Bez COOKIEs je omezený přístup!

28.

Zpět Obsah Dále

Kočár odbočil od záhybů líně tekoucí řeky a začal zdolávat první kopec. Touto cestou budou v Týnu o celou hodinu dřív, než kdyby kličkovali údolím. Navíc zde nebyly hluboké lesy, kde by hrozilo nebezpečí, ale sotva několik stromů podél silnice.

Jediný lesík čeká dole, až se opět napojí na starou a vyježděnou cestu u řeky, ale to už budou nedaleko Týna a navíc je tam poměrně rušný provoz, zvláště teď, když v Katově a okolních obcích leží vojska.

Každý se snažil prodat, co se dá, dokavaď to ještě jde. Kdyby byla válka, armáda vše zabaví. Válku nikdo nechtěl, ale co kdyby, každý se chtěl pojistit.

Paní sledovala oknem usínající krajinu, zatímco její věrná služebná klimbala v pohodlném křesle.

Stáhla okna dokořán, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Tolik milovala večerní vánek po horkém dni. Snášel se na zem jako požehnání a voněl příslibem teplých letních nocí. Často jen kvůli němu se zdál být den mnohem hezčí, než ve skutečnosti byl.

Melancholická nálada padla na všechny, kromě Roziny, která o té kráse neměla tušení. Václav s Matějem se už před chvílí přestali vesele bavit a dívali se na stádo dvanácti kusů srnčí zvěře, jak se klidně pase na horizontu.

V zapadajícím slunci z nich byly vidět jen siluety a než dojeli na vrchol, ztratily se v červáncích, jež zaplavily polovinu oblohy a rozlily se po vrcholech okolních kopců.

„Bude noc krásná a divoká, Prsa matky boží se barví rudě, pohleďte,“ řekl zpěvným a jaksi slavnostním hlasem starý Václav a napřímil se na kozlíku.

„Neznáš nějakou báchorku, která by tvé tvrzení podpořila?“ řekl Matěj, vždy si dělal ze starého kočího legraci, ale ten vážně pokračoval.

„Vypráví se, že když nedaleko, před hradem Reisenbergem leželi Švédové, začínala právě taková noc jako dnes. Oni byli krutí a jejich velitel si umanul dostat krásnou dceru ze Staré Vsi pod Reisenbergem a taky ji unesl a na hradě zabil, když mu nechtěla být po vůli.

Vracel se pak po svém ohavném činu dolů do údolí a právě, když obloha Prsa matky boží zbarvila rudě, byl přepaden místními sedláky, které vedl jakýsi Václav Ryba, její milý. Chytili jej a přivázali k jedné z borovic a šli na opuštěný Reisenberg.

Tam, když viděli, že je Markéta na pravdě Boží a jakým způsobem zahynula, vrátili se a odvedli Švéda na druhou stranu kopce, kde by ho nikdo nenašel, na místo, kde několik skalních výběžků otevírá strmé údolí. Tam ho opět přivázali a ponechali svému osudu.

On tam bídně zahynul a té skále se nyní říká Švédská, nikdo tam nechodí, jelikož tam straší zlý duch toho ukrutníka,“ dokončil Václav, zatímco překonali vrchol a sjížděli zvolna do údolí. Výhled na oblohu se zvolna vytrácel, ale povznesená nálada zůstávala.

Paní tiše poslouchala a kočí si toho byl vědom, viděl její půvabnou hlavu v okénku, a proto se snažil vyprávět tak poutavě. Čekal, že se bude vyptávat, byl připraven a dmul se pýchou před Matějem, když promluvila:

„Václave, těmi Prsy matky boží myslíš Altenberg na straně Bavorské?“

„Ano, paní, tak se těm dvěma vrcholům odnepaměti přezdívalo.“

„A kde je vlastně ten opuštěný Reisenberg? Tady přece už žádný vrchol není, než ten, o němž jsi vyprávěl,“ snažila se zjistit, kde se ona událost přihodila.

„Právě jsme projeli kolem, má paní. Na vrcholku, kde se pásly ty plaché srny, je v lese dávno zřícený hrad a ty skály jsou tam,“ ukázal doleva k dohasínající obloze, „svažují se k řece, kam také jedeme, vede tudy přeci silnice.“

„To jsi mi neměl říkat, celá se třesu od strachu, Václave,“ řekla paní lehkým tónem. Ale přece jenom nebyla tak úplně klidná, jako na začátku vyprávění, kdy ji zcela omámila příroda, ukládající se k spánku.

„Vidíš, co jsi způsobil,“ obořil se na starocha Matěj, který vycítil příležitost trochu se před paní vytáhnout. „Beztak sis to celé vybájil a snažíš se nás vystrašit.“

„Ne, to ne,“ bránil se starý kočí, „ale je pravda, že je to již mnoho let, cesty jsou teď mnohem bezpečnější.“

„A stejně sis to všechno vymyslel,“ nedal se Matěj, povzbuzen, když slyšel, jak se paní tiše zasmála.

Kočího Václava ta slova velice pohoršila, obzvlášť když slyšel, že se paní zasmála a otočil se na kozlíku. „Má paní, nic jsem si nevymyslel, vyprávěla mi to moje babička a jí zase její, jistě je to pravda,“ říkal úpěnlivě chvějícím se hlasem, když ze tmy zazněl cizí silný hlas:

„Stůjte!“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54