Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hvězda bazénu

Pan Vuk sice tvrdil, že když má škola jednou za rok přístup do plaveckého bazénu, je to jako kdyby neměla nic, ale školní plavecká akce měla pro žáky ohromný význam.

Už to, že toho dne odpadlo ostatní vyučování, což žáci uvítali hurónským řevem. Dále je třeba vědět, že se v bazénu učí plavat v dětské části opravdu jen neplavci, zatímco ti, kdo už se udrží nad vodou, mají pro sebe plaveckou polovinu. Tělocvikář Polyfémos se spolehl ve výcviku neplavců na místní odborníky a sám se stopkami v ruce zorganizoval grandiózní plavecký závod, přičemž výsledky zapisoval do svého obávaného notesu.

Měl tam i převodní tabulky pro výpočet výsledných časů na »tělobody«, jejichž součet měl dát na konci pololetí výsledné známky.

Aby učinil zadost spravedlnosti, měli neplavci, kteří se přece jen naučí plavat, získat průměr z posledních pěti hodnot - tedy jako nejhorší bodovaní. A aby podpořil »zdravou soutěživost«, slíbil prvním třem z každé kategorie bonus - dvojnásobek získaných bodů. To by mohlo dobré plavce významně posunout do lepší části žebříčku, kdyby neměl jen dvě kategorie - dívčí a chlapeckou, bez ohledu na věk. Proto najisto očekával, že bonus získají jen plavci z nejstarších ročníků.

To, že jednorázová akce fakticky nic neznamená a počet neplavců, kteří se po jednom dni přece jen naučí udržet nad vodou, žádným rokem nepřekročil jednociferný počet, v jeho tabulkách nehrálo roli. »Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát«, byla jeho pootočená zásada.

Zdejší podhorský kraj plavci zrovna neoplýval. Bylo tu sice možné naučit se plavat, kromě krytých bazénů s ohřívanou vodou se občas našla i různá koupaliště a rybníčky, jenže voda v nich mívala po celý rok optimální teplotu leda pro tuleně, zvyklé na díry v ledu.

Proto byla pro Polyféma i pro jeho kolegyni tělocvikářku překvapením Věrka, která za sebou zanechala bez rozdílu kategorií všechny včetně dosavadních chlapeckých plaveckých es z vyšších ročníků. Nevěřícně se jí zeptal, kde se naučila plavat - ale když se dozvěděl, že v Praze plavala závodně, pokýval spokojeně hlavou. Také jeho kolegyně, která vedla dívčí tělocvik, si Věrku poznamenala jako plavecký talent.

Tím větším překvapením byl ale pro Polyféma Víťa. Pravda, Věrku nedohonil ani on, ale dohmátl jen o zlomek vteřiny za ní, v chlapecké kategorii byl jednoznačně první a plavci z vyšších ročníků, kteří si na slíbený bonus brousili zuby, mu tentokrát nestačili.

„Hynku, Hynku!“ vzdychl si nad svým oblíbencem Hynkem Moravcem. „Silové sporty máš vynikající, ale ve vodě se nechat porazit i Jitkou Marešovou...? Co je to s tebou?“

„Nevím!“ kulil oči Hynek. „Jitka přece ještě vloni vůbec plavat neuměla!“

„No právě!“ podtrhl to Polyfémos. „A když se to naučila i ona, proč ne ty?“

Hynek jen pokrčil rameny. Samozřejmě, kdyby se s Jitkou utkal v řecko-římském zápasu, dopadlo by to pro tu sušinku katastrofálně, jenže holky se řecko-římským zápasem odmítají zabývat, ačkoliv všude jinde vyžadují rovnoprávnost. A Věrka měla v Praze lepší podmínky, to se přece nedá počítat!

Jenže Polyfémos plavecké výsledky počítal. Měl přece tabulky z ministerstva školství, podle něho byly shora dané a tudíž spravedlivé. Jen trochu kroutil hlavou nad výsledkem. Věrka a Jitka spadaly pod kolegyni tělocvikářku, takže ho příliš nezajímaly, jenže Víťa se díky bodům, získaným v plaveckém bazénu a navíc zdvojeným bonusem, přehoupl do čela tabulky. »Férplej je férplej« - ačkoliv skok ze čtyřky na jedničku z tělocviku nebývá tak obvyklý, aby se nad tím nedalo kroutit hlavou.

Víťa si mohl oddychnout.


Třídní učitel Stehlík byl ještě spokojenější než Víťa. Čtyřku z tělocviku pro premianta chápal od začátku jako schválnost a její opravu jako tělocvikářův ústup. Nestranné svědectví tělocvikářky, že Víťa skutečně porazil dosavadní školní plaveckou elitu, bral jako solidární postup vůči kolegovi, který by nemohl ustoupit bez ztráty vážnosti. Školní bazénová akce se měla každoročně opakovat a pokud Víťa vydrží, může si plaváním vylepšit známku i příště.

Důležité pro Stehlíka bylo, že Víťovi přestane hrozit zkažené vysvědčení, takže všichni tři jeho oblíbenci - Víťa, Jitka i Věrka - budou mít letos vyznamenání.

Kupodivu jako první a snad i jediný si všiml, že tihle tři začínají za svými vrstevníky zaostávat ve vzrůstu. Nejmarkantnější to bylo u Víti, který se v tělocviku při nástupech cvičenců podle velikosti postupně propadal směrem k nejmenším. Ne že by se zmenšoval, prostě nerostl a ti původně menší ho přerůstali. Nevšiml si toho ani Polyfémos, který to měl přímo ve své kompetenci, ale ani ostatní učitelé. Dlouho si toho nevšimli ani vlastní rodiče, jenže ti měli své děti na očích dennodenně, takže jim ani nepřišlo nápadné, že se nemění.

Třídní učitel Stehlík měl ale bratra lékaře pediatra a od něho měl ohledně svých žáků spoustu postřehů. Zejména když se mu občas svěřoval se svými vlastními. Když se bratrovi zmiňoval o Víťovi, kterého měl tělocvikář Polyfémos šikanovat, bratr se zamyslel a pak mu navrhl, aby mu »toho kluka podle možností poslal na vyšetření«.

Bohužel to nebylo v kompetenci školy ani lékaře, takže by se to neobešlo bez svolení rodičů, kdyby Víťa sám ochotně nesouhlasil, že se u bratra třídního sám zastaví.

Na rozdíl od učitelů - snad kromě Stehlíka, který už něco tušil - Víťa věděl, co za tím neobvyklým pozváním může vězet. Však to také v rychlosti telepaticky prohovořil s panem Vukem, který mu sám doporučil, aby tam klidně šel - doktor Stehlík nic nezjistí a aspoň se tím přestane zneklidňovat.

Jak se ovšem dalo čekat, bratr pana Stehlíka skutečně nic podezřelého nezjistil. Víťa byl přece - až na drobné zpožďování ve vývoji - docela normální kluk, co by na něm mohlo být nenormálního? Bratrovi pana Stehlíka nakonec nezbylo než přiznat, že on sám na nic podezřelého nepřišel, ale protože se nemínil jen tak vzdát, odebral aspoň Víťovi pár kapek krve, kterou chtěl poslat do Prahy na speciální vyšetření. Měl tam prý nějakého známého ze studií, který pracoval ve speciální laboratoři a mohl by mu prý ze známosti analyzovat DNA z Víťovy krve, jestli v ní není něco neobvyklého.

Odebírání krve byla naštěstí jediná nepříjemnost a Víťa ji strpěl statečně.

»A mám to za sebou!« telepatil ulehčeně panu Vukovi, když vycházel na ulici.

»Doufám, že to postačí!« odpověděl mu pan Vuk.

»Já taky,« odvětil Víťa.


I když si Víťa plaváním v tělocviku - zejména díky bonusu - až neskutečně polepšil, v ostatních sportovních disciplinách dál zaostával. A dalo se čekat, že to bude ještě horší. Už během roku ho postupně přerůstali chlapci nižšího vzrůstu, dalo se očekávat, že takhle bude ze všech chlapců nejmenší. Jitka byla už teď nejmenší ze třídy a Věrka, na počátku školního roku nejvyšší ze všech dívek, se také začala pomalu ale jistě propadat směrem k menším.

Naštěstí si to třídní Stehlík nechával pro sebe, svěřil se jen bratrovi - lékaři, který však pořád ještě neměl žádné výsledky. Pracovně tomu začal říkat »konstituční opoždění růstu«, což je - bohužel - neřešitelný problém. Je to vůbec nemoc? Děti takto postižené sice mohou vyrůst později, ale také se mohou zastavit úplně, což lékaři nepovažují za důvod k nápravě. Menších lidí je mezi ostatními víc a nikdo se přece kvůli tomu nevěší.

Ve Stehlíkových předmětech byli Víťa, Věrka i Jitka k jeho spokojenosti první. Aspoň zčásti to přičítal i svým pedagogickým kvalitám. Kdyby tušil, jaké vědomosti do nich hustí pan Vuk, asi by se chytal za hlavu! Naštěstí Stehlíka ani nenapadlo něco takového zjišťovat, stačilo, že je tahle trojice nejlepší ze třídy.

Učedníci pana Vuka chodili dál i mezi Junáky. Už ne denně, ale aspoň jednou týdně. Naštěstí byli v oddílu i mladší, mezi nimi nejmenší nebyli a ani pan Petráček si proto ničeho nevšiml. Jemu zase stačilo, že se jeho svěřenci mohou srovnávat s nečleny oddílu a celkem snadno je ve většině disciplin porážejí. Pro něho to bylo potvrzení, že práce s Junáky přináší prokazatelné výsledky - vždyť členové jeho oddílu byli teď ve většině sportovních disciplin lepší než nečlenové srovnatelného věku.

Ani on netušil, jak tomu ve skutečnosti je - a že soutěžení s Junáky přináší učedníkům pana Vuka jen příležitost zlepšovat si vlastní fyzickou kondici. Co na tom, že byli ve většině soutěží poslední! Hlavně že je pan Petráček pořádně prohnal a nedovolil jim zlenivět, jako se jim stalo hned zpočátku.

Naštěstí pana Petráčka nenapadlo, že »těm z horního konce« o umístění v soutěžích vůbec nejde a jeho oddíl využívají jen jako určitý druh posilovny.

Když si Víťa panu Vukovi postěžoval, že u Junáků pořád končí mezi posledními, řekl mu pan Vuk s úsměvem:

„Ale to je přece v pořádku, Víťo! Neříkal jsem vám, že budete za jinými dětmi brzy zaostávat? Nebudete jim fyzicky stačit - no a co? V jiných oborech máte proti nim náskok, jaký oni nikdy nedoženou - a jestli ti plavání zachrání známku z tělocviku, co si přeješ víc? Ani nemluvím o znalostech, kde se vám nevyrovnají nikdy, jenže je to předmětem tajemství, takže se s nimi porovnávat nesmíte - třeba vciťování!“

„Já to tak beru,“ souhlasil Víťa. „Jen nevím, proč se s nimi pořád poměřovat, když se jim nemůžeme vyrovnat, ani kdybysme se přetrhli! To přece nemá smysl!“

„Ale má!“ řekl pan Vuk. „Junáci vám - aniž by to tušili - pomáhají překonávat lenost. Bez nich byste byli pořád někde zalezlí a nechali byste za sebe cvičit racky! A nějaký vývin potřebujete, ne že ne! A že jste ve všem poslední? Někdo poslední být musí a i tím děláte radost těm, kdo by byli poslední, kdybyste tam nechodili.“

„Jenže být pokaždé poslední je hrozně otravné!“ vzdychl si Víťa.

„Možná,“ připustil pan Vuk. „Ale uvědom si - nechodíte tam cvičit, abyste byli první, ale abyste sami sebe potrénovali. Nejlepší by bylo, kdybyste se neporovnávali s ostatními, kteří se zlepšují rychleji než vy, ale kdybyste si to měřili, zapisovali a porovnávali se jen se svými předchozími výsledky. Viděl bys, že se zlepšujete - pomaleji než ostatní, ale také. To by vám mělo stačit.“

„I když jsme teď skoro pořád poslední?“

„Berte to tak, že nesoutěžíte s ostatními Junáky, ale sami se sebou. Když budete vidět zlepšení, pak to mělo smysl. Kdybyste se zhoršovali, byl by to jen důvod k větší snaze, ale smysl to má v každém případě.“

Naštěstí pan Petráček vedl oddílový deník, kam zapisoval nejen různé události v životě oddílu, ale také výsledky všelijakých soutěží. Když ho Víťa požádal, zda by si nemohl pro svou potřebu výsledky opsat, nebyl proti. A Víťa tak mohl srovnávat, jak se i jejich trojice zlepšuje. Pravda, mnohem pomaleji než ostatní, kteří ji teď snadno poráželi. Ale zlepšovali se i oni, docházejí mezi Junáky mělo tedy smysl.

Spokojenost tak byla na všech stranách.


Pod dojmem obratu k lepšímu ve školním tělocviku zapomněli sledovat ty, kdo jim nic dobrého nepřáli - spíš naopak.

Na prvním místě byl mezi nimi Hynek Moravec.

Byl sice i nadále vůdcem party a nikdo z členů se mu neodvážil postavit na odpor, aby neuškodil rodičům, zaměstnaným ve firmě pana Moravce staršího, nicméně je teď obtížněji než předtím sváděl k páchání dřívějších lumpáren. Jak se předtím nikdo nezdráhal chodit do cizích sadů na ovoce, tak k tomu teď ani neměli chuť. Přispělo k tomu pár případů, kdy na zlodějíčky a vandaly přiběhli majitelé. Někteří z nich si to s nimi vyřídili na místě - a jelita na zadku byla dlouho barvitou výstrahou, jiní přivlekli dopadené zloděje před jejich rodiče a vyžadovali zaplacení škod, což skončilo úplně stejnými jelity na zadcích přichycených, jenže od vlastních rodičů - a obvykle následoval trest známý pod pojmem »zarach«, který jim na nějakou dobu znemožnil účast na společných činech party.

Výprask se vyhýbal jen Hynkovi. Jednak byl zpravidla na útěku nejrychlejší, takže sankce dopadly na pomalejší členy jeho party, navíc si na něho mnozí sousedé netroufali, takže si raději vybírali za obětní beránky jiné. Nejhorší to bylo, když parta loupila v sadech patřících rodičům někoho z nich. Poškozený se je pak ani nesnažil honit a vyřídil si to se synem večer ručně, když se zkroušeně vrátil domů. Tím ale nebyly rodičovské výprasky menší a není div, že se řadovým členům party do dalších lumpáren nechtělo. Jim hrozily tresty, zatímco jejich vůdce vyvázl zpravidla beztrestně.

O Hynkově zmalovaném zadku kvůli přejetému psovi se celá vesnice dozvěděla. Většina sousedů ten výprask Hynkovi přála a i členové jeho party, ačkoliv by se to v jeho přítomnosti neodvážili ani naznačit, se po straně ušklebovali, že to konečně dopadlo i na jejich bosse.

Hynek to věděl, nebo to přinejmenším podle různých náznaků tušil. Navíc ten výprask chápal jako nespravedlivý, on přece Tyrana k sebevražednému skoku nenutil. Výjimečně právem to dával za vinu Věrce - jenže mu to nebylo nic platné. I kdyby doma pravdivě řekl, jak se to všechno odehrálo, nikdo by mu to nevěřil. Jenže on přece najisto věděl, jak se to stalo! Tyran v té chvíli neposlouchal jeho, ale Věrku, i když byla od něho dál než on. Tak to bylo - a basta! Oba, Tyran i on, Hynek, se stali obětí čarodějnice!

Jenže čarodějnice neexistují a ten výprask dostal od otce za to, že si psa vypůjčil bez jeho svolení. Kdyby ho nechal doma v kleci, nic by se nestalo.

Jistě - jenže kdo mohl vědět, že se pes úplně vymkne jeho příkazům a bude poslouchat nějakou cizí holku?

Dříve by se takovými myšlenkami nezaobíral. Kdo se mu postavil, ať kluk nebo holka, tomu prostě namlátil. Párkrát z toho měl výslech ve škole - ale ani učitelka si netroufala na víc než na bezzubé kázání. Hynkův otec měl velký vliv nejen v obci, ale i dál. Učitel a natož učitelka nejsou pro takové lidi rovnocenným protivníkem. I klučík jako malý Hyneček si brzy všiml, jak mu ostatní ustupují, i když jsou v právu. Vyvodil z toho, že je vždycky v právu on a jeho drzost pořád stoupala.

Na setkání s tou trojicí v lese ale jen tak nezapomene. Zejména na mohutného kance, který se znenadání postavil na stranu napadených. Hynek si nedokázal vysvětlit ani to, jak s ním mohl Víťa ve škole tak praštit, že až chvíli nevěděl o sobě. Měl na celý zápas okno a jen od spolužáků se časem dozvídal, co se vlastně stalo. Ani by tomu nevěřil, vždyť si sám nic z toho nepamatoval, jenže mu všichni tvrdili totéž.

A teď se ta cizí holka Věruna opovážila vyhrožovat mu ještě něčím horším!

No jo, ale čím? Něčím horším, než byl ten kanec v lese? Buď jak buď, předvedla mu, že si s ní nemá zahrávat. Tyran, obrovská a nebezpečná doga, ji poslouchal jako beránek, ignoroval povely svého pána a nakonec... nakonec ho přinutila spáchat sebevraždu skokem na přijíždějící auto... to už fakt smrdělo krví. Však jí při té srážce stříkalo!

Na to pozor, Hynku, docházelo mu, ta holka je fakt nebezpečná!

Uvědomoval si to, ale vyklidit bitevní pole se mu příčilo. Ve svém krátkém životě do této chvíle najisto očekával, že budou vždycky ustupovat druzí. A že by měl teď ustoupit on sám? Toho bohdá nebude, aby z boje utíkal!

Jenže - co s nimi udělá, když jeho obvyklé metody selhávají?

Nevadí. Nejde to přímo, půjde to zezadu.

Otecka se přece všichni bojí!

 


Zpět Obsah Dále

14.05.2017 13:17