Bez COOKIEs je omezený přístup!

3.

Zpět Obsah Dále

„Do večera budeme ve Vítkově, v tom blátě to jde pomalu, ale koně mám čerstvé,“ mlaskl staroch a podíval se po svém společníkovi.

„Baže, nechal jsem zapřáhnout nejlepší, co jsem na poštu dát mohl,“ řekl hrdě Matyáš.

„Však tě taky nesou pryč a to jsi chtěl,“ usmál se dědek šibalsky. „Když od ženy, tak na pořádném koni, nemám pravdu?“ zakřenil se.

Matyáš jen přikývl, nebylo mu do smíchu. Měl vlastně jen neurčitou naději, že tam kdesi na rakousko-pruském pomezí bude hledat někoho, o kom ani neví jistě, jestli tam je a možná, že vyprávění mnohých kočí byly jen báchorky a on tam zůstane dočista sám.

Ale ať, všechno bylo lepší než život na zámku v Jesenici, kde už ho nic netěšilo. Jen mu bylo líto kamarádů, kteří to s ním mysleli dobře. Jeho žena s Josefinou už tak moc ne.

Aspoň si to tak myslel.

Večer, už za tmy zastavili v Mittelhofu před Vítkovem. Tam zastavovali všichni formani a vůbec vozy, které mířily po tehdejších cestách směrem do Pruska. Bylo to veliké stavení na samotě uprostřed luk a polí.

Ve společnosti lidí, kteří jsou denně na cestách, se Matyáš cítil dobře. Když utíkal, v prvních chvílích pod plachtou poštovního vozu přece jen zavzpomínal na svou ženu.

Teď už ne.

Při korbelu dobrého piva poslouchal vyprávění formanů, co se jim přihodilo za celý den a očekával zprávu o svém příteli. A když nikdo dlouho nic neříkal, zeptal se přímo:

„Kamarádi, neslyšeli jste o postiliónovi v Edelstadtu, který jezdí divoce přes Prusko a doma snad kope zlato?“

Nikdo nic neříkal a většinou kroutili hlavami, ale po chvilce se přitočil hostinský a řekl: „Slyšel jsem o něm,“ a odmlčel se, než posbíral prázdné poháry. „Mluvil o něm Hanz Mittelbach, někde tam ze severu. Prý už nejezdí, hrabe se v hlíně snad tam, kde již nějaký biskup s těžbou zkrachoval. Víc nevím, nepovím,“ žertoval.

„A jak vypadá, nepravil?“ ptal se dychtivě Matyáš.

„Pravil, prý hrozně, starý a fousatý, dočista jako permoník, a taky je prý blázen,“ uchechtl se hostinský a šel si po svém.

Matyáš se zklamaně díval do poháru a pak jej rychle vyprázdnil. Naštěstí jeho kočí byl již dosti unavený a šel spát, Matyáš šel tedy s ním, ulehnul na slaměnou pelest na zemi, ale usnout nemohl.

Přemýšlel, co udělá, jestli nikoho nenajde? Vracet se na Jesenici? Ani nápad, ale co tedy? Jedině stát se postilionem a setkávat se po hospodách s ostatními, kteří se již zevrubně znají a vlastně nejsou nikde doma.

V podobných zmatcích nakonec usnul, a když s ním starý třepal, nemohl se probrat.

„Vstávej, synku, je ráno a musíme zapřahat.“

Matyáš mátožně vstal, den sotva mžoural a červánky se ještě povalovaly v kanafasu a on mátožně šněroval otěže rozespalým koním.

Obloha začala blednout, právě když se obraceli směrem na sever. Koně ožili, vykračovali pěkně zvesela a vytepávali do ztvrdlého, uježděného jílu nezaměnitelný rytmus svých okovaných kopyt.

Dnešní část cesty nebyla daleká, ale vedla přes kopce a tak se nedalo počítat s rychlou jízdou. Naložený vůz se těžce kolébal jako loď za mírné bouře, s tím, že větší bouři by již neustál.

Matyáš počítal, že by k večeru mohli být v Opavě, zítra jistě v Jägerndorfu a pak snad už někde na úpatí Jeseníků, kudy vede hranice s Pruskem. Možná pozítří dorazí do samotného Edelstadtu.

Sám ještě netušil, jak to vše provede, rozhodně chtěl vyzvědět co nejvíc od tamních lidí a pak vzhůru do hor. To vědomí ho hřálo, zachumlal se víc do houně, jelikož ještě mrzlo a nechal se kolébat s vidinou lepších dnů.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54