Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

A opět škola!

Znalost telepatie - sen všech školáků!

Jak krásně by se dalo napovídat!

Jenže trojlístek brzy zjistil, že napovídání vlastně ani nepotřebuje. Víťa míval potíže s dějepisem, jenže když se na něco zeptal pana Vuka, ten jim to přednesl tak poutavě, že na to už prostě nemohli zapomenout. Obávané předměty, jako matematika i ty novější, byly pro ně najednou snadné. Aby ne, vždyť u pana Vuka dostávali těžší a přitom zajímavější lekce!

Učitelé se na ně ale dívali s údivem. Což o Věrku, ta přišla z Prahy s jedničkami, u té to tak nějak čekali! Ale Jitčiny trojky se po prvních zkoušeních zdály i učitelům nespravedlivé. Takové přílišné zlepšení nutně budilo pozornost. Podle dosavadních známek z vesnického prvního stupně byli Víťa s Jitkou průměrní až podprůměrní žáci. V nové škole se zázračně proměnili v premianty a ve zdroj nefalšovaného údivu nejen učitelů, ale i spolužáků.

U bandy Hynka Moravce to byl jen další důvod k pohrdání, jenže se neodvážili postavit se těm šprtům z pozice síly, namísto toho zvolili pohrdavé ignorování. Hynek se s úspěchem pokoušel působit na spolužáky okázalostí - tu drahým mobilem, tu značkovým oblečením. Na mnohé to zabíralo, ale od trojlístku v těchto oborech sklízel úplně stejné ignorování.

Úroveň českých škol je různorodá, ale poslední dobou s klesající tendencí. Málokterá škola má dostatek žáků, aby si mohla dovolit vytvářet odlišné třídy na jedné straně z lepších žáků a na straně druhé z těch pomalých, kterým se musí věnovat více péče. Úroveň žáků pak určují ti nejhorší, kteří dobré žáky jen zdržují.

Když už je dětí v ročníku na více tříd, dělí se často podle abecedy. Je to nejjednodušší, ale také nejpitomější. Málokterý ředitel má dostatek učitelského citu, aby děti podělil do tříd podle úrovně - dobrých může být pohromadě víc a navzdory tomu postupují v látce rychleji, zatímco horších může být ve třídě méně, aby se jim učitelé mohli víc věnovat. Ředitelé však jsou v dnešní době především manažeři - a podle toho úroveň škol vypadá. Zejména když musí brát největší ohledy na privilegované děti sponzorů.

Svět zkrátka není spravedlivý - a ještě dlouho nebude!

Našemu trojlístku to však nevadilo. Učitelé velmi rychle vycítili, že těmto třem nemusí věnovat tolik pozornosti. Oni se to naučí třeba i sami. Největší pozornost museli věnovat Hynkovi Moravcovi. Kdykoliv dostal špatnou známku, hrozila návštěva jeho otce. Ne aby si na třídní schůzce vyslechl stížnosti na chování svého potomka, ale aby tam sám vyhrožoval, co všechno školu čeká, jestli budou jeho synáčkovi ubližovat.

Kdyby jen tušil, co si k jeho synáčkovi dovolili ti tři cápkové z horního konce vesnice, to by teprve vyváděl! Naštěstí se Hyneček doma ani náznakem nezmínil o příkoří, jakého se mu hned prvního dne školy dostalo. To mu nezabránilo projevovat se jako známý vandal a rváč. Jen na ty tři už si ani on, ani jeho banda raději netroufali.

Naštěstí Víťa splnil, co slíbil. Řekl, že jim nic neudělá, když trojici nechají na pokoji. A protože se jim celá Hynkova parta vyhýbala, neměl důvod splnit druhou část slibu. Těžko by asi vymýšlel něco horšího než brodi, které dokáže omráčit i nosorožce. Možná bylo dobře, že neřekl, co tím myslí.

Neznámo vzbuzuje větší strach.


Ačkoliv trojlístek ve škole většinu učitelů překvapil, nebyli ve všech předmětech tak dobří jako tam, kde šlo o znalosti. Víťa v nové škole nejvíc narazil v předmětu žáky velice oblíbeném, kde byl naopak poslední ze třídy. V tělocviku.

Opoždění vývoje, předvídané panem Vukem, se ještě nemohlo projevit, ale i tak začal Víťa fyzicky viditelně zaostávat. Kdoví, zda se na tom nepodepsalo, jak teď často ležel bez pohnutí a vciťoval se do různých zvířat a ptáků ve svém okolí. Nebyl to žádný div. Zejména rackové majestátně klouzající oblohou mu poskytovali nezapomenutelné dojmy, nedalo se to srovnat s třepetavým letem menších ptáků, při kterém musel občas potlačovat nutkání ke zvracení. Na oplátku měl pro ně vždycky i nějaký pamlsek a nejraději s nimi pomalu kroužil nad vesnicí, jako by seděl v ultralightu. Nevynechal jedinou chvíli volna a dalo se to nazvat až chorobnou závislostí, srovnatelnou s gamblerstvím.

Jenže jeho vlastní tělo přitom od nečinnosti sláblo.

Totéž se jistě dělo i s dívkami, jenže u nich se to neprojevilo tolik a tak brzy. Věrka sice také propadla plachtění s racky, ostatně si to vyzkoušela jako první, ale přece jen tomu tolik nepropadla jako Víťa. Jitka na dlouhé vciťování neměla čas - jakmile ji rodiče načapali při nečinnosti, hned od nich dostala něco za úkol, aby zbůhdarma nezahálela.

U Víti se to však ukázalo v hodinách tělocviku. Začalo to v klasickém běhu, kde byl hned napoprvé beznadějně poslední. A kdyby jen o fous! Měl tak výraznou ztrátu za všemi ostatními, že si ho tělocvikář na závěr hodiny změřil značně nevlídným pohledem.

„Tak nevím, Víte Krčmáři, jak bys s takovou bídnou fyzičkou dopadl na vojně!“ řekl s jasným opovržením. „Ty se jistě budeš denně modlit, aby se do Čech nevrátila povinná vojenská služba - tam by ti tedy prohnali kostru, to si piš!“

Tělocvikář měl školní přezdívku »Jednooký obr«, nebo také »Polyfémos«, podle bájné postavy lidožravého jednookého obra z řecké Odyssei. Byla podložená i skutečností, že měl jen jedno oko a druhé zakryté páskou - nikdo ani netušil, kde k tomu přišel. Pochlebníci mu sice říkali »Žižka«, ale to se neujalo, přezdívka »Polyfémos« mu pro jeho tvrdost a stálou zamračenost seděla mnohem víc.

Jeho koníčkem byl řecko-římský zápas, takže jako bonbónek vedl i místní zápasnický oddíl žactva. Za oblíbence měl členy svého oddílu, zejména ty, co vynikali v zápase. Hned na začátku školy se tam přihlásil i Hynek Moravec a brzy tam ve své kategorii proslul silou a dravostí, což Polyfémos vysoce oceňoval.

Polyfémos se z vojny honosil hodností podporučíka, získanou na vojenské katedře. Je to sice nejnižší důstojnická hodnost, nicméně mohl na vojně postavit do latě kdejakou rotu a občas se tím i chlubil. Zlé jazyky o něm rozhlašovaly, že se přihlásil do Klubu důstojníků v záloze, kam ho ale nevzali, protože tam učitele zásadně neberou.

Na vojně by Víťu určitě prohnal ještě víc, ale tam by na to měl i víc času.

V ostatních tělovýchovných disciplinách dopadal Víťa podobně - tedy katastrofálně, jak to Polyfémos pokaždé stručně ohodnotil. Ve skoku dalekém byl o půl metru horší než druhý nejhorší Karel Šmíd, ve skoku do výšky shazoval laťku už v základní výšce. Přeskok přes kozu pro něho pokaždé končil tvrdým dosednutím na kozí hřbet a i ostatní nářadí se brzy stala jeho úhlavními nepřáteli.

„Vesničtí kluci bývali městským peciválům vzorem rychlosti a síly!“ nešetřil jízlivostí Polyfémos, když Víťa opět spadl s kladiny. „Jak se zdá, zdejší výjimky jsou ještě horší, než ufňukané městské slečinky!“

Vrcholem bylo, když Víťa odmítl zápasit - i když mu jako partnera přidělil druhého takového nemotoru Káju se slovy: „Uvidíme, který balík dostane druhého na lopatky!“

„Nebudu zápasit!“ trval na svém Víťa. „Ublížil bych mu - a to nechci!“

Polyféma trochu zmátlo, že po této výmluvě nepropukli ostatní žáci v hurónský smích, jak on najisto očekával. Místo toho viděl, jak se všichni od Víti raději odtáhli a Kája se na Víťu díval vyloženě zoufale jako pašík na řezníka.

„Co je to?“ otočil se Polyfémos na cvičence. „Jste snad taky takové bábovky?“

„Když... Víťas málem zabil Hynka, když se prali!“ žaloval neochotně Olda.

„Cože?“ rozesmál se učitel. „Víťan si troufl na siláka Hynka? Já snad špatně slyším!“

„On si na něho netroufl,“ popsal to váhavě ze svého pohledu Olda. „Začal Hynek, ale pak najednou zůstal ležet na zemi s vyraženým dechem a už se nezvedl!“

„Uvidíme!“ rozhodl tělocvikář. „Zápasit budete a basta! Do střehu!“

„Prašť se mnou opatrně a nic ti neudělám!“ pokusil se Víťa rychle, ale tiše vyjednávat s Karlem. Káju tím trochu uklidnil, jenže Víťu popadl a položil naznak příliš nemotorně, až bylo každému jasné, že Víťa upadl schválně.

„Tak - to bude pětka pro oba!“ prohlásil Polyfémos. „Podvody tady nestrpím!“

Kája bral ale pětku raději než další kolo s Víťou a ani Víťa nevypadal příliš uraženě.

Bylo to pro oba menší zlo.


Třídní učitel Stehlík naopak Víťovi fandil. Měl proč, v jeho předmětech byli teď Víťa spolu s Věrkou ze všech žáků nejlepší a Stehlík rád prohlašoval, že jeho předměty, především matematika, fyzika a chemie jsou skutečnými vědami, zatímco jiné předměty, jako zeměpis, dějepis nebo jazyky jsou jen snůškou kdovíjakých údajů a umělých lidských výmyslů. Tím se neshodl s dějepisářkou, která neustále tvrdila, že »Historia magistra vitae« čili »historie je učitelkou života«, kdežto Stehlík, ač to před ní nikdy neřekl naplno, spíše vyznával názor, že »historie je ze všech věd ta nejhorší děvka, neboť ji od starověkého Egypta dodnes kdekdo přepisuje podle potřeb momentální vrchnosti«. Krásným příkladem byla podle něho i sama učitelka dějepisu, neboť se při výkladu starořeckých dějin nikdy ani nezmínila o Odysseově dobrodružství s Polyfémem, aby nezavdala příčinu k dalšímu bujení této přezdívky. Byla to marná snaha, neboť právě tato součást báje tím víc kolovala původním stylem jako u starých Řeků, neboli ústním podáním od starších žákovských generací k mladším, a přezdívka od ní odvozená měla pak život vpravdě kočičí.

To, že se náš trojlístek vyzná i v dějinách Čech, byla podle Stehlíka jen otázka paměti. Netušil, odkud ty znalosti pocházejí, ale ani ho to nezajímalo. Nebyl proti, ale označoval je jen za dobrý paměťový trénink.

Zkusil se aspoň přimluvit u Polyféma, aby proboha nebláznil. Dát premiantovi čtyřku z tělocviku, když jinak vypadá na samé jedničky, to se velice podobá šikaně. Škola nemá nic společného s kasárnami! Polyfémos však trval na svém. On své svěřence známkuje podle celostátně schválených tabulek pro daný ročník a nemůže za to, že je Víťa absolutní dřevo. »Férplej« nade vše - a basta!

Jak se tedy zdálo, premiantkami třídy budou jen dvě žákyně, Věrka a Jitka. Na tělocvik měly učitelku, která na tabulkových výkonech nebazírovala, spíš na zájmu, takže jim z její strany pohroma nehrozila.

Víťu to trochu žralo, ale musel spravedlivě uznat, že je opravdu největším balíkem ve třídě a špatná známka z tělocviku bude zasloužená. Měl by začít více sportovat! To se lehce řekne, ale to by se musel vzdát svého oblíbeného vciťování, které pro něho bylo skoro stejně omamné, jako pro jiného drogy.

Zejména když bylo tak snadno dostupné!

Tak - a babo raď!


Zlepšení Víťova prospěchu si u Krčmářů všimli brzy. Pro Víťovy rodiče to bylo vcelku příjemné překvapení, ale na dobré věci si každý zvyká raději než na Jobovy zvěsti. Když to navíc Víťa doma vysvětloval tím, že se teď učí všichni tři dohromady, jenže Věrka je »fakt dobrá jedničkářka«, byli Krčmářovi nakonec rádi, že tahle parta vznikla.

Hrozící čtyřka z tělocviku sice vyvolala údiv, zejména u Víťova otce, ale nepřikládal jí žádnou velkou váhu. Tělocvik není založený na znalostech a když na tom učitel trvá, bude to jeho vizitka. Tělesně postižení by u něho museli z tělocviku propadat a čtyřka z tělocviku je vlastně větší hanbou pro tělocvikáře než pro žáka, byť by to byl sebevětší nešika. Což asi Víťa byl - no bóže, z toho se nestřílí!

U Jitky to bylo trochu jiné, ale nakonec i Marešovi pochopili, že zlepšení prospěchu jejich dcery mohla spíš způsobit »jedničkářka« Věrka, která za sebou táhne slabší spolužáky, než vidina domácích trestů, kterými Jitku až dosud doma popoháněli. Jinak než tresty na ni ostatně působit nemohli a kdyby nedejbože někdy viděla vysvědčení otce nebo matky...

Taková vysvědčení se ale doma málokdy schovávají...

Že je nejen Věrka, ale teď i Jitka skutečně dobrá, uslyšeli už na prvním setkání s učiteli. Vyslechli to spokojeně - úspěchy potomků přece jen působí na rodiče příjemněji než když je tomu naopak. Ale i pak občas měli řeči proti návštěvám starého poustevníka, které neviděli zrovna nadšeně, ačkoliv už je dceři nezakazovali. Chtě nechtě uznávali, že parta, která se spolu učí, bude asi lepší než parta, zabývající se jen vymýšlením různých alotrií.

V tomto směru to vypadalo dobře.


Obrat nastal tam, kde to trojlístek čekal nejméně.

O školu a její problémy se zajímal i pan Vuk. Potěšilo ho, jak si učedníci v normální škole vedou - ostatně jim v mnoha směrech pomáhal. Jednak jim předával znalosti na vyšší úrovni než základní škola, jednak jim trpělivě vysvětloval problémy, se kterými se ve škole setkali. Pomáhal jim i v oborech, kde by to nečekali. Měl úžasný přehled zejména o českých dějinách - aby ne, vždyť byl od pradějin Čech přímým pamětníkem událostí, co se tu kdy staly. Ale nebyl zaostalý ani v ostatních oborech. Ačkoliv sám necestoval dál než do Prahy a i to ještě kdysi ve středověku, vyznal se i v moderním zeměpisu. O mnoha zemích měl lepší přehled než učitelka zeměpisu. Učedníkům to přijatelně vysvětlil tím, že se čas od času telepaticky baví s kolegy kriogisy po celém světě, takže to vidí zblízka, jako v Čechách.

Pak ovšem ve své chajdě nepotřeboval moderní vymoženosti, jako televizory, rádio nebo telefony. Telepatie mu umožňovala dohovořit se lépe než mobilním telefonem, ale dala se použít podobně jako vciťování, neboť mohl očima svého vzdáleného kolegy přímo vidět, co se kde děje. A tak, ačkoliv v Praze osobně od středověku nebyl, měl o ní, jakož i o jiných městech, poměrně dobrý přehled. Očima racků znal města shora, očima místních kriogisů se vyznal i ve spleti městských uliček, zákoutí a často i v podzemí.

„Kdybych chtěl, mohl bych cizíma očima sledovat i naši českou televizi,“ usmíval se na své učedníky, když mu navrhovali, aby si ji pořídil. „Milota z Pardubic ji má a občas ji sleduje, ale spíš aby věděl, co si dneska vrchnost myslí, než aby se dozvěděl něco nového. Sám přitom tvrdí, že má svatou pravdu pan Jašek z Krakowa, když neřekne televizoru jinak než »bedynka prolhana« - a tomu snad rozumíte i bez překladu, ne?“

„Ale to jsme se ještě neučili!“ namítla Věrka.

„A ještě nějakou dobu se to učit nebudete,“ řekl pan Vuk. „Jednak je to složitější než vciťování se do zvířat, ale především, k těmto přenosům je zapotřebí vždy dvou. Toho, kdo - obrazně řečeno - vysílá a pak teprve příjemce. A na to, abych vás mohl představit svým vzdáleným známým, toho fakt umíte ještě málo. O čem byste se spolu bavili?“

Samozřejmě přišla řeč i na Víťovy problémy s Polyfémem.

„A sakra!“ zarazil se pan Vuk. „Jak často jsi poslední týden létal s racky?“

Víťovi nezbylo než přiznat, že tomu věnuje kdejakou volnou chvilku.

„Tak to tedy ne!“ rozhodl pan Vuk. „Tak by to nešlo! A co vy, holky?“

Věrka také přiznala, že létá s racky denně, jen Jitka tvrdila, že ji rodiče zaměstnají, kdykoliv ji přistihnou někde zbůhdarma ležet - a bez klidu to fakt není ono.

„No jo, ale to byste nám opravdu nevyrostli,“ pokáral je. „Budeme muset zařadit do programu nějaký tělocvik, když to sami zanedbáváte.“

„Tělocvik?“ vytřeštil oči Víťa. „I tady?“

„No jistě!“ přikývl pan Vuk. „Nechceš přece zůstat věčně vyžletem, samotnému by se ti to nelíbilo. Nemusí být z tebe módní kulturista, ale nějaký pohyb potřebujete všichni tři.“

„Když to vciťování je tak... úžasné!“ vzdychl si Víťa.

„A navíc neberete ohled na racky,“ dodal pan Vuk. „Jak k tomu ti nebozí ptáci přijdou, abyste je pořád honili po obloze?“

„Já je přece za to krmím!“ namítl Víťa.

„Abys je ještě nechal hladovět! To by vám dlouho nevydrželi!“ zlobil se pan Vuk, ale bylo na něm znát, že to nemyslí zle. Kdoví, jak hodně tomu za mlada propadl on sám!

„Víte co, mládeži?“ rozhodl. „Tím končí období jízdy na divočácích i na jelenech. Ode dneška ke mně budete běhat pěkně pěšky a aby to nebylo tak snadné, vezmete to pokaždé kromě schodů poklusem. Jasné?“

„Jo, to snad zvládneme,“ přistoupil na to Víťa.

„Ale to nebude všechno,“ pokračoval pan Vuk. „Léto už sice končí, ale pořád je dost tepla na koupání. Dáme si proto lekce v plavání v lesním rybníčku. Nejvyšší čas, abyste se seznámili s Igorem, než se nám uloží k zimnímu spánku.“

„Kdo je to Igor?“ zpozorněli všichni, nejvíc Víťa. „Je to snad medvěd? Ale ti přece v Čechách volně nežijí!“

„Tygři také ne,“ přidal pan Vuk další negativní příklad. „Igor není medvěd, ale můj známý sumec, co žije v rybníčku. Sám jsem si ho tam kdysi nasadil a je to už pěkný macek, však ho brzy poznáte! Má dva metry a hodně přes metrák váhy!“

„Plavání - to je moje!“ zajásala Věrka.

„Mně se to ale nezdá,“ zůstával Víťa v opozici. „Co já vím, naši rybáři rybníček čas od času vypouštějí a vyloví. Nikdy tam ale sumce neulovili, na to je rybníček příliš malý. Tak velká ryba by se v něm ani neuživila! Sežrala by všechno co se hýbe a pošla by hlady!“

„A bylo by tomu tak, kdybych ji nekrmil,“ usmál se pan Vuk. „Pravda, Igor si zvykl na mé přikrmování, že ani neloví. Když si k tomu připočtete, že jsem mu zařídil pohodlnou noru pod břehem, kde má nejen dobré žrádlo, ale především úkryt v době výlovu rybníku, můžete si snadno spočítat, proč ho ještě žádný místní rybář nejen neulovil, ale ani nespatřil. Máš pravdu, že by se v tak malém rybníčku ani neuživil - a právě proto žádného rybáře ani nenapadne, že by tam vůbec mohl být.“

„Ale proč ho tam tedy chováte?“ zeptala se Věrka.

„Proč?“ usmál se pan Vuk. „Rackové jsou i pro mě něco jako ultralehká letadla, mají krásně hladký let, to není klikatý pohyb nahoru a dolů jako u vrabců. Přitom mají oči dost podobné lidským, ne jako vlaštovky. Proč myslíte, že jich je v okolí vesnice tolik?“

„Vy je taky přikrmujete?“ došlo Věrce.

„Taky,“ přiznal pan Vuk s chápavým úsměvem.

„Dobře, ale proč sumec?“ opakovala Věrka otázku trochu jinak.

„Racek je jako letadlo, ale sumec je úžasná ponorka,“ prozradil jim. „Můžete se pod vodou toulat s pomalým kaprem i s rychlým okounem, nic se ale nevyrovná sumci. Zejména když se ho přitom držíte, plujete spolu a Igor táhne za dva. Pravda, K'Wala mi kdysi dávno předváděl plavání se žralokem, to je také zážitek, ale žraloci nežijí ve sladké vodě.“

„A to vás za celou tu dobu nikdo neviděl?“ podíval se Víťa pozorněji na staříka.

„Doufám,“ usmál se pan Vuk. „Přidám ještě jednu podrobnost. Plavby se sumcem jsou nejlepší v noci za měsíčního svitu. Sumec nemá rád sluneční světlo a v noci je voda nejlépe prohřátá - ideální i pro člověka. Měsíční svit proniká i do vody a vytváří tam krásné tajemné stíny, prostě pohádka. Sumec sice špatně vidí, ale když se do něho vcítíte a přidáte k tomu své vlastní oči... přiznám se, Igor je můj aspoň dvoustý sumec, oni se dožívají sotva čtyřiceti let, pak musím shánět dalšího. Ale za ten chov to vážně stojí.“

„A půjčíte nám ho?“ starala se Věrka.

„Když... já v noci nemůžu...“ vzdychla si zklamaně Jitka.

„Děti jako vy mají v noci spořádaně spát!“ tvrdil pan Vuk. „Ale s Igorem se dá plavat i ve dne a také si to vyzkoušíte. Ani bych nechtěl, abyste to zkoušeli sami a už vůbec ne za noci. To až vám bude aspoň sto let, jasné? Jak říkám, Igor nemá rád ostrý sluneční svit, ale ten nebývá pořád ani ve dne, stačí pár mráčků a Igor už se dá přemluvit. Přítomnost člověka mu dává pocit bezpečí i přes den. Takže si to vyzkoušíme.“

„Ale ve dne nás spíš může někdo spatřit!“ namítl věcně Víťa.

„A jak myslíš, že v Čechách vznikly pověsti o vodnících?“ usmál se pan Vuk. „Nejen já, ale i jiní kriogisové mají své ochočené sumce, někteří i víc. Kde bych jinak sháněl mladé sumečky? Tady mám přece vždycky jen jednoho samce!“

„A není mu bez samičky smutno?“ starala se Jitka.

„Myslím, že ne,“ usmál se pan Vuk. „Takže - zítra plavky s sebou, ledaže by pršelo!“

„Plavání - to je moje!“ opakovala Věrka.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:22