Bez COOKIEs je omezený přístup!

44.

Zpět Obsah Dále

Zdrželi se jenom chvíli, než Johann pro jistotu připevnil třmen k sedlu, jak pravil, „čert nikdy nespí a už jsme mnohokrát utíkali.“

Prošli rychle náměstím a úzká tmavá ulička je uvítala pachem plesniviny a vystouplými dlažebními kameny. Tentokrát nikdo neupadl, začínali si pomalu zvykat.

Na zabouchání se chvíli nic nedělo, než otevřel starý sedlář a beze slova je vpustil dál. Dole beze slov objal Jana a odvedl všechny do dílny, kde se usadili na jakýchsi bednách, staroch rozžal stařičký kahanec a zaskuhral: „Jsem rád, tušil jsem, že přijdete. Je zlá doba a mnoho supů krouží nad Kolštejnským hnízdem.“

„Také jsem rád, vím o supech i známých, všichni chtějí na Kolštejn,“ ozval se Jan podobnou řečí, jakou se dorozumívají divoši v dalekém novém světě za oceánem.

„Je bída, pane, nikdo se nechce vzdát svých výsad a rozmařilého života. Za pozlacený kočár obětují mnohem víc, než za živobytí, doma pak chroupají chléb a hrách. Dámy se peleší s vojskem, ti ještě mají, nakradli si. A co je nejhorší, bují lichva.“

„O tom vím své, i ty jistě víš, mistře Sattere,“ odpověděl Jan, dojat dlouhou a upřímnou řečí. „Byly války a další se chystají, mnoho mužů padlo a zůstaly ženy, chromí a děti. Nikdo nic neumí a také ani nedělá. To, co kdysi dokázali zhotovit v každé stodole, vozí dnes za tolary z Němec.“

„Kupců je tady dost, to je pravda, pane, však také jste se jich něco natrápili,“ usmál se Satter, snad poprvé za celou dobu.

„Asi to nebylo dobře, hned mě všichni poznají, jen se tady ukážu.“

„Bodejť by ne, chudí měli radost, když zámožnější kupčík přišel o stříbrňáky a bohatým se to zajídá, co taky jiného. Ten břeh nad Rokytnicí ale láká všechny. Hlídají ho Grafendorfové, nedá se tam po cestě dojet.“

„Byli jsme tam, ale lesem, viděli jsme pana hraběte a jakéhosi jezdce na grošáku, podobného jsme pak viděli u Jakuba, pamatuješ se na ten hostinec pod Horkou?“

„Jak by ne, pane, ale co se tam teď děje nevím, jsem starý a už bych tam nedošel,“ řekl smutně Satter.

„Tuším to, snaží se najít nějakou díru, kterou by se tam dostali. Tady přátelé říkali, že má o mě zájem i jakýsi Žid, či je to někdo jiný?“

„Je to tak,“ povzdechl si starý sedlář a tvářil se, jakoby ještě víc zestárnul. „Když se vám a vašemu otci stala ta příhoda, zkrátka museli jste odjet z kraje, přemluvil mě, abych rozšířil krám. Jako že teď bude všechno pod hraběcí správou a budou jiné peníze, než tenkrát. Dokonce říkal, že zařídí, abych pracoval osobně pro hraběcí dvůr. Vzal jsem půjčku a ze kšeftu nebylo nic. A on teď vyhrožuje, když vás udám, zmírní mi prý dluh. Takový je to mezek.“

„A tys nesplatil nic?“

„Z čeho, pane?“

„Já vím, musíme s tím něco udělat. Musíme být rychlejší. Kdo to je?“

„Rafael Schaffer, dluží mu půlka města, snad i Grafendorfové, vůbec bych se tomu nedivil. Peněz má jako máku, ale chce víc, vždycky je to tak.“

„To má jistě i všelijaké konexe, jak to u takových lidí bývá,“ řekl rozvláčně Jan a opřel se o plesnivou stěnu. Satter jen pokýval hlavou a vzápětí vyskočil, protože se ozvalo zaklepání na dveře, ale ne, jako tenkrát, když tu byli Johann s Matyášem.

„To nevypadá dobře,“ zašeptal sedlář. „Pojďte!“ a přistoupil k výklenku s policemi, na kterých se povalovalo nářadí a svinutá kůže. Překvapivě lehce odsunul polici a za ní se objevilo schodiště, ukončené dalšími dveřmi.

„Počkejte tady, pro všechny případy,“ řekl rychle a hned za nimi zase zavřel. Uslyšeli jeho těžké kroky po schodech k vstupním dveřím a vzrušený hovor několika mužů. Potom hlučně scházeli do dílny, přičemž Satter skuhral:

„Jen se podívejte, pánové, nemám, co skrývat,“ a Jan se usmál, když si ho při tom představil.

„Lišák starý,“ zašeptal svým druhům a nebýt nebezpečné situace, asi by se byli všichni rozesmáli.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54