Bez COOKIEs je omezený přístup!

57.

Zpět Obsah Dále

Čvachtali opatrně bahnem a všudypřítomná voda jim stékala za krk. Zanedlouho byli špinaví a urousaní a bylo jim chladno. „Mám vodu všude, Jene, kdybych měl místo ní tolik zlata, byl bych už teď boháč,“ skuhral naoko Matyáš.

„Kdyby to tak bylo, zapadl bys do toho bahna a za pár let by zde vykopali tvoji kostru. Pokud bys ovšem nezkameněl, jak je tomu v pohádkách.“

Mezi tím se chodba zase rozšířila a vešli do sloje vytesané ve skále. Prostředkem zurčela stružka vody jako na začátku. Naproti byl zával. Když užasle stanuli a zírali před sebe, uslyšeli v dálce hlasy.

Jan se naklonil k Matyášovi s prstem na rtech.„To je jistě Kolštejn a Wolfgangovi muži, snaží se odkopat zával.“

„Rychle poberme poklady a pryč, Jene, jen se mi zdá, že Satter přeháněl a nic zde není.“

„Musí být. Pojď po okraji dobývky, měla by z ní vycházet odbočka.“ Jan se shýbl a s lucernou u země procházel podél stěny.

„Nic nevidím, leda bych vlezl do závalu zase tím potokem. To je trest, Matyáši.“

Ten jen pokýval hlavou a k potoku se příliš nehrnul.

Jan opět ulehl do ledové vody a strčil hlavu do závalu. Otvor byl asi tak stejně vysoký jako ten na začátku.

„Je to tady, Matyáši, podej mi vak,“ sykl Jan a snažil se otvorem prostrčit ruku. Matyáš mu podal vak a pak jen slyšel, jak se sypou mince, cinkají a padají na sebe. Ten zvuk byl nádherný. Jan se těžce vysoukal a za sebou táhl naplněný vak. Celý se třepal zimou a voda z něj kapala, jako z vodníka.

„Teď ty, Matyáši, už nemůžu, je mi hrozná zima,“ celý se otřepal. Matyáš se složil do vody a cinkal mincemi, než konečně vylezl.

„Je tam toho ještě dost, ale budeme rádi, když ty dva pytle odvezeme, Jene,“ drkotal zuby.

„Nedá se nic dělat, část pokladu zde musíme nechat, snad ještě někdy přijedeme. Pokud nás ovšem nechytí. I tak je toho pro nás dost.“

Prošli čvachtavým bahnem, vláčeje každý svůj pytel. Před otvorem ve skále, za nímž prosvítala obloha, se Jan přikrčil a tiše zavolal: „Josephe, už jsme tady, můžeme?“

Nic, jen potůček si klidně zurčel jakoby nic.

Jan znova zavolal, ale Satter neodpověděl.

„Ukaž, vylezu ven, tebe hledají víc,“ řekl Matyáš a shodil pytel ze zad. Toporně zalehl do vody, a co nejtišeji se plazil k otvoru. Pak se zase posunul zpátky a syknul přes rameno: „Je tady, snad spí, či co,“ a zase lezl ven.

Jan uslyšel nějaká nezřetelná slova, poté Matyáš vylezl ven. Najednou se otvor zase zatměl a objevila se hřmotná Matyášova hlava bez klobouku.

„Je mrtev, Jene, kolem nikde nikdo. Asi tam zůstal sedět a zemřel. Co teď?“

„Ukaž, lezu ven, nebo počkej, podám ti pytle.“ Jan postupně vysoukal oba pytle a s nechutí se ponořil do vody.

„Je to opravdu tak.“ Jan podal starému sedláři klobouk, který se mu svezl z hlavy, jak s ním Matyáš zatřepal.

„Ani nevíš, jak je mi to líto, Josephe Sattere,“ řekl polohlasně. „Dovedl jsi nás sem a uchránil před nimi.“

Jan si stoupl a spolu s Matyášem se tiše pomodlili.

„Ten poklad je jeho, on celé roky střežil jeho tajemství pro otce a teď i pro mě, sám žil skromně, nic si nenechal. To místo mu patří.“ Jan se shýbl a štrachal po zemi, načež se rozmyslel a nožem odřezal větev z nedalekého jasanu.

Matyáš pochopil a uřízl si z opasku řemínek, na němž měl přivázaný poloprázdný měšec. Řemínkem svázal z větve, rozřezané na dvě nestejné části kříž. Jan bez řečí zalehl do vody. Prolezl dovnitř a otočil se, Matyáš mu podal kříž, obě lampy a třírohý Satterův klobouk. Pak přišlo to nejtěžší. Až dovnitř doléhalo hekání Matyáše, než otvor opět ztemněl. Jan se zapřel do skály a rukama nahmatal tělo svého zemřelého druha.

Šlo to špatně, Jan ho táhl za ramena úzkým otvorem a zároveň podepíral hlavu, jež ležela přímo ve vodě. „Odpusť příteli,“ řekl při tom tiše. Po chvíli ho konečně vtáhli do podzemí.

Konečně prolezl i Matyáš. Společně ho donesli ke stěně, našli příhodné místo u otesaného výčnělku, kde ho posadili a Jan mu nasadil klobouk. Matyáš podal kříž a společně mu jej vložili do sepjatých rukou.

„Sbohem, Josephe Sattere,“ řekl Jan a udělal mu palcem křížek na čelo. „Odpočívej v pokoji.“

Matyáš udělal to samé. Řekli to nahlas a skála vrátila jejich slova temnou ozvěnou. Zapálené lucerny nechali stát u zemřelého druha a vyškrábali se ven.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54