Bez COOKIEs je omezený přístup!

11.

Zpět Obsah Dále

Asi po deseti minutách dal Jan znamení ostatním a zpomalil.

Silnice se zatáčela doprava kolem nevelkého kopce, porostlého mladými břízkami, mezi nimiž prosvítala břidlice. Jan vjel těsně před ním na úzkou pěšinu a pomalu se vzdaloval od cesty.

„Musíme to obejet a tam někde uvázat koně.“

„Zvláštní kopec, Jene,“ ozval se tiše Matyáš.

„To je přece halda, vytěžená břidlice ze stříbrného dolu.“

„Takže to nebylo jen kvůli komtese Josefině?“

„To si piště, přátelé,“ řekl Jan s jakýmsi zadostiučiněním.

„Měl jsem takové tušení,“ řekl Johann spíš pro sebe a vjel do hustého křoví.

Jan jen pokýval hlavou a dál se prodíral křovinami, až se halda poněkud snížila. Seskočil z koně a uvázal jej u stromu, ostatní následovali jeho příkladu.

„Musíme to přelézt, pojďte opatrně za mnou, ta břidlice klouže a hlavně je to slyšet. Musíme jít stezkou, pokud nebude moc zarostlá,“ ukázal Jan rukou a vedl ostatní po téměř neznatelné pěšině v mlází.

Vyškrábali se na vrchol a rozhlíželi se, jestli neuvidí něco podezřelého. Dvorec Kolštejn však odsud vidět nebyl a nic jiného nezahlédli.

„V noci bych tudy šel jen velmi nerad,“ řekl s odporem Matyáš.

„Tuším, že tě to nemine,“ odvětil Johann a usmíval se. „Štola bude někde ve svahu vlevo, hádám správně, Jene?“

„Hádáš, netušil jsem, že se vyznáš i v těžbě rud,“ usmál se Jan. „Jistě sem půjdeme, Matyáši, na to vem jed.“

„I ve Slezsku se dobývala ruda a také tam bujelo penězokazectví,“ řekl Johann.

„Pravda, Johanne, svatá pravda,“ odvětil Jan.

„Co jsi tím myslel,“ zeptal se poněkud přihlouple Matyáš.

„Myslel jsem tím, že Janův dvorec je přímo u ústí stříbrné štoly, tak si to přeber. Ztráta hraběnky Josefiny byla možná jen záminka, aby se Janův otec musel zakoupit v dalekém Hodorfu.“

„Příteli Jene,“ prohlásil poněkud teatrálně Matyáš, „jak již naznačil zde Johann, budeme muset do štoly a krást rudu, nebo snad razit tolary? Bude to nesmírné dobrodružství.“

„Nějak podobně to možná bude, ale teď pojďme, dvorec je pod námi, a kdyby byl prázdný, rád bych se tam porozhlédnul,“ řekl Jan a vyrazil neznatelnou pěšinou z kopce.

Sešli do hustého smíšeného lesa a museli opatrně našlapovat, aby se nezamotali do šlahounů ostružin. Sem slunce často nepohlédlo, půda byla cítit vlhkem, v některých místech rostl mech a kapradiny. Mnoho popadaných stromů naznačovalo, že se o les delší dobu nikdo nestará.

„Tady jistě rostou houby, Jene,“ promluvil Matyáš, když zkušeně nasál vůni podhoubí.

Jan si dal prst na ústa a zašeptal: „Ne tak nahlas, už tam budeme.“

Dál se za ním prodírali křovinami, až se najednou s leknutím zastavil. Ztuhli najednou, tak jak byli zvyklí, předvídajíce nebezpečí. Jan se posunul z pěšiny do křoví a zůstal stát.

Před nimi se krčil dvorec Kolštejn, patrová budova, stáj a chlévy obehnané vysokou hradbou, to vše zbudované z břidlic, kterých zde bylo všude dostatek. Z téhož materiálu byla položena i střecha. Kdyby při stavbě nepoužili i dřevo, slynul by celý dvorec jednotvárnou šedí kamene.

Ještě něco ale narušovalo téměř šedočerný obraz uprostřed stinné zeleně. Těžká dubová vrata byla otevřená a na nádvoří stál kočár, byl to dozajista ten, co zahlédli odjíždět ze zámku v Ječné.

Nedaleko něj byl uvázán velmi pěkný hřebec, grošák a byl osedlaný. Z komína se kouřilo, jinak nebylo nikoho vidět.

„Zatracené panstvo, musí se zde roztahovat,“ hartusil Jan, vida hraběcí kočár na svém rodném statku. „Co tady mohou chtít, jistě nic poctivého, jak znám tento rod.“

„Z tohoto rodu byla i Josefina, ne?“ přisadil si Matyáš.

„Kdo ví, kde je jí konec,“ procedil mezi zuby Jan a sednul si na vyvrácený kmen. „Musíme čekat, nerad bych se nechal chytit zrovna tady. A nevíme, kdo z nich tam vlastně je. Může to být jenom správce, zrovna tak, jako sám Grafendorf.“

„A co když nás nechytnou, nebo chytneme někoho my, třeba nám pan hrabě připije na statečnost a ty se vrátíš na rodný statek,“ usmíval se tajuplně Matyáš.

„Jak to myslíš?“

„Je tady úzká cesta a hustý les? To máme přece tuze rádi, že rytíři, kolik pocestných jenom na Hodorfu přišlo o drahocenný náklad, nebo o kulaťoučké tolárky?“ odpověděl Matyáš poťouchle.

„Blázne, ať rozhodne Jan, vůbec to tady neznáš!“ řekl Johann potichu a přece velmi důrazně. Byl v cizím kraji a cítil se ještě mladý pro místního kata.

„Kdepak na Hodorfu, tam byl přece klid. Ale lesy za Chropyní, to je jiná,“ naznačil Jan a všichni se tiše rozesmáli.

„Tady by to nešlo, začali by to tu hlídat a tím bychom si neposloužili,“ ozval se po chvíli Jan, zřejmě Matyášův nápad nepovažoval za úplně hloupý. „Ale dál na cestě je zase blízko do Ječné, hrom aby to spral. Ani nevíme, zda mají nějakou posádku a kdo ví, kolik mužů by nám bylo v patách.“

„Nejlepší by bylo to rozcestí, ale je tam vidět ze zámku. Leda v noci,“ uvažoval nahlas Johann. „Museli bychom zastavit kočár a nikoho nepustit k zámku. Ale je tam ještě ten grošák, mohl by nám při rvačce upláchnout.“

„Asi jsem se unáhlil, možná bude lepší dnes ještě pozorovat, v sázce je příliš mnoho,“ řekl otráveně Matyáš a ostatní souhlasili.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54