Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Studna

Nazítří se Věrka upřímně těšila na další cestu za poustevníkem, jenže Víťa s Jitkou na dveřní zvonek zazvonili už dopoledne. Věrka běžela otevřít a radostně je přivítala.

„Dneska se za panem Vukem nejde,“ oznámil jí ale zamračeně Víťa. Vypadal přitom naštvaně, jako by mu uletěly včely, ale měl k tomu důvod, mračila se i Jitka.

„Jak to?“ zvážněla i Věrka jako mávnutím čarovného proutku.

„Včera večer zarazil obecní výbor posílání obědů důchodcům,“ řekl nahněvaně Víťa. „Prý na to obec nemá peníze. Přitom to zaváděli ani ne před půl rokem.“

„Těch pár obědů by snad obec položilo?“ zeptala se ironicky Věrka.

„Taky si myslím, že ne,“ odvětil Víťa. „Nedávno zaplatila obec pár milionů za opravu mostků přes potok a teď - že nemá pár korun! Ale to určitě spískal ten krkoun Moravec!“

„A to je kdo?“ chtěla vědět Věrka.

„Moravec - majitel zdejší stavební firmy a zástupce starostky,“ vysvětloval jí ochotně Víťa. „Když měl dostat miliony za opravu mostků, tak peníze byly. Teď najednou nejsou. Spíš začal se škudlením, protože si zase připravuje nějaký další kšeft.“

„Jak může majitel stavební firmy zadávat obecní zakázky sám sobě?“ divila se Věrka.

„No - on se vždycky zdrží hlasování,“ ujišťoval ji Víťa. „Až když mu to přiklepnou, poručí všem panáka.“

„To je ale přece jasná korupce!“ neudržela se Věrka.

„Oni tomu tak neříkají,“ vzdychl si Víťa. „Jenže včera odhlasovali úsporná opatření a ode dneška dostanou oběd jen ti, kdo si řádně zaplatí.“

„Tak to mohli pokračovat a vybírat peníze až dodatečně, ne?“ zlobila se Věrka.

„No - u většiny důchodců to tak je,“ řekl Víťa. „Těm ještě dneska oběd dovezou, ale jestli chtějí obědvat i zítra, budou muset zaplatit rovnou dvakrát. Případně si to předplatit na týden nebo na měsíc dopředu. Ale pana Vuka a paní Bendovou vyškrtli rovnou, není prý žádná záruka, že na to budou mít.“

„Takže výhodu seberou těm nejpotřebnějším,“ odfrkla si nesouhlasně Věrka. „Máme to ve vsi pěknou čeládku!“

„Čeládku?“ podivil se Víťa. „Snad panstvo, ne?“

„Chovají se jako panstvo, přitom by měli obci sloužit,“ upřesnila to Věrka. „Ale jak to bude dál s panem Vukem?“

„Nevím,“ podrbal se Víťa za uchem. „Měl by mu to někdo aspoň říct, ale kdo? Máma tam nechce, říkala, že by se musela hanbou propadnout, paní starostka tam v životě nebyla a teď se tam přece nepůjde omlouvat a zbytek radních? Chlapi dostali po panáku a jsou jistě sami se sebou spokojeni, jak obci ušetřili. Nikomu nevadí, že to Moravec brzy rozfrcá.“

„Ale víte, co je mi na tom divné?“ přidala se do hovoru i Jitka. „Že to pan Vuk včera předvídal. Se vším všudy - že bude zase soběstačný a tak...“

„Asi zná krkouna Moravce dýl než my,“ hádal Víťa.

„Starostka šla do voleb se slibem obecních obědů pro důchodce,“ namítala Jitka.

„No tak ji přehlasovali,“ pokrčil rameny Víťa. „Nebylo to poprvé. Pan Vuk je starší, zná všechny radní od malička, takže to správně odhadl předem.“

„Jenže on to věděl přesně,“ podotkla Jitka. „Řekl - obec zítra zahájí úsporná opatření a obědy důchodcům zastaví. Možná zná dobře Moravce, ale jak mohl vědět, že to škudlení začne už dneska?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Víťa.

„Měli bysme za ním dojít a říct mu to,“ řekla Věrka.

„Poslové špatných zpráv nebývají nikdy vítáni!“ ujistil ji Víťa.

„Když se nedokážou omluvit dospělí, měli bysme to udělat za ně,“ mínila Věrka.

„Proč?“ namítal Víťa. „Copak za to můžeme? Ostatně - právní nárok na obecní obědy nemá, to byla jen dobrá vůle rady.“

„Dobrá vůle - jistě,“ připustila Věrka. „Jenže teď je to porušení daného slova. Právníci by to shledali v pořádku, ale já bych se mu raději omluvila, stejně jako paní Bendové.“

„Nepůjdeme tam tedy?“ obrátila se na Víťu nerozhodně i Jitka.

„Omluvit se?“ vrtěl hlavou Víťa nesouhlasně.

„Jo, omluvit se,“ přikývla vážně Věrka. „Když se k tomu nemají dospěláci...“

„Infarktovými schody nahoru - jen kvůli omluvě?“ spráskl ruce Víťa.

„Bábovky ať zůstanou ve vsi,“ odsekla Věrka. „Já jdu a basta. Co ty, Jitko?“

„Hele, necháme zachraňovat čest vesnice naplaveninami?“ obrátila se na Víťu Jitka.

„Čest obci už nezachráníme,“ mínila Věrka. „Ale můžeme panu Vukovi ukázat, že tady nejsou všichni stejní.“

„V tom případě jdu taky,“ odhodlal se i Víťa. „Bábovkou mě nikdo nazývat nebude!“

Otočili se tedy na cestu ze vsi a kráčeli spolu, tentokrát bez nosiče jídla.

„Hele, co kdybych se stavila u našich, mohli by pana Vuka pozvat na oběd,“ napadlo najednou Věrku.

Nečekala na schválení a odtrhla se od party. Víťa s Jitkou se nerozhodně zastavili, aby na ni počkali, ale Věrka byla zpátky ze dveří obratem. V plátěné brašničce na šňůrce na krku měla maminčin mobil.

„Naši řekli, abych pana Vuka klidně pozvala,“ hlásila vesele. „Ale mám jim to zavolat, aby máma věděla, kolik má navařit jídla.“

„Takže budete přece jen zachraňovat čest vesnice,“ vzdychl si Víťa, jenže mu nezbylo nic jiného, než to tak prostě přijmout.

Otočili se a vyrazili po polní cestě k lesu.


Pan Vuk už je čekal - což bylo samo o sobě podivné, neboť přišli nečekaně brzy. Vítal je už v hlavních dveřích, nenechal je ani promluvit a hned je vedl do sednice, kde jim opět nabídl plný misník čerstvých makových koláčků.

„Vezměte si koláčky a nic mi neříkejte,“ napomenul je. „A ty, Věrko, zavolej telefonem vašim, ať nic nechystají.“

„Jak víte...“ začala udiveně Věrka, ale nedořekla.

„Stejně jako jsem včera věděl, že obecní rada zruší ty obědy,“ usadil ji.

„Ale rada je zrušila až včera odpoledne,“ namítl stejně udivený Víťa.

„Máš pravdu, ale to už bylo všechno hotové, dojednané, večer to na zasedání přednesli starostce a přehlasovali ji,“ objasňoval jim.

„Nejhorší na tom je, že to postihlo ty nejpotřebnější,“ stěžoval si Víťa. „Myslím tím vás a paní Bendovou.“

„Mě to nepostihlo,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Jak se říká, byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Byl jsem před obědy, budu i po nich. Jak říkám, jsem a budu soběstačný.“

„Takže hůř na tom bude paní Bendová?“ starala se Jitka.

„Nebude,“ ujistil ji pan Vuk. „Bendová má důchod. Sice malý, ale bez prostředků není. Chalupu má vlastní, bude si muset vařit sama jako doposud, ale ona to zvládne.“

„A co vy?“ starala se Věrka. „Chalupu máte taky vlastní, nájem jistě neplatíte, akorát je to sem trochu nepřístupné. Co kdybychom vám aspoň chodili nakupovat?“

„To není potřeba,“ odmítl její nabídku. „Jsem soběstačný, takže nenakupuji.“

„Vůbec nic?“ divila se Věrka. „Něco přece musíte kupovat! Máte své vlastní brambory, vejce a mléko, dejme tomu, ale to přece nestačí! Neříkejte, že si sám vyrobíte olej, máslo a jiné věci! Všechno se nedá udělat podomácku!“

„Já potřebuji jen to, co se podomácku udělat dá!“ usmál se pan Vuk. „Kozí máslo je lepší než kravské, a ten olej - nač ho potřebujete? Vystačím si bez oleje.“

„Vy si nic nesmažíte?“ nechápala Věrka.

„Smažím na sádle,“ ujistil ji. „Jo, abych nezapomněl, tak jednou za dva roky - častěji to ani nepotřebuji - si chovám čuníka a sádlo mi pak vystačí na dlouho.“

„Vy tady přece nemáte ledničku!“ namítla Věrka.

„Ledničku? Nač?“ usmál se pan stařík. „Pořádný studený sklípek dokáže totéž a navíc bez elektřiny. Stačí v zimě obezdít zevnitř všechny stěny ledovými cihlami, led se slije do pevné hmoty a vydrží celé léto až do příští zimy. Co tam uložím, vydrží a nekazí se.“

„Ale říkal jste, že občas nakupujete mouku,“ nedala se Věrka.

„Jo - ale vždycky celý pytel, ten mi vystačí na rok. Denní nákupy jsou vzhledem k mé odlehlosti nesmysl. Takže to shrneme - vystačím si sám a rozmary obce mě nerozhází. Jste hodné děti, že mi chcete pomoci, ale jak vidíte, není to nutné. I tak vám musím poděkovat, že jste se zajímaly o starého jezevce.“

„Takže nám radíte, že bude potřebnější pomáhat paní Bendové?“ zeptal se Víťa.

„Jak chcete,“ zvážněl trochu pan Vuk. „Ale možná by bylo dobré, kdybyste si všechno ještě rozvážili. Víte - nouze může být i trest za dřívější hříchy. A u paní Bendové byste měli vědět, komu vlastně chcete pomáhat.“

„Vy si myslíte, že paní Bendová žije v nouzi spravedlivě?“ naježil se Víťa.

„Proč myslíte, že je pořád taková rozzlobená, nerudná a naštvaná?“ zeptal se pan Vuk. „Nemá čisté svědomí, to je to!“

„Vy na ni něco víte?“ zeptal se opatrně Víťa.

„Vím,“ přikývl pan Vuk. „Ale nechce se mi to vytahovat. Už je to ostatně dávno.“

„Nemůžete přece někoho nařknout z nečistého svědomí a neříci proč!“ namítal Víťa rozzlobeně. „Nezlobte se na mě, ale to vůbec nevypadá čestně.“

„Vyčítal bys mi nečestné jednání?“ usmál se pan Vuk shovívavě. „No dobře - když to chcete vědět, řeknu vám to. Ale nejprve mi slibte, že to nebudete mezi lidi svévolně šířit. Je to jedno z tajemství, která by měla raději zapadnout.“

„Nás se na paní Bendovou nikdo ptát nebude,“ mávl rukou Víťa. „A když se nikdo nezeptá, sami mu to nevyslepičíme!“

„No dobrá,“ přikývl pan Vuk a zvážněl. „Abyste tedy věděli, paní Bendová krátce po válce udala estébákům - tedy tajné státní policii - zdejšího továrníka pana Kuděru. Přijeli si pak pro něho a už ho nikdo živého nespatřil. Vdově vydali po měsíci jen urnu s popelem, ta se pak odstěhovala - továrnu jim zabavili a dnes jako stavební firma patří panu Moravcovi, který si ji chytře zprivatizoval. Pan Kuděra také neměl čisté svědomí, za války se kamarádil s Němci, ale takový konec mu ve vsi nikdo nepřál.“

„Ale... jak to víte, že ho udala právě Bendová?“ zeptal se Víťa trochu zaraženě.

„Vím to,“ odvětil pan Vuk. „Dozvěděl jsem se to stejně jako včera o těch obědech. Ale jsou tajemství, která se ode mne nedozvíte. Už protože mi ani nepatří.“

„Jak to - nepatří vám?“ nechápal Víťa.

„Kdysi jsem slíbil, že nic neprozradím,“ vysvětloval pan Vuk. „Takže vám mohu sdělit jen to, co bych sám nerad roztrušoval, ale ne tajemství, co jsem slíbil zachovat. Chápete ten rozdíl, nebo ne?“

„No dobře,“ souhlasila Věrka. „I když to o paní Bendové není nic příjemného.“

„Udávat lidi není správné - pokud nejde o zločiny,“ souhlasil i Víťa. „Ale kamarádit se s okupanty a fašouny taky není fér.“

„To máš těžké,“ vzdychl si pan Vuk. „Pan Kuděra byl sice zadobře s Němci, ale to mu pomohlo zachránit pár zdejších mladých lidí před totálním nasazením. A ti mu byli vděční, takže se ho po válce zastali. Bendová byla jedna z nich, od ní to byl potom černý nevděk.“

„Ale proč ho vlastně udávala?“ chtěl vědět Víťa. „Co to bylo za zločin?“

„Víš, tenkrát k nám posílali ze Západu balóny s letáky. Jeden spadl kus za vesnicí, pan Kuděra ho našel, ale místo aby letáky odevzdal na policii, odvezl si je domů. Bendová to ale viděla a běžela to oznámit. A pak to šlo děsně rychle. Estébáci ty letáky našli a pan Kuděra to měl spočítané.“

„Já jen, že o tom ve vsi nikdo nemluví,“ nechápal Víťa.

„Ono to taky moc lidí neví,“ vysvětloval mu stařec. „Kromě těch estébáků to věděl jen Kuděra, paní Bendová a já - a teď vy tři. Estébáci jsou kdovíkde, pan Kuděra je po smrti a Bendová si nejspíš myslí, že to ví jen ona sama. Jenže svědomí neošálíš, proto je taková, jaká je, výčitky člověka strašně změní. Snažte se, děti, nepošpinit si svědomí! Ale jak vám říkám, zbytečně to nešiřte. Paní Bendovou dostatečně trestá už její vlastní svědomí.“

„Možná - ale po tomhle mi jí ani není líto, jako předtím,“ přiznala Jitka.

(O paní Bendovou se později začali starat členové místního oddílu Junáka, ale to už je úplně jiná záležitost...)

„Škraloupy na svědomí má tady ve vsi víc lidí, nejen Bendová,“ zakončil to pan Vuk. „Radši je ani nechtějte vědět. Někdy je lepší nic nevědět, člověk si aspoň o lidech nekazí mínění. Na druhé straně je někdy dobré vědět, kdo si zaslouží pomoc a kdo ne.“

Pan Vuk byl zkrátka tajemný jako hrad v Karpatech, ale věřit mu víceméně museli. Po tom, co jim předvedl ze svých věšteckých schopností - nebo to tak aspoň vypadalo - vůbec nepochybovali, že si nevymýšlí ani jim úmyslně nelže.

Přišli však před obědem, takže se tu nemohli zbytečně dlouho zdržovat. Snad jen Věrka by mohla dát rodičům máminým mobilem najevo, že se opozdí, ale o Víťu a Jitku by měli rodiče starost - zejména když byli vlastně na neohlášeném výletu. Věrka vytáhla mobil, aby mamince sdělila, že nemusí nic připravovat - a pak panu Vukovi ochotně vysvětlovala, co je to mobil, k čemu to je dobré a jak se s tím zachází.

„Není to špatné udělátko,“ pochválil jí to pan Vuk. „Tady na samotě mě všechny ty moderní vynálezy jaksi... vynechaly. Ostatně, nač by mi byl mobil? Beztak si nemám s kým telefonovat.“

Jitka se ale ještě před odchodem pana Vuka nesměle zeptala, jestli... kde tu má nějaký záchod nebo aspoň kadibudku, že by potřebovala...

„Kadibudku nemám,“ řekl pan Vuk dobrácky. „Onu místnost mám uvnitř. Na chodbě, dveře hned vedle východu na dvorek.“

Jitka se tam tedy vypravila, Věrka s Víťou si vzali ještě po koláčku a také zamířili přes předsíňku ven.

Najednou se z předsíňky ozval zděšený výkřik a zvuk pádu. Jitka zřejmě upadla, takže Věrka s Víťou úplně ztuhli, jen pan Vuk vyskočil a s mrštností, kterou by v něm nehledali, vyběhl ze sednice.

„Žábo hloupá!“ křičel pan Vuk - zřejmě na Jitku. „Říkal jsem první dveře hned vedle východu na dvorek, ne až ty další!“

„Co se stalo?“ křičel Víťa.

„Druhé dveře od východu jsou od sklepa!“ ohlédl se pan Vuk po zbývajících dětech. „Že ona tam spadla ze schodů!“

V té chvíli se ale z otevřených druhých dveří ozval výkřik ještě zoufalejší, zakončený mohutným šplouchnutím.

„Spadla mi do studny!“ zaúpěl nešťastně pan Vuk.

„A neumí plavat!“ dodal rychle Víťa, aby všechny upozornil na ještě horší skutečnost.

„Tam by jí to nepomohlo!“ řekl chvatně pan Vuk. „Okamžik, hned přinesu žebřík!“

Věrka ale na víc nečekala. Ve dveřích předběhla pana Vuka, neztrácela čas rozhlížením a vrhla se do studny, jiskřící modravým světlem.

„Co blázníš!“ slyšela ještě pana Vuka, než dopadla do vody, která se před ní rozstříkla a pokropila stěny studny.

V okamžiku se potopila až na dno, bylo kamenité a hlouběji, než čekala. Přinutila se otevřít pod vodou oči. Kupodivu zde nebyla tma, ale podivné modravé světlo, jako měsíční, takže ihned spatřila Jitku, jak k ní bezmocně vztahuje ruce. Vrhla se k ní, jenže v té chvíli pocítila otřes vody - a vedle nich klesal ke dnu i Víťa. Taky by je chtěl zachraňovat!

Věrka konečně uchopila Jitčinu ruku, přikrčila se a co nejsilněji se odrazila ode dna, aby ji to vyneslo až na hladinu. Jenže - jako kdyby ji dole cosi drželo, nepodařilo se jí vyskočit ani metr a zase klesla ke dnu. Jako kdyby ta voda nevytvářela žádný vztlak! Dopadla opět na dno, znovu se přikrčila a znovu se odrazila kolmo vzhůru. Tentokrát ji strhla dolů Jitka, která se už očividně dusila a přestala s Věrkou spolupracovat, jen se jí držela ještě křečovitěji. Věrka si uvědomila, že ji nezachrání a naopak, Jitka může utopit i ji. Nesmí dopustit, aby jí zachraňovaná objala a znehybnila, uvědomila si klasickou záchranářskou poučku. Pokusila se jí proto vytrhnout, ale Jitka se jí držela jako klíště. Musíme obě! Ukázala volnou rukou Jitce rezolutně vzhůru a opět se shýbla, aby se mohla nohama lépe odrazit ode dna. Jitka ji snad konečně pochopila, také se shýbla a odrazily se obě naráz. Jenže marně. Nadskočily sotva půl metru a zase zamířily spolu ke dnu. Jako by kolem nich nebyla voda, ale něco, co nenadlehčuje, ale drží dole.

To už i Věrka pochopila, že je opravdu zle. Prudce se Jitce vytrhla a ještě naposledy se odrazila směrem k hladině, ale když opět dopadla nohama na kamenité dno, viděla, jak Jitce vylétávají z úst bubliny vzduchu a jak se dívka až na dně nepřirozeně zkroutila.

Ona se opravdu utopila! uvědomila si Věrka.

Jenže to už ani ona nevydržela s dechem. Na rozdíl od Jitky uměla plavat a měla lepší trénink, ale také v těch zoufalých pokusech vydala mnohem víc energie a zásoba vzduchu se jí ztenčila rychleji. Chvíli zápasila sama se sebou, ale nevydržela. Koutkem oka viděla, že se ani Víťa neudržel a vydechl poslední vzduch z plic.

To je konec, uvědomila si.

A pak - přestala vnímat...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10