Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Svět není spravedlivý!

Ačkoliv se Hynek doma nešířil o tom, jak Věrka zpacifikovala jejich Tyrana, dostal od otce pořádný výprask za to, že ho lehkomyslně pustil z klece a proto ho srazilo auto. Byl to jistě hodně drahý pes a to pana Moravce vytočilo nejvíc. Doufal ale, že dostane odškodnění z povinného ručení řidiče, který psa srazil. Nedozvěděl se ani, že Hynek psa poštval na děti. Synáček o tom doma pochopitelně mlčel a ani Věrka, ani Junáci nežalovali.

Panu Moravcovi by to nevadilo z lítosti k pokousaným, ale nedávno musel zaplatit odškodnění pošťačce a navíc pokutu, což synovi i během výprasku opakovaně zdůrazňoval do rytmu ran páskem.

Hynek měl i dalšího dne ve škole problémy, na zmalovaném zadku se totiž špatně sedí, ale u něho to nebylo nápadné, on v lavici neseděl vzorně ani před výpraskem. Neskrýval ale svůj vztek na Věrku. Nebýt jí, prošlo by to bez výprasku! Zkusil jí aspoň o přestávce podrazit nohu, ale Věrka se zastavila a klidně ho varovala.

„Hele, Humuse, jestli nepřestaneš, mohlo by se ti stát něco hodně nepříjemného!“

„Tady nemáš žádné zvíře, aby za tebe bojovalo, ty čarodějnice!“ vyjel si na ni.

„Žádné nepotřebuji,“ odsekla. „Víťa tě taky poslal k zemi i bez zvířete. A to ho tady kdekdo považuje za tintítko! Zdání klame, pamatuj si to!“

„Použiješ na mě černou magii? Nebo nějaké pekelné kouzlo?“ vyhrkl pohrdavě Hynek, ale už ne tak sebejistě.

„Ty to považuješ za pekelné kouzlo?“ ušklíbla se. „Klidně si to mysli, vymlouvat ti to nebudu, ale radši se nám vyhýbej, nebo zle dopadneš. Zatím se ti nic nestalo, ale... dobře si pamatujeme, jak jsi nám sliboval jizvy do konce života! Takže by nám je na tvém ksichtu taky nikdo nevyčítal! Zvlášť kdyby sis je udělal sám!“

„Já?“ nasupil se Hynek.

„Váš pes taky skočil na to auto sám!“ usadila ho.

Hynkovi tím obrazně vyrazila dech. Pochybovat o tom nemohl, sám byl u toho, jak jejich doga skočila přímo proti autu. Zvířata sebevraždy nepáchají - a psa očividně ovládala Věrka. Jestli to nebylo kouzlo, tak to aspoň jako kouzlo velice věrohodně vypadalo.

Spolužáci to poslouchali částečně jen se zájmem, ale částečně i s posměchem. Většině ve třídě byl už Hynek jako vejtaha protivný a fandili Věrce, že se ho nebála.

„Když se do nás nebudeš navážet, nehnu proti tobě ani prstem!“ slíbila mu Věrka.

„To doufám!“ vzepřel se ještě Hynek. „Víc by to mrzelo tebe než mě!“

„Mě?“ zasmála se Věrka. „A nevíš, jak?“

„Náš táta má plno známých!“ ujišťoval ji Hynek. „Dokonce i exekutory! A těch se bojí každý! Každý, rozumíš?“

„Na tvýho tátu kašlu!“ odsekla. „A pochybuji, že bych mu stála za nějakou námahu! A i kdyby, nic si z něho nedělám, ani z jeho kamarádíčků, víš?“

„Všichni ve vsi se táty bojí!“ vynesl další trumf.

„Všichni?“ zasmála se Věrka. „Ani zdaleka! Spíš věřím, že by ve vsi většina lidí přála vaší rodině něco hodně zlého!“

„Jenže na nás ve vsi nikdo nemá!“ vytasil vítězně svůj poslední trumf.

„To si myslíš jenom ty!“ odsekla Věrka. „Nestačil by ses divit!“

Po slovní přestřelce však nic nenásledovalo. Hynek vystřílel všechen prach, Věrka mu na všechno ihned něco odsekla, takže na závěr prohlásil, že se s holkama nepere a - podle vlastního mínění vítězně - odešel.

Skutečností ale je, že se Věrce začal vyhýbat stejně jako už předtím Víťovi.

Jen silácké řeči ho ani potom nepustily.

Komu není rady...


Doma se ale u večeře svěřila Věrka rodičům, že měla ve škole s Hynečkem Moravcem menší slovní potyčku, při níž se Hynek vychloubal otcovými známostmi s nějakými exekutory.

„Myslíš, tati, že by nám mohl škodit?“ skončila otázkou.

Otec se vážně zamyslel.

„Možná mohl,“ přikývl. „Dneska člověk nikdy neví...“

„Máme nějaké jiné dluhy než hypotéku?“ zeptala se rychle Věrka.

Samozřejmě neměli tolik peněz, aby si mohli domek na vsi jednoduše koupit, byť šlo o starou barabiznu kdoví z kolikátého století. Ale banky měly poslední dobou úžasné žně na chudácích, vyštvaných majiteli z bytů, kterým ochotně - a hlavně s mastnými úroky - na nové bydlení půjčovaly, když chalupy i pouhé chaty všude podražily více než co jiného.

V Praze byla přitom spousta bytů volných... jenže lidi neměli na nájem...

„Nemáme žádné dluhy kromě té prašivé hypotéky!“ řekl otec. „A tu poctivě splácíme, jenže... nikdy nevíš, co se může stát. Kdyby nás vyhodili z práce, byl by problém hned.“

„A myslíš, že má pan Moravec dost dlouhé prsty i na tebe?“ zeptala se Věrka.

„To jistě nemá!“ odvětil pevně otec. „Může se znát se zdejšími vydřiduchy, ale kdyby zrušili smlouvu s mámou, i bez jejího platu přežijeme.“

„Možná - ale nechtěla bych to zažít!“ povzdychla si maminka. „Nemuseli by tátu ani vyhodit, stačilo by, kdyby nečekaně onemocněl - a jsme rázem v rejži!“

„To ale pan Moravec neovlivní!“ oddychla si Věrka.

„Doufejme!“ souhlasil táta.


Věrka se při nejbližší návštěvě svěřila se svými obavami i panu Vukovi. Ten se na ni podíval pátravě, ale pak nad tím začal vážně uvažovat.

„Pan Moravec má ve vsi dlouhé prsty,“ začal. „Obecní rada mu zobe z ruky, zná se i se všemi sobě podobnými kmotry v okolí, možná i s těmi exekutory... na to se podívám, mohlo by to přinést skutečné problémy...“

„Táta říká, že kromě hypotéky na barák žádné dluhy nemáme!“ hlásila mu hned.

„To ještě nikoho před exekutory nezachránilo,“ odvětil pan Vuk. „Ti jsou schopní dluh vytvořit škrtem pera a nebylo by to poprvé, co někoho pro neexistující dluh zničili. Představ si, že by pan Moravec přišel za známým soudcem s nějakým podvrženým dlužním úpisem. Soudce obratem vydá exekuční výměr a máte na krku exekutora, než bys řekla »švec«!“

„Jenže u soudu by se přece muselo prokázat, že je ten úpis falešný!“ namítla.

„Než se to prokáže, vystěhuje vás exekutor z baráku,“ řekl pan Vuk. „Stačí, aby vám poslali všechna předvolání k soudu na starou adresu. Odsoudí vás v nepřítomnosti, dozvíte se to až od exekutora, jenže to už bude pozdě. Budete bydlet v lese? Nebo v nějaké jeskyni? A i kdyby se podvod prokázal, což u panských soudů nikdy není jisté, co myslíš, že se stane? V chalupě bude bydlet někdo jiný, kdo ji sice koupil za pár šupů, ale legálně, takže vám ji nevrátí. Dostanete zpátky nanejvýš výtěžek dražby, za který si koupíte sotva malý stan. Zůstane vám nesplacená hypotéka a oči pro pláč.“

„Ale to je přece nespravedlivé!“ rozzlobila se Věrka.

„Nespravedlivé... jako celý svět,“ povzdychl si pan Vuk.

„A nedalo by se proti tomu něco dělat?“ obrátila se dívka na starého přítele s nadějí. „Co kdybych ke splacení hypotéky stvořila nějaké zlato?“

„Nic nezachráníš, jen na vás přitáhneš pozornost těch hyen.“ varoval ji pan Vuk.

„Tak co mám dělat, kdyby Hynek splnil své vyhrůžky? Ovlivňovat lidi nesmíme, zlato vytvářet nesmíme, co vlastně smíme?“ ptala se nešťastně.

„Uvidíme, co se dá dělat,“ utěšoval ji pan Vuk. „Nejsme tak bezbranní, jen nesmíme naše prostředky používat jinak než v nouzi. Ta by nastala, kdyby se na vás ti supové vrhli. Pak smíme použít i prostředky jinak nedovolené. Jen bych tě ale varoval, nic nedělej sama. Kdyby bylo zle, nech jednat mě.“

„Vy pak smíte i ovlivňovat lidi, že?“ usmála se trochu Věrka.

„Nejen to,“ zamračil se pan Vuk.


Po vciťování s ovládáním zvířat, ničení hmoty a jejím vytváření podle příkazu, ale také podle receptářů biroivi, spojeném s telepatickým vyhledáváním potřebných receptů, čekalo učedníky cvičné vkládání nových položek do receptáře biroivi, ačkoliv prozatím neměli co, aby to stálo za to.

„Kdyby tam každý vložil, cokoli ho napadne, byl by tam už dneska takový zmatek, že by se v tom nikdo nevyznal,“ vysvětloval jim pan Vuk. „Vkládání novinek je vzácnost. Jen si uvědomte, že receptář biroivi používají kriogisové po celém světě! Něco jiného je, když se vám naskytne příležitost vložit tam něco opravdu zajímavého. Nám třem, myslím Mistra Svaroga, mně a Jimrana, se tam povedlo vložit medvědí hody - to ostatní kriogisové přijali bez námitek. I Liběniny speciální koláčky si našly své místo, ale nemůžete tam vkládat, co vás napadne.“

„Já bych tam například vložil maminčinu svíčkovou na smetaně s knedlíkem,“ nabídl se Víťa. „Maminka ji umí nejlépe.“

„To máš tedy smůlu, tu tam už dávno před tebou vložili Rakušané,“ usmál se pan Vuk. „Můžeme si ji dát při nejbližší příležitosti. To víš, nejen Jimran se nějakou dobu živil jako kuchař! Na císařském dvoře ve Vídni se za pár staletí vystřídalo hned několik kriogisů a to víte, císaři a zejména císařovny měli všichni pěkně chlupaté jazýčky!“

„Takže by se tam ani rajská omáčka neuplatnila?“ zkoušela to i Jitka.

„Nevím,“ znejistěl pan Vuk. „Museli bychom se podívat, jestli tam už není, ale kdyby tam nebyla, chtělo by to vložit tam nějakou kvalitní, od dobré kuchařky a z dobrých surovin. Myslíte si, že ta obecní byla tak dokonalá, aby si zasloužila zvěčnění?“

„Ta určitě ne,“ otřásla se Jitka. „Dneska nikdo ani neví, co všechno v mase je, ačkoliv vypadá dobře. Dneska se dobytek krmí všelijakými sajrajty a maso je pak plné antibiotik.“

„Tak vidíte!“ usmál se pan Vuk. „Když si dáme svíčkovou, dostaneme kvalitní maso ze zdravé krávy chované na horské pastvině, s výtečnou omáčkou z pravé smetany, tak jako na císařském dvoře. Kdo by chtěl jíst další tisíce let nějaké dnešní anabolické sajrajty?“

„Ale když jsem vám vozil obecní obědy, jedl jste je!“ vyčetl mu Víťa.

„Jedl,“ přikývl pan Vuk. „Udělalo ti to pokaždé takovou radost, že bych jedl i pečené hady. Ačkoliv kdoví, ti v receptáři biroivi pocházejí ze staré Indie a nejsou vůbec špatní.“

„Tam jsou i pečení hadi?“ zděsila se Jitka.

„A proč ne?“ opáčil pan Vuk. „Zpočátku tam byly výhradně samé indické lahůdky, než jsme si tam vložili vlastní evropská jídla. Že jsou tam pečení hadi? Indům jistě chutnali, to jen my se nad nimi ošklíbáme. Naopak naše jídla nemusí chutnat všude po světě. Rakouská svíčková na smetaně s knedlíkem je skvělá pochoutka i pro Čechy, ale Rusové tomu říkají ohavnost, ti totiž nesnášejí knedlíky, říkají jim »nechutné rozvařené těsto«. Zato tam vložili vynikající boršč, bliny a pár dalších jídel - jen s medvědinou jsme je předběhli!“

„To by tam ale mohlo být ledacos...“ otřásl se Víťa. „Třeba lidské maso! Kanibalům přece taky chutnalo, ne?“

„Lidské maso tam zaručeně není,“ ujistil ho pan Vuk. Kriogisové nejsou kanibalové, to se tak nějak vylučuje. A nikdo jiný to tam dát nemůže.“

„Ještě že tak!“ oddychl si Víťa. „Ale jak tam můžeme něco vložit? Nic pořádného přece nemáme.“

„Nic jednoduššího!“ usmál se pan Vuk. „Poručíme si teď něco cizokrajného a vložíme to do receptáře biroivi pod názvem »POKUS«. Pod tím názvem tam můžeme vložit fakticky cokoliv, nikdo nebude protestovat, ani se tomu podivovat.“

„Ale co když tam už pod tím jménem něco je?“ starala se Jitka.

„Jistěže tam něco je,“ přikývl pan Vuk. „Vždyť tuhle položku kdekdo vkládá už hodně dlouho, nejste ani zdaleka první, kdo se na tom cvičí. Položku POKUS může nahradit každý kriogis - ostatní lidé tu možnost nemají. Náš »POKUS« prostě nahradí, co tam právě je.“

„A co je tam teď?“ chtěla vědět Věrka.

„Ani nevím. Můžeme se na to podívat,“ navrhl pan Vuk. „Zkus si to ty, Věrko!“

Věrka si trpitelsky vzdychla, ale pak se soustředila a telepaticky požádala o »POKUS«. Na stole se objevil - docela parádní notebook.

„Ale tohle není jídlo!“ namítla zaraženě.

»Pokus« je prostě pokus, tam může být cokoliv,“ usmál se pan Vuk. „Někdo si tam zkoušel vložit tenhle přístroj a ještě to nikdo ničím jiným nenahradil.“

„Proč ho ale nevložil pod jménem »notebook«?“ divil se Víťa.

„Nač by tam byl?“ namítl pan Vuk. „Tyhle zbytečnosti k ničemu nejsou.“

„Zrovna by se mi hodil do školy,“ řekl Víťa. „Jenže je moc drahý, než aby mi ho naši mohli koupit.“

„A ty víš, k čemu je to dobré?“ zeptal se ho pan Vuk.

„No jistě!“ odvětil Víťa.

„Tak si ho vezmi, než tam někdo pod jménem »pokus« uloží něco jiného.“

„Mně by se taky hodil,“ hlásila se hned Věrka.

„Mně taky!“ přidala se i Jitka.

„Ale proč ne?“ pokrčil rameny pan Vuk. „Zkus si to teď ty, Jitko!“

Jitka hned nadšeně požádala o další »pokus« a na stole se objevil druhý notebook.

„A teď ty, Víťo!“ pobídl pan Vuk Víťu.

„Já už notebook mám!“ hlásil Víťa.

„Ale požádala o něj Věrka,“ řekl pan Vuk. „Teď ty vytvoříš na oplátku stejný přístroj Věrce, ať si to taky vyzkoušíš.“

Víťa tedy neprotestoval, ale když požádal o »pokus«, neobjevil se na stole notebook, ale středně velký plochý monitor a několik připojovacích kabelů.

„Aha!“ pochopil to pan Vuk. „Zrovna se někdo učí tvořit a přepisuje »pokus« novými předměty. A bude to někde v Čechách, protože v jiných jazycích se to řekne jinak.“

„Ale monitor se přece hodí k notebooku!“ zajásal Víťa. A hned »vyčaroval« další dva monitory. „Ten využijeme i my tři!“

„Až na to, že na mě notebook nevyšel,“ řekla smutně Věrka.

„Nevadí,“ těšil ji pan Vuk. „Počkáme, až se to naučí ten, kdo tam vložil notebook a dál tam vkládá jiné položky a pak tam vložíme jako »pokus« jeden z vašich notebooků, aby se dostalo na všechny.“

„To byste si ho mohl přát taky!“ napadlo Víťu.

„A co bych s tím dělal?“ usmál se pan Vuk. „Já to do školy nepotřebuji a jinak... znám to, ale pro mě jsou tyhle předměty bezcenné.“

„Bezcenné?“ divil se Víťa. „Vždyť takový pořádný notebook musí stát peněz!“

„Peníze nejsou všechno,“ řekl pan Vuk. „Jaká je životnost toho šmejdu? Vydrží aspoň dvacet let? Těžko! Kdo z kriogisů si něco takového pořídil, všichni si stěžují! Neslyšel jsem o hard-disku, který by přežil deset let! A navíc, co já vím, po deseti letech, ale spíš ještě dřív bude každý počítač nemoderní a nejspíš i nepoužitelný. Slyšel jsem, že životnost dnešních šmejdů je právě tolik, aby přečkaly záruku - a pak už se sypou, kde to je možné.“

„Jenže nám by úplně stačilo, kdyby nám vydržely do konce školy,“ ujistila ho Věrka. „Dnes se to používá jako učební pomůcka, jenže nepovinná, protože na ni každý nemá.“

„Dobrá, dostanete je,“ přivolil pan Vuk. „Nakonec - přes položku »pokus« to není nic špatného, tím se receptář biroivi nezaplevelí.“

Hovořit o nejmodernějším notebooku jako o plevelu? Pravda, pan Vuk mohl. Pro něho to byl plevel - něco, co nemá takovou hodnotu, aby opravňovala jeho existenci.

„A nedalo by se zjistit, co tam ten... všechno vložil?“ zajímal se Víťa.

„To jsme si měli ukázat, až tam něco vložíme,“ řekl pan Vuk. „Ale můžeme se to učit i na přeskáčku. Chceš-li vědět, co obsahuje položka receptáře, kterou dosud neznáš, nech si ji prostě zobrazit.“

Pak jim předvedl, jak to dělat - a ejhle, jako »Pokus« bylo vložené další příslušenství - klávesnice, myš, jakási krabička... a když viděl, jak se dětem zaleskly oči, hned jim pořídil každému totéž. A když se tam po chvíli objevil velký batoh, bylo to už kompletní.

Věrka si pak vyzkoušela vložení Víťova notebooku jako položka »pokus« a hned si také pořídila kopii. Měli teď všichni stejně - dárky jako o Vánocích!

„Pořiďte si to taky!“ nabízela Věrka panu Vukovi.

„A co bych s tím dělal?“ usmál se stařík. „Já takovou hračku nepotřebuji. Kromě toho bude nejspíš na elektřinu - ale já ji tady nemám zavedenou. Co bych asi dělal s elektrickými spotřebiči bez elektřiny? Ale vy tři budete mít teď problém. Jak vysvětlíte rodičům, kde jste přišli k těmhle hračkám? Sami jste říkali, že jsou příliš drahé!“

„No, to bude problém,“ posteskla si Věrka. „Ale můžeme tvrdit, že je máme půjčené, třeba ze školy.“

„To nepůjde,“ řekla Jitka. „Ve škole žákům notebooky nepůjčují a tady na vesnici se stačí zeptat ostatních žáků, aby to prasklo.“

„Dobrá, vyřešíme to jinak,“ rozhodl po krátkém zamyšlení pan Vuk. Ani nebylo znát, že to bylo víc než jen krátké zamyšlení. „Necháte si je zatím u mě a já už to zařídím.“

Pak ještě párkrát zkusili, zda se položka receptáře biroivi nemění, ale když tam pořád byl notebook, řekl pan Vuk, že už je asi »pokus« volný a mohou si všichni vyzkoušet, jak se do receptáře vkládají nové položky.

Víťa do položky »pokus« vložil svou pravou botu a měl pak jednu navíc, Jitka tam opatrně vložila svůj prstýnek - byla to jen bižuterie, ale od maminky a i když teď mohla mít dva, ponechala si původní a ten druhý nechala vypařit. Ten původní měl pro ni větší cenu, ačkoliv byly podle pana Vuka do posledního atomu stejné.

Ten pravý byl přece od maminky!

„Vkládání do receptáře biroivi vyžaduje celý obřad,“ vysvětloval jim pan Vuk. „Než tam něco vložíte, je vaší povinností projednat to i s ostatními kriogisy a nejen s českými, ale i z jiných zemí. Nestačí totiž vložit tam, co vás napadne, musíte to zpřístupnit i jiným a to znamená dát tomu jméno, které tam ještě nebylo.“

„Notebook tam asi není, když si ho někdo rozmnožoval přes »pokus«,“ soudila Věrka.

„To se budete divit! Je tam - jenže pod původním významem,“ odvětil pan Vuk.

Pak požádal o »notebook« - a na stole se objevil jakýsi starodávný tlustý zápisník.

„Tohle přece není notebook!“ vyhrkl Víťa.

„Notebook je česky zápisník, pod tím jménem je v receptáři asi dvě stě let beze změn,“ vysvětloval jim. „Je to původní význam toho slova. Nemohu za to, že dali novému přístroji v angličtině jméno existující věci, ani že dnes lidé pod tím slovem chápou spíš to nové.“

„To může být docela problém,“ zamyslela se Věrka.

„Jistěže je,“ přikývl pan Vuk. „Změna významu slov je pro nás těžký oříšek. Nejspíš se přizpůsobíme novému významu, bylo by nesmyslné tvrdošíjně trvat na starých, lidmi dávno opuštěných slovech, ale každá změna představuje problém, na kterém se musíme nejprve dohodnout. V receptáři biroivi nemůže být chaos.“

„Pod jakým jménem by se tam tedy měl vložit elektronický notebook?“ ptal se Víťa.

„Obávám se, že se tam tento přístroj nevloží nikdy,“ vzdychl si pan Vuk. „Dnes je sice moderní, ale za pět let bude starý, nemoderní a nejspíš už nepoužitelný. Američtí kriogisové tam chtěli vložit už první »osobní počítač« pod názvem, tuším, PC-XT, ale ostatní se proti tomu postavili - a dobře udělali! Kdo by dneska stál o staré ikstéčko?“

„Mohli by to přece obměňovat!“ navrhl Víťa.

„Ano - každý rok tak pětkrát,“ usmál se pan Vuk. „Nejmenovalo by se to »notebook«, pořád by to mělo jméno PC-XT, což je ale název přístroje, který dnes patří na smetiště nebo nanejvýš do muzea. Nemám pravdu?“

„No jo, to jsme přehlídli,“ přiznal Víťa.

„Jenže nám by se ty notebooky hodily do školy - a tam budeme chodit taky jen pár let,“ trvala na svém Věrka.

„To vyřeším,“ slíbil jim pan Vuk.

 


Zpět Obsah Dále

14.05.2017 13:17