Bez COOKIEs je omezený přístup!

46.

Zpět Obsah Dále

Věčně mokré, prošlapané schodiště se nebezpečně zatočilo směrem doleva a kahanec mihotavě ozářil nízký strop tesaný přímo do skály. Svažoval se nešikovně na levou stranu, takže museli postupovat v úklonu.

Jan opatrně prošel a jak se snažil svítit ostatním, aby si neurazili hlavu, čvachnul nohama přímo do vody.

„K sakru, jsem tam po kolena,“ zaklel a sjel se světlem k podlaze. Všude stála voda, jen občas vystupoval ze zčernalé hladiny osamocený kámen, na nějž se však nedalo vylézt. „Je to nějaká stará stoka, ale jinudy to nejde.“

„Tak posviť, ať tam nesletíme po hlavě,“ řekl ze tmy Matyáš a drápal se za ním. Po třetím žblunknutí stáli ve vodě všichni a těžce se brodili nízkou chodbou z ložených kamenů, občas některý z nich zaklel, jak mu podjela noha, nebo se otřel o vlhkou stěnu.

Chodba se po chvíli zatáčela mírně doprava. Minuli první odbočku, ještě užší, než ta, kterou přišli, zřejmě vedla z nějakého menšího domu. Po chvíli se chodba rozšířila a díky vysokému klenutému stropu z přesně otesaných kvádrů mohli jít vzpřímeně.

„Všimli jste si, že ta voda vůbec nepáchne?“ prolomil Matyáš lezavé ticho, rušené jen šploucháním jejich nohou ve studené vodě.

„To je pravda, ani jsem nad tím nepřemýšlel. Asi má někde odtok. A taky je tu větrání, cítím průvan na záda, a jestli brzy nevylezeme, jistě se nachladím,“ odpověděl vztekle Jan.

Začínal mít pochybnosti o své cestě sem do Katova.

Po levé straně se pojednou otevřela vysoká klenba nad sešlapaným schodištěm, na jehož konci byla vsazena těžká dřevěná vrata. Jan vystoupal na schody a snažil se vyždímat promočené nohavice.

„Alespoň na chvíli, už z té vody drkotám zuby,“ procedil, zatímco jej ostatní následovali.

„Co tam asi je?“ řekl Matyáš a vzal si kahan. Zkoumal vrata, na nichž byla jen dřevěná závora. Najednou se zapřel, závora zapraskala a povolila. Pak se Matyáš pověsil na křídlo vrat a se skřípotem, neseným ozvěnou klenuté chodby jej mírně pootevřel.

„Na to aby měl člověk pár koní,“ ulevil si Matyáš a hrnul se dovnitř. Ostatní za ním, stačilo vystoupit na další čtyři schody a octli se v jakési kobce, z níž pokračovalo další schodiště směrem nahoru.

„Pane Bože,“ ulekl se Johann a rychle se pokřižoval. Ukázal při tom ke straně, kde se rozprostíral temný nepravidelný prostor. Jeho druzi osvětlovali kahanem schodiště a stěny kopky, tam se zatím nepodívali. Na nízkých kamenných podstavcích byly rozestavěné rakve.

„Jsme v hrobce,“ hlesl Jan a vzal kahan Matyášovi. Posvítil před sebe a otřásl se. Některé rakve byly otevřené. Ale ne vyloupené, zřejmě to byl úmysl.

Pohlédli do tváří nebožtíků, jejich seschlé tváře se strnule dívaly k věčnosti prázdnými důlky a kostnaté ruce i nohy trčely z poměrně zachovalých oděvů, které povolily při mumifikaci a nyní se zdály být příliš velké.

Podle oblečení a pokrývek hlavy se dalo určit, zda dotyčný patřil ke světskému, či duchovnímu stavu.

„Pojďme,“ zašeptal Johann, pevný ve víře a vždy s respektem k záležitostem duchovním. „nerušme je.“

Ostatní poslechli a začali sestupovat zpět dolů.

Najednou se vzduch rozvibroval a celá kobka přenesla obrovskou energii do země. Rozeběhli se ze schodů, ale vtom se do podzemí prodraly vysoké tóny píšťal. Byly to varhany, museli být pod kostelem Panny Marie.

Když přešly varhany k vyšším tónům, bylo možné rozeznat melodii skladby.

Basová linka se vzápětí vrátila silnou vibrací, v níž zaniklo vrzání vrat další šplouchání ledové vody v podzemí.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54