Bez COOKIEs je omezený přístup!

72.

Zpět Obsah Dále

Cesta ubíhala pomalu, vozy rychleji nemohly a kočár se držel v bezpečné vzdálenosti za nimi. Jeli krokem, Jan na kozlíku podřimoval, klobouk vražený do čela a Matyáš držel otěže jednou rukou, druhou přehodil za okraj opěradla a klátil se ze strany na stranu.

„Takto pojedeme nejméně týden, Jene,“ nevydržel po chvíli a vyrušil přítele z dřímoty.

„To jistě ne, počítám tak deset dní, možná ještě více. Já bych je předjel, však trefí i tak, ne?“ obrátil se směrem do kočáru.

„Drahá Josefino, mám jistý plán, jak si zkrátit cestu.“

„Ať tě to ani nenapadne, Jene,“ odvětila Josefina nevrle. „Nemíním ztratit celý náklad kvůli tvé netrpělivé povaze.“

„Nejlepší artikl jsi ty se svým kočárem, to přece víš, drahá Josefino.“

„Jenom v největší tísni, zatím jedeme podle plánu, směrem na Horažďovice. A potom dál, uvidíš, že to půjde.“

„Tak ať,“ odsekl Jan vzdorovitě a podíval se na Matyáše. „Tady to máš. Rychlé vdavky a teď mlč. A poslouchej svou paní. Čert aby to spral.“ A praštil se kloboukem o stehno a pak se jím začal ovívat, dívaje se do oblak.

„Někdo jede za námi!“ zvolala Josefina z okénka. Jan se postavil a přes střechu kočáru uviděl v dálce zvířený prach nad silnicí.

„Předjedeme vozy a odbočíme k lesu!“ křikl Jan a ukázal na nízký hřeben po pravé straně, porostlý listnatými lesy.

„Co tam budeme dělat, tam nás snadno zamordují,“ ozvala se snad poprvé Alena, která strachy drkotala zuby a držela v rukou krucifix.

„Budeme předstírat, že odpočíváme,“ odpověděl jí Matyáš a práskl do koní.

Přešli do klusu, až se za nimi zvedlo podobné mračno, jako za těmi vzadu. Po chvilce dohonili povozy a Matyáš na ně křičel, ať jedou dál.

Na horizontu odbočovala silnice doprava a tam také zahnuli. Vjeli na úzkou louku a ve stínu dubů a javorů zastavili. Oblak prachu se přibližoval, měli vše jako na dlani. Dali koním pít a sledovali, co se bude dít.

Už bylo možné rozeznat jednotlivé jezdce, Josefina navíc měla dalekohled. „Jsou to vojáci, mají červené uniformy a vede je jakýsi kaprál s chocholem na čepici,“ hlásila ostatním.

„Tak buď jedou pro nás, nebo jedou jinam a můžeme klidně vyrazit za ostatními,“ řekl Jan a protáhl se, až kosti zapraštěly.

„Vrátit se asi můžeme i tak, jelikož proti tolika vojákům nezmůžeme vůbec nic,“děl Matyáš.

„Vy jste mi hrdinové. Cožpak nemyslíte na naši záchranu?“ hubovala Josefina. „Nejraději byste nasedli na záložní koně a utekli, nebo se pletu?“

Stará Rozina sepjala ruce a jala se modlit.

„Pleteš,“ odpověděl Jan. „Jsme domluvení, že vás vezmeme s sebou, ale vypřáhneme koně z kočáru. Ten necháme, aby si Heinrich přišel na své.“

„Je tam přece to stříbro!“

„Právě proto. Tvůj život má přece větší cenu, drahá,“ opáčil Jan a vzal Josefinu kolem pasu. „Co bych neudělal pro svoji mladou ženu, že Matyáši. Jistě to cítíš podobně.“

Mezi tím, co se takto špičkovali, přehnal se regiment kolem vozů, aniž by si jich vojáci všímali. Jeden vozka měl problém, protože když uhýbal, splašila se mu náruční kobyla a strhla povoz do bláta. Ale než nasedly dámy do kočáru a stará Rozina s růžencem v sepjatých rukou odříkala děkovnou modlitbu, byl povoz zase na silnici.

„Jestli to tak půjde dál, než dojedeme na Moravu, trefí mne šlak z toho příšerného schovávání,“ pravila nakvašeně Josefina a nasoukala se na své sedadlo.

Alena pomohla staré Rozině a usadila se vedle své paní.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54