Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Opravdu černá magie

Přeměna prvků ve zlato byla odjakživa snem všech alchymistů.

Přitom to bylo prosté. Stačilo požádat biroivi»otisk« libovolného předmětu, jaký kdy předtím prozkoumal. Zlaté šperky, mince i novější cihličky si pamatoval už z dřívějška, kdoví, kdo je nechal zkoumat. Ale kriogisové měli i přímější metodu, jak zlato - a obecně jakýkoliv prvek - vytvořit.

„Prvky jsou nejjednodušší,“ přednášel pan Vuk učedníkům. „Ale nejsou všechny úplně bezpečné. Představte si, že požádáte o dvacet kilo plutonia ve tvaru koule. Co se stane? Ve chvíli, kdy se před vámi objeví, změní se ve všespalující ohnivou kouli, která z vás velice rychle udělá prach a popel, rozprášený až do oblak. Proč? Protože plutonium je v té podobě vlastně nejjednodušší atomová bomba. A nemusí jít zrovna o tak vrcholný příklad. Můžete třeba požádat o pouhý kilogram rtuti, také ve tvaru koule. Rtuť se ale v tomto tvaru neudrží, podlehne gravitaci a rozteče se do všech stran. Měli byste potom plno práce zbavit se všech těch jedovatých kapiček. Co to znamená? Nic než to, že musíte dobře vědět, co chcete, co je bezpečné a nezpůsobí vám problémy.“

„To jako abychom věděli, co který prvek obnáší?“ zeptala se Jitka.

„Přesně tak,“ přikývl pan Vuk. „Nejen prvky, i jednoduché sloučeniny můžete vytvořit čistě podle zadání. Ale než je vytvoříte, měli byste dobře vědět, co je to zač. Můžete požádat například o kilo poměrně jednoduché sloučeniny kyanidu draselného - a pokud jste někdy četli detektivky, je to ono pověstné cyankali. Kilogramem cyankali vyhubíte život na mnoha kilometrech řeky a otrávíte spodní vodu široko daleko. A přitom jinde totéž cyankali vhazují oceláři do pecí lopatami jako přísadu do ocelí. Co to znamená? Když víte, co chcete, můžete získat užitečnou věc. Ale na to je potřeba hodně vědět!“

„Aha!“ pochopil Víťa. „Tak proto jste říkal, že je to jako chtít učit žáčka z první třídy obsluhovat atomovou elektrárnu!“

„Přesně tak,“ souhlasil pan Vuk. „Budete se muset hodně naučit. Něco vám nejspíš dá klasická škola, ale mnohem víc se dozvíte ode mne. Doufám, že už jste pochopili, že nejsem chudák pošuk, skrývající se před světem v poustevně. Snažím se sice, aby si to lidé mysleli, ale kdybych nemusel uchovávat tajemství, mohl bych od hodiny přednášet na libovolné univerzitě přírodovědného směru. Samozřejmě jsou obory, ve kterých se vůbec nevyznám - například uměle vymyšlené vědy jako ekonomie nebo sociologie, nemám ani ambice plést se do umění. Ale vyučovat mohu a snad to i umím. Vy jste na tu haldu vědomostí prozatím příliš mladí, ale jak jsem řekl, zkusíme si prohodit pořadí, třeba to půjde. Vyzkoušíte si pár bezpečnějších prvků, pak jednoduché sloučeniny - na vodě snad nic nezkazíte - a pak se teprve vrhneme na tvoření podle vzorků. Ani na tom není co zkazit.“

„Tvořit vodu?“ opáčil viditelně otráveně Víťa.

„Na poušti bys mluvil jinak,“ usmál se pan Vuk. „Ale i to může být zajímavé. Záleží i na tom, jakou vodu chceš stvořit. Může to být kostka ledu, může to být tekutina, ale i pára. Stvořit tisíc tun páry ve výšce čtyř kilometrů vyvolá - podle teploty - v okruhu několika kilometrů buď hustý déšť, nebo sněžení a nejspíš vznikne i vichřice. Prastaré báje o tom, že čarodějnice dokáží přivolat déšť, kroupy a vichřice nejsou úplně nesmyslné. Až na to, že skutečné kriogisové čarodějnice tohle zpravidla nedělají.“

„Jsou i kriogisové čarodějnice?“ ožila Jitka.

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „Je jich méně, ale jsou. Jenže jsou většinou »na volné noze«, je to pro ně jednodušší než být poustevnice. Sám jsem vyškolil dvě - jednu za Třicetileté války, druhou v předminulém století. Jedna dodnes žije v Praze, druhá v Olomouci.“

„A znáte je ještě?“ zeptala se Věrka.

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „Tak mě napadá, že vás s nimi seznámím. Přinejmenším vás dvě. Říká se přece, že žena ženě lépe porozumí. Ale učit vás budu já, nezdá se mi, že byste se k nim chtěly teď hned přestěhovat do Prahy.“

„To už ani nejde,“ vzdychla si Věrka zklamaně. „My už jsme zkejsli tady...“

„Nic si z toho nedělej,“ utěšoval ji Víťa. „My tady bydlíme odjakživa a nestěžujeme si. V Praze je beztak jen plno kouře a prachu, není o co stát.“

„Třeba se jednou do Prahy vrátíš,“ utěšoval ji i pan Vuk. „Jenže na úplně jiné úrovni. Teď jsi učednice bez zázemí, rodiče máš tady a jistě by ses v Praze cítila ztracená. Až budeš starší a samostatnější, budeš mít spoustu vědomostí a ve světě se vyznáš lépe než kdo jiný. Pak klidně požádám paní Barboru nebo Magdalenu, aby ti pomohly usadit se ve městě, pokud ještě budeš mít k tomu chuť.“

„To já bych zůstal raději tady,“ vzdychl si Víťa.

„Taky si říkám, že je to na vsi lepší,“ přikývl pan Vuk. „Ale teď se raději vraťme do království vědy a povíme si něco o záludnostech hmoty...“

„Záludnostech?“ divil se Víťa.

„Uvidíš...“ sliboval mu pan Vuk.


Po procvičování, když si všichni vytvořili několik kilogramů zlata a stříbra, je pan Vuk začal učit i opačnému jevu - ničení hmoty. To už byly velice nebezpečné znalosti, ačkoliv samo ničení »dešadé« probíhalo tak hladce, že to ani nebudilo pozornost. Jen v šeru a potmě se dalo pozorovat krátké a slabé zajiskření, když předmět mizel.

Zadání ničení hmoty bylo různě obtížné podle toho, o jakou hmotu šlo. Nejjednodušší bylo ničení předmětů, jasně oddělených od okolí. Zkoušeli si to na kusu zlata, vytvořeného v předchozí hodině. Dokud leželo na stole, bylo to snadné. Horší bylo, když se nacházelo v nádobě s vodou a měli je zničit bez poškození nádoby a úbytku vody a nejtěžší bylo ničit součásti většího celku. Pak si museli vypomoci ukazovátkem zvaným »górchy«.

Ukazovátko je velice užitečná pomůcka - však také něco podobného používají i lidé - nejčastěji učitelé ve škole. Školní ukazovátka bývají obyčejné dřevěné tyčky, jimiž učitel žákům ukazuje detaily na tabuli nebo na obrazech. Kdo by to ve škole nezažil?

Pan Vuk jim vytvořil górchy - ukazovátka kriogisů - na první pohled obyčejné tyčky dvacet centimetrů dlouhé, z černého lehkého kovu podobného duralu. Proti těm školním se zdály být pevnější, lehčí a kratší, neukazovalo se totiž jejich koncem, ale pomocí promítané světelné tečky.

Dnes už nejsou zvláštností laserová ukazovátka, ukazující na dálku pomocí promítané světelné tečky, nebo ještě častěji obrazcem ve tvaru šipky nebo ruky. První rozdíl proti nim byl v tom, že tečku viděl jen ten, kdo ukazovátko držel, ale především, co se dělo pak.

„Ukazovátka kriogisů se dostala až do bájí o čarodějích,“ dodal s úsměvem. „Když se na ně podíváte - nevidíte onu proslulou kouzelnou hůlku?“

„No jo...!“ souhlasil Víťa. „Zdálo se mi to nějak povědomé!“

U ukazovátka kriogisů stačilo umístit světelnou tečku na předmět zájmu - a pak bylo několik možností, jak postupovat dál. Majitel mohl například požádat o zvýraznění jednolité hmoty do nejbližších rozhraní, třeba drahokam na šperku, načež ho nechat zmizet, aniž by zbytek šperku poškodil. Tak se dal zničit i předmět pod vodou, nebo ohraničit, kde začne mizet skála, když do ní chcete vytesat chodbu.

„Ničení - v jazyce sryzrav »dešadé« - má některá omezení už od Aplafů,“ pokračoval pan Vuk. „Nemůžete tím ublížit živým tvorům, zhruba od velikosti myši. Aplafů se obávali, že tuhle možnost lidé obrátí proti sobě, proto ji znemožnili. Nakonec - žádná škoda.“

Výborné bylo, že znemožnění dešadé živých tvorů se nevztahovalo na hmyz, zejména ne na komáry. Kriogis, procházející se po břehu rybníčku, nemusí směšně mávat rukama na obranu proti těmto krvežíznivým tvorům. Stačí mu pokynout, v hejnu komárů to jen trochu zajiskří a všichni najednou zmizí.

„Má to i své nevýhody,“ vysvětloval pan Vuk dětem na břehu lesního rybníčku, kam se odešli koupat v parném letním odpoledni.

„V Čechách máme málo zvířat, schopných ohrozit člověka,“ pokračoval. „Navíc jsme ta největší dravá zvířata postupem času my lidé úplně vyhubili. Za mých mladých let jsem mohl v lese potkat medvědy, rysy a vlky a takové setkání nemuselo skončit dobře. Dnes jsou vlci plašší a vzácnější, stejně jako rysové - a když chcete dnes vidět medvěda, musíte se jít podívat do cirkusu nebo do zoologické zahrady. U nás je nejnebezpečnější zvíře rozzuřený kňour nebo bachyně. Ale nejsou všechny kraje světa tak bezpečné, na mnoha místech žijí tvorové, kteří by si na člověku rádi pochutnali, ať na zemi, nebo ve vodě. A protože tomu tak bylo už v dobách Aplafů, dokonce tenkrát více než dnes, věnovali nám schopnost obrany proti těmto tvorům.“

„Říkal jsi, že »dešadé« není proti živým tvorům použitelné!“ namítl Víťa.

„Není třeba takové tvory hned ničit,“ řekl pan Vuk. „Někdy stačí odradit je od úmyslu pochutnat si na nás. K tomu máme »brodi«, prostředek podobný výboji elektrického rejnoka nebo úhoře. Snadno se vyvolává, sami při něm máte jen pocit svrbění kůže, ale krokodýl, medvěd i žralok vás ihned pustí a koukají se vzdálit z vaší blízkosti. Ve vodě je to i účinnější než dešadé, zejména tam, kde se vyskytují malé, ale dravé rybky pirani. Ty byste ani ničit nestačili, vyvoláte-li ale brodi, celé hejno piraň se rázem obrátí na útěk.“

„Elektřina ve vodě přece zabíjí!“ namítl Víťa.

„Až při větší intenzitě,“ doplnil ho pan Vuk. „Totéž platí i na suchu. Slabší intenzita se projeví pouhým brněním, při větší intenzitě je elektřina bolestivá a příliš velká spálí člověka na uhel. Naše brodi nikoho nespálí, ale může to být i dost bolestivé. Je to přece jen určené i k zahnání krokodýlů anebo medvědů - a takový medvěd na suchu hodně vydrží.“

„A co kdyby dal Víťa takovou elektrickou ránu třeba Hynkovi, kdyby mu zase chtěl dát pěstí do nosu?“ zeptala se Jitka.

„Kdyby k něčemu takovému došlo, asi bych Hynka litoval,“ usmál se pan Vuk. „Jen si ale včas vzpomeňte, učedníci, že máte zachovávat tajemství. Použít proti protivníkovi brodi by sice bylo jako obrana účinné, ale neměli byste tyhle prostředky dávat lidem příliš okatě najevo. No - kdybyste to použili na obranu proti malým grázlíkům, ani bych se na vás moc nezlobil, těm to beztak nikdo věřit nebude. Nesmíte to ale používat na potkání a už vůbec bych nebyl rád, kdybyste to použili k útoku. Pamatujte, že nám je Aplafů svěřili jen k nutné sebeobraně. Ostatně - na člověka by to mělo odstrašující účinky jen napoprvé. Lidé jsou učenliví a kdyby neuspěli pěstmi, začnou házet kameny.“

„Ale na kameny se dá použít dešadé!“ triumfoval Víťa.

„Jistě,“ zamračil se trochu pan Vuk. „A za chvíli to bude vědět celá vesnice. Poslyšte, učedníci, nejsem si zrovna jistý, že jsem udělal dobře, když jsem vám to začal prozrazovat. Možná jsem měl počkat, až trochu zmoudříte. Ach jo! Jenže dnes se lidé příliš často stěhují, až by se mohlo stát, že se někdo z vás odstěhuje bez poučení - a to by bylo zaděláno na ještě větší průšvih.“

„Asi bude lepší Hynkovi se vyhýbat,“ uzavřela spor s klidem Věrka. „Otázkou je, jestli nás nebude vyhledávat on sám.“

„Je to přece vyhlášený rváč!“ přidala se Jitka. „A tatínek ho v tom ještě podporuje pod záminkou, že se každý musí o sebe porvat sám, jinak neobstojí.“

„Zajímavá výchova!“ usmál se trochu smutně pan Vuk. „Skoro bych řekl, že zkazí i co už je tak jako tak zkažené. No - raději nechte Hynka na pokoji. A když si budete procvičovat tvoření a dešadé, dělejte to někde potají, nemusí to vidět kdekdo.“

„Jasně - některým by vylezly oči z důlků!“ souhlasil i Víťa.

„A co si probereme zítra?“ zeptala se zvědavě Věrka.

„Uvidíte,“ řekl pan Vuk.


Ani si toho málem nevšimli, ale prázdniny uběhly jako voda. Ještě nikdy v životě je ale naši tři malí kriogisové nevyužili tak dokonale, jako letos. Přitom to ani tak nevypadalo. Z pohledu rodičů se většinou toulali po lese, občas navštěvovali jednoho starého podivína, se kterým by jinak nikdo ze vsi neztrácel čas. Trojčlenná parta byla ve vsi nejmenší a přece se nechtěla připojit k ostatním a sdílet s nimi obvyklou dětskou zábavu.

Prázdniny ale končily a náš trojlístek se, jako všechny vesnické děti, chystal do školy. Měla to být nová zkušenost pro všechny tři, protože předtím chodila Věrka v Praze a Víťa s Jitkou navštěvovali místní vesnickou málotřídku. Trojlístek se ale na klasickou školu těšil ještě méně než ostatní děti. Na rozdíl od nich ne protože je bude čekat učení, ale protože učení u pana Vuka bylo přinejmenším tisíckrát zajímavější.

Pan Vuk je ale utěšoval.

„Za našich časů nebyly školy pro venkovany vůbec,“ ujišťoval je. „Číst a psát uměli jen vzdělanci, venkovanům musely stačit vědomosti předávané z otce na syna a ty se týkaly výhradně hospodaření. Pokud venkovan zabloudil do města, byl terčem posměchu měšťanů, kteří se považovali za něco víc. Jenže to byla pro kriogisy nepřekročitelná závada, proto se mezi nás dlouho žádný měštěnín nedostal.“

„Slyšel jsem, že povinnou školu zavedla v Čechách až císařovna Marie Terezie,“ řekl Víťa. „Většina školáků má pro ni proto hluboké opovržení...“

„Bláhoví!“ vzdychl si pan Vuk. „Doufám, že se toho pohledu na školu brzy zbavíte, čím dřív, tím líp.“

„I škola může být zajímavá,“ připustil Víťa. „Škoda, že nám to učitelé neumí podat tak jako vy. Vy nám něco vysvětlíte a hned si to vyzkoušíme, kdežto vědomosti ve škole se jen biflujeme a jen málokdy nám učitelé něco předvedou ve skutečnosti.“

„To se, pokud vím, změní,“ ujistil všechny tři pan Vuk. „Pro prvňáčky bylo hlavním a vlastně jediným úkolem naučit se číst, psát a počítat jednoduché příklady. Bez základních znalostí se nedá učit nic víc. Také si všimněte, kdo se v první třídě nenaučí pořádně číst, má později se školou nebetyčné problémy.“

„Takových je!“ mávla rukou Věrka.

„To je ovšem jejich chyba,“ řekl pan Vuk. „Klasická škola s těmi znalostmi počítá, bez nich je všechno další mnohem obtížnější, někdy i nemožné. U mě je to jinak, moji učedníci se začínají učit praktickým věcem a teorii k tomu můžeme probrat později. Co vy například víte o vciťování a telepatii? Oboje umíte celkem solidně užívat, ale po teoretické stránce o tom nevíte nic. Nevadí, to se dozvíte později. Ve škole jste nejprve zvládli základy a to zajímavé začne až v odbornějších předmětech - ačkoliv i tady hodně záleží na učitelích.“

„Ale odkud to víte, jak to vypadá v současných školách, když jste sám nikdy do školy nechodil?“ zajímalo Věrku.

„Mám známé,“ usmál se pan Vuk. „Mám kontakty s našimi »zvědy«, s vlastními nebo i s cizími učedníky. Vypomáháme si navzájem, ani se nemusíme navštěvovat. Telepatie je podle mého rozumu pořád o třídu dokonalejší než mobily. Domlouváme se zpravidla večer před spaním, spojujeme se do skupin, kde si předáváme novinky.“

Telepatie umožňuje skupinové hovory?“ zeptal se Víťa.

„Umožňuje. Také se to budeme učit, není to úplně jednoduché.“

„Ale jak se budeme učit s vámi, když budeme celé dny ve škole?“ starala se Věrka.

„Škola snad není sedm dní v týdnu ani čtyřiadvacet hodin denně,“ utěšoval je pan Vuk. „Nám postačí večery a soboty. Nebudeme se učit tak často, máme přece mnohem víc času. Škola nepotrvá ani dvacet let, u mě se můžete učit klidně i dvojnásobek.“

„Cože?“ zděsil se upřímně Víťa. „Učit se až do padesátky?“

„Klidně,“ přikývl pan Vuk. „Naučte se počítat čas jinak než dosud! Padesát let je pro většinu lidí víc než polovina života. Pro vás to bude jako pro ostatní pět let. Pět let byste pro své vzdělání snad obětovali, ne? Nehledě na to, že spoustu znalostí uplatníte buď hned, nebo v průběhu následujících tisíce let.“

„Pět let obvykle trvá vejška,“ připustila Věrka.

„No vidíte!“ přikývl pan Vuk. „Moje učení vydá za několik takových vysokých škol. A to vynechávám veskrze umělé vědy, jako ekonomie, práva, sociologie, filosofie, teologie a jiné, kterými současné vysoké školy matou své studenty.“

„V tom případě to přece sneseme!“ řekla odhodlaně Věrka.

Víťovi nezbylo než přikývnout.


Věrčina maminka uvažovala, že dceru na její první cestě do nové školy doprovodí, ale ta se tomu opřela tak rozhodně, až to maminka radši vzdala. Byla by ostatně jediná, ani ostatní rodiče tam své ratolesti nedoprovázeli. Stačilo, že spolu šly o prázdninách do školy k zápisu, takže ani pro ni nebyla škola úplně neznámou pevninou.

První nástup do autobusu po prázdninách je typický bouřlivým vítáním spolužáků. Zdá se, jakoby se dlouho neviděli, ať už je tomu tak, nebo když celé prázdniny proběhali spolu.

„Jen klid!“ napomínal největší rozjívence řidič autobusu. „Vyvádíte jako malí!“

Střed autobusu tentokrát patřil Hynkově bandě a aby se mohl Víťa s dívkami pozdravit s »dolňáky«, kteří obsadili zadní část autobusu, museli by projít kolem nich. Při pohledu na nasupené tváře »Moravcových chuligánů« se Víťa raději rozhodl první bouřlivé přivítání v autobuse oželet. Jako většina dětí nesl prvního dne do školy kytici pro učitelky a už ohled na květiny ho nutil vyhýbat se konfliktům. Hynkovi chuligáni samozřejmě považovali květiny za nemístnou slabost a tím pádem měli volné ruce. Víťa jen pokynul dívkám, aby zapluly do prvních sedadel a sám si sedl za ně. Když se ohlédl, viděl v obličejích většiny »dolňáků« zklamání a naopak vítězné úšklebky na tvářích Hynka a jeho »melody boys«, jak je překřtila Věrka. Zřejmě to pochopili jako své první vítězství a nejvítězněji se tvářil Hynek. Nenapadlo ho, že zdrženlivost nemusí být příznakem strachu.

U školy vystupoval trojlístek předními dveřmi, aby neposkytl Hynkově bandě příležitost k nějaké další nenápadné akci při vystupování, byť by šlo jen o strkání nebo nastavení nohy. Hned také všichni tři zamířili do vchodu, aniž by se jaksepatří pozdravili s ostatními, což se málem rovnalo vzpouře proti obyčejům. Ani v šatně se nezdržovali a než se tam jako velká voda přihrnula Hynkova banda, odcházeli už do třídy.

Ustupovat grázlům však znamená podněcovat je k nějaké lumpárně, zejména když ji už beztak dlouho plánují.

Víťa s dívkami byli v nové třídě mezi prvními a hned obsadili zadní lavice, aby měli víc klidu. Na ta místa si ovšem brousili zuby i Hynkovi melody boys, aby byli co nejdál od učitelů, takže se tam hrnuli hned po příchodu do třídy.

„Vypadněte, chamradi, tady sedíme my!“ obořil se Hynek na Víťu s dívkami.

„Proč?“ opáčil Víťa a klidně seděl dál. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele!“

Co ale neočekával, stalo se. Hynek po něm znenadání skočil, srazil ho ze židle, zalehl ho a začal mu za povzbuzování svých kámošů nasazovat nelsona, což se mu brzy podařilo, neboť byl očividně silnější. Pak začal Víťovi nemilosrdně páčit krk, až Víťa vykřikl bolestí.

Místo aby se Hynek spokojil s výsledkem, za vítězného řevu ještě přitlačil. Jeho vítězný řev však nečekaně přešel do řevu bolesti, triumfující vítěz nečekaně uvolnil svůj chvat a celé jeho tělo náhle zhadrovatělo. Skutálel se ze své oběti a zůstal bezvládně ležet naznak.

Víťa nejprve pomalu narovnal krk, pak se stejně opatrně vztyčil, zatímco Hynek zůstal ležet na zemi. Přihlížející žáci se na to v nastalém tichu jen nechápavě dívali.

Jen Jitka se sklonila k ležícímu Hynkovi a zděšeně si prohlížela jeho nehybný obličej.

„Ježkovy zraky! Von nedejchá!“ zaúpěla do ticha.

»Tys na něho použil brodi udeřila Věrka na Víťu telepaticky, aby to vnímal jen on a nikdo kolem, snad kromě Jitky.

»Zlomil by mi krk!« hájil se - naštěstí také jen telepaticky - Víťa.

»Snad sis nemyslel, že vydrží tolik co medvěd?« zpražila ho Věrka.

»Nic jsem si nemyslel!« bránil se Víťa. »Lámal mi krk, tys to neviděla?«

»Ale přehnal jsi to!« trvala na svém Věrka. »Co teď budeme dělat?«

Jen Jitku ale napadlo rozhlédnout se nejen po spolužácích, ale i na okno. Sojka zvenku na parapetu jí připomněla, že je pan Vuk naštěstí neponechal bez dohledu ani ve škole. Jitka se na něho obrátila s poslední nadějí, že jim aspoň nějak poradí.

»To jsi opravdu přehnal, Víťo!« pokáral Víťu přede všemi třemi pan Vuk, když viděl, že si všimli jeho sojky. »Plná síla brodi omráčí i nosorožce! Teď ti nezbývá nic jiného než toho darebáčka vzkřísit!«

»Ale jak?« zeptal se ho bezradně Víťa. »To jsme ještě nebrali!«

»Postav se s Věrkou tak, aby byl mezi vámi!« začal je pan Vuk komandovat. Poslechli ho jako ve snu, aniž by přemýšleli, jak to zapůsobí na spolužáky.

»Teď si olízněte konečky prstů, otočte se čelem k jeho hlavě a jeden druhého se chyťte za ruce, které máte blíž k sobě,« požadoval pan Vuk. »Volné ruce nasliňte ještě víc a přiložte je ze stran na jeho hrudník. Nerozpojujte své spojení!«

Věrka kupodivu pochopila dřív, oč panu Vukovi jde. Víťa to nechápal, ale napodobil ji jako v zrcadle.

»A teď pozor!« zavelel pan Vuk. »Víťa vyšle nejsilnější náboj brodi, jaký zvládne, ale Věrka to bude naopak tlumit tím, že zůstane v klidu. Věrko, musíš snést Víťovu ránu, ale bude slabší, tu jistě vydržíš.«

»To vypadá skoro jako elektrošok na srdce!« odvětila Věrka telepaticky.

»Však je to tak!« souhlasil pan Vuk. »A kdyby to nestačilo, zopakujte to.«

Oba, Víťa i Věrka, se trochu nadýchli jako přípravu na nadcházející okamžiky - a pak Víťa vyslal svůj výboj. Věrka se jen otřásla, ale Hynkem to zatřáslo jako to při takových šocích bývá obvyklé. Pak - a všichni si oddychli - zamžikal očima a otevřel je.

„Co na mě ša-šaháte, cha-chamradi?“ pokusil se je setřít, jenže nadřazený tón mu příliš nešel, zradilo ho nečekané koktání a i v obličeji byl nepřirozeně bílý.

„Sláva!“ oddychla si už zase nahlas Věrka. „Nadává, takže je v pořádku!“

„C-co se dě-děje?“ nechápal pořád Hynek.

„Hele, Humuse, něco ti poradím,“ řekl vážně Víťa. „Jestli nás tři necháš na pokoji, nic ti neuděláme. Ale to není ústupek! Chápej to, prosím tě, jako výstrahu! Jestli nás ale nenecháš, připrav se na něco velice nepříjemného! Na něco horšího než dneska i minule. Rozumíš?“

Za jiných okolností by se mu Hynek jen od plic vysmál. Aby mu nějaká chamraď radila, co smí a co nesmí? Jenže - už zase měl okno, jako minule s divočáky. A jak se zdálo, celá jeho parta byla vyvedená z míry. Že by se zase dělo něco, co ze všech kolem vyrazilo dech? Ale proč si zase zrovna on nic nepamatuje? Něčím to smrdělo, nějakým průšvihem. Raději neochotně přikývl, že rozumí a Víťa se spokojeně uvelebil do lavice.

„Prosím vás, co jste to s ním vyváděli?“ dodala si až teď odvahy spolužačka Máňa, ale i její hlas prozrazoval, že je pořád navýsost ohromená. Pravda, kříšení spolužáka vypadalo hodně neobvykle a nemohla uvěřit, že by to zrovna Hynek jenom hrál - vždyť to bylo přímo proti němu!

„Toho si nevšímej,“ odvětila ležérně Věrka. „To byla jen neškodná ukázka černé magie. Teď snad dá Hyneček aspoň pár dní pokoj!“

„Černé magie?“ uchichtl se ulehčeně kdosi, komu se to zdálo směšné. Zasmál se tomu ale jen on sám, ostatní přihlížející spolužáci vypadali zmateně a nikomu nebylo do smíchu.

„Jo, černé magie. Ty jsi to neviděl?“ obrátila se na něho Věrka.

„Černá magie přece neexistuje!“ namítl oslovený o poznání nesměleji.

„Jistěže neexistuje!“ souhlasila Věrka. „Ale vypadalo to tak, ne?“

Nikdo už jí ani slovem neodporoval. Ale nikdo se netvářil o nic ulehčeněji.

Opravdu to tak vypadalo.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10