Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sojka zachránkyně

V podvečer se Víťa s Jitkou cestou od pana Vuka zase zastavili potěšit Věrku. Dostali svolení jen nakrátko, víc ani nepotřebovali. Ještě než Věrce popsali svou další návštěvu liščat a krmení mladých ježků, stačil jí Víťa sdělit vzkaz od pana Vuka.

„Máš zkusit přemluvit rodiče k návštěvě obvodního doktora!“ vyřizoval jí spiklenecky. „Všichni patříme pod pana doktora Ličku a s tím se dá mluvit.“

Pak je sice Věrčina maminka jako předtím vypoklonkovala ze dveří, ale Věrka už věděla své a hned začala naléhat, aby ji zítra ráno vzali k doktorovi, panu Ličkovi.

„Jak víš, že spadáme pod pana doktora Ličku?“ podívala se na ni maminka pátravě.

„Říkal mi to Víťa,“ odvětila bezelstně Věrka. „Že je to fakt dobrý doktor, dokonce je prý lepší než ti v nemocnici.“

„Beztak mu musíme předat papíry z nemocnice,“ vzpomněla si maminka. „Ráno tam spolu zajedeme, na to stačíme i my dvě, bez táty.“

Věrka zajásala, ale jen v duchu. Pak bez řečí disciplinovaně spolykala uspávací prášky, snědla půlku večeře a za stálého zívání se odebrala za pec na kutě. Jestli se s panem Ličkou dá rozumně mluvit, musí jí přece ukončit léčení těmi oblbováky!

Už aby to bylo!


Ráno po snídani sice s remcáním, ale přece jen spolykala další odporné pilule, ale pak už s mámou nasedly do rodinného favorita, aby zajely na středisko za panem Ličkou.

Prášky Věrku jako vždy spolehlivě uspaly, dokonce i za jízdy, takže ji mamka musela před zdravotním střediskem budit, ale hned vyskočila a brzy obě spěchaly po schodech do patra, kde měl pan Ličko ordinaci. Navlékly si na boty plátěné návleky a posadily se v čekárně. Před nimi byli ale jen dva lidé, takže brzy obě přišly na řadu.

Maminka předala postarší zdravotní sestřičce obálku z nemocnice a sestřička spolu s ní založila pro Věrku novou zdravotní kartu. Zatímco jí maminka diktovala nacionále, Věrka se zvědavě rozhlížela po ordinaci. V předpokoji byly sice hlavně skříně s kartotékami, ale na malé nástěnce nad pracovním stolem viselo několik dětských kreseb. Věrka hned odhadla, že je maloval někdo, kdo chodí buď do školky nebo nanejvýš do první třídy. Znamenalo to, že zdravotní sestra má už taková vnoučata, nebo přinejmenším děti v nejbližším příbuzenstvu. Snad by mohla mít pochopení i pro jiné děti.

To ale nic neznamená, hlavně jaký bude pan doktor!

Věrce se už zase chtělo spát - přece není přirozené, aby prospala nejen noc, ale i celý den! Musela se přemáhat, ale několikero zívání potlačit nedokázala.

Konečně je sestřička odeslala do ordinace k panu Ličkovi!

Pan doktor byl mladší, než Věrka očekávala. Podíval se nejprve pátravě na ni, ale pak se začal bavit s maminkou, která tu měla hlavní slovo. Popsala mu, stejně jako v nemocnici, Věrčinu příhodu, kdy se jí znenadání doma udělalo špatně, jak křičela a jak ji vezli sanitkou do nemocnice. Věrka už to znala a slyšela to už poněkolikáté, ale bylo to o ní a musela si to vyposlechnout. Přitom se ale zvědavě rozhlížela po ordinaci.

Tady toho bylo k vidění víc. První, co Věrce padlo do očí, byl notebook na doktorově stole. Stranou stála i tiskárna - pan doktor byl asi moderního založení a jistě nevypisoval recepty ručně. Kromě toho tu byly i další přístroje - Věrka podle gumových balonků na přísavkách a velikých elektrod poznala elektrokardiograf, ale další přístroje neznala.

V té chvíli ale její pozornost zaujalo lehké zaťukání - ne na dveře, ale na okenní sklo.

Stála tam zvenku - sojka.

Věrka se cítila, jako kdyby se jí dotkli elektricky nabitým kontaktem. Sojka - nemá to něco společného s panem Vukem? Ten ji přece rád používá!

Jenže v té chvíli sojka rozepjala křídla a odlétla. Nebyla sojka pana Vuka, ale obyčejný opeřenec. Věrce zklamáním skoro vhrkly slzičky do očí a otočila se raději od okna směrem, kde se o ní jednalo - k panu doktorovi.

Pan doktor si zamyšleně přejel rukou po obličeji. Dál poslouchal litanie Věrčiny matky, ale teď vypadal trochu zamyšleněji. Zřejmě o všem více uvažoval.

Pak teprv rozlepil předanou obálku z nemocnice a začetl se do lejstra. Věrka ho napjatě sledovala - teď se to mělo rozhodnout!

„Tak jak se cítíš dneska, děvenko?“ obrátil se k ní doktor Ličko.

„Myslím si, že mi už nic není!“ začala rychle. „Jen se mi po těch prášcích chce strašně spát, prospala jsem už nejen noci, ale prospím i celé dny. Nejprve v nemocnici, teď i doma.“

„Ani se nedivím...“ odvětil pomalu, zamyšleně doktor Ličko a dál hleděl do lékařské zprávy z nemocnice. „Tohle by uspalo i koně... kolega Braunstein si zřejmě myslí, čím víc barbiturátů, tím lépe...“

„A to budu pořád jenom spát? Mě to nebaví!“

„No... vysadit to naráz nemůžeme, to by nebylo dobré,“ uvažoval doktor.

„Proč ne?“ skočila Věrka do jeho pomalého uvažování.

„Protože... kdyby měl kolega Braunstein náhodou pravdu, vedlo by okamžité vysazení k dalšímu záchvatu. Zase byste volali záchranku a mě by čekalo nepříjemné vyšetřování, co jsem si to dovolil... kolega Braunstein je specialista neurolog, to by asi nedopadlo dobře ani pro mě, ani pro vás...“

„To mám ty dryáky užívat dál a prospat celý týden jako u spavé nemoci?“ zamračila se Věrka. „To přece není normální!“

„Normální to asi není, to máš pravdu...“ uvažoval pomalu doktor. „Opatrnost ale bude namístě, o tom nepochybuj.“

„Tak co s tím?“ naléhala na něho Věrka.

„Nech mě chvilku uvažovat!“ okřikl ji trochu lékař. „Rozhodovat musím já, ne ty! Chápu tvou netrpělivost, ale uspěchat to - to by taky bylo špatné. Takže začneme snížením hladiny. Máte ty prášky s sebou?“

„Jistě...“ řekla Věrčina maminka a začala se hrabat v kabelce, odkud za chvilku vytahala několik krabiček s léky.

„Dejte mi je!“ natáhl k ní doktor Ličko ruku. „Dám vám jiné, slabší.“

Odebral od Věrčiny maminky všechny krabičky a podal jí jen jednu. Věrka na to hleděla se zábleskem naděje. Snad ji ten nový lék nebude tak tvrdě uspávat!

„A měl bych pro vás ještě jedno doporučení,“ pokračoval pan doktor. „Podívejte se, je léto, děti mají prázdniny. Myslím si, že slečně dceři prospějí častější vycházky do přírody, nejlépe do tichého lesa. Rozumíte mi? Klid, lesní ticho... ovšemže by tam neměla obdivovat těžkou dřevařskou techniku při kácení, tak si lesní klid nepředstavuji, ale klid léčí - někdy i lépe než chemie.“

„To bude snadné,“ odvětila rychle maminka. „Věruška se toulá po lese docela ráda. Od té doby, co jsme se odstěhovali z Prahy...“

„No, kdyby byla z Prahy zvyklá prosedět spoustu času u televize, případně u počítačů, jak je dnes´taky moderní, pak by ten les byl změnou jedině k lepšímu.“

„Vyjdeme jí vstříc,“ slíbila maminka a Věrka se na ni vděčně podívala.

Návštěva u lékaře skončila a Věrka by si poposkočila radostí. Jeden prášek místo čtyř, to je první změna. A jestli bude slabší a ne tak uspávací, tím lépe.

A čím dřív, tím líp!


Maminka splnila slib, že Věrce vyjdou vstříc, co se týče návštěvy lesa. A pokud se tam nechtěla vypravit spolu s ní - což dost dobře nemohla, protože se pořád ještě starala o další zabydlování a vylepšování nového domova, nezbylo jí než svěřit ji nové partě. Táta musel od začátku pracovat pěkně naplno, aby zaměstnavatele přesvědčil, že neprohloupil, když přistoupil na práci na dálku, takže přes den neměl čas - jako dřív, když chodil do práce.

Ta parta snad nebude tak špatná, uvažovala maminka, jako party grázlíků na sídlištích. Když chodí navštěvovat jakéhosi starého pána na lesní samotě a podle nadšených narážek se zdá, že jde o nějakého milovníka přírody - skauti snad nejsou zločinci ani pedofilové.

Buď jak buď, Věrka dostala do lesa zelenou a hned se vypravila ven.

Tentokrát se parta vypravila za panem Vukem až po poledni, aby příliš nezneužívali benevolence Víťových i Jitčiných rodičů. Jednou či dvakrát jít do lesa se studeným obědem, to se jistě sneslo, ale denně by to asi nešlo.

V prvním lesíku za vsí je ale čekalo překvapení.

Čekali tu na ně tři velcí, osedlaní jeleni. To tedy panu Vukovi vyšlo! Jistěže si nevšimli žádné sojky, ale vrabců tam létá tolik, že si jednoho navíc nevšimne nikdo a kdoví, jakého vyzvědače si do vsi poslal. Osedlaný jelen je ale stejně jasné pozvání, jako kdyby mluvil.

Že jeleni čekali jen na ně, bylo zřejmé už z toho, že byli osedlaní. Samozřejmě se tak dalo usuzovat i podle toho, že před trojlístkem dětí neutekli, ale nechali se nejprve pohladit a pak se ještě shýbli, aby se na ně snadněji vyšplhali.

To zas byla jízda! Jeleni s nimi nešplhali po Infarktových schodech, ale proběhli kolem jako vítr a pak to vzali po svahu nahoru přímo do lesa. Zakrátko byli na hřebenu a tam se otočili k Vukově chaloupce.

Pan Vuk už na ně čekal u zadního plotu, kde jim opatrně otevřel branku, aby nemuseli udýchaní jeleni přeskakovat plot. Jeleni s nimi důstojně kráčeli na dvorek a pan Vuk je hbitě odstrojil. Pak jim popřál klidnou pastvu a šel do kůlny pověsit na háky jelení sedla.

„Tak - a pojďte dál!“ pokynul jim k zadnímu vchodu, jakmile vyšel z kůlny.

Dveře jako první otevřel Víťa a Věrka šla tentokrát poslední. Hned za dveřmi se mrkla po dveřích do sklepa, kde udělali nepředloženost se studnou prygo. Nepředloženost, které na druhé straně vděčili za všechno další. Když se ale v temné chodbě rozkoukala, vytřeštila oči. Za venkovními dveřmi byly dveře od záchoda - a vedle holá bílá stěna, nahoře už dokonce s pavučinami. Dveře do sklepa - zmizely. Marně pan Vuk neříkal, že je celá chalupa divná!

V sednici ale už na ně čekaly plné mísy dobrot. Tentokrát to nevypadalo na oběd, na to tady ani nebyly talíře. Byly tu jen různé zákusky a ovoce - od čokoládových dortů až po nějaké exotické ovoce. Dalo se čekat, že pan Vuk bude vědět, že už jsou po obědě.

„Tak vás tady opět všechny vítám!“ přivítal je, když se na jeho pokyn usadili na staré dřevěné židle s přivázanými polštářky, na kterých se tak měkce sedělo.

„I Věruška je zase mezi námi!“ pochvaloval si.

„Měl jste dobrý nápad jít co nejdřív k doktorovi!“ řekla Věrka. „Díky za radu! S panem Ličkem se přece jen dalo mluvit!“

„Líp než s panem Braunsteinem, co?“ mrkl na ni pan Vuk.

„Vy jste byl za mnou i v nemocnici?“ rozjasnila trochu obličej.

„Ne - přečetl jsem si to v té lékařské zprávě!“ usmál se pan Vuk.

„Ale... máma tu zprávu doma nerozlepovala!“ zarazila se Věrka. „Leda byste si ji četl u pana Lička. Ale on ji po přečtení strčil zpátky do obálky a založil k mojí zdravotní kartě!“

„No a?“ usmál se pan Vuk. „Ty sis u pana Ličky nevšimla mé sojky?“

„Všimla!“ rozjasnila se opět. „Ale - ta sojka přece hned odletěla!“

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „Chovala se přirozeně, tak jako každý divoký ptáček, když se ocitne v neznámém místě. Snažila se uletět tam, kde to zná.“

„Já myslela... že jste byl do ní vcítěný!“ řekla trochu zklamaně Věrka.

„V té chvíli už ne,“ řekl pan Vuk. „A to se také dnes naučíme. Opustit tvora, do něhož jsme vcítění, můžeme dvojím způsobem. Buď se od něho prostě odtrhneme - pak se začne chovat opět přirozeně - anebo... anebo z něho přeskočíme na jiného tvora.“

„Tam ale žádné jiné zvířátko nebylo...“ zarazila se Věrka. „Ani myš! Ledaže...“

„Ano, správně,“ usmál se pan Vuk. „Ale hned na začátek vás musím opravdu vážně varovat. Přeskočit ze zvířete na člověka smíte jedině v případě krajní nouze. Tvůj případ ale krajní nouzí byl a to mě opravňovalo i k použití této krajnosti. Vy to ale nezkoušejte, dokud vám nebude aspoň dvě stě let! Rozumíte?“

„Vy jste - přeskočil na pana doktora Ličku?“ rozevřely se Věrce oči úžasem.

„Myslíš, že to bylo svévolné zneužití?“ odpověděl jí protiotázkou.

„No - mně to opravdu pomohlo,“ připustila. „Myslíte, že by pan doktor Ličko jednal bez vás jinak?“

„Jistě,“ přikývl vážně pan Vuk. „Dalo mi práci přesvědčit ho ke shovívavosti, zejména když jsem ho nutil postavit se proti vyšší autoritě lékařské kapacity, specialisty pana doktora Braunsteína. Nechtělo se mu jít s ním do konfliktu a dalo mi dost práce přesvědčit ho, aby se rozhodl zdánlivě sám. Mohla jsi přece sama sledovat, jak přímo před tebou bojuje sám se sebou, než se nakonec rozhodl.“

„Vy můžete poroučet i lidem?“ zeptal se ohromený Víťa.

„A čím se liší člověk od zvířete?“ usmál se pan Vuk. „No, nějaké rozdíly by se tu jistě našly. Ale většina těch rozdílů hovoří proti pokušení ovládat lidi touto cestou. Samozřejmě to jde, stejně jako u zvířat. Největší rozdíl je, že zvíře po opuštění rychle zapomene, co jste s ním prováděli, zejména když to nemá neblahé následky. Tady Věrka už by mohla dlouho a podrobně vyprávět, co se stane s myškou, když vyběhne z bezpečí myší díry přímo před číhající kočku, ale taková zkušenost je myšce k ničemu, když ji kočka za chvíli zchroupá. Když ale přimějete kočku skočit do vody, což by sama neudělala, víte přece, jak se jí kočky vyhýbají, budete s ní mít příště víc práce, než ji ovládnete. A některá divoká zvířata raději změní rajón, kde je potkalo pár takových nepříjemností, takže už se s nimi nesetkáte. Jiným na to pomůže zapomenout, když je na konec obdarujete - u ptáčků stačí pár drobečků.“

„A člověk?“ vyhrkla Jitka.

„To je ten největší rozdíl,“ navázal plynule pan Vuk. „Jak zvíře, tak člověk si všimnou okamžiku, kdy se do něho vciťujete - a to ho ani nemusíte řídit. Jistěže jsem to párkrát ve svém životě použil, ačkoliv se tomu hodně vyhýbám - jak se dneska říká, jako čert kříži. Zvíře na to ale brzy zapomene - člověk nikdy. Pro lidi je to dost nepříjemný zážitek, někteří to popisovali »jako by na ně sáhla smrt« a podobně. A když je navíc řídíte proti jejich vůli, získají jistotu, že to není přirozené. Musíte postupovat hodně opatrně, aby si člověk myslel, že všechno udělal ze své vlastní vůle. Jinak hrozí, že až ho opustíte, udělá okamžitě všechno pro to, aby to zvrátil. Představte si, že přimějete učitele, aby vám napsal jedničku! Vypadá to lákavě, že? Jenže až se od něho odtrhnete - a tomu se dříve nebo později nevyhnete - učitel se z transu probere a protože ví, že by vám ji sám o své vůli nenapsal, ihned vám ji v lepším případě škrtne, v horším ji změní na pětku. Proto říkám - nezkoušejte to!“

„Takže jste pana Ličku přiměl, aby mi aspoň napsal slabší léky!“ došlo Věrce.

„Jenže to byl opravdu případ nouze,“ vysvětloval to pan Vuk. „Prostě jsem to nesměl nechat být! Už protože sis stěžovala na ospalost - chemie by tě jinak oslabila a musela bys s vciťováním začínat úplně od začátku.“

„Jenže - co svedu proti doktorům já?“ namítla Věrka.

„Ty asi nic,“ vzdychl si pan Vuk. „To jsou zkrátka komplikace, když jste příliš mladí. Dospělý by nebyl tak závislý na rodičích a už vůbec ne na nějakých ranhojičích!“

„Ale co s tím uděláme?“ zeptala se ho Věrka nešťastně.

„Teď asi nic,“ mávl rukou. „Nejprve se naučíte přeskakovat z tvora na tvora, ovládat zvířata a nakonec používat telepatii k vzájemnému volání. Až si mě budete moci telepaticky zavolat, můžete mě zpravit o každém problému, na který si sami netroufnete. Doufám, že to tím bude vyřešené.“

„Tak už začneme, prosím...“ poprosila Věrka.

„Můžeme,“ souhlasil pan Vuk. „Nejdřív to přeskakování.“

Sáhl stranou do truhly, kde měl připravené dvě klícky. V jedné poskakovala šedivá myška, ve druhé byl hnědší vrabčák. Pan Vuk jim skrz mříže nasypal po hrsti drobečků, aby se tvorečkové upokojili. Při pohledu na myš se Věrka celá otřásla, ale pak si odhodlaně řekla, že v kleci bude myška v bezpečí, i kdyby do sednice vtrhlo deset koček.

„Tak - a dávejte pozor...“ řekl pan Vuk...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10