Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Justice

Zatímco pro Věrčiny rodiče naštěstí trampoty se soudy skončily, pro pana Moravce ten obávaný kolotoč zřejmě teprve začal. Státní zástupce Richard Anderle, který měl dozorovat vyšetřování dvou trestních oznámení proti panu Moravcovi, znenadání vážně onemocněl a případ tak skončil na stole dalšího představitele spravedlnosti.

Pan Moravec starší si ale neoddychl ulehčením. Syn Hynek se sice ve škole dál chlubil, jak na jeho fotra nikdo nemůže, ale jeho táta to viděl jinak. Pan Anderle byl totiž poměrně uznalý právník, ochotný za dostatečné »všimné« zamést trestní oznámení pod koberec. Jistě by to udělal, dostal dokonce od pana Moravce zálohu, jenže příštího dne pana Anderleho odvezla záchranka, případ převzal jiný právník a peníze dané panu Anderlemu byly rázem vyhozené oknem. Vymáhat je z nemocného právníka nemohl. Jednak byl nemocný, takže by se k němu ani nedostal. Za druhé - na »všimné« se obvykle stvrzenky nedávají, takže neměl nejmenší páku, jak to vymoci.

Ale co horšího, případ převzal jakýsi František Vycpálek, kterého pan Moravec neznal a nemohl se spolehnout na to, jak by reagoval na případnou nabídku »všimného«. Kdyby na ni kývl, bylo by to v suchu, jenže čerti vědí, jestli se nezachová jako policajti. Ti pitomci! Mohli si přijít na pěkný »bakšiš«, takhle nic nedostanou. Jenže Vycpálek od nich jistě dostal varování o sklonech pana Moravce k nabízení »všimného«, mohl by se na to včas připravit a dopadlo by to ještě hůř. Věru, nebylo to tak snadné, jak se to jevilo zpočátku!

Pan Moravec si samozřejmě nepřiznal, že se do nezáviděníhodné situace dostal díky vlastnímu furiantství, když synovi neuváženě slíbil, že patřičně setře tu novou rodinu, co se nedávno přistěhovala do vesnice. Možná rozvažoval, jestli nebyla částka pěti milionů trochu přehnaná. Tolik ty socky nejspíš nikdy ani neviděly. Vinu na neúspěchu dával nenadálému onemocnění pana Hübnera, to přišlo opravdu v nejméně vhodný okamžik.

Zkrátka pokud hrozila katastrofa, pak za ni on sám nemohl.


Druhá, menší ale také nepříjemná pohroma přišla na pana Moravce ze strany, odkud ji rozhodně nečekal.

Pojišťovna mu odmítla vyplatit pojistku za zničené auto, protože jeho havarii zavinil on sám pod vlivem alkoholu, navíc při útěku před policií. Dokládala to kopií policejního záznamu o nehodě, kterou zřejmě sama policie pojišťovně zaslala.

„To se mi snad jen zdá!“ láteřil pan Moravec při čtení dopisu od pojišťovny.

Jenže se mu to nezdálo, měl to černé na bílém. Nejhorší bylo, že měl auto na leasing. Teď bude tu hromadu šrotu dlouho splácet a místo reprezentativního auta si bude muset v rychlosti koupit nějakou bazarovou šunku, protože další leasing nedostane.

„Sakra, celou dobu poctivě platím pojistku a teď...“ vztekal se, jenže v tom dopisu byl odkaz na podmínky pojistné smlouvy, kde stálo - sice drobným písmem, leč čitelně - že... důvodem k odepření pojistného plnění je i jakákoli havarie spojená s požitím alkoholu...

„To mi dělají naschvál!“ úpěl pan Moravec. „Vona jim nestačila pokuta ani body, eště to museli nabonzovat do pojišťovny?“

„Neměl jsi jezdit nalitej!“ zhodnotila to manželka. „Já ti to dycinky říkala! Když chceš chlastat, chlastej si v klidu doma, ale nesedej za volant, je-li ti řidičák milej!“

„To bylo tím, že to nebyli zdejší!“ omlouval se. „Se zdejšími se dalo mluvit!“

„Tak jsi konečně narazil na takové, co se nedali podmáznout, co?“ uvedla jeho nářky aspoň trochu na pravou míru. „A musel's jim ujíždět? Nemusel! Akorát sis rozflákal auťák!“

„Dyť už to byla poslední zatáčka!“ úpěl. „Zahnout do dvora, už by mě nečapli!“

„Jo - a vyvrátil bys i vrata do dvora, co?“ připomněla mu, že večer jsou vrata zavřená. „A i kdybys to u vrat zabrzdil, chytli by tě před nimi!“

Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu. Bohužel se tím nedal vrátit čas, aby si to mohl zopakovat znovu a lépe...


Hynek Moravec Junior si kamarádům ve škole postěžoval na věrolomnost pojišťovny, která jim odmítla zaplatit škodu z havárie. Vyvolal tím dokonce spor se spolužákem Danem Vondrákem, který měl u pojišťovny otce a tvrdil, že to asi nebude tak jednoduché, jak jim to Hynek předkládá.

„U které pojišťovny to bylo?“ vyzvídal Dan. „Jestli u naší, tak ti to táta zjistí!“

Po zjištění, že to bylo u konkurenční pojišťovny, padla možnost ověření nestranným odborníkem - Danovým otcem, nicméně Dan trval na svém, že to musí být jinak.

„Tohle si žádná pojišťovna nedovolí!“ tvrdil. „Pojišťovna, která bezdůvodně odmítne plnění pojistné události, je tím okamžikem odepsaná. To by se rychle rozkřiklo a klienti by jí utekli jinam. Za tím musí být něco jiného.“

„Nemohlo to být tím, že se pan Moravec vyboural namazanej jako dělo, když se snažil ujíždět policajtům?“ vmísila se do sporu nenápadně Věrka.

„To záleží na tom, jestli byla ve smlouvě doložka o alkoholu,“ odvětil důležitě Dan. „Naše pojišťovna tam takovou doložku standardně dává a je to obvyklé.“

„Co ty se do toho pleteš?“ utrhl se Hynek na Věrku.

„Já jen, aby ses nedivil,“ odpálila ho. „Neříkala jsem ti tudle něco o Božích mlýnech?“

„Boží mlýny jsou blbost!“ vrčel Hynek. „Babské povídačky! Co se mají co montovat do pojišťoven?“

„Já jen, aby ses nedivil,“ opakovala významně Věrka a opustila diskusní kroužek.

„Já snad tu mrchu zabiju!“ zavrčel za ní Hynek. „Co jí je do toho?“

„Nikomu z nás do toho nic není,“ připustil Dan. „To ty sis tady stěžoval na neseriózní pojišťovnu! Jenže se ukazuje, že pojišťovna je seriózní, ale ty jsi zamlčel podstatný důvod pro odmítnutí. Jestli v tom byl alkohol, tak se zkrátka nediv!“

To ovšem Hynek neuznal. Podle jeho názoru jim měla pojišťovna bez meškání vyplatit hodnotu nového auta, neboť je otec nutně potřebuje k výkonu povolání. Každé jiné jednání je zkrátka věrolomnost a basta!

Jenže v tom mu - a to ještě velice opatrně - sekundovali jen členové jeho party, kteří se mu neodvážili odporovat.

Je opravdu skvělé mít dobré kamarády...

Horší je, když jen ze strachu...


Vyučování s panem Vukem pokračovalo, ale poslední dobou se začínalo měnit.

Nedozvídali se teď nové a nové fígle, které by se daly hned použít, ale zaměřili se na teorii, nad jakou by vzdychali i vysokoškoláci. Pan Vuk tvrdil, že bez ní nemohou pochopit, co se děje v biroivi. Kdo ji nepochopí, pro toho je biroivi srovnatelné jen s černou magií.

„Nestačí umět je ovládat, musíte vědět i jak to probíhá!“ trval na svém pan Vuk. „Bez těch znalostí by se kriogisové už dávno změnili v bandu šamanů.“

„Ale fungovalo by to, ne?“ namítl Víťa.

„Možná,“ připustil pan Vuk. „Jenže kdyby se pak cokoliv poškodilo, byl by to konec. To máš jako s auty. Řídit auto dokáže i cvičená opice, ale kolik lidí si umí auto spravit, když mu znenadání škytne a zastaví se?“

„Ještě že jsou servisy, tam tomu aspoň pár lidí rozumí!“ řekl Víťa.

„U automobilů stačí, aby jim rozuměli technici v servisech,“ připustil pan Vuk. „Jenže ti umí jen vyměnit součástky, které si podle potřeby objednají. Kolik lidí ale dokáže vyrábět součástky? Každá automobilka má pár konstruktérů, kteří dovedou navrhnout nejen auta, ale i přizpůsobit stroje pro jejich výrobu. A to ani nemluvím o tom, že i výrobní stroje navrhují a vyrábějí jiní odborníci. Lidská společnost je zkrátka specializovaná, nikdo neumí všechno a teprve spoluprací všech odborníků může civilizace fungovat. Nás kriogisů je ale mnohem méně, takže toho musíme naopak každý znát víc, jinak by to s námi šlo rychle z kopce.“

Kriogisové neznají specializaci?“ ptala se Věrka.

„Jistěže znají,“ přikývl pan Vuk. „Specialisté jsou například stavitelé studní. Ale teorii musí znát všichni. To je jako umět číst. Kdo neumí číst, nic z lidské civilizace nepochopí. Může se naučit třeba i řídit automobil, ale neví, jak funguje. A třeba si představuje, že někde v motoru je zavřený čert, který šlape do pedálů.“

„Ale není ta teorie zbytečně složitá?“ namítal Víťa.

„Myšlení lidí se ubírá různými cestami,“ přikývl pan Vuk. „Občas si lidé sami na sebe vymyslí zbytečně složitá pravidla. Například ve staré Číně vymysleli znakové písmo a kdo tam uměl číst a psát, považoval se za vzdělance. Náš způsob zápisu myšlenek je jednodušší, čtení a psaní v našich krajích zvládnou i malé děti, a tím víc se můžeme věnovat vědě, která je až nad tím. A podobný skok je mezi vědou kriogisů a vědou lidské civilizace.“

„Mně se zdá věda ve vašem pojetí děsně složitá!“ namítla Jitka.

„Věda je opravdu složitá,“ přikývl pan Vuk. „Svět vůbec není jednoduchý. Ale pojetí vědy je u Aplafů jednodušší než u současné vědy, asi jako rozdíl mezi čínským obrázkovým písmem a jednoduchou abecedou rozšířenou třeba v Evropě. Aplafů zkrátka vymysleli lepší způsob pochopení vědy než lidé na Zemi.“

Kriogisové přece znali jednodušší způsob už v dobách, kdy se ostatním lidem o vědě ani nezdálo,“ vzdychla si Věrka. „Proč jste pozemskou vědu nepopostrčili na správnou cestu v době, kdy začínala?“

„Možné to tenkrát bylo,“ zamyslel se pan Vuk. „Mohli jsme toho udělat ještě víc, třeba vnutit hláskové písmo Číňanům. Teď se na to ale podívej z jiného úhlu. Kdybychom vnutili vědu Aplafů Číňanům v době rozkvětu jejich říše, asi bychom způsobili rozšíření Čínského císařství do všech okolních zemí, až by Číňané ovládli celý svět.“

„No tak by byli na celém světě Číňané!“ pokrčila rameny Věrka.

„Všude by byli Číňané a ostatní národy by vyvraždili,“ podotkl pan Vuk. „Číňané byli ve své době krutější než ostatní tehdejší národy - a to už je co říci! Ostatně - nepopravuje se dodnes v Číně hromadně?“

„Ale co je k tomu vedlo... nebo vede?“ zamrzela se Jitka. „Jsou to přece taky lidi!“

„Jakmile se některému národu začne dařit, zpravidla upadne do pasti Vyvolenosti,“ vzdychl si pan Vuk. „Někdo rozhlásí, že se jim tak dobře daří, protože jsou lepší, chytřejší, silnější - zkrátka vyvolenější - a to i když jsou jen krutější. A krutost pak jde ruku v ruce se zotročováním lidí. Nejčastěji sousedů, ale často i vlastních.“

„A otrokáři to obhajují tvrzením, že na to mají »božské právo«!“ dodala Věrka.

„Tak to bylo až příliš často,“ přikývl pan Vuk. „Číňané byli vždycky krutí, takže bylo dobře, že je kriogisové už tenkrát vyškrtli ze seznamu uchazečů o vědu Aplafů. Tenkrát jsme před Čínou zachránili Japonsko, kam se chystali vpadnout. Japonci dodnes oslavují »Božský vítr Kamikaze«, což byl uragán, který smetl čínskou válečnou flotilu. Přibrzdili jsme i jiné kruté národy - Kartagince a Římany, v posledních velkých válkách novější doby i Germány a nakonec i Japonce.“

„Ale říkal jsi, že kriogisové se do válek nevměšují,“ namítla Věrka.

„Do válek se nevměšujeme přímo,“ souhlasil stařík. „Nepřímo... to je něco jiného...“

„Jak to děláte... nepřímo?“chtěla hned vědět Věrka.

„Nemusí to být jen umělou vichřicí,“ usmál se pan Vuk. „Občas nepatrně podpoříme jejich sousedy, ale ani to se nesmí přehánět. »Božský vítr Kamikaze« byl vlastně neúspěšný pokus. Číňany sice zastavil, ale na druhé straně podpořil Japonce v domněnce, že tedy musí být ti Vyvolení oni. Postupně to v nich narůstalo, až to přerostlo meze...“

„Čili - není snadné podpořit slabší stranu,“ pochopila Věrka. „Může se stát, že si to i ti slabší špatně vyloží a budou ještě horší.“

„Tak nějak,“ připustil pan Vuk. „Ve válkách, kterým se dnes říká Punské, byli mnohem krutější Kartaginci. Jejich zpupnost a krutost k poraženým neznala mezí. Lidské oběti, tisíce mrtvých, to bylo u nich běžné. Zdálo se, že není správné dát jim volnost ve Středozemí, pomohli jsme tedy trochu Římanům. Ukázalo se ale, že ani to nebylo šťastné řešení. Římané Kartágo porazili - a jako by od nich převzali zpupnost a krutost k poraženým. Když potom neměli ve Středozemí rovnocenného soupeře, chovali se ještě nemravněji než Kartaginci. Zotročovali celou Evropu. Dobrá, přibrzdili jsme i Římany - jenže Řím rozvrátili barbaři ze severu a to byla také pěkná čeládka...“

„A kriogisové se nepoučili a nepoučili,“ vzdychla si Věrka. „Ve válkách poslední doby »přibrzdili« i Germány a Japonce, jenže ty pak rozvrátili ještě větší barbaři...“

„Skoro to tak vypadá, že?“ usmál se smutně pan Vuk. „No, není to úplně jednoznačné. Germáni málem objevili torzní deformaci prostoročasu, kdežto Američanům se »podařila« pouze atomová bomba. Troufám si tvrdit, že to bylo přece jen menší zlo.“

„Menší zlo?“ nezdržela se Věrka údivu.

„Menší zlo,“ opakoval pan Vuk. „Asi se vám to zdá nepochopitelné, atomové bomby přinesly lidem obrovské utrpení, ale věřte mi, torzní deformace by byla ještě horší.“

„A dneska... dneska nikde nezasahujete?“ starala se Věrka. „Že by už nikde na světě nebyly Vyvolené národy?“

„Ale jistěže jsou,“ usmál se stařík. „Vždyť víte, že mezi námi nemají místo příslušníci mnoha národů. Ale máš pravdu, nezasahujeme. Přesněji řečeno, naše zásahy dnes nejsou tak viditelné, jako se dřív občas stávalo.“

„Kde tedy zasahujete?“ dorážel na něho i Víťa.

„Neustále hlídáme a likvidujeme výzkum prostoročasu,“ odvětil vážně pan Vuk. „Sami vidíte, jak úspěšně. Poslední dobou se v tomto směru nevynořil žádný velký objev. Hlídáme, aby se nic nového neobjevilo a kdyby k tomu měl někdo nakročeno, buď ho odradíme, nebo mu v tom zabráníme jinak.“

„Motýlím efektem?“ ožil Víťa.

„Když to nejde mírnou cestou...“ připustil pan Vuk. „Objevu torzní deformace musíme zabránit - a zatím se nám to daří.“

„Zato výzkum atomových bomb se rozvinul v celé své kráse!“ řekla Věrka ironicky.

„Vyvinul,“ přikývl pan Vuk. „Ale atomové bomby, jakkoliv jsou strašné, představují jen zlomek nebezpečí, které by Zemi přinesla torzní deformace.“

„Myslíte?“ pochyboval Víťa.

„Vím to,“ odvětil prostě stařík. „Ale teď - konec tlachání, vraťme se zase k teorii...“

„Ach jo!“ vzdychl si Víťa.

„Žádné »ach jo«, projevte trochu víc nadšení!“ požadoval stařík. „Uvědomte si, že se dozvíte něco, za co by někteří vědci i upsali duši ďáblu!“

„A někteří už to i udělali,“ řekl Víťa. „I já začínám mít takový dojem... Nebylo to sice vlastní krví, ale...“

„No, Víťane, mně se to zatím tak horké nezdá,“ zarazila ho Věrka.

„Tys už beztak upsala duši čertu!“ odsekl Víťa. „Ale taky se říká, když jsme se dali na vojnu, musíme bojovat...“ dodal smířlivěji.

„Tak dost řečí!“ souhlasila Věrka. „A pokračujeme!“


Od hlavního přelíčení se pan Moravec vrátil jako zmoklá slepice. A to ani nedostal, jak se říká, flastr natvrdo. Jen pětiletou podmínku. Po celou tu dobu bude muset sekat dobrotu, jinak... Navíc zaplatil skutečně mastnou pokutu i náklady soudního řízení, což udělalo pořádný průvan ve všech jeho kontech - jak v podnikatelském, tak i v obou soukromých. O jednom jeho manželka věděla, o druhém ne, ale teď byl na dně všude. Ačkoliv - i opravdu citelná pokuta byla mírnější než kdyby šel sedět.

Však si to vynahradím, umiňoval si. Svět je zlý, já budu ještě horší! Firma mi na to musí vydělat co nejrychleji, lidi budou remcat, ale i oni už dávno vědí, jak je svět zlý a jistě to nějak přečkají!

A ty socky, tu novou rodinu naplavenin, mu byl sám rarach dlužen! Proč se vlastně do nich tak pitomě navezl? Vždyť mu mohli být všichni ukradení!

Vlastně - jestli si dobře vzpomíná, stěžoval si na ně syn, zejména na jejich holku. A on musel být pořádně nametený, když mu slíbil, že je skrouhne! Kdyby si jich radši nevšímal... v podniku mu ani nepřekáželi, ani nekonkurovali, v hospodě je nikdy neviděl, takže mu tam vadit nemohli... Frajeřina se zkrátka nemusí vždycky vyplatit! Kamarádi by mu pomohli, ale když některý onemocní, tak pomáhat nemůže, to přece dá rozum!

Ale co, byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm a ta rodina ať si trhne... Překážet mu nebudou, škodit taky ne... a jestli jejich holka Hynkovi ubližuje, je to jeho vina. Nemá si to od ní nechat líbit! Nač vlastně chodí do řecko-římského zápasu? Říká jí »čarodějnice«, no bóže, takových přezdívek bylo, je a bude...

Anebo to zkusit jinak? Takhle zpříma to nešlo, neboť to záviselo na dvou lidech, kteří v kritické chvíli onemocněli... zkrátka co si budeme povídat, byli už starší... Ale nemůže být i jiná cesta, jak dosáhnout svého? Nemuselo by to být se ziskem, ačkoliv i ten by byl vítaný, ale nestačilo by znechutit těm naplaveninám pobyt ve vsi? To by snad šlo snadněji?

Neuvědomil si, že ho Mistr Motýlích Křídel neposlal do nemocnice za soudcem i za jeho korunním svědkem soudním znalcem jen protože by tím spolu s grobiánem potrestal i jeho úplně nevinné zaměstnance.

Pan Moravec vyvázl vlastně nejlépe.

Jen si to přiznat!

 


Zpět Obsah Dále

19.11.2017 18:58