Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Domácí úkol

Děti se od starého poustevníka vracely domů až k večeru. Starý pan Vuk jim v poledne nabídl oběd, jaký ani ve snu nečekali - v druhé komoře měl připravený stůl s hostinou, jaké si kdysi v Čechách dopřávali jen knížata a králové. Na stole ležel na obrovské stříbrolesklé míse celý upečený kanec i s rožněm, kolem byly stříbrné talíře s krajíci chleba, nakrájenými z nějakého obrovského pecnu, misky s kořením, různými omáčkami a hořčice. Každý dostal velikou dvouzubou vidličku a pořádný nůž - a hostina začala.

Kanec byl stažený a správně propečený, stačilo odkrajovat voňavou divočinu, namáčet ji do misek s omáčkami nebo do hořčice a přikusovat chléb, aby to nebylo tak mastné. I tak jim tekla mastnota po bradách!

To tedy byla hostina! Přímo královská!

„Na něco takového si vesničané ve středověku nesměli ani pomyslet,“ ujišťoval je pan Vuk. „Zvěřina patřila králi a za pytláctví byla tenkrát šibenice!“

„Není to ale pytláctví i dneska?“ zeptal se Víťa opatrně.

„Není,“ ujistil ho pan Vuk. „Tohoto kance ulovil v dobách starých Markomanů ještě Mistr Svarog. Ti žádné pytláctví nepotírali. A protože nepochází ze současnosti, nemůže jít o pytláctví ani dnes.“

„Jak to?“ chtěl Víťa hned vysvětlení.

„Když chcete něco »čarovat«, nebo lépe kopírovat, musíte si nejprve opatřit vzor,“ řekl pan Vuk. „Ten dáte biroivi prozkoumat a až potom můžete požadovat otisky - přesně stejné, jako vzor. Říkáme tomu »č'ar« - to je starodávné slovo z jazyka sryzrav, nejméně dvacet osm tisíc let staré a možná ještě déle. Postupným vývojem a komolením z toho vzniklo ono české slovo »čarování«, »čáry«»čaroděj«. Čeština je používá jen v přeneseném tvaru, ale my kriogisové nejenže známe jeho původní význam, ale umíme to i prakticky. Naučím vás to, ale protože je to složitější, dostaneme se k tomu až později.“

Po obědě, nad kterým vzdychal i největší jedlík Víťa, se odebrali do lesíka za domek. Pozdravili kozu Elišku a všichni tři si hned vyzkoušeli, jak jí chutná šťavnatá lesní tráva - jenže to nebylo tak skvělé, aby je to přitahovalo. Přece jen zobání sojky Hermínky nebylo tak kyselé, jako Eliščino poklidné přežvykování.

Pan Vuk tu měl ale v záloze jiná překvapení. Když se Věrka u Marešů zmiňovala, že má ochočené divočáky, jen to hádala, ale rodinka divočáků na ně skutečně čekala, aby si s ní mohli užít rytí rypáčky selátek, bachyně i starého kance v hlíně pod velikým kaštanem, kde byly pod zemí ukryté hromádky chutných kaštanů, zřejmě uložených panem Vukem. Vepře tak zaujaly, že ani neutíkali, když děti přišly blíž. Pana Vuka znali, takže se k němu kanec za chvíli přitočil a neodešel bez podrbání.

Když se jim prasečí rodinka trochu okoukala, odvedl je pan Vuk na opačný svah nad skálou, kde měla doupě rodinka lasiček. Bylo zajímavé užívat si mrštných tělíček mláďat, hrajících si před doupátkem. Toto dobrodružství však ukončila stará lasice, která mláďatům přinesla ulovenou velkou myš. Po pravdě řečeno, nikdo netoužil po zkušenostech s trháním myši a krmením myšinou.

„Kočkám i lasičkám chutná myš úplně jinak než by chutnala vám,“ usmál se pan Vuk.

„A už jste to někdy zkoušel?“ podívala se na něho Jitka podezíravě.

„Někdy se tomu nevyhneš,“ pokrčil stařík rameny. „Doporučuji vám někdy, až budete větší a můžete být sami v noci v lese, vyzkoušet si let netopýrů. Nic moc přitom neuvidíte, ale přitom spatříte jeho ušima všechno kolem jako kdyby to bylo osvětlené. Jen se musíte smířit s tím, že ho necháte létat si podle svého. Je sice možné začít ho řídit, ale obvykle pak s ním velice brzy do něčeho narazíte. On se zkrátka umí vyhýbat překážkám tak bleskově, jak to nedokážete. No - a občas zažijete, jak si pochutná na nějaké noční můře, dříve než se dokážete odtrhnout. Na chuť hmyzu máme pochopitelně odlišný pohled, ale jeho sluchový pohled na svět rozhodně stojí za to, stejně jako psí čichový.“

Posledními zvířátky, do kterých se vcítili, byli dva ježci až dole pod skalou. Jenže i oni si spěchali něco slupnout - a po pravdě řečeno, ani ježčí lahůdky by dětem příliš nechutnaly. Žížaly a hmyz lidem příliš chuť nepovzbuzují.

Rozloučili se ještě před soumrakem. Pan Vuk je posílal domů, aby o ně rodiče neměli zbytečnou starost.

„A zkuste si po večeři ten domácí úkol ze vciťování!“ nabádal je.

Vlastně ani moc nemusel.

Těšili se na to všichni.


Věrka se od Víti s Jitkou oddělila na kraji vesnice u svého nového domova.

„Zítra zase zazvoňte!“ nabádala je.

„Musíme pana Vuka přemluvit, aby nás naučil telepatii,“ rozumoval Víťa. „Říkal, že je to jako mobily, jenže lepší. Bylo by to možná lepší než zvonky u dveří.“

„Já nevím,“ vrtěla hlavou Jitka. „Zdálo se mi toho pro dnešek víc než dost. Mám z toho hlavu jako škopek.“

„Asi ví, co ještě sneseme,“ omlouvala ho Věrka. „Vždyť jsme se dozvěděli mnohem víc než jsme čekali! Já se teď půjdu domů vciťovat, říkal přece, že je to základ k telepatii!“

Rozešli se a Věrka pospíchala domů. Vysloužila si pochvalu od mámy, že přišla ještě za světla, jenže na večeři bylo ještě brzy. Uklidila se do svého pelíšku za pecí, kde se chystala věnovat vciťování. Mají to ostatně »za domácí úkol«, ne?

Jak teď ale litovala, že nemají žádné domácí zvířátko! V Praze měla párek pískomilů, jenže je před chystaným stěhováním i s klíckou na konci školy velkoryse na rozloučenou věnovala teď už bývalé spolužačce, neboť netušila, jak na vsi dopadnou. Teď neměli v domě ani kočku, ale i tak to chtěla zkusit. Věděla, že stačí určit směr aspoň přibližně. Jakmile se jednou zachytí, vcítění proběhne v pořádku, i kdyby na zvířátko přímo neviděla. Zvenku se ozývalo ptačí štěbetání, na stromě je jistě ptáčků víc, i kdyby to byl obyčejný vrabec.

Zaměřila se proto aspoň zhruba opačným směrem, než kde by mohla narazit na rodiče. Těch by se dotknout nechtěla, těžko by jim to vysvětlovala, kdyby si něčeho všimli. Proto se zaměřila opačným směrem - pan Vuk je přece ujišťoval, že pro vciťování ani pro telepatii nejsou zdi ani skála překážkou.

Chvíli se zkoušela soustředit. Najednou o cosi zavadila a konečně »otevřela« oči, které jí nepatřily. Patřily ale čemu? Co to vlastně bylo? V první chvíli ji to, co viděla, dokonale zmátlo. Kde se tady na vsi bere taková obrovská hala? Vchod byl také divný - tohle přece nejsou dveře, jen ústí nějaké tmavé chodby...

Pak to ale pochopila. Ta obrovská hala je přece kůlnička za domem, jenže ji vidí zdola, od podlahy. A tahle tmavá chodba? Vždyť je to - myší díra!

Podařilo se jí tedy vcítit se - do myši. Jak to pan Vuk říkal? V nouzi může být i malá myška dobrá... Pravda, myši jsou v jejich novém domě asi jediná zvířátka. Myši jsou všude, zejména v kůlně, kde bude i myších děr jistě víc. Nechtěla myšku ovlivňovat, ale mimoděk se náhle chtěla podívat na své ruce. Sklopila pohled - a skutečně spatřila dvě myší pracičky, jako kdyby byly její vlastní.

Nevadí, vcítění se podařilo, zkrátka se podívá na svět očima myšky. Uvolnila se, aby jí nepřekážela, ale už se těšila na nové dojmy.

Myška však nespěchala. Seděla na okraji tunelu - vlastně myší díry - a ostražitě se po velké hale - vlastně po kůlně - rozhlížela. Měla zřejmě dost času. Jistě, bude mít na rejdění celý zbytek noci, jenže Věrka tolik času mít nebude. Za chvíli bude večeře a pak půjde spát. Jestlipak se udrží vciťovat i během večeře? Pan Vuk sice tvrdil, že dokáže své vcítění udržet i souběžně s jinými činnostmi, například s nepříliš rychlou chůzí - zřejmě aby nezakopl o různé překážky a nerovnosti, ale ona v tom nemá zkušenosti a musí se spokojit pouhým sledováním. Myšku do ničeho nutit nebude, ostatně jim to pan Vuk ani nedoporučoval.

Jenže myška v tmavé kůlně měla pořád dost času. Občas zavětřila, ale vůně Věrce nic neříkaly, neměla o nich žádnou představu. Jestli to myší vyčkávání bude trvat příliš dlouho, uvažovala Věrka, nebylo by lepší se od ní odtrhnout a přece jen se pokusit zachytit nějakého ptáčka ve větvích stromu? Ti jistě nesedí na jednom místě jako pecky!

Nemohla se k tomu ale odhodlat. Ležela se zavřenýma očima, když jí najednou něco zatahalo za nohu.

„Vstávej, večeře!“ budila ji maminka.

„Já nespím, mami!“ prohlásila Věrka a rychle otevřela i své vlastní oči, ale od myši se neodpojila. Bylo to podobné, jako když automobilista sleduje současně dva různé obrazy - jeden před sebou a současně druhý ve zpětném zrcátku. Výraznější obraz byl teď její vlastní a zahrnoval usmívající se maminku, druhý, šedivější a tmavší, byl pohled myšky z myší díry do kůlničky. Ano, pan Vuk měl pravdu, dá se vnímat oboje!

„Tak šup ke stolu, už na tebe čekáme!“ pobídla Věrku maminka.

Věrka se posadila a sesmekla z pece, nejprve na dva schůdky, pak na prkennou podlahu sednice. Na stole už byla večeře - dnes jen studená, namazaný chleba a před každým jeden hrnek mléka.

„Už jdu, mami!“ hlásila vesele Věrka a zamířila ke stolu.

Náhle ji zkroutila nesnesitelná bolest. Měla dojem, že jí do těla vniklo naráz několik ostrých nožů, cítila, jak jí z nosu a z pusy vystříkla krev. Zoufale vykřikla, byl to pronikavý výkřik plný bolesti, pak se jí před očima zatmělo a jen vzdáleně cítila, jak dopadla na prkna.

„Věruško!“ vykřikla i její maminka - a spolu s tatínkem, který vyskočil ze židle, se k ní oba vrhli, ve snaze pomoci jí.

V té chvíli se Věrce zabodly do těla další ostré nože, takže znovu vykřikla bolestí. Skrz vlnu jakéhosi červeného světla spatřila, jak se k ní blíží obrovská tygří hlava s vyceněnými obrovskými špičáky, to nebyl obyčejný tygr, ale něco příšerného, otočilo ji to a viděla, jak se jí ty strašné špičáky blíží ke krku - a zalila ji další pronikavá bolest, tentokrát na obou stranách krku. Tygr jí právě prokousl hrdlo a z úst jí vyhrkla další krev.

Pak teprve ten rudý závoj zmizel.

Čtyři ruce Věrku zvedaly z podlahy a čtyři vyděšené oči se na ni dívaly.

„Věruško! Věrčo! Co je s tebou?“ křičela na ni maminka.

Věrka se opět zhluboka nadechla.

V puse ani v nose žádnou krev necítila. Přejela si přes nos a přes pusu rukou, ale vůbec nic tam neměla. Takže to byly pocity - myši. A ten šavlozubý tygr? Vždyť to byla kočka! Ovšem z pohledu nebohé myši je to příšera všech příšer. Věrku od ní odtrhlo až když myška v kočičích zubech ztratila vědomí.

„Už je to dobrý,“ vydechla ulehčeně a snažila se co nejrychleji vstát. Moc jí to nešlo, po celém těle jí pořád ještě probíhaly vlny křečí, srdíčko jí divoce bušilo, cítila je až v krku. Adrenalin, dýchavičnost, hadrovité svaly. Její tělo reagovalo na bolest po svém a neodlišilo, že se to všechno týkalo jen té myšky.

„Už to přešlo,“ ujišťovala rodiče, nešťastné z toho, co se jí vlastně stalo.

„Zavolám záchranku!“ rozhodla matka a vytahovala mobil.

„Ne!“ protestovala rychle Věrka. „Už mi nic není!“

„Jen mlč!“ nařizovala jí maminka. „Co ti je, to rozhodne doktor, až tě vyšetří!“

„Vždyť je večer!“ protestovala Věrka. „Snad by to stačilo zítra! A už mi fakt nic není, copak nevidíte?“

Vztyčila se, ale tělo ji zradilo, sotva se vlekla. Tím ovšem rodiče nepřesvědčila.

„Hele, může to být ledacos,“ přidal se i tatínek a obrátil se na maminku. „Zavolej tu záchranku, já zatím Věrušku uložím.“

Popadl ji do náruče a zvedl do výšky. Nebránila se, na odpor ani neměla sílu. Páni, to je zas průšvih! pomyslela si, když ji táta ukládal v komoře do máminy postele, aby ji měl přivolaný doktor po ruce.

Pěkně to zvorala!


Houkající sanitka je na vesnici vždycky obrovské pozdvižení. To není jako ve městě, kde jí sice automobily také uhnou, ale bez velkého zájmu. Na vsi se lidé navzájem lépe znají a každou takovou událost provází spousta diskuzí - zejména večer v hospodě.

„Odvezli tu malou holku od těch nových, co bydlí místo Fojtů!“ Tato zpráva obletěla vesnici, jen co sanitka odjela.

Věrka se na protest nezmohla. Doktorka od záchranky ji vyšetřila, pak si vyslechla oba rodiče, vyptala se jich, zda nemají v příbuzenstvu nějakého epileptika, načež prohlásila, že Věrku odveze do nemocnice na pozorování. O prázdninách se dá celkem spolehlivě vyloučit simulování žáků kvůli škole a Věrčiny chabé protesty ji utvrdily v názoru, »že tam něco bude a je lépe jednat zbytečně než něco zameškat«. Nabídla místo v sanitce mamince, aby dcerku doprovodila, ale pak už jeli.

V nemocnici Věrce přidělili postel, kam ji uložili. Maminka ji utěšovala, že je to jen na vyšetření a to snad nepotrvá dlouho. Pak do nemocnice dojel rodinným favoritem i tatínek, došel se ještě na dceru podívat, ale pak už se nezdržovali a odjeli domů.

Venku už byla tma a Věrce nezbylo nic jiného než spát. Utěšovala se, že si do rána jistě natolik odpočine, že bude jako rybička, doktoři nic nezjistí a pustí ji domů.

Následujícího dne se její očekávání sice potvrdilo, ale jen v první části. Doktoři jí nic závadného nezjistili, ale domů ji nepustili, ačkoliv musela přetrpět spoustu vyšetření. Ze všech nejhorší byly odběry krve, odpor k injekcím nemají snad jen fanatičtí masochisté. Ani vyšetření EEG nebylo nic příjemného, zejména když pak měla hlavu polepenou nějakým ohavným slizem.

Ráno po prvních vyšetřeních dostala snídani, v poledne i oběd, mezitím strávila plno času v čekárnách u různých specialistů, ale výsledek pořád žádný.

„Padnout do ruky doktorům není žádný med,“ vzdychla si dívenka, ležící na stejném pokoji s Věrkou, podle všeho nepatrně starší. „S čím seš tady ty?“

„Ále, to mi ani nebudeš věřit,“ mávla rukou Věrka. „Sežrala mě kočka.“

„To znám,“ odvětila dívka. „To musíš mít fakt pořádnou horečku!“

„Jenže já žádnou horečku nemám,“ opáčila také s povzdechem Věrka.

„To je ještě horší,“ mínila dívka. „Horečku by ti mohli vyléčit, ale nic se léčí opravdu blbě! Radši se připrav na nejhorší.“

„A co máš ty?“ zeptala se jí Věrka na oplátku.

„Jen zlomené kosti v ruce,“ mávla dívka rukou - pochopitelně jen tou zdravou, druhou měla skutečně v sádře. „Hned dvě, v předloktí.“

„To by tě mohli pustit docela brzo, ne?“

„A to zase né!“ vrtěla hlavou dívka. „Nejsem žádná troškařka. Když zlámaná ruka, tak aspoň se třemi šrouby a s kusem železa uvnitř, dvě operace za mnou, dvě přede mnou.“

„Ty teda fakt nejseš troškařka!“ uznale přikývla Věrka.

„No dyť ty taky ne,“ vrátila jí dívka poklonu. „Tvrdit doktorům, že tě sežrala kočka, to by mě fakt nenapadlo. Stačil mi klasický kotrmelec přes řídítka na kole.“

„Já to doktorům netvrdila,“ přiznala Věrka. „To by mě hned poslali do cvokárny!“

„To já bych zase klidně řekla,“ holedbala se dívka. „Sranda musí bejt, kdyby na sůl nebylo. A docela by mě zajímalo, jak to ve cvokárně vypadá.“

„No jak...“ ušklíbla se Věrka. „Jako tady, jenže jsou na oknech mříže a dveře mají kliku jen zvenčí. Akorát u těch zuřivých je zevnitř ještě nějaké polstrování.“

„To jsem slyšela,“ souhlasila dívka. „Taky se říká, že se ředitel cvokárny od pacientů liší jen tím, že má od těch dveří klíče. Slyšela jsi o chlápkovi, co ho přejel parník?“

„Ne - to snad ani nejde!“ zarazila se Věrka.

„Ale jde!“ opáčila dívka. „Pak ho přejel ještě tank, lokomotiva a dvě závodní auta, než ten kolotoč zastavili!“

Zasmály se tomu obě.


Věrka se vrátila domů až po třech dnech všelijakých vyšetřování. Přijeli si pro ni rodiče v obstarožním rodinném favoritu, převzali závěrečnou lékařskou zprávu pro Věrčina lékaře, dva recepty na léky s návodem k užívání, doplatili nějaké poplatky a mohli jet.

Táta vpředu řídil, maminka s Věrkou vzadu, aby seděly vedle sebe.

Cestou se rodiče chtěli zastavit v lékárně, ale Věrka se zatvrdila, že ty léky nechce.

„Za celou dobu mi tam nic nebylo!“ tvrdila. „Jen po pilulkách, co mi předepsal pan doktor z neurologie, se mi udělalo špatně. Asi jsem na ně alergická. Já je brát nebudu.“

„Co blázníš, Věruško?“ snažila se ji umravnit maminka. „Pan doktor ví určitě nejlíp, co ti doopravdy je.“

„Náhodou vím, co tam napsal,“ řekla. „Podle něho mám epilepsii. Jenže jsem si taky přečetla, že záchvat podobný epileptickému má i úplně zdravý člověk aspoň jednou za život, takže jsem si to zkrátka vybrala už teď.“

„To si jen tak myslíš,“ peskovala ji matka.

„Víš, mami,“ přiznala Věrka. „Já jsem ty jeho jedy spolkla jen jednou. Bylo mi po nich hrozně zle, proto jsem ty další místo polykání nosila splachovat na záchod. A udělalo se mi zase dobře, když jsem je nebrala. Já je prostě nechci!“

„Ale pan doktor přece musí vědět, k čemu jsou.“

„Tak víš co?“ navrhla Věrka. „Navrhuji pokus. Nevyzvedávejte ty léky, beztak to jsou samé jedy. Ale kdyby se mi to opakovalo, budu je užívat naprosto disciplinovaně, platí?“

„Já bych radši viděl, kdybys je disciplinovaně užívala hned teď,“ přidal se k mamince i táta, ačkoliv se musel věnovat řízení a neměl by se rozptylovat.

„Chcete ze mě mít psychopatickou zombii?“ pokusila se Věrka o útok na jejich city.

„To jistě ne,“ odvětil táta přes rameno. „A právě proto bys měla být poslušná a poctivě užívat léky, dokud ti je bude pan doktor předepisovat.“

„Vždyť to jsou jen nějaké oblbováky a vsadím se, že jsou jedovaté!“ namítala.

„Jedovaté léky by ti pan doktor jistě nepředepsal,“ namítal otec. Jenže to už zastavoval na parkovišti u lékárny. Recepty měla maminka, takže vystoupila a šla léky vyzvednout. Po celou tu dobu Věrka uraženě mlčela a nepromluvila ani když se opět rozjeli směrem domů.

Doma ani neprotestovala, když ji rodiče zahnali pod peřinu za pec, ačkoliv bylo teprve před polednem. Mlčky a disciplinovaně spolykala léky a teprve když je zapila, dali jí pokoj.

Aspoň že teď měla klid...

Rodiče však ještě neodešli. Teď se konečně ukázala hlavní nevýhoda pelíšku za pecí. Máma začala cosi vařit, jenže jak stála u plotny, měla na Věrku přímý dohled. Táta sice seděl za svým počítačem a cosi vytvářel pro podnik, ale stačilo mu pootočit hlavu a viděl na Věrku také, takže jí nezbylo než odevzdaně ležet.

Co kdyby si aspoň vyzkoušela vciťování?

Ale už ne do myši - jedna zkušenost jí bohatě stačila. Musí si jen zvolit jiné zvířátko, méně ohrožené než ty myší šedivky. Co třeba ptáček? Nasměrovala se skrz stěnu do míst, kde by asi tak mohla být koruna stromu, rostoucího na jejich zahrádce. Snad tím směrem něco najde...

Jenomže najednou pocítila strašnou únavu. Jak to? Vždyť je teprve dopoledne. Že by to způsobily ty prášky? Mají-li uklidňovat...

Usnula.


Ráno Věrka vyskočila a cítila se opět čerstvá.

„Můžu už dneska ven?“ zeptala se optimisticky maminky u snídaně.

„Nebylo by lepší, kdybys to pořádně vyležela?“ podívala se na ni maminka zpytavě.

„Dyť už mi nic není!“ holedbala se Věrka.

„Ale nejdřív si vezmeš prášky!“ zarazila máma její optimismus.

„Mami! Fakt musím?“ zesmutněla Věrka okamžitě.

„To víš, že ano!“ opáčila maminka a přistrčila před ni malý talířek s různobarevnými pilulkami. „Napřed spolykáš tohle - a pak to půjdeš pořádně vyležet.“

„Vždyť je to pitomost!“ remcala Věrka, ale pilulky poslušně spolykala a zapila kakaem.

Že by šla hned po ránu do postele? No to snad ne! Vždyť jí přece nic není!

Jenže - problém byl v tom, že se jí opravdu najednou chtělo strašně spát. Poslušně si tedy vylezla na pec - a za chvilku spala jako miminko...


Víťa s Jitkou za ní přišli až po obědě. Věrčina maminka je nejprve za dcerkou nechtěla pustit, ale když chvíli žadonili, nechala se umluvit. Třeba Věrku kamarádi potěší! Věrka se před obědem vzbudila, snědla všechno, jen další dávku prášků si nechala zatím na talířku.

„Necháš nás chvilku si povídat, mami?“ poprosila.

„Ale jen chvilku!“ omezila to mamka. „A nejdřív sněz ty prášky!“

„Mami! Až potom! Já po těch prášcích strašně spím!“

„Ba ne!“ neustoupila maminka přísně. „Chci vidět, jak je sníš!“

Věrka si tedy nasypala pilulky na dlaň, rychle je spolykala a zapila čajem.

„A teď si chvilku povídejte!“ pobídla je maminka. „Ale pak zase šup pod peřinu!“

Jakmile se ale maminka trochu vzdálila, Věrka kamarádům naznačila, aby všichni tři dali hlavy dohromady.

„Prosím vás,“ požádala je, „vyřiďte panu Vukovi, že se strašně omlouvám, ale teď asi nebudu chodit ven. V nemocnici mi předepsali nějaké strašně silné oblbovací prášky, pořád po nich spím, to se nedá vydržet. Ani vciťovat se nemůžu, všechno prospím.“

„Co ti vlastně bylo?“ zeptala se jí rychle Jitka.

„Vy mi to snad budete věřit,“ vzdychla si. „Sežrala mě kočka. Vciťovala jsem se právě do myšky, když ji najednou popadla kočka. Nedokázala jsem se hned odtrhnout, takže jsem zažila smrt myšky v zubech kočky. To vám povím, zvalchovalo mě to příšerně. Cítila jsem tak strašnou bolest, jako kdyby mě samotnou zakousl šavlozubý tygr, křičela jsem - a naši mi hned zavolali záchranku, nechali mě odvézt do nemocnice a tak...“

„To už víme, to se po vsi povídalo,“ ujistila ji Jitka. „Jen nikoho nenapadlo, že by za to mohla nějaká miloučká kočička.“

„Pěkně miloučká kočička!“ vzdychla si Věrka. „V myších očích je strašnější než tygr Zdislav pana Vuka! No a pak mě tam doktoři vyšetřovali... a vyšetřovali... a na nic nepřišli.“

„A předepsali ti tam nějaké uspávací prášky, že?“ dovtípil se Víťa.

„Jo - a dokud je všechny poctivě nevyužívám, nemůžu vůbec nic dělat. Ty prášky jsou fakt děsný uspávací dryák!“

Na potvrzení svých slov si nezadržitelně zívla, sotva stihla dát ruku před pusu.

„Tak mě, prosím, omluvte u pana Vuka,“ požádala ještě jednou kamarády. „Dokud zas nebudu v pořádku, mám zaracha. A v pořádku jen tak nebudu, protože mě ty prášky pořád uspávají a naši to považují za pokračování nějaké neexistující nemoci. No řekněte - uvěřili by mi, že mě sežrala kočka? Ostatně - vciťování je přece tajemství!“

„To se ví, že tě omluvíme!“ ujistil ji Víťa. „Pan Vuk řekl, že dokud se neuzdravíš, tak nás nebude dál učit, aby to nemusel opakovat ještě s tebou. Takže nás zve k sobě, jak říká, jen na dobrou baštu. Včera jsme měli jelena na víně, to ti byla dobrota!“

„A co doma?“ starala se Věrka. „Nepřišlo jim to divné?“

„Naši nám dali cestovní oběd, abychom u pana Vuka nepadli hlady,“ zasmál se Víťa.

„Naši taky,“ přidala se Jitka. „Řekla jsem doma, že si Víťa bere chleba se salámem, tak mi máma vnutila taky. Jenže pan Vuk nám dal jelena na víně a o chleba se salámem se nakonec poprala liščata. Mají noru kus dál v lese, ale liška neutekla, pana Vuka zná a na nás si taky rychle zvykla. Už abys byla zdravá, ať můžeme pokračovat!“

„Jo, budu se snažit,“ zívla si ještě jednou Věrka.

„Tak - a konec návštěv!“ ukončila debatu Věrčina maminka. Od plotny neslyšela jejich šeptání, ale přes celou sednici viděla Věrčino zívání a usoudila, že toho bylo právě dost.

„Tak mu to vyřiďte!“ opakovala Věrka.

„Komu?“ zachytila to maminka.

„Půjdou za panem Vukem beze mě!“ postěžovala si Věrka. „Včera viděli liščata! Proč zrovna já mám takovou smůlu, že nesmím?“

Jenže si při tom zase nezadržitelně zívla a to byl pro maminku signál, aby prohlásila návštěvní hodiny za skončené, návštěvu rychle vypakovala a Věrku zahnala na pec.

„Neboj se, budeme ho pozdravovat!“ utěšoval Víťa Věrku ještě ve dveřích, jenže jí to nebylo nic platné. Zřejmě bude zase spát - až do večera!

Koho by to bavilo?

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10