Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Konkurence

Na vesnici se nic dlouho neutají. Ani výlety našeho trojlístku za panem Vukem na lesní samotu nezůstaly dlouho tajemstvím. Dospělé to nechávalo netečnými - kdo by pátral, čím se zabývají děcka, nota bene cizí. Neušlo to ale ostatním vesnickým dětem.

Když se Víťa s Jitkou neobjevovali na návsi (a Věrka tam od svého přistěhování nebyla ani jednou), pár dní to prošlo bez povšimnutí. Pak ale nehybnou hladinu vesnických událostí rozvířil Věrčin odvoz do nemocnice a když se vrátila a Víťa s Jitkou se pořád neobjevovali na návsi, začalo to být ostatním podezřelé.

Aby někdo věděl víc než ostatní, to se přece nepromíjí!

Nepsaný, leč uznávaný vůdce vesnických dětí Hynek Moravec nakonec rozhodl, že se na to parta podívá. To by v tom byl rohatý, aby se někdo dlouho a bez jeho souhlasu ulejval ze společných akcí!

Není divu, že následující cesta trojlístku Víťa - Jitka - Věrka do Maňákovského lesa neproběhla tak poklidně jako předešlé.

Sotva vkročili do úvozu před Maňákovským lesem, zastoupila jim cestu parta kluků vedená Hynkem Moravcem. Vpředu byli nejstarší - Hynek, Olda a Michal, za nimi a po stranách se vyrojili další.

„Kampak?“ ušklíbl se na trojlístek Hynek. „Co že nás poslední dobou obcházíte?“

„My že vás obcházíme?“ zpochybnil to Víťa. „Nevím o tom, že byste nám někdy stáli v cestě, to až teď...“

„Hele, nekecej a kápni božskou!“ zamračil se Hynek. „Kam máte zamířeno?“

„Jdeme za panem Vukem,“ prohlásil po pravdě Víťa.

„Za tím starým pedofilem? To myslíš vážně?“ opáčil pohrdlivě Hynek.

„Jdeme za panem Vukem a nemyslíme si, že by to byl pedofil,“ opakoval Víťa pevně.

„To teda lžeš!“ prohlásil Hynek. „Nejdete tam, jdete s námi na jablka ke Koťátkům.“

„Na jablka?“ zavrtěl Víťa hlavou nevěřícně. „Jablka jsou přece ještě nezralý a kyselý jako šťovík!“

„To je jedno,“ opáčil Hynek. „Ale Koťátkům se pod jablky prohýbají větve, potřebují trochu očesat, aby se nezlámaly.“

„A proč nejdeme pomoci jabloním ve vašem sadu?“ namítl drze Víťa.

„Protože na naše jablka se nikdo ani křivě nepodívá, jinak dostane přes čumák!“ řekl Hynek sveřepě. „Ale Koťátkovým letos narostlo jablek víc a to se zkrátka musí srovnat!“

„Takže vandalismus a navíc špinavý konkurenční boj!“ komentoval to srdnatě Víťa, ačkoliv by si s Hynkem pěsti měřit nemohl.

„Cos to řekl?“ postoupil Hynek o krok. „Zopakuj to!“

„Pan farář dvakrát nekáže!“ odsekl Víťa, ale současně se telepaticky obrátil na dívky, aby se přichystaly na útěk alespoň k nejbližším domkům, kde si snad na ně netroufnou.

„Byla tu na výzvědech Vukova sojka!“ odpověděla mu stejně skrytě Jitka. „Ale zrovna teď zase zmizela.“

„To teda odvoláš!“ prohlásil Hynek a postoupil ještě o krok, takže už by mohl na Víťu snadno dosáhnout.

„Hus taky neodvolal!“ řekl Víťa, ale chystal se vydat holkám pokyn k útěku, jenže ho v té chvíli chytily dvě Hynkovy ruce za košili a znemožnily mu dát se na útěk taky.

„Věrko, utíkej domů a zavolej vaše!“ požádal Víťa Věrku, ale nahlas neřekl nic. Jenže když se Věrka ohlédla, zjistila, že za nimi stojí další dva kluci z Hynkových »bodyguardů«, oba starší a jistě i silnější než ona.

„Utíkat nemá cenu, jsou i za námi!“ oznámila pořád ještě skrytě Víťovi.

„Hele, není tohle »stav krajní nouze«?“ nadhodila Jitka také telepaticky, aby to vnímali jen Víťa s Věrkou. „Co kdyby ses do něho vcítil a nařídil mu ustoupit?“

„Tohle jistě ne,“ oponoval Víťa, ale neměl už moc času na rozmýšlenou. Hynek ho za košili trochu nadzvedl a zahučel mu přímo do očí: „Tak bude to? Odvolej, nebo...“

Vypadalo to, že přinejmenším Víťa dostane pěknou nakládačku. Holky snad ne, jen se na to budou muset bezmocně dívat, což bude také hrozný zážitek.

Jenže v té chvíli se za skupinou venkovských dětí ozval varovný výkřik:

„Zdrhejte! Ženou se sem divočáci!“

„Bachyně se selaty! Všichni nahoru na svah!“

Jako když střelíš do vrabců! Parta se rozprchla, všichni, jak to šlo, šplhali do strmých svahů úvozu - jen co nejvýš, tam je snad divočáci pronásledovat nebudou!

Uprostřed cesty zůstal kromě trojlístku jen Hynek a jeho dva bodyguardi, kteří neutekli, protože ani jejich vůdce neutíkal. Jenže Hynek neutíkal, protože neviděl, co se na ně zezadu žene a chtěl si to nejprve rychle vyřídit s Víťou. Promyšleně a s rozmachem praštil chlapce přímo do nosu, až Věrka vykřikla odporem, neboť na ni vystříkla krev.

K další ráně se ale Hynek nedostal. Zezadu jím cosi trhlo za krátké kalhoty tak prudce, až se na něm i s trenýrkami roztrhly odspodu až k pasu. A když se otočil, ztuhl jako špalek, neboť se díval do tváře kance s obrovskými žlutými kly a krví podlitýma očima. Panečku, to byl soupeř jiné váhy než drobnější Víťa! Jenže pro Hynka to bylo tak šokující setkání, že na místě ztuhl - a padl naznak.

Jak známo, někdy je hra na mrtvého brouka docela dobrou kamufláží, jindy to nemusí stačit. Medvěd opustí protivníka, když vypadá jako mrtvý, ale obvykle si před odchodem do jeho těla ještě naposledy bací tlapou - a to rozhodně není oč stát. Kanec se na nehnutě ležící tělo postavil a vítězně zaryčel, až se dali na útěk i Hynkovi bodyguardi.

„Věruško, máš u sebe mobil?“ ozval se v té chvíli dívce telepaticky pan Vuk.

Dívka místo odpovědi sáhla do pouzdra na krku a vytáhla mobil.

„Vyfoť to!“ požádal ji pan Vuk.

Mobil blýskl jednou - dvakrát - třikrát. Věrka si prohlédla jen poslední záběr. Kanec jednou nohou pózoval na prsou poraženého Hynka přesně obráceně, než se nad zastřeleným zvířetem fotografují úspěšní lovci. Tentokrát mělo navrch zvíře.

Pak ale divočák sestoupil z poraženého výrostka a přivinul se k Věrce bokem.

„Nasedejte!“ vybídl pan Vuk své učedníky telepaticky.

Bachyně se přitočila bokem k Víťovi stejně jako kanec k Věrce, další menší kanec také tak krotce přiběhl k Jitce. Věrka chtěla ještě panu Vukovi naznačit, že nahoře kolem úvozu přihlížejí ostatní kluci i holky z Hynkovy party, ale kanec se tam podíval a tak silně zaryčel, až se všichni rychle shýbli, aby na ně zdola nebylo vidět.

Divočáci se obrátili k lesu a trojlístek na jejich hřbetech triumfálně odjížděl. Nebyla to tak divoká jízda jako na jelenech, rychlost skupiny určuje vždy nejpomalejší a za bachyní se pletlo šest pruhovaných selátek, ale byla to také jízda! Pomalejší, ale triumfálnější.

Dojeli k Infarktovým schodům, kde Věrku opět na dálku oslovil pan Vuk.

„Bude rychlejší, když teď vyjdete po schodech,“ poradil jí.

Kanci i bachyně jako na povel zastavili a trojlístek sesedl. Pak se celá vepří skupinka rozběhla dál do lesa a trojlístku nezbylo než vyšplhat se po schodech nahoru, kde už je čekal pan Vuk.

„Tak pojďte, krotitelé divoké zvěře!“ vítal je s potutelným úsměvem. „Dneska jste to měli dramatické, co?“

„To teda jo!“ vzdychal Víťa, neboť si celou cestu držel na nose kapesník, aby za ním nezůstávala krvavá stopa. Teď si ale všiml, že už mu krev neteče, ale prohlížel si zakrvácený kapesník s obavami. Jak to doma před mámou vysvětlí?

„Ale pane Vuku,“ namítla Věrka. „Předtím jste po nás vyžadoval zachovávat tajemství i před vlastními rodiči - co ale bylo tohle? Vždyť nás celá banda viděla odjet na prasatech!“

„Viděli to,“ přikývl vážně pan Vuk. „Těm už nikdo nenamluví, že se tam dělo něco normálního. Jde o to, kdo jim to uvěří? Jediný důkaz má Věrka v mobilu, ale nedávno mi tu vysvětlovala, co všechno je s mobilem možné, takže doufám, že ty obrázky doma dobře uschová a nikomu je neposkytne. Umíš snad vyčistit paměť mobilu, nebo ne?“

„Ale proč je tedy vůbec pořizovala?“ nechápala Jitka.

„Máte přece doma tiskárnu, že?“ pokračoval pan Vuk směrem k Věrce.

„Myslíte - vytisknout to?“ hádala nesměle Věrka.

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „A kdyby vám Hyneček ještě dělal problémy, tu vytištěnou fotku mu věnuješ. Už víte, že nad vámi držím ochrannou ruku. Postarám se i o to, aby se žádný důkaz nedostal do nepovolaných rukou - a tím myslím dospělé.“

„Hynek to ale vidět může?“ nedůvěřovala Věrka.

„Může - jen ať se tím pokochá!“ usmál se pan Vuk. „Až si to prohlédne, zařídím, aby mu ten papír nečekaně vzplál v rukou. Bude to pro něho další nepřirozený zážitek a neradil bych mu, aby se vám po tom všem ještě snažil dělat nepříjemnosti. Mohl bych přitvrdit i já.“

„Dobře - ale co ti ostatní?“ starala se Jitka.

„Kdo z lidí jim uvěří?“ usmál se pan Vuk. „Jen si představte, že teď přijdou domů, oči navrch hlavy a budou doma vykládat, že je na kraji vesnice přepadla tlupa divokých prasat a vy tři jste na nich odjeli do lesa! Co jim na to doma řeknou? Nanejvýš je požádají, aby na ně dýchli, jestli z nich netáhne alkohol.“

„Ale co kdyby jim to doma uvěřili?“ nechtěla se Jitka nechat jen tak odbýt.

„To si každý soudný člověk rozmyslí,“ tvrdil pan Vuk. „Vždyť by ho měli ostatní za blázna! Kdo to neviděl, neuvěří a kdo to viděl, brzy pochopí, že je ostatním jen pro smích a bude raději mlčet. Jo, dřív lidi víc věřili a byly s tím větší problémy!“

„Ale co takový pan Moravec?“ nadhodila Jitka. „Až mu doma Hynek řekne, že nás před ním zachránila divoká prasata? Pan Moravec má prý dlouhé prsty!“

„Jediný, kdo by nám mohl dělat problémy, by byli myslivci,“ řekl pan Vuk vážně. „Ale s těmi mám už dávno takovou džentlmenskou dohodu - pět mil kolem mé chalupy nebudou střílet, i kdyby jim před očima pózoval parádní dvanácterák.“

„A co kdyby to někdo porušil?“ pochybovala Jitka.

„Zjistil by, že se nemůže spolehnout ani na náboje - některé selžou zrovna když je to nejméně potřebné,“ usmál se pan Vuk. „Nebojte se, učedníci, mám víc možností, než by jeden očekával.“

„To bych chtěl taky umět!“ vzdychl si Víťa.

„Ještě jste se pořádně nenaučili ovládat zvířata!“ namítl pan Vuk. „A právě to máme dneska v plánu, souhlasíte?“

„Jistě!“ jásali všichni.


Trojlístek teď k panu Vukovi nechodil denně. Jakmile se naučili telepatii, nemuseli už docházet až k němu. Pan Vuk jim zadal domácí úkoly a všichni tři je měli procvičovat, kde to jen šlo. Jitka učila jejich kočku tancovat na zadních, Víťa naučil sousedovic psa metat kotrmelce a salutovat - což působilo zvlášť směšně vzhledem k tomu, že soused Maňák byl bývalý voják a salutování svého psa leknutím málem odstonal.

Jen Věrka neměla v dosahu žádné domácí zvíře. Nepočítala myši ani kočky od sousedů, které se poblíž domku až do jejich kůlny občas zatoulaly. Kočky teď vzbuzovaly její odpor, pořád jim nemohla zapomenout, co jí jedna z nich provedla hned na počátku jejich učení ve vciťování. Ani myši nebrala jako vhodné objekty - při vciťování do myší by těžko dokázala potlačit vzpomínky na to, co v jedné z nich prožila. Myš sice dopadla hůř, ale ani tak nebylo oč stát. Takže jí zbývala jen divoká zvířata, nacházející se poblíž. A v první řadě ptáci.

Ukázalo se ale, že to je docela zajímavé.

Sojek bylo v lese málo a pokud se některá zatoulala až ke vsi, mohla si být Věrka jistá, že ji využívá pan Vuk. Ale ptáků bylo ve vsi mnohem víc. Nejvíc bylo vrabců, ale zrovna ti se Věrce moc nezalíbili, měli opravdu vidění příliš na blízko. Uplatnili by se asi při hledání drobných předmětů, v tom by byli dobří, ale na druhé straně u nich nejvíc hrozilo ulovení ze strany koček. A to už - byť s myší - Věrka zažila a nemínila si to zopakovat.

Lepší byly z toho hlediska vlaštovky. Létaly ze všech ptáčků nejrychleji a byly ideální, pokud šlo o dopravu na větší vzdálenosti. Za dvě hodiny by doletěly do Prahy a cestou by se nakrmily za letu ulovenými mouchami, to jiní ptáci nedokázali. Měly pro Věrku jen jednu menší nevýhodu - oči stavěné na lov létajícího hmyzu, na který se samočinně zaměřovaly. Věrka tak viděla za letu kdejakou mouchu a pokud nechala vlaštovce jen trochu volnosti, ta bleskurychle změnila směr a mouchu ulovila. Věrce nezbylo než si na to zvyknout - včetně pocitů při polykání, ačkoliv se jí zpočátku chtělo při každé spolknuté mouše zvracet.

Vlaštovky byly nejvýhodnější nejen při dálkových letech, ale i když se potřebovala co nejrychleji dostat do města. Tam z vlaštovky přeskočila na jiného ptáčka s lepším pohledem na svět, případně na jiné zvíře. Opuštěná vlaštovka se obvykle rychle zorientovala a vrátila se do vsi - zejména když tu měla hnízdo.

Jiná zvířata Věrce umožňovala virtuální pobyt tam, kam by se sama dostala jen těžko, pokud by se tam vůbec dostala. Pro ptáky neplatí žádný plot ani zákaz vstupu. Prolétávala se tak nad soukromými zahradami a když padla na vhodného psa, neuvázaného u boudy, mohla se s ním proběhnout po městě. A když se jí to znelíbilo, odtrhla se od zvířete nebo od ptáčka - a rázem byla doma. Opuštěné zvíře se o sebe muselo postarat samo, jenže většina to tak jako tak dokázala, Věrka se o ně nemusela dál starat.

Život čarodějnice zkrátka není tak fádní, jak se traduje. Ani když je ještě dítě.

Tím méně, když jsou tři.


Ve vsi nebyla jen parta jedináčka Hynka Moravce. Dá se říci, že takových part bývá víc podle členitosti vesnice a počtů dětí v jednotlivých částech.

Trojlístek Víťa - Jitka - Věrka vytvořil partu, protože bydleli blízko od sebe a náhoda je dala dohromady při Věrčině první procházce po okolí.

V partě Hynka Moravce byli jen starší kluci z centra vesnice, přesněji z okolí podniku Hynkova otce. V očích většiny vesničanů to byli lumpové utržení ze řetězu, proslýchaly se na ně kdovíjaké nekalosti, mnohdy pravdivé. Jenže otec Moravec držel ruku nad svým jediným synem a jak rád prohlašoval, budoucím dědicem. Bez mrknutí oka zaplatil vloni Koťátkovi poničenou úrodu, když mu pan Koťátko předložil fotografie, ze kterých jasně vyplývala účast jeho syna na velkoplošné devastaci pole svého obilí.

Na dolním konci vesnice v okolí obecního úřadu vzkvétala další parta. Měla dokonce dospělého vedoucího, vedl ji bývalý skaut pan Petráček - což určilo i směrování této party - pardon, oddílu. Měla členy různého věku - »vlčaty« počínaje a neomezovala se na chlapce, ale brala mezi sebe i dívky. Pan Petráček tvrdil, že by bylo lepší rozdělit oddíl na chlapecký a dívčí, jenže to by se musel sám roztrhnout na dva a oba oddíly by byly příliš malé.

Někteří vesničané se na »Junáky« dívali s podezřením, silně přiživovaným bulvárními televizními stanicemi, podle nichž je každý, kdo se zabývá mládeží, podezřelý z rafinovaně maskované pedofilie. Mezi opatrné patřila i Jitčina matka, když své dceři rozmluvila první nadšení, když se chtěla do Junáka také přihlásit. Dalším protiargumentem byl kroj, který si Junáci museli pořídit. Přesněji - nemuseli, ale být bez kroje? To dost dobře nešlo. Kroje ale nebyly levnější než běžné dětské oblečení, ba naopak, většinou byly o dovoz dražší.

„Počkáme, co na pana »vedoucího« praskne, jistě to nebude trvat dlouho,“ prohlásila tehdy přesvědčivě. A setrvala v názoru i když na pana Petráčka celé dva roky nic neprasklo, naopak si většina rodičů pochvalovala, že se na vsi konečně našel někdo, kdo to s dětmi umí a vede je k lepšímu. Junák se přece chová vzorně, ne jako Moravcova banda chuligánů!

Fámy o Petráčkově pedofilii nejvíc přiživoval pan Moravec, jenže tím mu asi nechtěně dělal reklamu. Vesničané znali pana Moravce jako tvrdého podnikatele, který získal továrnu po panu továrníkovi Kuděrovi kdovíjak a v obecní radě proslul svými »panáky« pro radní, aby hlasovali v jeho zájmu. Občas jim rundu v hospodě poručil, ať se o něco jednalo nebo ne, aby si »udržoval« jejich zájem. Zatím mu to vycházelo. Jiní chlapi mu ale pořád nemohli zapomenout, jak je nemilosrdně vyhodil z práce, jakmile podnik získal. Práci pak naložil na zbývající zaměstnance, kteří se ho od té doby neodvážili požádat o dovolenou, neodmítali chodit na neplacené přesčasy, brblali jen po straně a jinak mu na všechno servilně kývali.

Když pan Moravec pronášel v hospodě vtipy o pedofilech s průhlednými narážkami na pana Petráčka, jeho zaměstnanci se povinně smáli a devótně přikyvovali, zatímco ti, kdo už na něm nezáviseli, ho okřikovali - z čehož si ovšem pan podnikatel nic nedělal.

Starý skaut Petráček příliš do hospody nechodil. Tím byl ještě podezřelejší, na druhé straně nebyl závislý na Moravcovi, takže si naopak nic nedělal z něho, na oplátku tam dával k lepšímu činy Moravcova syna - bylo jich dost a málokdo si troufl při nich Hynečka načapat jako kdysi pan Koťátko, kterému se od té doby oba Moravcové mstili kde mohli.

Petráček se Moravcovi otevřeně nepostavil, ale k Junákům se ve vesnici dala většina dětí, takže Hynečkovi zbývala jen jeho »parta tvrdých«. Vadilo to nejvíc Hynkovi, a teprve následně i jeho otci. Synovi obdivovatelé a nohsledi, všichni z rodin zaměstnanců pana podnikatele, byli zkrátka podle něho »ti lepší«, kdežto v Junáku se scházel už jen »vesnický póvl«.

Podle Hynka vyžadovala exemplární trest drzost, s jakou se jeho partě postavil trojlístek Víťa - Jitka - Věrka, aniž za sebou měl nějakou silnější partu. K větší síle by měl přece jen respekt - Junáci při sobě drželi a bylo jich víc, takže si na ně netroufal. Z těch tří ale žádná síla nevyzařovala a měli by tedy těm chudinkám ukázat, zač je v Pardubicích perník! Hynek by to udělal rád, udělal by to s gustem, jenže...

...jenže když spatřil pěkně zblízka ty obrovské prasečí kly, omdlel leknutím a hrůzou. O zbytek události přišel, jenže se pak neodvážil pochybovat o tom, co viděli všichni kromě něho - jak ty tři viděli odjet na třech obrovských divokých prasatech jako na koních. Že to není možné? Jistěže není, jenže - viděli to všichni!

Fiasko způsobené divočáky ale považoval za nepřípustný faul.

Když se doma chlubil dobrodružstvím v lesním úvoze, ve kterém si vlastní roli mírně vylepšil hrdinným soubojem s obrovským divočákem, nevěřila mu to ani jeho matka, natož otec, který prohlásil, že s takovou fantazií uspěje leda u divadla. Roztržené kalhoty i trenky oba svorně připočetli nemotornému pádu ze stromu, kam zase lezl na cizí jablka. Závěr, že tři děcka ze vsi odjela na divočácích jako na koních, se ani neodvážil přidat. Sám by tomu nevěřil, kdyby se na tom bez jediné výjimky neshodli všichni ostatní.

Jak později zjistil, to poslední se doma neodvážil tvrdit nikdo.

Co s tím ale udělá?

Pořád měl pocit, že parta očekává nějaký návrh, ale nic ho nenapadalo. Až nakonec si myslel, že na to přišel - i když se to ostatním zdálo ještě nebezpečnější.

„Podáme si je ve škole!“ řekl. „Tam nebudou mít ty prasata a tam jim ukážeme!“

„Jenže jsou tam učitelé!“ namítl jeden mladší člen party. „Jestli donesu poznámku, bude doma zase sekec!“

„Tak je nějak převezeme!“ slíbil Hynek.

Získal tím u party opět respekt, ačkoliv cítil, že okamžik pravdy jen odložil.

Aspoň to!


Kde Hynkova parta neuspěla s brutální silou, zkusili to Junáci po dobrém. Lákali nejprve Víťu, pak Jitku a nakonec přišli s nabídkou vstupu i za Věrkou.

Nepochopitelně ale pohořeli.

Nepochopitelně jen pro ně, trojlístek je odmítl z důvodů rozumných a pochopitelných - ovšem pro nezasvěcené to zůstalo záhadou.

„Prý chodíte za panem Vukem ze samoty,“ přemlouvali dva Petráčkovi emisaři Věrku. „My zase chodíme za paní Bendovou, pomáháme jí štípat dříví a chodíme za ni nakupovat. Bylo by dobré něco podobného dělat i pro pana Vuka, ne?“

„To pro nás není nic nového,“ opáčila s rozmyslem Věrka. „Na to jsme přišli hned když obecní rada zarazila důchodcům ty obědy. Jenže jsme se omezili na pana Vuka. Když jste se začali starat o paní Bendovou, je to jen dobře, ale ta má přece do obchodu jen kousek.“

„Jenže je trop na nohy,“ namítl Pavel.

„Pan Vuk to má zato dál a je starší,“ trumfla ho Věrka.

„To není tak jistý,“ zpochybnila to Alenka. „Paní Bendové už je hodně přes osmdesát!“

Věrka se zarazila. Je směšné argumentovat věkem osmdesáti, nebo třeba devadesáti let, když je panu Vukovi o nějakých tisíc a ještě něco víc... jenže to už patří k tajemství...

„Pan Vuk prý zná Bendovou od malé holčičky,“ řekla po krátkém rozvažování - tím přece nelhala, ale ani nic neprozradila.

„No dobře, ale hned byste měli dobrý skutek,“ přemlouval ji Pavel.

„A takhle ho nemáme?“ opáčila.

„Ale pak byste mohli chodit i k nám do klubovny,“ vytáhl Pavel další lákadlo.

„Víte co?“ napadlo Věrku. „Já za vámi do klubovny někoho pošlu, chcete?“

„Koho?“ zarazila se Ála nechápavě. Koho jim tam může úplně nová holka posílat?

„Třeba ochočenou veverku!“ navrhla jim.

„Ty nějakou máš?“ podívala se na ni Ála divně. „A víš, že je to trápení zvířátek a že se to nemá?“

„Jaképak trápení zvířátek?“ opáčila Věrka. „Ta veverka to pro mě udělá sama a ráda!“

„To je snad blbost!“ odsekl Pavel nevrle v domnění, že si z nich Věrka utahuje.

„Tak víte co?“ usmála se Věrka mile. „Kdy budete v té vaší klubovně?“

„Nejbližší schůzka bude dneska odpoledne!“ řekla Ála.

„Až se vám ozve zaťukání na okno, bude tam jenom moje veverka Terka,“ řekla Věrka. „Přijde za vámi sama, beze mne a přinese vám oříšek. Lískový. Ale nebudu ji nutit, aby ho před vámi nesnědla. Uvěříte mi pak, že zvířátka netrápíme?“

„Jestli tohle dokážeš...“ začal Pavel.

„Hlavně se nevsázejte!“ zarazila ho Věrka, než si stihl promyslet o co. „Prohráli byste.“

„Seš si tím nějak jistá!“ pochyboval Pavel.

„Jsem si jistá, protože jsem si jistá,“ odvětila s úsměvem. „Podívejte se, Junáci! K vám to máme přes celou vesnici a navíc musíme kolem Hynečka Moravce a jeho melody boys. Tady máme pana Vuka. Ale jestli chcete, můžete si za nás dělat čárky, jako kdyby to byl náš i váš dobrý skutek. Chcete?“

„No jo... Moravcovi chuligáni!“ zavrčel Pavel. „Ale jak chceš, nutit tě nebudeme.“

„Ale neměla by ses tak vytahovat!“ napomenula ji ještě zamračená Ála.

„To si povíme zítra,“ slíbila jí Věrka. „Buď přijde moje veverka Terka, nebo já. Platí?“

„Tak přijď, neprohloupíš!“ trochu roztála Ála.

„Přijde za mě Terka!“ zasmála se Věrka.


Věrka by nemohla slibovat veverku Terku, kdyby o veverkách v lese nevěděla. Měla ta zvířátka nedaleko a do jedné se už vciťovala - jen jí zatím neovlivňovala, spokojila se s tím, co veverka sama předváděla.
Veverky - hravé opičky našich lesů

Veverky - hravé opičky našich lesů

Teď si ji pomocí nejbližšího vrabce rychle našla a změnila její dosud bezcílné hopsání pro svůj cíl. Vrabce při přeskoku na veverku propustila a s veverkou rychle zamířila k Junácké klubovně v chatce na opačném konci vsi.

Chatka byla malá, před založením oddílu několik let opuštěná. Pan Petráček ji od posledních majitelů levně odkoupil, velkoryse ji »věnoval« oddílu a sám si na pozemku za chatkou postavil sadu včelích úlů. Junáci tak získali zadarmo klubovnu, přitom mu ohlídali včely, užitek měly obě strany a sousedé ještě Petráčka velebili. Také včelky si na děti brzy zvykly a šetřily si svá žihadla na horší chvíle.

Veverka Terka, jak ji pohotově Věrka nazvala, ovšem nemohla běžet po silnici. Nešlo o auta - pod Věrčiným vedením nehrozilo, že by zvířátko skončilo pod koly, ačkoliv většina aut projížděla vesnicí bezohledně, jen málo řidičů dodržovalo povinnou padesátku. Mnohem horší byli volně pobíhající psi. Nebylo jich mnoho, co se jich naučilo včas uhýbat autům ze silnice, ale pár se jich ve vesnici našlo. Osamělá veverka by ale neobstála, kdyby ji některý z nich zaskočil. Kdysi prý byla silnice lemovaná stromy, kde by jistě našla úkryt, ale ty už byly dávno vykácené - údajně pro zvýšení bezpečnosti řidičů. Poněkud odlišný pohled na to vrhala skutečnost, že zisk z prodeje dřeva shrábl pan Moravec, kterému obecní zastupitelé kácení i se stromy podezřele lacino přiklepli. Pravda, obec se pak o stromy starat nemusela, což pan Moravec vydával za další výhodu...

Věrka ale musela vést veverku obloukem kolem vsi. Ojedinělé stromy se tam střídaly s křovisky, jenže mezi nimi bylo pokaždé nebezpečné místo, které musela veverka přebíhat co nejrychleji, aby se opět dostala do bezpečí dalšího stromu. Věrka ji proto vedla jen zběžně a ponechávala jí víc volnosti. Zvířátko se samo opatrně rozhlíželo - bylo trochu vystrašené, co se s ním děje, což naštěstí znamenalo, že samo sledovalo všechna možná nebezpečí.

Po okraji vsi se ale brzy dostali až ke klubovně. Stranou byly husté lískové keře, o nich Věrka věděla od Jitky. Tam si chtěla utrhnout slibovaný oříšek, jen aby tam nějaké zbyly!

Věrka s veverkou ale nebyli jediní, kdo se ke klubovně blížil z opačné strany, než byla příjezdová cesta. Věrka očima veverky spatřila kluka - jednoho mladšího člena Hynkovy party, ani ho neznala jménem, jak se k chatce plíží zezadu. Co tam asi chce? pomyslela si.

Zaměřila se na něho a brzy se dočkala. Kluk se dostal až k plotu na hranici pozemku, vytáhl z kapsy velký prak a začal sbírat kamínky. Očividně se chystal k něčemu nekalému. Možná mu Hynek uložil vystřílet Junákům prakem okna, aby »prokázal« svoji neohroženost. Kdyby ho při tom chytili, odnesl by to sám, Hynek by byl čistý jako lilie. Je ale možné, že si kluk tu lumpárnu vymyslel sám, aby se Hynkovi zavděčil, ani to se nedalo vyloučit.

Veverka mu v tom pochopitelně nezabrání, spíš by se mohla stát dalším terčem. To by Věrka neriskovala, ale něco by udělat měla. Ale co? Vcítit se do kluka a obrátit ho domů? To měli od pana Vuka přísně zakázané. „Zvířátek je dost, ale na lidi nesahejte, nebo uvidíte!“

Jenže - dívat se bezradně, jak někdo provádí darebáctví? To snad ne!

Ve chvíli, kdy už kluk začal napínat »kaťan« proti oknům klubovny, vyskočila Věrka s veverkou na strom a co nejvíc na kluka zakřičela - tedy spíš po veverčím zakníkala.

Otočil se a spatřil, jak na něho zrzka posměšně mává ocáskem. Okamžitě změnil cíl svého praku a Věrka tak tak na poslední chvíli uhnula za kmen. Kámen kolem ní proletěl tak blízko, až pocítila, jak jí zvířený vzduch načechral srst.

Situace se rázem otočila. Věrka si až teď uvědomila, že má za úkryt osamělý strom a že kolem je jen volná a přehledná plocha pokrytá trávou. Útěk nepřicházel v úvahu, zbývalo jí schovávání se za kmenem stromu. Jenže ten kluk prak ovládal, střílel poměrně přesně, jistě to měl někde vytrénované. Sama veverka by to nezvládla, měla totiž jen jednu myšlenku - seskočit a prchat po trávě, kde by ale byla na tuhle blízkost příliš snadným terčem. Věrka jí to nedovolila a raději pokračovala ve hře na schovávanou.

Najednou trochu zpozorněla.

Veverčíma očima zahlédla ve vzduchu kroužit racka. Před ním by se sama veverka asi rychle skrývala, racek sice není dravec a veverky neloví, má však pořádně silný zobák a byl by nebezpečný, kdyby se domníval, že mu veverka překáží ve sběru potravy. Na stromě jí sice příliš nebezpečný nebyl, ale při jeho obratnosti by i s ním musela počítat.

Uhýbat dvěma nebezpečím je ale těžší.
Racek chechtavý - král vzduchu

Racek chechtavý - král vzduchu

Najednou Věrku něco napadlo. Jenže na to musí přestat kontrolovat vlastní tělo. Ještě že leží doma na peci, nemusí se o sebe starat! Rychle se pohodlněji natáhla, přetáhla si přes hlavu peřinu - a strnula.

Na opačném konci vesnice si veverčíma očima zaměřila racka - a rozdvojila se. Nešlo to jinak - veverku opustit nemohla, zvířátko již zpanikařilo a kámen z praku může být pro tak malého tvorečka osudný. Pan Vuk se prý uměl rozdělit až na pět dílů a stihl tak ovládat třeba celou tlupu divočáků, jenže Věrka to zatím jen opatrně zkoušela a do této chvíle jí to nešlo - buď se nedokázala vcítit do nového zvířátka, nebo při tom ztratila původní.

Teď se jí to ale podařilo - a zatímco s veverkou uhýbala před rošťákem s prakem, ve výšce se zmocnila křídel silnějších, než se jí doposud podařilo.

Sklopila křídla - a převedla racka do volného pádu.

Racek se sice otřásl a pokusil se jí vysmeknout, ale držela se ho dobře. Asi v té chvíli trochu uvolnila veverku, ta se jí naštěstí nevzpírala. Racek mezitím volným pádem nabral rychlost, teď ho nechala rozepnout křídla naplno a pádovou rychlost změnit ve vodorovnou.

A pak - v plné rychlosti, na poslední chvíli samotným rackem reflexivně přibrzděné - naletěl malý kamikaze do kluka zezadu.

Naštěstí racek není husa, ba ani slepice. Ale i jeho menší hmota se vynásobí rychlostí - a tu měl větší, než by se slepicím i husám jen zdálo. Jak na poslední chvíli roztáhl křídla k brzdění, nabral kluka tělem - a odhodil ho na zem. Nárazem se nakrátko vysmekl Věrčině vůli a začal kolem sebe bezhlavě mlátit křídly, takže klukovi uštědřil další nezanedbatelný, i když neplánovaný výprask.

Kluk pustil prak a oběma rukama si chránil hlavu, aby aspoň trochu omezil ty kruté pohlavky od karate ptačích křídel.

Věrka konečně opět získala nad zděšeným ptákem vládu. Současně si ale všimla praku, ležícího stranou. Rackovy nohy nejsou pařáty dravců, má na nich plovací blány jako kachny nebo husy, těmi nic neuchopí. Má ale mohutný zobák, naštěstí ho dosud nepoužil, to by už tekla krev. Pták teď pod Věrčiným vedením trochu poposkočil, popadl za měkkou gumu prak do zobáku - a dál ho ani nemusela vést, rackův úmysl byl teď co nejdřív vzletět a zmizet co nejdál, což se zčásti shodovalo i s Věrčinou vůlí.

Jen ho ještě navedla nad potok a přiměla ho předvést perfektní nálet na vodní hladinu, kam upustil prak. Ještě než se od racka odtrhla, jeho očima s uspokojením pozorovala, jak prak, vyrobený z kovového drátu namísto z dřevěné rozsochy, rychle klesá ke dnu.

Já ti dám, prak! pomyslela si - ale to už měla v moci jen veverku, udiveně pozorující nezvyklý souboj. Racek se konečně vyškubl a mohutnými rozmachy dlouhých křídel prchal co nejdál. Nejspíš se bude vsi nějakou dobu vyhýbat, ale nevadí - racků je tu víc.

Kluk se mezitím trochu vzpamatoval a se směsicí vzteku a lítosti pozoroval, jak racek hází jeho krásný prak do potoka. I kdyby si dobře zapamatoval místo dopadu, nebyla velká naděje, že prak vyloví. Ohlédl se na drzou veverku, ale ta už zase byla schovaná a bez praku ji beztak neměl čím střelit. I jeho mise - rozstřílet Junákům okna - ztratila smysl. Rukou by tam od plotu nedohodil a kdyby přelezl plot a přiběhl blíž, s velkou pravděpodobností by ho chytili, až by křuplo první sklo.

Nezbylo mu než přiznat porážku a obrátit se na ústup.

Zatracený racek! Co ho to, proboha, popadlo, bez zjevné příčiny napadnout mnohem silnějšího člověka? A jak to, že ho tak malý pták dokázal povalit? Ještě že to nikdo neviděl!

V tom se sice trošku mýlil, ale ne o moc. Kdo by počítal jednu veverku?

Kdyby, chudák, věděl, kdo si ho veverčíma očima prohlíží! Věrka kluka na jednu stranu trochu litovala, potupný výprask od racka byl citelný, na druhou stranu úmyslem poškodit Junáky i pana Petráčka si výprask zasluhoval. Dobře mu tak!

A teď oříšek - položit na okénko, zaťukat - a zpátky!

Dobrodružství už bylo dost!

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10