Bez COOKIEs je omezený přístup!

6.

Zpět Obsah Dále

„No tak, nech už toho,“ ozval se známý hlas, který rozhodně nepatřil mamince. Matyáš otevřel oči. Byl to Jan, zarostlý a špinavý, jakoby právě vylezl z díry a v mihotavém světle ze zděné pícky si ho zvědavě prohlížel.

„Jene,“ hlesl Matyáš zklamaně, maminku by byl viděl raději.

„Jak jsi mě tu našel?“ optal se Jan.

„Ptal jsem se postilionů, jeden mě přivezl, starý Ondřej. V Edelstadtu mne vyhodili z krčmy, prý jsi tam dlužen a tak mi jeden poradil, kde tě hledat.“

„Sám od sebe?“

„Ale ne, prý mu taky dlužíš, musel jsem ho přemlouvat. Byl zarostlý a sprostý.“

„Doufám, že jsi ho aspoň nakopal,“ usmál se Jan.

„Baže, nakopal,“ usmál se i Matyáš a už nemyslel na maminku.

„To je dobře,“ řekl Jan a odmlčel se. „Budeme tady hospodařit, a na jaře si dojedeme pro další stříbro k Satterovi. Dej mu Pán věčnou slávu. Musíme na to jít jinak, žádné ženské a rozptylování. Prostě poklad bude náš a hotovo.“

„Škoda, že s námi není Johann, vždy se o nás tak vzorně staral, Jene.“

„Je blízko, kamaráde a možná, že by jel rád. Vyzvídal jsem v okolí a Zuzana je prý protivná a uštěkaná, od takové ženy je nejlepší spasit se útěkem.“

„Jak to, že je tady, copak se všichni zbláznili?“ užasl Matyáš.

„Není tady, ale v rodném Gluche, z Edelstadtu je to coby kamenem dohodil. Uvědom si, že tohle město je poslední výspa monarchie. Prušáci jsou tady všude.“

„Všiml jsem si, že je zdejší lid poněkud rázovitý,“ dodal Matyáš kysele.

„Nediv se, válka s Pruskem trvala sedm let, je tady bída, zdejší lidé zažili samá utrpení, o všechno přišli a mnohdy nemají ani čím zatopit, co do úst.“

„A ty máš?“

„Jen málo, zlato už dole skoro žádné není,“ ušklíbl se Jan.

Matyáš se nadzvedl na pohovce vystlané chvojím. „Ukaž, ještě jsem neviděl zlato přímo ze země.“

„Tady ho nemám, blázne. Je ve štole,“ odvětil Jan záludně. „Napij se a spi, zítra tam zajdeme. Musíš zesílit, málem jsi umrznul. Blekotal jsi cosi o mamince, to já znám. Loni to tu jednoho zasypalo při oblevě, a když ho vytáhli, taky takhle blouznil.“

„A přežil to?“

„Ne, byl tam dlouho a byl celý modrý. Dokonce zabili velikého psa a zabalili ho do jeho kůže, ale ani to nezabralo. Ale ty máš kořen, kamaráde, to já dobře vím.“

„A jak to, že je Johann zase v Prusích, mlýn už ho netáhl, či nevydělával?“ byl zvědavý Matyáš, ani ve snu by ho nenapadlo, že tady, téměř na konci světa se zase sejdou dohromady.

„Wolfgang vše zabavil, domluvili se s tím Heinrichem, prý řádil jako divý, Johann se musil spasit útěkem, ale ona musela s ním, byli oddáni a každý to o nich věděl.“

„Takže musel utíkat, to jsou věci. A tady je klid, Jene?“

„Ale ano, docela to jde,“ řekl tak trochu nepřesvědčivě.

„Já to tušil, nikdy nebudu mít klid,“ skuhral Matyáš a už se mu zavíraly oči.

„A co Alena s Josefinou?“ zeptal se najednou Jan, jakoby nic, ale raději se otočil.

„Už mají jiné, jistě se o sebe postarají,“ řekl Matyáš zhrzeně a Jan neodpověděl, vstal a šel pro dřevo do přístřešku.

Než přišel s hromádkou chvojí na oheň, Matyáš už těžce oddychoval.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.04.2020 20:54