Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Junáci

Jako se trojlístku podařilo odrazit »zájmy« Moravcovy bandy, vzbudili naopak zájem »dolňáků« a především Petráčkových Junáků. Nejvíc k tomu asi přispěla Věrka s »veverkou Terkou«. To, že podle jejího slibu zvířátko skutečně dohopkalo až k oknu klubovny, kde je mohli vidět všichni přítomní, navíc zanechalo zvenku na parapetu lískový oříšek, vzbudilo pochopitelně obrovský úžas. Nikdo přitom neměl tušení, že Věrka pomocí ovládaného racka odvrátila ještě horší nebezpečí od Junácké klubovny. Zůstalo to mezi Věrkou a samozvaným práčetem, aniž by si toho byl ten raubíř vědom. Věrka ho vlastně ani neznala, jen věděla, že je mladšího ročníku a po prázdninách asi dál dochází do vesnické školy.

Svědkové konfliktu mezi Víťou a Hynkem, ukončeného kříšením omráčeného útočníka, k tomu ještě něco přidali a nebylo proto divu, že zájem o trojlístek divotvůrců mezi Junáky ještě vzrostl. Jejich snahy o přivedení zbloudilých oveček do náruče oddílu končily ovšem opakovaným fiaskem.

Pozvání do klubovny Junáka k setkání se samotným panem Petráčkem, přednesené ve škole trojlístku jeho vyjednavači, se ale nedalo odbýt mávnutím rukou. Pan Petráček byl přece jen dospělý a urazit ho nechtěli. Víťa si sice ihned nechal poradit panem Vukem, ale telepatická domluva byla tentokrát krátká.

»Jen tam jděte, ať nikoho neurazíte,« radil všem třem pan Vuk. »Nemusíte do jejich oddílu vstoupit, jen jim klidně vysvětlete, že chodíte ke mně. Rozumní lidé to pochopí.«

A protože měla být nejbližší schůzka Junáků hned toho dne po škole, rozhodli se naši kriogisové jet tam spolu s ostatními rovnou ze školy, ani se nestavovat doma.

Menší potíž vznikla, jak to sdělit rodičům, neboť ani Věrka neměla s sebou maminčin mobil a Víťa s Jitkou patřili mezi »socky«, neboť mobily neměli vůbec. Teď je vlastně ani nepotřebovali, telepatie byla ke vzájemným domluvám tisíckrát pohotovější a výhodnější, šlo především o to, aby se rodiče zbytečně nestrachovali, až jejich ratolesti v obvyklou dobu nedorazí domů.

Naštěstí byly »socky« bez mobilů mezi školáky jako bílé vrány. Mobily měli ve škole skoro všichni, nebyl problém zavolat rodičům z půjčeného. Jenže jen Věrka znala zpaměti číslo mámina mobilu, aby se dokázala domluvit. Naštěstí měl Pavel starší přístroj po otci a v jeho adresáři se našlo číslo jak na Krčmářovy, tak i na Marešovy. Ti se sice v první chvíli vylekali, že se dětem něco nepříjemného stalo, ale když se dozvěděli, že se jejich ratolesti jen trochu zdrží u Junáků, oddychli si a svolili.

Tím byla návštěva domluvena a trojlístek měl další starost - jak decentně říci »Ne« na další nabídku od samotného dospělého vedoucího oddílu. Urazit by ho nechtěli, ale členství v oddílu se jim nezdálo tak atraktivní, jako ještě loni.

»Ale co, nutit nás přece nemůže,« hodil to nakonec za hlavu Víťa.

Další problém nastal v autobuse, když si uvědomili, že jejich žákovské jízdenky platí jen do první zastávky ve vesnici a oni potřebují jet až do poslední, ale to za ně vyřešil řidič autobusu. Když se k němu přihrnuli s požadavkem, aby si směli výjimečně připlatit ještě za dvě stanice, odbyl je, že žákovská jízdenka beztak stojí stejně do všech zastávek ve vesnici.

„Jděte si sednout a nemyslete na to,“ uklidnil je.

Do klubovny tedy kráčel v jednom houfu celý oddíl i s třemi hosty. Pan Petráček už na ně čekal. Byl to už trochu starší, prošedivělý pán, ačkoliv jistě nedosahoval stáří pana Vuka. Oblečený byl ve skautském kroji, na kterém si zřejmě hodně zakládal - a s návštěvníky se přivítal velice slavnostně a obřadně.

„Hleďme, máme vzácnou návštěvu!“ usmíval se na ně. „Kterápak z vás je ta krotitelka veverek? Složím jí poklonu, nevidět na vlastní oči, jak Terka přinesla oříšek, ani bych tomu neuvěřil.“

„To jsem byla já,“ přihlásila se odvážně Věrka. „Ale zvířátky se zabýváme všichni tři, takže je úplně jedno, kdo z nás o tu službu Terku požádal.“

„Požádal o službu - veverku?“ usmál se pan Petráček. „Je to hodně neobvyklé. Nijak mě nepřekvapí, když cvičitel poručí psovi, aby něco aportoval. Ale donést k nám ochočenou veverku, aby na okno položila oříšek a ke všemu pacičkou zaťukala na sklo, to bylo opravdu unikátní. O tom jsem nikdy v životě neslyšel.“

„To nás naučil pan Vuk,“ pokrčila rameny Věrka. „Učí nás už od prázdnin, od toho dne, co jsme se sem do vsi přistěhovali.“

„A kde jsi bydlela předtím, děvenko?“ chtěl vědět pan Petráček.

„V Praze,“ odvětila lakonicky.

„Jak se říká - v Praze blaze, ale draze, že?“ usmál se starý skaut. „Také jsem slyšel, že je v Praze hodně veverek.“

„Nevím,“ odvětila neurčitě Věrka. „Ve Stromovce snad nějaké jsou, možná i na Petříně. Ale na našem sídlišti jsem v životě žádnou neviděla. U nás byli nejčastějšími zvířaty psiska domácí, těch tam bylo... no, jako psů!“

„To se říká,“ přijal to pan Petráček s úsměvem. „Ve městech je prý pes jediný zvířecí přítel člověka. Ale kde ses potom naučila cvičit veverky, když ne v Praze?“

„No přece tady, u pana Vuka!“ opáčila Věrka.

„Vždyť škola nedávno začala... a ta veverka tady vlastně byla ještě o prázdninách!“ nešlo mu na rozum. „Veverka je přece divoké zvíře! Tu snad ani není možné za tak krátkou dobu vycvičit!“

„Pan Vuk umí i jiné věci,“ ujistila ho Věrka neurčitě.

„Aha!“ došlo panu Petráčkovi. „Veverka je jeho a tobě ji na tu produkci jen zapůjčil. Je to tak?“

Jak se říká, na každou i sebesložitější otázku existuje jednoduchá, snadno pochopitelná a docela věrohodná odpověď, která je ovšem úplně vedle...

„Veverky v lese nikomu nepatří,“ usmála se trochu Věrka, šťastná, že jí to pan Petráček sám ulehčil. „Když si některou půjčíme, půjčíme si ji přece z lesa!“

„Pravda,“ souhlasil pan Petráček. „Ještě vědět, která z nich je ještě divoká a které se dá poručit, aby udělala něco, nač je vycvičená.“

„Asi tak,“ nerozmlouvala mu to Věrka.

„Podle toho je ale pan Vuk ze samoty milovníkem a velkým znalcem přírody!“ odvodil z toho pan Petráček. „Takže jsme vlastně kolegové - nebo možná i trochu konkurenti, že?“

„Konkurenti? To snad ne!“ vrtěla hlavou Jitka. „Pan Vuk přece nechová včely!“

„Nechová?“ usmál se pan Petráček. „Měl by. Lesní med je dneska žádaný a na samotě obklopené lesem by měl jistě med nejvyšší kvality!“

„Pan Vuk se včelami nezabývá,“ vložil se mezi ně i Víťa. „Znalec přírody je, a nejen přírody... proto teď k němu chodíme.“

„Já jsem slyšel, že jste mu začali pomáhat, jako teď naši pomocníci docházejí za paní Bendovou,“ nadhodil pan Petráček.

„Tak to začalo,“ přikývl Víťa. „Jestli znáte historii obědů pro důchodce... ze začátku vozila panu Vukovi obědy moje máma, ale dostat se až k němu autem není jednoduché, tank nemáme, takže tam musela chodit pěšky. Proto jsem to aspoň na prázdniny vzal za ni - a už jsme tam začali chodit, i když obec obědy pro důchodce zase zrušila.“

„A teď mu chodíte nakupovat, že?“ chválil je pan Petráček. „To je záslužné. Ve vyšším věku je každá pomoc vítaná a skaut bez dobrých skutků není správným skautem...“

„Nakupovat mu nechodíme, pan Vuk má jiné možnosti,“ přerušil ho rychle Víťa, aby předešel očekávané nabídce vstupu do oddílu. „K jeho chalupě dá lépe zajet z druhé strany. My tam teď chodíme jen tak. Pan Vuk je totiž opravdu velký znalec přírody a zažili jsme u něho spoustu zážitků, jaké by nám nikdo jiný nabídnout ani nemohl.“

„Třeba cvičené veverky?“ nadhodil pan Petráček.

„Třeba,“ přikývl Víťa.

»Nebojte se, tím nic neprozrazujeme,« ujišťoval přitom kamarádky telepaticky, aby to mimo nich nikdo jiný nevnímal. »Jak to říkal pan Vuk - můžeme mluvit pravdu, ale jen tu, co vypadá přirozeně a pravděpodobně.«

„A co byste řekli nabídce spojit síly?“ nedal se odradit pan Petráček. „Co kdyby k vám ode dneška docházeli i členové našeho oddílu, nejen vy tři? A vy tři byste mohli na oplátku sdílet s námi klubovnu. Určitě by to byla oboustranná výhoda, tady se také nenudíme.“

A bylo to tady! Jak z toho ven? Ačkoliv ta nabídka vypadala z hlediska pana Petráčka jistě jako oboustranně výhodná, oni věděli, že to tak není... co si počne horda kluků a holek u pana Vuka, když jim dlouhý život kriogisů beztak nabídnout nemůže?

„To asi nepůjde,“ začal opatrně Víťa. „Pozorování přírody se nesnese s velkou partou. Když vrazí do lesa celý oddíl, zvířata před ním utečou a u pana Vuka uvidíte jen jeho slepice a kozu, ale ani o peříčko víc. My tři jsme se museli naučit nepromluvit za celou návštěvu ani slovo! Kdo to dokáže?“

„Neříkej, že jsi nikdy neslyšel o lovení bobříků!“ nadhodil ihned pan Petráček. „Třeba bobřík mlčení - to znamená čtyřiadvacet hodin ani nepípnout. V našem oddílu se bobříkem mlčení může pochlubit víc než polovina členů. Nemluvě o dalších bobřících, které rozvíjejí jiné schopnosti a které by byly naopak užitečné i vám.“

Víťa na tohle neodpověděl. Co také mohl říci, když nesměli prozradit to hlavní, kvůli čemu se stali učedníky poustevníka Vuka?

Věrku naštěstí v té chvíli napadlo požádat o radu pana Vuka, ovšem opět telepaticky, aby si toho nikdo z Junáků nevšiml.

»Dali nám nabídku spojit se s nimi a střídat se u vás na samotě,« hlásila mu. »Aby se účastnili pozorování zvířat v přírodě i Junáci ze zdejšího oddílu. Co s tím můžeme dělat?«

»Podívej se nejprve na okno!« dostala zdánlivě nesouvisející odpověď, ovšem pro ni nesrozumitelná nebyla. Koutkem oka zaznamenala za oknem strakatého ptáčka - to je přece Vukova sojka, pták s nejbystřejším sluchem v lese! Znamená to, že je pan Vuk poslouchá, jak se tady všichni tři smaží. Snad je v tom nenechá bez rady?!

»Podívejte se, učedníci,« začal pan Vuk trochu zeširoka. »Nechtěnému zájmu se občas nevyhneme, ale ten zase brzy opadne. Klidně s nimi ten výměnný pobyt smluvte.«

»Ale co tam s nimi budete dělat?« staral se rychle Víťa.

»Myslíte, že je nezaujmu?« pocítili v telepatii pana Vuka úsměv. »Jen ať přijdou, však je to brzy omrzí! No a my... můžeme na čas zvolnit. Času máme dost!«

Víťa se tedy uvolil pokračovat ve vyjednávání.

„U pana Vuka je to jiné než tady,“ začal. „Bobříci nebobříci, když se tam vypraví deset dětí, hluku se neubrání. Pan Vuk by jistě nebyl proti, ale kdo se tam vypraví, musí se chovat naprosto tiše. Ne jako na lovu bobříků. V jeho chalupě se mluvit smí, ale venku nesmí nikdo pípnout a nikomu nesmí křupnout pod nohama suchá větvička, jinak je s pozorováním zvířat okamžitě konec.“

„Takovým podmínkám naši členové dostojí se ctí!“ slíbil za všechny pan Petráček.

„My to tedy s panem Vukem dojednáme,“ slíbil Víťa. „Teď jde o to, jak se rozdělíte, aby tam chodili vždycky jen tři.“

„Maličkost,“ zajásal pan Petráček. „Uděláme si spravedlivý pořadník, aby se nikdo necítil odstrčený. A vy se naopak přihlásíte do našeho oddílu, že?“

Očekával samozřejmě kladnou odpověď, takže ho Víťa parádně vyvedl z míry.

„My do Junáka vstoupit nechceme,“ řekl klidně. „Víte, považujeme Junáka za velice dobrou, starodávnou a váženou organizaci, je to i názor většiny slušných lidí. Neznamená to ale, že se k vám musíme a chceme přidat. Shodneme se s vámi v zájmu o přírodu, ale to je asi tak všechno. Naše zaměření je jiné a většina vašich zájmů nás prostě neláká.“

„To přece není možné!“ zděsil se pan Petráček. „Naše soutěže baví všechny děti beze zbytku, máme spoustu různých aktivit...“

„Proč by to nebylo možné?“ opáčil Víťa. „Jsme možná ten zbytek dětí, které soutěže nezajímají. Nepotřebujeme se porovnávat navzájem.“

„Soutěže přece slouží hlavně k tomu, aby se všichni zlepšovali,“ namítl pan Petráček.

„Zlepšovat se můžeme i bez soutěží,“ přidala se k Víťovi Věrka. „Jsou obory, kde se ani soutěžit nedá. Jak byste si třeba představovali soutěž v cvičení zvířátek?“

„V tom se snad ani soutěžit nedá...“ zarazil se starý skaut.

„Máte pravdu,“ přikývla Věrka. „V tom se opravdu soutěžit nedá. Přitom je to tisíckrát zajímavější, než většina soutěží.“

„Ale k výcviku lesních zvířátek musí být nebetyčná trpělivost,“ namítl pan Petráček. „Tu bych pochopil u pana Vuka, ale těžko ji můžete chtít po dětech jako jste vy. Vy můžete nanejvýš využívat již vycvičených zvířat. Dokázali byste si nějaké vlastní zvířátko vycvičit i sami, bez asistence pana Vuka?“

„Vždyť se právě tomu u pana Vuka učíme!“ přikývla Věrka.

„Pak byste to tam mohli našim zájemcům předvést, ne?“ provokoval pan Petráček. „To přece musí být velice zajímavé!“

„Nač až tam? Nemusíme chodit tak daleko,“ ujistila ho Věrka, neboť ji napadlo, co by mohla udělat. „Ale pojďme před klubovnu - tady by to nešlo!“ poručila si.

Zvědavost je mocná síla, takže za okamžik byli všichni na dvorku před klubovnou, kde s napětím čekali, co si Věrka vymyslí.

„Ale radši to nikomu neříkejte,“ řekla, „Nebo vás budou považovat za barona Prášila! Kdo to neviděl, ten tomu těžko uvěří... Podívejte se vzhůru!“

Znenadání vydala skřek, až nejbližší Junáci od ní odskočili - a vcítila se do jednoho poletujícího racka, létalo jich na obloze hned několik. Junáci i se svým vedoucím zůstali stát s otevřenými ústy, když jí racek opatrně přistál na zdvižené ruce, jako to dovedou cvičení dravci. Na rozdíl od sokolů, krahujců a orlů by se na její ruce neudržel a musela ho uchopit za nožičky, zato nepotřebovala tlustou koženou rukavici na ochranu před dravčími drápy.

„Rackové nesedají na větvích,“ komentovala to Věrka. „Ale přistát na ruce dokáží.“

Vytáhla z kapsičky kousek rohlíku, podala ho rackovi a ten s odměnou ihned vzletěl.

„Úžasné!“ vydechl pan Petráček. „Nevidět to na vlastní oči...“

„Pane Petráčku,“ obrátila se na něho Věrka. „Snese jakákoliv soutěž, jaké pořádáte pro své členy, srovnání s tímhle?“

„Panebože!“ zmohl se starý skaut na povzdech. „Neuvěřitelné! Vy cvičíte i racky?“

„I racky,“ přikývla Věrka. „Jsou hodně učenliví. Ale pochopíte, že máme u pana Vuka tisíckrát zajímavější zábavu, než by nám mohl nabídnout oddíl?“

„No... jestli dovedete i tohle, tak mi všichni rychle utečou za panem Vukem,“ sklopil hlavu pan Petráček s vidinou rozpadu dlouho a pečlivě vedeného oddílu.

„Neutečou,“ ujistila ho Věrka. „Máte naprostou pravdu, cvičení zvířat vyžaduje přímo andělskou trpělivost. Není tak snadné, jak to vypadá. Teď se navíc společně učíme do školy, ale kdo tomu propadne, nemá čas na nic jiného. Žádné soutěže, žádné hry. O prázdninách jsme tomu věnovali i deset hodin denně, u toho vaši členové těžko vydrží. Jistě se za panem Vukem čistě ze zvědavosti podívají, ale pak se vrátí k vám, stejně jako vy už jistě chápete, proč my nemáme čas na sebezajímavější činnost v oddílu.“

„Myslel jsem si, že se k nám přidáte...“ vzdychl si zklamaně pan Petráček. „Ale jestli je to tak, jak říkáš, máš asi pravdu... už se ani nedivím, že vás oddíl nezajímá...“

Otočil se a vykročil zpátky do klubovny. Junáci i návštěvníci ho následovali.

„Nejsme ani proti občasným návštěvám, ale po členství netoužíme,“ utěšoval ho Víťa. „Máme zkrátka jiné záliby.“

„Dobrá,“ vzpamatoval se pan Petráček a přijal to. „Nejste proti návštěvám... i kdyby šlo jen o návštěvy našich členů u pana Vuka, že?“

„Uvidíte, má co nabídnout,“ ujistila všechny Věrka. „Divím se, že to nikoho nenapadlo už dřív. Vůbec neplatí, že by starší člověk nemohl zaujmout nás mladší!“

„Využijeme toho,“ slíbil starý skaut.


Návštěvníci nezůstali mezi Junáky dlouho. Jakmile si vyříkali co potřebovali, obrátili se k odchodu. Neodcházeli však sami. Vedli si s sebou první tři natěšené zájemce o návštěvu starého pána Vuka.

Až teď musel Víťa nestranně uznat, že za poslední dobu příliš zpohodlněl. Dokud za panem Vukem chodil jen se stejně zanedbanými dívkami, ani si to neuvědomoval. Teprve ve srovnání s vytrénovanými kluky Bohoušem Machačem a Pavlem Lukešem pochopil, že má opravdu nejvyšší čas přidat. Vždyť by měl co dělat, aby stačil Ále Lipenské - a to byla holka! Ještě že začaly o zpomalení ostrého pochodu prosit Věrka s Jitkou, kterým galantní Junáci i s Álou uznali a zejména u Infarktových schodů zpomalili.

Pan Vuk je na ně už samozřejmě čekal. Ne jako pan Petráček v klubovně, ale vyšel jim vstříc až na plošinku na vrcholu schodů, kde se s Junáky docela srdečně přivítal.

Pro první setkání zvolil pan Vuk návštěvu liščího doupěte s již odrostlejšími, ale přesto dosud mladými liščaty. Rozložil se i s dětmi nad liščím doupětem, odkud mohli nerušeně pozorovat jejich hry. Pro trojlístek by to bylo trochu nudné, takže jim pan Vuk poradil, aby si zatím zalétali s racky, což ti tři ovšem uvítali. Pomocí náhodně kolem letící straky zamířili nad vesnici, kde si každý vyhlédl svého racka a pozorování liščat pak už jen naznačovali. Vypadalo to docela věrohodně. Postačilo nehybně ležet, upírat oči na liščata a hlavně mlčet, zatímco nedaleko odtud kroužili jako tři rackové nad vesnicí.

Pan Vuk zřejmě hry liščat trochu organizoval, stejně jako připravil příchod staré lišky, která liščatům donesla uloveného lesního králíka. Lišák jí předal mláďata a sám vyrazil na další lov, zatímco matka liška dohlížela nad dělením kořisti. Mláďata přitom na sebe vrčela opravdu výhružně a nebýt staré lišky (a pana Vuka), jistě by se o větší podíl poprala.

Odpoledne ale už končilo. Naštěstí sebou návštěvníci přece jen trochu vrtěli, pod Alčou praskla větvička a liščata okamžitě zapadla do doupěte. Pan Vuk na to zjevně čekal, odtrhl od racků Víťu, Jitku i Věrku a všem dětem naznačil, že je konec podívané.

Vrátili se tedy do chalupy, kde pan Vuk všechny pohostil makovými koláčky, ale pak už je vyprovodil na cestu domů, aby o ně rodiče neměli starost.

„Ale vždyť jsme neviděli žádnou drezúru!“ namítal Bohouš.

„Viděli jste, jak cvičí svá mláďata sama zvířata,“ namítl pan Vuk. „To je první krok, nejprve musíte zvířata pochopit a až pak po nich můžete něco chtít.“

Junáci tedy přestali reptat. Reptal vlastně jen Bohouš, zbývající dva byli pozorováním liščat nadšeni - a všichni zamířili po Infarktových schodech dolů.

„Pozor, ať neuklouznete!“ nabádal je ještě pan Vuk. „Je pod mrakem, to bývají schody vlhké. A vyřiďte další partě, aby si vzali plavky! Nebude-li zítra pršet, uspořádáme koupání v lesním rybníčku.“

„V tom případě můžeme přijít všichni i s panem Petráčkem!“ navrhl Bohouš. „Můžeme si uspořádat i plavecké závody, bylo by to aspoň jiné než na koupališti!“

„Přijdou jen tři, budou mít plavky a nebudou žádné závody!“ řekl přísně pan Vuk. „To byste zahnali všechno živé kilometr daleko. Budeme pozorovat vodní život, nebude při tom žádné cákání, ale klid jako dneska - jenže ve vodě!“

„Jo ták...“ pochopil Bohouš. „A co je v tom rybníčku tak zajímavého?“

„Při troše štěstí uvidíme při lovu okouny a jiné dravé ryby!“ sliboval pan Vuk.

„Ale co je na tom tak zajímavého?“ ptal se zklamaně Bohouš.

„Nech si to potom vyprávět!“ poradil mu pan Vuk.

„To jsem fakt zvědavý!“ pochyboval Bohouš.

„Uvidíme!“ usmál se pan Vuk.


Lesních rybníčků bylo v lese víc. Kolem jednoho museli projít již před Infarktovými schody a Věrka si ho pamatovala podle rozbahněné hráze, kde podle Víťových slov tahal jeho mámu z bahna traktor, až utrhli škodovce výfuk. Byl ale nejmenší ze všech a mnoho ryb v něm nejspíš nebylo.

Pan Vuk měl na mysli větší rybníček, nacházející se v přírodním údolíčku asi kilometr za jeho chalupou. Dalo se tam z vesnice dojít i přímo po lesní cestě a nemuseli by ani šplhat po schodech, jenže tam potřebovali jít s panem Vukem, takže je schody neminuly. Víťa je ale chápal jako prostředek ke zlepšení tělesné kondice a nereptal.

Pan Vuk měl pro ně připravené překvapení. Před odchodem k rybníčku všem rozdal dýchací trubice, nazývané krásně německy šnorchel, doplněné o potápěčské brýle.

„Chcete-li pozorovat vodní život, nesmíte vodu čeřit,“ vysvětloval jim všem, tentokrát i svým učedníkům. „Lidské tělo za normálních okolností plave, jen nevyčnívá příliš z vody. Na klidné hladině se dá ležet nehybně na zádech, kdy máte nad vodou jen ústa. To byste ale neviděli nic než oblohu, proto je lépe ležet na hladině obličejem dolů a dýchat trubicí. Brýle slouží k tomu, abyste lépe viděli. Mezi vzduchem a vodou se světlo láme, ale oko je stavěné na vzduch a ve vodě vidí rozmazaně - jako s tlustými brýlemi. Ploché sklo brýlí to srovná. Rozhraní voda-vzduch je ploché a oči jsou ve vzduchu, tak jak jsou zvyklé.“

„Ještě lepší by byly potápěčské přístroje, se kterými by se dalo potápět až na dno,“ navrhl kacířsky Víťa.

„V rybníčku uvidíte na dno i od hladiny,“ ujistil je pan Vuk. „Za dnešními dýchacími přístroji zůstávají vějíře bublin, spolehlivě zahánějící ryby široko daleko. Stejně jako musíte být potichu v lese, musíte zachovávat klid i ve vodě. Znamená to nedělat prudké pohyby, jen úsporně a klidně dýchat a výsledek se dostaví. Uvidíte, že i v tomhle rybníčku je život.“

Vyšli z chalupy a kráčeli po hřebenu kopce. Tady nebyly cesty, jen vyšlapané pěšinky od zvěře, která se tudy stahovala ke krmelcům u chalupy pana Vuka. Pak konečně sestoupili do údolíčka a před nimi se zablyštěla hladina.

„Abyste se netlačili na jednom místě, přidělím vám, kde se budete vznášet,“ ukazoval jim. „Neměňte místo, ať nerušíte sousedy.“

Všichni se ještě na břehu svlékli a v plavkách opatrně vstoupili do vody. Odpoledne je voda teplá, koupel byla požitkem sama o sobě. Tím víc, když všichni odrazili od břehu, aby pozvolna, bez prudkých pohybů, dopluli na určená místa v rybníčku. Pan Vuk je rozmístil do oblouku kolem porostu rákosí, kde byla hloubka nanejvýš dvou metrů. Voda byla čistá a průzračná, bylo vidět až na dno a každý ze svého místa dohlédl k nejbližším sousedům.

Pan Vuk počkal, až všichni pomalu doplují na přidělená místa. Sám do vody nešel, ale položil se obličejem dolů na konec nízkého dřevěného mola, které tu měli rybáři. Ležela tu na vodě malá pramička, z větší části potopená. Potřebovala by vytáhnout na břeh a vysušit, jenže dřevo bylo nasáklé vodou, takže to bylo nad síly jednoho člověka.

A pak to začalo. Pod vodou se pohnuly stíny. Nejprve pod panem Vukem majestátně proplul veliký cejn. Pan Vuk ho předal Jitce, ležící na vodě nejblíž k němu a telepaticky ji požádal, aby se do ryby vcítila a provedla ji pomalu pod všemi ostatními. Krátce poté předal Věrce velikého okouna s naježenými ostny hřbetní ploutve.

»Ukážete nám Igora?« zeptal se ho mezitím neslyšně telepaticky Víťa.

»Dneska ne,« odvětil pan Vuk. »Vám třem bych ho ukázal, ale nikomu jinému nechci prozradit jeho existenci. Nechci, aby mi na něho uspořádali výlov místní rybáři.«

»Škoda!« vzdychl si Víťa.

Pak však sám dostal od pana Vuka na starost velkou štiku, aby ji opatrně protáhl pod návštěvníky z oddílu. Štika je takové malé české torpédo a Víťa si vcítění do ní jaksepatří vychutnával. Nejprve uspořádal cvičný nájezd na Jitčinina cejna a hned po něm i na okouna, řízeného Věrkou. Cvičné souboje se odehrávaly přímo pod trojicí návštěvníků, pozorujících je se zatajeným dechem, každý z jiného úhlu. Byly to ale plané nájezdy. Štika si na tak velké ryby normálně netroufne, její běžnější potrava je menšího vzrůstu. Víťovi nezbylo než včas se pokaždé před srážkou vyhnout. Dojem z toho však měli všichni vskutku impozantní.

Když po chvilce pan Vuk ukončil koupání, nikomu se z vody nechtělo. Jeho učedníci však disciplinovaně poslechli, otočili se, připlavali ke břehu a jejich cákání zahnalo všechny ryby z dosahu ostatních, takže ani jim nezbylo než se vrátit.

Ukázalo se, že to pan Vuk odhadl poměrně přesně. Po vynoření z vody se všem dětem rozklepaly brady zimou. Dokud leželi v poměrně teplé vodě, její teplotu nevnímali. Jakmile se ale vynořili do studenějšího vzduchu, bylo znenadání zima všem.

Následovalo tedy rychlé utírání do ručníků, které pan Vuk prozíravě vzal pro všechny, rychlé oblékání a návrat do chaloupky, kde pan Vuk sliboval všem příjemné teplíčko. Teprve cestou, když už hluk nevadil, nastal čas pro vášnivou diskusi. Učedníky trochu pobavilo, že Junáci nepochopili, že přehlídka velkých a dravých ryb byla mírně naaranžovaná. Neřekli jim však, že se na tom podíleli.

To muselo zůstat tajemstvím.


Druhá skupina Junáků odcházela od pana Vuka spokojená se zážitky u rybníčka. Příští parta ale měla smůlu, těšila se na kapitální vodní dravce marně. Přes noc se zatáhlo, ráno dokonce sprchlo a pan Vuk usoudil, že je na koupání zima.

Vynahradili si to setkáním s jeleny. Třetí partu Junáků tvořili nejmladší členové oddílu a pan Vuk pro ně osedlal ochočené jeleny.

To byl ale zážitek!

Jeleni byli jen tři, takže se projížďka týkala jen návštěvy. Pan Vuk je předem varoval, že jeleni poběží po obvyklé cestě lesem a zase se vrátí, takže ani nemělo smysl pokoušet se je řídit. Hlavně je třeba dobře se držet za parohy a snažit se nespadnout - ačkoliv sedla byla poměrně stabilní, což dávno předtím zjistili i tři učedníci.

Ti si i s panem Vukem okamžitě osedlali nejbližší zpěvné ptáky - pan Vuk oblíbenou sojku, Věrka straku, Jitka kosa a na Víťu zbyla malá sýkorka. Rackové ani větší ptáci nebyli v dohledu a nebyl čas je shánět, ale i učedníci si mezitím zvykli na třepotavý let menších ptáčků - hlavně že návštěvníky nespustí s očí!

Vyjížďka to byla grandiózní, malí jezdci se drželi pevně, ostatně jeleni, vedení panem Vukem, nevyužili všech možností, zejména ne vysokých a dlouhých skoků. Ale i přeskok přes malý potůček může být napoprvé pro nezkušeného jezdce téma k dlouhému vyprávění!

Jeleni běželi lesem po několikakilometrové osmičce, takže jednu chvíli mírně zatáčeli na jednu stranu, pak na druhou a pak se už nepozorovaně vraceli. Lesním cestám se přitom vyhýbali, místy přeskakovali kromě malých potůčků i padlé stromy a odvodňovací příkopy.

Když se konečně vrátili zezadu k chalupě pana Vuka, očekávali je učedníci i s panem Vukem nadšeným povzbuzováním. To už všichni čtyři propustili ptačí průzkumníky, aby se mohli věnovat návštěvě.

Debata pak ještě pokračovala v sednici u pana Vuka při koláčcích. Junáci měli z jízdy na jelenech oči navrch hlavy, vybavovali si znovu a znovu každý okamžik, každý větší skok v průběhu cesty. Pan Vuk i učedníci to všechno sledovali zblízka, ale měli pochopení pro své návštěvníky a nechali si všechno znovu zopakovat.

Od pana Vuka odcházeli všichni s nadšením. Jen Věrka měla trochu pochyby. Podle ní bylo ukazování ochočených jelenů trošku za hranou. Vždyť to nikde ve světě není!

Snad to pan Vuk ustojí...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10