Bez COOKIEs je omezený přístup!

48.

Zpět Obsah Dále

Nikdo si nepovšiml kovového odlesku, který vyvolaly poslední zbytky paprsků Slunce, hovícího si klidně za obzorem na rusých vlasech správcové Aleny. Byly vtěsnány do bývalé střílny v zadním traktu hostince U Studny a světle zelené oči probodávaly zšeřelou krajinu, hledajíce osamělé jezdce.

Obzor se uzavíral, světla rychle ubývalo a tři malé tečky mizely u prvních stromů řídkého lesíka za městem. Dál nemělo smysl zůstávat na vartě. Alena se pomalu otočila a zhluboka dýchala, aby překonala pocit strachu z výšky.

Celou dobu stála na jediném trámu pod střílnou a teď po něm musela opatrně přejít až k navazující rohové zdi, kde stála kůlna a na ní nepříliš pevný žebřík.

Našlapovala statečně a pravou rukou se přidržovala zdi, raději se vůbec nedívala dolů, i když tušila přítomnost pacholka, šklebícího se do tmy ve dvoře. Věděla, že má radost z jejích rozpaků a tušila, kam se dívá, ale musela to vydržet.

Dole mu dá niklák, aby ji nechal na pokoji, ještě kousek a byla u žebříku. Začala slézat, ale lem suknice se zadrhl na horní příčce, musela zase nahoru a přitom si nevšimla, že se vetřelec přiblížil.

Chytil ji zezadu do náruče a zacpal ústa špinavým hadrem. Funěl jako divoký kanec a stejně tak páchnul ze svých nikdy nemytých úst. Aleně se chtělo zvracet, ale vší silou se bránila, kopala kolem sebe a škrábala do strupovitého obličeje.

Rozdírala mu nehty kůži, ale jeho to ještě více popouzelo, držel ji za nohu a špinavou rukou sahal pod sukní. Pokoušel se na ni nalehnout a dvakrát se jí ho podařilo odkopnout.

Potřetí však zaútočil zvířecí silou, která je dána duchem chudým.

Když ho ucítila v sobě, vedraly se jí do očí slzy bezmoci.

Náhle se vzepjal jako kůň. Zoufalství a rezignaci vystřídal úžas, když se svalil vedle ní. Zasténal a zůstal na zemi. Nad ním stála děvečka Francina, v ruce ještě třímala dřevěnou násadu, kterou ho praštila. Najednou jakoby se vzpamatovala, odhodila ji na zem a utekla dovnitř.

Alena se rychle vymotala z bezvládného sevření a nakopla ho v rozhaleném rozkroku, až v mdlobách zasténal. Dostala strach a zamířila směrem, kde zmizela děvečka, ale v trávě uviděla dřevo, které Francina upustila.

Chvilku zaváhala, ale jenom na okamžik. Rozhlédla se okolo, zvedla násadu a rychle ho udeřila za krkem, tak, jak se to dělá králíkům a jiné havěti.

Rozhlédla se ještě jednou, vstrčila násadu do kůlny a náhle se jí zatočila hlava. Dovrávorala ke zdi, kde se vyzvracela. Naštěstí začínalo drobně pršet, déšť zesiloval a smýval bídu a pachuť zkaženého dne.

Vkleče nastavila obličej proudům očistné vody, která ji bičovala do tváří a po vlasech stékala do trávy. Po chvíli mohutný déšť zcela skryl všechny stopy a slehlá tráva studila a čvachtala jako bažina, v níž se utopí vše živé.

Alena pomalu vstala a zahalila se do rozervaných šatů.

Musela projít přes kuchyň, kde Francina stála u velkého kameninového hrnce a míchala cosi naběračkou. Tvářila se, že je zabrána do práce, ale roztřesené ruce ji prozradily. Kradmo pohlédla na Alenu a ihned sklopila oči.

Alena nahmatala drobné přichystané pro něj, za to, že ji pustil ke střílně. Podávala je rovněž nepevnou rukou.

Francina napřed dělala, že nevidí a pak se rozplakala.

„Zabije mě, paní....“

„Nezabije, je mrtvý,“ řekla dutě Alena. „Nic nevíš, asi spadl.“

Vzala její dlaň, dala na ni peníze a odešla. Zůstala po ní jen kaluž dešťové vody na dřevěné podlaze, ta se však brzy vsákne, stejně jako krev do mokré hlíny.

„Mrtvý,“ opakovala Francina fascinovaně a usmála se. „Hnusná svině, mrtvý,“ řekla si pro sebe a schovala peníze pod suknici.

Alena se vytratila bočním vchodem a zdaleka obešla stráže, čekající na ty, co teď moknou kdesi v lesíku. Byli také mokří, i když se schovávali pod přístřeškem hostince. Voda šplíchala, odrážela se od dláždění a po cestě tekla proudem.

Brodila se jím, voda nad kotníky jí rozmáčela střevíce, sňala je a šla dál bosky. Než došla k domu své paní, byla jako rusalka, která netančí u lesní tůně, ale naopak v ní právě utonula.

Jakmile vešla do domu, klesla na dlažbu a drkotala zuby. Byla přenesena do pokoje, služky jí svlékly a utřely, pak jí pomohly do peřin. Když přišla paní, vzdálily se a klevetily za dveřmi o tom, že to správcová jistě odstoná.

„Aleno, co se stalo, cos viděla?“ tázala se paní zprvu přísně, ale pak přisedla na lože a poslouchala.

„Hnusná pakáž!“ řekla vztekle, když Alena domluvila. „Ještě, že pošel, parchant prašivý. Nechala bych ho pověsit!“

„Doneste horké víno, co tady žvaníte,“ utrhla se na sloužící a vyběhla po schodech do pokoje. Sama si nalila z konvice a usedla do francouzské pohovky. Tušila, že dnes nezamhouří oka, ale nemohla nic dělat.

Alespoň ne hned. Nemělo smysl hledat Jana a jeho dva kumpány někde po lesích, když leje jako z konve a vypadá to, že hned tak nepřestane. A i kdyby je našla, co teď s nimi? V noci stejně na Kolštejn nepojedou.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54