Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Slib

Ráno po snídani oznámila Věrka rodičům, že ji a další dvě děti ze vsi pozval pan Vuk na oběd a že mu slíbili, že přijdou. Vyvolala tím doma menší pozdvižení, neboť právě včera pan Vuk nabízený oběd odmítl, ale nakonec se jí to podařilo uhádat.

„Pan Vuk říkal, že se mu na samotě vede dobře, jenže pozvání na oběd musí odmítnout kvůli špatným nohám,“ vymyslela si pohotově. „A má pravdu, nemůžeme ho proboha nutit chodit tak daleko! My tři jsme mladší, my tam naopak dojdeme v pohodě.“

Vypadalo to tak věrohodně, že tomu rodiče uvěřili.

„Ale proč zrovna na oběd?“ starala se máma.

„Protože tam chceme zůstat až do odpoledne,“ vysvětlovala jí Věrka. „Mami, pan Vuk má spoustu domácích zvířátek a navíc mu tam chodí i lesní zvířátka. Zrovna včera jsme tam viděli hned tři jeleny! Kdybys jen viděla ty parohy!“

Jak se říká, polopravdy vypadají skoro jako pravdy, takže jí rodiče dali svolení jít na tu podivnou návštěvu hned po ránu a přijít až k večeři.

Věrce to zkrátka prošlo hladce.

Když totéž ohlásil doma Víťa, vyvolal doma mnohem delší debatu. Pan Krčmář zprvu zásadně prohlásil, že se nesluší nechat se zvát na oběd od starého důchodce, který jistě sám nemá nazbyt, ale když Víťa tvrdil, že nechce nechat jít přes Maňákovský les dvě samotné holky, změnil se pohled na tu podivnou návštěvu na rytířský doprovod děvčat, což na pana Krčmáře natolik zabralo, že svolil.

Nejhůř proto dopadla Jitka Marešová. Když nesměle vznesla prosbu, aby dneska směla s ostatními na samotu za panem Vukem, narazila na tuhý odpor. Oba rodiče se výjimečně shodli, že ji nikam nepustí. Nepomohly jí ani upřímné slzičky - tolik se na návštěvu starého pana Vuka těšila - a teď tohle!

Když ale nepřišla na místo obvyklého setkání, naopak tam přišla z úplného konce vsi Věrka, která se kamarádů nemohla dočkat, došlo oběma, že se něco stalo. Přímočará Věrka navrhla jít prostě k Marešům za Jitku orodovat, ale Víťovi se to nezdálo jako nejlepší nápad.

„Vyhodí nás!“ věštil chmurně.

„Za pokus to stojí!“ přemlouvala ho Věrka.

Víťa chvíli trval na svém, ale když marně čekali několik dalších minut, svolil.

„Když ji nepustí a nás vyhodí, půjdeme holt sami...“ vzdychl si.

Dodali si tedy odvahy a zaťukali na dveře u Marešů. Jenže za nimi bylo ticho, nejspíš byli všichni dál v domě a neslyšeli to. Věrka pátrala po nějakém zvonku, ale nic neobjevila.

„Nechtějí, aby je někdo rušil, proto zvonek nemají,“ soudil Víťa.

„Přece se na ně musí dovolat aspoň pošťačka!“ namítala Věrka. „Co kdyby jim nesla dobírku? Anebo ouřední dopis s doručenkou?“

Když ale klepání na dveře nezabíralo, Věrka odhodlaně stiskla kliku a otevřela si. Byla za nimi prázdná předsíňka, takže se oba obrátili ke dveřím, za kterými se podle nezřetelného šumu cosi dělo. Věrka odhodlaně zaťukala a když se zevnitř ozvalo „Dále!“, otevřela dveře, oba vstoupili a zdvořile pozdravili.

„Copak, copak?“ přivítal je pan Mareš. „Banda se nám schází?“

„My nejsme banda!“ namítla ihned Věrka. „Jen jsme se zatím stihli trochu skamarádit. A protože jsme si něco domluvili, jdeme se zeptat, co do toho Jitce vlezlo, že nepřišla.“

„Jituš vám neměla nic slibovat,“ řekla paní Marešová. „Zejména co nemůže splnit.“

„Ona to napevno neslíbila,“ zastala se kamarádky Věrka. „Jen že se o to pokusí.“

„Tak to zkusila - a narazila,“ řekl pan Mareš.

„Měla nám aspoň sdělit, že nepůjde,“ pokračovala Věrka. „Zbytečně jsme na ni čekali.“

„A tobě, děvenko, to vaši dovolili?“ zeptala se jí paní Marešová trochu kousavě.

„Proč by nedovolili?“ podivila se Věrka hodně okázale. „Naši se akorát starají, abych se nepřipletla k nějaké lumpárně, ale zdvořilostní návštěva u jednoho starého pána má přece k lumpárně daleko. Mamka naopak ocenila, že nesedím pořád u počítače, ale projdeme se na čerstvém vzduchu. Podle ní je to zdravé.“

„Taky vysedáváš u počítače?“ podívali se Jitčini rodiče na Věrku udiveně. „Není to spíš zábava pro kluky?“

„V Praze jsem se často courala internetem,“ přiznala Věrka. „Tady ne, přistěhovali jsme se až tento týden a počítač je ještě v nějaké krabici. A navíc musí táta vyřešit připojení, bez internetu to není ono. Zatím mám aspoň víc času na pohyb na zdravém vzduchu. V Praze je přírody málo a zakouřený vzduch je tam všude, i v těch několika lesících, co tam najdete. Táta říká, že vy na vsi ani nevíte, co tu máte. Čistý vzduch, vodu z vlastní studně... máma říká, že nevyužívat zdejší čerstvý vzduch je přímo hřích! A teď jsou navíc prázdniny! Až budeme jezdit do města do školy, to už tolik času mít nebudeme, takže mě spíš pobízí jít se ven proběhnout.“

„My Jitce pobyt na zdravém vzduchu zajistíme jinak,“ sliboval pan Mareš. „Parta je to poslední, co by se nám líbilo.“

„Tak to tě teda lituju, Jitko,“ obrátila se Věrka s povzdechem na kamarádku, krčící se na opačném konci sednice. „Já mít takové rodiče, tak nevím...“

„Máš snad lepší?“ vybafl na ni nepřátelsky pan Mareš.

„Samozřejmě že mám nejlepší rodiče na světě!“ řekla hrdě Věrka. „To snad musí říkat každý, výjimky předem lituju. Moji rodiče mě ale nedrží doma na řetěze.“

„Ti budou koukat, až se jim chytíš nějaké party!“ řekl pan Mareš trochu škodolibě.

„Víte - není parta jako parta,“ rozumovala Věrka. „Být v partě tady s Jitkou a s Víťou není podle mě nic špatného. Neznám všechna zdejší děcka, ale vaše dcera se mi nezdá jako zhýralá. A Víťa na mě taky udělal dojem slušného kluka. Nosit starému pánovi obědy by považovali za dobrý skutek i skauti, ne?“

„Ty jsi u skautů?“ zeptala se jí Jitčinina matka.

„Jen jsem jich v Praze pár znala,“ odvětila Věrka. „Proti ostatním to byli džentlmeni, všichni je tak uznávali.“

„Skauti bývali džentlmeni,“ souhlasil pan Mareš. „Ale dneska to není jisté ani u nich.“

„Jo - tuhle zase bylo v televizi, jak je vedl nějaký pedofil!“ přisadila si jeho paní.

„Nás nevede nikdo,“ řekla Věrka. „Ale nemáme se za co stydět. Dobré skutky nejsou trestné, zejména když dospělí nedovedou držet slovo, jako naše slavná obecní rada!“

„Vaše?“ pozvedl obočí pan Mareš. „Nejsi ve vsi nějak... nová?“

„A co si myslíte?“ opáčila Věrka. „Přistěhovali jsme se do vsi natrvalo, máme tu trvalý pobyt - takže smím považovat zdejší obec za svoji - a kritizovat ji, když si to zaslouží!“

„Mezi dospělé by ses plést neměla!“ řekl suše pan Mareš.

„Já vím - z dospělých si máme brát příklad!“ odsekla Věrka hodně ironicky. „Zejména když podvádějí, lžou a případně i kradou. I náš táta řekl, že obec nedodržela dané slovo. To sice není trestné, ale správné taky ne. A že jsme se šli panu Vukovi omluvit za hříchy našich radních? Co je na tom špatného?“

„Ten poustevník je přece starý dědek!“ namítla paní Marešová. „Proboha, řekněte mi, co vás k němu tak táhne?“

„Starý je,“ souhlasila Věrka. „Jestli je dědek, to nevím, možná nějaká vnoučata má, ale o tom jsme nemluvili. Ale má tam nádherně ochočená lesní zvířátka, vůbec se nás nebála. Včera nám zblízka ukazoval jeleny, takhle jsem je nikdy neviděla. Dneska by to mohli být třeba divočáci!“

„Ti jsou ale nebezpeční!“ opáčila hned paní Marešová.

„Za plotem?“ vrtěla hlavou Věrka. „Pan Vuk má dvorek obrácený k lesu, lesní zvířátka se mu přibližují až k plotu, ale plot má bytelný kvůli slepicím, za ním jsme v bezpečí. Naši si to taky nechali popsat a pak teprve mě s klidem pustili.“

„My nejsme vaši,“ řekl pan Mareš.

„Nejste,“ přikývla Věrka. „Proto taky Jitku lituju. Ale když ji budete držet pod zámkem jako vzácnou květinku, nenaučí se žít s lidmi, bude to mít horší i ve škole a později tím spíš někomu naletí. Tak to říkají naši - ale když máte jiný názor, nechte si ho. Chudák Jitka - ale my s tím nehneme, viď, Víťo? Tak nám promiňte, že jsme se tu byli zeptat.“

Otočila se a táhla Víťu za sebou ke dveřím.

„Počkejte!“ zarazil je pan Mareš. „Dejme tomu, že vám uvěřím, že u toho samotáře jde jen o pozorování lesní zvěře. Na tom by nebylo nic závadného. Co se týče vaší party - jestli zjistíme, že v tom bylo něco nekalého, přivedete Jituš - přinejmenším do výprasku. Já jsem ze staré školy a ta říká: Škoda rány, která padne vedle! Rozumíte?“

„Nejsme banda chuligánů!“ odvětila Věrka.

„A kdy se vrátíte?“ zeptala se paní Marešová starostlivě.

„Měli bychom se vrátit až k večeři,“ řekla Věrka. „Je to tam daleko, proto nás pan Vuk pozval i na oběd, jen aby nám toho mohl ukázat co nejvíc. To snad oceníte, ne?“

„No - pro jednou se snad nic nestane,“ řekl pan Mareš a podíval se, co na to řekne paní Marešová. Ta však neprotestovala, takže Jitka radostně vyskočila.

„Ale to vám povídám - jsem ze staré školy!“ zopakoval pan Mareš.

To už se tři šťastní hrnuli ze dveří...


Pan Vuk je už čekal, měl pro ně připravenou i menší svačinku.

„Posaďte se - a vezměte si!“ pobídl je.

Každý měl před sebou na talířku krajíc chleba se sádlem, posypaný čerstvě nakrájenou cibulkou, k tomu velký puclák mléka.

„To je kozí?“ zeptal se opatrně Víťa.

„Ano, kozí,“ přikývl pan Vuk. „Je ještě trochu teplé, takže je čerstvější než se dá koupit. Ostatně si myslím, že jste kozí v životě nepili a máte skvělou příležitost ochutnat.“

Chleba se sádlem a cibulkou byl vynikající a když pak opatrně ochutnali i mléko, měli brzy bílé vousy všichni tři.

„Myslel jsem, že bude horší,“ přiznal Víťa.

„Pravda, někteří se nad kozím mlékem ošklíbají,“ přikývl pan Vuk. „To je tak - kdo si už předem vytvoří názor, že koza je proti krávě taková... ošklivější, nebo co, ten si myslí, že i kozí mléko musí být takové... podřadnější. Kdo ale k tomu přistupuje bez předsudků, tomu kozí mléko zachutná. Ale jak se tak koukám na vás tři, vám se po kozím bude stýskat, co?“

„Je dobré i takhle vlažné,“ přikývl Víťa.

„Lepší než zchlazené, že?“ mrkl na ně spiklenecky pan Vuk. „Možná ke mně budete chodit rádi i na to kozí... Ale teď to vezmeme z té vážnější stránky. Tvoji rodiče, Jituško, se o tebe bojí nejvíc, že? Budeme to muset nějak vyřešit. Naštěstí tě dneska Věruška obhajovala jako lev a má dobré nápady - s těmi skauty se strefila do černého, protože pan Mareš býval kdysi u skautů, takže zahrála na tu správnou strunu...“

„Jak to víte?“ vydechla překvapeně Věrka.

„A to je právě to tajemství, které vás chci naučit,“ řekl pan Vuk.

„Věštit?“ podíval se na něho Víťa s očima navrch hlavy.

„Věštění to není,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Je to něco jiného. Víte, zaskočili jste mě. A to víc než tušíte. Mám na mysli vaši koupel v mé studni. Měl jsem ty dveře zamknout na zámek, jenže - já žádný zámek nemám, sem nikdo nezajde jak je rok dlouhý... takže jste se tam vykoupali všichni tři.“

„Naštěstí jste nás vytáhl,“ připomněla mu Věrka.

„Měl jsem vás tam snad nechat?“ usmál se stařík trochu podivně.

„To jistě ne, ale... ještě jsme vám ani nepoděkovali...“ opáčila Věrka.

„Ty budeš úžasná mluvčí, děvenko!“ usmál se pan Vuk. „Pusa ti jede jako namazaná a nápady máš znamenité... no, budeš to potřebovat.“

Věrka se nad tou chválou jen trochu začervenala.

„Ale vraťme se ke studni,“ pokusil se tam stařík opět vrátit směr hovoru. „Ocenil jsem vaše pokusy o záchranu Jitky, když tam spadla. Věruška tvrdila, že plave dobře, za normálních okolností by jí snad pomohla udržet se nad hladinou... kdyby tam byla voda. Ve studni ale není voda, což jste jistě všichni brzy zjistili.“

„Co to tedy bylo?“ zeptala se zvědavě Jitka. „Vždyť to jako voda vypadalo!“

„Jen vypadalo,“ usmál se pan Vuk smutně. „Nebyla to ale voda, nenadnášela vás. Bylo to položivé prygo. Podobá se vodě, udělá pěkně žbluňk, když tam spadnete, ale nenadnáší. Zůstanete na dně a bez žebříku se ven nedostanete. Uznávám, nemohli jste to vědět, když jste tam skákali na pomoc kamarádce, která tam spadla díky vlastní zvědavosti... I zvědavost je k životu potřebná, kdo není zvědavý, nic nového se nedozví, ale v tomto případě...“

„Slyšela jsem tam nějaké kňučení,“ hájila se Jitka. „Chtěla jsem vědět, co za zvíře tam kňučí, a třeba mu nějak pomoci...“

„Škoda, že jsi nevěděla, komu chceš pomáhat,“ pokýval hlavou pan Vuk. „Kdybys to věděla, ani by tě to nenapadlo.“

„Vážně?“ nedůvěřovala mu Jitka.

„Vážně,“ odvětil pan Vuk. „Zdislave, pojď se nám ukázat!“

Chvíli bylo ticho, pak se ale rozletěly dveře - a v nich se objevila oranžovo-černo-bíle pruhovaná hlava obrovského bengálského tygra. Vešel majestátně do dveří, hlavu ve výši očí dospělého člověka - a to nestál na zadních! Děti byly omráčené hrůzou, jestli po nich nehrábne prackou. Tygr se ale v místnosti otočil - ačkoliv měl co dělat, aby neodsunul stůl - a stejně důstojně ji opustil. Hned za ním se dveře zavřely - jako by je zavřel ocasem.

„Ještě bys mu chtěla pomáhat?“ obrátil se pan Vuk na Jitku. „Vždyť od tebe žádnou pomoc neočekává! Možná trochu kňučel ze spaní - má občas divoké sny - ale není mu u mě vůbec špatně.“

„Tygr v chalupě!“ zaúpěl Víťa. „Osedlaní krotcí jeleni! Studna ve sklepě, co v ní není voda, ale kdovíco! Věštění, které vychází! Pane Vuku, čeho všeho se ještě u vás dočkáme?“

„Dočkáte se objasnění tajemství, které byste se nikdy nedozvěděli, nebýt nedobrovolné koupele v prygo,“ řekl nečekaně vážně stařík. „Tou koupelí jste se stali kriogisy - a proto smí tajemství přejít i na vás, samo sebou pod podmínkou, že slíbíte jeho zachovávání před ostatními lidmi a dokonce i před vašimi rodiči.“

Mluvil tak vážným, skoro slavnostním hlasem, že všichni také bezděčně zvážněli.

„To bude ale těžké,“ uvažovala nahlas Věrka. „Před rodiči nemáme tajemství! Znají nás odmalička, vědí o nás fakticky všechno. Proto to jsou naši rodiče, aby všechno věděli!“

„Tajemství nesmí znát nikdo, kdo sám není kriogisem,“ trval na svém pan Vuk. „Tedy ani vaši vlastní rodiče. Ano, bude to těžké - jenže bezpodmínečně nutné. Tu podmínku jsem si nevymyslel já, ale uznávám ji a až budete vědět víc, také ji uznáte.“

„A co to vlastně znamená - kriogis?“ starala se rychle Věrka.

„Ve vašem životě se tou nechtěnou koupelí všechno změnilo,“ začal opatrně pan Vuk. „Ačkoliv jste si zatím ničeho nevšimli. Něco ale zjistíte nejpozději do deseti let. Zpomalil se váš vývoj, budete déle dětmi než ostatní vaši vrstevníci.“

„Proč?“ neudržel se Víťa. „To máme být pořád taková vyžlata jako teď?“

„Ne pořád, jen déle než ostatní,“ opravil ho pan Vuk. „Zato až budou všichni kolem vás nezadržitelně stárnout, budete pořád mladí a při síle.“

„Vždyť i vy sám jste starý!“ namítal Víťa.

„Každý jednou zestárneme, ani my kriogisové nemůžeme žít věčně,“ přikývl pan Vuk. „Jen nám život déle trvá.“

Náhle přešel do tak temného tónu, až se všichni tři otřásli.

„Šediny jsem měl už před bitvou na Bílé Hoře a celkově jsem prožil víc, než si zatím vůbec dokážete představit.“

Zůstali z těch slov jako tumpachoví.

„Kolik je vám vlastně let?“ zeptala se Věrka v tušení něčeho podivného - jak vyplývalo už ze zmínky o Bílé Hoře.

„Upřímně řečeno - ani to přesně nevím,“ usmál se už zase stařík.

„Jak to?“ podivila se i Jitka.

„Stal jsem se učedníkem mistra Svaroga, když mi mohlo být ke dvaceti, ale přesně to nevím, na vsích se to tenkrát nepočítalo. Navíc jsem měl místo vlastních rodičů dobré lidi, vzali si mě k sobě, ale ani oni pořádně nevěděli, odkud jsem se vzal a čí vlastně jsem.“

„Jak je to ale možný?“ zděsila se Věrka.

„Byla neklidná doba, vraždy byly v Čechách na denním pořádku, rodiče se mohli stát obětmi a já jsem to - nevím jak - přežil. Byl jsem malé dítě, takové si ještě nic nepamatují.“

„Kdy to ale bylo?“ naléhala dál Věrka. „Aspoň přibližně!“

„Zhruba v době českého knížete Bořivoje,“ řekl pan Vuk.

Narazil tím na vyjevené obličeje všech tří. Především nikdo z nich nevěděl, k jakému období si to má připojit, jen měli nejasné tušení, že to bylo děsně dávno. Když toto určení časového údobí zadáte jako otázku maturantovi z dějepisu, s velkou pravděpodobností ho dokonale zkoupete - málokomu se vybaví správná odpověď. Ti lepší si vzpomenou, že je to doba příchodu křesťanství do Čech, možná jim vytanou na mysli postavy věrozvěstů Cyrila a Metoděje, ale správně odpoví jen opravdu dobří a zapálení dějepisci.

„Ale to byste musel být příšerně starý!“ vydechla úplně ohromená Věrka.

„Je mi hodně přes tisíc let,“ přikývl vážně pan Vuk. „A vás tři to čeká také, když jste se vykoupali ve studni prygo, i když jste tam spadli omylem. Proto si myslím, že byste měli vyslechnout něco, co vám to hodně ulehčí. Opakuji ale, že je to tajemství a musím trvat na tom, abyste je zachovali i vy.“

„To snad ne!“ zbledla Věrka a při pohledu na kamarády viděla, že je to zasáhlo stejně. „To všichni ostatní zemřou, jen my...“

„Ano, je to tak,“ přikývl stařík vážně. „Stali jste se dlouhověkými kriogisy. Nejhorší je, že smím vzít do studny prygo jen jednoho učedníka za dvaasedmdesát let - což o to, ta lhůta docházela, studna byla činná, jak jste mohli sami pozorovat podle jejího svitu, už jsem si vyhlížel nějakého staršího a rozumnějšího učedníka... a vy jste mi tam spadli a naskákali hned tři najednou! A bez předběžné domluvy. Nezbývá mi, než vás za kriogisy přijmout všechny tři - a dohodu uzavřít až dodatečně.“

„A nemohl byste v té studni vykoupat i naše rodiče?“ napadlo Věrku. „Pak byste jim to tajemství mohl říci také, ne?“

„Ne, to nepůjde,“ zavrtěl vážně hlavou pan Vuk. „Studna je vždycky činná jen krátce. Po vaší koupeli - nebo chcete-li, přeměně - zhasla, vyschla a dalšího uchazeče změní zase až po dvaasedmdesáti letech. Má zkrátka taková období. To už nebudou vaši rodiče naživu a ani u většiny vašich současníků by nepřinesla znatelný výsledek - mohla by jim prodloužit jen stáří. Takže se to už nedá změnit. A všechno, co k tomu patří, je tajemství, které nesmíte prozradit nikomu, kdo není kriogisem, tedy ani rodičům. Slíbíte mi teď zachovat všechna tajemství, která vám svěřím?“

„Máme snad doma - lhát?“ zděsila se Věrka.

„Nemusíte přece lhát,“ řekl vážně stařík. „Stačí pomlčet o předmětu tajemství. Smíte s rodiči hovořit o mých ochočených zvířátkách, ale nezmíníte se ani slovem o Zdislavovi - už protože vám krotkého tygra ve staročeské chalupě tak jako tak nikdo neuvěří. Totéž platí o studni - proč byste se chlubili, že jste se v ní u mě utopili? Pomlčte o tom! Vždyť je tu víc věcí, o kterých se dá doma mluvit, aby byli rodiče spokojení a neobávali se o vás.“

„Ty jeleny jsme beztak doma nepřiznali,“ přikývla smířlivěji Jitka.

„A kdo by vám je uvěřil?“ usmál se pan Vuk. „Leda kdyby Víťa prosadil svůj nápad vjet na jelenech až do vsi mezi domy, ale sami jste přišli na to, že by to nebylo vhodné, že?“

„Jak to ale víte?“ zrudl Víťa.

„Jako spoustu jiných věcí,“ usmál se pan Vuk. „Když už jste se stali kriogisy, je mojí povinností pomoci vám do začátku. Stanete se na nějakou dobu mými učedníky, naučím vás spoustě znalostí - a slibuji vám, že to bude jistě stejně zajímavé, ne-li zajímavější než vaše obyčejná škola. A nejlépe, když začneme hned teď tím požadovaným slibem.“

„A co když nechceme?“ vzepřela se Věrka.

„Teď už to na vaší vůli nezáleží,“ řekl pan Vuk. „Mými učedníky jste se stali pobytem ve studni prygo. Teď už si nemůžete vybírat. Můžete to odmítat, můžete třeba přede mnou utéci až na opačný konec světa, účinkům studně prygo neutečete. Být mezi ostatními lidmi kriogisem není snadné, někdy se to dá považovat za nevýhodu. Už během prvního století si všimnou, že jste jiní - a začnou vám dělat potíže. Většinou skončíte až na okraji společnosti - nejčastěji jako poustevníci.“

„Ale já nechci žít jako poustevnice!“ prohlásila Věrka zamračeně.

„Nemusíš, když nechceš,“ pokrčil rameny pan Vuk. „Můžeš to zkusit změnit. Představ si ale, až z vašich dnešních kamarádů budou staří dědci a báby - jen vy tři budete v rozpuku mládí! Můžete se pak tisíckrát cítit jako jejich kamarádi, otázkou je - unesou to oni?“

„A nepomohlo by třeba čas od času se přestěhovat jinam, kde nás neznají?“ chytal se toho Víťa jako tonoucí stébla.

„Pomohlo,“ přikývl pan Vuk. „A někteří tak mezi lidmi skutečně žijí. Mají ale jednu nevýhodu, musí pokaždé znovu a znovu začínat. Představte si, že vystudujete nějakou školu, například univerzitu. Jak dlouho se ale můžete prokazovat jejím diplomem? Už po takových třiceti letech vám bude k ničemu - kdo uvěří, že jste ji před třiceti lety studovali? Vypadáte pořád na třicet a být normální člověk, byli byste v době vydání diplomu v kolíbce. Buď vám ho prostě odeberou, v horším případě vás navíc odsoudí za podvod. Už se to párkrát stalo.“

„Ale když univerzitu jednou vystuduji, neměl by snad být problém si ji po těch třiceti letech klíďo zopakovat?“ napadlo Víťu.

„To si jen myslíš,“ usmál se pan Vuk. „Uvědom si, i věda se vyvíjí a s třicet let starými vědomostmi už tutéž univerzitu neuděláš - i když můžeš mít i vědomosti na vyšší úrovni.“

„To je tedy v háji,“ vzdychl si Víťa.

„Větší šance mají umělci,“ řekl pan Vuk. „Umění se také vyvíjí, ale umělec se ve svém oboru přizpůsobuje novým poměrům průběžně, takže může začínat i jinde, byť pod jiným jménem. Pár takových někde ve světě skutečně žije. Musí si jen dávat pozor, aby se nestali příliš známými, to by jim přechod na nové místo velice zkomplikovalo.“

„Ale proč tak nežijete i vy?“ zeptala se Věrka.

„My poustevníci to nepotřebujeme,“ usmál se. „Nás lidé berou tak jak jsme a my lidi ani nepotřebujeme.“

„Nechcete tedy být... třeba tím umělcem?“ popichovala ho Věrka.

„Ti, kdo se rozhodli žít mezi lidmi, odmítli účast na našem hlavním poslání,“ řekl pan Vuk vážně. „Nezlobíme se na ně, nemá každý dost sil vytrvat. My poustevníci se straníme lidí a máme to těžší, proto je nás i mezi kriogisy menšina. V Čechách je nás, tuším, osm. Vím o dvou, které mohu občas navštívit, ti zase znají další, ale nikdo nezná všechny, tak je to bezpečnější. V celé Evropě nás bude kolem šedesáti, ve světě stovka a v Austrálii nikdo. Nemůžeme se ale přátelit s lidmi - takoví přátelé nám rychle zestárnou a odcházejí, my jim nemůžeme pomoci, proto je lépe držet se od lidí stranou.“

„Proč to tak ale je?“ mračila se Věrka.

„Tak to je odedávna,“ řekl pan Vuk. „Tak - a teď chci slyšet to nejdůležitější: slíbíte mi zachovávat tajemství?“

„A když neslíbíme?“ provokovala Věrka.

„Pak se rozejdeme ve zlém a bez slibu,“ řekl pan Vuk přísně. „To, že budete žít tisíc let, vám nikdo neuvěří, tak jako pohádky o ochočeném tygru Zdislavovi a jízdě na jelenech. Po několika letech se přijde na to, že se opožďujete ve vývoji, ale to lékaři snadno vysvětlí skutečnou a poměrně známou diagnózou »konstituční opoždění růstu«, která jim ani nestojí za léčení. Brzy zjistíte, že je hlavně ve vašem zájmu neprovokovat své bližní dlouhověkostí a začnete věk tajit, ale za mnou už nechoďte, tady bude bydlet někdo jiný. My kriogisové se zhruba po třiceti letech střídáme - vyměníme si chalupy, přestěhujeme se, přitom si ubereme třicet let věku a žijeme spokojeně dál. U sousedů to nebudí podezření, osvědčilo se to již ve starověku. Vy byste si ale museli poradit sami.“

„A to vážně musíme žít... celých tisíc let?“ řekl pomalu a opatrně Víťa, neboť mu asi začínalo docházet, že to nebude mít jen samé výhody.

„Můžete,“ opravil ho stařík. „Vím o několika, kteří se toho věku nedožili. Dva odešli ze světa dobrovolně a sami, ostatní byli zavražděni. Násilí bylo v Čechách ve všech dobách víc než dost, jenže všichni předčasně zemřelí žili »na volné noze«. My poustevníci umíráme opravdu až věkem, v našich chalupách se nám nemůže prakticky nic stát. Když zemřel Mistr Svarog, bylo mi dvě stě let. Jenže on v Čechách pamatoval Kelty a Markomany, naučil mě i starogermánštinu. Nikdy jsem ji nepoužil, neboť se tak už dávno nemluví a moderní němčině se moc nepodobá.“

„Páni!“ vdechl Víťa. „Vy umíte starogermánštinu?“

„Naučit se všechny jazyky, kterými se mluví kolem vás, je prostě nutnost, to jistě brzy pochopíte. Kdo je naživu tisíc let, nutně zvládne až několik desítek jazyků a nářečí, ačkoliv jich většina časem zastará a změní se. Nejstarší dodnes používaný jazyk, který ovládám, je latina. V Itálii se jí už nemluví, jen mezi učenci - a i tam ji dnes vytlačuje angličtina.“

„A anglicky - mluvíte?“ zeptala se Věrka. „Do you speak English?“

„Of course, girl. Not only old Shakespeare's English, but also new Oxford English and American English, too,“ odpověděl jí anglicky.

„Dobrý!“ pochválil ho Víťa. „Můžete nám něco říci těmi hodně starými jazyky?“

Odpovědí byla podivný dlouhý proslov, ze kterého však nerozuměli ani slovo.

„Doufám, že jste mi rozuměli,“ přešel na závěr pan Vuk do češtiny. „Už protože jsem mluvil nejen starogermánštinou, ale i řečí, jakou se mluvilo za mého mládí v Čechách.“

„To bylo... staročesky?“ divila se Věrka.

„Praslovansky,“ opravil ho pan Vuk. „Ale v té době už se mluvilo i staroslověnštinou, zejména u křesťanů. Jestli jste nerozuměli ani slovo, nic si z toho nedělejte. Některá slova z té doby, jako »ot'c', máti, ruká, golvá« se udržela dodnes, ale ta byste poznali, proto jsem se jim schválně vyhýbal. Starogermánštině starých Markomanů by nerozuměl ani současný Němec, i dnešní němčina je už někde jinde. Jazyky se zkrátka mění a vyvíjejí.“

„A těch moderních jazyků, jako je angličtina, znáte víc?“ chtěla vědět i Jitka.

„V poslední době - řekněme od Bílé Hory - jsem málo cestoval,“ omlouval se stařík. „Takže umím jen angličtinu, němčinu, polštinu, ruštinu, italštinu a maďarštinu. Domluvím se ještě arabsky, řecky, srbsky, holandsky, dánsky, švédsky, norsky, finsky a litevsky, jenže u těch jazyků znám jen archaickou formu z konce minulého století. Asi byste měli problém i s archaickou češtinou, které znám asi šest vývojových stadií.“

„A kde jste se to všechno naučil?“ zajímal se Víťa. „To byste musel procestovat větší část Evropy - a arabština je až z Afriky!“

„O tom se dozvíte, když slíbíte zachovávat tajemství kriogisů,“ usmál se stařík.

„Takže bude výhodnější slíbit to, ne?“ obrátil se Víťa na obě dívky.

„Já to slíbím,“ řekla pevně a rozhodně Věrka. „Hlavně abych nemusela lhát - ale naši po mých tajemstvích nepátrají, snad to půjde.“

„Taky bych to slíbila... jen nevím, jestli to dokážu,“ řekla opatrně Jitka.

„Já si myslím, že to je možné,“ obrátil se na ni Víťa. „Už protože se to všechno nejvíc podobá pohádkám. I když se prořekneš, budou to lidi považovat za fantazírování. Kdo by to chtěl prozradit úmyslně, musel by se nejen snažit, ale musel by to navíc podpořit nějakými nezpochybnitelnými důkazy, jinak se mu každý vysměje. Já to slíbím bez obav.“

„S těmi pohádkami nemáš pravdu,“ upozornil ho pan Vuk. „Kdybys před lidmi mluvil o silách, zneužitelných vojáky, našel bys brzy ochotné posluchače a kdybys jim předvedl i něco neobvyklého, měli by oči navrch hlavy a uvěřili by ti. Vojáci jsou bestie, když zavětří nové zbraně! A ochotně na to seženou i prostředky.“

„I tak si myslím, že stačí zbytečně si nepouštět hubu na špacír!“ řekl Víťa.

„Hubu na špacír...“ usmál se pan Vuk. „Zkrátka - vyžaduji nepředvádět se před lidmi, neukazovat nic z toho, co lidé běžně neznají a kdyby si něčeho přece jen všimli, zlehčovat to jako nějakou maličkost.“

„To klidně slíbím,“ opakoval Víťa.

„Taky bych to zkusila,“ přidala se opatrně i Jitka.

„To jsem potřeboval slyšet,“ oddychl si pan Vuk. „Plácneme si na to?“

„Já jsem pro!“ byl tentokrát první Víťa.

„Já už jsem to slíbila,“ připomněla Věrka.

„Tak se taky přidám,“ rozhoupala se i Jitka.

Pan Vuk všem velice obřadně potřásl rukama.

„Vítejte, učedníci!“ řekl.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:22