Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Tetička

Vynořili se ze staré cihlové zdi opevnění na Vyšehradě.

Na okamžik se v ní objevil kamenný portál vrat gotického stylu, ale vrata z těžkých dubových fošen se neotevřela. Zevnitř se však zdál tunel otevřený - prošli jakoby tam žádná vrata nebyla a nejspíš tam v té chvíli byla jen jednostranná iluze. K falešným vratům beztak nevedla žádná cesta ani pěšinka, všude podél cihlové zdi se táhl neporušený a nepošlapaný trávník, i když zřejmě nedávno sestříhaný sekačkou. Věrku zaujal nezvyklý světelný přechod mezi slunečním světlem venku a polostínem uvnitř. Polostín vypadal zevnitř tak podezřele, až se po něm ohlédla a zjistila, že právě prošli - zavřenými vraty.

Venku bylo naštěstí liduprázdno, takže si jich nikdo nevšiml.

Ačkoliv - v té chvíli se jedna postava odlepila od protější zdi a zamířila přímo k nim. Naštěstí to nebyl nikdo, kdo by zůstal v údivu stát s otevřenými ústy nad tím, že se vynořili ze zavřených vrat, ale paní Barbora, dáma v nenápadném šedivém kabátě a kamarádka pana Vuka. Už tu na ně čekala.

„Jejda, to je ale mládě!“ podivila se, když k ní došli.

„Říkal jsem ti to snad!“ namítal pan Vuk.

„No říkal, ale měl jsi mi radši předat vjem, takhle jsem si ji představovala přece jen trošku starší,“ vzdychla si paní. „Vždyť je to ještě dítě!“

„A to mi tam ještě dvě taková vlčata zůstala,“ oplatil jí povzdech. „Jenže ti zbývající ještě musí chodit do školy a do Prahy s nimi mohou jen rodiče. Tahle už napoprvé zemřela, naštěstí jen v zastoupení.“

„Takže ji nemusím vracet domů?“ požadovala paní Barbora upřesnění jakési předchozí domluvy.

„Věrka má ještě rodiče,“ dodal rychle pan Vuk. „Ale přesvědčil jsem je, že bude lépe, když Věrku prohlásíme za mrtvou.“

„Snad jsi je neinformoval?“ podívala se na něho pátravě.

„Jen částečně,“ ujistil ji. „Ví, že my i jejich dcerka jsme maličko odlišní, dokonce jsme před nimi vytvořili její kopii, ale na druhé straně vědí, že by o ni jinak přišli. Dvě sociální semetriky jim chtěly dceru odebrat na základě jakéhosi lživého udání, vlastně bez příčiny. Raději jsme zosnovali tragédii s úmrtím její kopie a rodiče na utajování přistoupili. Jen jsme jim slíbili, že je bude dcera čas od času navštěvovat, takže i to odloučení je lavalsní...“

Pan Vuk pak Věrku obřadně svěřil paní Barboře do péče a po krátkém rozloučení se otočil a jako nic se zanořil do dubových vrat. Starobylá cihlová stěna se zavlnila a pseudogotický kamenný portál zmizel - cihlová stěna byla nepřerušená jako předtím. Jen trávník, trochu pošlapaný od Věrky a pana Vuka, mohl napovídat, že tudy prve přišli, ale jen zkušený indiánský stopař by se pozastavil nad tím, že od cihlové stěny k asfaltové cestě vedou dvoje stopy, zatímco od cestičky ke stěně jen jedny.

Pražany by taková drobnůstka nezaujala, ti by si nevšimli ani těch stop na trávníku.

A Věrka byla opět v Praze, tentokrát v péči paní Barboru, jedné ze zvědů.

Doufala, že se s ní brzy skamarádí.


„Tak nám vítej, děvenko, ve starobylé Praze, matce měst!“ uvítala paní Barbora Věrku ještě jednou. „Poslyš, ty jsi prý předtím v Praze nějakou dobu žila, že?“

Věrka jen mlčky přitakala.

„Kde jste bydleli a kam všude jsi chodila?“ vyzvídala paní Barbora.

Věrka se chvíli rozpovídala o sídlišti a škole, kam ještě nedávno chodila.

„Takže pro pořádek - všem těmto místům se musíš ode dneška aspoň sto let vyhýbat jako čert kříži, rozumíš? Nesmíš tam potkat žádného ze spolužáků.“

„To už mi pan Vuk říkal,“ odvětila Věrka. „A kdyby mě někdo ze známých potkal jinde ve městě, nesmím se k nikomu hlásit. Leda, kdyby byl příliš neodbytný, se mám vydávat za neexistující sestřenici Jituš, což by všechno vysvětlilo jako omyl s podobou. Mělo by to od dalšího obtěžování každého odradit.“

„Každého asi ne, ale jako zastírací manévr to celkem ujde,“ upokojila se paní Barbora. „A měla bys mi říkat »tetičko« a tykat mi. Nejlépe bude, když si od začátku zvykneš říkat mi »tetí Barčo«. Samozřejmě obě víme, že žádná tvoje tetička nejsem, už protože mi je přes pět set let a i kdyby mezi námi nakrásně příbuznost byla, byla by hodně vzdálená... ale Vuk už ti jistě vysvětlil, jak je to s utajováním naší podstaty, že... zkrátka jsem ode dneška pro tebe zásadně »tetí Barča« a šmytec, víc o tom nediskutujeme!“

»Tetí Barča« byla zřejmě od rány a pro Věrku bylo jistě lepší neodmlouvat. To ale Věrka beztak neměla ve zvyku, takže jen němě přikývla.

„Takže předpokládám, že pro tebe, jako pro bývalou Pražandu, není nic nového jízda tramvají nebo metrem,“ pokračovala, když spolu obě vykročily ke stanici metra. „Jezdila jsi jistě každý den do školy, že?“

„My měli školu za rohem,“ zavrtěla Věrka hlavou. „Tam jsem chodila pěšky. Jezdila jsem jen na plavání. Většinou s mamkou, ale párkrát jsem jela i sama.“

„Já jen, jestli tě smím do města pustit i bez dohledu, samotnou,“ vysvětlovala jí Barča. „Jde o to, aby ses mi někde neztratila, chápeš?“

Věrka se na ni podívala udiveně. Podle dohody s panem Vukem se měla »tetičky« držet jako klíště - a ona by ji klidně pustila z dohledu? Možná by to nebylo tak špatné... ale co, jestli to tak vyjde, tím lépe!

„Ale nejprve se musíš seznámit s mým bytem a s okolím,“ pokračovala »tetička« už za chůze parkem. „Na samostatné toulky městem si ještě chvilku počkáš.“

„Pan Vuk říkal, že bez vás nemám nikam chodit,“ upozornila ji Věrka čestně.

„Bez tebe...“ opravila ji tetička. „Zvykej si, že si obě tykáme!“

„Tak dobře - nemám bez tebe nikam chodit,“ zopakovala to Věrka.

„Snad abych s tebou potom chodila i tam, kam chodí i císařpán pěšky a sám?“ zasmála se Barbora. „Já si myslím, že holka, která ovládá »brodi«, doprovod nepotřebuje. Já chodím sama i v noci přes »Sherwood«, jestli jsi už o tom místě slyšela!“

„U Hlavního nádraží?“ ujišťovala se Věrka.

„Jo, tam,“ přikývla Barbora. „Lidi říkají, že se tam bojí chodit i policajti. Nevím, co je na tom pravdy, ale mně »Sherwood« nevadí.“

„A kolikrát už jsi tam »brodi« uplatnila?“ zajímala se Věrka.

„V dnešních časech jsem to ještě nepotřebovala,“ odvětila klidně Barbora. „Párkrát mě slušně požádali o cigaretu nebo o pár korun na rum, ale i když nekouřím a bez rumu se taky obejdu, nic by se nestalo, i kdybych je odbyla. Jenže je mi těch lidí líto, takže mám pro tyhle případy v kapsáři pár padesátikorun. Většinou ani víc nechtějí. Jo, byly časy, kdy byla Praha nebezpečná, že se bál každý a nejen venku a po setmění, ale i ve dne! To se tu roztahovali cizí vojáci, kteří se od obyčejných lapků lišili jen drzostí. Často se chvástali, že Praha patří jim. A byla to, bohužel, většinou smutná pravda, nikdo se jim neodvážil postavit. Co tady bydlím, dobyly Prahu spousty lancknechtů ze všech možných světa stran.“

„A taky ses jich bála?“

„Byly doby, kdy bylo opravdu zle,“ připustila »tetička«. „Nejhorší to bylo za poslední války. To už měli lancknechti nepříjemné strojní pušky, na ně »brodi« nestačí. Ale dokud tě vagabundi neohrožují střelnou zbraní z dálky a ke všemu zezadu, nemusíš se bát. O život ani o nic jiného.“

„Já doufám, že je právě teď v Praze klid,“ vzdychla si Věrka.

„Teď se tu zdá klidněji, ale nedávno se tu zase střílelo,“ zavrčela tetička. „Málo platné, lidé jsou nepoučitelní.“

Mezitím došli na stanici metra. Tetička sáhla do starodávného kapsáře u pasu, vytáhla a u vchodu zručně označila dva lístky - za sebe i za Věrku - a táhla ji na nástupiště. Za chvíli přihučela souprava, do které obě nastoupily. Jak vidno, ani starším dámám kriogisů nedělají nové dopravní prostředky žádné problémy.

Uvnitř jakýsi mladík vyskočil a nabízel tetičce místo na sedadle, ale tetička to odmítla.

„Nejsem tak stará, abych to potřebovala!“ řekla mírně. „A chci si cestou ještě povídat s neteří, víte? To jde lépe ve stoje. Ale je aspoň vidět, že vás dobře vychovali.“

Mladík pokrčil rameny a mlčky si sedl a tetička se s Věrkou stáhly na konec vagónu.

»Kdyby věděl jak jsi doopravdy stará, padl by naznak!« usmála se Věrka, ale neřekla to nahlas, jen si to telepaticky pomyslela.

»Kdyby opravdu věděl, co jsme my dvě zač, nejspíš by začal ječet...« vzdychla si také tak neslyšně tetička, aby to vnímala jen její novopečená »neteř«. »Ačkoliv - kdo ví? Dnes je tu takového pronároda, třeba by se ani nedivil...«

Přestoupily na druhou linku, ale po ní jely už jen krátce.

„Vezmeme to přes Staroměstské náměstí, chceš?“ navrhla Věrce a když ta nebyla proti, namířily si to obě rovnou na starodávné náměstí.

„Slyšela jsi o popravě českých pánů?“ zeptala se, když přicházely k velkému pomníku.

„Měli jsme to v dějepisu,“ přikývla Věrka.

„No vidíš - a já u toho byla,“ usmála se tetička. „Stála jsem tenkrát, co stojí ten kazatel na pomníku - pochopitelně tady tenkrát žádný pomník nebyl, on tu ani nestojí tak dlouho...“

„Ale my jsme se učili, že popravčí lešení stálo až u radnice,“ namítala Věrka.

„Ano, až támhle, ale bylo vysoké a všechno bylo vidět,“ tvrdila tetička. „Bylo sbité jen narychlo a houpalo se, div že pod katem a jeho pacholky nespadlo. Byla to tenkrát nečekaně velká poprava a sledovalo ji hodně lidí. Nikdo nečekal, kam to všechno ještě povede.“

„My jsme se o tom učili jako o počátku doby Temna,“ řekla Věrka.

„Kdyby jen to!“ vzdychla si tetička. „Pro Pražany to byla tenkrát událost, málokdo měl to štěstí - nebo spíš smůlu - být nablízku skutečné bitvy se vším, co k tomu později patřilo. Vuk ti možná vykládal, jak prožíval dobývání Prahy Zikmundem, ale to jsem ještě nebyla na světě. Ačkoliv - i on se toho účastnil jen na dálku, vciťováním do ptáků, zvířat a lidí - to už snad taky umíš, s tím se u učedníků vždycky začíná...“

„Hrozně mě bavilo lítat s racky,“ usmála se Věrka při té vzpomínce.

„Toho si v Praze užiješ taky, tady je racků nepočítaně,“ ujistila ji tetička. „Mají takový majestátní skluz... ale řeknu ti, zajímavější jsou netopýři. Racka nepřinutíš vletět do tmavé díry a když mu to vnutíš, bude zmatený, vystrašený a bude se snažit vytrhnout se a odletět. Netopýr je ve tmě doma a až se seznámíš s jeho zvukovou lucernou, co si osvětluje okolí, určitě se ti to zalíbí.“

„Ty si tady lítáš s netopýry?“ podivila se Věrka.

„Praha je, holka zlatá, z výšky racků nádherné město,“ pokývala hlavou tetička. „Ale podzemí má tisíckrát tajemnější než Egyptské pyramidy. Dá se srovnat jen s katakombami pod starým Římem. Tam mě kdysi pozval Lucius, ale když pak byl na oplátku v Praze, naše podzemí ho udivilo. Tvrdil, že to nečekal - a to je co říci, když bydlí osm set let ve starém Římě a má tamější katakomby v malíčku...“

„A ty máš jistě v malíčku podzemní chodby pod Prahou, že?“ usmála se Věrka.

„Skoro,“ přikývla tetička.

„Ale to tě muselo stát spoustu času!“ dodala Věrka.

„V tom máš docela pravdu, děvenko,“ souhlasila tetička. „Stálo. Sama jsem si musela uložit omezení, abych se netoulala se zvířátky příliš často. Musíš si umět poručit a vědět, kdy máš dost. Vciťování je jako karban nebo hra v kostky. Když mu podlehneš, sežere tě. Vsadím se, že vás tři musel Vuk krotit, abyste se úplně nestrhali.“

„Skoro máš pravdu,“ přikývla Věrka. „Jenže pan Vuk to zdůvodňoval tím, že nemáme ubližovat zvířátkům. Máme jim taky dopřát oddych.“

„No jo, vesnice!“ pokrčila tetička rameny. „Uvědom si, že tady v Praze je racků milion a netopýrů statisíce, můžeš každých sto metrů přesedlat z jednoho na druhého, jako spěšný posel střídá koně, aby je nestrhal. Netopýrům neublížíš, ale sama budeš za chvilku přeležená a zdřevěnělá a kdybys to takhle táhla dlouho, vymstilo by se ti to..“

„Já umím při vciťování i chodit a dokážu se vcítit i dvojitě,“ chlubila se Věrka.

„Na to u netopýrů zapomeň,“ varovala ji tetička. „Až si to zkusíš, sama brzy přijdeš na to, že ukočírovat jednoho netopýra je horší než tři racky a veverku k tomu. To je takový fofr - ale co ti to vykládám, sama si to zkusíš! Ale nesmíš tomu propadnout. Při vciťování sice nemůžeš prohrát peníze ani dům, jako v karbanu, ale mohla bys prohrát vlastní život a to je jistě horší. Nechceš přece prožít celých tisíc let jako netopýr, racek nebo veverka!“

Má pravdu, pomyslela si Věrka. Využít zvířátek jako zvědů je jistě užitečné. Ale prožít s nimi deset let, to už může být přespříliš.

Mezitím ale přešli celé náměstí a dostali se do úzkých uliček Starého Města. Věrka zde byla poprvé. Ačkoliv se v Praze narodila a prožila tu většinu dětství, přece jen žila na sídlišti a starou Prahou se netoulala. Dávala si pozor, kudy jdou, ale bylo znát, že tudy jde poprvé. Konečně tetička zastavila před jedním opravdu starodávným domem.

„Tady jsem doma,“ oznámila »neteři«. „A budeš tu bydlet i ty, nerozhodneš-li se jinak. Dobře si to kolem prohlédni, ať sem vždycky trefíš. Párkrát tě ještě doprovodím, ale musíš se snažit i sama.“

„Ten doprovod budu aspoň ještě jednou potřebovat,“ přiznala Věrka. „Na Staromáku už jsem párkrát byla, ale znám k němu jen cestu od metra a pak k Prašné bráně.“

„To víš, my starousedlíci...“ usmála se tetička shovívavě. „Vážně se divím, proč jste se odstěhovali na vesnici. Já bych Prahu neměnila za nic na světě.“

„Nás vyštval pan domácí Vondra,“ postěžovala si Věrka, když šlapali do schodů. „Toho lichváře nám byl čert dlužen, jak říkal i táta!“

„Tvůj táta to říkal právem,“ zvážněla tetička a odemykala starodávné dveře, vybavené novým, moderním zámkem. „Ale ty bys mohla panu Vondrovi z vděčnosti ještě políbit ruku. Nikdy nevíš, kdy se zlo změní ve svůj opak. Rozvaž sama, nebýt toho lichváře, nikdy bys mě ani Vuka nepoznala, bydleli byste v Praze, ale jako milion lidí bez tváře. Co bylo pro tvé rodiče tragédií, bylo pro tebe neopakovatelnou příležitostí. Tím ti nevnucuji, abys šla tomu lichváři děkovat, on to nedělal pro tvé dobro, i když to tak nakonec dopadlo.“

„Však bych mu neděkovala - ledaže bych mu za to zaplatila pořádnou ránou »brodi«,“ opáčila Věrka.

„Asi by si ji zasloužil,“ přikývla tetička. „Ale vyhledávat ho kvůli tomu nemusíš. Jen ať si střádá zlaťáky, hamoun jeden! Však se z nich dlouho těšit nebude!“

„To mě trochu těší,“ přiznala Věrka. „Měl by se těmi penězi udávit!“

„Spíš ho polituj, ubožáka,“ opravila ji tetička. „Pojď, ukáži ti tvůj pokojíček.“

Věrka odešla s panem Vukem a nebrala si s sebou nic než co měla právě na sobě. Díky tomu jí teď odpadlo odstrojování z kabátu. Tetička ale měla na sobě kabát a ten si pověsila na věšák v předsíni. Věrku udivilo, že byla pod starodávným kabátem oblečená podle dnešní módy, spíš by na ní očekávala nějaký staročeský kroj. Tetička zřejmě žila moderně - bylo to vidět už v tom, jak samozřejmě jezdila pražskou dopravou.

Věrčin pokojíček byl malý, ale docela útulný. Postel, stůl, židle a skříň. A také výhled do šedivého dvorku, kde se právě proháněly dvě kočky. Nebo to byla kočka s kocourem? Věrka je sice zpozorovala, ale nevěnovala se jim.

„V té skříni máš šaty,“ upozorňovala ji tetička. „Nechceš si je prohlédnout?“

„Já si když tak vystačím s tím, co mám od pana Vuka,“ řekla Věrka.

„Výborně!“ pochválila ji tetička. „Marnivost tebou necloumá, to je dobře.“

Už v metru takhle pochválila onoho neznámého mladíka, který jí nabídl sedadlo. Ale od tetičky to neznělo ani kazatelsky, ani urážlivě. Prostě měla ve zvyku chválit každého, kde to mělo sebemenší podklad. Když se ale ke skříni nehrnula Věrka, sama ji otevřela, aby bylo vidět, co je uvnitř. A nebyly tam nějaké starodávné šaty, ale většinou praktické kousky, jaké by si Věrka vybrala i sama.

„Doufám, že ti všechno bude,“ podotkla. „Sice jsem trochu kroutila hlavou, když mi Vuk sděloval tvoje velikosti, ale to by se dalo snadno opravit. Jak vidím, nelhal, takže si teď můžeš jen ověřit, jestli ti to nebude velké.“

„Nechala bych to na jindy,“ mávla rukou Věrka. „Doufám, že je to všechno vytvořené pomocí biroivi, takže změna velikosti je detail.“

„Máš pravdu,“ opět ji tetička pochválila. „Marnivostí tedy netrpíš. Nech to tady a pojď se mnou, dáme si svačinku.“

Odvedla si ji do většího pokoje, zařízeného starodávným nábytkem. Čalouněné židle měly umělecky kroucené nohy, ani stůl nevypadal jako z dnešní sériové výroby, měl v sobě cosi z předminulého století, ne-li ještě staršího.

„Dáme si teď klasickou svačinku jako na zámku z doby Boženy Němcové,“ navrhla jí tetička. „Dáš si se mnou kávu?“

„Já ještě kávu nepiju,“ namítla Věrka opatrně.

„Však to také nebude kafe z nějakého supermarketu, ale šerzi, ještě od Aplafů,“ ujistila ji tetička. „Doufám, že vám Vuk vysvětlil, kdo byli Aplafů a za co jim vděčíme!“

„Jo, říkal nám o nich,“ přikývla Věrka. „A také jsme u něho měli pečené girži.“

Girži vám nabídl, ale šerzi zatajil?“ vrtěla hlavou tetička. „Nevadí, tak to napravíme. Na rozdíl od pozemských utrejchů jsou starodávné produkty od Aplafů lidem spíš prospěšné než škodlivé. Takže se teď u mě posaď, ať mi nevyneseš spaní - doufám, že se tohle úsloví ještě říká, spoustu jiných průpovídek už lidi v dnešním chvatu zapomněli.“

Židle byla navzdory starobylému vzhledu pohodlná a když tetička přinesla podnos se starodávnými kafáči, konvicí, bábovkou a koláči, svačinka začala.

„Jak dlouho žiješ v tomto domě?“ zeptala se Věrka, když opatrně upila kávy šerzi mezi dvěma kousky bábovky. „Nám pan Vuk říkal, že musíme střídat místa, aby nebylo nápadné, že nestárneme.“

„Má sice pravdu, ale to platí především na vsích,“ odvětila tetička. „Ve městech si nás lidi nevšímají, aspoň ne pořád. Tady můžeš klidně bydlet na jednom místě i déle než sto let. Musíš si jen dávat pozor na staříky a ještě víc na staré báby, ty mají obvykle oči všetečné až běda a jazyky jako meče. Ale pak stačí prohodit si byty s některým známým. Já jsem se za celé minulé století stěhovala jen jednou a to ještě jen kvůli Dětmarovi, na kterého se zaměřil jeden nevrlý soused. Ten krátce po našem přestěhování umřel, takže by se Dětmar stěhovat ani nemusel, jenomže vracet se zpátky by byla hloupost, takže jsme to tak raději nechali.“

„Nemáš problémy s panem domácím?“ starala se Věrka. „To bývají dneska vydřiduši!“

„Tady jsem svou paní domácí,“ ujistila ji tetička. „Tenhle dům mi patří a dokonce tu sama byty pronajímám.“

„Ale ty snad jiným problémy neděláš, nebo ano?“

„Nemám to ve zvyku,“ zavrtěla hlavou tetička. „Stačí mi, že nikomu nemusím platit. Mám tu pár nájemníků, dole býval i krámek, ale teď je zakrytý okenicemi, nevyplácel se, ale za to nemohu. Moji nájemníci jsou spokojení, protože z nich nedřu kůži, tak levnou činži by nikde v Praze neplatili a v těchto místech teprve ne. Za ten krámek mi nedávno nabízeli desetkrát víc než předtím, ale vyhodila jsem je.“

„Ale proč? Dům se snad musí opravovat a udržovat, ne?“

„Musí,“ souhlasila tetička. „Záleží na tom, kdo opravy provádí. Já po střechách nelezu, na to si najmu pokrývače, ale dodám mu střešní tašky, které vydrží bez výměny dvě stě let. Tady na tomto domě jsem to ještě nedělala, Dětmar mi dům předal v dobrém stavu, ale na tom předchozím jsem dávala vyměňovat část střechy. Naštěstí si mohu nájemníky vybírat, beru jen poctivé a slušné lidi a i krámek byl vždycky užitečný, sázkovou kancelář ani hernu bych tu nestrpěla, však jsem je taky vyhodila... Můj dům nesmí být příliš nápadný.“

„A kde jsi bydlela předtím?“

„Kousek odtud přes řeku, na Malé Straně,“ řekla tetička s úsměvem.

„Takže máš jistě prochozenou i Malou Stranu, co?“

„Taky,“ připustila tetička. „Prochozenou i prolétanou, shora i zdola,“ usmála se tetička. „Pod Malou Stranou je spousta tunelů, stok i tajných úkrytů. Lidé se tak zabezpečovali pro případ válek a jiných neštěstí. My ostatně také a dnes nám to usnadňují »kjodlychy«. Také tu mám tunel pro návštěvy známých i pro případ opravdové nouze.“

„Ale proč jsme tedy nepřišli s panem Vukem rovnou sem?“ nezdálo se Věrce.

„Protože jsem se chtěla s tebou nejprve projít po Praze,“ odvětila tetička. „Kromě toho jsou kjodlychy poslední vymoženost z Ándrapradéše a zatím ještě netvoří tak hustou síť, jak nám Indové v prvním návalu nadšení slibovali. Vuk má spojení s Prahou jen na Vyšehradské šance, takže jsem se mu musela přizpůsobit. Já sama kjodlych používám jen na tři místa po Praze a párkrát do Říma, ale to mám spíš k poslední záchraně než abych tam pravidelně cestovála. Ačkoliv - mohla by ses tam podívat, v Římě je toho dost k vidění a Lucius je můj dobrý známý, jistě by tě rád ubytoval.“

„To může počkat,“ mínila Věrka. „Nejsem tady kvůli Římu, ale kvůli Praze.“

„Dobře děláš,“ schválila jí to tetička. „Takže mám návrh: po svačince se půjdeme jen tak projít po Starém Městě, ukážu ti přitom pár zajímavostí, pak si dáme oběd, stačilo by asi v některé hospůdce, nebudeme se tím zbytečně zdržovat, po něm se proletíme s racky nad Prahou a zase ti ukážu pár zajímavostí. Souhlasíš?“

„Aby ne!“ vyskočila Věrka...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 21:10