Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Letecký den

Ve věci soudu s Věrčiným otcem se podezřele dlouho nic nedělo. Soudce Daniela Hübnera hospitalizovali v nemocnici, znalec Neuwirth měl krátce poté autonehodu, při níž si zlomil obě nohy a od té doby ležel na chirurgii, jen Hynek se ve škole Věrce poškleboval, jak se jim asi žije pod hrozbou exekutorů?

„Poslyš, Humuse, vážně si fandíš, jak jsi to chytře vymyslel?“ nevydržel to Víťa. „Jen se tak nenaparuj pitomečku, všechno je jinak! Soudce Hübner už ten případ nedokončí a každý jiný soudce to bude muset vzdát!“

„To si myslíš ty!“ odvětil pyšně Hynek. „Na tvém místě bych radši někam zalezl, nebo se i na vás něco najde!“

„Slyšel jsi někdy o Božích mlýnech?“ ušklíbl se Víťa.

„Babské pověry mě nezajímají!“ odsekl Hynek.

„Tak se jdi přeptat na pana soudce Hübnera!“ navrhl mu Víťa.

„Jo, slyšel jsem, že měl infarkt,“ připustil Hynek. „To se může stát každýmu, naštěstí už se z něho zotavuje.“

„Nezotavuje,“ věštil Víťa temně. „Už se k soudu nevrátí a jestli s ním tvůj fotr udělal nějaký kšeft, byly to vyhozené peníze!“

„To by mohl říct každý!“ kasal se Hynek.

Jenže toho večera se jeho otec ve městě zdržel na oslavě u svého známého a na cestě domů ho stavěli dopravní policisté. Nezastavil, namísto toho šlápl na plyn a projel kolem nich jako závodní jezdec formule F-1, což byla pro policisty jasná výzva k závodu. Rozjeli se za ním se zapnutými houkačkami a modrými majáky. Nespornou výhodou pana Moravce byla znalost místních poměrů, zejména poloměrů zdejších zatáček, nevýhodou pak nějaké to promile v krvi, což se nakonec v poslední zatáčce projevilo krajně nepříznivým způsobem. Auto s ním vylétlo ze silnice, několikrát se přetočilo, zůstalo ležet na střeše a k dovršení smůly se z motoru začalo kouřit a vyšlehly plameny. Pan Moravec sice stačil duchapřítomně vylézt, jenže to už byli policisté u něho, takže útěk nepřipadal v úvahu.

Než přijeli pohotově přivolaní hasiči, bylo auto v jednom plameni a pan Moravec měl nadýcháno tolik promile alkoholu, že ho policie rovnou odvezla na vystřízlivění do městské nemocnice. Tak se sešel pod jednou střechou jak se soudcem Hübnerem, tak i se soudním znalcem Neuwirthem - jen o sobě navzájem nevěděli, neboť byli každý na jiném oddělení.

Největší smůlou bylo pro pana Moravce to, že šlo o policisty krajské dopravní policie. Mezi nimi neměl žádné kamarády, kteří by všechno rychle a ochotně spláchli. A co hůř, jeho nabídku »dvou tisíc do ručky« vyhodnotili jako pokus o úplatek, což hned znamenalo trestní oznámení a další problém na obzoru.

Už druhého dne byl Hyneček ve škole zamračený jako bubák a zvědavým dotazům od spolužáků čelil pokaždé jen utrhnutím, aby se do ničeho nepletli.

Trojlístek z horního konce vsi se toho kupodivu neúčastnil. Jako kdyby Hynek ani jeho otecko vůbec neexistovali. Hynek by možná měl být rád, že se drželi stranou, jenže on měl už z domova nachystané břitké odpovědi na různé narážky, které nemohl uplatnit, když žádná nepřišla.

„Už na vás přišel exekutor?“ pokusil se o hlavní přestávce rýpnout aspoň do Věrky.

„Jaký exekutor?“ podivila se hodně okázale Věrka. „Co pořád meleš o exekutorech? Ti nám mohou být srdečně ukradení. Ale vážně jsi ještě neslyšel o Božích mlýnech?“

„Žádné babské pověry neuznávám!“ řekl skoro vítězným tónem.

„Neuznávej,“ přikývla mu suše Věrka. „Ale taky se nediv.“

„Čemu se nemám divit?“ nakohoutil se.

„Až si Božích mlýnů všimneš, nebuď z nich vyjevený!“ poradila mu. „Všichni ve vsi už viděli vaše auto, pořád tam ještě leží.“

A protože už zvonilo na hodinu, otočila se a zamířila do své lavice.

Spojovat Boží mlýny s vyhořelým autem, které jim navíc pojišťovna jistě brzy zaplatí? To by Hynka nenapadlo.

I když tam to auto leželo.


Víťovi se podařilo získat pro letecký den pantátu Koťátka. A dokonce dřív než po první seči. Pan Koťátko po Víťově vysvětlení, k čemu louku potřebují, prohlásil, že má lepší louku za úvalem, momentálně tam pase ovce, ale ty teď přesune na další louku a na té spasené »si mohou létat jak chtějí«, pokud jim nebude vadit nějaká ta hromádka ovčích bobků. Ale ty jsou beztak nejvíc kolem napajedla na dolním konci.

Pan Koťátko měl ale jednu tvrdou podmínku.

„Na tu louku mi nevkročí Hynek Moravec, nebo se neznám!“ prohlásil sveřepě. „Toho gaunera mám plné zuby od chvíle, kdy mi řádil jako tornádo v obilí - a to nepočítám další podezření na vyplundrovaný sad, kdy jsem to zjistil až pozdě. Ale musela to být jeho banda, ve vsi není víc grázlů, na které by se to dalo svést.“

Tahle podmínka však Víťovi nevadila, naopak.

„Hynek tam nepůjde ani kdybych mu to nabídl,“ tvrdil. „My jsme totiž v poslední době spolu na kordy. Mimochodem - na ten nájezd na váš sad se mě Hynek snažil přitáhnout silou, ale vzepřel jsem se mu a právě od té doby se navzájem nesnášíme.“

„Měl jsi mě varovat!“ zamračil se pan Koťátko.

„To nešlo,“ zavrtěl hlavou Víťa. „My jsme se poprali, takže vůbec nebylo jisté, jestli tam Hynek půjde nebo couvne. A kdyby couvl, byla by to pak ode mě sprostá pomluva.“

„Pomluva?“ opáčil nesouhlasně pan Koťátko. „Nejenže mi orvali jablka a nechali je na zemi shnít, ale polámali přitom i větve, vandalové! Jenže vy se ho bojíte, co? Nebo nechcete vypadat jako žalobníčkové? Pouhé přátelské varování, ne kdy přesně to ten gauner provede, ale že se k tomu chystá, by pomohlo a nebylo by to žalování! No nic, uznám ti aspoň, že ses toho neúčastnil. Ale jak říkám - jestli se dáte k jeho partě, konec kamarádství se mnou!“

„Junáci pana Petráčka by vám tam nevadili?“ sondoval rychle Víťa.

„Ti ne,“ opáčil pan Koťátko. „To jsou slušní hoši a ďoučata, s nimi se kamarádit není žádná chyba. Ostatně - i oni měli s Hynkem pár nepříjemností, takže to nejsou jeho spojenci.“

„Hynek má v partě jen kluky, co jejich rodiče dělají pro pana Moravce,“ řekl Víťa. „Ti s ním jdou nejspíš ze strachu, aby se starý Moravec nemstil jejich rodičům.“

„To by jim bylo podobný voběma,“ zavrčel pan Koťátko. „Jabko nepadlo daleko vod stromu a je už taky pěkně červivý!“

„Takže můžeme pozvat Jitčina strejčka?“

„Pozvete,“ kývl pan Koťátko. „Jen je mi divný, co je to za strejčka? Dyť má Jitka jen dva a oba znám!“

„No - on je to trochu vzdálenější strejček,“ připustil Víťa. „Akorát že nevíme, jak ho správně nazvat. Praví strejčkové jsou bráchové jejího táty, tenhle je o dvě kolena dál. Jak se to vlastně česky řekne?“

„To už nevím,“ řekl pan Koťátko. „Dnes už se vzdálenější příbuzenství tolik nectí, ani nevíme, jak se to správně řekne. S tím bys měl jít ve škole na učitele češtiny, ten by to snad někde našel.“

„Naše učitelka to taky neví,“ pospíšil si hned Víťa. „Ale ono je to fuk. Budeme mu prostě říkat Jitčin strejček a na detaily nedbáme.“

„Máš pravdu,“ připustil pan Koťátko. „Takže - před nedělí poženeme ovce na druhou louku - a pak tam budete mít volno. Stáhnu i elektrický ohradník, abyste se tam dostali bez nepříjemností. Ať se kočky pudrujou!“

„Tak díky!“ rozloučil se s ním vesele Víťa. A hned to tak telepatil Věrce, Jitce i panu Vukovi, aby to věděli dřív, než za nimi přijde.

Čím dřív, tím líp!


Předvolánku na opakovaný soud dostal Věrčin táta ještě před nedělí. Měl se dostavit na další přelíčení už ve středu příštího týdne - právě včas, aby si vyjednal se šéfem uvolnění ze zaměstnání. I když dělal na dálku, kontrolou bylo, když se logoval do podnikové sítě.

„Copák?“ divil se šéf v telefonu. „Ono to neskončilo?“

„Přímo na přelíčení skosil soudce infarkt,“ vysvětloval mu Věrčin tatínek.

„Zajímavý!“ divil se šéf. „A to už se uzdravil?“

„To ne, ale převzal to jiný,“ dostalo se mu vysvětlení.

„Tak jen doufám, že se to nepotáhne rok,“ přál mu šéf.

Rodina tím byla v dalším napětí až do středy, jenže už to nebylo takové jako předtím. Teď už věděli, co se proti nim vede za nečistou hru, a otec se chystal obžalobu rozmetat. Ke všemu chtěl podat i trestní oznámení pro podvod jak na pana Moravce, tak i na soudního znalce pana Neuwirtha. Byl plný elánu, až ho musela krotit i Věrka.

„Neříkej »hop«, dokud jsi nepřeskočil!“ nabádala ho.

„A i když přeskočíš, před jásáním se podívej, do čeho jsi dopadl,“ přidala i maminka. „Nemáš proti sobě pitomce, ale gaunery nejhoršího zrna, kteří se neštítí podvodu. A navíc se nějak podezřele cítí jistí. Pořád nevíš, co vymysleli za další podraz.“

„To by bylo pěkně v háji, kdyby si kdejaký podvodník mohl v Čechách dělat, cokoliv ho napadne!“ vzdychl si otec.

„V háji to je dávno, to přece všichni víme,“ souhlasila maminka. „Lichvář Vondra měl taky soudy na své straně a takových příkladů máš dnes tolik, že si nevybereš, který je horší. Pořád ještě nevíme, co je k tomu vedlo. Že by z nás dostali pět milionů, tomu bych se sama s chutí zasmála, kdyby to nebylo k pláči!“

„Hynek Moravců mi ve škole slíbil strašlivou pomstu!“ hlásila hned Věrka.

„Ještě by nám scházelo, aby to bylo kvůli rozmaru jednoho rozjíveného spratka!“ řekla maminka. „To přece nemůžeš brát vážně!“

„A co když ano?“ popichovala dál Věrka. „Hyneček je strašně pomstychtivej a jeho tatínek se v něm vidí, proč by to nemohl udělat kvůli synáčkovi?“

„Aby pro klukův rozmar riskoval trestní oznámení?“ vrtěl hlavou i tatínek.

„Nedivila bych se tomu,“ řekla Věrka. „On si nejspíš myslí, že nic neriskuje, protože mu soudce i ten znalec zobou z ruky. Proč by tedy neudělal synáčkovi radost?“

Rodiče jí ale nevěřili. To přece nemůže nikdo myslet vážně.

Věrka se však obávala, že to je tak jak říká. Jen nemohla prozradit, co všechno Hynkově zášti předcházelo. Jen jako na okraj se jim zmínila, že jí Hynek ve škole říká »čarodějnice«.

„Nežijeme ve středověku!“ řekl na to otec.

„Jen aby!“ neodpustila si Věrka.


Soud ve vsi nikoho nezajímal, do popředí se - kromě havárie pana Moravce - dostala další neobvyklá návštěva. Tentokrát přijel k Marešům jakýsi strýček, ale v závěsu za těžkým terénním autem, obvykle nazývaným SUV, byla podivná konstrukce s plachtou, motorem a s velkou vrtulí.

Podivná návštěva se sice hlásila k Marešovým, ale nejprve je dlouho přesvědčovala, že je skutečně tím, za koho se prohlašuje - totiž Jitčin vzdálený strýček. Na rozdíl od pravých, legitimních strýců, bratrů pana Mareše, měl pocházet ze strany paní Marešové, která si však nemohla vzpomenout, odkud by ho mohla znát. Až když jí připomněl vzdálenou tetu Kateřinu, která zmizela kdysi dávno před válkou do Prahy a kvůli podezření na její nemravný život se jí rodina tak dlouho vyhýbala, až na ni skoro zapomněla.

Paní Marešová nakonec neochotně připustila, že se o zhýralé tetě kdysi mluvilo, ale že ji nikdy neviděla, natož aby v tomto směru měla nějaké příbuzné.

„Nikdo nemůže za své rodiče, natož za svou babičku!“ prohlásil strýček Bivoj, když se konečně dobral shody, co je zač.

„To jste ale hodně vzdálený strýček naší Jitky!“ podotkl pan Mareš.

„Vzdálený, to ano,“ připustil strýček Bivoj. „Ale podle starodávných regulí bych si za ženu Jitku vzít nemohl, příbuzenské vztahy byly dříve větší překážkou než jsou dneska.“

„To je pravda,“ souhlasila paní Marešová. „Dneska si už můžete vzít za ženu i vlastní sestřenici a nikdo ani nepípne. Ale na Jitku si nemyslete, ta je teprve školačka!“

„To je pravda, na tu bych si musel ještě hodně počkat,“ usmál se strýček Bivoj. „Navíc by to byla bigamie, jsem už ženatý a rozvádět se nechci. Toho se u mě bát nemusíte. Na vás jsem narazil náhodou - víte, dneska je moderní hledání svých kořenů, zajímal jsem se tedy o svůj rodokmen a tak jsem vás objevil. To víte, babička mi to pořádně s mým rodokmenem polepila, tátu měla jako nemanželského a kdo je dědečkem, to jsem se vůbec nedozvěděl - nejspíš to tajila před celým světem. Ale už můj táta se řádně oženil a já jsem také řádně ženatý, nejsme tedy po babičce ale spíš po těch řádných členech rodu - i když se k nám nikdo nechce znát.“

„To víte - nemanželské dítě se na vesnicích neodpouštělo!“ vzdychla si paní Marešová trochu soucitně.

„Ale to už je stará záležitost,“ mávl rukou strýček Bivoj. „Dvě generace se neznáme, to je příliš dlouhá doba, nebýt toho hledání svých kořenů, zůstali bychom si úplně cizí. Nic víc po vás nechci, jen uznání, že jsme příbuzní, abych si mohl vyplnit vaše kolonky ve svém rodokmenu - je to taková pozoruhodnost. Na druhé straně jsem rád, že jsem vás objevil.“

„Míníte s námi navázat nějaké vztahy?“ zeptal se pan Mareš.

„Spíš ne než ano, ačkoliv to ani nevyloučím,“ řekl strýček. „Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, aneb odříkaného chleba největší krajíc - zkrátka uvidíme! Ale spíš ne než ano.“

„Ale Jituš říkala, že chcete tady ve vsi pořádat nějaké atrakce!“ převedl pan Mareš řeč na toto hledisko podivné návštěvy.

„Atrakce - to je dost nepřesné,“ opravil ho strýc Bivoj. „Mám takovou zálibu, létám si na rogallu - však je vezu s sebou. Chci si tady pořídit shora pár obrázků. Normálně se mnou létá moje choť, jenže tentokrát nemohla, takže budu mít volné místo. Napadlo mě tedy vzít s sebou nahoru nějaké místní děti. Už jsem se s nimi přes školu domluvil, slíbily mi najít ve vsi vhodnou louku jako letiště a za odměnu je svezu. Nemusíte se bát, motorové rogallo je bezpečné, nejsem žádný začátečník a nechci dělat vylomeniny, jen se proletět nad vesnicí, kde snad kdysi žila i moje zhýralá babička... Pro děti to možná atrakce bude, ale - proč ne?“

„Za našeho mládí nic takového nebylo,“ řekl pan Mareš.

„Jistě,“ uznal strýček. „Také nebyly mobily, které mohou fotografovat, televize bývala vzácností, pokud vůbec byla... svět se zkrátka mění. Možná budou časem rozšířenější i naše rogalla, ale dnes je to ještě atrakce. Proč to dětem nedopřát?“

„Říká se, že nebe nemá trámy!“ oponoval pan Mareš.

„To sice nemá, ale mnohem větším nebezpečím jsou auta,“ pokrčil rameny strýček.

„Máte pravdu,“ připustil pan Mareš. „Zrovna teď nám ve vsi leží jeden ohořelý vrak, naštěstí při havárii nepřišel nikdo o život. Ale to bylo auto, ne letadlo!“

„Rogallo létá pomaleji než jezdí auta,“ připomenul mu strýček. „A kdybych letěl sám a měl zajištěné volno, troufnu si přistát i na návsi. Takže je to bezpečnější než jízda autem.“

„No - jak myslíte,“ pokrčil rameny pan Mareš. „Ale nevezmete s sebou nahoru Jitku jako první, platí?“

„Já si taky myslím, že by měli letět nejprve nějací kluci,“ přikývl spokojeně strýček.

„Je mezi nimi o to zájem?“ zeptala se paní Marešová.

„To se ví!“ zasmál se strýček. „To je něco pro kluky! Měl jste vidět, jak rychle mi našli ve vsi kus louky pro letiště! Ale myslím si, že bych neměl zklamat ani dívčiny - pro mě je to otázka pár litrů benzínu, vše ostatní mám už dlouho.“

„Dobrá, leťte,“ souhlasil pan Mareš.


Letecký den, konaný na Koťátkově louce, přitáhl většinu vesnických dětí. Po pravdě to byly dvě skupiny - trojlístek přátel pana Vuka a Junácký oddíl pana Petráčka. Třetí parta ve vsi zůstala mimo. Hynek Moravec zaujal se svými věrnými pozici na kopci nad loukou, odkud všechno viděli. Připravili si tam »palebné postavení« s obrovským prakem, který se musel napínat oběma rukama, jenže rozjezdová dráha ležela napříč a mimo dostřel a rogallo krátce po startu nabralo výšku, ve které bylo nad hladinou dostřelu. Příprava obřího praku se tak ukázala ztracenou investicí.

Jitčin strýček podle dohody s panem Marešem nejprve svezl Víťu, pak se obrátil mezi pozvané Junáky a když postupně obletěl vesnici se všemi chlapci, vyzval i dívky. Jako první svezl Věrku, po ní dívky z Junáka a úplně na konec s ním letěla jeho »neteřinka« Jitka.

Bylo to podle dohod, nikdo nemohl protestovat. Rogallo bylo velice stabilní, takže se nikomu nic nestalo. Mezi diváky se zařadili i lidé ze vsi, nejen ti, kdo se šli podívat na své ratolesti, ale i neutrálové, kteří neměli děti v tomto věku.

Strýček Bivoj několikrát při mezipřistání doléval benzín, ale měl ho několik kanystrů, takže skutečně dokázal svézt všechny děti.

Kdo si na letecký výlet vzali své fotoaparáty nebo mobily, nafotili si spoustu leteckých pohledů na vesnici - takových, jako visel na nástěnce ve škole. Při nejbližší příležitosti paní učitelku přesvědčí, že to Jitka namalovat mohla. Zpaměti i podle vlastní fotky. Fotografická paměť není mezi lidmi rozšířená, ale není ani tak ojedinělá jako pověstná dvouhlavá telata, aby se tím nedal Jitčin obrázek beze zbytku vysvětlit.

„Skoro mě mrzí, že zase odjedeš, strejdo,“ řekla Jitka »strýčkovi«, když večer skládal křídla a balil rogallo na vozík za svým terénním autem.

„Copak, chtěla by sis to někdy zopakovat?“ usmál se na ni.

„A ne?“ usmála se. „Mít tak príma strejdu je snad fajn!“

„Neboj se,“ oplatil jí úsměv. Pak potichu dodal:

„V nejbližším tisíciletí se ještě mockrát uvidíme!“

„Já vím,“ zašeptala.


Učitelku kreslení zavalila sprška obrázků vesnice z ptačího pohledu. Nebyly tak dokonalé jako Jitčin, ale zpráva o strýčkovi, který vozí děti ve svém rogallu kolem vesnice, udělaly tečku za pochybnostmi o tom, zda Jitka mohla či nemohla vidět vesnici z výšky. Teď bylo jasné, že takový pohled na vesnici zažila a obrázek kreslila podle skutečnosti - i když podle vzpomínek.

Záhada se tím vysvětlila a učitelka si mohla oddychnout.

I když netušila, co za tím vězí...

 


Zpět Obsah Dále

19.11.2017 18:58