Bez COOKIEs je omezený přístup!

59.

Zpět Obsah Dále

Právě když se Matyáš přiblížil ke statku, otevřela se dřevěná vrata a vyšlo několik vojáků. Okamžitě se rozestavili kolem něho. Jan tiše zaklel, když viděl, jak Matyáš cosi vysvětluje, přitom vyběhli další a Matyáš musel sesednout z koně.

Odvedli ho a zavřeli bránu.

„Zatraceně,“ zaklel Jan ještě jednou nahlas. Nato se podíval vyčítavě ke kapli. Vzal oba koně a vyjel kousek po obecní louce k lesu, kde se schoval v mlází. Měl hlad a jeho druh byl v zajetí.

Do vsi nemohl a na zámek teprve ne. Nemohl tady ani zůstat, navíc měl s sebou dva pytle stříbra. Musel vymyslet, kam je schová. Těch vojáků tady mohlo být hodně a nebylo těžké přijít na to, co by s ním asi udělali, kdyby jim vjel do rány.

Zajel ještě víc do lesa. Terén opět klesal a po chvíli byl na břehu řeky, kolem níž ještě před chvíli s Matyášem ujížděli. Nedala se však přebrodit. V dálce viděl brod, ale u něj plno lidí. Jel tedy proti proudu, směrem k městu Katovu.

Po chvíli narazil na místo, kde to vypadalo na mělčinu, dokonce k ní vedla téměř neznatelná pěšina. Jan zariskoval a sesednul z koně. Vedl oba přes řeku a doufal, že zrovna teď nevyjede někde z lesa rota vojáků.

Neměl by šanci.

Naštěstí nikdo nevyjel a Jan se z posledních sil dovlekl na úzkou silničku, která mířila vzhůru. Dal se po ní a na vrcholu byl obdařen nádherným výhledem na Bavory.

„Prsa matky boží,“ řekl polohlasem a klesl na vyvrácený kmen.

Dál už nemohl. Dovlekl koně k místu s nejkrásnějším výhledem, který ovšem vnímal jen mechanicky. Slyšel totiž pod listím bublat potůček, z něhož se napil jak on, tak koně.

Došli ke zřícenině hradu Reisenberg, Jan si našel pohodlné místo na paloučku, kde nechal popásat koně. Pytle sundal a odnesl mezi zbytky stěn, přikryl je okolo ležícími kameny a díval se na modrou oblohu.

Po chvíli tvrdě usnul.

Vzbudil se pozdě večer, byla už tma a na obloze svítil srpek měsíce. Jan si vzpomněl na chvíli, kdy se na něj také tak díval. Bylo to u Černého potoka, právě když dali poslední sbohem svému druhu Josephu Satterovi.

Jan obhlédl místo, ujistil se, že pytle s penězi nikdo pod kameny neuvidí a k tomu ještě přičetl strach místních obyvatel, vyplašených pověstmi o Švédské skále. Připravil svého koně a Aramise opět přivázal k sedlu.

Rychle, ale opatrně sjeli k řece a opět ji přebrodili. Jan byl zase mokrý a hladový, nebylo mu nejlépe. Mávl rukou a nasednul. Potichu objel kapli a dostal se za statek, ve kterém věznili Matyáše.

Kolem nebyl žádný pořádný les a tak uvázal koně u lísky, která rostla v malém járku s několika dalšími listnáči. Za denního světla by tak neriskoval, ale teď potřeboval koně, kdyby se mu náhodou podařilo Matyáše osvobodit.

Přiblížil se ke statku. Uvnitř se rozštěkal pes, ale kdosi ho nakopl, pes pronikavě zakňučel a ztichl.

Jak předpokládal, vzadu byla další vrata směrem na humna. Jan prošel kolem nich a poslouchal. Uvnitř uslyšel opilé halekání, takže nemusel být úplně potichu. Kromě vrat vedly z boku jakési malé dveře sbité z neohoblovaných fošen.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54