Bez COOKIEs je omezený přístup!

10.

Zpět Obsah Dále

Minuli několik nuzných stavení s doškovou střechou a sjeli k vodnímu mlýnu nového typu, jaké se stavějí v nedalekém Německu. Řeka téměř netekla a spadané listy vrb vytvářely na hladině rovnoměrnou zelenou plochu.

Teplým vzduchem se tetelil nepříjemný hnilobný zápach stojaté vody, spolu s prachem z cesty, zvířeným teď kopyty koní. Bylo dusno a vlhko a nikde ani živáčka, dokonce ani vánek nenačechral uválenou trávu.

Náhon byl krátký, ale vydatný, kolo kryté dřevěným nástavkem se rychle otáčelo a z vysoké budovy byly slyšet nárazy kovu na kov.

„To by byla živnost, u mlýna je hamr, však to slyším, a támhle mají stáje pro dobytek,“ řekl Matyáš ne bez závisti.

„Jistě, ale tam se musí pracovat a tys měl také statek,“ odpověděl mu zezadu Johann.

„Ani mi to nepřipomínej, máš pravdu, jsem přece šlechtic a tak pryč odsud,“ smál se a ostatní s ním.

Projeli kolem, Jan klobouk vražený do čela, vypadal, že v sedle spí. Ale očima ostražitě hlídal okolí. Cesta vedla těsně podél řeky, tudíž byla rovná a pohodlná. Naštěstí se řeka několikrát zatáčela, jinak by sem bylo vidět snad až od zámku v Ječné.

Po chvíli se v záhybu cesty objevili dva chlapi, tlačící káru se dřevem, uctivě pozdravili a nijak nejevili zájem o projíždějící panstvo. Pak už potkali jen dvě děvečky, které s výskotem praly jakési hadry v líné řece.

Matyáš se chopil příležitosti a zapředl s nimi hovor, zatímco Johann mlčel a Jan se opatrně vzdálil. Z bezpečné vzdálenosti poslouchal jejich rozpustilé štěbetání a řeč Matyáše, coby zkušeného svůdníka.

„Copak to děláte, děvčátka?“

„Pereme prádlo, urozený pane,“ řekla ta drzejší a rozesmála se.

„A co tak samy?“ pokračoval rozený svůdník.

„Paní správcová obvykle nepere, pane, to u nás dělají děvečky.“

„No jistě, ale nikdo na vás nedohlíží?“

„To aby nás chránil před vámi?“

„Ano, například.“

„Dovoláme se pomoci ze starého mlýna, pane.“

„Žádný nevidím, hamr je za zatáčkou a tady nikdo nikde,“ řekl vítězoslavně Matyáš a šklebil se, jak na ně vyzrál.

Menší dívka, která zatím nepromluvila, zapískala na prsty a z křoví pomalu vystoupili tři pacholci se sekerami v rukou. Pravděpodobně připravovali dřevo a teď odpočívali, skryti před zraky kolemjdoucích. Další dva s károu ho odváželi k hamru, jako před chvílí.

Byli rozesmátí, zřejmě seděli na kládách a poslouchali.

Starší s hubou od ucha k uchu se uklonil, sejmul propocenou hušku a pravil: „Přejete si, pánové?“ Při tom se posměšně otočil na své dva druhy.

„Nepřejeme si nic, jen jsme se ptali na cestu k Ječné,“ odvětil Matyáš povýšeně a dívky skrývaly obličej do dlaní, aby nebylo vidět, jak se smějí.

Matyáš s Johannem popohnali koně a Jan měl co dělat, aby se také nezačal smát.

„Támhle za zatáčkou už bude rozcestí k Ječné, musíme opatrně,“ přešel Jan celou událost a krokem pokračoval, rozhlížeje se na všechny možné strany.

Najednou za zatáčkou zarachotila kola nějakého povozu, Jan rychle pobídl koně a uskočil ze silnice do křoví, ale rachot kol se vzdaloval. Vyjel tedy na silnici a pokračoval do zatáčky, ostatní za ním. Mezi řídkými kmeny byl vidět kočár, vzdalující se cestou směrem vlevo, vpravo se tyčila menší vyvýšenina a na ní kaple. Za ní vykukovaly dvě věže zámku s korouhvičkami.

„Jedou směrem k Valše, na druhé straně za tou kaplí je Ječná. Hned za nimi nemůžeme, na té rovině je všechno vidět,“ klel Jan a otočil se, jestli je není vidět i od řeky, kde potkaly pradleny s dřevorubci.

Naštěstí byli za zatáčkou a dělil je od nich řídký lesík.

„Můžeme jet mezi stromy,“ řekl tiše Johann.

„Aspoň tam za ten cíp lesa, sice nám ujedou, ale možná je potom dohoníme.“

Jan i Matyáš bez řečí otočili koně a pustili se opatrným krokem mezi stromy.

„Zatracená rovina,“ rouhal se znovu Jan, a když už neviděl věže zámku, vyjel na cestu a pobídl koně do cvalu.

Ostatní udělali to samé a blížili se rychle k tvrzi Kolštejnu, Janovu rodišti.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54