Bez COOKIEs je omezený přístup!

2.

Zpět Obsah Dále

Tak uplynuly svátky a po svatém Štěpánu přišla obleva. Ptáci zpívali jako na jaře a řeka hučela přívaly vody ze sněhu, který houfně mizel ze strnišť a odhaloval rozbředlou ornici.

Silnice osychaly a mezi kalužemi se proháněla děcka v dřevácích i bez, dospělí se scházeli po chalupách a také v hospodě bylo hostí nemálo.

„Takovou oblevu jaktěživ nepamatuju, Adame, i můj dědek pravíval, že zima má praštět a jaro zpívat a ne naopak,“ pravil přísně se zdviženým prstem kovář Rohan mlynáři Jechovi, jenž přizvukoval a upíjel ze svého korbelu jako vždy pomaleji.

Měl ženu, děti a mlýn a nemohl holdovat dobrému pivu jako oba jeho kumpáni, Josef Rohan a Matěj Ondera ze zámku. Tak si teď říkal Matyáš z Javoří, nedobrovolně usazený na zdejším zámku svou ženou a její paní Josefinou.

„A zase je to dobře, kamarádi, když je obleva, pojede jistě pošta do Opavy a to budeme u nás přepřahat,“ hlásil Matěj s nadějí v hlase tak očividnou, že mlynář Jech kroutil hlavou a řádně si na to přihnul.

„Baže,“ pravil Rohan, „dnes máš teprve třetí korbel vypitý, vidím, že se na to přepřahání poctivě chystáš, přece jen nejsi tak špatný hospodář, jak se tady na zámku o tobě říká,“ zasmál se chraptivě a s ním několik dalších hostí.

„Už nesu další,“ nedal se hostinský a břinknul o dubový stůl plnými korbely, až pěna vystříkla všude okolo.

Matyáš se rozvážně napil a usmál se.

„Jsi dnes jako vyměněný, kamaráde,“ všiml si Jech a také si zavdal.

„Na zdraví, kamarádi a všem rundu pálenky,“ zahalekal Matyáš na celou hospodu. Hostinský jen kroutil hlavou nad tím obratem. Zprvu málem ani nechtěl další pivo a najednou platí pálenku. Ale byl hostinský a tak nalil.

„Na co chceš připíjet, Matěji,“ oslovil jej Josef Rohan a už zvedal sklenici, aby si to ještě Matěj nerozmyslel.

„Na staré časy, kamarádi,“ zvolal Matyáš a zvrhl do sebe odlivku a zapil pivem. „Ještě jednou! Ať nikdo nekulhá!“

Zatímco se ostatní smáli, mlynář Jech kroutil hlavou, nějak se mu to celé nezdálo, nicméně odlivku přijal s tím, že pak už půjde, měl trošku strach, aby mu žena nevyčinila. Mlynářka zastala mnoho práce, ale byla rázná a také háklivá na různé výstřelky.

Kdo ví, jak by to všechno pokračovalo, kdyby do dveří nevrazil malý Kuba, syn čeledína ze zámeckého statku a nekřikl: „Pantáta vzkazuje, že přijela pošta a že se má přepřahat,“ zvolal udýchaně a zase vyběhl ze dveří.

Na to se Matyáš zvedl, vstoje dopil pivo a potřásl rukou mlynáři Jechu a kováři Rohanovi.

„Buďte zdrávi, přátelé moji, musím už jít. Vzpomínejte na mne v dobrém.“

Na odpověď nečekal, hodil hostinskému peníz a vyběhl ven. Ostatní jen kroutili hlavou, co ho to popadlo, ale byli uvyklí všelijakým jeho nápadům, tak se tím dlouho netrápili.

Matyáš doběhl k zámeckým stájím, kde čekal poštovní vůz. Zatímco dva čeledíni přepřahali, vzal si ze stáje malý vak s nejnutnějšími svršky a vlezl si dozadu. Po chvilce přišel postilion, jenž v kuchyni pojedl a napil se místního piva, vyšplhal se na kozlík a houkl dozadu:

„Jsi tam, příteli?“

„Jsem,“ ozvalo se zpod plachty.

Na to postilion zamlaskal a vůz se kodrcavě rozjel po zablácené silnici.

Matyáš si přelezl na kozlík a dal postiliónovi dvě stříbrné mince. „Tady máš, jak jsme se domluvili.“

Ten je mlčky přijal a dal do kapsy. Byl už starší a prošedivělý, celé dny ve službě dělaly své.

Matyáš také mlčel, teď teprve začal vnímat vůni rozmočené země, která ještě před několika dny spala pod sněhem a teď najednou zůstala obnažená.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54