Bez COOKIEs je omezený přístup!

52.

Zpět Obsah Dále

Kočár prohrčel okolo mlýna a Josefina stáhla okno na své straně. Zhluboka se nadýchla čerstvého vzduchu a vesele se zasmála. Pak trhla kápí s režného pytle a obnažila hlavu sluhy Matěje.

Chvíli mžoural očima do slunce a také se konečně narovnal. Znal svou paní a tak raději neřekl nic, čekal, až začne sama.

Ji to však ani nenapadlo a vyklonila se z okna kočáru.

„Před Ječnou doleva, Václave, však víš,“ křikla do větru a starý kočí jen pokýval hlavou a spokojeně se usmíval. Byla to cesta podle jeho gusta.

Vezl svou paní za dalšími pány a možná, že zažijí i nějaké to menší dobrodružství, s nímž se večer pochlubí v hostinci a jistě mu někdo i zaplatí navrch za příhodu, kterou ještě zkušeně přibarví.

Ujížděli volnou krajinou, v korunách stromů zpívali ptáci a řeka už zase mírně omývala travnaté břehy. Jeli rychle a Václav nezpomalil, když zahnul doleva směrem ke Kolštejnu.

Kočár se zhoupnul na výmolu a Josefina málem přepadla na druhou stranu. Měla však dobrou náladu a tak se jen rozverně zasmála. Zabořila se hluboko do sedadla a zapřela se nohama do podlahy.

Kamenitá cesta byla mnohem horší než hlavní silnice a vedla do kopce.

Po chvíli narazili na hlídku, zřejmě Wolfgangovi lidé. Vypadalo to, že chtějí vstoupit do cesty a zastavit kočár, Josefina však křikla dost nahlas, aby to slyšeli: „Jeďte dál!“ takže zůstali trčet u škarpy a neodvážili se udělat ani krok. Vrata byla otevřená a Josefina nařídila vjet dovnitř. Václav však zastavil.

„Co je, nerozuměl jsi? Řekla jsem dovnitř!“

„Nemůžu, paní, je tam mnoho lidí a také vojáci, nevlezeme se tam,“ odmlouval Václav a smekl při tom klobouk z bílé hlavy.

Zajel vedle stavení a spěchal z kozlíku, aby otevřel své paní. Ta však byla rychlejší, vyskočila na udusanou hlínu a kočí si všiml, že pod širokou sukní skrývá vysoké šněrovací jezdecké boty.

Neříkal nic, byl zvyklý na ledasco.

Když vystoupila, srocení mužů se poněkud zavlnilo a rozestoupili se, aby udělali místo. Také se rázem ztišili. Přítomnost krásné ženy na tomto místě je vyvedla z míry.

To už se ze dveří tvrze vykolébal velmi dobře oblečený muž, poněkud zavalitý a pyšně se nesl zástupem svých nohsledů.

„Buďte vítána, komteso, čemu vděčím za vaši návštěvu v tak nehostinném místě?“ řekl jízlivě a mírně se uklonil, ani se nenamáhal sundat z hlavy klobouk.

„Proč tak oficiálně, příteli?“

„Doba je taková, okolnosti také, má paní. Můžu vás pozvat dovnitř, abychom si v klidu promluvili?“ řekl obratně, z hlasu však bylo poznat, že o společnost příliš nestojí.

Vešli dovnitř a Wolfgang při tom zbytečně hlaholil: „Není to zde vhodné pro dámu, ale i tak přijměte pohostinství.“ Při tom rukou vykázal tři své poddané, dva sluhy a starší ženu, zřejmě kuchařku, která se skláněla nad hrncem a ještě přiložila pár klacíků do pícky.

„Tak to by snad stačilo!“ řekla Josefina velmi ostře.

„To samé jsem chtěl říct já vám, ale předešla jste mě.“ odpověděl velmi úlisně obtloustlý muž s parukou. Zřejmě je plešatý, pomyslela si Josefina a nechtě se tomu zasmála.

„Ale no tak, příteli, jakou hru to se mnou hrajete?“

„Je to přesně, jak jsem řekl. Už vás totiž nepotřebuji a tak jen čekám, kdy se konečně dozvíme, zda tady skutečně něco je. Možná toho nebude tolik a potom co s takovým málem, že. To jistě chápete.“

„To nemyslíte vážně, na to vám neskočím,“ řekla temně a podívala se na něj tak, že se bezděky otřásl. Nicméně zase nabyl rovnováhu a přinutil se ke slizkému úsměvu.

„Není to dlouho, co se mi ozval vám dobře známý pán, jistě si na něj pamatujete. Možná by bylo lepší, kdybyste se nepotkali. To víte, jde mi o váš prospěch, nerad bych vám dělal potíže. Proto vám to říkám raději hned.“

„Přestaňte si dělat legraci. Prospěchu jste měl až dost, připomínám, že s mou mladší sestrou byste beze mne mnoho štěstí neudělal.“

„To možná ano, ale uznejte, teď když je pan Heinrich Maxmilian na cestě sem, už je to vlastně jedno, že,“ velmi úlisně se zasmál do vyšívaného kapesníčku a vyzývavě se podíval Josefině přímo do očí.

„Vy jste ho pozval, to je jisté. Měla bych vás zastřelit hned teď, vy hnusná kryso,“ zaječela a plivla na něj.

Naštěstí i přes svou tloušťku byl obratný a kapesníkem vše velmi trefně zachytil.

„Tak dost, komteso,“ řekl tentokrát naprosto vážně. „Nepozval jsem ho a vůbec o vás neví. A nemusí se dovědět, když budete hodná. Odjeďte si na to své panství, věnujte se umění a možná vám nějakou přiměřenou částkou pomůžeme. Ale starost o to, co zde vykopeme, přenechte laskavě mně.“

„To vám nezapomenu,“ syčela Josefina jako pára nad hrncem, ale zvedla se a upravila si šaty. Ani se na něj nepodívala a zamířila ke dveřím.

„Trochu úcty, prosím. A také trochu toho divadélka, nechcete přece, aby o vás vyprávěli, že jste hezká, ale nabručená. Prosím, doprovodím vás,“ nasadil opět silně úlisný úsměv, otevřel dveře a podal jí rámě.

Cestou ke kočáru oba rozdávali úsměvy, jako na královské recepci, Wolfgang se dokonce překonal a sňal klobouk. Poté jí dvorně políbil ruku, než jí pomohl do kočáru.

Matěj tentokrát naskočil s Václavem na kozlík a bez řečí vyjeli.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54