Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

O Myšince a splněných přáních

Myšinka ležela ve své teplé postýlce a nechtělo se jí ještě vstávat. Měla zavřené oči a představovala si žlutý sýr. Ten sýr byl třikrát tak veliký jako ona, té nejlahodnější chuti, nejvoňavější a nejprozrálejší ze všech sýrů, jaké kdy byly ve spíži v hospodě U Obludy. Ta hospoda se jistě jmenovala docela jinak a Obluda byla jen hospodská kočka, ale všechny myši z okolí té hospodě jinak neřekli než Obluda. Obluda byla vyhlášená hned dvojím způsobem - vynikající spíží plnou dobrého jídla a laskomin na jedné straně, a věčně vzteklou, namyšlenou a zlou kočkou Obludou na druhé. Ale o té teď Myšinka nepřemýšlela. Myšinka snila o svém sýru. Alespoň na chvíli tak zapomněla na svůj hladový žaludek a mlsný jazýček.

Ale to už ji volala sestra na snídani. To budou asi zase šlupky od brambor od včerejška. »Nic moc,« pomyslela si Myšinka. Přeci jen ale otevřela oči a líně se vykutálela z pelíšku. Když bylo po snídani, vyběhla Myšinka zadním východem z nory ven, aby se osvěžila a omyla v ranní rose. Cestou dojedla i poslední šlupku, kterou měla v puse. Ale co to? Čerstvý vánek ji zastudil do tváře, a když Myšinka pohnula stébly trávy své malé koupelny, místo rosy jí na čumáček dopadla jen velká sněhová vločka. »To budou brzy Vánoce«, zaradovala se Myšinka a zvesela se vydala hledat něco k snědku. Myši totiž musí pořád shánět něco k snědku, protože taková myší rodina toho strašně moc sní. A navíc je dobré mít doma velké zásoby, to kdyby přišli na návštěvu ještě příbuzní a známí, a věřte, že každá myš má opravdu mnoho příbuzných. Jen bratránků a sestřenic měla malá Myšinka na sto.

Když Myšinka vyběhla na kopec, co se jako velká hora tyčil nad jejich norou, na druhé straně až tam dole u říčky zahlédla ještě jedno sluníčko. To první se líně ploužilo po obloze a vůbec nehřálo, zato to druhé dole hřálo a vonělo do dáli. Myšinka si přivoněla z té kouřové vůně, mlsně si oblízla špičku čumáčku a rozeběhla se dolů s kopce. Ale obezřetně, neboť sova už sice určitě spala, ale mohla tu někde číhat nějaká krvelačná prašivá kočka. (Myšinka se o kočkách nevyjadřovala zrovna nejlépe, ale když pomyslíte, v jakém nezáviděníhodném postavení byla vůči kočkám, jistě jí to prominete.)

Dole pod kopcem ale nenašla sluníčko. Plápolal tam jen malý oheň a u něj seděl nějaký člověk. Byl zachumlán do velikého černého kabátu a hřál se. Myšinka ho chvíli se zájmem pozorovala, ale on vypadal pořád velmi zamyšleně a ničeho si nevšímal. Zvolna oddychoval a jen tu a tam pohnul hlavou ze strany na stranu. Myšinka si pomyslela, že asi usnul, a potichu se přikradla blíž.

Vedle člověka ležela na zemi dřevěná hůl a spolu s ní tlumok. Hůl Myšinka přešla bez zájmu, zato tlumok ji podivně přitahoval. A Myšinka si hned všimla proč. Vždyť z tlumoku vykukoval a smál se na ni žlutý roh velikého sýra. Myšinka si rázem vzpomněla na svůj ranní sen a začaly se jí sbíhat sliny. Dodala si odvahy a přicupitala ještě o kousek blíž.

Když se však dostala až úplně těsně k tlumoku, ke svému zklamání zjistila, že to nebyl sýr, co se na ni smál, ale žlutý roh jakéhosi papíru. Myšinka na něj dostala náramný vztek. Navíc se jí teď zdálo, že se na ni vůbec neusmívá, ale že se jí zlomyslně chechtá. I usmyslela si, že ho sní, ať si to je sýr nebo ne. Proto ani na chvilku nezaváhala. Vyskočila, popadla ten drzý žlutý roh a vší silou jej začala tahat ven. Pověsila se na něj, nožičkama se vzepřela o tlumok a spolu s papírem se skutálela do trávy. Trochu to zašustilo, ale ten člověk si naštěstí ničeho nevšiml. Myšinka si až teď uvědomila, že to není papír obyčejný, ale povoskovaný, navíc zatočený do roličky. Kdyby tak navíc věděla, že je to kouzelný svitek. Ale to Myšinka vědět nemohla.

Pomalu odtáhla svou kořist do bezpečné vzdálenosti a schovala se s ní do stínu stromu. Ale byla to pro ni pořádná dřina, vždyť svitek byl třikrát větší než ona. A navíc začalo Myšince hrozně kručet v břiše. A tak ukousla kousek pergamenu, aby se trochu posilnila. Zpočátku jí svitek moc nechutnal, ale brzy mu přišla na chuť. Kdybyste Myšinku v té chvíli viděli, nevěřili byste, kolik toho dokáže sníst. Když už svitku byla jen půlka, vydala se s ním na další cestu. Kopec, ze kterého před chvílí tak rychle seběhla dolů, jí teď připadal mnohem větší. V půlce se musela zastavit a zhluboka oddychovala. »Přeci jen je ten můj náklad pořád moc těžký,« řekla si pro sebe. »Přes kopec až domů se ještě pronese. Ale když z něho ještě malý kousek sním, nemůže se nic stát. O jedno sousto víc nebo míň, v tom nemůže být vůbec žádný rozdíl.« A Myšinka si jednou kousla a ušla několik kroků, za chvíli snědla zase kousíček a takto pomalu ale jistě šplhala vzhůru.

Když se konečně dostala až úplně na vrchol, zbýval jí z celého svitku už jen ten malý usměvavý roh. Trochu se zastyděla a představila si, co jí asi řeknou doma rodiče. »Bude lepší, když nepřinesu nic!«, usmyslela si nakonec. »Nikdo se aspoň nic nedoví a nebude se zbytečně rozčilovat.« A naráz slupla i ten poslední zbyteček. S plným břichem se jí teď ale už nikam nechtělo. Došla tedy jen na kraj lesa a tam si sedla do spadlého sojčího hnízda jako do strážného koše a se zájmem pozorovala okolí. Začalo zase sněžit a drobounké vločky se pomalu s elegancí snášely k zemi.

Mezitím čaroděj, co seděl u ohně, konečně procitl ze svého snění. Nespal, jak si Myšinka myslela, jen ve svých myšlenkách zalétl daleko za devatero hor a devatero řek, ke své milé, které nesl vánoční dárek - svitek všech splněných přání, který pro ni sám napsal. Těšil se, až ji zase uvidí. Pomalu vstal, vzal svou hůl, mávl s ní nad ohněm a ten uhasl. Potom si vzal tornu a chtěl jít dál. Vtom si všiml, že mu v ní chybí svitek. Ne, určitě ho tam včera večer dával. Někdo mu ho musel vzít. »Ale to se tomu zloději nevyplatí!«, zahřměl čaroděj.

Čaroděj se opravdu rozzlobil. Když se někdo hněvá, je lépe mu nepřicházet na oči. Ale když se rozzlobí opravdový čaroděj, tak vám nepomůže ani to, že vás nevidí. Čaroděj pozvedl hůl a pronesl několik strašlivých čarovných formulí. Přivolané mocné kouzlo se hned uklánělo a ptalo se, čeho si mistr žádá. A čaroděj mu poručil, aby milého zloděje proměnilo v myš a neposlušný svitek, který nevolal o pomoc, aby přineslo zpět nebo zničilo. Kouzlo se uklonilo a odlétlo.

Rychlejší než myšlenka se vzneslo do povětří, začenichalo a namířilo si to přímo na vrchol kopce ke spadlému hnízdu. I mělo kouzlo radost, že se nemusí za zlodějem nikam daleko vláčet. Kdyby byl zloděj co k čemu, třeba nějaký jiný čaroděj, jistě by se za ním muselo plahočit přes celý širý svět. Ale to se kouzlo radovalo předčasně, protože když zloděje v mžiku dostihlo a chtělo ho proměnit v myš, tak to nešlo. Myš nemůžete proměnit v myš, protože už myší je. A neposlušný svitek zničit také nemohlo, protože byl už celý snědený.

Jenže kouzlo nebylo včerejší. Když zničit, tak zničit, zasmálo se tiše. Není nic snazšího, než ten svitek dostat z myši ven, složit ho a potom ho zase zničit. Jenže to se kouzlo radovalo zase předčasně. Z myšího břicha se totiž v té chvíli ozval hlas:

»Jdi pryč ty příšerná příšerko. Já tu bylo první!« Ten hlas patřil druhému kouzlu, totiž tomu, co bylo původně napsáno na čarodějném svitku.

»Jak to, že nejsi na svitku? Poroučím Ti, aby ses tam okamžitě vrátilo«, zaburácelo první kouzlo.

»Ani nápad,« nezaleklo se druhé kouzlo. »Ta myš mě celé přelouskala, slovo po slově, písmenko po písmenku pečlivě přežvýkala. To žádný čtenář mi tolik péče nikdy nevěnoval. A já se teď té myši musím odměnit, jak nejlépe dovedu.«

»A taky si trochu užiju,« dodalo kouzlo pro sebe.

»A navíc«, pokračovalo svitkové kouzlo, »jsem o dva roky starší a šest slok delší než ty, takže mi nemáš co poroučet. Zbytky svitku si klidně vem, ale beze mě!«

»Nu dobrá, stejně už nemám čas!«, odpovědělo první kouzlo a rozletělo se zpátky pod kopec. To už totiž čaroděj stačil říci »švec« a kouzla se začal ptát, je-li už zloděj myší. A kouzlo řeklo, že je. Čaroděj mu tedy poděkoval a propustil jej. Sám pak se vydal na další cestu přemýšleje, kde sežene nový pergamen a čarovný inkoust.

Myšinka o ničem nevěděla. Tiše seděla v sojčím hnízdě, když tu náhle zpozorovala pádícího strýčka Jana. Strýček Jan byl už starší, vážený myšák, a proto se Myšinka nemálo divila, jak rychle dokáže ještě Jan běhat. Nožičky se mu jen míhaly a Myšinka se už málem začala smát, když tu náhle spatřila příčinu Janova úprku. Za strýčkem se hnala strašlivá kočka Obluda, co jeden skok to Janových kroků deset. Už už ho Obluda dohoní. Strýček najednou prudce zatočil a zaběhl za jeden veliký kámen.

Myšinka si moc přála, aby strýčka ta Obluda za tím kamenem vůbec nenašla.

»Třeba ho přehlédne,« pomyslela si. Ale to už se Obluda přihnala ke kameni, vítězoslavně se ušklíbla a mlsně se oblízla. Myšince se zatajil dech. Obluda se jediným skokem přenesla přes kámen a chtěla se vrhnout na svou jistou kořist, ale co to?

Nikdo za kamenem nebyl. To sebou musel Jan pěkně hodit, pomyslela si Myšinka. Navíc měla co dělat, aby se nezačala nahlas smát, protože Obluda se v té chvíli zatvářila zrovna jako tetička Alžběta, když ji jeden sedlák před časem vyoral. Obluda ještě chvíli nevěřícně kroutila hlavou, ale nezbývalo jí nic jiného než stáhnout ocas a mrzutě se vrátit do vesnice.

Konečně si mohla Myšinka vydechnout a dosytosti se vysmát. Pěkně jí přitom vytrávilo a tak si řekla, že je nejvyšší čas jít shánět něco k snědku, aby domů nepřišla úplně s prázdnou. Ale kam půjde? Do vesnice je to dost daleko a navíc by se cestou mohla potkat s Obludou. Chvíli přemýšlela a tu si vzpomněla na divoké prase Bruno. Mohla bych mít štěstí, řekla si pro sebe, a najít nějaké vyryté bukvice. Zem je sice studená a tvrdá, a žádná myš už z ní nic nevyhrabe, ale prase je prase. A prase Bruno je navíc známé tím, že při jídle dělá čest svému jménu a vždycky se po něm najde hromada zbytků.

Myšinka se tedy vydala do lesa. Chodila sem a tam, ale žádnou vyrytou brázdu nenašla. Už ji začaly zábnout nožičky a navíc se začalo stmívat. »Přála bych si, aby už támhle za tím dubem konečně něco bylo!«, řekla si vduchu. Udělala ještě několik kroků a nestačila se divit.

Za dubem totiž opravdu spatřila několik hluboko rozrytých brázd a kolem spoustu bukvic. Myšinka vypískla radostí a začala bukvice sbírat. Brzy jich měla tolik, že je ani unést nemohla. Až do úplného slunce západu potom běhala s bukvicemi od dubu do domácí spižírny. Vkrádala se do ní tajně zadním vchodem, protože chtěla všechny překvapit. Když konečně slunce zapadlo a Myšinka donesla poslední náruč bukvic, přišla spořádaně hlavními myšími dveřmi. Už se hrne do kuchyně, když tu dostala takovou ránu přes čumáček, že jí to posadilo.

»Co do mě vrážíš, myši jedna nevychovaná!«, houkl na ni hlas strýčka Jana.

»Promiň mi strýčku, ale já tě vůbec neviděla.«, omlouvala se Myšinka a hladila si pacičkou poraněná místa.

»Jak to, že si mě vůbec neviděla?«, rozčiloval se dál strýček. »Máš koukat před sebe a ne kde co lítá. V myší noře beztak nic nelítá. Stál jsem přímo před tebou. Ty bys holka přehlídla i slona!«

»Ale já tě strýčku opravdu neviděla. A nevidím tě ani teď. A kromě toho bych už strašně ráda byla u večeře,« špitla Myšinka a ani nevěděla jak, už seděla za stolem a sestra právě přicházela s voňavým chlebem s rozhudou (totiž tvarohem a pažitkou).

»Fuj, to bude zas dobrý«, ušklíbla se Myšinka. Maminka jí ale napomenula, že se o jídle takhle nemluví a navíc se bude dobře dívat, jestli Myšinka všechno co dostane, také sní. Chvilku všichni ještě čekali na strýčka Jana, ale když nepřicházel, začali jíst. Asi v půlce večeře si ale všimli, že jim mizí sám od sebe chleba a prázdná židle, na které sedával strýček Jan, jako obvykle děsně mlaská. Ale nikdo na ni neseděl.

»Co na mě všichni koukáte jako netopýři do svíčky«, ozval se dotčený strýček. A teď teprve všem došlo, že je strýček neviditelný. To bylo najednou rozruchu. Všichni začali mluvit a pištět jeden přes druhého. Večeře dosáhla zcela nespolečenských rozměrů a Myšinka se rozhodla, že bude lépe opustit bojiště, nebo si na ni po čase vzpomenou s tou rozhudou. Nechala tedy nedojedený krajíc a vypařila se do svého pokojíku.

Ještě dlouho do noci bylo slyšet debatovaní nad novým podivuhodným strýčkovým stavem. Jedni se radovali, že bude moci strýček nepozorovaně chodit do cizích spižíren a nikdo ho neuvidí. Blízcí příbuzní strýčka, kteří by ho museli často potkávat na chodbách myšího bytu říkali, že strýček si bude muset pískat, nebo se posypat moukou, aby se s ním co chvíli nesrazili. Všichni se navíc snažili vypátrat, jak k té neviditelnosti strýček přišel. Probrali úplně všechno, co strýček dělal v posledním týdnu, ale na nic zvláštního nepřišli.

Myšinka ve své postýlce také přemýšlela o všem, co dneska zažila a moc si přála vědět, co se stalo se strýčkem. Jen si to pomyslela, už to věděla. Zasmála se pod vousky a pomyslela si, že zítra bude báječný den.

»Chtěla bych se na něj dobře vyspat«, řekla ještě a v tu chvíli už spala jako zabitá.

Druhého dne Myšinku zase budila sestra na snídani. Ta ale dnes nezvykle čile vyskočila z postele, otevřela dveře a křikla na sestru:

»Já bych si přála ke snídani amolety!«

»Ty máš ale štěstí«, povídá sestra. »Právě před chvílí je tetička Alžběta prostřela na stůl.«

»Já vím«, odpověděla rychle Myšinka a než se sestra otočila, seděla už za stolem a ládovala se.

Po snídani vyběhla ven a rozvažovala. Chtělo by to něco docela mimořádného. Kočky se mi budou lísat u nohou a hostinský sám mi nabídne to nejlepší, co má ve spižírně. Nahlas potom řekla:

»Přála bych si, abych se stala člověkem.« A v tu chvíli na místě malé myšky stála spanilá dívka. Myšinka se vzpamatovávala z té změny a pomalu se rozkoukávala kolem svýma lidskýma očima. Vše bylo najednou nové a neznámé.

Z nebe se sypal bílý sníh a Myšince bez jejího teplého kožíšku začínala být pořádná zima.

»Mohlo by být kolem tepleji«, přála si Myšinka. A svitkové kouzlo jí to hned vyplnilo. Z čistého nebe sjel k zemi blesk a uhodil do stromu, vedle kterého Myšinka právě stála. Strom vzplál jako sirka a oheň začal přeskakovat na další stromy. Za chvíli jich hořelo rovných šest a pod jedním z nich bylo i spadlé sojčí hnízdo, Myšinčina oblíbená skrýš. Opravdu bylo Myšince tepleji, ale moc velkou radost z toho neměla.

»Ať ten oheň okamžitě přestane. To si přeju!«, křikla Myšinka a dupla si nožkou. Nebe nad kopcem zčernalo velkým mrakem a spustil se déšť. I největší letní bouřky byly proti němu jen jemným mžením. Požár skončil stejně rychle jako začal, ale místo něj se po kopci rozlévaly potoky vod. Rychle zatopily myší díry a zase se vyvalily na druhé straně ven. Spolu s vodou teď dolů pod kopec mizela Myšinčina postýlka, tatínkův psací stůl, kuchyňské nádobí a dokonce i starý pradědeček Karel, který jediný zůstal ráno doma. Teď byl unášen na svém kanapíčku proudem pryč.

»Dost!« volala Myšinka, ale pršet nepřestávalo. »Konec povídám!«, ale zase nic. To svitkové kouzlo trucovalo a nechtělo rozumět strohým rozkazům. Bylo to přeci jen kouzlo splněných přání. A »dost« nebo »konec povídám« není žádné srozumitelné přání. Konečně se Myšinka zamyslela a potom řekla »Přeju si, aby už nepršelo, a aby se pradědeček Karel neutopil.« Teď teprve přestalo pršet a nebe se vyjasnilo. Kouzlo navíc Myšinku osušilo a zahřálo, to jako na usmířenou. »Vždyť se zas tak moc nestalo«, zhodnotila situaci Myšinka poté, co našla své oblíbené hnízdo neporušené.

Věru rychle ji otrnulo. Podle svého původního plánu zamířila k vesnici. Cesta jí nezvykle ubíhala před očima, protože dlouhé lidské nohy ji nesly rychlostí, o které si mohla obyčejná malá myška jenom zdát. Brzy uviděla první střechy domů a za chvíli i dveře hostince. A před hostincem seděla Obluda. Myšinka se k ní hned hrnula. Ale už ze svého myšího života by měla vědět, že kočky bývají také pěkné potvory.

Obluda byla navíc ve velmi špatné náladě. Ještě horší než obyčejně. To pro tu včerejší příhodu s drzou myší. A věru neměla nejmenší chuť se ke komukoliv lísat. A proto když se k ní Myšinka přiblížila, obluda se jen ušklíbla, zaprskala, a potom sekla po Myšince prackou tak šikovně, že jí poškrábala na obličeji, ruce i obou nohách. »To si ta drzá holka bude dlouho pamatovat«, myslila si Obluda, když mizela za rohem domu.

»To si budu na Obludu pamatovat,« slibovala Myšinka. Ale než stačila vymyslet kočce nějakou pěknou odplatu, seběhla se kolem ní tlupa povykujících dětí. Křičely, ukazovaly si na ni prstem a smály se, až se za břicho popadaly. To proto, že Myšinka zapomněla při proměně v člověka na lidské šaty. Černá od sazí ze spálených stromů a zmoklá od deště vypadala jako opravdová čarodějnice.

A to už se otevřely dveře hospody a hnal se z nich sám hospodský. V ruce třímal hůl a Myšinka už ani chvilku nečekala, jakého vřelého přivítání se jí s ní dostane. Vzala nohy na ramena a prchala zpátky domů. Na cestu ji vyprovodil déšť bláta a kamení, co po ní vesničané házeli. Častovali ji také rozličnými jmény, kterým povětšinou Myšinka vůbec nerozuměla. Zdálo se jí, že si ji také pletou s její vzdálenou příbuznou, ale nebyla si jistá.

Potlučená Myšinka ničemu nerozuměla. Zastavila se až doma na kopci, sedla si na zmrzlou zem a začala se hrozně litovat.

»Já ubohá, já nešťastná. Všechno se mi vymstilo, všechno se obrátilo proti mě. Proč mám takovou smůlu? No pověz vráno, proč mám takovou smůlu?« obrátila se Myšinka na černou vránu, co právě odkudsi přilétla a sedla si před ní.

»To proto, že jsi snědla, co si jíst neměla,« odpověděla jí vrána. Nebyla to totiž žádná obyčejná vrána, ale proměněné čarodějné kouzlo, co se celou dobu potloukalo kolem a čekalo na svou příležitost. Nemohlo se totiž smířit se svou porážkou.

»A navíc,« pokračovalo kouzlo, »teď na celém světě neprší a pršet nezačne, dokud si to nebudeš přát. Jen si vzpomeň. Říkala si: už nechci aby pršelo! A kdo s ošemetnými kouzly zachází neopatrně a lehkovážně, tomu se to může lehko nevyplatit.« To s tím deštěm nebyla úplně pravda, ale kouzlo si říkalo, že pro dobrou věc je možné i trochu zalhat. Inu, však už to také nebylo žádné dnešní kouzlo a ve světě se mezitím lecčemus nepěknému přiučilo.

»Ale tak jsem to vůbec nemyslela,« bránila se Myšinka. »Já jen chtěla, aby přestalo pršet jen tady na kopci.« Myšinka byla tak rozrušená, že se ani nezamyslila nad tím, jak je krajně podezřelé, když vrána ví o všem, co se s ní stalo.

»To proto,« vysvětlovala dál vrána, »že sis chtěla jen užívat. Proměnila ses v člověka, aby byla legrace. A kouzlo se zachovalo podle toho. Určitě se bavilo dobře. Jak se zdá, nemáš v moci kouzlo ty, ale je tomu přesně naopak. To může být velmi nebezpečné i pro tebe.«

»Ano, ano,« opakovala Myšinka, »za všechno může ten čarodějný svitek. Já jsem si přála něco a on udělal něco docela jiného.«

»Ale jestli chceš, tak ti s ním pomohu«, nabízela se vrána ochotně.

»Ty bys to uměla?«, divila se Myšinka.

»To víš, že ano. My vrány jsme velmi studované. Stačí jen, když si budeš přát, aby se odčinily všechny škody, co svitek svévolně napáchal.«

»To si taky přeju.« odpověděla Myšinka.

»To jsem chtěla slyšet,« zakrákorala vrána a zmizela.

V té chvíli se Myšinka proměnila zpátky v malou myš. Ohořelé stromy se znovu zazelenaly jehličím a vzápětí trochu zbělely jemným popraškem sněhu. Čaroděj za sedmero horami a sedmero řekami právě vyndával z tlumoku svíčku, když ke svému nemalému údivu na dně našel svůj svitek splněných přání.

»Konečně jsem zcela splnilo, co jsem mělo,« zasmálo se na čaroděje kouzlo a s pocitem úplného vítězství zmizelo docela. Myšinka se ale na pasece usmívala pod vousky, protože věděla něco, o čem falešná vrána neměla ani zdání.

Malým myším ubíhá čas mnohem rychleji než lidem. Za chvíli se sluníčko naklonilo nad obzor a Myšinka se tedy vydala domů na večeři. Omyla si pacičky ve své koupelně a hned se hrnula ke stolu.

»Jak k dílu, tak k jídlu. Copak si Myšinko přinesla dobrého?«, ptal se tatínek.

»Dnes nic, ale včera plnou komoru bukvic,« odpověděla Myšinka.

»Ale, ale to se podívejme,« řekla maminka. »Žádné bukvice jsem v komoře neviděla. To bude zase jedna z Myšinčiných pohádek.«

»Opravdu,« bránila se Myšinka. »Včera jsem našla a snědla čarodějův svitek. Vy mi to možná neuvěříte, ale strýček je neviditelný právě kvůli tomu kouzlu, co bylo na tom svitku napsané.«

Tatínek i maminka se zatvářili dost překvapeně. Ale než stačili cokoli říci, přišel do kuchyně strýček Jan. Vypadal, což překvapilo jen Myšinku, jako docela obyčejná šedá myš.

»Jé strýčku, ty už máš jenom neviditelný ocas,« zasmála se Myšinka na strýčka.

Strýček se zarazil a přes tvář mu přeletěl černý mrak.

»Já ti dám neviditelný,« řekl přísně strýček. »Obluda mi ho včera ukousla, tak tak že nesežrala i mě. Máš štěstí, že jsou dneska Vánoce, jinak bych se mohl opravdu rozzlobit.«

A opravdu byly Vánoce. Po večeři tatínek zazvonil na zvoneček a celá myší rodina se společně vydala do největší podzemní místnosti rozbalovat dárečky. I na Myšinku tu jeden čekal. Z veliké zabalené krabice, která byla třikrát tak veliká jak ona, vanula vůně toho nejlahodnějšího, nejvoňavějšího a nejprozrálejšího sýra, jaký kdy Myšinka okusila.

»Přání se přeci jen plní,« zaradovala se ještě Myšinka, než z něj uhryzla první kousek.

»Vždyť sis to taky tak přála,« usmál se sýr. A Myšinka věděla, že se o těchto Vánocích splní to největší přání i všem ostatním, malým i velkým. Tak se totiž s čarovným svitkem domluvila předtím, než zmizel. A v duchu z toho měla obrovskou radost.

 


Zpět Obsah Dále

17.10.2017 23:51