Bez COOKIEs je omezený přístup!

8.

Zpět Obsah Dále

Když přišel blíž, uklonil se a zaskuhral:

„Vítám vás, urození pánové, co si račte přát na tomto odlehlém místě?“

„Ty jsi hrobník?“ otázal se Johann, zřejmě ještě s myšlenkou na věčný odpočinek.

„Už ne, pane. Jistě znáte nařízení jeho císařské milosti. Ale byl jsem a teď tady hlídám. Brána bývá zavřená, ale mám kozu a tak jsem ji pustil,“ chraptěl jako opilec a také tak i vypadal. Jakoby mu rozuměla, za jedním z náhrobků zatřepala hlavou koza, v hubě trs čerstvé trávy.

„Tys znesvětil tak vznešené místo,“ obořil se na něj Johann pohoršeně.

„Já ne, pane, kostel byl zrušen z nařízení...“

„Jeho veličenstva, to už víme,“ skočil mu do řeči Matyáš. „A co tady je, skladiště? Trochu moc nahoře, ne?“

„Vůbec nic, pánové, právě kvůli přístupové cestě,“ odvětil staroch.

„Jdeme,“ zavelel Matyáš, „co tady, pohřbí tě jinde,“ procedil směrem k Johannovi, který zklamaně kroutil hlavou.

„Taková nádhera, nařízení císaře, jak bych to řekl, v tomto případě nebylo vhodné...“

„Tak už pojď,“ popohnal jej Matyáš, už netrpělivý. Ve víře nebyl tak pevný a poutní kostel mu zřejmě příliš neučaroval.

Odvázali koně a vedli je do lesa až k místu, kde ležel Jan.

„Co jste zjistili, přátelé? Johanne, vypadáš rozčileně,“ žertoval Jan.

„Jen to řekni,“ přidal se Matyáš.

„Zrušili ho. Ten kostel, císař ho zrušil. Ten opilec tam teď mezi hroby pase kozu,“ odplivl si Johann a zahrozil k bráně, kterou staroch zavřel okamžitě po jejich odchodu.

„Ďas aby ho spral,“ řekl Jan.

„Máš pravdu, dědek jeden,“ odtušil Matyáš.

„Myslel jsem císaře.“

„Jene, neměl bys, tady v lese,“ smál se nahlas Matyáš. „Jeho veličenstvo nikdy nespí, to už bys měl vědět.“

„Považuješ snad toho mezulána za císařského špeha?“ ozval se Johann, jemuž se konečně vrátila dobrá nálada.

„Toho ne, ale kozel by to mohl být. Má rohy jako čert a tudíž nikdy nespí, jak řekl tuhle Matyáš. Slídí za hroby a poslouchá a pak fíííí, odletí a žaluje, dokonce i v pekle.“

Matyáš se rozesmál tak, že nemohl nasednout na koně.

„Za něco tě pověsit musí, což, Jene?“

„Jak jsem naznačil, přátelé, jsme v tom spolu. V žertu i v tom ostatním. Pojeďte, ještě nejsme ani v Katově, možná tam někde u cesty vyrostla pěkná hruška, na které by nás rádi pohoupali.“

„Já raději švestky,“ nasedl konečně Johann.

„Čert vem švestky, jedeme, snad konečně potkáme i někoho jiného, než starocha s kozou,“ zvolal v sedle Matyáš a dlaněmi před hrudí naznačil, koho že by rád potkal.

Jeli dál pěšinou, stále na vrchol, kde minuli zbytky zdí středověkého opevnění, na nichž rostly břízy a všude vůkol lány kopřiv. Poté se pěšina rozšířila, a když začala klesat, mohli už jet vedle sebe.

Mezi větvemi borovic probleskovaly zdi domů, krčících se ve svahu Horky a na horizontě podpíralo modrou oblohu několik věží.

Jan se na chvíli zastavil a mlčky se díval na město, které tak dlouho nespatřil. Ostatní pochopili a mlčky stáli, než se rozjel.

„To je tedy Katov, hrad je stranou, východně, tudy jsme tenkrát s otcem odjížděli,“ konečně promluvil Jan a v jeho hlase bylo znát dojetí.

„A Ječná?“ otázal se Matyáš.

„Ta je o kousek dál, jižně od hradu. Vlastně k ní máme blíž, než k hradu, kdybychom někde odbočili doprava. Je v údolí, takže odsud není vidět.“

„A proč tedy sídlí panstvo až v Ječné?“

„Město je královské, Grafendorfům patří několik vesnic a malých osad v lese, Ječná je největší.“

„A Kolštejn?“

„Dvorec, je opačným směrem, tedy za hradem.“

„Kudy pojedeme? V Ječné i v Katově je pro tebe asi velmi nebezpečno.“

„Dáme se kolem městských hradeb a dál nivou podle řeky, až k Valše. Snad nás nikdo nezastaví, rád bych se tam podíval. Jenom nevím, kdy se dostaneme na kutě.“

„Noci jsou teplé,“ ozval se zezadu Johann, „náruč panen dnes tedy oželíme.“

„Je to tak, Jene, pro mne a pro Johanna to odloučení nebude tak bolestivé,“ zasmál se Matyáš a radostně pobídl koně směrem do údolí.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54