silnějšího. Své hořící srdce. Všechny tři temné stvůry zaútočily na najednou. Jasněnka to pocítila jako závan studeného vzduchu a zdálo se jí, že na chvíli zahlédla ve tmě čtvero zelených očí. Pak uslyšela zasyčení a kolem se převalil zápach spáleniny. A to bylo vše. Jasněnka nevěděla nic o tom, že právě zahynuly nejmocnější z temných bytostí propasti sežehnuté jejím srdcem na prach.

Jasněnka se spouštěla níž a níž po provaze a najednou uviděla pod sebou světlo. »To bude Araiova lucerna!« zaradovala se a šplhala dolů rychleji. Byla to skutečně Araiova lucerna, ale držel ji v ruce malý šedý skřítek.

»Ty budeš jistě skřítek Ťamňam,« povídá Jasněnka.

»A ty jsi Jasněnka,« odpoví smutným hlasem skřítek. »Pojď se mnou, dovedu tě k tomu, koho hledáš. Já tu čekám na tebe, protože mi Arai řekl, že přijdeš a možná i pro to, že se cítím trochu vinen za to, co se stalo.«

»Co se stalo Araiovi?« zeptala se Jasněnka polekaně.

»Všechno ti řeknu cestou, teď pojď.« Skřítek vzal Jasněnku za ruku a vedl ji dlouhou chodbou. Po chvíli se chodba začala rozdělovat a měla mnoho odboček. Šli spolu níž a níž dlouhými tunely, protahovali se skrz úzké štěrbiny, proplétali se mezi krápníky a přebrodili jednu ponornou říčku.

»Arai,« povídá skřítek, »hledal pramen moudrosti a já ho k němu zavedl. Pramen ale hlídá strážce. Co je zač, nevím, ale každý, kdo se chce z pramene moudrosti napít, mu musí zaplatit. I Arai zaplatil svou cenu. Nu pojď, sama uvidíš.«

Došli na konec chodby a tam na kraji nevelké krápníkové síně ležel vlkodlak Arai. Byl přikryt svým černým pláštěm, takže mu nebylo vidět do tváře. Nehýbal se. Vedle něj ležel meč, tři pochodně a prázdná nádoba na vodu.

»Je snad mrtev?« zděsila se Jasněnka a přiskočila k Araiovi. Odhrnula Araiův plášť a pod ním uviděla bělovlasého starce vrásčité tváře, s dlouhými vousy. Pomalu oddychoval a ze spaní se trochu usmíval.

»Ne není!« ozval se cizí hlas. »Jenom spí.«

Jasněnka na chvíli vzhlédla vzhůru a spatřila toho, komu hlas patřil. Vypadal jako zetlelá větev délky jelení nohy, obrostlá mechem, až na to, že ta větev byla z vody a mech z jinovatky.

Byl to vodní strážce a nedaleko za ním se stříbrně leskla hladina pramene moudrosti. Strážce dodal:

»... Ale moc dlouhá doba života už mu nezbývá. Pil příliš rychle a za moudrost se platí. Arai přišel coby mladík a teď tu leží místo něj stoletý stařec. Zítra se probudí a budou mu zbývat již jen tři dny života...«

»Arai ale nezestárl životem«, řekla vážným hlasem Jasněnka. »Je to jen kouzlo a každé kouzlo se dá zlomit nebo odčarovat zpět. A kdo jiný než ty, strážce pramene moudrosti, by měl vědět jak? Co ti mám nabídnout za tvou radu? Vím, že u tebe není nic zadarmo.«

»Máš pravdu, vnučko vodního krále. U mě není nic zadarmo a máš pravdu i v tom, že je i cesta, jak každé kouzlo zrušit. Výměnou za červený květ bych Araie mohl omládnout. Ty ale už kouzelný květ nemáš a kamenný obr ti ho jen těžko vrátí. Zbývá ale ještě jedna možnost. Budeš-li sloužit v mé říši sedm let, tvůj Arai omládne o sedmdesát roků. Ty budeš těch sedm let stárnout, ale tady na zemi neuplyne ani jeden celý den. Vezmeš-li si tento ledový prsten, proměníš se na čas v najádu, kterou už z části jsi, a tvým úkolem bude střežit jeden čarovný pramen v zemi Nenasytných větrných brachů. Za sedm let prsten roztaje a tvá služba skončí. Sundáš-li prsten z ruky dřív, vrátíš se v tom okamžení zpátky, ale Arai neomládne. Rozhodnout se musíš sama. Tady leží prsten.«

A vodní strážce položil před Jasněnku nádherný modravý prstýnek s bílou sněhovou vločkou místo drahého kamene. Jasněnka ale neváhala dlouho. Vzala prsten, navlékla si jej na prst a zmizela.

Sedm let je dlouhá doba pro život v osamění, v cizí zemi. Ale Jasněnka byla trpělivá. V zemi Nenasytných větrných brachů zažila nejedno dobrodružství. Byly to věci veselé i velmi smutné. Mnohokrát by se nejraději vrátila zpět, ale všechna pokušení překonala. A nakonec jednoho dne zůstala Jasněnce na prstě z ledového prstenu jen malá sněhová vločka. A i ta se proměnila v kapička a sklouzla Jasněnce z prstu. Jasněnka se znovu ocitla u pramene moudrosti. Vedle ní stále ještě spal její milovaný Arai. Ale už to nebyl stařec, ale krásný mladík, jehož podobu nosila Jasněnka po sedm let stále ve svém srdci. Políbila jej na ústa a Arai se probudil.

Jejich radost ze shledání byla veliká. I skřítek Ťamňam se radoval s nimi a tančil kolem nich se zapálenou lucernou v náručí. Celý den v úzkosti čekal na Jasněnku a držel ji palce. I spravedlivý vodní strážce se usmíval, ale nikdo by to na jeho tváři z jinovatky nepoznal. Když potom viděl, že se Arai s Jasněnkou chystají k odchodu, řekl:

»Nerad bych, abyste na mě vzpomínali ve zlém. I když je má moc poměrně veliká, přesto nemohu zákony příslušející tomuto prameni měnit. Myslím si ale, Jasněnko, že si za sedm let dobré služby zasloužíš víc než to, co si už vlastně měla dřív, než si sem ke mně přišla. Proto ti dám na cestu ještě jeden malý dárek. Tady máš šupinu z mořského jednorožce. Ochrání tě proti všech zlým démonům a zůstane-li tvé srdce dobré a spravedlivé, bude ti přinášet štěstí.«

Strážce potom podal Jasněnce bíle zářící šupinu zavěšenou na zlatém řetízku. Jasněnka strážci poděkovala a rozloučila se s ním. Potom se s Araiem chytli za ruce a spolu s Ťamňamem odcházeli zpátky k východu z propasti. Lehce došli až k místu, kde měl viset bílý provaz. Ten však zmizel. To ruce Temnoty, které před časem svíraly Araie a které on svým mečem zranil, ve zlobě roztrhaly provaz na malé kousky.

»Znám ještě jednu cestu ven«, řekl skřítek. »Ale je pro vás příliš úzká. Dala by se zvětšit, ale než ji prokopeme, uběhne několik let. Ale hlady neumřete, budu vám nosit jídlo i čerstvou vodu.«

»To nebude třeba«, odpověděla Jasněnka. »Neboť znám někoho, kdo nám pomůže.« A Jasněnka vzala kamennou slzu a udeřila s ní o stěnu. Slza se roztříštila na droboučké krystalky a ty padaly do propasti a zvonily jako tisíce malých zvonečků. A než dozněly zcela, vyšel z jedné ze stěn kamenný obr.

»Vynes, prosím, mě a Araie na povrch,« řekla Jasněnka obrovi.

»Žij šťastně Ťamňame, ať ti lucerna nikdy nezhasne!« loučili se se skřítkem Arai s Jasněnkou.

»I vy buďte spolu šťastni,« odpověděl skřítek. Ještě se jim uklonil, ale když se narovnal, už nikoho neviděl.

Kamenný obr zanesl Jasněnku s Araiem až k chaloupce staré kořenářky. Tam se s nimi rozloučil a odcházel pryč, do svého domova v zemi kamenných obrů. Jasněnka s Araiem zaklepali na dveře a ty se jim hned otevřely.

»Jen pojďte dál, mám pro vás k obědu jahodové knedlíky. Ty vám budou chutnat,« povídá babička. A měla pravdu.

Arai s Jasněnkou žili šťastně řadu let. Arai znal mnohá tajemství a nabytou moudrost uplatnil ku prospěchu mnoha bytostí.

Věděl i to, kudy vedou cesty Vodomila, a tak se Jasněnka mohla zase shledat se svým tatínkem. Společně zavítali i do země Hararů a obrátili tamního krále na dobrou cestu. Zažili i mnohá další dobrodružství, ale naše pohádka pomalu končí, neboť více starý strom neprozradil. Můžete se ho zkusit zeptat sami, možná vám ještě něco poví...

 


Zpět Obsah Dále

17.10.2017 23:51