Bez COOKIEs je omezený přístup!

58.

Zpět Obsah Dále

Zahladili stopy, zvedli těžké pytle a přebrodili potok. Za celou dobu nepromluvili ani slovo. Až u koní se rychle domluvili, přivázali pytle na Satterova koně a pomalu vyrazili na cestu.

Mátožně se pohupovali v sedle, zatímco se na obloze objevil měsíc. Zprvu jako bílý srpek na tmavnoucí modři, která ale čím dál víc přecházela do černé. V lese bylo vidět čím dál míň.

Ticho první prolomil Matyáš. „Kde přenocujeme? Takhle se těžko dostaneme až k mlýnu, Jene.“

„Vím, musíme najít nějaké údolí za tou haldou, aby nebyl vidět oheň. Myslím, že ho oba potřebujeme. Jsem celý zmáčený a prochladlý.“

„Co takhle ta štola, je kolem přece svah a hromady hlíny a kamení.“

„Máš pravdu, tam se snad schováme,“ řekl Jan a pobídl koně. Než přijeli ke staré štole, byli oba tak unavení, že sotva obstarali koně, usnuli tak jak byli, v mokrých šatech na jehličí.

Probudili se brzy ráno prochladlí. Pojedli zbytky zásob a raději hned vyrazili, šli ze svahu vedle koní, aby se alespoň trochu zahřáli. Na koně vsedli až na silnici a po poledni byli u mlýna. Schovali se v nedalekém lesíku a dobře udělali. Ze vrat vyjel jezdec v uniformě a uháněl směrem ke Katovu.

„Hledají nás, Jene, prokletí žoldáci. Musíme hloub do lesa.“ Matyáš nečekal na souhlas a jel dál mezi větvemi stromů. Aramise s pokladem vedl za uzdu.

Jan otálel, nakonec ho však následoval. „Nejraději bych uprchl hned teď, ale je tam Johann. Zatraceně. Musíme čekat, až vyjde ven někdo z domácích a chytíme ho.“

„Jen jestli nejsou obsazeni posádkou,“ mumlal spíš pro sebe Matyáš. „A my máme hlad a jsme prostydlí na kost.“

„Toho si užijeme do sytosti. Ale podívej, zdá se, že někdo přijíždí.“

Od města bylo slyšet dusot kopyt. Zanedlouho se objevili jezdci v uniformách. Zachmuřeně projeli okolo a nedívali se kolem sebe. V zarostlých tvářích byla lhostejnost a možná i apatie po včerejší pitce.

Oba přátelé si nahlas oddechli.

„Co zkusit nějakou vesnici, třeba by prodali chleba, nebo pár vajíček,“ ozval se Matyáš.

„Myslel jsem na to, ale kterou? Musíme na druhou stranu řeky, most je jenom tady a brodit dál po proudu se mi vůbec nechce.“

„Mě taky ne. Do města nemůžeme a čekat do tmy nevydržím.“

„Tak zbývá Ječná, patří Wolfgangovi. Ale tebe nezná, mohl bys zkusit někde na okraji koupit aspoň chleba a pak se vrátíme, co ty nato, Matyáši?“

„Jedeme, než zcepením hlady.“

Na to se vrátili kousek lesem a potom vyjeli na silnici. Dali se pomalu směrem, kterým před chvílí jeli vojáci a bedlivě se rozhlíželi.

Jan byl značně nervózní a stále se ohlížel. Na Matyášův pohled odpověděl přidušeně:

„Zatraceně, mám strach, kdyby nás přepadli ze zálohy, stačí vzít Aramise za uzdu a všechny peníze jsou fuč.“

„Když je tady někde schováme, může se stát, že budeme muset utíkat a už si je nikdy nevyzvedneme.“

„No právě, nevím, co s tím ale hlad mám obrovský, tak jedeme dál.“

Na obzoru se objevila odbočka na Ječnou. Točila se ze silnice vpravo do nízkého vršku, na kterém stála kaple.

„Matyáši, víš ty co. Tam za tím kopcem, hned za kaplí býval statek. Nechceš to zkusit? Já bych počkal tady nebo u kaple, to bude možná lepší. Uvidím na tebe a hned potom odjedeme.“

Na to sjel Jan následován Matyášem a obtěžkaným Aramisem ze silnice do trávy a přešel do klusu. Na trávě nedělala kopyta takový hluk a během chvíle byli nahoře u kapličky.

Pod nimi se rozprostírala úhledná ves, všechny domy kolem cesty. Asi uprostřed vyčnívala věž kostela a za ní na nízkém vršku se majestátně rozvaloval zámek s dvěma věžemi v průčelí, natřený na červeno.

„Má tedy vkus, ten Wolfgang,“ neodpustil si Matyáš a rozjel se pomalu k nejbližšímu stavení.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54