Bez COOKIEs je omezený přístup!

45.

Zpět Obsah Dále

„Nic tu není, jdeme,“ štěkl po nějaké době jakýsi rozkazovačný hlas a těžké, okované boty zase stoupaly po schodišti. Zdálo se, že odešli bez rozloučení, Satter zavřel dveře a sešel dolů.

„Raději ještě počkejte, mohli by se vrátit.“

„Co chtěli?“ ptal se Jan jakoby jen tak pro formu, „byli z posádky?“

„Ano, byli a chtěli vás,“ usmál se Satter.

„Jistě budou čekat v ulicích, bydlíme U Studnice. Musíme se tam do večera dostat a utéct z města,“ řekl Jan rozezleně. „Jestli nás odvedou, byla celá ta cesta sem k ničemu.“

„Je ještě jedna možnost. Půjdete teď hned, ale jinudy a z města odjedete dolní bránou. Oni jistě přijdou, neslyšel jsem je dupat po dlažbě,“ odpověděl Satter, vstal a znovu odsunul polici ve výklenku.

„Tady je přístup do katakomb. A tady máte kahan. Je tam voda, vlhko a krysy, ale dá se to projít. Pořád rovně a narazíte a rozcestí, kratší je to doleva. Chodba dělá čtverec pod domy na náměstí, ta nejširší vybočuje pod kostel Panny Marie. V protilehlém rohu vybíhá malá chodba na dolní, malé náměstí.

Tam už není čtverec, chodby jdou ze sklepů různě, jsou ještě ručně tesané. Hostinec U Studny je nejstarší dům v těch místech, podle toho byste to mohli poznat. Takže, děj se vůle Boží, pánové,“ pokynul k tmavému nevlídnému otvoru za těžkými dveřmi.

„Nezapomeneme na tebe, Josephe Sattere,“ řekl Jan dojatě a stiskl starou žilnatou ruku.

„Jsem starý a chci jen v klidu dožít, pane,“ odpověděl sedlář a celý se napřímil, snad pýchou, že může pomoci zvrátit nezvratitelné.

„Dobrá, děkujeme a sbohem, Josephe,“ rozloučili se poněkud obřadně a zmizeli ve vlhkém sklepení. Starý sedlář za nimi právě včas zavřel těžké dveře a hned potom i ty druhé, maskované policí s kůžemi.

U vchodu se opět ozval lomoz a on toho dne už po několikáté otevřel. „Zase vy, pánové?“ divil se a rychle ustoupil, když se ozbrojenci nahrnuli do jeho suterénní dílny. Velitel křikl za schodů, aby hledali opatrně a omluvně se zadíval na starocha.

„Znám tě už dlouho a tak mi to není příliš milé, Josephe, ale rozkaz je rozkaz.“ Dole se ozval zvuk padajícího nádobí a velitel velmi hrubě zaklel. „Kdo to byl?! Řekl jsem jasně, že nemáte nic rozbít,“ zařval a vběhl do dílny, kde stál mladý voják u cínové mísy, kterou nechtěně shodil na zem.

„Já tě naučím,“ řval na něj představený, až ho bylo samotnému sedláři líto.

„Nevadí, nic se nerozbilo, mísa je už stará,“ řekl unaveně.

„Našli jste něco?“ obořil se velitel na ostatní, a když odpověděli záporně, zavelel k odchodu.

„Snad dnes už nepřijdeme, užij pěkného dne, Josephe Sattere,“ položil mu dlaň na rameno a vyběhl schody za ostatními.

Všechno dobře dopadlo a přece byl starý sedlář nespokojen. Věděl, že přijdou další, horší, než tihle, budou tvrdí a nesmlouvaví a vše začne nanovo. Nedají pokoj, až Jana a jeho přátele chytí, nebo je alespoň oberou.

Na druhou stranu pomohl dobré věci, dle jeho soudu určitě.

Sám o peníze, ani jiné poklady ani trochu nestál, ale kdyby tak mohl vsednout na koně a odjet, i kdyby ho to mělo stát život, aspoň by zahynul jako muž někde v polích, v boji o všechno a to je víc, než co dosud udělal.

Tak si to aspoň myslel, seděl u okna, co míří přímo na věčně vlhkou dlažbu temné ulice. Ještě chvíli rozjímal a pak zašel do blízkého šenku a zavdal si jako za mlada.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54