Bez COOKIEs je omezený přístup!

34.

Zpět Obsah Dále

Kočár vesele drkotal po silnici, řemení, držící korbu příjemně vrzalo a slunce zlatilo vrcholy bavorských hor. Zanedlouho se opět utopí v krvavé lázni červánků, stejně jako tenkrát. Paní se vyklonila z okna a sledovala oblohu.

„Kdybychom vyjeli o chlup později, mohli jsme se kochat západem slunce nad Prsy matky boží, Václave,“ řekla vesele.

Kočí v rozpacích smekl klobouk a raději nic neříkal.

„Václave, chci, abys nám ukázal Švédskou skálu a zřícený Reisenberg.“

„Jak poroučíte,“ odpověděl Václav temně a nasadil klobouk. Ostatní mlčeli, nebylo jim právě lehko a nechápali smysl počínání své paní. Vzdorovat se však nikdo neodvážil.

Po nějaké době odbočili ze silnice dřívější odbočkou do prudkého kopce, až se zdálo, že jej snad ani nevyjedou. Cesta byla úzká a kamenitá, kočár se divoce rozhoupal, ale zkušený kočí vedl dál spřežení tak, aby posádku, ani koně neohrozil.

Cesta se rozevřela do krajiny a objevila se jakási náhorní louka, na jejímž okraji rostly šípkové keře. Byli před vrcholem kopce, když kočí zavolal:

„Je to tady, těsně před vrcholem, ale nemůžu zastavit, do toho kopce se nerozjedeme.“

Nato opatrně slezl z kozlíku a Matěj lehce seskočil na druhou stranu. Šli podél kočáru, aby ulehčili koním, Václav držel opratě a mluvil na koně, aby se uklidnili.

Cesta se najednou zhoupla a kočár se téměř postavil při výjezdu na skálu, několik kamenů odlétlo od kopyt a podkovy několikrát sklouzly na tvrdém podloží. Matěj přiskočil a pomáhal otáčet zadním kolem, zatímco Václav volal na koně, až mu chraptěl hlas.

Po několika krocích se kopyta zachytila na měkčím podkladu a kočár se vrzavě zhoupnul na vrcholu skály, která zespoda nevypadala nijak zvláštně, odsud se však zdála velmi vysoká.

Kočí zastavil a prohlížel koním nohy.

Paní vystoupila a stanula na okraji skály. „Spíš by se měla jmenovat Čertova, nežli Švédská. Ta propast je hluboká, připomíná mi to podobnou, ale to je už dávno. Kde je ten hrad?“

„Tady,“ ukázal Václav doprava na zarostlou vyvýšeninu, jíž dělilo od skály mírné údolí. „Ale nevede tam cesta.“

„Neboj se, tam nepojedeme,“ pochopila paní. „Půjdu tam s Matějem pěšky, vy tady počkáte!“

„Ale paní, co když jsou tam ti lupiči!“ zvolala Rozina, už tak zsinalá strachem ze strašného výjezdu, z ponurého místa a z úmyslu své paní. Nedokázala si to vysvětlit, ale připadalo jí, jakoby se paní schválně vrhala do nebezpečí.

„Jak jsem řekla!“ odsekla velitelským hlasem a pokynula Matějovi, který ochotně a bez řečí vyšel za ní.

„Mám strach,“ řekla tiše Rozina, zatímco Anastázie mlčky pozorovala nevlídné okolí.

„Paní snad ví, co dělá,“ řekl Václav a zdánlivě ledabyle se věnoval koním, ale nenápadně vzal do ruky těžký bič, který jinak nikdy nepoužil a poodhrnul deku na kozlíku, pod níž měl schovanou sekeru.

Bedlivě sledoval dvě postavy na obzoru a vyčítal si, že nedal sekeru Matějovi. Vůbec ho nenapadlo, že tam paní bude chtít jít. Také to nemohl pochopit a několikrát si cosi zamumlal a zakroutil svou starou šedou hlavou.

„Ale kam toho Švéda uvázali, vždyť tady nejsou stromy, až tam dole,“ ukazovala Stázka, ještě mladá a lehkomyslná. To, že jde paní k hradu, jí sice připadalo divné, ale nic nebezpečného v tom neviděla.

„Možná tady byly, už je to spoustu let,“ řekl dotčeně Václav a otočil se.

„Anebo se tady vůbec nic nestalo a nikdo tady nestraší,“ zachichotalo se děvče a sedlo si vesele do trávy. Utrhla stéblo a dala si ho do úst a pak trhala luční kvítky a splétala je do malého věnečku.

„Mládí nerozumné,“ plísnila ji Rozina, ale marně.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54