Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

O princezně z Černého města

Slunce už dávno odpočívalo v moři a celé království halila noc černým závojem. Divoké stádo těžkých temnomraků letělo nebem a jen tu a tam bylo možno zahlédnout stříbrného berana vesele dovádějícího v laguně po okraj naplněné mlékem Luny.

Spustil se hustý déšť tišící žízeň země, ale dusno a teplo letního dne stále naplňovalo komnatu, kde odpočívala princezna.

Ta večer nechala okno do ložnice pootevřené, aby jí chladný noční vánek mohl přinést trochu osvěžení. Bušící kapky do okenní římsy se rozstřikovaly a v drobounkých slzičkách ulpívaly na bělavých záclonách. V mihotavém světle několika hořících svic se třpytily jako pravé perly.

Princezna Viola jen před chvílí ulehla do své malé postýlky a pozorovala tu nádheru. V duchu si proběhla celý uplynulý den, aby si vzpomněla na všechny krásně prožité chvíle, a potom se už pomalu nechávala uspávat deštěm.

Milostiplný spánek se však dnes princezně vyhýbal. Nastala půlnoc a déšť ještě více zhoustl. Měsíční laguna i stříbrný beran zmizeli docela. Poryv studeného větru zalomcoval okenicemi, vlétl do pokoje a zhasl několik svíček. Princezna vstala a zavřela okno. Zůstala u něj chvíli stát a hleděla do tmy. Slyšela vítr, jak si pohrává se závojem deště. Po okně stékaly úzké pramínky vody, proplétaly se navzájem, spojovaly v říčky a mizely v nenávratnu.

Princezna ale dnes nesledovala tajuplnou hru kapek. Její zrak pronikal daleko černou nocí, předaleko, až do krajů obývaných vzpomínkami.

Bylo tomu právě sedm let, kdy jí kočár odvážel stejnou tmou z rodného hradu, aby se tam snad již nikdy nevrátila. Jejím údělem bylo navždy žít ve vysoké kamenné věži na kraji nekonečné pouště, bez služebníků a bez přátel. Smutné to bylo loučení, ani jediný polibek na cestu princezna nedostala od královny, ani poslední pohlazení po vlasech jí nevyprovázelo od jejího královského otce.

Nebylo to možné. Nikdo z lidí se již nesměl od oné zlé noci princezny dotknout. Každý, kdo by tak učinil, sám sebe by k smrti odsoudil. To se naplnila kletba, kterou nad touto zemí vyřkla divá horská čarodějnice, než ji zdejší král, tehdy ještě princ, přemohl a jedinou ranou mečem zahubil. Již dávno zmizela vzpomínka z paměti lidí na ten den a i mrtvé tělo čarodějnice se rozpadlo na prach, ale její zloba stále bloudila světem. Proč nakonec dostihla právě princeznu Violku, nikdo nevěděl.

Princezna upadla do spárů černé smrti a žádný známý lék, ba ani kouzlo nebylo silnější. Nikdo z dvorních lékařů a rádců jí neuměl pomoci. Sám královský čaroděj se jí podvakráte dotkl kouzelnou hůlkou a pokaždé přitom pronesl mocnou uzdravovací formuli. Když se ale chtěl dotknout princezny potřetí, vzplála jeho hůl jasným plamenem, až museli všichni oči přivřít, a ve chvíli se proměnila v hromádku fialového popela. Čarodějova moc stačila jen k tomu, že o mnoho let prodloužila Violce život a zmírnila její trápení. Ale nedokázala ji uzdravit zcela.

A když potom několik nejsmělejších léčitelů, kteří nedbali výstrahy čaroděje a princezny se při uzdravování přece dotkli, skutečně zemřelo a jejich těla musela být spálena na hranici, všichni uvěřili tomu, že je princeznina nemoc nevyléčitelná. Král dal pro jistotu vyhlásit velkou odměnu případnému zachránci, ale sám ani nedoufal, že se ještě nějaký objeví. Nechal odvézt svou jedinou dceru do věže na samém kraji své říše a sám ztrápeně bloumal chodbami hradu.

Jen jeden rytíř se rozhodl vydat na cestu a hledat lék. Nejel však za vidinou bohatství. Rytíř Michal již dlouho princeznu Violku tajně miloval. Nedával dosud své city najevo, jen princezně samé nebylo jeho smýšlení neznámé. Vždyť i její srdce mu bylo v skrytu nakloněno.

Toho dne, kdy Michal vyjel do širého světa, vysvitla na noční obloze nad královským hradem nová zářivá hvězda naděje. Ale s každým dnem, kdy se nevracel, pomalu slábla v králových očích.

Princezna Violka nesla statečně svoji samotu. Věděla, že každý v její blízkosti se nachází ve smrtelném nebezpečí. Jen několik stráží hlídalo bránu vysoké věže, která se nikdy neotvírala. Ne proto snad, aby nemohla princezna odejít, ale aby zbloudilý poutník nevkročil nešťastnou náhodou dovnitř, kde by naň čekala jistá smrt. Jen jednou denně princezna spustila z okna provaz a na něm přivázaný košík, kam jí sluhové naskládali vše potřebné - většinou jídlo a pití, občas i šaty, knihy, hudební nástroje i vše ostatní, oč je princezna žádala. Plynuly dny, týdny, měsíce a roky a rytíř Michal se stále nevracel.

Při myšlence na něj vstoupily princezně slzy do očí a obrazy vzpomínek se rozplynuly.

»Jak je to dávno, co jsem viděla jeho milou tvář naposled, nebo alespoň zaslechla jeho hlas,« posteskla si. »A možná jej už nikdy neuvidím ani neuslyším.«

Potom se ale Violka vzchopila a pomyslela si:

»Ráno radostnější noci a pláčem nic nezpravím.«

Ulehla znovu do postele a za chvíli usnula. A zdál se jí věru krásný sen o rytíři Michalovi a o tom, že se již vrací. A byl to sen nejen krásný, ale i pravdivý.

Michal projel širý kus světa. Dlouho-li, krátko-li jel, lehko se o tom příběh vypravuje, ale těžko se skutek koná. Mnohá dobrodružství rytíř prožil a velká nebezpečenství překonal, než se nakonec zase na cestu domů vydal. Nejel ale s prázdnou. Doprovázela ho malá bytůstka, které sám život zachránil a ze spárů vodního muže osvobodil. Zvoněnka se jmenovala a byla to královna všech lesních skřítků. A byla to právě ona, kdo jediný věděl o ukryté kouzelné perle, která měla moc uzdravit všechnu bolest a byla silnější nad každou zlobu. Jaká radost nastala na dvoře královském, když se rytíř Michal i s kouzelnou perlou vrátil, nelze ani slovy vypovědět. Král sám hned nechal vypravit kočár, aby princeznu Violu na hrad přivezl.

Když se ráno příštího dne princezna probudila, její sen jako by stále pokračoval. Až se Violka musela štípnout do ruky, že nespí. Pod jejími okny stál kočár a dvorní kočí Ronan, ten, který ji před sedmi lety sám do věže přivezl, na ní mával a volal, aby vyšla z věže ven.

»A přeci nesním,« vykřikla radostně Violka.

Rychle se oblékla a seběhla dolů po točitých schodech. Opravdu se jí nic nezdálo. Brána věže byla poprvé po sedmi letech zase otevřená dokořán a Ronan kočí se na ni mile usmíval. Violka se na něho taky usmála a rychle nasedla do kočáru.

Ronan práskl bičem koním pro radost a ti se rozeběhli s větrem o závod. Ale v té chvíli, kdy kola vozu zvířila písek a černá věž již mizela princezně z dohledu, vysvitlo na kraji pouště druhé slunce. Bylo jasně rudé, rychle stoupalo vzhůru a zvětšovalo se. Za chvíli se princezně zdálo, že hoří celý obzor. Nebylo to ale slunce. Byli to služebníci zlého černokněžníka Černomora, krále z Černého města. Devatero jezdců na ohnivých koních se sneslo z nebe a přimělo kočár, aby se zastavil.

Kočímu potom přikázali, aby je i s princeznou následoval. Kola kočáru se znovu rozjela, ale už ne zvesela. Odvážela princeznu daleko od naděje na záchranu, do nitra nikde nekončící pouště, v jejímž srdci leželo strašlivé Černé město.

Ještě toho dne se vydal statečný rytíř Michal znovu na cestu. Král chtěl jet s ním, nebo alespoň vypravit rytířovi velký ozbrojený doprovod. Ten ale všechny královy nabídky s díky odmítl. Tušil, že Černomor by do svého města nikdy větší oddíl vojáků nevpustil a samotného krále, jehož pověst byla veliká, by také neušetřil. Doufal, že o něm samém ještě černokněžník nic neslyšel. A jestli ho podcení, snad se mu jej nakonec podaří přemoci.


Hlubokým údolím se vinulo koryto říčky. Jen žlutavý písek a bělavé kameny ve vyschlém řečišti porušovaly jednotvárnou šeď okolní krajiny. Nikde nebylo možno spatřit jediné zvíře či rostlinu, kromě osamoceného jezdce a jeho věrného druha. Avšak ani jeden z nich nemohl vnést zdání života do této mrtvé části země, neboť oba již umírali únavou. Žhavé slunce rozpalovalo popraskanou půdu i vzduch, jenž se tak stával těžkým a nedýchatelným.

Cesta vedla na samém okraji srázu a do naprostého ticha se ozývaly údery kopyt a pád kamení. Jediný chybný krok by znamenal ukončení zápasu poutníků s nemilosrdnou přírodou.

Nezdálo se ale, že by se mohutný vraník mínil vzdát. Šel sice pomalu, jeho krok však byl jistý. Jeho pán se naň plně spoléhal, neboť ho nijak neřídil a snad ani nesledoval cestu. Tělo měl shrbené, celé zahalené černým pláštěm.

Nešlo o obyčejného poutníka, o čemž se mohl přesvědčit každý při pohledu na těžký meč zavěšený na širokém opasku. Také velký kulatý štít ukrytý pod pláštěm by v případě nutnosti znepříjemnil společně s drátěnou košilí pozici útočníků. V okolí však nebyl nikdo, kdo by se jím mohl stát.

Slunce se líně kutálelo oblohou a krajina pod ním se začala pomalu měnit. Půda již nebyla tak popraskaná, tu a tam se na ní zazelenal i trs trávy. Na obzoru se objevila mohutná kamenná věž. Jezdec se napřímil, upřel svůj pohled na stavbu a pobídl koně. Zanedlouho mohl rozeznat jednotlivé střílny v hradbách. Černá vysoká věž, kterou viděl již z dálky, byla pouze součástí mohutného opevnění velikého města rozkládajícího se dál a dál, kam až oko dohlédlo. Nad celým městem se vznášela hustá černá mlha. Stráže nebylo nikde vidět a hlavní brána byla otevřena dokořán.

Rytíř jí neohroženě vjel do města. Přivítala ho prašná a pustá ulice, mlčenlivé šedivé domy bez oken. Slunce, které jej ještě před chvílí laskalo svými paprsky, zmizelo docela. Všude jen šero, ticho a chlad. Vraník mocně zafrkal a pomalu kráčel vpřed. Do ticha kolem zněl klapot kopyt jak zvony o polednách. Sotva však brána města zmizela za první zatáčkou, padla na jezdce i koně podivná tíseň. Vraník se zastavil a nechtěl jít dál. Rytíř seskočil na zem, chlácholil svého čtyřnohého přítele a vedl ho pomalu za uzdu.

Čím hlouběji pronikali do nitra města, tím větší úsilí musel rytíř vynaložit na to, aby se sám neobrátil na cestu zpět. Stále na nikoho nenarazil, nikoho živého nezahlédl ani nezaslechl jediný podezřelý zvuk, ale měl nepříjemný pocit, že je kýmsi sledován.

Ušli ještě několik kroků a tu se rytíři zdálo, jako by zaslechl vzdálený zpěv. Zastavil se na chvíli a poslouchal. Kolem bylo ticho, jen vraník těžce oddychoval. Rytíř už chtěl jít zase dál, když tu znovu zaslechl ten hlas. Nerozuměl slovům, ale teď věděl jistě, že to nebylo jen mámení.

Vydal se obezřetně v tu stranu, odkud tichá píseň zněla a za chvíli spatřil na prahu jednoho opuštěného domu sedět shrbenou postavu zahalenou v tmavém plášti. A když přišel ještě blíž a neznámý k němu vzhlédl, poznal konečně, že je to kočí Ronan.

Ale jak se změnil. Jeho šaty byly špinavé, na mnoha místech rozedrané. Měl temné kruhy pod očima a v třesoucích se sepjatých rukách pevně svíral červeně zářící amulet.

»Buď zdráv Michale. Už jsem nedoufal, že se kdy shledám s někým z říše živých,« řekl kočí a usmál se na rytíře.

»Buď zdráv i ty Rone,« odpověděl Michal. »Ani já jsem nevěřil, že tě tu tak snadno najdu. Ale králův čaroděj nadarmo neříkal, že se jeho bratr ve světě neztratí, třebaže je to jen kočí. Teď mi ale pověz, co víš o princezně Viole.«

»Je hezká,« odpověděl Ron a znovu se na rytíře usmál. Potom bylo chvíli ticho. Ron konečně pochopil, že Michal nemá na jeho žerty náladu, a proto raději rychle vylíčil všechno, co se událo u věže, i to jak potom projel spolu s princeznou pouští.

»Věř mi Michale, nemohl jsem nic dělat,« bránil se Ron mrakům na rytířově čele. »Devět ohnivých rytířů by nepřemohl ani můj starší bratr. Když jsme konečně přijeli sem, do tohoto zpropadeného města, seskočil jsem z kozlíku, proměnil se v psa a ztratil se v uličkách města. Ti, co princeznu doprovázeli, mě nechali být. Nejspíš měli za úkol Violu přivézt co nejdříve a já měl v té chvíli ještě dost sil a zápas se mnou by je jen zdržel.«

Nemysli si však, že jsem jen zbaběle utekl. Z povzdálí jsem stále sledoval kočár nebohé princezny až k branám zdejšího paláce. Dál jsem se ale neodvážil. Všude kolem bylo mnoho Černomorových stráží, obrovských černých žaboslonů a dokonce jeden kamenný drak. Proto jsem se vrátil sem na samý kraj Černého města. Měl jsem už velkou žízeň a začal jsem hledat vodu. Žel marně. Ta černá, co protéká zdejším podzemím, je dozajista všechna otrávená a napít jsem se jí neodvážil.

Bez koně a bez vody se pouští projít nedá. Předtím, když jsem utíkal, utěšoval jsem se, že mohu alespoň přinést královi zprávu o tom, co se stalo s princeznou. Teď teprve lituji, že jsem svůj život neztratil hrdinně v boji a místo toho jen bídně zahynu žízní.

Ale kdež, ani tato smrt mi nebude souzena. Čas od času přiletí nějaká harpyje či jiná denní havěť, aby se přesvědčila, kolik mi ještě zbývá sil. V černé mlze nad městem se skrývají věčně hladové stíny a jejich vyhaslé oči ustavičně sledují každý pohyb v ulicích. A tyto domy kolem jsou zase plné zvláštních nebytostí. Žijí a přece nežijí. Přes den tráví svůj čas v říši mrtvých, a přesto každou noc znovu procitají a v tělech bez duše se plouží ulicemi. Zatím se mne všechny tyto stvůry bojí a ty nejdrzejší, co se odváží příliš blízko, ještě dokáže zahnat můj ohnivý pohled. Bojím se ale usnout a pomalu ztrácím všechnu sílu.

»Rytíři Michale, vím že žádám nemožné, ale vrať se. Odjeď se mnou pryč, sice oba zahyneme!« Kočího hlas v sobě spojoval naději i zoufalství.

»Bez princezny Violy odsud neodejdu,« odpověděl rytíř. »Já se vrátím až tehdy, učiním-li vše, co budu moci. Do posledního úderu svého srdce. Když mě ale doprovodíš k paláci, slibuji, že se tě pokusím též zachránit.«

»Ne tak můj statečný rytíři,« odporoval Ron.

»Čím blíže k paláci, tím větší strach a úzkost na člověka padá. Již nemám sil, abych se k němu znovu přiblížil. Nemohu jít s tebou. Věřím, že tvůj meč a odvaha by zahnala většinu zdejších zbabělých tvorů jako jsou harpyje či potvorníci. Ale proti královým strážím budeš muset bojovat naplno a mě bys už sotva ochránil. A i kdyby se ti to podařilo, jsou zde ještě oživlé přízraky, žabosloni, ohniví rytíři a bůh ví co ještě. Potom ti ani tvá odvaha nic nepomůže a jen svůj život v marném boji ztratíš. Ne, nepůjdu s tebou, prožil jsem již hodně strachu, který číhá na každého v okolí paláce.«

Kočí se na chvíli zamyslel a potom pokračoval.

»Ukážu ti Michale cestu, jestliže mi na oplátku dáš svého koně. Beztak by zde sám dlouho nepřežil. Nemůžeš si ho vzít s sebou do paláce a necháš-li ho jen na chvíli samotného, je s jeho žitím konec.«

»Dobrá,« souhlasil Michal.

»Vím, že jsi čestný člověk a věřím ti, že je to pro nás pro oba ta nejlepší možnost. Můj druh je ale už velmi unavený, nevím jestli teď vydrží další cestu.«

»I vydrží. Vidím v něm nezdolnou vůli a sílu,« radoval se kočí.

»Teď se mnou ale ještě nepojede. Budu na tebe do svítání čekat u brány. Nevrátíš-li se do té doby, vyřídím našemu králi, že má zas o jednoho bláznivého statečného rytíře míň.«

Kočí potom podrobně vysvětlil Michalovi cestu k paláci a na závěr dodal:

»Pamatuj si Michale, že v tomto městě žije plno nejrůznějších tvorů. Ne na všechny se nejlépe hodí tvůj meč. Buď velmi opatrný a štěstí tě provázej.«

Michal jen kývl hlavou a bez dlouhého loučení se vydal směrem k paláci zanechav svého koně Ronovi.

Slunce rychle zapadalo. Ulicemi se začal šířit noční chlad a šero střídala tma. Ron si začal znovu zpívat, ale jeho píseň brzy mizela v dálce a zas jen rytířovy kroky rušily okolní ticho. Michal přesto cítil, že se již v domech kolem začínají probouzet k životu první nebytosti. Vzduch se chvěl napětím jak v tichu před bouří.

Znenadání se před Michalem objevila lidská postava, jako by ze země vyrostla. Šedý plášť a tlustá kniha bylo to jediné, čeho si rytíř stačil všimnout. Bylo to však dost na to, aby v poslední chvíli stačil změnit směr svého meče, který mu sám vklouznul do ruky a teď svištěl vzduchem ochránit svého pána. Rytíř ale včas pochopil, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Vždyť ten, koho potkal, byl bezpochyby filosof.

Michal pomalu zasunul meč zpátky do pochvy a čekal, co se bude dít. Vše se odehrálo tak rychle, že to vypadalo, jako kdyby rytíř filosofa zdravil velmi zvláštním obřadným způsobem.

Filosof drže v jedné ruce knihu zakroužil druhou ve vzduchu kolem rytířovy hlavy stejným způsobem, jako to před chvílí učinil rytíř s mečem. Na závěr svého pozdravu zlehka kývl hlavou a pravil:

»Vidím že přicházíte z daleka. A podle šatů a tváře soudím, že jste rytíř z téhož království jako princezna, jež se má dnes v noci provdat za Černomora. Čtu ve vaší tváři odhodlání, ale i mnoho nezodpovězených otázek. Ano, ano, všichni se ptáme.«

Michal by se opravdu rád na něco zeptal, ale nemohl, protože vodopád filosofových slov nezadržitelně pokračoval.

»Ne, ne, nic mi neříkejte. Jdete do paláce zachránit princeznu. Ale takto se tam nikdy nedostanete. Vždyť záříte do daleka jako pochodeň ve tmě. Tak, tak... Ne, nemám na mysli černý plášť a šaty, ty jdou dobře k barvě každé zdejší špinavé ulice, ani vaše světlé kadeře, beztak schované pod přilbicí. To je všechno v pořádku. Ale vaše duše září a oslňuje. Jste příliš dobrý, víte?«

V průběhu řeči filosof popostrčil rytíře blíže ke zdi domu. Sám si stoupl před něj, jako kdyby jej chtěl zastínit svým vlastním tělem. Michal tušil, že mu setkání s filosofem může být velmi prospěšné a rozhodl se tomu podivínovi důvěřovat.

Ještě sám nic neřekl a přesto o něm filosof všechno věděl. Jen doufal, že se nerozhodne mluvit moc zeširoka a učeně, jak to už bohužel mají filosofové ve zvyku. Jednak by mu nemusel rozumět a za druhé by pro samé filosofování mohli nakonec propásnout samotné zachraňování princezny.

»Ano, ano, princezna bude mít dnes svatbu,« ztlumil hlas filosof. »Jestli se tomu násilnému činu dá ještě vůbec říkat svatba. Ať tak či tak, zdejší panovník chce mít syny, kteří jednou povedou jeho černá vojska. Černomor sám už totiž nemůže opustit hradby tohoto města, aniž by nezemřel - tedy on už dávno nežije normálním životem, což je vám doufám známo. Také mu nevadí princeznina nemoc, vždyť jak by černý mor mohl právě Černomorovi ublížit. Ačkoliv vidím, že vám podrobnosti týkající se této věci zůstaly dosud utajeny, nebudu vás, pane rytíři, zatěžovat dlouhým vysvětlováním. Máme totiž opravdu jen málo času, jak se zdá.«

Michal si zhluboka oddechl.

»Ale zpět k vaší situaci,« pokračoval filosof. »Brzy by si vás všimly královy stráže. A i kdybyste je porazil, o čemž, při vší úctě k vám, dosti pochybuji, což mi doufám nemáte za zlé, protože my filosofové to už máme v povaze, čekalo by na vás před palácem ještě několik opravdu velmi mocných Černomorových služebníků. Věřte mi, že kamenného draka ani vaším kouzelným mečem neubijete. Přesto se kolem něj dá projít. Vtip je v tom, že si vás nesmí vůbec všimnout. Jak jsou tito kamenní draci silní, tak jsou také hloupí. I obyčejná malá svíčka je splete, když vaše vlastní zář bude skryta. Ale teď by vám ještě nepomohla. Vždyť i já musím před vámi přivírat oči. Nejsem už zvyklý na takový jas - už dlouho u nás nikdo jako vy nebyl. Alespoň ne tak odkrytý. Musíte jít se mnou, dám vám pavoučí plášť.«

Filosof doslova táhl rytíře za rukáv a rychle se s ním proplétal úzkými uličkami. Ani na chvíli ale nepřestával hovořit. Stačilo jen, aby si Michal na něco pomyslel, a filosof mu na jeho myšlenku vzápětí odpověděl. Ale ve světě plném čarodějů a víl si na to rytíř pomalu zvykal.

»Ano, i můj plášť je z pavučin utkaný, proto jste mě neviděl přicházet. Ačkoliv vás možná napadne, že pavučiny slouží svým pravým majitelům přinášet smrt jiným tvorům, věřte, že jsou samy o sobě neškodné a neutrálně šedé, nepropouštějí ani dobré ani zlé světlo.« vysvětloval filosof.

»Stejně jako konopný provaz - můžete s jeho pomocí přivázat loď k molu, nebo ho pověsit na krk nějakému chudákovi, ačkoli provaz to může být stále tentýž. Pavučinu přiloženou na ránu lze zas proměnit v léčivý balzám. V Černém městě pavoučí pláště používají skoro všichni - jak prasečí urkové a lupiči štěstí s rudýma očima, před jejichž pohledem by jinak každá oběť prchla dřív, než by se k ní mohli přiblížit, tak i moudří a dobří ochránci v čtvrtích bezmocných. Kdyby jich nebylo, bylo by zde mnohem hůř.«

»Tudy ne,« zašeptal filosof a zastavil se. »Zahlédl jsem pohnout se tmu. To přicházejí Černomorovy stráže. Musíme se vrátit.«

Rychle zašli za nejbližší roh domu, ale filosof se po chvíli opět zastavil.

»Je pozdě, ulice je uzavřena z obou stran. Vskutku, svítíte jako drahokam na slunci, jen spící slepý by vás možná přehlédl. Ale ještě není vše ztraceno, znám cestu, kterou černé stráže nikdy nechodí. Není sice úplně bezpečná, ale takovou v našem městě stejně těžko najdete. Tudy do podzemí,« řekl filosof a ukázal na nevelkou kruhovou mříž zasazenou v dlažbě.

Michal uchopil mříž oběma rukama a pokusil se ji vší silou nadzdvihnout, ale nepodařilo se mu s ní ani pohnout.

»S dovolením,« řekl filosof a odstrčil rytíře. Poté sám poklekl nad mříž a lehce ji odsunul směrem do strany. Pod ní se otevřela černá šachta bez schodů či úchytek na stěnách.

»Pospěšte si,« zvolal za letu ještě filosof než zcela zmizel v hlubinách. V té samé chvíli se zpoza rohu vynořil černý chobot žaboslona. Michal pohlédl smutně na svůj meč a potom také skočil do propasti. Mříž se nad ním sama se skřípěním zavřela.

Trvalo jen chvíli, než Michal dopadl na dno plné bahna. Podlomily se mu nohy, ale čísi paže ho včas zachytila.

»Ne tak zbrkle, pane rytíři,« radil usměvavý filosof. »Teď už budeme muset mít dost času a rozvahy, abychom se tu nakonec ještě neztratili. Myslím, že je na čase, abychom se navzájem představili. Pravomil je jméno mé.«

»Mně říkají Michal,« odpověděl rytíř.

»A já jsem dočista rozmačkaná,« ozvalo se Michalovi z kapsy. Poté vykoukla rozčepýřená hlava skřítka a rozzlobeně pokračovala:

»A umím létat, takže předtím, než se rozhodnete zase někam bezhlavě spadnout, mě prosím vynechejte. Mé jméno je Zvoněnka a jsem ....«

»A jste úplně rozmačkaná královna květinových skřítků, která cestuje na zapřenou,« dodal s úsměvem filosof.

»Zdá se, že umíte číst myšlenky a všechno víte,« ohradila se dotčeně Zvoněnka.

»Ne tak, to by byl velký omyl,« odpověděl filosof. »Já si jen domýšlím, co vidím a čtu z vašich tváří, nic víc.«

»Přesto, jestliže musíme mít, jak říkáte, dost času,« dostala se ke slovu opět Zvoněnka, »ráda bych se toho o vás více dozvěděla. V tomto městě se, vidím, dobře vyznáte.«

»Černé město je příliš veliké, než aby se v něm kdokoli dokázal vyznat,« odporoval Pravomil. »Ale přesto vyhovím vašemu přání a něco vám o sobě povím. Pojďte prosím za mnou.«

Filosof zamířil do jedné z tmavých chodeb a Michal vykročil hned za ním. Zvoněnka se zase pohodlně uvelebila v kapse rytířova pláště, ale tentokrát nechala vystrčenou hlavu, aby lépe slyšela Pravomilovo vyprávění.

»Budu se snažit být stručný a zaměřím se jen na to, co se nějakým způsobem týká Černého města,« začal bujaře vykládat filosof svůj příběh.

»Bohužel si přesně nepamatuji, jak jsem se sám do Černého města dostal. Vím jen, že toho dne jsem šel dlouhou neznámou ulicí. Bylo šero, mezi dnem a nocí. Do domů okolo vedlo mnoho dveří. Tu a tam stály před nimi osamělé lampičky místo pozvání. Já si jich ale nevšímal. Byl jsem totiž velmi zaneprázdněn jednou zajímavou myšlenkou, a proto jsem si zpočátku vůbec nevšiml toho, že jsem se znenadání ocitl v ulicích docela jiného města. «

Všechny domy byli pojednou zešedlé a tiché. Ačkoli byl čas vánoční, zmizely osvětlené pokoje, ustala vůně jehličí a večeře. Už nikde nevanul vánek klidu a tepla. Jen z temných domů bez oken čpěl zatuchlý vlhký chlad a mlčení. Za prázdnými veřejemi se táhly jen smutné kouty a zákoutí, kde žili ti, co se už světla báli i ti, co ho snad nikdy nepoznali. A také havěť všeliká. Pod ulicí vedly stoky a i v nich někdo žil. Tu a tam jsem ještě potkal osamělého chodce, ale s nikým jsem se nedal do řeči.

Šel jsem stále dál a dál, aniž bych se zastavil, a nevšímal si příliš dění kolem. Tehdy jsem se snad ještě mohl vrátit, ale můj nezájem o okolní svět mě opanoval, až jsem nakonec překročil kámen nenávratu.

Mám teď v Černém městě také svůj dům, kam se na noc vracím. Před vchodem stojí dva zelené stromy. Jsou to vůbec jediné živé stromy tohoto města, o nichž vím. Jejich koruny se proplétají a častokrát se mi zdá, jako by to byl už jen jeden jediný strom. Večer se dotýkám jejich kůry a cítím, jak pod ní proudí míza plná klidu a míru. A když je pohladím a pěkně poprosím, jejich větve se zachvějí a stromy zpívají písně o štěstí a žalu života, o věčné pouti malé kapky širým světem i o lásce a smrti veškerenstva. Jsou velikým tajemstvím. Nikdo jim nemůže ublížit, oheň ani zloba je nespálí.

Druhý z divů Černého města je nekonečná knihovna. I dnes jako každý jiný den jsem v ní strávil mnoho času. Je v ní uloženo nespočetně mnoho knih. Nemohu vám proto vůbec slovy vypovědět, co je ve všech napsáno. Mnohé z nich dokonce neobsahují žádná slova ani písmena. Otevřete je a nad prázdnými stránkami se začnou volně vznášet nehmotné barevné obrazy nesmírné krásy.

Někdy za celý den prolistuji jen několik stránek či sám nakreslím jeden obrázek a vložím jej do své knihy, jindy toho stihnu víc. Není tam ale nikdo, kdo by mi radil nebo řekl, co mám dělat. Jsem tam vždy úplně sám.

Mou hlavní povinností je ale výroba svíček. Z povoskovaných plátěných desek a obalů dávno rozpadlých knih získávám vosk, ze záložek ostřihávám střapečky na knoty. Cestou domů potom svíčky rozdávám potřebným. Světla a moudrosti se zdejší temné bytosti bojí a svíčky z knihovny jsou proti nim jedinečnou ochranou. Velké nestvůry, jako jsou kamenní draci se jich sice nebojí, ale pro jejich jasný plamen nevidí toho, kdo svíčku nese. Snad si dokonce myslí, že to jsou skutečné bludičky, ale ty by do našeho města nikdy nezabloudily.

»Co se tohoto podzemí týče, dočetl jsem se v knihách, že je velmi spletité, ale sám jsem jím do této chvíle nikdy nešel a mnoho toho o něm nevím. Snad jen to, že jeho chodby se táhnou do daleka a to nejen pod celým zdejším městem, ale mnohem dál, až k branám posledního zapomnění a snad i k propasti s pramenem moudrosti a ke kouzelnému mechu na němž spí svůj sen ti, co své životy ztratili příliš brzy. Celé Černé město tam nad námi je podle pověstí jen malou houbou vyrostlou z podhoubí těchto chodeb.«

Po celou dobu Pravomilova vyprávění klopýtal Michal vlhkými chodbami v naprosté tmě. Filosof jej musel stále přidržovat, aby někam nespadl nebo znovu neuklouzl.

Rytíř opravdu vůbec nic neviděl, ačkoli mu filosof neustále tvrdil, že jeho jas docela dobře osvětluje vše kolem. Michal si to vysvětloval tím, že oči filosofů vidí docela jiným způsobem, než je tomu u ostatních lidí.

Jen v krátkých okamžicích, když se přiblížili pod nějakou mříž vedoucí na ulici, proniklo do úplné tmy alespoň trochu šera. A právě pod jednou z mříží narazili na velmi podivné stvoření.

Byla to snící krysa, tvor stejně ubohý jako šťastný. Až do půlky těla byla zapadlá v zatuchlém bahně, měla zavřené oči a pravidelně oddychovala. Zdálo se, že se ze sna usmívá.

»Kdo to asi je?« pomyslela si v duchu Zvoněnka a Pravomil jí hned nahlas odpověděl:

»Je to tvor zakletý svou nerozhodností. Věčně sní o velkých činech a hrdinství, které jednou vykoná. Jen málokdy se ale ze svého dlouhého spánku probudí. A potom, když zjistí, v jakém ubohém stavu se skutečně nachází, raději zase hned usne. Je to mnohem snazší, než se trmácet špínou stoky a doufat, že snad jednou najde cestu ke slunci. Nemá na to dostatek vůle, a proto nepodnikne nic na svoji záchranu. Ani nepatrný zlomek z toho o čem sní.«

»A to je zajímavé«, zvolala Zvoněnka. Vylétla Michalovi z kapsy a přistála přímo na hřbetu spící kryse. Pořádně jí popadla za krkem, mocně jí zalomcovala a křikla:

»Vstávej lenochu, už je čas.«

Krysa se přestala usmívat. Zaškubala packama a potom se skutečně probudila. Její malá očka líně zamžourala v šeru. Zvoněnka rychle vzlétla a schovala se zase k Michalovi do kapsy.

Všechny myšlenky, které se v té chvíli začaly honit kryse hlavou, nestačil sledovat ani filosof Pravomil. Byl to velký boj, který sama se sebou krysa sváděla. Prskala a zatínala drápky do podlahy a hned zase skučela a zavírala oči. Už se zdálo, že jako obvykle zvítězí lenost, pocit studu a marnosti, když tu se krysí zrak setkal s Michalovým pohledem. A jako blesk mezi nebem a zemí přeskočila jiskra rytířovy odvahy do krysího srdce a zapálila zde mocný plamen. V tom okamžiku byla kletba zlomena a malá krysa se proměnila v statného urostlého mořeplavce. Černé vlasy mu splývaly na široká bohatýrská ramena a jeho oči zářily jako dva žhavé uhlíky.

»Děkuji vám za vysvobození. Jmenuji se Vulpes a jsem kapitán národa Bujařmínů,« řekla bývalá snící krysa.

Vulpesův hlas byl hluboký a zněl velmi důstojně. Již méně důstojný byl filosof. Nepustil nikoho ke slovu, předběhl dokonce i Zvoněnku, která už měla otevřenou pusu a sám se ujal představování:

»To je rytíř Michal, v kapse královna skřítků Zvoněnka a já jsem Pravomil,« jak kafemlýnek ze sebe vysypal filosof.

»Není však už času nazbyt, neboť půlnoc a tedy i svatba začne již za malou chvíli. Nechtěl jsem vás rušit ve vaší bohulibé činnosti a toho chudáka, promiňte mi to oslovení Vulpesi, odsoudit k věčnému snění. Vždyť vy jste byli možná jeho poslední naděje, ale teď už si opravdu musíte pane rytíři pospíšit, sic Černomor dosáhne svého bez boje s vámi. A cesta k němu je ještě dlouhá.«

»Tentokrát se mýlíte příteli,« odpověděl Vulpes. »K Černomorovi už to není daleko.«

»Tak pojďme,« zvolal nedočkavě Michal. »Prosím, veď nás, Vulpesi!«

Kapitán Vulpes se v podzemí opravdu dobře vyznal a brzy se všichni ocitli pod komínem vedoucím přímo do černokněžníkova paláce.

»Tady vás musím opustit,« řekl Pravomil.

»Cesta vzhůru je určená jen hrdinům, bytostem s křídly a věčným snílkům. Možná se už nikdy neuvidíme, ale já věřím, že váš příběh bude zapsán v jedné z knih nekonečné knihovny a já si jej budu moci v klidu přečíst. Sbohem.«

Filosof vyndal z kapsy dvě velké svíčky a podaroval jimi rytíře a námořníka. Usmál se na Zvoněnku a potom zmizel stejně náhle, jako se poprvé objevil.

Vulpes sepjal ruce, Michal se na ně postavil, vzepřel se o stěny a začal se pomalu soukat komínem. Drátěná košile a meč mu nemálo překážely. Zvoněnka se mu lehce vznášela nad hlavou a nadšeně ho povzbuzovala, což ale rytíře spíše dopalovalo. O to víc se také zpotil a slané kapky se mu jedna za druhou kutálely po čele. Když si toho Zvoněnka všimla, rozhodla se je Michalovi osušit. Přitom mu zakryla výhled svým závojem a rytíř zakolísal. Naštěstí pro Zvoněnku ale nespadl, protože kapitán Vulpes šplhal jako veverka hned za Michalem a zespodu jej podepíral.

Konečně vystoupali až nahoru. Rytíř odsunul kamenný poklop a všichni tři rychle opustili komín. Ocitli se tak v dlouhé tmavé chodbě bez oken. Rytíř sotva stačil zapálit svou svíci a už tu byli Černomorovi služebníci.

Půlnoční skřet, co běžel první, zaječel bolestí a oslepený padl na zem. Také na oživlý stín medvěda dopadlo čarovné světlo svíčky a temný přízrak se rozplynul. Za ním se ale na Michala valil obrovský žaboslon. Máchal zlovolně chobotem, ve kterém třímal obří vidličku, a kouzelné světlo mu očividně nevadilo. Rytíř stačil jen v poslední chvíli uskočit a odrazit vidličku mečem. Svíčka mu přitom vyklouzla z ruky.

Těsně nad zemí ji zachytila Zvoněnka, objala ji oběma rukama a vznesla se s ní ke stropu. Námořník Vulpes mezitím statečně odrážel útoky čtyř divokých třírukých běsů a smál se jejich vzteklosti. Začal se prudký a nesmiřitelný boj.

Černomorovi služebníci nemohli proti dobrému rytíři použít svá temná kouzla, ale ani Michal neměl zkušenosti v čarování, aby mohl využít své dobré světlo přímo. Jeho meč však nezahálel a rána za ranou vesele tančil po hlavách nepřátel.

I ve vzduchu se sváděl urputný zápas. Obrovští černí netopýři doráželi na malou Zvoněnku a snažili se ji kousnout svými jedovatými zuby. Královna skřítků se jim ale obratně vyhýbala a plamenem svíčky je navíc bolestivě zraňovala.

Bojiště najednou zaplavila vlna rudé záře. To všech devět ohnivých rytířů kráčelo chodbou a nesmírný žár stravoval vše kolem nich. I vosk kouzelné svíčky změkl a ve velikých kapkách stékal Zvoněnce na ruce. Skřítek se marně snažil svíčku zachránit. Ta roztála jak jarní sníh a zbyl z ní jen ohořelý knot. Rozpálený vzduch neunesl tíhu netopýrů a ti se zřítili k zemi. Žár ohnivých rytířů potom spálil jejich mrtvá těla na prach.

Michal přimhouřil oči a sekl po prvním z ohniváků. Ten však jeho útok lehce odrazil svým plápolajícím mečem. Jeden z plamenných jazyků se přitom natáhl a olízl Michalovi obnaženou ruku. Rytíř vykřikl bolestí a meč mu vypadl na zem. Teď bylo s Michalem věru zle. Ohnivák se jen škodolibě zasmál a chystal se ke smrtící ráně.

V té chvíli ale námořník mávnul pláštěm a ozvalo se šumění moře. Dýchl do dlaní a zaburácel příboj. Do třetice vykřikl chechtotem racka a v odpověď se zvedl šelest mnoha křídel obrovských bílých ptáků. Každý z nich měl v zobáčku trochu mořské vody. Letěli chodbou a kropili ohnivé rytíře, až jejich plamen dočista uhasili, a ti se rozplynuli v šedivou mlhu. Poslední racek ještě obletěl námořníkovi dvakráte kolem hlavy a pokaždé se mu zvesela rozchechtal do uší. Potom naposledy zamával vesele křídlem na pozdrav a on i celé racčí hejno zmizelo.

»Tak to bylo dobrý,« řekl Michal uznale Vulpesovi a zvedl svůj meč. Kapitán na to nic neodpověděl, protože zrovna pofoukával ubohé Zvoněnce její popálené prstíčky.

Chvíli potom společně přemýšleli, na kterou stranu se mají vydat. Půlnoc už stála za dveřmi.

»Za mnou,« zvolal náhle Michal a neomylně se rozeběhl chodbou vpřed. Vulpes jej následoval a brzy přišel na to, proč si je Michal tak jistý směrem. Vždyť čím víc se blížili k samotnému Černomorovi, tím větší úzkost na všechny padala, jen rytířovo srdce naopak mocněji tlouklo láskou k princezně Viole.

Společně s půlnocí vběhli do sálu černokněžníka. Černomor seděl na velikém trůně vyrobeném z lidských kostí a vedle něj na smrt bledá nešťastná princezna Viola zahalená v černý šat.

Když je Černomor uviděl, zasmál se tak strašlivě, že všem ztuhla krev v žilách a Zvoněnka v Michalově kapse omdlela. Černomor vstal z trůnu, křečovitě sevřel ruce v pěst a najednou v každé z nich třímal obrovský meč. Bledé čepele svítily tmou sálu stejným fialovým světlem, jako Černomorovy zlé oči.

Rytíř ani mořeplavec se však nezalekli a odvážně se černokněžníkovi postavili. Ani jeden z nich netušil, že jdou vstříc jisté smrti. Vždyť dokud stál Černomorův hrad, byl v něm jeho vládce nesmrtelný.

Ale princezna Viola věděla, jakou má král temnot slabinu. Nenáviděl zpěv a všechnu čistou hudbu vůbec. Dobře si všimla, jak se v poušti Černomorovi ohniví rytíři ošívali, kdykoli zaslechli kočího Rona. Ten si pořád něco pobrukoval pod vousy. Viola se ale rozhodla mlčet a předstírat, že je němá. Nechávala si zpěv jako svou poslední zbraň. A teď konečně přišla její chvíle.

Jen co několik prvních tónů z jejího hrdla rozechvělo vzduch, padl Černomor na podlahu a začal se svíjet jako had. Chroptěl bolestí a vzteky nemoha vyslovit žádné zaklínadlo.

Rytíř Michal se na chvíli zastavil. Jeho čest mu nedovolovala vztáhnout meč byť na černokněžníka, nebyl-li ten schopen se mu postavit v boji. Jeho rytířské vychování a zvyklosti byly příliš hluboko zakořeněné.

Kapitán Vulpes však neváhal. Vždyť to byla možná jejich jediná a poslední příležitost. Ale místo toho, aby se jeho přesně vržená dýka zabodla králi do srdce, jen neškodně odskočila a zazvonila na kamenných dlaždicích.

»Uteč drahý Michale i ty neznámý poutníku. Sic oba zahynete,« vyzpívávala princezna svou prosbu.

»Bez tebe nikdy neodejdu. Miluji tě víc, než svůj život,« řekl rytíř a políbil princezninu ruku.

Černomor to už nemohl déle vydržet. Tóny písně ho mučily a světlo lásky Michala a Violy ho spalovalo. Ze zoufalství nakonec sám sebe proměnil v netečný kámen.

Námořník zapálil druhou filosofovu svíčku a spolu se zpívající princeznou a Michalem vykročil k branám paláce. Nikdo se je už cestou nepokoušel zastavit. Princeznin zpěv, kouzelné světlo svíce, námořníkovo přátelství a vzájemná láska Violy a Michala zahnaly všechny zlé bytosti. I kamenní draci museli zavřít své oči.

U brány města potkali kromě Michalova koně a kočího Rona i filosofa Pravomila. Kupodivu se všichni tři svorně hádali koňskou řečí o tom, zda-li moc kouzelné perly stačí uzdravit víc než jen jedno tělo.

»Bohužel je tomu tak,« musela Zvoněnka potvrdit Pravomilovu ponurou domněnku a dodala:

»Kouzelná perla nemůže vyléčit více než jen jeden život mařený mocí černého moru.«

»Potom ale bylo všechno zachraňování marno, protože buď statečný rytíř Michal nebo sličná princezna Viola bude muset zemřít,« zanaříkal ve svém zaržání kůň.

»Uvidíme,« odporoval Vulpes. Potom pozvedl ruku do výše a mocný hlasem zvolal:

»Z vůle vašich srdcí vás tímto prohlašuji mužem a ženou, já Vulpes, kapitán Bujařmínů, jejichž štíhlé lodi brázdí všechna moře i nekonečné vlny písku. Nemám zde sice svůj větrný katamarán, přesto vím, že sezdat vás dva mám jako kapitán právo. Královno Zvoněnko, filosofe Pravomile, kočí Rone i vy mluvící koni, všichni jste teď mými svědky. Na stvrzení svého svobodného rozhodnutí nechť se princezna Viola a rytíř Michal vzájemně políbí a ve spojených rukou podrží kouzelnou perlu. Přitom ať si navzájem přejí dlouhé žití a brzké uzdravení. Od té chvíle ať jsou jen jedním tělem, ať žijí jen jedním životem.«

Jak Vulpes řekl, tak se i stalo. Viola a Michal se políbili, jejich dlaně stiskly kouzelnou perlu a ta je naráz uzdravila.

Filosof Pravomil se už nedozvěděl, zda-li je i tento příběh zapsán v některé z knih nekonečné knihovny. Spolu se svými novými přáteli odešel navždy z Černého města, aby se tam už nikdy nevrátil. Já jsem ale v Černém městě byl a příběh o Viole a Michalovi si tam přečetl, a proto jsem ho mohl i vám vyprávět.

 


Zpět Obsah Dále

17.10.2017 23:51