Bez COOKIEs je omezený přístup!

16.

Zpět Obsah Dále

Znavené koně nechali před hospodou, kde postával Janův hnědák a vtrhli přímo do šenku. Na lavici seděla Zuzana, bledá jako pergamen a u ní Jan s Jakubem.

„Buďte pozdraveni, to nám to pěkně začíná,“ neodpustil si Matyáš. Johann jen smekl klobouk a usadil se naproti.

„Pěkná sebranka,“ ozval se Jan. „Znají je tady, hlavně toho na grošáku. Dovážejí zboží, jak jsme si mysleli, ale něco se změnilo,“ otočil se na Jakuba.

„Ano, je to tak, Prokop, ten s grošákem vždy vozil zboží a já mu dodával jídlo, špiritus a tak podobně, prý někde něco kutá pro pana Wolfganga,“ odpověděl Jakub.

„Musí být ďábelsky rychlý a protřelý,“ řekl Matyáš.

„Dnes ráno přijel, nedovezl zboží a byl hrubý na dceru. Vyhodil jsem ho a teď se zřejmě přijel pomstít. Nenapadlo by mě, že bude takový.“

„Neřekl nikdy, kde kutá?“ zajímal se Jan. Jakub i Zuzana zavrtěli hlavou. „A na nás se neptal?“

„Ptal,“ odpověděla chraplavě Zuzana. „Řekla jsem mu, že jste náhodní hosté, on se naježil a odjel.“

„Nebylo v tom ještě něco jiného?“ otočil se k ní Jan a ona se místo odpovědi zahleděla na podlahu. Pochopil a zamračil se.

Matyáš zažertoval, aby přerušil nastalé ticho: „musíme uklidit ty žíznivce, ležící před šenkem, padli tak urozenou rukou,“ počal se chvástat.

„A také se postarat o koně. Za chvíli bude svítat,“ přidal se Johann a oba se zvedli.

„Vzadu mám krytý vůz, tam je složíme a večer někam odvezeme, nedaleko je rokle,“ řekl kvapně Jakub, aby zachránil situaci a zavadil pohledem o Jana.

„Ano, tam to znám,“ konečně odpověděl a přidal se k ostatním.

Vyšli ven, kůlna už téměř dohořela. Napřed odvedli koně do stáje, odsedlali je, nanosili krmení, vodu a dobře vytřeli slepenou srst. Johann na vše dohlížel, koně byli u něj na prvním místě.

Už začínalo svítat, když táhli za nohy prvního chlapa směrem ke stájím. S mrtvým tělem byla špatná práce, naštěstí ještě nestačili úplně ztuhnout. Tři jej museli vhodit na vůz s plachtou, Jakub přidržoval postranice.

„Nechtělo se ti, holoubku,“ řečnil triumfálně Matyáš. „Ta rána je jistě moje, ani si to takový obejda nezasloužil.“

„Trochu piety by neuškodilo, Matyáši,“ ozval se Jan, už v dobrém rozmaru.

„Však budeš hekat, až odneseme všechny,“ přidal se Johann a měl pravdu, druhý byl těžší a posledního vlekli už s vypětím sil. Nakonec se ukázalo, že byli čtyři, ten čtvrtý padl první ranou z Janovy pistole a ležel ve stínu požáru hořící kůlny, takže nebyl vidět.

„Sem nikdo nechodí?“ otázal se Jan směrem k Jakubovi.

„Kdepak. Naházíme na ně dřevo a houně, tak to snad nebude poznat.“

Matyáš si naschvál pobrukoval jakousi pohřební melodii a házel na tuhnoucí těla z hromady shnilé fošny, zatímco ostatní přinesli jakési staré houně a navršili je na těla jako pyramidu.

„Aspoň nebudou cítit,“ žertoval morbidně Matyáš, „možná je tak uchráníme před mouchami,“ zasmál se svému vtipu. Ostatní se jeden po druhém podívali. Jakub nebyl na podobné žerty zvyklý, ale ostatní Matyáše znali velmi dobře.

„Hlavně abys před nimi uchránil sebe, až je povezeme do rokle,“ odpověděl mu lehce Jan a tentokrát se smál i Jakub.

Zatím se přece jenom Zuzana vzpamatovala a ohřála polévku. Všichni se najedli a zapadli na kavalce, kromě Jana. Usoudil, že bude dobré hlídat a vzal si první hlídku, aby se vyspali i Jakub se Zuzanou, protože musí otevřít hospodu.

Začínalo svítat, rudá záře za kopcem ohlašovala krásný den. Již notnou chvíli vřeštěli ptáci a kromě hromady zuhelnatělých trámů za cestou nic nepřipomínalo noční dobrodružství.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54