Bez COOKIEs je omezený přístup!

81.

Zpět Obsah Dále

Projeli vsí Muritz, kde před nimi obyvatelé raději zalézali do svých domů. Rok není tak dlouhá doba, aby si nepamatovali nechvalně známého pána a nikdo se s ním nechtěl dostat do křížku.

Jan zastavil před fojtstvím s hospodou a počkal, až vyjde fojt na zápraží. Netvářil se zrovna nadšeně, ale slušně pozdravil a pozval panstvo do lokálu.

„Máš to zde chudé, málo po pansku zařízené,“ rozhlížel se Jan, zatímco se ostatní posadili. Děvče v zástěře jim přineslo pohoštění a fojt si neochotně přisedl.

„Máme s sebou nějaký nábytek, samé vzácné kousky a vím, že by to tady vypadalo velmi dobře. Myslím, že bych měl podporovat blízkou obec, církevní správa je většinou na světské věci skoupá, nemám pravdu?“ ptal se Jan a bylo jasné, že neočekává zápornou odpověď.

„Jistě pane, co máte na mysli?“ ptal se opatrně fojt.

„Jak už jsem říkal, mám těch věcí celý vůz, určitě se ti budou líbit.“

Fojt byl jako na trní. Samozřejmě o žádné panské tretky zájem neměl a pán za to bude něco chtít, o tom nebylo pochyb. Na druhou stranu neměl s panem z Hodorfu nijak zvlášť dobré zkušenosti.

Nikdo by rád neviděl poničené pole, či zapálenou stodolu a ze zkušenosti věděl, že správa arcibiskupství, pod kterou ves patří, neměla nikdy pochopení pro jejich spory s panstvem a raději dávala ruce pryč.

„A jak si to pán představuje?“ utrápeně hlesl.

„Takových padesát tolarů za vůz, to je solidní nabídka, což?“ holedbal se Jan a řádně si přihnul piva.

Fojt málem vyskočil ze židle. „Tolik peněz?“

Jan se jen usmál a pokynul mu, aby se znovu posadil.

„Pane, to je hotové jmění, kde bych je vzal?“ bědoval a díval se do stolu. Tak vysokou částku vskutku nečekal.

„Tak kolik? Za kvalitní panský nábytek se platí! Tak co?“ ptal se Jan již poněkud nedočkavě a nepříjemně.

„Když prodám něco masa, budu mít sotva dvanáct, pane.“

„Dobrá, tak dvacet a je ujednáno.“

„To ne, pane, opravdu je nemám. Ani když si vypůjčím, nebude to víc, nežli patnáct.“

„Takže sedmnáct. A je ujednáno, útratu nám připiš k tomu, slevil jsem tolik, že už jsem na mizině,“ usmíval se Jan, kývl na ostatní, dopil pivo a vyrazili na zpáteční cestu.

„Jsi strašný, Jene,“ domlouvala mu Josefina. „Nedivila bych se, kdyby na tebe vrchnost uspořádala hon. Neuvědomuješ si, že proti sobě popouzíš úplně každého? Co si počněme, až tě oběsí?“

„Drahá, chtěla jsi to přece prodat do začátku a to jsem ti sjednal. A navíc, myslíš, že pány z Olomouce bude zajímat jeden nevýznamný rytíř?“ smál se bezstarostně Jan, avšak netušil, jak se mýlí.

Než vyjeli k tvrzi, ještě o celé záležitosti obhrouble žertoval a plánoval postupně objet i další obce a vnutit tam z jejich drahocenného nákladu co nejvíce.

Matyáš povětšinou mlčel. Jednak těšil svou ženu, která zažívala rozčarování úplně ze všeho, a na druhé straně si uvědomoval, že už to nepůjde dál tak, jak byli zvyklí. Svým odchodem vlastně potvrdili svou nezákonnou činnost.

Všem bylo jasné, kdo se podílel na nočních dobrodružstvích a nikdo nechtěl nic z toho zažívat znovu.


Naštěstí toto chápala velice dobře i Josefina a proto se snažila uplatnit co nejvíce dovezených věcí právě ve tvrzi. Nechala dvěma pacholky nanosit nábytek a ostatní věci všude, kde to jen bylo možné.

Aby zamezila jejich prodeji tak, jak to udělal Jan s prvním vozem, byla ochotna i některé věci schovat, či vyhodit.

Jednou, když byl Matyáš u Aleny, oslovila ho: „Matyáši, zdá se mi, že na celou věc nahlížíš střízlivěji, nežli Jan. Nedělám to proto, abych si něco uškudlila, ale především proto, že jistě budou následovat stížnosti.“

„Ano, myslím si to také, Jan možná poněkud riskuje.“ odvětil.

„Ano, a já vím proč. A ostatní jistě také, tak se snažme,“ řekla věcně Josefina a odešla. Nemělo smysl vysvětlovat, že by Jan možná uvítal další útěk, při němž by vznikla možnost zbavit se novomanželky a pustit se do nějakého šíleného dobrodružství.

Natolik ho znala, aby to mohla předpokládat.

Pro další dny si předsevzala, že donutí Jana k cestě do Jesenice, kde přece ještě zůstává jakási naděje na lepší budoucnost.

Při první příležitosti se toho zhostila. Využila Janovy nevůle k nově rozestavěnému nábytku a hleděla mu vysvětlit, že ne její nábytek, ale tvrz je nevhodná k dalšímu bydlení.

„Jene, takhle to dál nejde. Spolu s Alenou jsme všechno uklidily, vybavily nábytkem a přesto je zde zima, vodu musíme nosit ze studánky a při dešti sem jistě zatéká. Přímo nad námi je díra ve střeše. Co s tím?“

„Nevím, vyspravíme to, do zimy to jistě stihneme, drahá,“ odpovídal líně a k ničemu se neměl.

Matyáš vnímal toto rozladění a raději se mezi ně nemíchal. Na jednu stranu se mu líbil lehkovážný život s Janem a Johannem, ještě než odjeli do Katova, ovšem na druhou stranu by rád žil spořádaně s ženou Alenou.

A ta nijak nevítala jejich výstřelky v podobě nepohodlného bydlení v plesnivé tvrzi, nočních výprav a života na dluh, jemuž pánové za dlouhou dobu uvykli.

Jan se stával málomluvným, zádumčivě se procházel po lese a nevěděl, co bude dál. I když se tvářil, že se nic neděje, i na něj doléhala skutečnost, že sem přivedl dvě mladé ženy a nemůže jim zajistit důstojné bydlení.

Na jednu stranu by nejraději utekl, na druhou nevěděl kam a cítil, že se donekonečna nemůže schovávat v lese a po nocích obírat pocestné.

Nálada ve tvrzi byla každým dnem horší a tak nakonec svolil k odjezdu do Jesenice, na což naléhala nejen Josefina, ale kromě Aleny už i Matyáš, zřejmě pod tlakem své ženy.

Jan neměl na vybranou, přesto se netěšil.

Tušil, že jejich výprava neproběhne jenom tak, budou muset přece zaplatit za správce z Vlkova Týna, který se více než čtrnáct dní povaluje za jejich peníze a kdo ví, co je čeká v Jesenici.

Nakonec tedy svolil. Přichystali se na cestu, ve tvrzi nechali oba německé pacholky, kteří už tam zdomácněli a navíc stejně neměli co vzít a kam utéct.

Vyjeli tedy v pondělí ráno a Jan měl nedobrý pocit, že se už nevrátí.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54