Bez COOKIEs je omezený přístup!

56.

Zpět Obsah Dále

Les se změnil z hustých smrčin na břízy a olše a potok plný zátočin se ohlásil mírným šploucháním o četné balvany. Když přijeli blíž, hučel téměř divoce. Voda byla temně hnědá a průzračná, jakoby vytékala z rašeliniště.

Uvázali koně v hustém podrostu a vrátili se k vodě. „Schwartzbach, ja,“ mumlal si zasněně Joseph Satter. „Musíme na druhou stranu, vchod je v další úžlabině a tady je břeh hrozně zarostlý.“

„Tak jdeme, ne? Jene, Josephe, jdu první!“ Matyáš si sundal škorně a vyhrnul nohavice. Když vstoupil do divoké vody, otřepal se chladem, ale vydržel a po chvíli mával z druhého břehu.

„Matyáši, měl sis nechat boty, jsi i tak celý mokrý,“ řekl mu šeptem Jan, když se vyškrábal za ním. Musel skoro přenést i starého Sattera, který dostal křeč a nemohl z místa.

Teď seděl mezi lopuchy a třel si pravou nohu, zatímco Jan s Matyášem nenápadně obhlíželi okolí. Naštěstí křeč přešla, ale bylo vidět, že se starý pohybuje s obtížemi.

„Koupel mu neprospěla, což?“ zašeptal Matyáš.

„Chudák, sotva se plazí, doufejme, že nebudeme muset utíkat,“ opáčil Jan.

Mezitím se starý trochu vzpamatoval a pomalu a opatrně se přesunuli kolem úpatí jakési menší haldy k vyvýšenině, kde měl být vchod do podzemí. Břeh přešel z kamenité úžlabiny ve skalnatou stěnu, tam už se vylézt nedalo.

„Kam teď?“ zeptal se Jan, zatímco se Satter s obtížemi napřímil a vypnul hruď.

„Stojíte přímo před vchodem, pane. Když dovolíte,“ udělal úkrok stranou. Jan si všiml, že se tam do Černého potoka vlévá malá stružka. Šli podle ní a po několika krocích Satter ukázal na křoví, odkud voda vytékala. Když Jan odhrnul větve, začernal se nízký otvor.

„To je ono?“

Joseph Satter kývnul hlavou na znamení souhlasu.

„Budu hlídat, dovnitř se už nedostanu. Pomozte mi prosím, musím vám otevřít.“

Na to si odepnul z opasku paklíč, dal si jej do zubů a zalehnul přímo do vody. Plazil se s napřaženými pažemi, až do půl těla zmizel v díře, cosi tam štrachal a potom požádal, aby ho za nohy vytáhli. Těžce oddychoval, než promluvil:

„Musíte po břiše, jako já, průchod se potom zvětší, dá se tam projít. Zabloudit nemůžete.“

Jan zalehl první do ledové vody, v zubech stiskl závěs lucerny a posunoval se směrem dovnitř. Voda mu šplíchala do obličeje a sem tam ho šlehl list okolo rostoucí zeleně. V nízkém otvoru se mu zadrhl klobouk, který schválně spadl přímo do vody.

Strčil hlavu dovnitř a cítil kolem sebe chlad. Ozvěna vody a drobných kaménků, odrolených lezením ze stěn, dávala tušit větší prostor. Lucerna vydávala jen slabé světlo a bylo mu potřeba přivyknout.

Poté, co se proplazil otvorem, vylezl z vody a přidřepl při okraji skály. Oči si ještě pořád nepřivykly. Sebral alespoň špinavý a promáčený klobouk a položil jej vedle sebe a čekal. Ze tmy začaly vystupovat obrysy štoly poměrně velkých rozměrů.

To už slyšel tlumené nadávky Matyáše. Stejně jako on ztratil klobouk a navíc i lucernu. Spadla do vody a museli ji znovu zapálit. Ale Matyáš neztrácel dobrou náladu.

„Tak krkolomným vstupem se může pyšnit jedině bašta pánů z Katova, což?“ zažertoval na Janův účet.

„Škoda, že tvoji předkové žádných peněz nezanechali. Mohl jsem na tvém zámku popíjet drahocenná vína a na tuto štolu bych ani nepomyslil.“

Jan se zvedl a dodal: „Pospěš, ať nám poklad nevykope nikdo z vyšší šlechty tam nahoře.“

Prošli širší chodbou tesanou do skály, která se po chvíli zúžila a přešla do nižší štoly s bytelnou výdřevou. Stružka se rozplizla v bahno, po kterém se voda přelévala a tekla, jak se jí zamanulo.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54