Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Motýlí efekt

K panu Vukovi dorazil trojlístek střídavým klusem a chůzí, jen po schodech si na klus netroufli, byli rádi, že se s funěním vyškrábali nahoru. Pan Vuk je už nahoře očekával. Měl zřejmě své zvířecí nebo spíš ptačí špiony všude, bylo těžké ho překvapit.

„Pojďte dál,“ vítal je u chaloupky. „Co si dáme k večeři?“

„Nepřišli jsme kvůli večeři - a proč vůbec máme začínat večeří?“ namítla Věrka.

„Naši do nás doma naládují další večeři, jak potom máme hubnout?“ přidal žertem Víťa.

„Jste nějak hubení,“ řekl pan Vuk s úsměvem, ale bylo znát, že to také říká v žertu.

„Necháme to na vás,“ rozhodla Věrka. „Já bych se jen chtěla na něco zeptat.“

„Týká se to soudu s vaší rodinou, že?“ zeptal se pan Vuk.

„Ano,“ přikývla Věrka. „Stala se taková divná věc...“

„Soudce nečekaně onemocněl, že?“ přimhouřil pan Vuk jen jedno oko.

„Něco o tom víte?“ podívala se na něho Věrka zpytavě. „Že jste tam měl sojku? Nebo... nebo to snad máte sám na svědomí?“

Napadlo ji to náhodně, ale až ji při tom zamrazilo. To už by opravdu zavánělo černou magií, byť byla vědecky vysvětlitelné.

„Co o tom vím?“ zeptal se jí pan Vuk. „Pana doktora Daniela Hübnera odvezl sanitní vůz s podezřením na těžký infarkt, soud se přerušil a projednání odložilo. Říkám to správně?“

„Ano, tak to táta říkal,“ přikývla vyčkávavě Věrka. „Snad nám to trochu pomohlo, táta se aspoň dozvěděl, z čeho je vlastně žalovaný a taky nám to dalo čas na rozmýšlení, co proti tomu dělat. Ačkoliv to nevypadá moc dobře, proti tátovi stojí kromě žaloby pana Moravce i posudek soudního znalce pana Neuwirtha, který pravost té podvržené směnky potvrzuje.“

„Vy ovšem víte, že je ta směnka podvržená, že?“ usmál se trochu smutně pan Vuk.

„To se ví!“ opáčila Věrka. „Táta je zásadně proti dluhům, až na současnou hypotéku, do které nás natlačil lichvář Vondra. S panem Moravcem nikdy nejednal, poznal ho vlastně až u toho soudu, i když pan Moravec tvrdí něco jiného.“

„Táta nechodí do hospody, že?“ pokračoval pan Vuk.

„Nechodí,“ přikývla Věrka. „A nevím, kde jinde by mohl pana Moravce potkat. Nemá s ním vůbec nic společného.“

„Kam chodíte nakupovat?“ zeptal se pro pořádek pan Vuk. „Do vsi nebo do města?“

„Táta jezdí autem do města,“ řekla Věrka. „Je to blíž než do krámu ve vsi a navíc jsou ve městě nižší ceny. Takže ani v krámu nemohl pana Moravce potkat.“

„O těch cenách jsem to už slyšel,“ souhlasil pan Vuk. „Z vašeho konce je výhodnější samoobsluha ve městě, ve vsi musí nakupovat jen ti, kdo bydlí blíž ke středu vesnice a do města to mají dál. Paní Hejnová má vyšší ceny, protože má málo zákazníků a lidé chodí raději do města, protože má paní Hejnová vyšší ceny. Je to takový začarovaný kruh.“

„Já paní Hejnovou chápu,“ řekl Víťa. „Taky si chce vydělat. Ale naši taky jezdí raději do města. Tam jsou sámošky tři a ceny drží níž. Náš táta říká, zaplaťpámbu za konkurenci.“

„Myslíš, že by byly i ve vsi nižší ceny, kdyby tu bylo víc krámů?“ zeptal se ho stařík.

„To těžko, víc by se jich tu neuživilo,“ mávl rukou Víťa.

„To máš pravdu,“ usmál se pan Vuk. „Takže pro pořádek - vaši se s panem Moravcem vlastně nikde setkat nemohli, natož aby mu podepsali směnku.“

„A navíc na pět milionů!“ dodala Věrka. „Nač by nám bylo tolik peněz? Táta potřebuje k práci počítač a ten má. Máma má šicí stroj, hypotéku poctivě splácíme, není jediný důvod, proč si půjčovat! Nehledě na to, že je táta zásadně proti půjčování.“

„Až na tu hypotéku, že?“ přikývl pan Vuk. „Takže ta směnka je jasně podvržená.“

„Proč to pan Moravec dělá?“ nechápala Věrka. „Vždyť by ho u spravedlivého soudu za tak jasný podvod nutně čekal trest!“

„Pan Moravec je ve zdejším kraji moc velké zvíře,“ podotkl Víťa, jakoby to znamenalo, že si může dělat co chce. Vlastně to nebylo daleko od pravdy a pan Moravec jistě nebyl jediný, kdo na prodejnost české justice hřeší.

„A Hynek Moravců tvrdil, že se jeho táta zná se spoustou soudců i s exekutory,“ dodala rychle Věrka. „Řekla bych, že i pan Hübner patří k jeho známým.“

„Jenže pan Hübner je soudce,“ dodal přísně pan Vuk. „Má dbát o spravedlnost a ne ji sám porušovat. Z toho pohledu je jeho vina větší než vina pana Moravce, který jen využívá příležitosti. Ačkoliv ani pan Moravec nehraje poctivě.“

„Nejhorší je, že se k nim přidal soudní znalec,“ připomněla mu Věrka. „Tak sehraná banda už může být setsakra nebezpečná!“

„Máš pravdu,“ souhlasil pan Vuk. „Ale teď bych chtěl slyšet ještě něco. Slíbili jste mi uchovávat tajemství kriogisů. Jak ospravedlníte obrázky, co jste dnes namalovali ve škole?“

Zaskočil je tím parádně. Všichni tři najednou neměli co říci.

„Učil jste nás přece malovat s virtuální kamerou obskurou, ne?“ opáčila nesměle Věrka.

„Učil,“ přikývl pan Vuk. „Řekl jsem, že to smíte používat i mezi lidmi a kdyby to bylo třeba, můžete si tím vylepšit známky z kreslení. Ale obhájili byste, co jste namalovali? Snad jen Věrka mohla v lese kdykoliv vidět veverku, budiž. Jenže Víťova štika je pravděpodobná jako UFO nad kostelem a korunu tomu nasadila Jitka. Jak chceš lidem vysvětlovat obrázky, viděné očima racků?“

Jitka zrudla a sklopila hlavu, ale mlčela. Co na to měla říct?

„Můžeme to samo sebou napravit, ale chyba je už to, že to musíme napravovat,“ řekl pan Vuk přísně. „Já to ani jako strážce biroivi napravit nemohu, musím na to povolat jednoho ze svých učedníků na volné noze, který má větší možnosti. Společně to zvládneme, ale pro příště si dávejte větší pozor, co i nechtěně prozrazujete.“

„Jak to chcete napravit?“ zajímala se Věrka.

„Jednoduše,“ usmál se pan Vuk. „Přijede sem jeden můj dobrý známý a přiveze si motorové rogallo. A i když se to nemá, uspořádá pro vesnické děti letecký den a pozve je na výlet kolem vesnice. Nevím, kdo by tomu odolal. A Jitka ve škole jakoby nic klidně přizná, že už jednou letěla, nemusí ani vysvětlovat kdy, obrázek dodatečně získá legitimitu a bude vymalováno. Jste pro?“

Samozřejmě - kdo by byl proti?

Víťa tedy dostal za úkol zpřístupnit vhodnou louku, odkud by mohlo rogallo startovat. Pan Vuk mu k tomu dal pět návrhů, šlo hlavně o to, aby majitel neprotestoval, až mu trávu ujezdí, ačkoliv by měl být letecký den až po prvním sečení, kdy bude louka holá. Start rogalla by neušel pozornosti dětí ani dřív, takže budou muset tvrdit, že Jitka se strýčkem přiletěla až z větší dálky. To už ale kdekdo uzná.

„A opravdu to je můj strýček?“ zeptala se Jitka podezíravě.

„Asi jako strýček Sergej,“ usmál se pan Vuk. „Skutečné strýčky znáš odedávna, ale »strýček« můžeš říkat komukoliv, je to běžné zdvořilostní oslovení, tak jako můžeme kdejakou starší paní oslovovat »matko«.“

„Je ale príma mít takové strýčky!“ pochvalovala si Věrka.

„Je,“ přikývl pan Vuk. „Všichni kriogisové široko daleko jsou takovými strýčky. Jenže není dobré žádat je o pomoc často a zbytečně. Takže si zkuste příště dávat pozor na to, co smíte lidem kolem předvádět a co už je za hranicemi lidských možností, takže by se to lidem ukazovat nemělo.“

„Možná jsme neměli ve škole předvádět ani virtuální kameru,“ přiznal Víťa.

„Ta ještě nevybočuje z lidských možností,“ řekl pan Vuk. „Jsou lidé s bohatou fantazií a s fotografickou pamětí, kteří si opravdu dokáží představit na čistém papíře obrázek a ten pak jen obkreslí. Je jich málo, ale jsou. Aby se v jedné školní třídě sešli hned tři, to je sice ještě méně pravděpodobné, ale pořád to není úplně vyloučené.“

„Takže obrázky z přírody ano, ale ne očima racků a pokud možno ani očima ryb,“ shrnul to Víťa.

„Tak nějak,“ přikývl pan Vuk. „Už ta tvoje štika byla na hranici možností. Cvičenou veverku vám lidé ještě uvěří, ale štika by se ti za normálních okolností neukázala a ovládání ryb a ptáků byste už vůbec neměli přiznávat. Nesmíte to přehánět.“

„Nebudeme,“ slíbila Věrka za všechny. „Dáme si pozor. Ale to mě teď nebolí, víc mě zajímá, čím bych mohla pomoci našim s tím soudem. Vy o tom jistě víte víc než my, co by s tím mohl táta dělat?“

„Mluvit pravdu,“ řekl pan Vuk prostě.

„Ale to nám proti těm falešným svědectvím nepomůže!“ postěžovala si Věrka.

„Nebudou už falešná svědectví,“ řekl s jistotou pan Vuk.

„Vy chcete ovlivnit svědky?“ zarazila se Věrka. „Nebo snad i soudce?“

„Taky by to šlo,“ řekl pan Vuk. „Smíme to použít, když jde o záchranu někoho z nás. Proto bylo oprávněné ovlivnění doktora Lička. Jenže ovlivnit doktora Hübnera v jednom jediném případě by bylo málo. Falešných rozsudků má za sebou víc a svědomí mu nebrání páchat další. Skoro jsem rád, že se obořil na vaši rodinu, opravňuje to i tvrdý zásah proti němu. A nemusí jít o neškodné ovlivnění v jediném případu. Svěřil jsem tedy doktora Hübnera do péče kolegovi, který ovládá efekty motýlích křídel.“

„Efekty motýlích křídel? Co je to?“ zeptala se Věrka.

„To je složité ovlivňování,“ řekl pan Vuk. „Nepoužívám to, jde to jen některým kriogisům a děje se to jen výjimečně, dvakrát za sto let, málokdy častěji. Tohle byl jeden z těch mála případů.“

„Nebyl to nakonec... ten infarkt?“ došlo Věrce.

„Nebyl to infarkt,“ řekl pan Vuk. „Ačkoliv to tak vypadalo. Infarkt je životu nebezpečný, ale člověk se často vzpamatuje. Tohle nezabíjí, ale je to natrvalo.“

„Nezabili jste ho?“ hádala tiše Věrka.

„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Bude žít, na to se neumírá. Pan Hübner je bohatý, může žít ještě dlouho. Jen soudcovský talár už si nikdy neoblékne a nebude nikomu škodit.“

„Bude muset změnit zaměstnání? Nebo půjde rovnou do penze?“ zajímal se i Víťa.

„Do invalidní penze,“ přikývl pan Vuk. „Tam už nikomu škodit nebude.“

„Jen aby!“ pochyboval Víťa. „Soudce může soudit i na invalidním vozíčku!“

„Vozíček by ho neomezil,“ přikývl pan Vuk. „Tohle vyřadí darebáka ze života důkladněji, i když ho to nezabije. A navíc je to »lavalsní«. To znamená, že se to dá odvolat, kdyby se ukázalo, že to už splnilo účel.“

„A už se to někdy stalo?“ zajímal se Víťa. „Myslím to odvolání...“

„Několikrát,“ kývl pan Vuk vážně. „Dokonce i v Čechách. Musíte si uvědomit, že to není trest za zločiny, jen tvrdá překážka proti spáchání dalších. Není to nevratné »rinérgó«, neboť »riner« znamená smrt. Několikrát se stalo, že se postižený obrátil a svých činů upřímně litoval. V takovém případě jsme to odvolali.“

„Myslíte, že by mohl i doktor Hübner...?“ nadhodila Věrka.

„Vyloučeno to není,“ pokrčil rameny pan Vuk. „Jen je to nepravděpodobné. Dřív lidé více věřili ve vyšší spravedlnost, pak bylo pro ně snadnější uznat své chyby a dát se na pokání. Dnes na to lidé nevěří a jsou proto zatvrzelejší. Poslední případ polepšení hříšníka v Čechách byl, tuším, koncem devatenáctého století.“

„A jinde ve světě?“ zeptala se Věrka.

„Nejvíc polepšených hříšníků má Jižní Amerika,“ řekl pan Vuk. „Takové případy tam byly i v tomto století. Obecně je to asi tím, že tam lidé více věří ve vyšší spravedlnost.“

„Ale kriogisové věří spíš v kosmické bytosti, ne?“ zeptal se nerozhodně Víťa.

„Jistě,“ přikývl pan Vuk. „Už protože o nich leccos víme. Doufáme, že se k nám jednou dostanou krajané těch sedmi a že budou stejně spravedliví. A kdo věří ve vyšší spravedlnost, chová se podle toho a sám je spravedlivější. Nemusí očekávat návrat Aplafů jako my, vyšší spravedlnosti je více druhů. Přispíváme k tomu »efektem motýlích křídel« i my. Na lumpy působí příklad jiných potrestaných a případně napravených lumpů. Není to zaručené, ale i tak je to poměrně účinné.“

„A mohlo by to působit i na soudního znalce Neuwirtha?“

„Mohlo,“ přikývl pan Vuk. „Potíž je v tom, že tihle lidé ve vyšší spravedlnost nevěří. Můžete na ně mluvit andělsky i ďábelsky, jde jim to jedním uchem tam, druhým ven a vedou si své, dokud pořádně nenarazí. A pak si stěžují na nespravedlivý osud, aniž by sami sobě přiznali, že je zasloužený.“

„To by chtělo vstoupit do něho v okamžiku, kdy ho »efekt motýlích křídel« složí a říci mu na rovinu, za co je trestaný!“ mínil Víťa. „Nezáleží na tom, že si toho všimne.“

„Přímo to dělat nemůžeme,“ zavrtěl hlavou pan Vuk. „Bylo by to možná na ty lumpy účinné, ale prozrazovali bychom víc než je zdrávo. Nezapomeň, co by takový zásah vyvolal u postižených. Vědomí trestu vyvolává nejen výčitky svědomí, ale častěji i vztek a touhu po pomstě. I nemohoucí člověk může působit na ostatní, aby páchali zločiny za něho. To už se v historii mnohokrát stalo.“

„Zdá se mi, že by kriogisové vládli světu spravedlivěji než dnešní vládcové, ale sami si dávají nesmyslná omezení, jen aby nemuseli zasahovat,“ řekl Víťa. „Proč?“

„Naše omezení nejsou nesmyslná, jak se ti možná zdá,“ řekl pan Vuk. „Vládnout světu nemůžeme ani nechceme, je nás na to málo. Nemůžeme napravit všechny nespravedlnosti našeho světa, pokud se nás přímo netýkají. Tenhle zákaz dali Aplafů našim předkům a jistě věděli proč. Přisoudili nám úlohu pozorovatelů, zmírněnou jen tím, že se nespravedlnostem smíme bránit. Ale jen když se dotknou někoho z nás, jen pak máme oprávnění k zásahu a často napravíme i lumpárny, které se nás přímo netýkají. Proto takové příležitosti vítáme, ale vyvolávat je nesmíme, stejně jako zasahovat, když se nám neděje křivda.“

Aplafů se báli, že byste toho zneužívali?“ hádala Věrka.

„Možná,“ přikývl pan Vuk. „Zakázali nám zasahovat proti kdejaké lumpárně, pokud není zamířená proti někomu z nás. Tím naše zásahy změnili v cosi výjimečného. I když je provedeme skrytě, nemůže se hněv postižených obrátit proti nám. Takových momentů bylo v historii světa spousty!“

„Koukal jsem se na vyvraždění města Kartága!“ zahučel Víťa. „To byl masakr, ani se tomu nedá věřit. A kriogisové to jen zaznamenávali očima ptáků. Opravdu tenkrát v Kartágu nikdo z kriogisů nebydlel, aby se ho to dotklo?“

„Dva bydleli poblíž,“ řekl pan Vuk. „Jenže tam i v době míru zaznamenávali takové hrůzy, že proti nim i osud Kartága pořád ještě bledl. Kartaginci uctívali Molocha a přinášeli mu dětské oběti, kdy zaživa upalovali malé děti. Naši se na to nevydrželi dívat, odstěhovali se a sledovali Kartágo jen z dálky. I vás by přešla chuť pomáhat těm necitům! I když ani Římané nebyli lepší.“

„V historii se děly prasárny!“ vzdychl si Víťa. „Nejen dávno, i v poslední době. Musí to být strašně držet se, abyste nezasahovali!“

„Někdy to vypadá zoufale,“ přikývl pan Vuk. „Ale dá se zasahovat i nenápadně a to se nám občas daří, jako v případě vaší rodiny.“

„Ale mě se to netýká, nebo ano?“ ptala se Věrka nejistě.

„To by se tě týkalo, věř mi,“ ujistil ji pan Vuk. „Tyhle hyeny jsou schopné vyštvat lidi i pod most. Už pár století nebylo v Čechách tolik lidí bez přístřeší, jako dnes. Proto se i nám váš případ hodil jako vítaná příležitost k zásahu!“

„Ale proč jste šli jen po panu Hübnerovi, když se na tom podíleli tři?“ zajímalo Víťu.

„Všem třem patří jejich díl,“ zamračil se pan Vuk. „Pan doktor Hübner si zaslouží trest největší, protože by škodil nejvíc. A navíc má povolání, které by mělo zločinům zabraňovat a ne je páchat. Ti dva jsou sice také darebáci, ale sami by nic nezmohli. A i mezi nimi rozlišujeme. Pan Moravec ten podvod vymyslel, kdežto pan Neuwirth se přidal, zřejmě za nějaký slíbený podíl. Tomu budou odpovídat i jejich tresty. »Motýlí efekt« rozhodně není nic pro zasmání.“

„Nechtěla bych být na jejich místě,“ řekla Jitka.

„Já také ne,“ souhlasil pan Vuk.

 


Zpět Obsah Dále

06.05.2018 18:59