Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Strýček Sergej

Pan Vuk uložil učedníkům za domácí úkol přemýšlet, co nového a užitečného mohou vložit do receptáře biroivi. Nemělo by to ale potřebovat přívod elektřiny. Jednotlivé položky si měli někde o samotě zobrazovat, aby se ujistili, že to už v receptáři není.

„Nic si z toho nedělejte, když nic vhodného neobjevíte,“ utěšoval je předem. „Je tam toho tolik, že to zatím každému stačilo. Zpočátku tam prý vkládali nové položky každoročně dvě i tři, ale byly také doby, kdy tam sto let nikdo nic nepřidal. Jak říkám, muselo by to být něco opravdu zvláštního a přitom užitečného.“

Měl asi pravdu. Ať si vzpomněli na cokoliv, buď to potřebovalo elektřinu, nebo se to už v receptáři nacházelo - a často v lepším provedení, než co by tam chtěli dát oni.

Zkusili to nejprve s cizokrajným ovocem, které prý bývalo dříve vzácné, takže se dalo sehnat jen ze známosti. Jenže o banány, pomeranče, ananasy, kiwi a další pochoutky mohli požádat - a byly tam samé výstavní kousky, čerstvé, šťavnaté a voňavé - žádné urychlované produkty z hypermarketů s jednotnou chutí a neurčité vůně. Najít něco opravdu nového bylo zřejmě těžší, než si mysleli a čím déle to zkoušeli, tím víc jim bylo jasné, že do receptáře nic nového nevloží.

Pan Vuk měl pravdu - bylo toho tam víc než dost. Aspoň zjistili, jak bohatý je vlastně receptář biroivi a co všechno teď mohou používat.

Být čarodějem je vlastně docela fajn.


Návštěva, která přijela do vsi, všechny samozřejmě překvapila.

Na malém parkovišti před hospodou zastavila jednoho odpoledne obrovská limuzína s ruskou poznávací značkou v azbuce. Vystoupil z ní blahobytně vyhlížející postarší pán, auto zamkl a hurá do hospody, kde se posadil k volnému stolu a poručil si »něco k jídlu«.

Hostinskou tím uvedl do rozpaků, protože v hostinci jídla neprodávala, vesničané sem chodili hlavně na pivo a řeči, takže mu mohla nabídnout nanejvýš balíček sušenek nebo smažených bramborových lupínků, které si štamgasti občas dávali k pivu.

„Kakój to běsporjádok!“ zamračil se Rus. „Gostínica - i kúšaňja nět! Sumasšédstvo!“

Naštěstí mu nikdo nerozuměl, Rus tedy zůstal sedět a poručil si »pívo!«.

„Živjót zděs gospodin Vuk?“ zeptal se hospodské, když mu půllitr piva přinesla.

„Myslíte pana Vuka?“ ubezpečovala se hostinská.

„Skólko takích Vúkov zděs živjot?“ opáčil Rus. „Žil v takóm máleňkom dómiku.“

„To asi bude pan Vuk ze samoty,“ mínila hostinská. „Jo, ten tady žije.“

„Nu, charašó!“ řekl spokojeně Rus. „A ješčó k němú darógi nět?“

„Myslíte cestu k němu? Ale tam autem neprojedete, vede tam jen pěšina.“

„Znáju,“ odvětil Rus. „Úzkaja trapínka. Takája, kák vo vrémja vojný!“

„Myslíte - za války?“

„Da, balšája vojná!“ odvětil. „Charóšij čelověk! Otěc byl u něvó tagdá!“

„Váš otec byl u Vuka za války?“ ověřovala si hospodská, že správně rozuměla.

„Da,“ přikývl Rus. „Ja prijéchal za nim.“

„Autem tam ale neprojedete,“ varovala ho.

„Ja znáju,“ přikývl. „Tam úzkaja trapínka...“

Vytáhl z kapsy velký mobil a zručně na něm cosi naťukal.

„Aj aj!“ řekl potom. „Úzkaja trapínka - éto úzká pěšinka. Ja znáju.“

„Chcete tam jít?“ zeptala se ho hospodská. „Pošlu tam s vámi syna jako doprovod...“

„Ně náda!“ mávl rukou. „U měňá kartína...“

A po krátkém klepání na klávesnici mobilu dodal česky:

„Mám mapu, dojdu sám.“

Měl zřejmě v mobilu překladač, ale vyslovil to skoro správně.

Dopil své pivo, které by jako řidič pít neměl, ale nikdo ho zřejmě na to neupozornil, pak přivolal hostinskou, že chce platit. K jejímu údivu platil dvacetieurovou bankovkou.

„Tyhle peníze tady neplatí,“ upozornila ho. „A ani nemám nazpátky.“

„Jeuro běrút vsě!“ mávl rukou. „Éto dalžnó chvátit. Izměnítě v górodě!“

Posunkem odmítl drobné nazpět, vstal a provázen pohledy všech přítomných zamířil ke dveřím ven.

„Šmarjá, co já s tím budu dělat?“ lamentovala hostinská.

„To vám vymění ve spořitelně!“ radil kdosi od stolu štamgastů.

„Ženská, dvacet euro za jedno pivo?“ ozval se kdosi další. „Dyť je to pět stovek! Tomu teda říkám dýško!“

„Jen esli není falešná!“ pochyboval další.

Bankovka ale nevypadala jako falešná a hospodská řekla, že si ji tedy dá zítra ve městě ve spořitelně ověřit. Tím to vlastně skončilo a rozpoutala se debata, co je to za chlapa, co chce navštívit »toho podivína Vuka ze samoty«? Nikdo neměl potuchy o tom, že by tu byli za války nějací Rusové. Staří pamětníci vzpomínali, že se ve zdejších lesích ke konci války hemžili hitlerčíci, možná někoho honili či co, ale podrobnosti nikdo neznal. K hitlerčíkům se za války nikdo nehlásil a dnes proto nemohl nikdo vyloučit, že by se nějací Rusové právě na samotě schovávali. A zřejmě úspěšně, když to přežili.

Proč o tom ale ten podivín nemluvil po konci války? Měl by přece zásluhy!

Jenže Vuk byl podivín, u něho bylo možné oboje. Že za války tajně pomáhal ruským zajatcům, i že o tom po válce nemluvil. Byl to přece podivín.

Rusovo obrovské auto stálo dál na parkovišti, takže se nejspíš skutečně odebral pěšky na samotu za panem Vukem. Tak přepychové velké auto ve vsi dosud nestálo a pochopitelně bylo středem zájmu. Pár zvědavých chlapů si vyšlo z hospody limuzínu obhlédnout, jenže všechna okna od řidiče dozadu byla zakrytá záclonkami, takže dovnitř nebylo vidět.

Večer se Rus vrátil do hospody, tentokrát v doprovodu Víti Krčmáře. Dal si dvě piva, Víťovi poručil balíček bramborových lupínků a limonádu, zaplatil opět několikanásobek ceny - tentokrát dokonce stoeurovkou - a opět jen mávl rukou nad drobnými.

Hostinská se mohla ochotou přetrhnout, zatímco štamgasti se udiveně dívali na Víťu. Ten kluk se s Rusem bavil jako se starým známým - dokonce rusky! Pravda, Víťa se jakési jazyky učil už na vsi, ale že tak znal zrovna ruštinu?

„Tam, kážetsja, vazmóžno prijéchať s drugój storoný!“ prohlásil Rus na odchodu.

„K panu Vukovi se dá přijet i z druhé strany,“ přeložil to všem Víťa.

Nasedli do limuzíny, na místo řidiče Rus, z druhé strany si k němu přisedl Víťa a Rus bez ohledu na vypité pivo vyjel. Pravděpodobnost, že ho zastaví Policie, byla ve zdejší vsi opravdu mizivá - ostatně kdoví, co by si dělal z nějaké pokuty.

Všichni ostatní se mohli vrátit do hospody a probrat všechno v příjemnějším prostředí, zejména u piva.

Kde se u Rusa vzal tak najednou Víťa?

Někdo si ale vzpomněl, že tam pár harantů poslední dobou chodilo, takže je to docela možné. Rusovi se jistě hodilo, že aspoň někdo zdejší mluví rusky a bude mu dělat průvodce. A kdoví, třeba se ten kluk dozví, co tu ten Rus pohledává. Nečekaně přijel - a zase odjede.

Co by tady dělal?


Do klubovny Junáků přišel příštího odpoledne Víťa Krčmář, aby Junákům i s panem Petráčkem vyřídil pozvání od pánů Sergeje Ladonina a Vuka na velice neobvyklou hostinu.

„Na jakou hostinu?“ zeptal se ho přísně pan Petráček.

„Pan Ladonin přivezl v autě z Ruska celé divoké prase!“ hlásil Víťa. „To by dva lidi nesnědli ani za měsíc, takže tam zvou celý oddíl. Věrka a Jitka už tam jsou taky!“

Pan Petráček rozvažoval jen krátce.

„Kdo ti to takhle řekl?“ zeptal se pro jistotu.

„Pan Ladonin,“ opakoval Víťa. „Věrka chodila v Praze na nepovinnou ruštinu, takže nám to s panem Vukem překládali. Pan Ladonin je ruský miliardář, takže se nemáme nijak ostýchat. Pozval všechny přátele pana Vuka a vás za ně považuje taky.“

„Nejsem si jistý, zda patříme k jeho přátelům,“ vzdychl si pan Petráček.

„Ale jsme,“ ujistil ho Víťa. „To by nás všechny nezval. A řekl, že máte přijít všichni, i s vedoucím. Nechte všeho a pojďte, přece takovou příležitost nezahodíte!“

I pan Petráček se tedy dal přemluvit a všichni se jako jeden muž vypravili na samotu do lesa na hostinu. Zvědavost je popoháněla, pan Petráček je musel uklidňovat připomínkou Infarktových schodů, jinak by se někteří rozběhli a dorazili by tam úplně na konci svých sil.

I tak nepřišli včas, hostina začala i bez nich. Jenže obrovský pečený kňour byl nad síly dvou dospělých a dvou dětí, kteří už chvíli hodovali, aniž by to bylo znát. Kromě kance byla totiž na druhém stole veliká kýta, ze které už také něco málo ubylo.

„Pojďte sem a vezměte si taky!“ vítala zbytek Junáků Jitka. „Vezměte si nejprve tohle! Kance můžete mít i dole ve vsi na mysliveckém bálu, ale medvěda jste ještě v životě nejedli a kdoví, kdy se k něčemu takovému dostanete!“

„Medvěda?“ divil se i pan Petráček.

„Pravého sibiřského!“ ujišťovala je Věrka. „Prý vážil jako pořádný býk, pan Ladonin přivezl jen jednu kýtu - ale ta je!“

Pak nabídla příchozím z košíčku vidličky - ne příborové, ale pořádné trojzubce a nože také vhodné na porcování medvěda - a každý si rychle ukrojil z medvědí kýty.

„To budeme mít na co vzpomínat!“ vzdychl si pan Petráček.

„Tak ať to stojí za to!“ pobízela je Věrka.

Na stolech byly i proutěné mísy s krajíci ruského chleba, tvarem podobné toastovému a na spláchnutí velký výběr různých nápojů. Pro dospělé české pivo a ruské víno, pro děti bohatý výběr ruských limonád - a zdálo se, že to nejsou umělé náhražky ze supermarketů. Jahodová obsahovala pravou jahodovou šťávu, jablečný »sok« byl z jablek a ostružinová limonáda byla nepochybně z ostružin.

Největší překvapení ale čekalo všechny na závěr hostiny. Na pokyn pana Ladonina odběhli Věrka, Víťa a Jitka do komory, odkud postupně donesli hromadu stejných batohů. Dostalo se na každého návštěvníka, dokonce i na pana Petráčka a když se všichni nesměle, ale zvědavě podívali dovnitř, našli tam notebooky, obrazovky a další příslušenství.

„To přivezl pan Ladonin z Ruska,“ řekl slavnostně Víťa. „Nemusíte se bát, nejsou to ruské počítače. Všechny jsou z Taiwanu a všechny jsou v české verzi.“

Takové přepychové dárky všechny zarazily. Proč je chce ten miliardář obdarovávat? Jen protože párkrát navštívili pana Vuka?

Ale i pan Vuk je pobízel, aby dárky přijali a neupejpali se, takže nakonec souhlasil i pan Petráček - odmítnout takový dárek prostě nešlo.

„Pořád ještě budu mít k Čechům dluh za otce,“ tvrdil pan Sergej Ladonin.

Pak si od něho vyslechli historku o tom, jak jeho otec utíkal s kamarády z německého zajetí, jak je pan Vuk ukryl před pronásledovateli, nakrmil a ještě jim na další cestu dal teplé oblečení i plné batohy jídla, aby na sebe zbytečně neupozorňovali žebráním. Vyprávění bylo dlouhé, z ruštiny je překládala Věrka a občas ji doplnil i pan Vuk.

Rozloučili se až za šera a všichni, trojlístek Věrka s Víťou a Jitkou, pan Petráček i Junáci, všichni s novými batohy na zádech, dorazili v dobré náladě do vsi. A pan Petráček se navíc chopil trochu nevděčné úlohy jít za všemi rodiči a potvrdit jim, že si jejich děti opravdu nic nevymyslely a pan Ladonin jim skutečně věnoval královský dar, hodný ruského miliardáře. Říká se, darovanému koni na zuby nekoukej - ale tyhle počítače byly opravdu špičkové.

Byla to skutečně dávná vděčnost Čechům za pomoc v době války?

Nebo jen rozmar ruského miliardáře?

Junáci to netušili...


Trojlístek mladých kriogisů samozřejmě věděl všechno, ale patřilo to k tajemství.

Pan Sergej Ladonin byl sice skutečně Rus, ale ne syn některého zachráněného ruského válečného zajatce, ačkoliv pan Vuk opravdu za války některé Rusy před hitlerčíky ukrýval.

Pan Sergej Ladonin byl totiž kriogis, kterého si pan Vuk z Ruska přivolal, aby pomohl jeho učedníkům legalizovat pár počítačů. Bez ruského miliardáře by měli doma nebetyčné problémy s vysvětlováním, kde k nim přišli. Sám jim je koupit nemohl. Měl ve vsi pověst nejen podivína, ale i nuzáka, kterou si dlouho a pečlivě udržoval - chodil zásadně v hrubém oděvu, nenakupoval ani ve vsi, ani jinde a kdo by se opravdu zajímal, z čeho žije, asi by ke svému překvapení zjistil, že pan Vuk nejenže nepobírá žádný důchod, ale dokonce není ani v evidenci obyvatel. Jediné dokumenty, kde se dalo jeho jméno najít, byly na katastrálním úřadu, kde byl uveden jako majitel stavební parcely s obytným domem a okolními pozemky, z větší části lesního typu. Jeho chaloupka neměla přívod elektřiny ani plynu a jediné daně, které platil, byly daně z nemovitostí - a na ty vždycky peníze sehnal. Stačilo mu navštívit ve městě starožitnictví a prodat něco starodávného - receptář biroivi byl takových předmětů plný, stačilo si vybrat.

Sergej Ladonin byl kriogisem »na volné noze«. Bydlel v Moskvě, kde vystupoval jako nezávislý novinář. Čas od času sepsal nějaký článek, aby mohl přijatelně vysvětlovat původ svých finančních prostředků - vypomáhal si, jako jiní kriogisové, prodejem věcí z receptáře biroivi. Samozřejmě byl vždycky ochotný pomoci někomu z kolegů a pro tento účel se mohl ze dne na den změnit ve »výstředního ruského miliardáře« na výletě do Evropy.

Možná by někoho napadlo, že všechno, co údajně přivezl, se do jeho auta nemohlo ani vejít, ačkoliv šlo o rozměrnou luxusní limuzínu - mimochodem jen půjčenou v moskevské půjčovně automobilů. Byla však dost velká, aby vesničanům odhad znesnadnila a nikoho ta nesrovnalost ani nenapadla.

Kdo má vlastně představu, co se do tak rozměrného vozu vejde?

To, že spolu s trojlístkem dostali stejné dárky i mladí Junáci, splatil jejich vedoucí pan Petráček tím, že po celé vesnici vysvětloval všem rodičům, jak jejich děti k těm královským dárkům přišly. A že se tím pomohlo i mladým Junákům? To byl jen vedlejší, i když rovněž velice vítaný efekt. Ani panu Vukovi, ani Sergeji Ladoninovi nebylo proti mysli pomáhat potřebným, i když nepatřili mezi kriogisy. Hlavně aby se to dalo vysvětlit přirozenou cestou a nevypadalo to jako zázrak.

Pan Sergej Ladonin si samozřejmě svou roli patřičně užíval. Po návratu do Moskvy se změní v šedou novinářskou myš, limuzínu vrátí do půjčovny, spálí skvělý oděv miliardáře, oblékne staré šaty, zmizí v davu a pokud se něco mimořádného nestane, do Čech se aspoň dalších sto let nepodívá.

Nikdo si ani nevšiml další drobné nesrovnalosti. V hospodě překládal panu Ladoninovi Víťa, u pana Vuka Věrka - a Víťa najednou rusky neuměl ani slovo.

Jak tedy mohl v hospodě tak plynule překládat?

Nikomu to naštěstí nevadilo, nenapadlo to ani Víťu. Vysvětlení bylo ovšem úplně jiné, než mohl kdo hádat. Víťa se s panem Sergejem domlouval neslyšitelnou telepatií - a ke všemu česky. Pan Ladonin navenek hrál, že neumí ani slovo a potřebné české výrazy pracně loví ze svého kapesního slovníčku. Ve skutečnosti uměl česky plynule. Jako většina kriogisů znal tolik jazyků, že by se nikde v Evropě neztratil.

S panem Vukem se Sergej setkal na konci osmnáctého století, kdy cestoval po Evropě v podobné roli bohatého ruského šlechtice. Samozřejmě se i tenkrát po návratu do Ruska opět změnil v nenápadnou šedou myšku v oděvu ruského pravoslavného kněze - kriogisové »na volné noze« měnili své role mezi lidmi častěji než »poustevníci« - strážci.

Trojice učedníků nebyla mezi kriogisy obvyklá, ale tomu se pan Sergej podivoval ještě v Rusku, když ho pan Vuk žádal o drobnou pomoc. Pan Vuk se ale dušoval, že příliš mladou trojici zatím zvládá, takže se za pár let stane neobvyklou jen jejich počet - platilo pravidlo, že každý strážce studně mívá jen jednoho učedníka za dvaasedmdesát let.

„Slyšel jsem, že jedna taková výjimka už byla,“ tvrdil pan Sergej. „Bylo to ale dávno, ještě za časů starých Sumerů. Tehdy vzal jeden strážce do studny dvojici mladých lidí, kteří se nechtěli od sebe odtrhnout. Ale dopadlo to prý špatně. Je těžké vydržet s jednou ženskou tisíc let, takže se ti dva nejprve vzali, ale asi po dvou stoletích se v hádkách rozešli. Bylo to vlastně potvrzení zásady nebrat více než jednoho učedníka. Tihle tři jsou naštěstí mláďátka, tam snad nic takového zatím nehrozí.“

„Nehrozí?“ zamyslel se pan Vuk. „Máš pravdu, ale jen pro nejbližších pár let. Až ti tři trochu vyrostou a začne s nimi mlátit puberta, kdoví... ale to naštěstí hrozí nejdřív za padesát let, do té doby musíme vyřešit změnu jejich identity - padesátileté děti jsou příliš nápadné.“

„V tom případě máš na krku konflikt s jejich rodiči,“ varoval pana Vuka Sergej. „Byl bych raději pro variantu »nehoda«.“

„Na to je zatím dost času,“ vzdychl si i pan Vuk.

„Neřekl bych,“ vrtěl hlavou Sergej.


Ve vesnické hospodě neměli chlapi toho odpoledne na přetřes nic jiného než podivnou návštěvu v lesní samotě a zejména - štědrý dar bohatého Rusa místním dětem.

Bohužel se netýkal všech. Nedalo se přehlédnout, že vyšla naprázdno parta Moravcova syna Hynka a bylo znát, že to některé chlapy hněte - a není třeba zdůrazňovat, které.

Starý Moravec byl pochopitelně vysoko nad věcí.

„Můj syn má takový notebook už dávno - dražší a lepší!“ tvrdil suverénně.

„Netvrdil bych to tak jistě,“ nesouhlasil s ním jeden z chlapů od sousedního stolu, očividně nepatřící k Moravcovým lidem. „Náhodou jsou počítače můj chleba, takže o nich něco vím. Nevím kolik tyhle mašiny stály, ale upřímně řečeno, syn má teď lepší stroj než já. Notebook má lehounkou kovovou karoserii, žádný plastik, uvnitř je disk SSD, o jakém jsem ještě neslyšel. Rychlý jako blesk a kapacitu mu můžu jen závidět. Obrazovka je taky třída - zkrátka bych řekl, že se tenhle typ ještě do Čech ani nedostal.“

Měl pravdu - tenhle typ nebyl vůbec určený k běžnému prodeji. Byl vytvořený pouze pro americkou armádu a všechno tomu odpovídalo - od nevídaných parametrů po spolehlivost, jaká se v civilním sektoru jen tak nevidí. Jen česká klávesnice na něm nebyla původní.

Moravec ale musel mít vždycky navrch.

„Tisíckrát líp by udělal, kdyby se vykašlal na ty fakany a investoval u nás,“ prohlásil.

„U nás by toho asi tak chytil!“ mávl rukou jiný chlap. „Tady chcípl pes!“

„No právě!“ zaslechl to Moravec. „Kdyby se chtěl pořádně ukázat, pomohl by celé vsi, ne jen pár fakanům!“

„Ale proč by to dělal?“ opáčil jeho oponent. „Přijel se podívat na památku svého fotra z války, ne aby tady investoval. Určitě má zdroje v Rusku, má je tam pěkně pod dohledem a sem ho táhla zvědavost a možná i chuť poznat kraje, kde jeho fotr prožil dobré i zlé. Jestli mu tenkrát ten blázen Vuk opravdu pomáhal, nevím, ale vyloučené to není. No tak se chtěl ukázat jako grand, co je na tom? Jenže starej Vuk je podivín, o takové dary určitě nestojí - tak je přesunul na partu děcek, která mu tam poslední dobou chodila.“

„Ale proč?“ vrtěl nechápavě hlavou Moravec. „Co by z toho měl?“

„Třeba pocit granda!“ opáčil další chlap. „Je to přece Rus! Ti si rádi dokazují, jak jsou nejlepší na světě! Myslíš si, že by pro něho bylo investování tady v Čechách výhodné? Já si to nemyslím, v Rusku má jistě lepší možnosti. Děcka povídaly, že je to miliardář, takže dělá nejspíš do petroleje - tam se točí miliardy! Co by dělal v Čechách, kde spousta lidí krade jako straky!“

„No moment!“ naježil se Moravec. „To bys mi musel nejdřív dokázat!“

„Neřekl jsem to na tebe, ale obecně!“ zasmál se další chlap. „Co chceš dokazovat? Že se v Čechách krade? To si přece štěbetají vrabci na střeše po celé Evropě! A na dokazování máme Policii, jenže ta beztak nikdy nic nevyšetří a máme ji jen aby konstatovala, že případ pro nedostatek důkazů odložila!“

„Blbý je, že to ten starej poděs Vuk nedokázal využít!“ uvolnil se zase Moravec. „To já bych to jinak skoulel!“

„Ty jistě!“ odfrkl si kdosi. „Ty bys ho dokázal oškubat! Jeho štěstí, že odjel!“

„No, aspoň že děcka ve vsi mají pořádné mašiny!“ řekl odborník přes počítače. „Kdo by si mohl dovolit jim něco takového koupit?“

„Můj Hynek takový má!“ trval na svém Moravec.

„Už dlouho, že?“ ušklíbl se počítačový machr.

Spor o to, čí počítač je lepší, samozřejmě nevyřešili.

Škoda, že Rus už odjel!

 


Zpět Obsah Dále

19.11.2017 18:58