Bez COOKIEs je omezený přístup!

79.

Zpět Obsah Dále

Mezitím překonali vrchol a otevřel se jim úchvatný výhled do kraje. Husté lesy, louky a pole ve večerním vánku obklopovaly několik malých vesnic. Josefina si vše prohlížela a kochala se tou krásou, i když byla na pokraji sil.

„Co je tam vzadu, ta rovina?“

„Slezsko, odtud přišel náš přítel Johann. Pojeď, drahá, už jsme skoro doma. Ještě se sem jistě podíváš,“ pobídl ji Jan, chtěje mít už všechno za sebou.

Nenechala se odbýt a zeptala se poněkud jedovatě: „A ty vesnice pod námi, ty patří k tvému panství, Jene?“

„Tyhle zrovna ne, drahá.“

„A nějaké další?“

„Také ne.“

„Aha...“

Jeli dál po hřebeni a výhled na večerní krajinu je doprovázel, než začala cesta prudce klesat. Přibývalo kamení, na cestě i mimo ni a les opět houstl. Dole panovalo ponuré přítmí jako na začátku.

„Jsme zde,“ řekl Jan bez známek dojetí. Spíše očekával nadávky, ale obě ženy byly tak vyčerpané, že se nezmohly na odpor.

Sedlo tvořilo křižovatku lesních pěšin. Cesta zde končila, přijet se dalo jen tak, jak sem právě dorazili. O něco výše stála nehezká patrová budova z kamene, poněkud nachýlená ze svahu, jakoby měla každou chvíli spadnout.

Josefina zůstala stát a v první chvíli ani nepromluvila. Alena začala tiše plakat, slzy jí kanuly po tváři a vyčítavě se dívala ne svého muže. Ten dělal, že to nevidí a čekal, co udělá Jan.

Ale ten mlčel, Matyáš ho podezíral, že čeká, kdy Josefina konečně uteče, ale ta se probrala z mrákot a řekla svou první větu zde:

„Říkal jsi, že ta bříza roste ze střechy. Ale tam žádná střecha není, Jene.“ Na to se rozesmála tak, že se ostatní po sobě dívali s obavami, zda se nezbláznila.

Jan mlčky a téměř obřadně popojel k dřevěným vratům, které se daly kupodivu otevřít, a vjel dovnitř. Malý dvorek skýtal pohled na otevřené stání pro koně, které se na zimu zavíralo po staru dřevem, kůžemi, či přikrývkami.

Dřevěné schody vedly do patra, kde mohly být dvě až tři místnosti, dole snad černá kuchyně a jakási větší místnost, o níž se Josefina domnívala, že se jedná o čeledník.

„Pojďme do sálu,“ řekl Jan a tím ji vyvedl z omylu. Smála se v tu chvíli ještě více.

„Nebude lepší spát v lese na jehličí, Jene?“ dobírala si ho z posledních sil a Jan to nijak nekomentoval.

Zatímco si ženy udělaly mírné pohodlí v sále, muži se postarali o koně. Ve stodole byla ještě loňská sláma a nějaké zbytky sena. Naštěstí bylo teplo a tak nechali stání otevřená, měli toho všichni dost.

„Tak na šťastný návrat!“ zvedl Jan starý cínový pohár, kterých zde vyhrabal dost a naplnil jej vínem kdoví odkud. Jelikož povstal, vstali i ostatní, jen Josefina se stále usmívala, jakoby stále nechápala vážnost situace.

Jenomže ji chápala až moc dobře. Věděla, že není úniku, tvrz byla mnohem horší, než si kdy vůbec dokázala představit a dokonce uvažovala, zda neměla přece jen pojmout za chotě pana Heinricha.

Ale na to všechno už bylo moc pozdě.

Únavou zmoženi usnuli na zatuchlých postelích v patře, pokoje si rozdělili a bylo to spravedlivé, všechny měly pohled na vrostlé stromy starého lesa.

Ráno ležela Josefina vedle svého chotě a vnímala tiché lesní zvuky, šumění větví a zpěv ptáků a hlavně podmanivou vůni jehličí. To jí přece jenom vlilo do žil mírnou naději, že snad nebude nejhůře.

„Jene, co k tomu vlastně patří?“ zeptala se přímo, když se její choť neochotně pohnul, očekávaje právě takové otázky, což mu bylo poněkud nepříjemné.

„Jak to myslíš, drahá,“ tvářil se nechápavě, což ji nevyvedlo z míry, už věděla, jak na něj.

„Myslím, co patří k této tvrzi, dvorce, polnosti, vesnice a tak podobně. Z čeho se zde tvoří příjmy na provoz panství, drahý,“ odpověděla jedovatě.

„No tak,“ odmlčel se Jan, „nějaké pole máme dole u vsi.“

„Ta ves nám teď patří?“ zeptala se Josefina tvrdě.

„Ne, nepatří.“

„Ani nepatřila?“

„V dávných dobách snad, ale již můj otec ji zřejmě prodal, hospodářství asi moc nevynášelo a on byl spíš lovec a tak...“ mlžil Jan.

„Takže ty i tvůj otec jste zcela rozprášili toto panství a teď máte jenom tuto tvrz v hlubokém lese, který patří také kdoví komu, že?“ řekla opět velmi nepříjemně.

„To ne, les je náš, ten nikdy nedáme,“ odpověděl Jan hrdě a nelhal. Nebýt lesa, byly by jejich výpady moc na očích i arcibiskupství, které vlastnilo všechno kolem a zatím nechávalo Jana na pokoji, jelikož o tyto pozemky skutečně nemělo valný zájem.

„No nic, musíme dojet k městu, či obci Jesenici, kde dlí náš správce v očekávání nákupu tamního panství. Pak budeme moudřejší, jen nevím, za co to vše pořídíme a zač budeme žít, Jene,“ pravila už mírně.

„Jistě, to uděláme a v nejhorším s Matyášem odskočíme do lesů, snad se něco natrefí, za co bychom to pořídili,“ řekl Jan s nadějí, že už nebude útočit, s nadějí na smír.

Josefina jen mlčky obrátila zrak vzhůru, protože obsah jeho slov zcela pochopila a už chápala celé to jejich živoření tady v lesích. Musela se smát, že v této osvícené době pojala za manžela loupeživého rytíře a v duchu se divila, že ještě nebyl sťat někde na náměstí.

Nebo možná právě proto, že byla ta osvícená doba a jeho císařská milost se k výkonu exekucí stavěla jinak.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54