Bez COOKIEs je omezený přístup!

38.

Zpět Obsah Dále

„Jene, tvůj třmen je roztržený,“ hlásil zakaboněný Johann, vraceje se ze stáje. Nikdy si nenechal ujít návštěvu stájí a nenápadně kontroloval, zda je o koně dobře postaráno.

„Nedá se to zašít?“ optal se Jan nevrle, nechtělo se mu totiž z lože. Po několika dnech, kdy spali v lese, měl chuť si pořádně odpočinout.

„Ne, na to je potřeba velké jehly a silných nití, nejlépe sehnat sedláře.“

„Snad tady mají nějakého sedláře, starého Sattera jsem dobře znal, ale tam nemůžu, poznal by mě,“ obrátil se Jan a dělal, že zase usnul.

„Popiš nám tedy cestu k Satterovi a klidně spi. Odneseme třmen a po cestě nakoupíme, že Johanne,“ probral se ochotně Matyáš a už vstával z lože.

„Chceš pod záminkou prasklého třmenu vybílit všechny hospody v Katově, což?“ hněval se Jan a otočil se ke svým druhům. „Aby bylo jasno, půjdu také do města, dlouho jsem tam nebyl. Třmen vezmeme s sebou a k sedláři půjde jen jeden z vás, nebo klidně oba, já počkám v hospodě.“

Jak řekli, tak také udělali a po vydatné snídani Johann odepnul třmen a vyrazili do města. Procházeli ulicemi, kde Jan často pobýval v době mládí, na vše si pamatoval a přátelům podrobně vyprávěl, co se kde přihodilo.

Tak došli až k menšímu kostelíku na okraji města, za nímž už stály vysoké městské hradby. Těsně před ním ústila malá, tmavá ulička, dlážděná hrubými nerovnými kameny, které mokré kloužou a suché překážejí a lámou podpatky.

„Tam ty nízké dveře, to je Satterův krám, ale já tam nemůžu. Nechávali jsme si tam spravovat opratě každou chvíli, otec ho dobře znal,“ řekl Jan zasněně. „Je tam nízký strop, pozor na hlavu.“

„Já půjdu,“ řekl Johann stroze, jak měl ve zvyku a bez okolků se vydal temnou uličkou. Než došel k malým, ale pevným dveřím, nad nimiž visel zašlý nápis na dřevěné desce, dvakrát zakopl o křivou dlažbu a bohapustě při tom klel.

Časem zašedlé dveře měly pouze jakési staré klepadlo, Johann ho uchopil a strčil do dveří, ale ty zůstaly pevně zavřené. Naznačil rukou kamarádům, že je zavřeno a mocně zabouchal.

Po chvíli vylezl jakýsi staroch a zevnitř zavanula zatuchlina, smísená s kdoví čím.

Johann pozdravil a ukázal prasklý třmen, načež zalezli malým otvorem dovnitř, přičemž si Johann málem rozbil hlavu o nízký trám a téměř zakopl na dvou schodech do suterénu.

V dílně byl nepořádek a málo světla, oči si musely nejprve zvyknout a i pak bylo těžké se zde orientovat.

„Ach, pane, vím, že se nemám ptát, ale ten třmen je mi dobře znám,“ skuhral sedlář.

„Nevím, koupil jsem ho nedávno, levně, je poškozený,“ řekl Johann neochotně, v tom byl jedinečný. Ať se kdokoliv snažil, jak chtěl, nikdy nic neřekl.

„A ten pán, odpusťte, pane, byl v pořádku?“

„Ano, byl, co má být?“

„Odpusťte, to sedlo jsem sám dělal pro syna pana z Katova, proto se ptám. Mohl bych ho zašít, ale kůže už není dobrá, zase praskne. Udělám to znova, do zítřka to bude hotové,“ říkal pomalu sedlář Satter a když viděl nesouhlas v očích neznámého pána, dodal: „udělám to levně, pane, můžete se spolehnout. Takto jezdit stejně nemůžete.“

Johann nakonec ustoupil a vrátil se bez třmenu, staroch měl pravdu a navíc mu byl i sympatický. Bylo vidět, že své práci rozumí.

Jan se sice zprvu tvářil všelijak, ale nakonec přisvědčil, znal Satterovo dílo. Znepokojivé bylo, že poznal po letech staré sedlo, ale mohli to čekat. Dobrý řemeslník přece vždy pozná svoji práci.

Zašli tedy nedaleko do jakési nové hospody s názvem Pirkův Šenk a zavdali si. Jan opět vyprávěl a odpoledne příjemně ubíhalo, než se kvečeru konečně zvedli.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54