Bez COOKIEs je omezený přístup!

19.

Zpět Obsah Dále

Tři muži opatrně dovedli koně za hospodu a zapřáhli je do vozu s plachtou. Slunce už tolik nežhnulo a zápach se zdál být snesitelnější. I tak koně nejevili ochotu se k vozu přiblížit, ale Johann to s nimi uměl.

Ostatní si k němu přisedli.

V záplatovaných hadrech, aby je nikdo nepoznal a také by asi vypadalo divně, kdyby někdo viděl tři rytíře v panském oděvu na káře s páchnoucím nákladem uhánět k lesu.

Poslední dobou se kraj hemžil různými vojsky a nikdo si nebyl jistý, jak takové setkání může skončit. Jan schovával pod kozlíkem pistole a kordy zasunuli pod shnilé fošny na korbě.

Jeli sotva krokem, aby se snad něco neuvolnilo a nežádoucí náklad nespadl na silnici. K rokli to měli slabou hodinku pomalé jízdy a krátili si ji zpočátku tichým prozpěvováním, než se na horizontu objevila skupinka jezdců v zelených kabátcích.

„Zase jakýsi nový regiment, čert aby to spral,“ zaklel Matyáš a stáhl si hučku přes hlavu. „To nám ještě scházelo, jestli se nám budou šťourat v nákladu, nevím, jak se z té šlamastiky vymotáme. Je jich nějak moc.“

„Ti, co jsme potkali cestou sem, měli kabátce modré, nebo bílé a modré nohavice. Tito mají jiné kabátce, asi je to jiný regiment,“ uvažoval Jan.

„Aby to tak byli Uhři,“ řekl zamračeně Johann, což nesvědčilo o jeho dobré náladě.

„Máš s nimi účty?“ zeptal se Matyáš a Johann jen něco zabručel, takže se všichni tiše zasmáli. Vojáci se blížili a bylo jich snad patnáct. Utéct nebylo kam a náklad neumožňoval rychlejší jízdu.

„Budeme se tvářit, jako pacholci z hospody, snad nás hned nezastřelí,“ zažertoval Jan a rovněž stáhl na oči vypůjčený klobouk.

„Ale měli bychom varovat Jakuba, chtěl poslat Zuzanu pro syna a tihle by mohli mít zájem o rekruty.“

„O Zuzanu taky, Jene,“ doplnil Johann a Janova tvář se zachmuřila.

„Hned, jak se vrátíme, musíme jim to říct,“ kabonil se Jan, zatímco první dva jezdci přijížděli k nim.

„Halt!“ křikl ostrou němčinou nevysoký kníratý voják.

„Asi kvartýrmistr,“ ucedil tiše Johann s válečnými zkušenostmi.

„Co vezete?“ ptal se voják neurvale.

„Odpadky, smetí,“ odpověděl Johann, Německy uměl nejlépe, Matyáš dělal, že nerozumí a Jan se tvářil tak slaboduše, že by ho nepoznala vlastní matka.

Kvartýrmistr kývl na vojáka, co stál nejblíž a ten se s vytasenou šavlí přitočil k vozu. Poodhrnul plachtu, šavlí nadzvedl jedno prkno a z vozu se zvedlo hejno much. Voják si dlaní zacpal ústa a málem začal dávit.

„Zpropadeně!“ zvolal kvartýrmistr. „Nějaká zdechlina, nebo co?“

„Ovce,“ promluvil toporně Matyáš a naznačil, že pošla. „Do lesa, zakopat,“ ukázal před sebe a naznačoval kopání, při tom se kýval, jako by měl v ruce motyku.

Kvartýrmistr plivl na vůz a ukázal na ostatní, někteří se rozchechtali a následovali jeho příkladu, jeden kopl do vozu, že se málem rozsypal. Pomalu odjížděli a vůz se dal zase pomalu do pohybu.

„Musíme to rychle dodělat a jet nazpátek, míří k hospodě a mohli by se tam ubytovat,“ strachoval se Jan, jistě nejvíc o Zuzanu, protože mladá dívka a plno vojáků nevěstí nic dobrého.

„Hlavně to nejsou Uhři, to by bylo horší,“ řekl Johann, chtěje uklidnit ostatní.

„Jakub je zkušený, snad něco vymyslí,“ zašeptal Jan spíš pro sebe. Do smíchu mu rozhodně nebylo. „Tam za tím lesem je rokle,“ dodal už nahlas a popohnal koně.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54